Okolí

"Taky bych řekla, asi se budeme rozloučit. Já si půjdu lehnout a vy.. zřejmě taky, někam do sklepa nebo kde vy upíři to bydlíte," zamumlám tiše a dál sem tam najdu nějaké ty byliny. Je jich doopravdy málo, ale oba v podstatě trháme úplně cokoliv, na co narazíme, tudíž to poté budu muset roztřídit, ale teď se mi do toho doopravdy nechce. Je těch bylin a kytek totiž hrozně moc, budu na to potřebovat čas a klid, nechci se splést a omylem někomu prodat něco, co ho po pár hodinách zabije. Nikdy se mi tohle nestalo a rozhodně s tím nehodlám začínat.
"Nemusel jste mi to vysvětlovat, ale i tak děkuji. Samozřejmě tohle všechno vím, jen mi to přijde zvláštní a bohužel některým se i povaha úplně změní. A nejen, když se změníme na jiný druh," pokrčím rameny a lehce se pousměji. Nemusel mi to vysvětlovat, ale zřejmě ten můj údiv viděl, měla jsem na čele doslova napsaný. Jen mě to prostě překvapilo, nic víc.

"To mne mrzí," pronesu upřímně a věnuji mu laskavý poloúsměv. Nijak jinak se ale nevyptávám, kdyby o tom chtěl mluvit, tak sám začne. Sice jsem zvědavá, co se mu stalo, ale sama od sebe se ptát nezačnu. Jediné, co můžu udělat, je rozveselit ho, jen... nevím jak. Na tyto věci jsem moc dobrá nikdy nebyla. Neumím to s muži, možná proto jsem taky od jednoho utekla. Ale já vlastně ani nevím, jak si poradit s ženami, takže... je jedno, jestli je to muž nebo žena.
Ten jeho široký úcul se mi líbí, usmívá se doopravdy hezky, ale na druhou mne to poměrně děsí, protože netuším, co se mu odehrává v hlavě. Ráda bych to zjistila, i když se bojím toho, co bych mohla zjistit. Třeba přemýšlí nad tím, jak naivní jsem, když s ním hovořím a už plánuje moji smrt. Ale! Jsem moc paranoidní. Nad tímto určitě nepřemýšlí! Doufám.
Teplo, které sálalo z jeho doteku se mi nakonec rozlilo po celém těle a i přes zimu, která panovala kolem nás, mi bylo teplo, tak jako snad ještě nikdy. To teplo bylo hezké, líbilo se mi to.
Ty jeho divoké, odvážila bych se i říci zvířecí, oči mě hladově sledovaly, čekajíc na moji odpověď. Vypadal, jako kdyby mě chtěl na místě sníst, což ale není možné, přeci jen... žádný člověk není tak zvrácený, aby z něj byl kanibal, že? Aspoň v těchto zemích tyto zvrácené nelidské praktiky nejsou. Doufám.
Překvapeně sebou škubnu, když uslyším nadšení v jeho hlase, přičemž zčervenám ještě víc, pokud je to vůbec možné. Proč je z toho tak nadšený? Samozřejmě to byl hezký pocit pro moje sebevědomí, jelikož chtěl trávit čas se mnou, ale i tak to bylo zvláštní.
"Děkuji," s úsměvem si stoupnu vedle něj a za chvíli už sedím v sedle. Vložím nohy do třmenů a pevně chytnu uzdu, ale tak, abych Semi neublížila.
"Omlouvám se, ale mám takový pocit, že se Semi zamilovala do vašeho hřebce," zasměji se, když si všimnu, jak se od něj jmenovaná klisna nechce hnout ani na krok. No to je krása. To na sobě pojedeme takto nalepení? Ne, že bych si tedy měla na co stěžovat, že ano, jen je to... zvláštní.

Jemně přikývnu a oplatím jí úsměv, ač ten můj nebyl tak laskavý, když mi řekne, že ji to mrzí. "Nemusí, je to dávno." Ujistím ji.
Mé nadšení bylo stále stejné, ač jsem ho už tolik neprojevoval. Nechtěl jsem ji dostávat do rozpaků ještě více, nežli se mi to už podařilo. Věnoval jsem jí jen milý úsměv, když mi poděkovala za nabídku a přistoupila ke mě. Jakmile se tedy postavila vedle mě, chytil jsem ji pod kolenem a vyhodil ji na její klisnu. "Není zač." Řeknu, když už pevně seděla v sedle a opět se vesele zazubím. Svižně přejdu ke svému hřebci, který je hned vedle Emmelininy klisny, ale před nasednutím mě zarazí její hlas a následovný smích. Musím se začít smát i já. "Zdá se, že je váš pocit správný... a obávám se, že je to oboustranné." Zakroutím zvesela hlavou. "Diablo je vaší klisnou zcela okouzlen." Dodám ještě a pak se zachytím hřebcovy hřívy, odrazím se a vyskočím mu na neosedlaný hřbet. "Pojedeme?" Pohlédnu na Emmeline a pobídnu stiskem holení naštvaného hřebce, který není vůbec nadšen z toho, že jsme jim překazili námluvy. Vzpurně pohodí hlavou, až se mu hříva rozlétne okolo krku, ale vykročí vpřed. "Jen... kam máme namířeno?" Uculí se.

Bylo to okamžení, když v mých očích zaplála žlutá barva, patřící mému vlkovi. To byl ten dotek minulosti, jež sebou přivála Emmina otázka... ta vnitřní bolest, jež jsem se snažil zapudit, rýpání ostřím slov přímo do stále živé rány. Nemohla to tušit, neznala okolnosti, téměř nikdo je neznal... byla to moje vlastní temnota, kterou jsem skrýval a jež mi jistý člověk radil vypustit. Musel jsem pevně zavřít oči, abych uklidnil svého dravého přítele, jež se probudil v mém nitru. Opět jsem se hořce usmál, nad dívčinou naivitou... byla tak nevinná, to byla jedna z věcí, jež se mi na ní líbila. "Hodně dávno." Odpověděl jsem prostě, ještě stále se zavřenýma očima. Více jsem k tomu neřekl, nechtíc o tom více mluvit.
Když jsem ji vysazoval na její klisnu, pobavila mě svým vyjeknutím. Pak jsem co nejsvižněji vyskočil na svého hřebce a po dívčině souhlasu jsme vyrazili, bok po boku na projížďku. Netušil jsem ovšem, kam má má nová známá namířeno, tudíž jsem jí ohledně toho položil otázku. Na tu mi Emmeline poskytla jednoduchou odpověď a začala se široce usmívat, líbil se mi její úsměv. "Dobře." Zasmál jsem se a stejně, jako Emme pobídl Diabla do klusu. Ten bujně pohodil hlavou a lehkým, měkkým krokem, vlastním jeho plemeni vyrazil vpřed.
Jeli jsme mlčky se spokojenými úsměvy už pár minut a právě vyjížděli z lesa na rozsáhlou louku, když Emmelina rozpačitě promluvila. Překvapeně jsem na ni pohlédl, chvíli nechápajíc, co je na tom tak hrozného, dokud mi to nedošlo. Mluvila tiše a chuděra byla celá rudá. "To se může stát každí dívce, Emmelina." Ujistil jsem ji přívětivým hlasem. Jistě to musela pro ni být nepříjemná situace, obzvláště, pokud jsem byl jediný koho měla po ruce. "Ale jistě, sice netuším, jestli mi to půjde, ale přeci Vás nenechám napospas zrádné šněrovačce!" Pokusil jsem se ji rozptýlit od studu a konec věty dopověděl se smíchem. Možná to byla hloupá slova, ale prostě jsem to řekl. "Jen tedy asi zastavíme a slezeme, co říkáte?" Dodal jsem v otázce, ale na odpověď vlastně ani nečekal a prostě Diabla zastavil a slezl. Potom jsem jí přispěchal podat pomocnou ruku při sesedání. "Pomohu Vám, pokud chcete." Natáhl jsem k ní ruce, abych jí mohl podepřít v podpaždí a pomohl jí tak na zem. Pokud tedy mou pomoc přijala a nesesedla sama, což bylo čistě na ní.

Byl jsem jí opravdu vděčný, že už to více nerozebírala, že se nesnažila dále vyptávat. Díky tomu jsem se rychle uklidnil a opět se na ni usmíval.
Jemně se pousměji, když si mladičká dívka vedle mě povzdechne. "To jistě ano, chápu, že to musí být nepříjemné." Odtuším tiše, ale více už to nerozvádím. Nebylo to nic zvláštního, když se styděla... ani on své tělo neodhaloval rád. Neměl rád ty soucitné pohledy a otázky, kde a jak přišel k těm hrozným jizvám.
Oči mi zazáří, když se zachichotá nad mým zavtipkováním, podařilo se mi ji rozptýlit, vyloudit z ní úsměv a smích. Ještě chvíli jsem se s ní smál a ten okamžik si užíval. Když souhlasila se sednutím, seskočil jsem ze svého hřebce a přešel k Emmeline, abych jí pomohl z klisničky dolů. Ta mou pomoc přijala, přidržela se mých rukou a já ji opatrně postavil na zem. Emm ještě upravila Semi uzdečku a pak jí nechala prchnout za Diablem. Ten ji nadšeně přivítal s jemným zafrkáním a nosem ji šťouchl něžně do krku. Byli opravdu zábavní!
Jakmile se koně zabavili mezi sebou, přišlo na věc. Emmeline se ke mě otočila zády, ovšem ještě nežli tak udělala, věnoval jsem jí letmý úsměv. Začala se pomalu vysvlékat, jako první jí k nohám dopadl plášť a za ním následovala pánská košile. Můj pohled dopadl na její odhalená ramena a bílou pokožku. Když mi dá na stranu i své nádherné vlasy, aby mi nepřekáželi při zavazování, pohlédnu na ten hlavolam ze spousty provázků. Ani tak mi ovšem neunikl zvuk jejího divoce bušícího srdce. Ten zvuk mě rozptyloval, mé bystré smysly to dráždilo a já pocítil opět ten zvláštní hlad, ne však po jejím mase.
"Dobře, pokusím se." Usměji se za jejími zády a konečně se chopím provázků. Až moc dobře jsem znal, jak se dámský korzet zavazuje, ale to jsem přeci nemohl přiznat. Žádný správný muž, který se neoddává příliš často ženám, nebo je věrný jen jediné ženě by takto zručně šněrovat korzety neměl. Jenže já takový nebyl, nebyl jsem dobrým mužem... po tom, co zemřela Marien z jsem s ženami jen spával a hodně často, díky tomu jsem získal tuhle dovednost. Naučeně jsem protáhl provázky dírkami, ze kterých vyklouzly, mé prsty se při tom pohybovaly hbitě a šikovně, pak jsem je začal opatrně stahovat. Byl jsem u ní tak blízko, dělilo nás jen pár centimetrů. Hlavu jsem měl sklopenou, abych na šněrování lépe viděl a můj horký dech ji musel lechtat na obnažené kůži jejího krku a ramene. "Kdyby to bylo příliš, tak mi řekněte." Řekl jsem tichým hlasem a zatáhl za provázky.

Samozřejmě, že jsem to nedokázal zavázat tak úhledně, jako zkušené služebné a komorné, jen jsem to už dokázal zavázat tak, aby to drželo a dalo se v tom chodit. Na okamžik se zaseknu, když mi jeden provázek uteče, ale rychle jej zachytím a pokračuji dál. Spousta žen mě využila k tomu, abych jim po společně strávené noci, pomohl s obléknutím. Nikdy jsem však ženu nepodvedl, nikdy. Marien byla jediná žena, kterou jsem opravdu miloval a té době pro mě žádná jiná žena neexistovala, ani dlouho po její smrti. Pak nastala doba, kdy jsem se snažil zapomenout v náručí jiných žen, vždy jen jedna noc a tím to končilo, žádné vztahy. Ony věděli, že z toho více nebude... byla to jen zábava, sex, ukojení zvířecích pudů. Nedokázal jsem se zamilovat, ač bych žádné ženě nikdy úmyslně neublížil. Nechtěl jsem je tahat za nos. Vždy jsem svůj krátký, sexuální vztah nejdříve ukončil, nežli si začal s někým jiným. A nikdy jsem ženě, ke které jsem nic necítil netvrdil, že ji miluji. A pak přišla Elizabeth, u které se ve mě probudily po dlouhé době nějaké city, byly však jen platonické... byla princeznou, ač jsem o tom věděl jen já a královna a tudíž mi byla zapovězená. Mé city se proměnily čistě v sourozenecké, pojmul jsem ji za svou rodinu a stal se jejím osobním strážcem. Měl jsem ji rád, stejně jako královnu a položil bych za ni život, ale nemiloval jsem ji. Bylo to mou povinností, ale i svobodnou vůlí.
Proto jsem se právě teď nevyznal ve svých pocitech, když jsem potkal tuhle drobnou dívenku. Vlastně,.. téměř nikdy jsem se v sobě nevyznal. Byl jsem časovanou bombou, kterou bylo snadné odjistit, ale těžké potom zastavit. Proč i mě sakra bušilo srdce, když jsem Emme stahoval ten zatracený korzet? Pohled na její odhalenou kůži, její čistá vůně, naprosto nevinné děvče. Mé oči opět do tmy zářily vlčí jantarovou barvou, dalo by se říci, že to byla žlutá. I proto jsem na šněrovačku tak dobře viděl, ačkoli byla tma, kterou prozařoval jen nabývající měsíc. Toužil jsem se dotýkat její porcelánové pleti. O to víc, když se jemně zachvěla a maličkou dlaní si protřela krk a rameno, kde na ně dopadal můj dech, jenž se ve studeném vzduchu srážel v obláčky páry. Její odpověď mě překvapila, proboha, nechápal jsem, jak mohly ženy nosit takové nesmyslnosti, ačkoli v tom vypadaly úchvatně. Ne, opravdu bych to nedokázal nosit ani hodinu.
"Dobře, jak si přejete." Zamručím hlubokým hlasem v naučené odpovědi, jako voják jsem byl zvyklí přijímat rozkazy. Uchopím tedy oba provázky,.. respektive oba konce jednoho provázku, pevněji a pořádně korzet stáhnu. Potom jej zavážu na uzel a pak přes něj udělám malou 'mašli'. S hlasitým vydechnutím konečně spustím ruce podél těla a obejdu ji. "Tak, nejspíše hotovo, ale jestli je to příliš nebo málo utažené, upravím to ještě." Pousměji se s pohledem upřeným do jejích očí. Pak se přiblížím o krok, pak o další až stanu těsně před ní. V mých očích byla touha, jíž jsem nerozuměl, něco co mě zevnitř spalovalo a já si nechtěl přiznat co to je, protože jsem se bál. Bál jsem se, že mi to zase ublíží, že to proti mě někdo použije, že vše ohrozím. Jenže ten vlk uvnitř mě, kvílel po troše svobody, po tom, abych osvobodil alespoň sebe. Pohled mi padne na řetízek, jež jí vysel na krku, teď ovšem celý překroucený. Moje ruka se natáhla k jejímu krku a dotkla se šperku, jež byl moc hezký, abych jí jej srovnal. Tudíž prostor mezi námi ještě zmenším, naše ústa dělilo jen pár centimetrů a můj dech se stal nepravidelným, jak jsem se ze všech sil snažil ovládnout a nepolíbit ji.