Okolí

Drápy jsem ryl do země, snad ve snaze utišit svou bolest. Marně a co víc, o kus dál trpěla žena se stejným údělem, to drásalo mou duši. Posledních pár okamžiků, které mi přišly jako věčnost a stál jsem tam na všech čtyřech. Urostlý, mohutný stříbrošedý vlk, jemuž oči zářily sytě žlutou barvou. Chvíli mi trvalo uvědomit si, co se dělo před tím, nežli jsem se proměnil a při proměně. Chvíli jsem vstřebával všechny informace o situaci a místě, kde jsem. A proč? Nehodlal jsem udělat nějakou chybu, nechtěl jsem nikomu bezdůvodně ublížit. Když už jsem se zorientoval, nasál jsem do čenichu vzduch. Praštil mě přes něj ostrý pach strachu, jež se linul od vzdálené vlčice. Slyšel jsem ji, jako by neuměla našlapovat tiše. Naklonil jsem hlavu ke straně, pach strachu ve mě nejčastěji vzbuzuje agresi, chuť zabít a najíst se. Nyní to bylo však jiné, tentokrát je nahradil ochranný pud. Pomalým klusem jsem vyrazil směrem k ní, tiše a obezřetně. Jakmile jsem ji uviděl, sněhobílou vlčici, v té vlčí mysli se mi vybavilo její jméno. *Elizabeth.* Pomyslel jsem si a nějaký kus před ní se zastavil. Krčila se, to byl projev podřízenosti, což mi jako vlkovi přišlo naprosto v pořádku, ale stále jsem byl něco víc nežli vlk, věděl jsem kdo je ona a kdo já. Znovu jsem naklonil hlavu ke straně a mávl dvakrát ocasem na znamení přátelství. Uši jsem měl postavené, mírně stočené do stran v přátelském gestu, přesto jsem se před ní nepokrčil, ačkoliv jsem věděl, že bych měl. Ovšem vlčí hrdost mi to nedovolila, můj vlk byl příliš dominantní. Dokázal uznávat autority, ale museli si to v jeho očích zasloužit. Tahle vlčice ve mě nyní však probouzela spíše ochranný pud, nežli autoritu. Líbila se mi, a jako vlk jsem to nedokázal tak snadno skrýt. Až příliš jsem si jí všímal. Popošel jsem blíže a znovu zavrtěl ocasem, abych v dalším okamžiku štěkl - ve znamení, že bychom měli někam jít. Třeba lovit, protože můj vlk po lovu přímo dychtil.

Byla elegantní, přesto na vlka hlaučná a neopatrná. Ty její oči mě uchvacovaly, byly téměř černé _ příliš temné, na to jak byla nevinná. Sledovala mě, krčila se, dávala mi najevo svou podřízenost a mě se zdálo, že tak je to dobře, ač hluboko v srdci jsem věděl, že ne. Při každém mém přiblížení ona ustoupila, jako by se bála a snažila se mezi námi udržet bezpečnou vzdálenost - odstup. Neměl jsem však špatné úmysly, proto se pokaždé opatrně znovu přiblížím, ač pokaždé se její reakce opakuje. Mé tělo, svalnaté, ač štíhlé a vytáhlé, jelikož mou hlavní předností, jako vlka, byla mrštnost, ohebnost a rychlost, se stáčelo za ní v lehkých krůčcích. Nebyl jsem příliš silný vlk, nevynikal jsem silou, jako většina mých druhů, ale špatně jsem na tom nebyl.
Její reakce mě však překvapí, místo klidné reakce, ať už přijmutí nebo odmítnutí, náhle vystřelila pryč. Naklonil jsem hlavu ke straně, ve snaze přijít na to, co jsem udělal špatně. Každý vlk přeci rozuměl řeči těla, jíž jsme se dorozumívali. Nešlo mi to na rozum, vlčí vnímání bylo přeci jen trochu jiné. A tak jsem na sebe nenechal příliš dlouho čekat a vyletěl jsem za ní. Hnal jsem se co nejrychleji, proplétajíc se mezi kmeny statných stromů, míříc za zvukem jejího bezhlavého úprku a pachem. Jistý ve svých krocích, zvyklí na své zvířecí tělo. Zadníma nohama jsem zabíral, vydávajíc ze sebe rychlost přiměřenou tomu, abych ji dohonil. Raději jsem však ještě zrychlil a obloukem si nadběhl, abych se jí mohl postavit do cesty.

Efekt to mělo mnohem větší, nežli jsem zamýšlel a chtěl. Zabrzdila natolik prudce, že jí na vlhké lesní půdě pokryté spadaným listím podklouzly tlapy a ona přistála na zemi. Abych byl upřímný, jako vlka mě to vcelku pobavilo, ale ten lidský hlásek, jež se z vypětí vůle držel otěží, jimiž mě ve vlčí podobě kočíroval, se ihned obával o zdravý vlčice. Přistoupím o krok, abych svou hlavu natáhl k její srsti a mohl si přičichnout. Obezřetně, každý vlk je plachý, ovšem, každý do jiné míry. Upírala na mě ustrašený výraz, že jsem se raději stáhl s ujištěním, že jí nic není. Pak mi myslí zazněl její hlas, až jsem polekaně uskočil, vystrašeně jsem na ni pohlédl, podezřívavě.... Nežli se rozpomenu. Téměř jsem za ty roky zapomněl, že se vlkodlaci mezi sebou dokáží dorozumívat myšlenkami. Teprve, když ze mě opadne prvotní překvapení se opět nepatrně přiblížím, všímaje si, že se klepe jako osika. *Nechci ublížit.* Vypustím k ní vlastní myšlenku, ve snaze ji uklidit. *Vím, že vy nic neudělat Elizabeth.* Ve vlčí mysli se těžko hledala zdvořilá oslovení, už tak bylo namáhavé složit smysluplnou větu, po tak dlouhé době. Opět ucouvla a já naopak o krok přistoupil. *Já chránit.* Někde uvnitř jsem si uvědomoval, že zním spíše jako Tatar, ale opravdu jsem ztratil cvik. Propaloval jsem ji pohledem zlatých očí.

Zima přichází a mně došla zásoba dřeva do krbu. Většinu dnešního dne jsem trávil sekáním polen u své chatky, hluboko v lese. Byla to malá, ale zato útulná chatka, která držela teplo uvnitř a havěť venku. Setřel jsem si zpocené čelo a zasekl sekeru do velkého špalku. Polena jsem seskládal do přístřešku za chatkou a několik jsem jich zanesl dovnitř ke krbu. Nejsem tady dlouho, ale tuším, že na tuhle chatku si zvyknu. Většinu obyvatelstva tohoto království neznám osobně, ale brzy bych si měl udělat přehled. Při své práci musím rozlišit, jestli se ve zdejší přírodě pohybuje škůdce či nevinný obyvatel. A proto se budu muset dříve nebo později vydat do hradu pro seznam obyvatelstva a postupně každého osobně potkat a zapamatovat si alespoň jejich obličeje. Ale ne dnes. Vyhládlo mi a ve své spižírně toho moc nemám, krom sušeného masa, kterého mám plné zuby, proto se rozhodnu vyjet na lov a sehnat si čerstvé masíčko na večeři. Nahodím na sebe svůj hraničářský plášť, sepnu ho sponou a vyberu si jeden ze svých luků. Tentokrát jsem si vybral kratší, takzvaný reflexní luk, ideální na lov. Přehodím si ho spolu s plným toulcem přes záda, nasadím kapuci a vyrazím.
Ani ne po půl hodině cesty od mé chatky si všimnu zaječích stop. Přikrčím se, opatrně našlapuji a pozoruji okolí. Ty stopy jsou čerstvé, takže bude někde poblíž. Opřu se o veliký strom a nehybně pozoruji okolí. Po pár minutách přeběhnou dva urostlí zajíci několik metrů ode mně, ale díky mému plášti mě nezpozorovali. Šíp už je dávno nasazený v tětivě a druhý mám připravený v ruce. Zatímco se zajíci spokojeně krmí u zdejšího porostu, vystřelím a zasáhnu toho vzdálenějšího, čímž ho usmrtím. Okamžitě natáhnu další šíp a než se druhý zajíc stačil zorientovat, byl též mrtev. Luk si přehodím přes rameno a jdu se podívat na mou kořist. Byly to čisté zásahy, nepoškodil jsem žádný orgán. Vytáhnu z nich šípy a provedu jednoduchý, tisíce let starý rituál, jenž lovci prováděli snad odjakživa - poděkoval jsem mrtvým zajícům, že zprostředkovali mou potravu. Šípy jsem utřel od krve a zasunul zpět do toulce. Zajícům jsem svázal nohy a přehodil je přes rameno tak, že mi jeden visel na zádech a druhý na hrudi, tak se mi budou nést nejlépe. Chci se vydat ke své chatě, ale z dálky uslyším tlumené rány jenž připomínaly datla. Ale slyšel jsem jen dvě což mi přišlo zvláštní. Stáhl jsem svůj luk zpět do ruky a do tětivy nasadil šíp. Snažil jsem se jít přiměřeně nenápadně k místu odkud vyšel onen zvuk. Mám to. Vidím muže staršího a urostlejšího než jsem já. A ten zvuk - nejspíše vrhal sekerami. Opřu se o strom vzdálený asi 25 metrů od onoho muže. Je to jen pouhý obyvatel nebo záškodník? Ty sekery mi přinášejí pocit, že je načase to zjistit. Popojdu k bližšímu stromu a zarazil jsem se, když pode mnou zapraskaly větvičky. Svraštil jsem obočí nad touto začátečnickou chybou a chvilku jsem nehybně pozoroval onoho muže jehož jsem upozornil na svou přítomnost. Ale díky mé hraničářské pláštěnce jsem téměř nezahlédnutelný. Je čas. Natáhnu tětivu a vystřelím šíp, jenž se zabodne do stromu - do místa kam vrhal své zbraně. Rozeběhnu se a schovám se za jiný strom. Změním svou polohu, aby nevystopoval místo odkud jsem střílel. Uvidíme jak zareaguje.

Ihned po vypuštění šípu z tětivy jsem se rozběhl k vzdálenějšímu stromu po mé pravici. Šíp doletěl přesně tam kam jsem mířil a zdá se, že jsem na onoho muže částečně zapůsobil. Nenechám se, ale jeho pochvalou nijak rozptýlit a každých pár sekund přebíhám za další strom. Tím jsem se postupně, směrem ve tvaru půlkruhu, dostal za místo, kde stál původně. Tentokrát jsem si dal pozor na cestu a neprozradil jsem se sebemenším zvukem. Přikrčen za hustým křovím sleduji jeho úmysly. Zdá se, že odhadl místo, kde jsem byl, než jsem se ve spěchu přemístil, a blížil se k němu s mým šípem v ruce a sekerou v druhé. Naštěstí už jsem byl dávno na opačné straně. Podle stavby těla, stylu chůze a oblečení ho tipuji na šlechtice. Ti se bezdůvodně sami a hluboko v lese normálně nepohybují. Znovu vyřkl několik vět a v ten moment jsem vyšel ze křoví, stále byl zády ke mně a blížil se k onomu předešlému místu. Nevypadá jako škůdce, ale pokud je, tak pro mne tvoří velikou hrozbu na krátkou vzdálenost. Radši si udržím odstup. Po pár krocích jsem se dostal ke stromu, který před chvílí tvořil jeho terč. Záda jsem si položil na strom a luk jsem složil k zemi. Opíral jsem se o něj jednou rukou jako o hůl a v druhé jsem měl, zatím nezaložený v tětivě, ale připravený šíp. "Nevím jestli tě lovím. Měl bych?" Zeptal jsem se s odhodláním a důvtipem v hlase a zároveň odvětil na jeho první otázku. "Lovené zvěře je ve zdejších lesích dostatek. Škůdce jako škůdce, nikdy nevíš." Pousmál jsem se pod kapucí, jenž zakrývala většinu mého obličeje a zasunul jsem šíp do tětivy. Pozvedl ruku s lukem a zamířil na onoho muže vzdáleného asi 20 metrů. Musím být připravený ať už udělá cokoli. "Jsem místní hraničář a jelikož tě neznám, jsi povinen mi oznámit své jméno a původ. Tedy.. byl bych rád, kdyby jsi to udělal. Pokud nejsi zdejší, poprosím tě, abys mi sdělil důvod tvé přítomnosti ve zdejším lese." Šíp namířený na jeho hlavu je pouze pojistka pro případ, že by měl zlé úmysly. Čekám tedy napjatě na jeho odpověď.

Angelique odjela. Ztratila se na drahnou dobu, potom co společně vyprávěli nad střípky jeho paměti, které zformoval k potěše oné ženy. Nikdy zpětně neuvažoval nad tím, jestli se vyjádřil příliš lehkovážně nad otázkou svého dalšího setrvání, jenž by mu přenesla pouze rodina. Pociťoval nastupující čas záhuby, přibližující se s každou další nervózní úvahou upírčiným směrem. Příliš si připouštěl vnější věci a mezitím ho zrazovali ty vnitřní, když si prapůvodní esence magie přivlastňovala obsah jeho mysli, pomyslně ho sloupávajíc z kůže. Bojoval, přesto již existovali prohrané bitvy, ohraničené hlubokým šrámy, a narůstají moc ho počínala děsit. Vynakládal značné úsilí k jejímu udržení, přestože slábl. Kéž by dokázal tento akt odvrátit o několik let, takto však pochyboval nad případným setrváním déle než šesti měsíců, jestli neuklidní svou hlavu ze zběsilého uvažování. Dlouho vyhledával, co znamená duše, jak ji vnímali civilizace v proměnách času, ale nalezené informace mu připadaly kusé, nikterak přínosné k řešené problematice. Opět propadal prazvláštní letargii myšlenek, jenž se v hlavě honili jako stádo divokých koní, neposedně a příliš zbrkle. Do reality ho však vrátil Mor.
Vztekle přitáhl uzdu horkokrevnému hřebci, který se rozhodl využít nepozornosti svého pána, jehož hodlal shodit k zemi a samostatně se tak osvobodit. Korialstrazs prve jednal agresivně, zvířeti vyčinil nejen fyzicky, jelikož se nezdráhal mu násilně sklonit hlavu ani ho počastovat nepříliš lichotivou odměnou v podobě prudkého zaboření pat do slabin, tak psychicky, když škubl strukturou jeho mysli. Ozvalo se nesouhlasné ržání, jenž ponechávalo jezdce chladným, i když jeho společník zběsile pohazoval celým tělem a až poté se přiměřeně uklidnil, alespoň na čas. Přišlo souhlasné poplácání po hřbetě. Zbrklost se nevyplácí chlapče. Projev koňského nesouhlasu musili slyšet, případní kolemjdoucí, na míle daleko, neboť se nesl krajinou, jíž nedominovali stromy. I tak však vyvstávaly oprávněné pochyby, je-li tu vůbec někdo schopný zachytit tento vzpupný nářek neposlušného zvířete, když se schylovalo k poledni, kdy vesničané pracovali a šlechta vyspávala. I kdyby snad kdosi došel, většina si mága pamatovala z královského turnaje, kde viděli, jak nevyzpytatelný a hlavně bolestný jeho výpad může být, i když je vedený pouze k mysli koně, kterého zastavil.
Sklonil hlavu níž, cop zapletených špinavě blonďatých vlasů mu přepadl přes rameno, jak sledoval pohled plný děsu v očích tvora pod sebou. Už ho nutil se podvolit šestým týdnem, ale vztah mezi nimi těžko dokázal vyklíčit, když si zvíře nepřipouštělo svou nutnou podřízenost v zájmu hierarchie. Hodlalo se neustále stát pánem, ovšem pánem v území, kde již vládl někdo jiný a ten odmítal ustoupit jen kvůli projevené tvrdohlavosti a nepředpokládaným výpadům. Mor měl kouzlo, odvahu, ale jeho nezvladatelnost ho činila více či méně jen štanglí koňského salámu. Nedůvěřovali si, věčně se přeli a to nejen mezi sebou. Nedokázal na hřbetě snést nikoho jiného, od doby, co začali s výcvikem, chytal panickou hrůzu z přítomnosti upírů či lidí pod jejich vlivem, mág stále nechápal jak, ale dělo se to a důkazů existovalo mnoho, už jen jejich první vyjížďka s Angelique, když zjankovatěl ve stájích. Znal povely, byl mladý, ozvalo se další poplácání a následně popohnání do mírné chůze. Nemělo cenu se tím příliš zabývat, ale odmítal umřít, než mu do hlavy vpraví kousek rozumu.

"Ach, Dítě." ozval se krátký povzdech nad situací. Opravdu budu nucen poučovat i v tomto ohledu? Pomalu se smiřoval s nesmyslným chováním lidí v tomto království, této doby, ale oni stále nacházeli cesty jak ho překvapovat. Potřásl hlavou, stále svíral koni otěže, aby si snad neusmyslil, že právě nyní je mu prokazována svoboda. Rozhlédl se kolem, chvíli ponechal Mora přešlapovat v kruhu. Následně sklonil hlavu, potřásl svázanou kšticí a zbavil se zbytků nečekaného útoku. "Překvapuje mě, jak slaboduše jsi schopno si počínat, když vyzýváš soupeře bez znalosti jeho potenciálu, či doufáš ve hru ke svému potěšení. Zkus zvážit svůj příští hod." Znělo to odevzdaně, ale i zklamaně. Nikterak se nebavil projevy zdejšího obyvatelstva ani jeho lehkovážnosti, kterou tak okázale dávalo najevo v jistých situacích. Nejdříve ho postřelil do zad zdejší voják, když on sám zbraň netřímal a nyní nějaké drobné pískle ze zálohy zkouší své štěstí. Těžko šlo doufat v to, že onen záhadný cizinec upustí od úmyslu znovu nezasáhnout lehký cíl, protože z toho získá dětinskou, škodolibou, radost. Pouze natáhl ruku, činil gesta, avšak jeho moc to ke svému konání nepotřebovala, avšak lépe si tak uvědomoval hodnoty vlastního jednání. Uzřel na směr odkud přišel hod, poloha se dala určit velice obecně, ovšem to ho nikterak netrápilo.
Stačil jediný povel, pohyb ruky, projev daru a větve všech stromů ve vzdálenosti několika kilometrů se prohnuly pod dosud lehkou sněhovou nadílkou a svůj zimní poklad sesypaly k zemi. Ozval se zvuk dopadu, vcelku hlasitá scenérie. Sledoval ten bělostný vodopád, řítící se k zemi s masivností skutečného vodního díla, se zaujetím i tichou vzpomínkou na dotyčného, jenž nyní spočinul označkován sněhem mnohem hůře, nežli on samotný. Usmál se pod vousy a popohnal hřebce blíže k předpokládanému místu ukrytí neznámého protivníka, jenž jistě nebyl prozatím obdařen dostatečným rozumem a možná snad měl ještě spočíval v údobí dětských let. Považoval svůj protikrok za přehnaný? Ani v nejmenším, snad ještě mírný, kdy se mohl zachovat mnohem tvrději.
"Připadalo ti tak vtipné nebo mi dokážeš vysvětlit, proč si tak počínáš?" Zastavil před ní. Vzhledem k jejímu nepříliš příjemnému výrazu si dokázal představit, kam všude sněhové vločky zavítaly, když se v jednom okamžiku všechny snesly k zemi. Jeho oříškové oči působily nesmlouvavě a tvrdě, jakoby sledoval pošetilce, co si myslel, že sám porazí celou armádu. Seděl stále napřímený a nevypadalo to, že by se obtěžoval seskočit dolů a pomoci ji se očistit. Jen vzhlížel dolů, neustále si převalujíc svou otázku na jazyku, vyčkávajíc odpovědi, podle které se zařídí do budoucna.