Okolí

Posmutněle se usmíval nad její obhajobou své pozice v systému, jenž tak tvrdošíjně bránila, aby si nepřipouštěla v ní obsaženou podřadnost. Neměl v úmyslu tomuto mláděti vysvětlovat, jak je na ní v očích mužů i okolí nahlíženo a její utkvělá představa o jakési čistotě či výjimečnosti je naprosto zcestná. Jen si poklepával prsty do boku a upíral k ní svůj smířlivý pohled, jenž ji konejšil v pronesené lži. Nezažil ještě jedince, schopného se přenést přes práh iluze vytvořeného světa, kde v podstatě zastával nejdůležitější úlohu. Pokýval hlavou na náznak nepochopení, ale více než jejím slovům se věnoval padajícím sněhovým vločkám, tak malou váhu v tom spatřoval. Též pomalu počínal pociťovat, že jí vytvořenou lež těžko porazí, či se zde setká alespoň s minimálním pochopením pronesených slov, jenž si nenesla účel jakékoliv urážky, přestože mu příliš nelichotilo její povolání. Avšak, on nestál o její klín, tudíž dokázal tuto skutečnost ponechal stranou a soudit ji pouze za projevené chování a pronesená slova, obě zatím vyznívalo v silné negaci k případně chtěnému výsledku.
Vehementně podávala obranu proti oslovení dítě, chvíli k ní pohlížel s lehkým zájmem. Působilo to až komicky, když si dokázala toto nevinné pojetí přebírat jako hrubou urážku vůči osobě. Mírně promnul dva copy spletené z vousů. Utkvěl okamžikem v rudých vlasech, pak mírně pravil vysvětlení. "Děti jste pro mne všichni, nezáleží na věku či na pohlaví. Zkušenosti a projevené chování je v mém pojetí částečně nedostatečné k tomu, abych mluvil jinak, ke všemu ty jsi mi jméno neřekla, abych se tedy mohl uchýlit k tobě milejší variantě." Žádné lhaní mu neučarovalo, aby ho s ní počal obměkčovat i ona se projevovala naprosto upřímně. Kdežto však jemu nepřišlo adekvátní informovat o každé nestoudné myšlence a taktně si jisté záležitosti ponechával pro sebe, její nevymáchaná ústa se nezdráhala vypustit cokoliv.
Ovšem další slova ho hlasitě rozesmála, hloupá, naivní, bez zkušeností, přesto s hromadou nápadů jak se věci mají dělat lépe. Hledě posměšně, hodně posměšně. Poučovat v tomto ohledu? Ty mě bavíš Dítě, jak jsi krásně naivní a všeho schopné. Neprošlá ničím, neznalá jízdy, ale otevřená jak špatně napsaná kniha. Až konečně ustal ve svém výsměšném a snad i přehnaném gestu, konečně dokázal zformulovat dost jasnou odpověď. "Jak rád bych se od tebe nechal poučovat a spílat si do hlupáků, kteří nejsou s to vyžít mírumilovně se zvířaty. Tvůj výklad by byl jistě podložen mnohaletými zkušenostmi na hřbetě i prožitým údobím bitev, dozajista jsi mnohem schopnějším v těchto ohledech. Omlouvám se, že vůbec pohrdám systémem přehnané liberálnosti se kterým kazíte dílo předchozích generací, protože nejste schopni se vypořádávat s povahou jistých tvorů. Vaše naivní představa o soužití v lásce a harmonii, když vás kůň příjme jako cosi lepšího. Omluv mě a mou nerozvážnost. Právě však jsem poznal největší soudobé poznání." Tohle ho opravdu dokázalo vykolejit z dosud odevzdávaného nezájmu, jelikož si nepředstavoval, že zhovadilost této doby se tak vehementně projevila v tom, že není nutné koně cvičit, vést pro bitvu a poslušnost, zřejmě postačí mu podstrkovat mrkev a jablka. Hledět k němu jako mazlíkovi pro domácí použití nebo společníka pro osamělé jedince. Stávala se z toho spíše póza, směšná a uplakaná.
Co ovšem přišlo vzápětí už dokázalo rozvířit jinak soustředěnou mysl vzkypěním zloby. Nenechal poznat rozpaky najednou vyvstávající z jednání dotyčné, které se okamžitě vyrojili. Ani nepropadl šílenému vzteku řvoucímu přisprostlé kletby, dovolávající se toho nezkrotného válečníka ubitého pod slupkou diplomat. Všechno však přemohl, přestože na několik sekund rozpačitě zavřel oči, aby si utřídil myšlenky. Prohlédnul, pozvedl ruku. Neplánoval ji uhodit, jen příkaz, ne jí, okolí. Blízký kopec sněhu se počal rozpačitě přehrabovat, jak se jednotlivá bělostná masa formovala na magický popud. Jednotlivé stavební bloky postupně uspořádávali svoji přirozenost, aby dali vyvstat ohromné siluetě rozložitého vlka. Rozpínavá jizva v dlani porodila několik krvavých slz, jak se zvětšující moc projevovala a tělo pod jejím náporem chátralo. Krev putovala po bělostném povlaku a vlila se do očí stvůry nelibě vrčící směrem k dívce. Rozložitý tvor zvacknul čelisti a zvuk tohoto aktu ještě notnou chvíli rezonoval krajinou. Vzhlížel podrážděně, jednotlivé chlupy na zátylku se ježily jak odolával touze vystartovat po nešťastnici. Jeho existence plně podléhala mágovu umění. Prozatím setrvával opodál, němá hrozba. "Teď ti řeknu jedinou věc, Dítě." doložil důraz na poslední slovo, nezasloužila si víc. "Vypadneš odtud a já ho nevypustím nebo se opět zachováš jako pitomá nána a ponechám tě tvému osudu a bude mi jedno, kolik krve a vnitřností po tobě zůstane." Vlk chtivě nakrčil chřtán, vrtíc natěšeně ocasem. Viděl příležitost, ach, lákavá holka. Bylo to stvoření magie, nijak nepůvodní přidaným esencím. Křivé zuby měly potenciál opravdového predátora, drápy připravené k útoku, vynikající čich i instinktivní touha zabít kořist. Skutečný nepřítel.

Prve ho ovládala touha poslat ji pryč, zbavit se její přítomnosti, když mu uštědřila tak nevysvětlitelný políček na tvář. Nebyl zvyklý na takto horlivé projevy, neboť se nepohyboval ve společnosti, jenž by se takto bouřlivě projevovala. Uhlazené rozhovory, poklidná gesta, spekulace a domněnky řešené s klidným štítem. Jeho povaha zkrotla a stala se tichou vodou na rozbouřeném oceánu. Věnoval jí tvrdý, odmítavý, pohled, jímž chtěl docílit toho, aby se sama rozhodla odejít, nechat celý okamžiky zapadnout v dějinách mysli, když uslyšel slova, která ho nesmírně překvapila. Stáhl ruku, nechal vlka ucouvnout dozadu a mlčky naslouchal skučení větru. Dítě? ptal se překvapeně sám sebe, najednou zaskočený. Popošel o pár kroků blíže, ne snad příliš, aby si nemyslela, že ho hodlá útočit. Nevztahoval ruce na soupeře první, vždy ponechával toto rozhodnutí na druhém, neboť střet je lépe obhajitelný před duší z této pozice. Už vzhlížel měkce, přestože sám nedokázal usoudit, čím ho takto dostala. Snad onou odevzdaností, tím jak hodlala bojovat nebo snad beznadějí, kterou v ní spatřoval on sám.
Tvor pomalu ustupoval, zavřel víčka, aby krutá červeň nedráždila onu dotyčnou. Hodlal zhmotněné zvíře využít k jejímu ústupu, aby obě strany poklidně opustili zastávané pozice bez újmy a již dále se nemusil nesmyslně handrkovat. Najednou bělostná srst splynula jednotně s okolím, zůstával tam, připravený, přesto nehybný a uklidnění pod mágovými příkazy. "Tohle už nikdy neříkej." Nekáral, nepoučoval, stál za ní s tvrdým, nesmlouvavým hlasem. Slyšet tyto slova u svých bývalých mužů, z hunských úst, nemyslitelná věc. Nikdo nehanil vlastní existenci na tomto světě ani ji nehodlal podstoupit takto lacino, ke všemu aby tím snížil vlastní hodnotu. "Žádný život není bezcennou záležitostí, abychom ho mohli odsoudit a uvrhnout vniveč. Tvoje povolání ti nikterak neubírá na tom, že máš stejná práva jako kterákoliv jiná existence na tomto světě a je od tebe pošetilé smýšlet jinak. Jestli ti kdokoliv jiný do hlavy vtloukl tato slova, zapomeň na ně, jestli jsi jejich autorem ty, tak jich neužívej. " Odmítal takto neadekvátní a přihlouplý postoj, jaký nyní předložila, snad proto i jeho odhodlání potrestat ji, opadlo. Popošel několik dalších kroků, přestože stále třímala dýku. Tušil, že ji nepozvedne k němu, jelikož by akorát zhoršila nastalou situaci a stále čelila faktu jeho neozbrojenosti, avšak nemohla tušit o výcviku, jímž prošel.
Opatrně se pokusil položit jí ruku na rameno, počítal s tím, že se odtáhne, ale ani tak by si nerozmyslel to, jak k ní hodlal promluvit dál a celou jejich konverzaci pojmout o něco méně nevraživěji, když si tehdy oba umanuli svoje. Trýznilo ho sledovat, jak nicotně se vidí. "Dobře, Esme" pronesl klidně se znatelnou vlídností. "Nebudu se nikterak zdráhat v tom, že osobně nejsem zastánce tvého řemesla, ale můj názor není směrodatným milníkem. Pokud se cítíš uražená, máš na to právo, ale musíš pochopit, že není nijak příjemné, když mi odpovíš fackou a iracionálním zvoláním." Projevil částečné pochopení pro její výbuch vzteku, zároveň však naznačil, že ani on se plně neovládl. "Začneme jinak, proč lovíš srnce Esme? Nevypadáš jako dívka, jenže by trpěla nedostatkem jídla."Vrátil se k původnímu bodu sporu na němž předtím tak vytrvávala a snad i pro něj se tehdy rozhodla ohradit vůči němu sněhovou koulí. Stejně jako ona, ale ani on zde nepředpokládal další potulující se osobu, proto též vyjel s Morem, ovšem jeho zájem se jevil patrným, učil ho poslušnosti.

Tak dlouho jsem nebyla venku, byla to jako rána z nebes, když jsem onu skutečnosti uvědomila. Tak dlouho jsem nebyla venku. Přeci jen... je hluboká zima, co bych taky dělala venku, že? Ani moc práce jsem neměla zato Mary ano, takže jsem se aspoň zabavila tím, že jsem jí pomáhala. Ale ani tohle už mi nestačí. Chci cítit chladný vítr ve tvářích, když se budu prohánět na koni. Sice je na to pozdě, ale to nevadí. Semi se pode mnou vlní, jak pomalu našlapuje v několika centimetrech sněhu. Ten pohled je úžasný. Stromy a zem zasněžené, hvězdy na nebi silně září a tichem se rozléhá jen můj a Semiin dech, který jde vidět díky bílým obláčkům, které se nám při výdechu vytvoří u pusy. "No, není to nádhera, Semi?" zašeptám, když se skloním ke krku své milované klisny, abych se vyhnula nízké větvi. Sice to není možné, ale od Semi se ozve spokojené frknutí. Mellisku jsem radši nechala doma, v teple, v seně, tady venku by zmrzla. I mě je zima, přestože mám na sobě vysoké boty, které končí těsně pod koleny, chlapecké kalhoty zastrčené v botách, stahující korzet, který je schovaný pod teplou pánskou košilí. Všechno tohle je schované pod teplým zimním pláštěm, jehož kapucí si kryji hlavu před vnějšími vlivy počasí. Vezmu uzdečku do jedné ruky a pobídnu klisnu ke klusu. Má pevné nohy, věřím jí, že se mnou někde nespadne. "No tak, holka, pojeď," zašeptám jí do ucha, přičemž ji poplácám po pravé straně krku a trochu se v sedle nadzvednu, abych mohla začít vysedávat. Pro tohle jsem žila. Pro ten pocit, když jsem spojená se svojí klisnou. Nejsem jako ostatní dívky, nežiji pro svého manžela, žiji pro sebe a vyhovuje mi to. Zpevním sevření stehen na koňském hřbete, přičemž najednou letíme jako o závod. Kapuce mi spadne dozadu, čímž odhalí blond vlasy, které za mnou vlají jako závoj. A najednou tato úchvatná chvilka končí. Kopyta se zaboří do země, moje tělo letí vzduchem, přičemž dopadu přesně na záda. Bolestně zaskučím a snažím se lapit dech, který jsem si tím nárazem zřejmě vyrazila. Netuším, co donutilo Semi tak prudce zastavit, ale mohla mě varovat.

Nedokázala jsem promluvit, protože celé moje tělo se topilo ve štiplavé bolesti. Pravděpodobně jsem si trochu poškrábala záda a bože, budu ráda, když nebudu mít rozbitou hlavu, která mi třeští jako kdybych v ní měla hromadu malých zvonečků, které ne a ne přestat zvonit. Nejsem schopna tomu muži odpovědět, jen potichu zasténám bolestí a zašilhám do jeho přitažlivého mladého obličeje. Jeho pohledná tvář vypadá udržovaně, bez tak je to nějaký nadutý šlechtic. Ale... na druhou stranu... nadutý šlechtic by mě tu nechal ležet a ještě by křičel, abych koukala na cestu. On se mi naopak ještě omlouvá a pomáhá mi. Poměrně omrzlou rukou se chytnu opatrně jeho předloktí a s jeho pomocí se opatrně posadím. Tak takový pád už jsem dlouho nezažila. Ale aspoň ten sníh to trochu utlumil.
"To-To není vaše vina. Mohu za to já," pronesu chraplavým hlasem a zjišťuji, že se celá klepu. Není to od zimy, náhodou je mi právě teplo kvůli tomu, jak mě všechno bolí. (Hlavně ta hlava. Každá myšlenka mě bolí, nepříjemné.) Klepu se z toho šoku a nejde to zastavit.
Semi ke mě pomalu přidupe, přičemž mi čumák strčí do vlasů, jako by se ptala, jestli jsem v pořádku. Trochu se na ni natočím a pohladím ji po lysině. "Jsem-Jsem v pořádku, holka, neboj se," zašeptám a pomalu si vlasy schovám pod plášť a kapuci si hodím na hlavu. Pomalu natočím hlavu směrem k tomu cizímu muži. Normálně bych se děsila toho být s ním taky takto v lese sama samotinká, ale jsem tak rozklepaná, že ani pořádně nevnímám, že je to muž. 
"Mohl-Mohl byste mi, prosím, pomoci se postavit? S mým štěstím bych opět spadla," pronesu váhavě. Nevím, zda si vůbec mohu něco takového dovolit. Přeci jen... Je to takové divné. On je šlechtic nebo něco podobného, já taky, ale... ne tady. Tady jsem jenom poddaná, ale slušné vychování mne bohužel neopustila. Občas mluvím hrozně vznešeně, je to zvláštní.

"Mohla jsem alespoň zpomalit, takto se prohánět lesem ve sněhu by mohlo býti nebezpečné. Neměla jsem zbytečně riskovat," namítnu okamžitě, když se snaží vinu svalit sám na sebe a lehce pokroutím hlavou, přičemž rukou vklouznu pod kapuci a promnu si zátylek. Oplatím mu pohled do jeho modrozelených tmavých očí, ve kterých se odráží světlo hvězd, které visí na obloze. Má krásné oči. Nevím, proč nad tím zrovna teď přemýšlím, ale prostě... Je celkově takový pohledný. Aspoň mi tak přijde. A taky je starostlivý a chová se mile. Je to příjemná změna oproti těm nafoukancům, se kterýma jsem žila nebo pro které jsem nucena zpívat pod jejich chlípnými pohledy. Fuj, ještě teď se mi z toho obrací žaludek. 
"Mnohokrát vám děkuji," zašeptám potichu, přičemž k němu trochu vzhlédnu, když vstane a najednou si připadám tak maličká. Je to zvláštní pocit. Lehce si přidržím kapuci na hlavně a natáhnu k němu ruku, přičemž opatrně chytnu jeho předloktí a překvapeně vyjeknu, když se najednou ocitnu pevně na nohou. Pane jo, to byl rychlý výskok na nohy. Vždycky jsem si myslela, že jsem poměrně těžká osůbka, ale pro něj asi ne. To je dobře. Nechci, aby si o mě lidé mysleli, že jsem těžká. Ježiši! Co to u všech všudy říkám? Takové hlouposti! Je dobře, že nemůže slyšet ty moje hlasy v hlavě. Musela bych mu připadat jako blázen.
"Opravdu jsem v pořádku," přitakám rychle a trochu od něj opatrně odstoupím ke své klisně, která mě šťouchne do ramene, dožadujíc se mé pozornosti. Sklopím hlavu dolů, aby mi kápě zakryla i obličej, přičemž si holýma rukama otřepu studený sníh z pláště. "Chvěji se pouze z toho šoku, který mi ten pád přivodil, budu v pořádku, ale děkuji, že se tak zajímáte," pípnu potichu. Uvědomuji si to, že je to muž a určitě v tomto městě výše postavený než-li, navíc se ke zachoval hezky, tudíž by bylo dobré mu projevit nějakou tu úctu. Když do mě opět Semi šťouchne, pokroutím hlavou, který k ní nakonec trochu natočím. "Hned se ti budu věnovat, lásko. Co kdyby ses šla seznámit s tamtím krásným mohutným hřebcem, co?" Zabrblám k ní potichu, přičemž jí dlani přejedu po hladké srsti a pomalu se zase natočím se sklopenou hlavou k tomu cizinci.

Mírně mi zrůžoví tváře, když mě nazve slečnou, ani nevím proč. Vždyť to je naprosto normální oslovení, ale prostě.. on byl velice pohledný a měl takový zvláštní jas v očích. Už se mě štve, jak se nad tím takto rozplývám, ale vždyť... můžu ocenit, když je někdo pohledný, no ne? 
"Ne všichni by se zachovali jako vy, přeci jen.. jsem obyčejná zpěvačka," pokrčím lehce rameny. Je to pravda. Ne všichni by se zachovali jako on. Neseskočili by z koně a nepomohli dívce v nesnázích. On ano. Čím se tak liší od ostatních? Dle mého to není jen ta jeho milá povaha, která celé jeho chování ovlivňuje. Jen netuším... co to je, i když bych to ráda zjistila.
Pohlédnu na jeho koně, který se k nám odváží o pár kroků, přičemž sleduji, jak i moje klisna se mu začíná pomalu věnovat. "No jen běž za ním," zasměji se potichu, přičemž ji lehce poplácám po krku. Semi se odhodlá též o pár kroků přiblížit směrem k hřebci, přičemž do něj poté lehce dloubne čumáček a začne ho trochu očichávat. Zeširoka se usměji, když vidím, že ji hřebec zaujal a pokroutím pobaveně hlavou. Máme podobný vkus. Mě zaujal ten jeho majitel. 
Nechápavě pohlédnu na mého zachránce, když se začne omlouvat, a pak pochopím konečně jeho záměr. Já jsem věděla, že je šlechtic, já to věděla. Tušila jsem to a tím jeho jménem se mi to jen potvrdilo, ale nevypadal na šlechtice, sice má slušné vychování, ale nechová se nadřazeně a jeho šat též moc nevypovídá o jeho vyšším postavení.
"Jsem Emmeline... Dove, ale stačí jen Emmeline," zašeptám a trochu se uchichtnu, přičemž k němu pomalu vzhlédnu, jelikož je o trochu vyšší a kapuce mi sklouzne z tváře. Drží už jen na konci hlavy, že mi sotva zakrývá vlasy. Vždycky, když řeknu celé své jméno, mám strach z toho, že mě mohl někdo poznat. Znát to příjmení, šlechtické, znát moji rodinu. Kdyby mě někdo poznal, odvedl by mne zpátky. To bych nezvládla, líbí se mi tento prostý, jednoduchý život bez nějakých větších komplikací. Chvíli jen nejistě hledím na jeho ruku, přičemž po chvíli vklouznu svojí menší rukou do sevření té jeho, má ji o tolik větší. Jak někdo může tak velikou ruku? I přesto že pořád držím jeho ruku, udělám menší pukrle a věnuji mu váhavý úsměv. Nesnažím se zatím zakrýt kapucí. Bylo by neslušné, kdybych mi neviděl při představování do obličeje.