Okolí

Tak dlouho jsem nebyla venku, zima byla poměrně krutá, ale už pomalu ustupovala jaru a některé první bylinky vykoukly přes vrstvu sněhu. To bylo dobře, musela jsem je nasbírat, tak trochu se mi zmenšovaly zásoby, navíc jsem aspoň mohla zkontrolovat Citara, jak mu je v té zimě, ale ku podivu vypadá pořád pěkně čile. Má kolem sebe hromadu sena, nějaké to ovoce, které mi zůstalo přes zimu, vodu, a poté i menší kostku soli, vypadá spokojeně, jen mě nechtěl pustit ven, musela jsem mu chudáčkovi chybět. Moje zlatíčko. Ale teď jsem ho taky musela nechat, k ničemu by mi nebyl, když se budu muset rozhlížet po zemi. Ale slíbila jsem mu, že se za chvíli vrátím.
A teď chodím po lese v šatech s jednoduchým korzetem, vysokých jezdeckých botách, které jsou pod šaty schované a zimním plášti, který mne chrání před vlezlou zimou, jež panuje tuto noc. Pohlédnu na noční oblohu plnou hvězd, která mi na rtech vykouzlí úsměv. Vlasy mi splývají volné po zádech, takže mi sem tam kvůli větru začnou létat všude kolem.
Najednou uslyším šramot a z křoví na mne vyskočí větší vlk s tlamou celou od krve. Trochu se mi rozšíří zorničky, ale když poznám ten známý pohled v těch divokých očích, oddechnu si a začnu se smát. "No zdravím, pane vlku, vy jste se konečně odhodlal navštívit mne, to jste velice pozorný. Co jste to zase sežral, můžeme mi to povědět?" zeptám se ho se smíchem a prohrábnu mu huňatou srst, přičemž Argon si začne zakrvácený čumák otírat do sněhu. I když sama zvířata nezabíjím ani nic podobného, nesnažila jsem se z Argona udělat vlka, který nejí maso, to by byla hloupost. On je prostě divoké zvíře. "Tak pojď, prosím tebe," dodám a rozejdu se hledat další bylinky. Několik už jich v košíku mám. Odhodím si vlasy na záda, když uvidím dalšího člověka obklopeného zvířaty. Argon začne poměrně vztekle vrčet, ale jinak se mi drží po boku.
"Zdravím," pronesu opatrně, když se k tomu osazenstvu přiblížím ještě víc a vykouzlím milý úsměv. Je to muž. Uprostřed noci? Tady? Tady doopravdy moc velkou společnost nenajde.

Trochu ustoupím bokem, když se ten muž postaví a jsem nucena lehce zaklonit hlavu, jelikož je doopravdy velice vysoký. Takoví vysocí muži se v této době moc často nevídají. Vypadá... tak trochu jako cizák. A i tak trochu mluví, má slabší přízvuk a prostě se celkově chová jinak. Je to zvláštní, ale nijak zvlášť mi to nevadí. 
"Ano, je doopravdy krásný," přitakám na jeho slova a sklouznu pohledem k Argonovi, kterému se ten muž doopravdy nelíbí. Netuším, čím to je. Možná je upír nebo vlkodlak. I když... na ty minulé vlkodlaky nijak zvlášť nereagoval, to až tady na tohohle muže. Takže buď je to upír a nebo prostě jen doopravdy divný, nebezpečný člověk. Ani jedno se mi nezamlouvá. Pomalu se skloním k Argonovi, pokládajíc košík do sněhu. Lehce mu přejedu dlaní po srsti, přičemž on se pod mým dotekem uklidní. "Je to dobré, neublíží nám," sice si svými slovy nejsem tak moc jistá, ale budu v ně doufat. Narovnám se, když opět ten muž promluví a věnuji mu široký úsměv.
"Mohla bych prohlásit to samé," pokrčím lehce úzkými rameny při pohledu na jeho vlka, který společnosti svého majitele nevěnuje žádnou pozornost. To je dobře. Sice je Argon loajální ke svým bratrům a sestrkám, vlkům, ale vím, že by nedovolil, aby se mi něco stalo. Je to prostě moje zlatíčko.
"Proč bych neměla? Vždyť jste sám říkal, že je to nádherná noc, přímo stvořená k procházce," odpovím. Snad mi nevyhrožuje. Aspoň v to doufám. Nechci mít uprostřed noci nějaké problémy. Nejsem konfliktní člověk, nemám ráda problémy a už vůbec ne v tom případě, kdy bych musela ke své obraně využít přírodu kolem sebe. Umím už hodně kouzel nazpaměť, takže tahle část by nebyla takový problém, spíše jsou to celkem silná kouzla, vyžadující hodně síly.

"Argon není mazlíček, pouze mě doprovází, když se mu zachce mojí společnosti," pokrčím rameny. Je to svobodný vlk, nijak ho nekrmím, neomezuji ho v ničem, jen fakt nechci, aby mi pod nos jednou přinesl vlčata, to by to se mnou asi seklo. Ale samozřejmě bych se o ně postarala, kdyby náhodou. Postarala bych se o cokoliv, co bych našla. Za chvíli bych mohla mít doma úplný zvěřinec, ale naštěstí nenarážím na zraněná zvířata často. Prostě si je buď vezme příroda nebo se sami vyléčí. Sklouznu pohledem k vlkovi, který nás opustí a rozejde se kamsi pryč, přičemž pak pohled vrátím zpět na toho muže.
"Nejsem dítě, jsem žena," pronesu mírněji ostřeji. Nejsem dítě už jak dlouho! Jsem žena a ne dítě! Takové poznámky mě vždycky trochu namýchnou, ale pořád ne natolik, abych se doopravdy rozzuřila. Jen se mi takové věci nelíbí.
"No.. Pokud byste chtěl, mohl byste mi pomoct najít různé bylinky. Některé už vykoukly s příchodem jara, tudíž je už nejvyšší čas sbírat další do zásoby," odpovím a pomalu se zahledím na ruku, kterou mi položil na ramena. Má veliké dlaně a dlouhé prsty. Hezké ruce, celkem. Ale nechápu, co najednou taková změna nálad, je to... podezřelé a zvláštní.
"Já jsem Dearhbail," představím se a celé to doplním ještě o menší trochu neohrabané pukrle. Nikdy mi tyhle věci prostě nešly, nedá se nic dělat. "Ráda vás poznávám," dodám, ale je to z větší části ze slušnosti, protože tenhle muž se mi prostě nezdá. Nevím, čím to je. Argon zřejmě najednou něco zavětří, protože i on se rozběhne kamsi pryč. Tiše si povzdechnu a pokroutím hlavou, přičemž ho vyprovodím pohledem, ale následně zrak přetočím zpátky na Brandona.

"Ne, i když to tak možná vyznělo," přikývnu s úsměvem a lehce pohodím rameny. Je zvláštní, doopravdy ano, chová se hrozně nevyzpytatelně a pořád vypadá, jako kdyby měl špatnou náladu, když opomeneme sem tam záblesk úsměvu. Což mě samozřejmě přivádí na myšlenku.. co všechno asi za svůj život prožil. Hodně lidí tady v Ingwirth Holdu si prožilo poměrně těžký život, je to zvláštní. Asi je tohle místo nějak přitahuje, tak jako sem přitáhlo mne.
Nic na jeho odpověď ohledně toho dítěte neřeknu, jen kývnu hlavou na znamení, že ho poslouchám a že chápu.
"Doopravdy? Tak to jsem ráda," s úsměvem na to odpovím a snažím se si ho trochu prohlédnout přes tu vrstvu tmy, která nás obklopuje. Nedokážu si ho podle ničeho nikam zařadit. Jestli je šlechtic nebo snad měšťan? Rozhodně nepatří mezi chudinu, to ne, ale prostě.. nevím, nevím. Je to moc komplikované.
"Ano, mám," Přitakám, ale to hned on vytáhne tu svoji a podá mi ji. Vezmu ji do ruky, přičemž se sehnu, abych si opět zavěsila košík na loket a tou samou rukou stisknu knot svíčky mezi ukazováček a palec, přičemž se po chvíli rozhoří plamen. Rychle ruku stáhnu, abych se nepopálila a zahledím se na Brandona. Všiml si toho? Doufám, že ho tím nějak nevyděsím, i když si myslím, že je na tyhle podivnosti zvyklý. Zřejmě sám mezi ty podivnosti v Ingwirth Holdu patří.
"Vlastně hledám cokoliv, co se mi může hodit. Protože všechny květiny jsou k něčemu dobré," vysvětlím jednoduše a pomalu se rozejdu dál po lese.
"Vy se asi moc neusmíváte, že?" zeptám se ho váhavě a otočím k němu hlavu. "Aspoň mi to tak přijde, měl byste se víc usmívat, prodlužuje to život," dodám po chvíli. Nechci ho naštvat, ani nic podobného, jen se ptám, ale nevím, jak daleko můžu s tímto vyptáváním zajít. Ale doopravdy mi přijde, že se vůbec neusmívá, nic proti tomu, ale třeba já mám skoro pořád dobrou náladu a pořád se usmívám. A je mi dobře, měl by se víc usmívat, takto od sebe může odradit lidi. Jak se ale nedívám před sebe, o cosi najednou zakopnu a zachytím se nejbližšího stromu, který mi poškrábe dlaně až do krve. Zasyčím mírnou bolestí a opět naberu rovnováhu, přičemž se zahledím na svoji zakrvácenou dlaň, no krása.

"Taky bych to tak viděla," přitakám na jeho slova. Má pravdu. Mazlíčky jsou třeba kočky nebo podobná zvířata, ale divoká, která doopravdy mají být v přírodě, jen tak na zavolání nepřijdou. A je zbytečné se snažit je to naučit. Já to pochopila hodně rychle. Nechávám ho, aby si dělal, co chce, ale když bude potřeba, pomůžu mu, přeci jen... někdy se i on popere hodně do hloubky a to už fakt potřebuje moji pomoc, prostě potřebuje, ať si jeho vlčí ego říká, co chce.
"Tak to mne velice mrzí, musel jste mít těžký život," poznamenám potichu. Sice moc ve tmě nevidím, ale teď, jak je to světlo, tak jsem schopna si všimnout toho jeho smutného pohledu, který se mu na moment objeví v obličeji. Zajímalo by mne, co se mu stalo, ale nemám žádné právo se ho na to ptát a silně pochybuji, že zrovna on by se mi se svojí minulostí svěřil, takže se ho radši neptám. Bude to bezpečnější.
"Vidím, ale je jich málo, třeba já se usmívám téměř pořád," na znamení svých slov se na něj zeširoka upřímně usměji, což může v tom světle svíčky možná vypadat zvláštně, ale to je přeci jedno. On naopak vypadá v tom světle ještě líp než bez něj, jen hodnotím, nic víc. Jen působí trochu starším dojmem a trochu neudržovaně, ale je to lepší, než kdyby to byl nějaký upravený šlechtic, který se bojí, aby mu vítr nerozcuchal účes.
"A jak jinak by lidé měli poznat, že jste spokojený, když ne z vašeho výrazu?" zeptám se ho zvědavě a najednou už padám.
Ani toho nejsem schopna moc zaregistrovat, jenom jsem o cosi zakopla, nechala svíčku, která tím pádem přestala hořet, spadnout na zem a odrat si dlaně až do krve. A najednou jsem v jeho studené náruči, tyčí se nade mnou jako věž a jeho dlaně svírají můj pas.
"Stále si to myslím, nemám důvod se bát," zamumlám potichu tvrdohlavým hlasem a překvapeně sebou cuknu, když popadne moje zápěstí, přičemž druhou ruku mám položenou na jeho rameni, abych udržela rovnováhu. Když uvidím záblesk bílých tesáků, srdce se mi na moment zastaví, přičemž přestanu i dýchat. Takže to je doopravdy upír. Věděla jsem, že patří mezi ty podivnosti v Ingwirth Holdu. Nikdy jsem upíry zrovna nemusela, ty jejich tesáky a tohle všechno mě celkem děsilo, ale on nevypadal, že by se mě chtěl pokusit vysát do poslední kapky nevinné krve, která mi proudí tělem.
Když mi zaváže druhou dlaň, položím ji též na jeho druhé ramena a konečně naberu rovnováhu, díky němu, díky tomu upírovi, který ochutnal jenom trošku, ani si nekousl a hlídá se. Díky bohu. Nevědomky lehce nakloním hlavu na stranu, přičemž omylem odhalím svůj krk a koukám kamsi za jeho rameno.
"To je v pořádku, dám vám tolik času, kolik potřebujete," zašeptám klidným hlasem, ale srdce mi divoce buší přes kůži. Ani bych se nedivila, kdyby to slyšel. Ale myslím to vážně, klidně ať mě drží hodiny a uklidňuje se. Nevadí mi to.

"Budu hádat... Ty 'jen dny' jsou častější, že?" já si prostě nedám pokoj. Chci to vědět, jsem žena, jsem zvědavá a miluji tyhle různé informace. Nejsem ale drbna, to vůbec ne, cokoliv, kdo mi co řekne, si nechávám pro sebe. Nemám potřebu cizí informace někoho vyslepičit. Navíc ani moc nemám komu, moc s lidmi nemluvím, když opomeneme různé mé náhodné pacienty nebo lidi, kteří si ode mne kupují bylinky na trzích.
Jakmile se ode mě odtáhne, srdce mi pomalu začne zpomalovat, protože už nejsem z jeho přítomnosti tak vyděšená. Ani nechápu, co mě to napadlo. Doopravdy nemám žádný pud sebezáchovy, je to hrozné. Jednou mě tady tyto situace určitě zabijí. Určitě ano, i když... to by mi ani nevadilo na jednu stranu, přeci jen... nic bych tady po sobě nezanechala, nemám manžela ani potomky, ani sourozence ani rodiče. Otec.. je bůh ví kde, a kdybych umřela, dostala bych se za maminkou do nebe, to by mi vůbec nevadilo, ale na druhou stranu... mám ráda život, miluji vítr, který mi cuchá vlasy, když jedu na Citarovi, miluji ten hřejivý pocit, který mnou prochází, když čaruji. Těchto věcí bych se vzdát nechtěla. Cítění. Možná proto mám takový strach z upírů, oni necítí, jsou mrtví, chladní a dychtí po krvi, ale Brandon se zřejmě dokáže ovládat, protože mi nerozerval hrdlo, za což jsem ráda.
"Jste v pořádku? Nechtěla jsem vás... tou krví.. nějak... rozrušit..?" zamumlám váhavě, ale v mém hlase zní i kapka starostlivosti. Jak velké pokušení jsem asi musela být? Nevím a možná to ani nechci vědět. A samozřejmě... jako první se starám o něj místo o sebe. Trochu pevněji si zavážu ty dlaně jeho roztrhanou košilí a pomalu se sehnu ke svíčce, kterou vezmu do ruky a pomocí konečků prstů ji opět rozsvítím.

"Možná že těší, ale nevypadá to tak," rýpnu si opět. Já si prostě nemůžu pomoct. Nevím, proč tohle dělám, proč se s ním vlastně tak trochu dohaduji, i když vím, co je zač. Mohl by mi hlavu utrhnout během sekundy a já bych proti tomu nemohla nic udělat. A přesto do něj rýpu. Má pravdu. Jsem ženská bláznivá. No, co se dá dělat. Už jsem prostě taková, nezměním to a po pravdě? Ani nechci, líbí se mi, jaká jsem, jen se mi nelíbí okolnosti, díky kterým jsem taková, jaká jsem.
Překvapeně pohlédnu na šalvěj v mých dlaních a pomalu přikývnu, jako kdybych si právě uvědomila, proč jsem sem vůbec přišla. Sbírat bylinky, abych měla zásoby, přesně. Ten fakt, že je upír mě tak trochu... ne ani překvapil, spíše mě to odhalení zaskočilo, ale už bych se konečně mohla probrat a začít dělat to, co jsem sem přišla. Abych nasbírala bylinky, abych mohla pomoct lidem, kteří to potřebují. Proto jsem tady, v lese, uprostřed noci. "Děkuji," poděkuji ještě za tu šalvěj, kterou položím do košíku a začnu se rozhlížet kolem.
"Můžeme, pokud pořád chcete," přikývnu pomalu a pomalu se opět rozejdu, dívajíc se jak pod nohy, tak kolem sebe, jestli náhodou něco nezahlédnu, což se mi po chvíli poštěstí. Jemně odhrnu sníh z dosahu té rostliny, kterou, jakmile ji poznám, vytrhnu opatrně i s kořeny, oklepu pod ztvrdlé hlíny a položím ji mezi ostatní bylinky do košíku.
"Mimochodem... Máte krásnou klisnu. Jak se jmenuje?" zeptám se zvědavě. Ano, snažím se s ním trochu komunikovat, protože jestli se mnou nehodlá mluvit, asi se v tichu zblázním. Když jsem sama, ticho vítám, ale když jsem s někým, potřebuji mluvit.