Okolí

"Ano, ve službách její královské Výsosti." Přikývnu na její malý dotaz, jež mě nijak neuváděl do zlých myšlenek. Byl jsem na to hrdý, že mohu být takto prospěšný a odčinit, tak své hříchy. Nelhal jsem jí v tom, že mi zavazování všech těch věcí na výstroji dosti pomohlo, ale nebyl to důvod, proč jsem uměl zavázat korzet. I tak jsem se za to nenáviděl, ale dokázal jsem si představit její výraz, kdybych jí řekl pravdu, to jakou představu by si o mě udělala... Nechtěl jsem přijít o ten příjemný pocit, že vás někdo vidí v jiném, v lepším světle, nežli vidíme sami sebe.
To malé ujištění mě uklidnilo natolik, že jsem t více neřešil... ač jsem možná měl vědět, že by to potřebovala trošku povolit. Nedokázal jsem to však sám poznat, aniž by mi cokoli řekla.. a ona nic neřekla. S tím jsem nemohl nic dělat. "Děkuji, je to od vás velmi milé, ale jak jsem řekl... nestojí to za řeč." Věnuji jí ujišťující a vděčný úsměv. Bylo rozkošné, jak byla naivní, nepoznamenaná životem... čistá. Nechtěl jsem myslet na to, kdyby zde, místo mě stál jiný muž,... muž který by toho zneužil. Toho dotyčného bych roztrhal, pomalu, tak aby velmi, ale velmi trpěl! Musel jsem zakroutit hlavou, abych ty myšlenky zahnal někam hluboko, jinak bych příliš vyprovokoval svého vlka.
Ten okamžik, kdy jsem byl jen kousek od toho, abych ji políbil, pominul stejně rychle, jako nastal. Cítil jsem jakousi lítost, ale prostě! Nemohl jsem jí to udělat, nemohl jsem zneužít její důvěru... nešlo to. Možná jsem někdy byl sobec, dnes ovšem ne. Učili mě, abych nikdy neublížil ženě, že žena je něco vzácného, čeho si musíme vážit a ochraňovat. Nikoli slabší druh, který se dá zneužívat, jak je nám mužům po libosti. Ne, takoví nebyli hodni ani čestného chování, před takovými muži jsem je hodlal chránit, přesně, jak mě učil otec. Jakmile jsem byl v dostatečné vzdálenosti, opět jsem mohl volně dýchat a také spatřit její překvapené zamrkání. Propaloval jsem ji svým pohledem, hasíc svou touhu po ní a sledujíc, jak se zahaluje zpět do svého oblečení. Nedokázal jsem si představit, jaká jí musela být zima, jelikož jsem ji vnímal dosti odlišně, jako vlkodlak. Otázka, jež jsem jí položil mohla vyznít jakkoli troufale a ona si toho nevšimla, nebo to prostě jen nechala být. Měla můj obdiv, ale úsměv mi ze rtů nemizel. Její zvědavá otázka, jež mi položila v odpovědi na mou vlastní, mě ještě více rozzářila. Vzápětí jsem však zvážněl, ač byl v mém výrazu stále vidět náznak úsměvu. "Emmelina pojďte se mnou na oslavu Ostary, bude mi ctí, když mi budete dělat doprovod." Pronesu tak, aby bylo znát, že to myslím upřímně, ale když domluvím věnuji jí okouzlující úsměv.

Zasměji se. "To chápu, nejsme příliš vyhledávaná společnost. Každopádně, u některých je to jistě oprávněné," například u mě. Poset jizvami, které jsem úzkostlivě skrýval pod svým oděvem. Mnohačetná mučení a zranění z bitev na mém těle zanechali nehezké stopy, stopy, jež mi budou tu hloupou válku, ve kterou jsem ještě hloupěji věřil, připomínat do konce života. A pak tu byla jedna 'výjimečná' jizva; ta která mi změnila život úplně od základu. Vlkodlačí kousnutí. Nic z toho neměl svět spatřit, hrůzy které jsem si nesl v sobě a ty jizvy byly jazykem utrpení, vepsaným do mé kůže, svědectvím vyprávějící příběh. Byl jsem jako kniha, jež nikdo netouží číst.
Už ale dost o mě! Přede mnou stál klenot, něco, co jsem si nevědomky začínal přivlastňovat,... tedy ta vlčí část, jež byla vždy vzhůru, i když dřímala. Toužil jsem s ní trávit každou minutu svého života a zároveň jí od sebe odehnat, abych ji před sebou ochránil. Na to jsem byl ovšem příliš slabý, nedokázal jsem to.
Překvapení v jejích očí bylo naprosto zřejmé, ale tak, přeci jen... chtěl jsem ji překvapit. Mile překvapit. To se dělá, nemýlím-li se? A když souhlasila? Rozzáří se mi oči a roztáhnou ústa v potěšeném úsměvu. "Děkuji Emmeline, jsem nesmírně potěšen." Odvětím a také se lehce pokloním. "Je to oslava přicházejícího jara." Vysvětlím jí s úsměvem.
Její následující žádosti jsem okamžitě vyhověl, ačkoli mě zajímalo, kdo je Mary, ovšem ze slušnosti jsem mlčel. "Ale samozřejmě, i já bych se měl vrátit... Doprovodím vás." Okamžitě jsme vyjeli, ačkoli naše koně z toho příliš nadšení nebyli. Doprovodil jsem Emmeline až domů, kde jsme se rozloučili a já pokračoval na hrad do kasáren, ale nejdříve do hradní stáje, kde jsem se postaral o zamilovaného hřebce... Po příchodu jsem si dopřál koupel v umývárnách pro královniny stráže a vojáky. Načež jsem skončil v posteli, znaven událostmi předešlého dne a v okamžiku usnul, vědíc, že tak rychleji přijde chvíle, kdy se opět setkám s Emmeline. Měli spolu přeci jít na slavnost.

Stejně jako vztah k přírodě, tak i k wiccanským svátkům jako takovým, nemá zrovna vřelý vztah. Proto jsem ani neuvažoval o tom, že se připojí k oslavám Ostary. Navíc mám na dnes jiné plány. Včera jsem dokončil kontrolu svých zásob a objevil značné mezery v zásobách, které budu muset doplnit. A když už dnes všichni jančí na slavnosti, nebude jej nikdo otravovat.
Hned z rána jsem tedy vyšel s malým košíkem z domu, oděv v běžné košili v barvě havraního peří a tmavých kožených kalhotách, nacpaných do pevných bot. V lesem kráčím jako vždy tiše a většinu času jsem potopen ve vlastních myšlenkách natolik, že moc nevnímám ani své okolí. Procházím se lesem a skoro z paměti se dívám po místě, kde běžně rostou rostlinky, keře a stromy, ze kterých sbírám své přísady. Nakonec jsem došel až k okraji mýtiny a rovnou zabořil pohled do trávy a začal hledat první rostlinky, které už stihli vyrůst.

Věnuji se svému a přehrabuji se v trávě. Není to zrovna moje nejoblíbenější činnost a beru to spíše jako nutnost. Navíc nejsem na lovu léčivek a pěkných kytiček, ale v zeleném moři všeho možného hledám hlavně jedovaté, a léčiteli ne přímo vyhledávané, rostliny. Navíc si ani nemám jak pomoci svou mocí, jednoduše neovládám sílu živlů a musel bych přenášet životní sílu jedné rostlinky do druhé či obětovat tu svou a to se mi zrovna nechce.
Lehce se leknu, když mě z mých myšlenek a soustředění vytrhne nějaká kobyla a dívčina, která, soudě dle kosíku a květin, které si vpletla do vlasů, je tu taky na sběru rostlin. Když přišla blíže a pozdravila ho, jen naklonil hlavu a zkoumavě si ji prohlédl.
"Zdravíčko..." Pronese a na sekundu se zamyslí. Co by tady mohl dělat, na jaře, třímajíc košík a očividně trhajíc bejlí... "Zahradničím, očividně." Pronese možná až trochu moc nevrle, ale nikdy nebyl fanda nezávazného rozhovoru s lidmi, které neznal a samotný proces seznamování pro něj spíše nepříjemným zážitkem.
"Proč sbírám bylinky? Sbírám je proto, protože je potřebuji, k potěše i prodeji." pronese klidným, leč možná trochu chladným tónem. "A proč je sbíráš ty? Tedy, samozřejmě krom dekorace a ozvláštnění účesů..." Dodá s lehounkým náznakem úšklebku.

Celý svůj, už docela dlouhý, život žiju dle hesla 'Raději být mile překvapený pesimista nežli zklamaný optimista' a v lidech mnohdy hledám rovnou to špatné, a připravuji se na nejhorší. Když do ní kůň drkne a málem na mě upadne, reflexivně po ní vztáhnu ruce, ale pouze jen proto, aby ho svou muší váhou nezavalila. A hlavně to byl spíše reflex, než gentlemanství. Ale i tak se přiměju trochu se usmát, když se se zachichotala. Ovšem, jen co se otočila jsem úsměv zase stáhl.
Tak ona si myslí, že snad prodávám kdoví co, kdoví komu a ani se v kytkách nevyznám. Nemusíte se ničeho bát, neprodávám bylinky těm, kteří neví, jak s nimi zacházet a neví, co dělají. A pokud by se někdo otrávil, pochybuji, že by to byla nehoda. Pronesu s docela klidným hlasem. Prostě prodávám své zboží, co s tím kdo dále dělá, už nikdy nebyla moje věc. Zajímá mě jen to, kolik mi zaplatí.
Vyslechnu si o tom, čím se živí a usměju se. "Nejste příliš... mladá, na... s prominutím... Babku kořenářku? Kupodivu se optám s lehce milým tónem, nechci zas vyznít jakožto naprostý hulvát, i když mi ta reputace vrásky nedělá. Takže, pokud hádám správně, se také živíte magií a léčitelstvím, však? Zajímavé, jak mladá a přitom asi podnikavá...

Nepovažuji se za hulváta, ale na druhou stranu ani za gentlemana. Asi jak člověk stárne, přestane dbát na drobnosti jako tykání a vykání a dokonalé vychování. Jistě, pokud si to situace žádá, slušné chování je samozřejmostí a nemám problém vystupovat jako prvotřídní gentleman, ale pochybuji, že dívka, která trhá bylinky v lese je urozeného původu A ani nevypadá, že by to byla další přehnaně pozitivní hvězda, kterých už jsem pár potkal.
Vlastně jsem si ani neuvědomil, že jsem sklouzl k tykání a když jsem na to přišel, bylo možná trochu pozdě to zachraňovat a tak doufá, že si toho třeba ani nevšimla. "A proto si s nimi nehraji... Magie, ať třeba jen při základním míchání bylin, není hračka..." ... teda pro mě není, ale co já vím o těch, kteří využívají elementy a umí si je podmanit div ne lusknutím prstů. Mé pouta k živlům však zpřetrhal šok v dětství a od té doby se napojuji na energii živých bytostí a jiných zářičů.
"A smím li se zeptat, v jakém směru se vaše magické sklony projevují? Pokud můžu hádat bude to něco s bylinkami, lektvary a všeobecně onou světlou stranou, což? Optám se a doufám, že to moc nevyznělo jako řečnická otázka, kterých mnohdy mám až moc.
"Oh jistě, ono ani vzhled či věk mnohdy nemusí být takový, jak se na první pohled zdá. Ale jistě, vše je pouze o schopnostech a nadání..." Jen pokývám hlavou a trochu se nutím, abych vypadal přátelštěji a ne až tak chladně. Když se ale přiblíží onen kůň, dost z nejistím. Díky zpřetrhaných vazbám na živly si moje magie bere energii z života okolo mě, pokud se nerozhodnu obětovat část svého a zvířata to vždy nějak vycítí a jednoduše mě nemají ráda. Už proto si koně prohlédnu s mrazivým pohledem a nespouštím z něj pohled. "Jmenuji se Bran, a Vy? Mimochodem,... moc pěkný kůň.", pronesu s očima probodávajícím koně. Všeobecně tyto zvířata moc nemusím, vždy se tváří, jakože ví víc, než si myslíme a nerad bych skončil s kopytem v libovolné části mého těla.

Za svůj život jsem již měl pár situací, kdy jsem se musel chovat dle 'kodexu' a patřičně se oblékat. Jistě, mé egoistické já si patřičně užívá hezké oblečení a když se ke mě lidé chovají jako k něčemu extra, ale co si budu nalhávat, pár dryáků a kouzel nikomu slávu nedoneslo, nebo ne ta magie, kterou já využívám.
"Oh jistě, že s magií je legrace, jinak by se jí nezabývalo tolik lidí. Ale záleží, co za magii užíváte..." pronesu možná trochu tajemně a usměji se. Její otázka mě však trochu zarazí. "Ono moje magie už díky jejímu původu nemůže být čistě bílá. Ale jinak se pohybuji hlavně v...jak to říci... šedých vodách. Záleží, čím definujete dobro a zlo. Magie nemá barvu, záleží na interpretaci." Pronesu klidně. Ono abych využil magii, musím ji vysát s něčeho jiného. To platí i u léčení, nemůžu nikoho vyléčit, aniž bych vysál zdraví z něčeho jiného.
Očividně se dívčině přestanu pozdávat, jakmile její kůň začne jančit, stejně jako většina zvířat, až na mou věrnou havranici, která pravděpodobně vyspává někde doma. "Abych se omluvil, většina zvířat mě prostě nesnáší, asi nějaké špatné vibrace", pronesu a zatvářím se značně omluvně a dám si záležet, aby to znělo více jako vtip. Upřímně si nejsem jistý, zda to jméno vůbec dokážu vyslovit, ale i tak se usměji a pronesu "Pěkné jméno, docela... neobvyklé." Jen kývnu hlavou na srozumění při představení koně a znovu si ho pro své vlastní bezpečí prohlédnu. Pak se ale vrátím pohledem na dívčinu a lehce se usměji. "Potěšení na mé straně."