Okolí

"Já ti nevím, Trix... Nebude to vadit mamince..?" Zeptala se Rhiannon s předstíraně zamyšleným výrazem než se na dívku zpříma podívala s lehce pozvednutým obočím, aby jí dala najevo, že její předstírání prohlédla. Když kůň začal hrabat kopytem, instinktivně dívku stáhla kousek za sebe, kvůli bezpečí. Ani nad tím dvakrát nepřemýšlela. Sama udělala krok k neznámému. 

"Když se rozhlédnete, mělo by nejbližší město být docela dobře vidět, takhle z náměstí," pobaveně se ušklíbla. "Stáje tu jistě nějaké budou, pokud teda nechcete uvázat koně tady. Zvládli jsme lasičku, koně snad někam nacpeme..." prohodila sarkasticky. "Jsme kejklíři. Přesněji, já a spolek, se kterým vystupuji. Jsem Rhiannon. A Trix určitě nevadíte, ne dokud máte tak krásného koně," v koutcích jí lehce cuklo. 

"Ráda bych se s vámi dál vybavovala, ale představení pravděpodobně za chvíli začne a já se ještě potřebuji převléct a nachystat pár věcí. Bylo by fajn, kdybyste se vy dva zkusili rychle rozhodnout, co s vámi. Pokud se, pane, budete chtít podívat na představení a nechat koně zde, na jednu noc to určitě nebude vadit. Pokud mi chceš pomoct, Trix, nic nového tě za tu chvíli nenaučím a hvězdu z tebe neudělám, ale mohla bys mi pomoci s přípravami a během představení. Pokud se osvědčíš, můžeme se se domluvit dál. Jen doufám, že se nebojíš ohně a uhlídáš si chlupáče." Otočila se k dívce.

Zamyšleně obě dva sledoval.Jeho pocity z nich byly chvilkama všelijaké, tak je nechal mezi sebou komunikovat a konečně se pořádně podíval, kde vlastně je. Ono před chvilkou byl na cestě, teď je ve městě... zajímavé. " Děkuji za nabídku, ale věřím, že u hospody bývají stáje, minimálně kryté." poděkoval se vší slušností. Zamyšleně se na ni podíval. " Představení jakého druhu?" nedala mu ta otázka. Avšak proč by se nepodíval? Kejklíři bývali v poslední době více než třeba. Pobaveně se podíval na tu dívku. " Mám obavu mladá dámo, že ze všech nejvíc by to vadilo jemu a jezdci, co by ho zkusil jako další osedlat." usmál se na tu mladou dámu. Tenhle krasavec už shodil nejednoho jezdce.
Trochu pochyboval, jak přesně by mohla lasička pomoct při představení, ale zase zvířátka, co dělají opičky bývaly vcelku populární. Hřebec zaržál a pokýval hlavou. Merth ho pohladil aby ho uklidnil. Jen vycvičit ho, aby k němu přiběhl na hvízdání bylo dost složité, ale vyplatilo se mu to.
" Rád se ale na Vaše představení přijdu podívat." kývl zrzce. Byla moc hezká, to jí musel uznat. Pobaveně obě dvě sledoval. A jen čekal, co dalšího vybalí, či zda se rozejdou. 

"Hm.. také bych na něj nelezla, dokud by mi sám nedal svolení." Vychytrale se na muže zazubila, ale dále se ho o koně už nedoprošovala, snad jí stačilo to první odmítnutí. Prostě.. bohatí.. pomyslela si s duševním protočením očí. Navenek se žel žádné nekonalo. I když při oslovení 'mladá dámo' si pobaveně odfrkla, chudák, ještě byl stále mladý, ale oči mu sloužily asi jen napůl. Všechno volalo o změnu tématu, a to by nebyla ona, aby mu ji nedopřála.

"A jak se jmenuje? Nepotřebujete někoho, kdo by se Vám o něj staral? Nebo ho budu chodit navštěvovat. Kde bydlíte?" vybalila na Mertha, nu, když už výslech, tak asi pořádný (i když malinko jednostranný), přece jen, člověk nikdy nevěděl, k čemu se mu dané informace jednou můžou hodit, že. "Nebojte, zvládla bych obojí," uculila se vzápětí na Rhiannon, snad aby si kejklířka ještě nemyslela, že by na práci u nich kašlala. Ono.. víc prací znamenalo víc peněz, což zase znamenalo méně kradení. A to končilo u faktu, že by nemusela skončit jako její rodina. A to byl docela dobrý cíl, jistě i Brig by jí ho schválil.

"Kdybyste chtěla, dokázala bych i to!" prohlásila s veselým úsměvem a už k ní udělala další krok, patrně připravená kdykoliv vyrazit. K muži se natočila zase až ve chvíli, kdy k němu navedla řeč kejklířka. To se na něj sama nevinně uculila a dokonce i napodobila tu malou úklonu, téměř jako by ji nacvičovala už dopředu. Její.. rozloučení je však beze slov, nejspíše také proto, že to za ně učinila Rhiannon. A Brig už znovu nevykoukl, snad se v teple dívčího oblečení a těla propadl do hlubin spánku.

Její hlas a vzhled zapadal do toho prostředí tak přirozeně, že člověk si neumí představit, že by to mohlo být jinak. Zapadala do toho přostředí a vytvářela celou jeho podobu. Její oči ho neustále propichovaly a sledovaly každý jeho pohyb. Nebyl si jistý a nemohl se rozhodnout, zda je mu to příjemné a nebo ne. Prohlédl si její vzezření ještě jednou. Až nyní si všiml podrobností, které před tím jeho mozek nezaznamenal. Souzněla s přírodou ještě víc, než na první pohled vypadalo. Ve vlasech se ji hýbala jemná pírka, která nedokázal určit a nedokázal ani říct, jakým kouzlem na těch krásných hebkých vlasech drží. Měla na sobě jednoduché šaty, které měla sepnuté stuhou kolem pasu. Ležérně jako kdyby náhodou. Šaty tak smyslně kopírovaly její postavu. 

"Maeve," zopakuje tiše. Vyslovení jejího jména mu znělo tak přirozeně a šlo tak lehce vyslovit, jako kdyby to dělal každý den. Přitom ještě nikdy neslyšel a neznal jinou nositelku toho jména, než byla ta žena naproti. Podívá se jí do očí, ale jemu naopak udržet pohled činilo obrovský problém. Vydržel tak pouze malou a nepatrnou chvíli jinak jeho pohled přejížděl místnost. Prohlížel si byliny a nábytek. Bylo mu to až trapné, ale ačkoliv se snažil, nedokázal pohled udržet. 

Mluvila klidným, až sametovým hlasem, který působil jako u zaříkavačů. Poslouchal melodii, která jeho uším lahodila jako hudba. Hudba, která snad ani nepocházela z tohoto světa. Ale z toho oslnění se musel probrat kvůli její další otázce. Na židli se narovnal a konečně na delší dobu vrátil pohled na ní. 

"Ano, správná otázka. Jak jistě jste slyšela jsem lékař v tomto městě. Myslím, že by bylo vhodné pobavit se o pacientech. Já nerozumím tolik bylinám jako Vy, a Vy zase lidskému tělu jako já. Monžá by bylo vhodné spojit síly...?" zeptá se. Mluví velice formálním hlasem, ačkoliv má co dělat, aby ho udržel. Měl chuť ze sebe vyhrknout tisíce otázek, které ale nedokázal zformulovat. Ve vzduchu bylo cítit jisté napětí z jeho strany. Pak si odkašle a na chvíli se odmlčí. 

"Promiňte, ale neznáme se od někud?" zeptal se jí. Nevydržel to se nezeptat, protože jeho mysl se nedokázaal soustředit na nic jiného. Ale poté zhodnotil, že to není možné. "Ale asi jste jen podobná jedné..." chtěl snad dokončit... milence? manželce? ženě obecně? "Ale Vás bych si určitě pamatoval. Nejspíš jsem se spletl," řekne nakonec. Cítil se teď provinile, že se vůbec zeptal. Radši si znovu vzal pohár a napil se. Spláchl tak ten svůj pocit a zadíval se na ní znovu.

Přemýšlí nad tím, co vlastně chce a jak by si představoval jejich spolupráci. V podstatě se nestihl ani pořádně rozhodnout, co chce a jak by to bylo pro obě strany výhodné. Proto dlouhou dobu mlčí, ale pak ucítí dotek jejích prstů na své ruce. Ten dotek jím projede až do konečků jeho útrob. Avšak bylo to tak náhlé a téměř ten pohyb nepostřehl, tudíž spíše z reflexe po chvíli rukou ucukl. Avšak teplo jejích rukou a neposatelná vlna klidu ho zbavila předšlé nepokojné nálady. Ruku tak vrátil zase na své místo. 

"Inu...Jde mi spíše o to, abychom si navzájem nezasahovali do znalostí. Nemám podrobnou představu," přizná již klidným hlasem. I pohled se ustálil a tak vydžel už delší chvíli na ní udržet oči. Vnímal a vstřebával další drobnosti, které mu za normálních okolností prozradí o jakého člověka se jedná. Často dokáže uhádnout i osobnost z jejich slov. Ale ona pouze odpovídá vlídně na jeho otázky a navíc je jeho mysl zastřená mlhou, nebo těžkým mrakem, který zastiňuje jeho smysly.

"Nejspíš ano," řekne, ačkoliv si je téměř jistý, že ji ve městě nikdy neviděl. Dal by ruku do tlamy vlkovi za to, že ji určitě teď vidí poprvé, ale přesto ne. Její ruka pustí ty jeho. Až nyní si všiml, jaké teplo a klid jimi opravdu proudil a hladil jeho nervy a mysl. Avšak už se nevrátil k nepříjemnému pocitu, ze začátku. Byl překvapený, že ona vnímá stejně jejich pocit, že už se někdy viděli. Dopije mezitím poslední hlt šťávy. 

"Doufám, že jste slyšla aspoň chválu," konečně se na ní i pousměje po celé té době, co přišel až do chvíle, kdy tu sedí. Obecně působí již uvolněně a v lepší náladě. Uvědomil si, že Maeve není jeho konkurent a ani nepřítel, nýbrž naopak přítel v povolání. Navíc k tomu všemu i velice okouzlující žena. Což sice věděl už před tím, ale přece jenom...

"A tahle volba je jen na tobě, Trix..." Usmála se rusovláska a zamířila ke stanům. Své oblečení již měla nachystané v jednom z vozů, někdo ze souboru na ni zjevně myslel, ale pokud se k ní Trix rozhodla přidat, potřebovala zapadnout. A to by se jí v oblečení Rhiannon, která narozdíl od ní měla typicky ženskou postavu s boky a poměrně vybaveným hrudníkem nejspíš nepovedlo. Prohrabala se proto rychle několika hromadami oblečení a našla jedny ze svých starších šatů. Byly zlatožluté, asi jako květ slunečnice a rozhodně neodhalovaly tolik, jako její současné oblečení. Na dívce, které měla snědší pleť, než ona, budou pravděpodobně vypadat ještě lépe, než kdysi na ní. Vykoukla z vozu aby zjistila, jak se dívka rozhodla.



Venku už se začínalo šeřit, poslední přípravy na vystoupení byly téměř u konce. Pár kejklířů s jednoduššími triky vyrazilo do ulic, aby nalákali lidi, kteří se k prvnímu představení nedostali a principál je svým lvím hlasem začal svolávat k prostranství, které kejklíři vyklidili, aby se tentokrát mohli ve výstupech střídat a každý dostal svou šanci zazářit. Zezačátku byli na programu akrobati, po nich žoldnéři a krotitelé zvířat, kteří na svá představení potřebovali i ty poslední zbytečky světla. Po nich mělo následovat Damianovo kouzelnické vystoupení a večer měl vyvrcholit ohnivou show. Rhiannon tak měla dost času na své přípravy.



"Dámy a pánové, bohatí i chudí, staří i mladí! Najděte si svá místa, pohodlně se usaďte, ustavte, či uvelebte v náručí své drahé polovičky! To, co dnes uvidíte, troufám si říct, jste ještě neviděli a pokud ano, bylo to příliš dávno na to, než abyste si to mohli pamatovat! Každý z vystupujících, kterého dnes uvidíte, dává do svého výstupu srdce i duši a sedře se do roztrhání, jen aby vám dopřál zážitek, na který jen tak nezapomenete. Avšak, vážení, aby mohl dobrý umělec předvést dokonalé dílo, nemůže se soustředit jen na sebe. Výstup nemůže být jen o něm. A také není. Je o váš, vážení! O vaší přítomnosti, reakcích, potlesku, radosti. Přesto, rádi bychom po vás něco víc. Několik z vás bude mít možnost se stát skutečnou součástí představení a zazářit, i když tak intenzivně, jako naši lidé, nikdy netrénovali. Těšíte se?!" Odpovědí principálovi byl souhlasný, bujarý ryk obecenstva. Většina lidí se přišla podívat a to včetně těch, kteří ještě odpoledne prohlašovali, že je na podobné hlouposti neužije. Trochu povyražení holt potřeboval čas od času každý.