|
Okolí
Apr 14, 2020 10:16:22 GMT
Post by Eadmund Thorne on Apr 14, 2020 10:16:22 GMT
Z hradu se dostal málokdy. Být strážným znamenalo být v práci celý život a neustále. Na dovolenou, nebo osobní volno, neměl nikdo z nich nárok. Ačkoliv se jim směny měnily a točily, stejně to vyšlo tak, že dělal několik dní v kuse a pak měl den až dva volné. Dneska byl ten vzácný čas. Původně měl v plánu, jako každý volný den, zajít ihned do hospody. Vydal se do města, které dnes výjimečně žilo. Ruch panoval všude, lidé pobíhali sem a tam, jako splašení. Dokonce měli n tvářích pobavené úsměvy a většina z nich se vydala stejným směrem.
"Kejklíři!" slyšel zaburácet obtloustlého muže v jedné z městských ulic. Vypadalo to, že sháněl celou svou rodinku a poté všichni hromadně spěšně spěchali z města do okolí. Na chvíli se zastavil a pohrál si s myšlenkou, že když už jsou tady, možná by stálo se pro změnu podívat na trochu kultury. Navíc ho taková sebranka vždycky dokázala velmi pobavit. "Slyšeli jste to? Kejklíři!" zahulákala dívka ze dvěři dovnitř jejího domu. Ani té nejzahrabenější kryse nemohlo ujít zdejší pozdvižení.
Dlouho se nerozmýšlel. Nabral stejný směr, jako většina obyvatel města až došel k místu, kde skupina podivných lidí postavila svoji manéž. Lidé se tlačili a sborově se pohybovali dopředu, aby si vydobili lepší místa na stání. Nad hlavami viděl tyčit se dívku. Hýbala se do rytmu omamné hudby, která nebyla ze zdejších krajin. Snažil se prodrat dopředu, několikrát mu někdo stoupl na palec u nohy, takže jeho kroky doprovázelo i několik přisprostlých nadávek.
Když usoudil, že již stojí dostatečně blízko založil ruce na hrudi a sledoval pohyby oné ženy. Byla ladná a zároveň velmi svůdná. Nebyl jediný z mužů, kteří sledovali každý záhyb jejího těla. Vlněla se a tancovala. Její pohyb hypnotizoval. Cítil, jak jeho mysl odplouvá někam do neznáma se zvukem hudby. Hltal ji očima celou dobu a nespustil z ní oči ani v momentě, kdy mu do zad strkali další lidé.
|
|
|
Okolí
Apr 14, 2020 12:11:03 GMT
Post by Rhiannon Ó Floinn on Apr 14, 2020 12:11:03 GMT
Lidé se začínali shromažďovat. Původně rozpačitá atmosféra se začala, alespoň na chvíli, uvolňovat. Lidé se postrkovali, každý se snažil mít na kejklíře co nejlepší výhled. Když dorazili na náměstí, dav ho víceméně uzavřel od zbytku města. Na jednom konci náměstí předváděl někdo ze skupinky karetní triky, na druhém jedno z dětí, snad Billy, předváděl, jak jeho pejsek umí proskakovat obručí. Uprostřed toho všeho, přesto všem na očích tančila Rhiannon, jako plamen ohně uprostřed lesa. Slyšela komentáře o svém vzhledu i pohybech. Občas se někdo pozastavil nad jejím tetováním, ale každá podobná poznámka byla rychle utlumená něčím jako "kašli na tetování, viděls ty nohy..?" Sem tam někdo v davu uznale zahvízdal. Pár holčiček, které někdo protlačil dopředu, na ní viselo pohledem, který moc dobře znala. Chtěly být jako ona. Stejně jako kdysi ona sama chtěla být tanečnicí, kterou viděla na festivalu, když jí bylo asi osm. Jedna z dívenek natáhla ruku a se zatajeným dechem se dotkla jednoho z jejích šátků. Rhiannon se v několika ladných otočkách přitočila až k dívence, jako by si ji za šátek přitáhla, přidřepla k ní a s úsměvem ji pohladila po tváři, než se opět zvedla a pokračovala v tanci. Celá série pohybů byla tak plavná, že bylo pochyb, zda jen na vteřinu zastavila. Okouzlené "ooooh" se rozeznělo skupinkou a holčička se rozzářila jako sluníčko. Rhiannon na ni s úsměvem mrkla.
I když věděla, že by měla šetřit síly na večer, pozornost okolí jí to nedovolila. Mezi otočkami se najednou odrazila, v ladné piruetě přistála na levé noze a v holubičce s pravou nohou vytaženou za sebe a rukama do stran se vytáhla z pasu a s jemným, roztřeseným výdechem a pohledem kočky na lovu zvedla pohled k divákům a muži, který stál v přední řadě a se založenýma rukama ji pozoroval.
"Dámy a pánové, bohatí i chudí, staří i mladí, je nám ctí pro vás dnes - a snad nejen dnes - vystupovat. A věřte, že to, co právě vidíte je jen zlomek toho, co pro vás máme skutečně připraveno! Billy společně s Aidou, to je ta krásná bílá chundelatá slečna, zvládají kromě kruhů i žonglování, jízdu na poníkovi a další triky. Damien má daleko víc es v rukávu a tím rozhodně nemyslím jen esa karetní. Co dokáže jeho šarm, o tom se už leckterá slečna stihla přesvědčit, nemám pravdu, děvčata?" Houkl principál směrem ke skupince mladých žen a dívek kolem zmíněného kouzelníka. Ze skupinky se ozvalo pár rozpačitých zahihňání. "A rozhodně není jediným mladíkem v našem cirkuse, který má stran šarmu i talentu co nabídnout." Rozhlédl se po Ingwirthských a téměř otcovsky se zasmál.
"Ach ano, většina z vás si našla cestu spíše k něžnější části našeho cirkusu. Nenechte se však obelstít! Tahle zdánlivě křehká kráska má hlas jako zvon, zkrotí hřebce i bez sedla a oheň je jejím skutečným živlem, jak se ostatně budete moci přesvědčit se setměním! Naši šašci vás rozveselí, akrobati vám vezmou dech a ohňovládci vám ukáží, co všechno dokáže zdánlivě nezkrotný živel ve správných rukou! Věřím, že se s námi budete skvěle bavit."
Rhiannon ten proslov znala nazpaměť, přesto nikdy neměla silnější pocit, že někam patří, než když ho slyšela znovu na další zastávce. Pomalu uhnula pohledem a odtančila směrem k vozu, kde nevystupující členové souboru chystali místo na výstup a její roli v čele davu přebrala skupinka žonglérů. Přestože ustoupila do pozadí, z očí lidí jen tak zmizet nemohla. Ne se svými rudozlatými vlasy, podmanivým úsměvem a kočičíma očima, tak odlišnýma od většiny lidí. Když se jí pod nohama ozvalo tiché zavrnění jednoho z kočičích obyvatel cirkusu, sklonila se, aby jej nechala vyskočit na své rameno, než se opět narovnala a se zamyšleným výrazem pozorovala výstup svých kolegů.
|
|
|
Okolí
Apr 14, 2020 12:38:13 GMT
Post by Eadmund Thorne on Apr 14, 2020 12:38:13 GMT
Podívaná to byla rozhodně bohatá. Nevypadalo to, že by se jednalo o ty chudé komedianty, co se tu a tam zde objevují a škemrají o každý peníz. Nebo alespoň o kus shnilého jablka. Čato to pak končí vyhnáním z města, dokonce v některých částech světa pak oběšením. Ale tohle nebyl rozhodně jejich případ. Měli rozmanité aktivity, nad kterým rozum člověka stál. Někteří lidé zmateně pobíhali od jednoho představení k tomu druhému. A když byl zmíněn miláček publika, některé z žen z davu zavřetily na celé kolo, jako kdyby spatřily samotného Pána Boha.
Ani jemu neunikla plamenná barva jejích vlasů, která podtrhovala její až téměř exotický vzhled. Možná to byly právě ony vlasy, které ho přiměly se zastavit a poté se prodrat až dopředu. Z jejího výrazu bylo patrné, že ten obdiv lidí si užívá, dodává jí sílu a žene vpřed. Navíc to s publikem uměla, hrála si s ním a hypnotizovala celý dav. Eadmund usoudil, že moc dobře ví, co dělá. A zejména to pak dělá velice dobře. Její pohled ucítil. Byl stejně spalující a vábivý jako celé její vystoupení a věřil, že plovina mužů byla jistě zamilovaná až po uši. Večer si vyslechne nejeden příběh a fantazijní představu z úst místních prasáků. Avšak tentokrát se jim nedivil.
Na scénu vystoupil jejich principál. Jeho zvučný hlas přeťal veškerou konverzaci a zněl jim nad hlavou v plné lví síle. Měl melodický hlas, který v člověku vypěstoval pocit nadšení a nedočkavosti. Ihned i Eadmunda upoutala nabídka na večerní představení, které se mělo dnes konat. Jestli tohle nebylo to nejlepší, co všichni zúčastnění předvedli, tak to co bude následovat večer, bude jistě dechberocí. Ačkoliv tanečnice, k nespokojenosti obdivovatelů, odešla, ihned její místo obsadili žongléři. Avšak na ty neměl ani pomyšlení, očima sledoval jak se žena vzdálila. Chvíli tam ještě postával, než se vypařil do davu. Prodíral si cestu skrze masy lidí pryč od podia. Jestli se chce dnes večer zúčastnit musí zařídit ještě několik drobností ve městě.
Nakonec jeho pohyb ale zastavil jeden ze skupiny kejklířů. Byl to jejich karetní mistr Damien, který byl v obklopení místních dam. Na chvíli pozoroval jeho vystoupení, které upoutalo jeho pozornost. V jednu chvíli držel balíček v ruce a v druhou byl pryč. Vzápětí se znovu objevil. A tak to pokračovalo stále dokola. Nechal mizet karty a objevoval je v dámských dekoltech. Několikrát se nahlas zasmál, než se rozhodl zase pokračovat pryč.
Cestou se zamyslel nad večerem, který hodlá strávit v zábavě. Tak trochu si pohrával i s myšlenkou, zda budou chtít dobrovlníky, jelikož on je přesně ten typ, co se bez mrknutí oka přihlásí a naběhne na podium. Ať už to bude vrhání seker, polykání mečů nebo jiný druh zábavy. A zároveň si dělal chuť na večerní pivo až do rozednění. Zajímalo ho, zda si ho tanečnince bude pamatovat i později.
|
|
Beatrix
Člověk
lapka/nezaměstnaná
Posts: 9
|
Okolí
Apr 14, 2020 13:34:20 GMT
Post by Beatrix on Apr 14, 2020 13:34:20 GMT
Konečně se po delší době zase odhodlala opustit lesy, cítila se tam více v bezpečí, a to i přesto, že to ani pravda vlastně nebyla. Ale ona se zvířat nebála, mnohem více ji děsili lidé, kteří byli schopni mnohých ukrutností, jaké by nevinné dítě ani nenapadly. Ona však již dávno nebyla naivní, věděla, co jsou zač, zejména ti šlechtické krve a jejich nejbližší poddaní. Ale ji nechytí, přežila z nějakého důvodu a hodlala přežívat i dál.
Nevydala se rovnou mezi lidi, cestou se zastavila u řeky, kde si začala upravovat oblečení i pomalu dorůstající vlasy. Nedávno si ho tu vyprala a naštěstí na něm neměla žádné skvrny, nehrozilo tedy, že by si ji ihned někdo spletl se zlodějíčkem, proto bylo použitelné i dnes. Vlasy jí spadaly už po ramena, ale i někteří chlapci je mívali delší, a tak si je pouze svázala lehce ušmudlanou stuhou, kterou vyčistit žel nedokázala. Samozřejmě nezapomněla ani na svou tvář a ruce, které vydrhla, div se jí kůže neleskla.
Hned na to se vydala na cestu dál, její lasička jí byla v patách, kráčela obezřetně a snažila se tvářit co nejvíc přirozeně, tak jak ji to učila její rodina. Čím víc se blížila k lidským obydlím, tím zmatenější byla, lidí bylo dnes venku nějak málo. Ale to ji i vyhovovalo, u jednoho domu ležel v košíku chudák opuštěný kus bochníku. Zmizel dřív, než by to někdo stihl zaregistrovat. Naštěstí byly bochníky všechny stejné, a tak ji ani nikdo nemohl nařknout, že ho ukradla.
Po chvíli další chůze a spokojeného ukusování z bochníku jí došlo, proč bylo všude tak málo lidí, není divu, když do města dorazili kejklíři. Očima nejdříve proletěla dav, ale neměla důvod pouštět se do dalších krádeží, stejně by to neměla kam schovat, rozhodla se, že si zásoby nadělá až těsně před odchodem zpátky domů. Domů. Zvláštní výraz pro fakt, že domov vlastně ani neměla. Když se na okamžik zastaví, lasička situace využije a usadí se jí kolem krku na ramenou. Jako taková teplá šála. V očích jí několikrát zajiskřilo údivem, jak se ke kejklířům prodrala dostatečně blízko. Ovšem víc než lidé ji zajímala zvířata, a tak nevěnovala příliš moc pozornosti ani žongléřům ani muži s kartami, rozhodně ne tolik, jako ta skupina hloupých dívek shlukující se kolem něj.
V jednu chvíli už vypadala, že by se i vydala na cestu zpět k obydlím, ale to její lasička seskočila na zem a rozběhla se ve směru kejklířských vozů. "Brigu!?" křikla po tom uprchlíkovi, aniž by v té chvíli brala ohled na to, že na sebe strhla pozornost kolemstojících. Rovnou své nohy i rozpohybovala v rychlém sprintu stejným směrem. Brig byl pro ni jako rodina, nehodlala ho opustit ani ve chvílích, kdy se choval jako naprosto neposlušné dítě bez výchovy, ale co jiného mohla čekat od zvířátka.
|
|
|
Okolí
Apr 14, 2020 22:08:43 GMT
Post by William Archer de Cross on Apr 14, 2020 22:08:43 GMT
Byla tvrdohlavá jako on. Dál si neochvějně stála za svým názorem. A on jí nakonec z jistého gentlemanství ustoupil. "Dobrá," uchechtl se nakonec. S odvozem se s ním kupodivu nepřela pro změnu ona. A tak jí pomohl vstát, aby jí následně mohl pomoci i do sedla, ale místo toho mu padla do náruče. Reflexivně ji zachytil a následně jí odpověděl na omluvu. Byla to svým způsobem troufalá slova, ale ona se jim naštěstí, ačkoli nervozně, usmála. "To bych měl, ale o to nudnější," vyhrkne, ještě nežli dívka zamyšleně dodá, že by to možná byla škoda. Pobaveně se nad tím uculil, bylo mu jasné, že to nebylo určeno jeho uším, ale nic neřekl, dokud si ona sama neuvědomila, že ta slova řekla na hlas. V ten okamžik, potom co mu položí otázku, se s kýváním tiše rozesmál. "Ano řekla," utvrdí ji v tom ještě slovně, pozorujíc, jak se celá rudá plácá do čela. Okamžik po tom už seděla na koni, kam ji vysadil. "To nemusíte, alespoň je o zábavu postaráno," lehce si ji dobere a po očku ji stále pozoruje. Proto mu neunikne, když jí pohled na okamžik zabloudí k jeho krku. Bylo mu jasné, že si všimla černého obojku, který mu už něco přes rok svíral hrdlo. Nedá však najevo, že si toho povšiml a místo toho pokývne hlavou. "Smíte," odvětí s lehkým úsměvem, ale již bez pobavení, které tam bylo před tím. "Ke kováři, byl jsem tam vyslán z hradu," vysvětlí jí a vezme při tom klisnu za otěže a vydá se na cestu.
|
|
|
Okolí
Apr 15, 2020 7:54:53 GMT
Post by Róisín Ryan on Apr 15, 2020 7:54:53 GMT
Oba dva mají zřejmě svoji hlavu, ale i tak jeden druhému v něčem ustoupí, snad ze slušnosti. Kdo ví jak by to dopadlo, kdyby si opravdu dál trvali na svém, nejspíš by se jen tak z místa nehnuli a ona by mu rozhodně neskončila v náruči při pokusu vstát. A nejspíš by se mu ani nedařilo ji v jednom kuse uvádět do rozpaků, zrovna jako když prohodil, že by měl o něco nudnější cestu kdyby se takto nesrazili. Odpovědí na to mu byl o něco nervoznější úsměv než ten předchozí a další lehké začervenání na jejich tvářích. Proč mám takový pocit, že musím být červená až... no raději nevědět kde... Aby toho nebylo málo, ještě si jednu svoji myšlenku neuhlídala a řekla ji nahlas. Když jí muž s tichým smíchem potvrdí, že si tu myšlenku opravdu nenechala pro sebe, lehce se pleskne do čela a zrudne o to víc. Někdo mě zastřelte, prosím! To už je ale na koni, kam jí její doprovod pomohl. Po jeho slovech, že je alespoň o zábavu postaráno se kousne do jazyka a sklopí pohled k zemi. Musím si dávat větší pozor... Proběhne jí hlavou a raději tedy položí nějakou obyčejnější otázku, tváře už se jí pomalu barvou vrací do normálu. No kdo ví na jak dlouho, to si netroufala odhadnout. Vlastně jí ani nemusel odpovědět, jí do toho nic nebylo, ale odpověděl. "Ah tak..." Prohodí s lehkým úsměvem, ale to už se kůň na pobídnutí muže rozejde a dívka se pro teď rozhodne radši zůstat zticha. Jednou rukou si zkontroluje zda má jak luk, tak šípy a ostatní věci u sebe a nic jí při jejím držkopádu nevypadlo. Vše se zdálo na svém místě, naštěstí. Druhou rukou se pak zlehka drží hřívy klisny, zdála se sice klidná ale jeden nikdy neví.
|
|
|
Okolí
Apr 15, 2020 8:46:04 GMT
Post by Rhiannon Ó Floinn on Apr 15, 2020 8:46:04 GMT
Chvíli jen stála, zamyšleně drbala kocoura na svém rameni a sledovala jak obecenstvo, tak své kolegy. Nebyli jediným kočovným spolkem v zemi, ani v okolí. Stálo je dost úsilí, aby mezi hromadou lidí, kteří si snažili vydělat na živobytí byli něčím výrazní. Sama věděla, kolik je v každém z těch představení, ať už zdánlivě jednoduchém psím proskakování obručí, či akrobatických sestavách práce. Kolik hodin vymýšlení, tréninku, opakování... Nebyli placení z lítosti. Byli placení za umění, do kterého dali vše.
Kocour se jí otíral o vlasy, když tu najednou se otočil a se syčením jí zaťal drápy do ramene. Tichounce sykla, kocoura z ramene sundala a otočila se. Na zemi se mihlo něco rezavého, dlouhého a chlupatého. Vypadalo to jako... Lasička..? Tady, uprostřed města? Než však stihla myšlenku dokončit, zaslechla výkřik. Sice téměř zanikl v hluku kolem kejklířů, ale jejímu zostřenému sluchu uniknout nemohl. "Brigu!" Vyhrklo to dítě, když se rozeběhlo ke stanům. Tak proto lasička ve městě...
Sama sice vetřelce zrovna nemusela, ale... Bylo to dítě. S okousaným pecnem chleba v ruce honící lasičku mezi cizími vozy a stany. Nevěděla, zda se má začít smát, nebo jí má být dotyčného líto. Sama si až moc dobře pamatovala na doby, kdy byla hladem tak, že by snědla vola, kdyby se k němu dostala a jediní její společníci byli ti s peřím, nebo srstí. Představa, že se to dítě bude potloukat mezi vozy a možná se pokusí něco ukradnout sice nebyla příjemná, ale zároveň nechtěla, aby mělo problémy. Možná, kdyby se jí povedlo tu zrzavou potvůrku chytit...
Opatrně sundala kocoura z ramene, vběhla mezi stany a zhluboka se nadechla. Většina pachů v táboře byla známých, ale nově příchozí se mezi nimi neztratili. S lehkostí a tichostí kočky se proplétala mezi vozy, než se rychle sehla k poslednímu. Její prsty se sevřely kolem tělíčka lasičky, těsně za jejíma předníma nohama. Ne tak, aby ublížily, ale držely lasičku pevně. "Vítej, Brigu. To se dělá, takhle utíkat z domu? Tvůj kamarád o tebe musí mít hrozný strach." Zamyšleně se pousmála, když si zvířátko prohlížela. Otočila se zpět k cestičce a pozorovala utíkající, vyhublou postavičku, která se k ní blížila.
|
|
Beatrix
Člověk
lapka/nezaměstnaná
Posts: 9
|
Okolí
Apr 15, 2020 11:43:20 GMT
Post by Beatrix on Apr 15, 2020 11:43:20 GMT
Nohy jí kmitaly tak rychle, jak jen to bylo možné, ale byla opravdu poměrně rychlá, snad to bylo tím životem na útěku, jak by se také dal její momentální, ale i vlastně ten předchozí, život nazvat. "Brigu!" křikla znovu, očividně očekávajíc, že se lasička vrátí sama. Nu, on to obvykle taky Brig dělával, ale tentokrát o něj měla mnohem větší starost, ještě mu někdo ublíží, přece jen, všude kolem bylo hodně lidí. Ani tedy nebylo divu, že se při běhu neomlouvala, když do někoho vrazila, a že se jí to minimálně jednou povedlo.
Naštěstí (nebo naneštěstí?) byla lasička chycena mladou kejklířkou, ale cenit na ni zoubky nevycenila, spíš chudák vypadala, že má z ženy trochu strach. Brigova majitelka se mezitím konečně dostala mezi vozy a snad ještě rychleji než předtím své nohy donutila k pohybu a vzápětí už stála trochu víc jak metr od nich. "..Brig.. mohla.. mohla byste mi ho prosím vrátit?" Vypadlo z ní, pohledem přitom ani na okamžik nepřestala těkat z lasičky na ženu a zpátky, skoro jako by ji kejklířka měla každou chvíli sníst.
Ale ani tím její slova nepřestanou, spíš se z ní začnou chrlit. "Já.. omlouvám se, že jsem Vám sem tak.. vběhla. On je Brig obvykle poslušný, musel něco ucítit." Nebo někoho, ale spíš (určitě) to bylo nějaké jídlo, dokončila myšlenku ve své hlavě. Až když z ní vylezlo všechno toto, začala si ženu více prohlížet. "Máte krásné oči, takové.. vlčí," vypadlo z ní znovu, ono totiž.. opravdu jednou potkala vlka se stejnou barvou očí, na lidské bytosti to ovšem vypadalo mnohem exotičtěji a zvláštněji.
Chvíli ještě zrak upírala na kejklířku, než ho přesunula zpátky na lehounce se chvějícího Briga. Komplimenty byly sice pěkná věc a často jimi z lidí dokázala vymámit všelicos, zejména z žen, které si ji pletly s mladým chlapcem, ale teď opravdu doufala, že to zabere a lasička bude brzy zase v jejím náručí. Nebo na její hlavě. Záleží. Natahovat ruce k ní ovšem nenatahovala, nemohla nic riskovat, stejně už na sebe přitáhla nežádanou pozornost, i když jen na chvíli. Ve tváři přitom udržovala opatrný úsměv.
|
|
|
Okolí
Apr 15, 2020 12:30:34 GMT
Post by Rhiannon Ó Floinn on Apr 15, 2020 12:30:34 GMT
Pozorovala, jak dívka chvíli zmateně bloudila mezi vozy, než si všimla, že je její mazlíček bezpečně v rukou tanečnice. Jako by dokázala ještě zrychlit a spíše k ní doletět, než doběhnout. Rhiannon čekala, že bude dívka minimálně zadýchaná, nebo bude jen rozpačitě postávat a přemýšlet, jak utéct. To se však nestalo. V tom okamžiku, kdy před ní zastavila, spustila jako kolovrátek.
Žena ji mlčky pozorovala a poslouchala. Z jejího výrazu nebylo možné zcela vyčíst, co se jí honí hlavou, jen na rtech jí pohrával mírně pobavený úsměv. Dívka byla neskutečně upovídaná, přinejmenším na to, v jaké se nacházela situaci. Čím dýl ji ale pozorovala, tím nervózněji dívka působila. Když ztichla úplně, přísahala by, že mohla slyšet tlukot jejího srdce téměř stejně zřetelný a se stejnou frekvencí, jako u lasičky, kterou držela.
"Občas se stává, že člověk zamíří někam, kam původně nechtěl... I když, ve tvém případě tam zamířil spíš lasičák. Vypadá hladově, to ostatně vy oba. Ještě že jsi sehnala večeři." Usmála se a lehce naklonila hlavu na stranu, když lasičku opatrně chytla i pod zadními packami, aby jí v ruce nevisela a mohla se alespoň trochu uvolnit. "Pozorovací schopnosti a pohotovost ti taky nechybí, koukám... Jak se jmenuješ?" Upřela opět pohled na dívku. "Pojď blíž, nekoušu. Tedy obvykle..." Uculila se.
|
|
Beatrix
Člověk
lapka/nezaměstnaná
Posts: 9
|
Okolí
Apr 15, 2020 14:13:57 GMT
Post by Beatrix on Apr 15, 2020 14:13:57 GMT
Srdce jí skutečně bušilo jako na poplach, žena byla možná krásná, ale o nic méně nebezpečná, ostatně jako většina lidí, akorát na této bylo něco.. děsivého, snad to bylo tím pohledem, kterým ji sledovala. Cítila se pod ním bezbranně, nebyla, ale cítila se tak. U zmínky o večeři se jí však oči rozšířily a pohotově sklouzla očima k lasičce, že by si to vyložila tak, že má žena chuť zrovna na lasičku? Nu, pokud neuměla číst myšlenky, tak se to ani nedozvěděla.
"Ano, někteří lidé jsou v tomto místě soucitní a nápomocní." Odtušila nakonec, patrně tedy k té večeři, přece by se rovnou nepřiznala, že. Ale pravdou bylo, že se jí už párkrát podařilo získat jídlo i legální cestou. S nervózním úsměvem pak přikročila blíže, nepatrně jí i cuklo pravou rukou, jako by ji chtěla natáhnout k Brigovi, ale nakonec to neudělala, alespoň prozatím, netušila, jak moc těžký nebo lehký by jejich útěk mohl být.
"Trix." Představila se ve zkratce, ale hned i pokračovala: "Omlouvám se, ale myslím, že matka nás již bude brzy očekávat." Pronesla s jistou vážností v hlase a dokonce i bez zaškobrtnutí, jistě to nebylo poprvé, co tuto větu použila, jako by ženu mohla stále přesvědčit, že není jen tak obyčejné pouliční dítě, ale že měla rodinu, i když očividně chudobnou, kam se mohla vždycky vrátit. Všechna svá slova přitom volila pečlivě a opatrně, jak se nejspíš snažila znít víc měšťansky. A zase očima přeletěla k lasičce, opravdu by se cítila lépe, kdyby ho už měla zase u sebe. Jen jak to teď udělat.
|
|
|
Okolí
Apr 15, 2020 19:59:31 GMT
Post by Merth de LaNoire on Apr 15, 2020 19:59:31 GMT
Merth přijížděl ze severu. Měl docela zvláštní náladu. Nedávno používal magii a tak měl několik pramínků bílých a oči mu div ne svítili světle modrou, časem se mohlo zdát, že zvolna tmavnou. Jeho kůň byl urostlý černý hřebec rodu Fríských koní, měl vcelku kvalitní kožené sedlo, ale již docela staré i když dobře udržované. V brašnách měl několik málo věcí, včetně jídla a vody a za sedlem byla srolovaná deka, z toho se dalo usoudit, že cestuje. Merth měl na sobě černé kožené kalhoty, překvapivě bílou košili jejíž límeček trochu přečuhoval černý kabátec, který byl vidět jen díky tomu, že černý plášť, co mu kryl ramena byl trochu stranou. Merth dojel k vozů, které blokovaly cestu, viděl i hra, takže přijeli kejklíři, nebo se tu zastavili obchodníci, ale to první se mu zdálo pravděpodobnější. Mezi vozy zahlédl dvě dívky. Jedna držela lasičku a druhá se asi představovala? Nebyl si jistý... " Přeji dobrý den." pozdravil a zamyšleně si obě dvě prohlížel.
|
|
|
Okolí
Apr 16, 2020 7:27:29 GMT
Post by Thorsen Borg on Apr 16, 2020 7:27:29 GMT
Po setkání s Claire se cítil ještě nějaký čas naplněný. Ne nějakou erotickou představou o ní, avšak rozhvor s ní byl obohacující. Jeho mysl si odpočinula od všedních strastí a navíc se seznámil s někým z oboru, u kterého snad nalezne pomoc v případě potřeby. Ačkoliv si lámal hlavu s jejím fyzickým stavem nyní si byli jistý, že věděla, že kdyby cokoliv potřebovala může jej kdykoliv vyhledat a on s radostí učiní, co bude třeba. Když se jejich cesty zase rozloučily bylo už poměrně pozdě večer. Nad hlavou mu zela černočerná prázdnota posypaná zářivými hvědami. Nohy jej nesly domů, kde spokojeně usnul, alespoň do doby, než ho probudil všeobecný mumraj, který vyvolali kejklíři.
Otevřel podrážděně oči. Chvíli se domníval, že několik akutních případů mu buší na dveře, ale když vystrčil hlavu ven uviděl, že všichni míří stejným směrem. Už už chtěl zabouchnout dveře, když mu do nich vkročila starší žena v očividných bolestech. Naléhala na něj a na kolenou jej prosila o pomoc. Thorsen obměkčen její prosbou jí pustil dovnitř. Uklidil poházený stůl, ke kterému ukázal, aby se žena posadila. Vrásčitá osůbka se tak tak na něj vydrápala a položila se. Thorsen provedl základní vyšetření a musel se smutkem zkonstatovat: "Bohužel, s tím nic nesvedu," řekl ženě, jak nejvlídněji uměl. Avšak baba, která ještě před chvílí byla na smrt nemocná vyskočila na obě nohy a se vztekem prohlásila: "KDYŽ TY NECHCEŠ, POMŮŽE NĚKDO JINÝ!" zahřměla s výhružně zvednutou pěstí k jeho obličeji. Thorsen byl zvyklý na takvové výlevy vzteku. Založil ruce na hrudi a s klidem v hlase řekl: "A budete tak laskavá, že mi prozradíte, kde takovou pomoc vyhledáte, když v celém městě jsem pouze já?" zvedl jedno obočí a čekal na reakci ženy. "Však ta nová coura už bude vědět!" prohlásila, když se prodírala ke dveřím, které s nenadálou velikou silou otevřela a vyšla do ulic.
Thorsen strávil celý den přemýšlením, kdo mu fušuje do řemesla. Nová žena ve městě mu dělala vrásku na čele, zejména z toho důvodu, že se nepřišla ani představit. Rozhodl se, že bude nejlepší, když se vydá sám. Bylo důležité udržovat dobré stavy ve společenství lékařů a navíc si tak mohli rozdělit zákazníky. Všichni na tom vydělají a budou spokojeni.
Nebral si se sebou nic důležitého. Pouze se oblékl do koženého, jeden z meču zavěsil na záda a vyšel před dům. Několik těl lidí do něj ihned vrazilo, avšak pro Thorsena s jeho tělesnou stavbou se to cítilo spíše jako muší nálet. Poptal se několik lidí na cestu, kteří po pohledu na jeho postavu a meč, s radostí ukázali, kterým směrem se má vydat. Cesta k domečku téměř za hradby zabrala dlouhou chvíli, kvůli tomu, kolik lidí se ve městě nacházelo. Vyšel za hradby města a vydal se směrem k lesu. Slunce již bylo poměrně vysoko, proto byl rád, že se za chvíli dostal do stínu stromů. Zahlédl v dálce malý domek, který vypadal jako by tam narostl z ničeho nic. Byl obklopen stromy a mechem. Zahlédl i několik vzácných bylin. Dostal pocit, že žena nebude intrikářka a lhářka. Nejspíš opravdu znala výborně své řemeslo. Ale dokud s ní neprohodí několik slov, nehodlá dělat unáhlené závěry.
Zvedne ruku a silou zabuší na dveře.
|
|
|
Okolí
Apr 16, 2020 9:40:05 GMT
Post by Maeve Elenya on Apr 16, 2020 9:40:05 GMT
Moje chatrč nebyl anijak honosná, ani nmeusela bt, všude kolem mě rostly rostliny, které se popínal u koutů a utěsňovaly díry mezi prkny, skoro jakoby tambyly na mé přání. střechou dík zeleni neteklo a malý krb v rohu stačil na ohřátí vody a rukou. Blo to tu přesně dl mých preferencí, seděla jsem na židli, která byla pokroucená jako vše kolem, ne patologicky ale přírodně, nmrzačila jsem dřevo fdo tvarů jemu nepřirozených, nechala jsem větvičky tak jak jsou a uzpůsobila tomu metodu tvoření, proto má chalouka nebyla rovnoměrná, ale hodně spíše přírodní a splývající s okolím, ač samozřejmě zásah ruky zde byl znát.
V kotli voní vývar z bylin a koření, protože jsem právě zadělala na polévku a v tu cvhíli jsem vycítila jakoby mi tráva šeptala, někdo jde..někdo jde. Kroky byly pevné ale lehké, přišel...věděla jsem , že přijde... Otočila jsem se čelem ke dveřím a čekala na zaklepání. Byla jsem snad nervozní? Musela jsem se usmát sama sobě, byla, jistěže byla. Nadechla jsem se a otevřela jsem dveře, nebyla jsem připravená na ten pohled, přestobyl tu a já musela stát pevně noham ana zemi, což pro mě není až tak snadné. Podíval ajsem se muži do jiskřivých očí a přikývla k němu. "Čekala jsem Vás..." řekla jsem sametovým klidným hlasem a poodstoupila s pokynem ruky, že může jít ál, byl vysoký, musel se skrčit aby prošel dveřmi dělanými pro drobnou osobu mé velikosti. Přešla jsem ke stolu a nalila dva hliněné pohárky mátové šťávy. Postavila jsem je bě na jednu stranu malého stolu a pokynula mu aby se posadil. "Thorsen je to tak?" usměji se na něj jemně. "Co vás přivádí do mého skromného příbytku?" zeptám se a zvednu pohárek abych se napila, nespouštějíc z něj měkký zrak.
|
|
|
Okolí
Apr 16, 2020 10:02:21 GMT
Post by Thorsen Borg on Apr 16, 2020 10:02:21 GMT
Zdálo se mu, že domek tu přirozeně vyrostl v symbióze s přírodou. Zapadal do prostoru a formoval se dle přírody. Tu a tam se domek ohýbal a křivil, jak mu zrovna vyhovovalo. Thorsen měl pocit, že tu musel stát už tisíc let, ačkoliv na něj do teď nenarazil. Že by snad mizel a objevoval se, jen komu chtěl? Zahloubal se na chvíli nad tajemnem této stavby. Ačkoliv věřil v něco, zas na tak nadpřirozené věci nevěřil. Přece jen měl víru v pravé fakty a ověřitelné věci. Jako byla příroda a chirurgie.
Netrvalo dlouho a ve dveřích stála žena. Nečekal další nádhernou ženu za posledních pár dní. Ačkoliv se ihned po otevření chtěl na ní obořit, kvůli její drzosti se neohlásit ve městě, tak zůstal němě stát. Zdálo se mu, že ženu již někdy viděl, ale možná je to proto, že je podobný typ jako Claire, kterou potkal nedávno. Stále mlčel a svolil na její pozvání dovnitř. Přece jenom měli dost záležitostí k vyřešení a není to na prohození pár slov ve dveřích. Prohlížel si jí velmi pozorně. Chtěl vstřebat veškerý detail.
Vevnitř to vonělo zeleninou. Vývarem nebo snad dušenou zeleninou, ale nikdy nebyl zrovna dobrý v odhadování jídla dle vůně. K jeho překvapení to bylo vevnitř velmi útulné. Decentní a v souladu s přírodou. S lehkým podpisem její osobnosti. Přesně takový styl měl rád a zejména na takovém místě to působilo ještě víc kouzelně, než kdyby chaloupka stála ve městě.
Takže ví, kdo jsem...pomyslí si. Něco z jejích slov mu naznačilo, že moc dobře ví, o koho se jedná. Chtěla snad aby přišel? Plánovala to dopředu? Je tu ve výhodě? Hnedka analyzoval situaci a kalkuloval zda je ve výhodném postavení, nebo ho lapila do pasti, ze které není úniku. "Thorsen Borg," zahlásí. Jako kdyby jí chtěl upravit, aby měla na paměti, že má i příjemní a není nějaký šupák z odnikud. Na její vyzvání se posadil a vzal do ruky pohárek. Pořádně si přičichl, přece jenom byla neznámá a mohla ho jednoduše otrávit. Ucítil silnou vůni osvěžující máty, která mu ihned probudila smysly. Podíval se na ní a pomalu se napil. "A vy jste?" zeptal se poté co polkl a pohár položil pomalu zpátky na stůl. Zvedl jedno z obočí a pohodlně se opřel o židli. Snažil se cítit se příjemně a uvolněně. Ačkoliv v jeho hlase byla patrná jakási ostrost.
|
|
|
Okolí
Apr 16, 2020 13:06:29 GMT
Post by Rhiannon Ó Floinn on Apr 16, 2020 13:06:29 GMT
"Soucitní a nápomocní, říkáš... Jen aby tomu tak doopravdy bylo..." Žena se usmála. Všimla si, jak sebou dívčiny ruce trhly, jakoby se chtěla pro lasičku natáhnout, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Zřejmě ji děsila víc, než by si přála. Dívčině větě o matce, která na ni doma čeká sice za mák nevěřila, ale rozhodla se, protentokrát, hrát tu hru s ní. "Trix... Pěkné jméno. Taky ne zrovna obvyklé. Já jsem Rhiannon. Nemusíš se mě bát. Kdybych tobě, nebo Brigovi chtěla ublížit, měla jsem dost času to udělat, namísto toho, abych se s tebou bavila." S těmi slovy se k dívce natáhla a opatrně jí lasičáka postavila na ramena. "Utíkej domů, ať se maminka nebojí," dodala a mrkla na ni. "Doufám, že tě uvidím večer, jen si toho chlupáče líp hlídej. Příště bych to nemusela být zrovna já, kdo ho najde..."
Už se chtěla otočit a vrátit zpět k ostatním kejklířům, když koutkem oka zahlédla něco černého a zaslechla tiché zafrkání. Kradmo se tím směrem podívala. Dojel k nim muž na vysokém černém hřebci. Přestože měl vycíděnou košili, jejím trénovaným očím nemohl uniknout prach na jeho botách a kabátci, ani zbytky zaschlého bláta na nohou koně. Zjevně už chvíli na cestě byl. "I vám, pane. Jak jste se dostal až sem ke stanům? Neušlapal jste doufám nikoho." Její hlas nezněl tak přátelsky, jako když se bavila s Trix. Pro dívenku, které se mezi stany zaběhl mazlíček měla pochopení. Pro muže, který se mezi stany nenacházel náhodou a muselo mu být jasné, že místo pro diváky je jinde, už ne.
Rovněž mužův vzhled se jí nelíbil. Což o to, byl mladý, ošklivý také nebyl, ale vybělené pramínky vlasů a nepřirozený svit v očích jí až nápadně připomínal něteré ze zákazníků její matky. Narozdíl od vesničanů, kteří obvykle přišli pro košík borůvek, či hub, tihle chodívali pro krystaly a věci, u kterých si nedokázala představit žádné normální využití v domácnosti. Teď si v duchu přála, aby Trix zmizela. Pokud ji její instinkt neklamal, bylo by lepší, aby byla v bezpečí. "Mohu vám s něčím pomoci?" Otázala se a zvedla pohled svých jantarových očí k neznámému.
|
|