Francis
Vlkodlak
Prince Francis of France
Posts: 8
|
Okolí
Apr 3, 2020 19:15:01 GMT
Post by Francis on Apr 3, 2020 19:15:01 GMT
Bylo tomu skoro rok? Nemohl tomu uvěřit. Tomu, že by se to k jeho matce nedoneslo. Věděla vždy o všem. Ale nepodezříval jí, věděl, že ho milovala a pro jeho záchranu by udělal vše. Přece by jej sem neposlala aby ho zde zabili, když to měl v plánu jeho strýc a mohl to udělat ve Francii. Upravil si košili, ve které nyní byl a od jednoho ze svých mužů převzal svůj meč, který mu přinesl z kočáru. Připevnil si jej i s pouzdrem kolem pasu a prohlédl si svou družinu. Všichni byli nachystaní, kočár odklidili z cesty a čekali, kdy zavelí, aby vyrazili. Poslouchal Thorsena, jak mluvil a mírně semkl rty. Nemohli čekat na pravé poledne. Museli by nocovat v lese a jistě tu nebylo bezpečno. Ale druhá možnost připadala v úvahu. Zrovna se začalo stmívat, takže by to do západu slunce měli stihnout. Doufal, nevěděl, jak daleko jsou od města a místního hostince. "Budeme to muset risknout teď," vydechl a kývl na svou družinu, že půjdou. "Vážíme si vaší pomoci a snad se ještě uvidíme," usmál se na Lady Quinsey a poté kývl na Thorsena. Potom se už on i jeho muži rozešli po cestě směrem k městu. Někteří vedli koně, někteří na nich jeli. Dokonce i Francis na jednoho nasedl a pomalu se vzdalovali od dvou cizinců, kteří jim pomohli.
|
|
|
Okolí
Apr 5, 2020 10:33:14 GMT
Post by William Archer de Cross on Apr 5, 2020 10:33:14 GMT
Po lehkých úderech do zad se dívka rozkašlala a konečně opět chytila ztracený dech. Úlevně si oddechl a pousmál se, akorát ve chvíli, kdy se mu na okamžik zahleděla do očí. Nevydržela to však příliš dlouho a pohled sklopila k zemi. "Nechtě to být, nic se nestalo" ujistil ji s lehkým úsměvem na rtech a chtěl jí znovu pomoci na nohy, ale všiml si jejího zasyknutí, když se pokusila přitáhnout jednu nohu. Samozřejmě, že to zaslechl, neboť i přes potlačení vlčí části, mu zůstaly ostřejší smysly. "Jste zraněná," zachmuřeně jí pohlédl do tváře, zatímco v té jeho se zračila starost. Už takový prostě byl, pomáhat druhým měl zkrátka v povaze... V té divoké, tvrdohlavé a vzpurné povaze. Vzápětí začal očima zkoumat její nohu. "Dokážete se postavit?" Otázal se, zatímco jeho ruce už chytaly její nohu, aby ji s ní zahýbal a zjistil tak, kde ji to bolí a co s nohou má, tak jak to dělal vždy u koní. Vůbec ho nenapadlo, že by jitím mohl pohoršit, nebo co hůře, způsobit nepříjemnou bolest. Zkrátka opět jednal dříve nežli myslel, neomalenec.
|
|
|
Okolí
Apr 5, 2020 10:54:22 GMT
Post by Róisín Ryan on Apr 5, 2020 10:54:22 GMT
Chtěla namítnout, že se něco stát mohlo, jenže, na kdyby se ve světě nehraje a naštěstí se vážně nic nestalo. Takže muži věnovala jen plachý úsměv. "Stejně, děkuji za pomoc." Trvala si na svém alespoň v tomdle byť zněla stále trochu nesměle. To už ale stačila zjistit fakt, že to nebylo tak, že se nestalo vůbec nic, protože noha ji bolela jak čert a ona si nebyla jistá co s ní má, jen tak nějak doufala, že na to muž nepříjde i když to bylo vysoce nepravděpodobné. Nechtěla ho prostě obtěžovat, už toho udělala dost i když si to muž zřejmě nemyslel. Při jeho dalších slovech se mu opět na chvíli podívala do tváře, mrzelo ji, že byl teď poněkud podmračený, nicméně ona se na něj i přes tu bolest usmála. "Nedělejte si s tím starosti... asi to nebude nijak vážné... doufám." Pronesla trochu plaše a nejistě a nejspíš ani ne zrovna přesvědčivě. Všimla si, že nohu zkoumá pohledem a lehce pokrčila rameny. "Netuším... můžu to zkusit." Odpověděla na jeho otázku, ovšem když ji za nohu chytit tak ji s prudkým trhnutím stáhla pod šaty, jednak to prostě zatraceně bolelo a druhak byla prostě stydlivá. Na chvíli tak vypadala i trochu vyplašeně dokonce se i trochu odtáhla. Pak se poněkud rozpačitě usmál a pokusila se postavit, jenže to nešlo a skončila zase na zadku, nemohla na nohu díky té bolesti došlápnout byť se opravdu snažila.
|
|
Admin
Čaroděj(ka)
Posts: 39
|
Okolí
Apr 6, 2020 9:19:15 GMT
Post by Admin on Apr 6, 2020 9:19:15 GMT
Přitakám k Thorsenovi. **"Snad ano, doufám, není dobré v tétodobě na sebe upozorňovat, ale..měl byste zvážit Sire, zda sem vůbec vstupovat, nevím jaká měla být vaše mise, ale zcela jistě již nebude moci být naplněná..."** protože na pomoc se nechystá už kvůli otmu, že netušil že nějaká okupace proběhla. Přemýšlím co říká Thorsen dává to smysl, jenže stráže vidí víc, tam kde je méně lidí. Zatím přemýšlím v duchu. Přitakám k Siru francisovi. **"Souhlasím, nyní bude v hospodě plno, další poutník navíc se ztratí..."** udělám pukrle a sleduji jak odcházejí. Otočím se na Thorsena a usměji se. **"Děkuji..opravdu.."** povím mu a položím mu ruku na hruď ve znamení díků. **"Musím se vrátit domů, co vy? Budete ještě hledat plicník?"** poškádlím jej za hloupou záminku, kterou si pro mne vymyslel.
|
|
|
Okolí
Apr 6, 2020 9:20:52 GMT
Post by Claire Quinsey on Apr 6, 2020 9:20:52 GMT
Přitakám k Thorsenovi. "Snad ano, doufám, není dobré v této době na sebe upozorňovat, ale..měl byste zvážit Sire, zda sem vůbec vstupovat, nevím jaká měla být vaše mise, ale zcela jistě již nebude moci být naplněná..." protože na pomoc se nechystá už kvůli tomu, že netušil že nějaká okupace proběhla. Přemýšlím co říká Thorsen dává to smysl, jenže stráže vidí víc, tam kde je méně lidí. Zatím přemýšlím v duchu. Přitakám k Siru francisovi. "Souhlasím, nyní bude v hospodě plno, další poutník navíc se ztratí..." udělám pukrle a sleduji jak odcházejí. Otočím se na Thorsena a usměji se. "Děkuji..opravdu.." povím mu a položím mu ruku na hruď ve znamení díků. "Musím se vrátit domů, co vy? Budete ještě hledat plicník?" poškádlím jej za hloupou záminku, kterou si pro mne vymyslel.
|
|
|
Okolí
Apr 6, 2020 9:37:17 GMT
Post by Thorsen Borg on Apr 6, 2020 9:37:17 GMT
Francis byl jistě muž činu. Netrvalo dlouho, aby si probral všechny pro a proti a rozhodl se dle nejlepšího uvážení. Jednal rychle, ale ne zbrkle, což se u tak mladého muže - alespoň tak na Thorsena působil - ne vždy vidí. Musel ho v mysli ocenit za to, jak racionálně jedná. Opravdu z celého srdce doufal, že ať je jeho úkol jakkýkoliv, snad se mu vydaří. Pokývl hlavou na odjíždějícího Francise. Chtěl mu sice ještě popřát hodně štěstí a zdaru, ale nakonec mlčel. Neuměl si představit za jakých okolností by se ještě mohli setkat, ale určitě by to kvitoval. Poté se otočil na Claire, která ho pokárala, ale v dobrém slova smyslu. Zasmál se nahlas, jelikož netušil, že ho prokoukla. Hrála to do teď skvěle, jelikož si myslel, že ji dostal a měl v kapse. Ne nijak se špatnými úmysly, ale sám nevěděl, proč se ji nechtěl vyhnout, když mohl. Její ruka na jeho hrudi ho jemně přes košili hřála. Ani si nevzpomínal kdy naposled cítil teplo lidského těla a zejména toho ženského. Ale ihned se pokusil ty myšlenky zahnat. Nemyslel to sice konkrétně na ní, ale ta myšlenka chybějící náruče ho zamrzela. "Myslím, že už ho mám dost," opáčil s pobaveným úsměvem na tváři. "Když dovolíte doprovodil bych Vás. Věřím, že máme stejnou cestu," nadhodí návrh. Všiml si jak se opravdu stmívá a za chvíli nebude vidět ani na krok. Teď už by rozhodně nic nenašel. A zítra je taky den. "Měl bych pro Vás několik návrhů... na Vaší únavu," řekne poněkud nervózně a rychle ji přejede pohledem, zda se neurazila. Nechtěl se ji nijak dotknout, ale tušil, jak ji pomoci od jejího stavu. Nevěděl sice, jak přesně ho pojmenovat, ale v hlavě mu něco říkalo, že nejspíš i její tělo bojuje i s fyzickou infekcí, nejen tou psychickou. A s tím by jí dokázala pomoci.
|
|
|
Okolí
Apr 6, 2020 10:35:34 GMT
Post by Claire Quinsey on Apr 6, 2020 10:35:34 GMT
Nevěděla jsem co tu Sir Francis dělá, ale dle jeho výrazu, který byť pod rouškou diplomacie, byl lehce zmatený a vyděšený vývojem situace napovídal, že mu toto zhatilo plány. Doufám, že přijel do Ingwirth Holdu v přátelském rozpoložení. Vydechnu si než uslyším smích Thorsena. Otočím se na něj a zvednu obočí tázavě s pobaveným úsměvem. Přikývnu na jeho nabídku. "Dobře tedy..vzhůru zpět do města..." Musím sklopit oči a usmát se, dlouho jsem nezapomněla na vše co se dělo až nyní, bylo to protože Jamie byť se snažil sebevíc, vždy jsem v jeho očích viděla své dítě, naše dítě a nedovedla jsem si odpustit jakým zklamáním jsem pro mé jediné maličké byla. Distancovala jsem se od lidí jak jen to šlo, jen Thorsen byl natolik neodbytný a svou malou lství mne doprovázel dostatečně dlouho abych ztratila pozornost. Otočím se na něj a usměji se lehce temněji, "Obávám se, že má únava je spíše srdečního charakteru než z fyzické námahy, ale děkuji vám za starost." Pokrčím lehce nosík abych zahnala otravné štípání v nose, které svědčí o nalomenosti mé nálady, Jistě ztratila jsem chvíli pojem o tom co mne trápilo ale bylo to dostatečně na povrchu aby se vše hlásilo o své slovo znovu v plné síle. Obejmu košík pevně abych zahnala pocit osamocení, které bylo v mém případě zcela dobrovolné, aniž bych si to uvědomovala, trestala jsem se. Jenže spolu s tím jsem trestala i osobu, která mne milovala a já ji, a to zcela nezáměrně."Nechci být hrubá, jen jsem...nečekala společnost, lékaře." povím mu tiše. "Co jste vlastně hledal v tom lese? Kromě plicníku Thorsene?"
|
|
|
Okolí
Apr 6, 2020 11:33:35 GMT
Post by Thorsen Borg on Apr 6, 2020 11:33:35 GMT
K jeho štěstí se neurazila, ačkoliv by jako lady klidně mohla. Byl poměrně troufalý a ne příliš taktní, ale Claire vypadala, že malé narážky zvládne ustát. Ani tentokrát mu neušel smutek v jejích očích. Přepadal ji co chvíli, vlastně ani nevěděl z čeho. Ale nechtěl se vrtat v bolestivých místech její duše. To i tak muselo být bolestivé a plné smutku. Nevěděl, jak douho se trápila žalem a ani jak hluboko. Neuměl si představit, co za trápení prožívá. Bylo to příliš mimo jeho představivost. Ztracená láska? Nechtěné dítě? Smrt královny? Těch důvodů mohl být bezpočet.
"Hledal jsem klid," přizná na otázku, co dělal v lese. Neměl nikdy přesný důvod proč tam chodil. Chtěl pryč od lidí, shonu a bolestných tváří. Chtěl slyšet zvuky lesa a cítit jeho vůni. To byly ty jediné důvody, ale nedokázal je vyjádřit druhému člověku. Proto se omezil pouze na slovo "klid". "Chodívám sem často, je to už zvyk," dodá ještě na vysvětlenou a rozhlídné se po korunách stromů. "Občas sem chodím cvičit," naznáčí pohybem hlavy na ramno, kde se ukrývá jeden z jeho mečů. A poté se podívá na dýku, kterou nosí u pasu.
"Omlouvám se za tu malou lest, nevím proč jsem tak jednal. Obvykle bývám více upřimný," přizná jí, ačkoliv nerad. Ačkoliv mluvil celoudobu s vážnou tváří, teď se na ni opět usmál. Vlídné, až to mohlo působit omluvně.
"Vlastně bych měl ještě..." odmlčí se a zastaví svůj krok. Otočí se na ní a s pobaveným výrazem jí vyšvihne hlubokou úklonu. "Lady..." pronese přitom. Spíše to mínil jako srandu a pokus o to jí rozesmát, než aby se opravdu zabýval tím, zda má titul nebo ne. Takové věci šly opravdu mimo něj a většinou ani neměl tušení, jak se správně zachovat k jakému titulu. Pro něj byli všichni "ta vrchnost" a on patřil mezi ten "plebs", co ty nahoře nezajímá.
|
|
|
Okolí
Apr 10, 2020 22:28:53 GMT
Post by William Archer de Cross on Apr 10, 2020 22:28:53 GMT
"Není za co," přikývl s pousmáním a dál pohledem zkoumal tu její nohu. Snažila se ho při tom přesvědčit, že bude v pořádku, ale on o tom pochyboval. I proto se vzápětí, bez jakéhokoli varování, vrhl na její nohu, aby jí s ní zahýbal a zjistil tak, co jí je. Bylo to dosti troufalé a bezhlavé, ale on už takový zkrátka byl. Není tedy divu, že zareagovala tak jak zareagovala... Ani on sám se jí nedivil, proto na ni okamžitě vrhl omluvný pohled, když mu nohu z rukou vytrhla. "Omlouvám se," řekl tiše a prohrábl si rukou vlasy, uvědomujíc si, že tohle bylo trochu nevhodné. Dívka se poté pokusila s lehkým úsměvem postavit, ale to se jí absolutně nepodařilo. "Tohle se mi nelíbí, vezmu vás domů," zamručel a poté jí pohlédl do očí. "Můžete jet na mém koni, já půjdu pěšky," usmál sena ni a pomalu se zvedl, aby k ní mohl natáhnout ruku a nabídnout jí tak pomoc. "Doopravdy mě tím neobtěžujete," dodal, aniž by jí přestal hledět do očí s povzbudivým výrazem ve tváři.
|
|
|
Okolí
Apr 10, 2020 22:46:32 GMT
Post by Róisín Ryan on Apr 10, 2020 22:46:32 GMT
Muže se jí očividně nedařilo přesvědčit, že bude vše v pořádku a nemohla mu to mít za zlé. Ono znít přesvědčivě s nohou jak čert prostě nebylo tak jednoduché jak by chtěla. Ovšem pak se mu povedlo ji poněkud vylekat, byť se to pak pokusila zamaskovat úsměvem a pokusem se postavit, nevyšlo jí to, což... nebylo zrovna dobré znamení. Tiše si povzdechla, neměla ráda, když si přišla tak bezbranná jako teď a to i když sebou měla luk a šípy. I tak se pokusila o úsměv ovšem opět byl spíše nesmělý než co jiného. "To je v pořádku, jistě jste to nemyslel nějak zle... jen... to prostě zabolelo, za to ale nemůžete... kdybych nebyla taková nešika tak se nic nestalo." Pronese provinile a zadívá se na chvíli do země. Pak trochu poplašeně zamrká když jí muž nabídne, že ji vezme domů s taky se začervená, zase zároveň se mu při tom zadívá zase do očí. Vypadá to, že by mu i chtěla něco odpovědět, pravděpodobně namítnout, že to nepřipadá v úvahu už jen protože ho i takhle obtěžuje dost, jenže to už dodal, že ho neobtěžuje a to jak jí stále hledí do očí spolu s úsměvem ji nějak vezme sílu mu zkoušet oponovat. "Tak dobře..." Souhlasí nakonec tiše a nesměle s mírným, rozpačitým úsměvem na rtech a podá mu ruku, ovšem, když už se jí povede se postavit, znovu spadne, tentokrát však svému zachránci do náruče a při tom zase zrudne. "Omlouvám se...Myslím, že jsem měla dnes raději zůstat doma." Nervozně se zasměje, prostě proto, že s tím nic moc jiného nenadělá.
|
|
|
Okolí
Apr 11, 2020 9:14:20 GMT
Post by William Archer de Cross on Apr 11, 2020 9:14:20 GMT
Svou prudkou povahou se mu podařilo dívku jaksi vylekat. Někdy se choval opravdu stále jako před desítkami let, když byl ještě mladý hoch ve službách Anglického krále, nikoli vlkodlak. Ne, že by viditelně zestárl, jeho tvář, byla stále tváří toho mladíka, jímž kdysi býval, ale za ty roky přeci jen už nějaký ten rozum pobral. Teď to ovšem nebylo vidět. Měl stále skoro stejně horkou hlavu. Nejhorší na tom bylo, že si to moc dobře uvědomoval, takže nyní na plavovlásku vrhal omluvný pohled a tiše mumlal omluvu. "Kdybych trochu přemýšlel, tak se Vás nejdříve zeptám, zdali se Vám na to zranění mohu podívat," oponoval jí, když provinile zareagovala na jeho omluvu za to, že jí tak prudce a směle sáhl po noze. Její následný pokus o to vstát se shledal s neúspěchem, a proto jí nabídl odvoz domů. Reagovala opět nesměle, byla při tom roztomilá, když se červenala jako třešnička. Opětovala mu pohled a vypadalo to, že má něco na jazyku, ale nakonec nic neřekla. Netušil, že to bylo proto, že jí s úsměvem na tváři a pohledem upřeným do jejích očí ujistil, že ho to opravdu neobtěžuje. A ona po jeho slovech nakonec s jeho nabídkou souhlasila. Byl za to rád, nechtěl se s ní tady dohadovat až do bůh ví do kdy, když stejně věděl, že by nakonec vyhrál. Také, co jiného jí zbývalo, když se odtud neměla jak jinak dostat. Pochyboval, že by tudy dnes ještě někdo projížděl a našel ji tady, nebo že by se odsud nějak doplazila až domů. Chytil ji tedy za ruku a jemně ji podepřel pod loktem, aby se mohla alespoň pomocí jedné nohy postavit a opřít se o něj. Ovšem ve chvíli, kdy už stála opět ztratila stabilitu a padla Archerovi přímo do náruče. Samozřejmě, že ji pevně zachytil, aby mu nevyklouzla a musel se pobaveně usmát, když si všiml, že má tváře ještě nachovější, nežli doposud. Na její slova a nervozní smích, odpověděl zachechtáním. "Možná, ....ale to bychom se nesetkali," odvětí hravě a chytí ji při tom i pod nohama, aby ji celou zvedl do náručí a pomohl jí tak do sedla.
|
|
|
Okolí
Apr 11, 2020 10:56:46 GMT
Post by Róisín Ryan on Apr 11, 2020 10:56:46 GMT
Nesouhlasně zavrtí po jeho slovech hlavou. "Kdybych já přemýšlela, a dívala se pod nohy, tak nezakopnu, nespadnu Vám rovnou před koně a neskončím ani se zrněnou nohou. Takže by jste mi neměl co chtít kontrolovat." Oponuje mu pro změnu dívka, ano je sice poměrně plachá, ale i ona má svoji hlavu i když to neukazuje vždy, za tím, že se opravdu nemá muž za co omlouvat si nicméně stála. Ostatně, opravdu to v jejích očích byla její chyba, že se zranila a on jí pravděpodobně jen chtěl pomoct. A tohle jí prostě jen tak někdo nevymluví i kdyby se o to snažil celou noc. Ovšem, s nabídkou odvozu se s ním tolik nepřela, jednak tu opravdu nechtěla zůstat v noci sama a druhak uměla uznat když v podstatě neměla zrovna dvakrát na výběr a to i když uměla být dost paličatá. Pokusila se s pomocí muže vstát, ale rovnováha ji zase zradila, tentokrát však skončila v náruči muže kterému tak nemotorně zkřížila cestu. Nejraději by se v tu chvíli propadla do země a nebo ještě hlouběji. Jeho reakci na to co řekla se chtě nechtě musela usmát byť stále trochu nervozně.* "To nejspíš ne... ale aspoň by jste měl volnou a nerušenou cestu... i když by to možná byla škoda." Poslední část věty pronese zamyšleně, spíš tak nějak jako by neměla být řečena nahlas na tož určena pro uši jejího doprovodu. A také že hned zrudne jakmile si to uvědomí. "Já to řekla nahlas, že?" Dívka se lehce plácne do čela. "Opravdu bych raději měla nechat jazyk za zuby." Opět se nervozně pousměje, ale to už se s pomocí muže dostane do sedla, dávajíc si přitom pozor na zraněnou nohu. Až teď má vlastně šanci si svůj doprovod prohlédnout a jejím očím neunikne onen obojek, ovšem... nepříjde jí vhodné se na něj ptát a tak jen stydlivě sklopí pohled. "Kam jste měl vůbec namířeno, smím-li se zeptat?" Zeptá se místo otázky proč má na krku onen obojek.
|
|
|
Okolí
Apr 12, 2020 20:32:11 GMT
Post by Claire Quinsey on Apr 12, 2020 20:32:11 GMT
POmalu vykročíme, kdy ž mi odpovídá na mé otázky. Usměji se nad jeho slovy, klid, to chápu i já jej hledala, nakonec si ale myslím, že klid je o stavu mysli, ne o místě kde jsme, ani hodiny procházek nedokázaly nalézt klid v duši pro mou ztrápenou malou osobu, sklíčenou do sebe, přemýšlející nad temnými věcmi a ignorující světlo, které jí potkalo. "Tomu rozumím, éně lidí, méně bolesti..." zašeptám skoro sama pro sebe a usměji se na něj. "Bojujete se dvěma meči Thorsene? To musí být...velmi oslnivé." Přiznám.
Mávnu rukou když se omluví, za lest, kterou řekl abych jej dovedla na palouk. "Omluva přijata Thorsene, to nic, možná jste čekal veselejší společnost, ale bohužel jste narazil na mne." Pokrčím rameny a pak se zachvěji, je mi zima, přitáhnu si více k tělu vněný zelený pléd co mám přes ramena, připozdilo se, slunce zapadlo a hvězdy rozzářily oblohu spolu s ustupujícím měsícem.
Zvednu obočí,když se zastaví a vysekne mi úklonu. "Co to? Thorsene?..." dívám se na něj nechápavě načež mi dojde, že nevěděl, že jsem lady. Vidím jeho jiskry v očích a pochopím, lehce se zasměji, ze srdce a hodně jsem se nesmála velmi dlouho, nebude to tak snadné ale pobavil mne. Dám mu herdu do ramene aby netropil hlouposti a sklopím pobaveně zrak. "Někdy se titul hodí, já obecně odešla z domoviny abych se mu dalece vyhnula..." přiznám mu. "Takže tohle si nechte pro normanky." rknu na něj pobaveně a chytnu ho za ruku aby se narovnal. "musím za někým jít...došlo mi jak moc jsem někomu ublížila...snad ještě nebude pozdě, jste okouzlující muž Thorsene, a kdybyh nebyla...nebyla jinde, pak bych jistě podlehla vašemu úsměvu a důlku v bradě." Ujistím ho, aby si nemyslel že jeho laškován by nepadalo na úrodnou půdu, avšak já jsem..opravdu jinde.
|
|
|
Okolí
Apr 13, 2020 13:43:26 GMT
Post by Thorsen Borg on Apr 13, 2020 13:43:26 GMT
Přemýšlí nad její odpovědí o lidech a klidu. Přiměje ho to na chvíli se zamyslet. Není to úplně kvůli lidem, ale jejich přítomnost mu strhává pozornost a nedokáže se tak přimět, aby se soustředil sám na sebe a své pocity nebo myšlenky. Z jeho přemýšlení ho vytrhne další její otázka. "Dva meče?" podiví se zvedne jedno z obočí. Byla všímavá a opravdu se sebou tahal dva meče. "Nejčastěji s jedním. Přece jenom dva najednou jsou těžké, ale občas tak posiluji svaly," zasměje se. Chvíli přemýšlel, že ji to ukáže, ale pak zhodnotil, že by to působilo jako vytahování se.
Vyslechne si její starosti opět o její společnosti. "Mě je Vaše společnost příjemná," prohlásí, aby ji znovu uklidnil, že kdyby nechtěl, tak tu s ní nestojí. A zejména by se s ní nevybavoval tak dlouho, jako to dělal nyní. Zvedl na chvíli pohled k obloze, která byla zahalena nocí. Les ustupoval a tak byly patrné i jasné hvězdy. Přivřel oči, jako kdyby tou nekonečností chtěl prohlédnout k něčemu konkrétnímu, co tam nebylo, ale on přesto hledal.
Na chvíli se zarazí a vrátí pohled, když promluví o tom, že by mu za jinch podmínek i propadla zvážněl. Neměl v úmyslu ji nijak konkrétně očarovávat svým šarmem. Byl spíše spontánní a její přítomnost mu byla příjemná. "Jen běžte," prohlásí a bradou ukáže směrem k městu. "Kdybyste cokoliv potřebovala víte kde mě najít," pousměje se na ní ještě jednou, aby zahnal svůj předešlý vážný výraz. "Rád jsem Vás poznal," dokončí ještě svou větu.
|
|
|
Okolí
Apr 13, 2020 22:16:07 GMT
Post by Rhiannon Ó Floinn on Apr 13, 2020 22:16:07 GMT
“Rhiannon, jdi se převlíct, kobylám dá Ralph. Za chvíli jsme ve městě,” houkl zarostlý muž z kozlíku na rusovlásku, která držela v ruce vědro s vodou, aby napojila obě klisny, které vůz táhly. “A vy ostatní taky. Pokud máme zapůsobit, musíme být k světu.” Sám zkontroloval, že je vůz zabržděný a zamířil se převléci. Rhiannon mlčky, s nepatrným úsměvem na tváři předala vědro mladšímu chlapci a sama se rozběhla k vozu. O chvíli později už stála venku ve splývavém svršku, který částečně odhaloval její dekolt, záda a ramena a sotva zahalil hrudník a dlouhé sukni, která dosahovala až ke kotníkům. Šátky, které hodlala při svém vystoupení použít měla omotané kolem ramen, na nohou lehoulinké sandály. “Anno, Tome, Billy, poběžte! Vyrážíme!” Okřikla jemně skupinku dětí, které neúnavně pobíhaly po tábořišti a na chraptivé hlasy matek nereagovaly. “Pokud nepřiběhnete hned, budete bez večeře!” Dobrá, to nebyla pravda a možná to byla trochu podpásovka… Ale dokázala to, co rodiče nejmenších kejklířů ne. Děti jako by zapomněly, že křičíci rodiče jsou jen další důvod k zábavě a po chvíli už u vozu stály v pozoru. “Jsi si jistá, že jsi nikdy nebyla matka, Rhiannon? Jde ti to skvěle,” zasmál se jeden z mimů, který se zrovna líčil na své vystoupení. Rhiannon nikdy nepřestalo udivovat, jak je možné, že nejupovídanější, nejveselejší člen skupiny dokázal během výstupu zůstat smrtelně vážný, jedinkrát se nezasmál a slova nepromluvil. “Možná jednou, Ralfe. Rozhodně ne teď,” usmála se a pomohla s balením rekvizit. Vyhoupla se na jednu z klisen, které skupině patřili a pomohla nahoru Jedné z akrobatek. Spolek se vydal na cestu. Asi po hodině dorazil k hradbám města. Zdálo se to jako věčnost, kdy naposledy pro někoho vystupovali… Sklouzla z kobylčina hřbetu, předala její otěže jednomu z mladíků a sama se chystala na svůj výstup. Předběhla vůz a zaposlouchala se do něžných tónů loutny a flétny, které se linuly z vozu. Mladík, který na loutnu hrál svou hru brzy doprovodil zpěvem. Zbytek světa jakoby pro ni přestal existovat. Nechala šátky sklouznout ze svých ramen a nechala své pohyby vést hudbou. Ingwirthští, kteří podobné povyražení už delší dobu nezažili se rozestupovali, aby jim udělali místo, někteří naopak přišli blíže, aby si mohli příchozí prohlédnout. Dívčin exotický vzhled, dlouhé vlasy barvy podzimního listí, lehce opálená pokožka a řada tetování a pohyb, který zdánlivě nebral konce a byl plynulejší, než snad bylo v lidských silách. Cosi v jejím vzhledu, pohybu, nebo snad obojím..? Bylo divoké, nespoutané, živočišné. Člověk se nemohl ubránit pohledu na ni, jako by se neubránil pohledu na šelmu. Blíže si netroufal, ale byl fascinován tou přehlídkou barev, tvarů a pohybů před sebou. Rhiannon na sobě cítila snad pohledy celého města. Kdyby se městem jen procházela, byly by jí na výsost nepříjemné, ale když tančila, každý pohled byl odměnou za dlouhá léta a hodiny nácviku a pilování jednotlivých pohybů. Pohledem občas zkontrolovala Ralpha, který poklusával před skupinou a vedl je na náměstí, ani na vteřinu se však nezastavila. Na tváři se jí objevil spokojený úsměv, konečně se cítila svá, o to víc při představě večerního vystoupení v plamenech, při kterém bude skutečně sama sebou. Teď si však užívala pozornost, které se jí dostávalo.
|
|