Podhradí

Stačila troška nepozornosti a jedna velmi ostrá struna, aby vzniklo neštěstí. Na rozdíl od sester nikdy nespěla k tendenci rozplakat se pokaždé, když se jí podobně hloupé zranění přihodilo, ale záchvěv prvotní bolesti prozradilo syknutí vycházející z plných narůžovělých rtů. Sama by se ujala ošetření, kdyby se ve dveřích neobjevil jako na zavolanou pán domu. Rytíř na bílém koni z pohádek? Spíš podivná verze stínu. Vzbuzoval pocit, že ví o každém jejím kroku, o každém pohledu. O každé její myšlence, což ji automaticky přinutilo přimhouřit oči a zvědavě prohlédnout muže stojícího mezi knihovnou a chodbou k ní vedoucí. Neslyšela ho přicházet. Vlastně.. zpětně si uvědomovala, že ani jednou nevnímala jeho kroky tak jako svoje. Cožpak působila tak hlučně? Ona? Se svou drobnou postavou proti někomu, kdo klidně byl o hlavu vyšší jak ona? Ne, to se jí nezdálo pravděpodobné. A co zde vůbec dělal? Procházel kolem? Proč si ho nevšimla? Tolik otázek a žádná odpověď neexistovala. Ne, ještě ne, ale jednou... už brzy se ho zeptá.

Pozorovala ho, jak se přiblížil. Ostražitá nejen pohledem, ale také její tělo zaujalo statickou pózu, ramena narovnaná, nohy pod sukní napjaté, aby mohla případně vyskočit a udržet si dostatečnou vzdálenost, kdyby se něco zvrátilo. Proč o tom vlastně přemýšlela? Ach ano, protože na Adrianovi bylo něco divného. Na celém tomhle místě bylo něco zvláštního, z čehož přebíhal mráz po zádech. "Jako byste to věděl dopředu," položí řečnickou otázku, co se zdála býti konstatováním, když jí začal obvazovat drobnou ranku. Nebylo pochyb, že se choval galantně, ale i na jeho projevech mnohdy postrádala... lidskost, tak by to nazvala. Jeho pohyby se zdály naučené, postrádaly přirozenost, jakou vídala u Maríí, i když u ní si také všímala drobností, jaké by běžný člověk přehlédl, nedávaje pozor na drobné nuance, tolik běžné u normálních lidí. Občas ji vídala sedět bez hnutí, někdy nemrkla víc jak minutu. Jako nějaká dokonalá socha, Pygmalionova Galatea. Byl snad Adrian onen řecký sochař? A maría jeho Galateou? Zachvěla se - prve slabou bolestí při stisku, ale hlavně chladnější teplotou jeho kůže. Jako z ledu. Nebo z kamene. "Vaše ruce... jsou stále tak studené." Sledovala jeho reakci, jakýkoliv náznak, co by jí prozradil něco víc než slova. Slovy se oháněl každý, mnohdy se jednalo o lži, výmysly. Ale tělo obvykle dokázalo prozradit pravdu. "Zvláštní. Vyvoláváte ve mně pocit, že kdyby vás někdo zranil, prostě byste existoval dál jako předtím. Jako oživlá, nezničitelná socha. Ale to je nesmysl, že?" Nevěřila na magii, jak by také mohl? Nic takového nemohlo existovat ve světě plném racionální kritiky. Magie byla jen lidský výmysl. "Ale je na vás něco zvláštního... Jiného..." 

Běžný člověk by takovou odpověď odkýval na znamení uspokojení zvědavosti. Ne Charlie. Podivně vyselektované odpovědi jí ani v nejmenším nedodaly důvěru v Adriana jako spíš ji nutily mít se o to víc na pozoru. Proč by v něčem takovém neříkal celou pravdu? Skrýval snad něco? Nebo se styděl za svůj zdravotní stav? Pohledem skenovala jeho tvář, hlídala si každý rys, každý záchvěv mimických svalů naznačujících, že by jí něco zatajoval. Neproniknutelný, opravdu. "Mrznete a přesto vám chlad vyhovuje?" Zdánlivě si protiřečil, ale proč? "Ani se netřesete. Když budu upřímná, připadá mi, že vaše tělo chlad nepociťuje." S každým slovem potvrzoval hloupou verzi o oživlé soše, až se nad tím v duchu usmála. Hloupost, naprostá hloupost. "Pak ale rozumím pozdním návštěvám u vaší schovanky. Předpokládám, že každému chybí špetka tepla a tělo někoho jiného ho poskytuje více než dost." I Charlie si uvědomovala, co vzniká mezi dvěma lidmi při fyzickém styku - znala teplo, které vydávalo její tělo, horkost ve tvářích i mezi stehny. Že by přesně něco takového hledal u mladičké dívky? "Všimla jsem si vašeho nočního života." Stejně jako nešlo přehlédnout zatažené závěsy nepropouštějící světlo dovnitř pokojů.

"Jistě musí být nepopiratelně úžasné žít život v osamění a sledovat, jak všichni kolem vás umírají. Rodina, přátelé a všichni ostatní, na kterých vám záleží. Po něčem takovém by mohl toužit jen sobec." Schválně nehovořila o láskách, na nic takového nevěřila. Naprosto odlišná od všech těch dívek, které věřily na osudovou lásku jako z pohádky, na prince kočírujícího bílého oře. Ne, v tomto byla Charlie upřímná sama k sobě. Fyzická přitažlivost? Ano. Porozumění? Jistě. Ale láska? Ne. Ten cit byl hloupý a naprosto zbytečně přeceňovaný. 

Zamyšleně ho pozorovala, neuchlácholená jeho úsměvem. "Myslím si, že v mnohých vyvoláváte strach. Záměrně. Jako predátor vůči kořisti." Jeho služebnictvo bylo až překvapivě poslušné, ale strach? Ne, tak to nevypadalo. Připadala si ztracená a ani to se jí nelíbilo. Neměla ráda věci, kterým nedokázala porozumět, protivilo se jí to. Tím mu zodpověděla nevyřčenou otázku. "Jaké?" Zvědavě nakloní hlavu na stranu, obočí lehce povytažené, ale na odpověď nečekala. "O bludičkách? Banshee?" Jen něco málo z irských legend, které znávala. "Ne. Lidé si takové příběhy předávají, aby se navzájem strašili. Když se bojí určitého místa... nebo určitých lidí, je lehčí si o nich vymyslet nějakou absurdní legendu, která kolikrát stojí životy nevinné oběti takových rozmarů." Na vše hleděla s logikou a i teď, když hovořila, se narovnala v zádech a hrdě pozvedla hlavu jako někdo, kdo si za svým názorem stojí. "Ale počítám, že to musí mít efektivní dopad na děti." To byla ochotna připustit i dle výrazu, který nasadila - mírně našpulené rty, hned uvolněné rozpustilým úsměvem. Zarazil ji nabídkou na společné popíjení vína. Chtěla se k němu přidat? Mohla to být jediná vhodná doba, kdyby zodpověděl její otázky o tomhle prokletém místě. "Bylo by ode mne netaktní odmítnout takovou nabídku," uvolí se nakonec, odhrnujíc látku z poraněného prstu. Kůže se stačila částečně zatáhnout a tak se nemusela obávat dalšího krvácení. "Ani tak mne nepřestane fascinovat, že jste měl při sobě něco, čím byste mne ošetřil. Ve dveřích jsem vás předtím nezahlédla. A ani nezaslechla vaše kroky. Pohybujete se jako duch." 

"Stejně jako María," neodpustí si poznámku mířenou jeho směrem se špetkou zvědavosti. Její studentka se pokaždé ošívala, očividně tajila pravý důvod, proč je její rozvrh takto nastaven a na otázky nereagovala přímou odpovědí. "Někdo by řekl, že se snaží uchránit nějaké podivné... tajemství. Abych byla upřímná, mám pocit, že se jedná o vaše tajemství." Ve vší té zvědavosti, kterou v ní ti dva probudili, naklonila hlavu na stranu, až světlé kadeře přepadla přes ramena. Na rozdíl od své studentky, si právě Charlie potrpěla na reprezentativní vzhled, jak dokazovalo vždy čisté oblečení, upravené vlasy i šperky, byť jich na sebe nenavršila po tunách. Nikdo by nepochyboval, že právě ona patří do vyšší vrstvy, do šlechtického stavu, aniž by si potřebovala dokazovat svůj původ předraženými šaty. K takovému poznání stačila i její chůze, držení těla, způsob, jakým nakláněla hlavu, skládala ruce do klína - malé, často nepostřehnutelné drobnosti.

"Po mladých pannách?" Pozvedla obočí, v jejím hlase nezaznívalo ani tak překvapení jako kapka pobavení se nad podobným výhledem do budoucna. "Pak mají vaši... jak jste to říkal? 'Živí - mrtví' opravdu... omezený vkus." Nikoliv vytříbený, pouze omezený počtem. Co až jim mladé panny dojdou? Přejdou snad na děti? Zárodky? "Věřím tomu, že člověk v určité fázi by podlehl hladu a snědl by dalšího člověka. Existuje několik dochovaných zmínek o podobných situacích, většinou pak v rámci hladomoru." Tuhle možnost byla více než ochotna připustit, ale něco takového jako magie? Ne, to se jí netýkalo. "I vás někdo takový strašil příběhy o vybájených stvořeních, které požírají lidi a jejichž existence závisela na temných lesích, močálech a kopcích obalených mlhou?" Tentokrát si vysloužil její upřímný úsměv při představě, že zrovna on jako malý chlapec prožil podobné strašení. "Popravdě si vás nedovedu představit zalezlého v posteli s hradbou z přikrývek, jak se snažíte schovat před podobnými... strašidly," nalezne po chvilce to správné slovo, jímž by opsala podivuhodná stvoření. Sama nic takového neznala, rodiče na podobné báchorky nevěřili jako lidé z přilehlých vesnic.

Neslyšně? "Člověk se nemůže pohybovat neslyšně. I já, která se vašim proporcím nevyrovnám, nechodím tak potichu ani bosa, natož v botách." Ne, nenechala se jen tak oblafnout, však už to zkoušela. Navíc by minimálně slyšela šustit látku. Pro tentokrát to nechala být, ostatně přijde na to. Objeví jeho tajemství, rozluští ho. Pokud se jí nedalo něco upřít, pak vytrvalost a odhodlání, s jakým se do podobných úkolů pouštěla. Naslouchala, ani se nehnula, aby i její šaty nezkreslily sluchový vjem. Věřila, že tentokrát se snažil kvůli ní, ale jednou na něj vyzraje a zachytí ho nepřipraveného. Zvedla k němu oči, když se vrátil, nalévajíc oběma do poháru víno. "Specifické? Čím konkrétně?" Chutí snad? "Předpokládám, že se patrně bude jednat o ingredience. Nějaké... zvláštnosti, na které bych měla být připravená? Nebo se mne pokusíte otrávit?" To poslední navrhla s pobavením, kdyby ji chtěl otrávit, určitě by takové kroky podnikl dřív, když byla hladová a dalo by se říci závislá na každém jeho kroku. "Dobrá," přikývne na tichou výzvu, než ji přijme a číši přiloží ke rtům. Neupila moc, vlastně prakticky ani lok. Chutě se přebíjely, ale známky železa postřehla až po polknutí, kdy se poslední zbytky rozlehly po patře a jazyku. Prsty volné ruky se zaťaly do křesla, ale tvář? Ne, tu neodvrátila. Naopak ho proklínala pohledem. "Proč?"  Věděla, co to je. Krev poznala s určitostí, sama se několikrát záměrně zranila, aby rozpoznala její identickou chuť a vůni. Ale víno by jí dokázalo oblafnout, být jen o něco okořeněné. "Co to má znamenat?" Byl to snad nějaký test? Nebo příznaky duševní nemoci? 

Bystřejší? Co to má znamenat? Pod klidným zevnějškem začal pobublávat hřích vzteku, rozčílení kolující žilami společně s vínem, jehož příchutí se stala krev. "Doufám, že tato ingredience se ve víně nacházela už předtím, než jste ho obdržel," snaží se zachovat kamenný výraz, ale srdce jí tlouklo o sto šest. Krutost nechápala a podobně zlomyslný čin? Pointa se jí vytrácela před očima. Kdo by byl něčeho podobného schopen? Krátký pohled Adrianovým směrem svědčil o tom, že přemýšlela, zda byl takového aktu hoden. Podivně klidné chování na někoho, kdo jí právě nalil jedu do vína, ačkoliv se jednalo pouze o metaforu. "Vy se bavíte," obviní ho nakonec s úžasem hrajícím v očích. Opravdu, co to také bylo jiného než hra na kočku a myš? "Nejsem žádný váš projekt ani hračka na pobavení, monsieur." Do této chvíle se alespoň snažila zachovat klidnou hlavu, ale představa, že se stala pouhým nástrojem pro podivné choutky? Ne. Možná byla ženou a v mnohém ohledu se nikdo neptal na její názor, protože jako ostatní ženy, i ona se měla postarat nanejvýš o pokračování rodu, ale být takto obelhána a trýzněna? Ne, ani jedno z toho si nezasloužila.

Vstala, hodlala se ujmout slova a sdělit mu rovnou do očí, že možná dokáže obelhat ostatní svým andělským vzhledem, ale zkaženost do morku kostí ho jednou srazí z pomyslného piedestalu. Ale opět to byl on, kdo ji zaskočil - tentokrát žádostí o prohlédnutí si zranění na ukazováčku. Nic. Žádné zranění, jen bezchybná, ničím nenarušená kůže. Měkká, jak se dalo čekat. Kouzlo? To se jí snažil namluvit? "Ne, to je klam. Nějaký jed, kterým jste mne omámil." Mermomocí vrtěla hlavou, kouzla přeci neexistují, to věda dokáže zázraky. Věda, které sahala do dávných dob. Vše půjde vysvětlit, musí to tak být. Přesně v ten moment, kdy se cítila bezbranná, se obrátila na svou jedinou záchranu - pohár. Pohár, který se mu rozhodla chrstnout přímo do tváře.