|
|
Post by Adrian Calveit on Nov 20, 2019 17:42:45 GMT
Mohl jí teď říct, že má odejít. Neuspokojilo by ho to, možná trošku tu jeho škodolibou část ale zbytek by to frustrovalo. Adrian sex nevyžadoval... za ty roky se stal něčím... co existuje ale když není tak není. Ale teď byl, probíhalo to a Adrian nerad nechával věci nedokončené, a k tomu přišla ta chuť. Když už se to dělo, nebylo mu to lhostejné.
Cítil, jak se jí nelíbilo, když přestal, ještě aby ne. Nebyl snad nikdo, komu by se něco takového líbilo. Nechtěla odejít, on taky nechtěl, aby odešla. Nemělo cenu odpovídat, jen se usmál, když se zazvonilo její zahihňání. Dost dobře ucítil, jak mu ale dává svou odpověď a vydal se proti ní. Z absolutní tmy na téměř absolutní musel několikrát zamrkat, aby znovu rozeznal obrysy. Pomalu se začal pohybovat, tak aby jí nevyrušoval, zatímco se do něj zakousla. Sklopil hlavu, aby ji mohl položit na její rameno a užívat si ty pocity. Nejen fyzické, byl také rád, že určitá její část přijímá to, že je upír. Že je teď jiná a užívala si každé vteřiny. Kdo ví, jak to bude dál, ale jakožto stvořitele jej ten fakt těšil.
Vytáhl si ji do kleku, jednu ruku vzal a pomalu jel rty od zápěstí až ke krku, zatímco jí obě pokládal za svůj krk. Nemělo cenu cokoli říkat, šeptat jí libůstky, bylo to jen o aktu, ne o hlubších pocitech. Alespoň z jeho strany. Vzal ji za zadeček, aby jí pomohl se hýbat, to nebylo ale to hlavní co měl v plánu, neboť uspokojit někoho je daleko snazší, když k tomu máte více prostředků a ty on měl. Byl akorát tak nastavený, aby jí mohl proniknout kůži na krku. Bral si jen minimum krve. Té mezi sebou už tak neměli, ale o to víc převaloval na jazyku, tu co si bral, zatímco držel zuby v ráně. Pomalu cítil, jak to přichází, ale nechtěl. Ona mu chtěla přivodit ten stejný pocit a momentálně to byla práce obou. Odlepil rty od jejího krku a věnoval jí krátký polibek na rty, než se položil na záda a pohybem rukou na bocích jí naznačil ty správné pohyby, pak věnoval doteky na jíná místa, zkoumal, na co dosáhne a co z toho se jí opravdu líbí.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Nov 20, 2019 19:32:33 GMT
Srovnávat předcházející zkušenost s tím, co nyní prožívala, nebylo tak docela možné. Ano, obojí jí přinášelo příjemné pocity, každý akt ale v diametrálně odlišné sféře. Zatímco s Archerem se jednalo o uhašení zoufalství, sílu okamžiku, která je spojovala pod krutovládou dvou žen usazených na trůnu, s Adrianem je pojilo něco primitivnějšího. Intenzivnějšího. Bez opětovaného citu, jen vyprovokovaná potřeba. Vnímala jeho dech na kůži, když se k ní tiskl, sama pro tu chvíli zavřela oči, užívaje si zbylými smysly, co jí fyzický akt přinášel. Tentokrát nevyjekla, nepřišel ani smích, když ji vytáhl na sebe. Zvládla se odtrhnout, vynořit zoubky z kůže, sledujíc až perfekcionistické doteky po vnitřní straně paže. Dech se zadrhl už u předloktí, hladově ho však nepřestávala pozorovat. Bylo to jako očekávat útok šelmy, nechala se zcela pohltit onou ukázkou smyslnosti, překvapivé něhy vůči ní, když už nebyla člověkem. Muselo být pro něj o tolik snadnější ji stisknout silněji, popostrčit směrem k bolesti a zjišťovat, kolik toho snese. Nic z toho ji nečekalo, jen něžnosti, hravé a tajuplné. Olízla si rty, paže založené na ramenou, jednou se chytaje za zápěstí, aby se zaháčkovala a nemohla se tak snadno pustit. Jako mládě koaly.
Pohnula boky. Teprve nyní jí došlo, že do ní pronikl hlouběji než předtím, jako by jim předchozí poloha nedovolovala spojit se o tolik víc. Nové poznatky si ukládala po celou dobu do paměti a byla by v tom pokračovala dál, kdyby neucítila štiplavou bolest na krku. "N-ne," vydechla prudce, chtěla se bránit, odtrhnout se od něj. Nechtěla znovu prožít tu nepříjemnou bolest jako předtím, už předem očekávala podobný pocit. Jenže nepřicházel. Namísto toho se jí žilami rozlil ten úžasný pocit, při kterém se kolem něj sevřela ještě víc. Nepřestávalo to, naopak se jí zdálo, že všechno z toho cítí intenzivněji. Zoubky samy od sebe poporostly, chtěla se jimi zabořit Adrianovi hluboko do kůže, protnout maso až k místům, kde se jí krev pohrne do úst, ale zastavila se, skousávaje si spodní ret s kvílivým zvukem rezonujícím hrdlem. Ani si neuvědomila, že pláče. Štěstím, slabostí, nikoliv strachem. Emočně ji vypínal, dostával na místa, kde se neuměla sama pohybovat, hledaje oporu - tu nacházela v něm. Tohle vyvrcholení se nedalo s ničím srovnávat. Někdy v té době povolila ruce, nehty mu zatínajíc do zad, zanechávaje po nich krvavé šrámy, které se okamžitě hojily. Ubližovala mu. Ne cíleně, jen potřebovala filtrovat sílu pocitů a Adrian se jevil jako skvělá pomůcka. Jeho tělo určitě.
Nechtěla, aby ho přestávalo a její stvořitel k tomu pomáhal. Najednou to byla ona, kdo se opět ocitl nahoře, pohybujíc se boky tak, aby cíleně pokračovala nejen k Adrianovu uspokojení, ale aby prodloužila i vlastní slast. Slzami rozzářený pohled raději umlčela stisknutím víček, hlavu zaklánějíc dozadu, přičemž se nezapomněla vypnout v zádech, prohnout se. Dokázala si představit, že by takhle strávila hodiny, možná i dny a ani by se neunavila. Proč něco takového upíři nepraktikují častěji? Odpověď na své otázky neznala, teď jí ani nezajímaly. Zajímal ji jen on. Při jednom z pohybů zachytila jeho ruce na ňadrech, ponechávaje si je právě tam, ještě ho nutíc stisknout - lehce, nikoliv agresivně. Jakýkoliv náznak bolesti nenesla dobře a při větším by se už pokusila pláchnout.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Nov 20, 2019 21:23:22 GMT
Byl moment, kdy ho možná napadlo jí znovu ublížit, posunout ji blíž k tomu aby se naučila rozeznávat že i v bolesti je víc věcí, než jen utrpení, ale neudělal to. Chtěl si to užít a aby si to užila taky. Už jednou ji ublížil a teď? Teď byl čas na jiné pocity. A ona se bála, že právě to on chce udělat. Ale byl to pravý opak. Na vteřinku se musel ovládnout, aby do ní nezabořil tesáky ještě hlouběji, když cítil její nehty, jak mu otevíraly kůži na zádech a vlastní krev. Zvuky, co se z ní linuly ho donutily se usmát, navíc cítil co se v ní děje.
Když padl na záda, začal si uvědomovat, jak přirozená už nějakou chvíli je. Pár momentů zpátky sotva věděla co dělat, ale teď? Hýbala se, kousala, trhala jeho kůži. Nechala se vést svou přirozeností. A to se mu líbilo. Mimo krev ucítil i lehce slanou vodu... slzy... pláč, její pláč. Nevěnoval tomu pozornost, automaticky to zatřídil k jejím... pozitivním pocitům a rukama šmátral po jejím těle.
Zaryl zátylek do postele, jak se prohnul v zádech. Chopila se své pozice dobře, sledoval každý její pohyb, jak mu to tma dovolovala a u toho něžně laskal její ňadra, jak si ona přála. Pak už jen vydal hluboký hrdelní sten, padnoucí zpátky na plná záda a pokoušejíc se několik vteřin srovnat zpátky dech do normálu. Ruce spustil dolů na její stehna, kde jim dal trochu odpočinku i tak po nich polalu jezdil a masíroval. Po chvilce ale natáhl ruku, aby jí setřel slzu. Nic neříkal, jen ji pozoroval a pak ji ochutnal. Vždy to bylo zvláštní, krev i všechno ostatní, každý chutnal jinak.
Byl si vědom, že tím strávili nějaký čas, ale z postele ho nemohl nikdo vyhnat, ani hlad by to už nedokázal. Tak si ji jen přitáhl k sobě a objal. On to nepotřeboval, ale chtěl, protože ona to nejspíše potřebovala a chtěla. Sex byl navíc, hlavní bylo utužovat jejich vztah mezi stvořitelem a upírem, a to se jim za tu krátkou chvilku dle jeho podařilo docela dobře.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Nov 27, 2019 23:00:21 GMT
Bylo půl noci pryč, když si nechal Adrian zavolat obě své čerstvě vytvořené upírky. Dalo by se říct, že má teď více společnosti než v některých staletích, která prožil, během krátké doby se mu v době objevilo tolik cizích lidí, že se až divil, čemu nechal průchod. Ale dvě upírky byly ještě uživitelné. Jako vždy se přejde na zvířecí krev, ochucenou a zpracovanou různými recepty tak, aby se zakryla ta pachuť, kterou by mohl někdo cítit. Pít ze sluhů se taky nedá do nekonečna. Kdyby tu byl sám, měl by snad na každý den v měsíci i jen tak na chuť, ale ve třech? Ani nápad.
Seděl v salonku a popíjel ze své číše, zatímco hleděl na připravená křesílka, která měly u sebe na stolečku též občerstvení. Bylo by nepřijatelné, kdyby je sem zavolal, vyrušujíc je z jejich činností a nenabídl jim občerstvení, jedna číše pro každou z nich. Počkal, než se obě usadily a pak začal. "Dámy... jakožto váš stvořitel mám potřebu vás představit... lady Anne Boleyn... María Florencia Lorcáin... věřím, že spolu budete vycházet... nemám zájem o jakékoli spory, nevraživost... či cokoli." Bylo to varování pro obě dvě. Neměl zájem o to, aby se tu mezi sebou bily. Možná přemýšlel, že by je nechal spoupeřit o jeho přízeň a pozornost, ale opět by to způsobilo jen to, že by neměl svůj klid.
"Druhý bod... nepijeme ze sluhů. Jejich krev taky dojde. Odteď budete dostávat určené dávky v pohárech, která vám sluhové donesou. Samozřejmě budeme ale pokračovat ve výukách ovládání se, abyste nikoho nezabíjely... alespoň v tomto domě." Pár mrtvých šlo, malá hromádka také, ale sluhy bohužel neuměl vytvořit tak jako upíry a víc upírů prostě nefungovalo dobře pohromadě. Import krve nebyl jednoduchý a zvířata byla všude a s trochou koření jim to ani nepřijde. On to poznal, ale sám to nějakým způsobem přežije.
"Mimo vás dvě je tu ještě jedna šlechtična. Lady Charlotte. Je člověk. Nehodlám ji proměnit, ale řekl jsem si, že jí dočasně poskytnu úkryt. Do té doby můžete využít její příjemné společnosti, je sečtělá a zdá se chytrá. Mimo společnost se nabídla, že vás něco naučí, to už je na vás. Hlavně ji prosím nesnězte... a ... neví co jsme. Takže jste jen dvě mladé dámy, které nalezly útočiště u... mé osoby." Šlo asi o všechno, co měl zájem říct. Napil se ze svého poháru a čekal jestli vznesou nějaké dotazy.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Nov 28, 2019 0:04:32 GMT
Udělala to. Zazdila vše, o čem byla hluboce přesvědčená, v co věřila, aby nakonec učinila přesný opak. Hravá nálada se po odchodu z Adrianova pokoje vytratila lusknutím prstů, zbyl jen absurdní šok a pocit méněcennosti. Zachovala se jako jedna z těch holek z místního nevěstince, skoro prodejná za... za co vlastně? Za pár příjemných chvil. Ta myšlenka ji děsila, nutila ji neustále ohlížet se přes rameno, když byla odváděna do nově přiděleného pokoje, zahalená pouze v tenkém prostěradle vrstveném na kůži, aby služebná, která ji momentálně měla na starosti, necítila ty samé rozpaky, v jakých se topila María. Lhala by, kdyby tvrdila, že si to neužila. Že se jí to nelíbilo. Líbilo, ale právě v tom spatřovala ten děs, tu hrůzu, že si pozmění návyky a stane se... čím vlastně? Závislou na upířím kousnutí? Na sexu? Melancholická nálada ji díky hloupému, v jejích očích až dětinskému rozhodnutí pronásledovala po zbytek dne, který věnovala důkladnému vydrhnutí kůže. Jako by snad mohla smazat všechny ty vzpomínky na předešlou noc a ráno, na ty chvíle, kdy se nebránila své slabosti. Podřídila se jí jako nějaká tupá ovce. Živé bytosti už by po delším pobytu v horké vodě vyvstávaly na prstech varhánky, ale ať konečky pozorovala sebevíc, nic podobného na nich neobjevovala. Další důkaz, že už nepatří mezi živé a vše, co dělá, je spíše otázkou zvyku než přízemní potřeby.
Obavy vzrostly do enormních výšin při každém zaklepání, které mohlo znamenat předzvěst Adrianovy návštěvy, na kterou by byla nucena do určité míry reagovat. Chovat se normálně, předstírat, že je se vším smířená, přičemž nebyla a její tvář? Ta sotva dokázala vylhat podobnou masku povznesenosti. Přecházela po místnosti v čistých, lepších šatech, než jaké by si mohla dovolit za svého lidského života, stále ale netíhla k ničemu přemrštěně honosnému, drahým látkám a zbytečnostem v podobě šperků z drahého kamení. Jen malý medailonek, který nalezla ve šperkovnici, tepaný přívěsek ve tvaru havrana ji zaujal natolik, aby si ho připnula, neustále se jeho dotekem ujišťujíc, že je v bezpečí. Jako by ten malý kousek kovu mohl zaručit nějakou jistotu, jaký to naivní pocit. Ale nemohla si pomoci, potřebovala nalézt kotvu, bezpečný přístav. A ten jí nic jiného neposkytlo. I pohár s krví nepřestávala držet v packách, jen tu a tam z něj upila, aby své tělo a mysl přesvědčila o činnosti. Až když Adrian vešel, aby s ní probral předběžný plán lekcí výuky, se proměnila v nehybnou sochu. Přestala mu hledět do očí, pohledem uhýbala do strany, ani se neodvažovala dýchat. Číši se zbytkem krve nešťastně prohnula, jak přes prsty ventilovala narůstající emoce, což hodlala sama za jeho zády opravit, než aby se přiznala - to by znamenalo hovořit o jejím emočním rozpoložení a to by nedopadlo dobře. Raději vše odkývala bez vznesení jediného dotazu, aby už konečně opustil její ložnici, ponechávaje ji o samotě s tíživým svědomím vážícím přibližně tunu, ne-li víc.
Hodiny nikdo nehlídal, neměla sebemenší ponětí, kolik je. Jen tu a tam vnímala lomození na chodbě a otevírání vedlejších dveří. Slyšela hlasy, ženský hlas, cizí, neznámý s přízvukem, a posléze i Adriana. Že by nová upírka? Nebo... milenka? Dýka se protivně zarývala do srdce, dívku to akorát mátlo. Proč by jí něco podobného mělo vadit? Proč by se měla vůbec zajímat o Adrianův soukromý život? O jeho ženské? Nezajímá se, nemá sebemenší důvod. Lžu jenom sama sobě. Nechtěla se dělit, ta zvířecí část se odmítala podřídit podobnému způsobu smýšlení o každé ženě v Adrianově domácnosti. Každou z nich do jedné považovala za konkurenci a zároveň vzrůstala i motivace je zničit. Všechny tyhle pocity ji rozrušovaly, neuměla je ovládnout, jen se jim podrobovala jako slaboučké dítě.
Spása přišla až v okamžiku, kdy se otevřely dveře se zaklepáním a sluha přetlumočil požadavek svého pána. Seznámení? Jak snadno to znělo, téměř poeticky. "Zajisté," zašeptá tiše ve snaze uklidnit pocuchané nervy, než se naposledy upraví, následujíc služebníka do salónku, který ještě neměla tu čest poznat. Vlastně prakticky nic z tohoto domu, což ji nutilo zapamatovávat si cestu tam a zpět pro případ, že by chtěla utéct do bezpečí vlastního pokoje. Nebo naopak se vytratit z něj. "Můj pane." Nic víc, nic míň, to vše doplněno o malou úklonu po jejím způsobu služebné, která neumí jednat jako dáma. Rudé oči okamžitě hledají jiný bod v místnosti, než jakým byl Adrian. Ten našla v druhé přítomné ženě, vznešeně vyhlížející upírce, té druhé, která s ní sdílela stvořitelovu pozornost. Chápala, proč si vybral zrovna ji, byla krásná. Ne, chyba - nádherná. Tím aristokratickým způsobem, kdy se nesla jako skutečná dáma, což jí bylo ihned sděleno pouhým představením. Další protivná dýka se zarývala do srdce, pocit méněcennosti naplňoval okraj pomyslného poháru. Už jen při uvedení bylo možné slyšet rozdíly mezi nimi. Zatímco Anne se mohla chlubit postavením dámy, šlechtičny, María nebyla ničím a opět s tím musela bojovat. "Lady," pozdraví i ji, chtělo se jí skřípat zuby a jen zarytím nehtů do opěradel křesla uvolňovala rozpaky.
Po celou dobu se ani na jednoho nepodívala, v téhle soutěži už předem prohrála. Část jí, to dominantní zvíře toužilo vytáhnout drápky, bojovat, nedat se tak snadno. Ta druhá, lidská si jen přála mlčet a přežít toto setkání ve zdraví, neudělat ještě víc hloupostí, než už stihla napáchat. "Rozumím," přikývla na znamení, že jí je vše jasné. Neměla v úmyslu z někoho pít, ne po tom posledním fiasku, kdy dotyčného prakticky roztrhala. Vlastně... ano, roztrhala ho téměř k nepoznání. Zmínka o nové ženě ji ani nezaskočila, slyšela ji ve vedlejším pokoji. Co ji šokovalo byla informace, že jí poskytne úkryt. Byla to jen nějaká hra slov? Nebo opravdová ukázka pomoci? Najednou se to ale zdálo jako skvělé východisko pro její situaci. Nebude tak muset s Adrianem trávit tolik času... o samotě. "Přijímám," vyhrkne s dychtivostí v hlase. Až poté, co slova byla vyřčena, jí došlo, jak to musí působit. "Ráda bych... přijala její nabídku na výuku. Jestli se nebudete zlobit, můj pane." Div se nezačala kroutit jako žížala v křesle, očima neustále vyhledávajíc podlahu. Nemínila ho urazit, ale také si dokázala představit, že by to mohl zatrhnout z rozmaru.
|
|
|
|
Post by Anne Boleyn on Nov 30, 2019 16:29:49 GMT
Anne poslední dny ubíhaly mučivě pomalu. Ven chodila jen v noci a to za účelem nasytit svou neutuchající touhu po krvi. Pohybovala se ale pořád v okolí Adrianova domu, aby někoho nenapadlo jí ublížit. Samozřejmě, že u sebe nosila stále dýku, schovanou pod šaty v podvazku a její síla byla mnohem větší, než lidská. I tak nemůže být ani upír připraven na všechno. Dávala tedy bedlivý pozor, aby se příliš nevzdalovala a také si dala záležet na zahlazení stop. Moc dobře si pamatovala, jak ji to Adrian ukazoval. Přece jen, roztrhané tělo vzbudí méně pozornosti, než vysáté a se stopami upířích zubů na krku. Jediné, na co si pozor nedávala, byly šaty. Vracela se proto vždy celá od krve. Vybírala si proto ty méně cenné, aby jí nebylo líto, že si je zničila.
Dnes se jí však na žádný lov nechtělo. Spokojila se tedy s krví z poháru, který byl položen na jejím stole. Anne místo však nebylo jako obvykle v křesle při čtení knihy. Nyní seděla na židli u stolu a psala si deník. Popisovala v něm všechny události, které se doposud staly. Píše si ho celý život. Nevidí tedy důvod, proč by v tom jako upírka neměla pokračovat. Právě naopak, čeká ji dlouhý život a bude jistě zajímavé vzpomínat na všechno, co zažila. Jenomže, všechno si zapamatovat nemůže, proto si to zaznamenává. Do deníku si také kreslí různé kresby. Tím zabíjí čas, když nemá co dělat. Dnes její kresby byly poněkud temné. Bylo totiž výročí smrti jejího manžela, jež zemřel její rukou. Dodnes má v živé paměti, jak do něj bodala nožem a ten pocit nesmírné úlevy i uspokojení cítila i nyní. Proto se na její tváři zračil spokojený, až ďábelský úsměv. Prsty sjela ke krku, kde se v jejím dekoltu vyjímal velký zlatý náhrdelník s přívěskem. Přejela po něm prsty a zavřela na moment oči. Měla před sebou tu scénu. Muže, jež prosil o svůj ubohý život a prosil o slitování. Anne ho s ním však neměla. Měl ho snad on s ní, když si bral její nevinnost a poté ji téměř každou noc znásilňoval? Ne.
Z myšlenek ji vyrušilo až zaklepání. Otevřela oči a pohlédla směrem ke dveřím. "Dále." Zvolala prostě a pohledem zůstala na dveřích. Ty se otevřely a vešla služebná. Sdělila jí, že si ji žádá Adrian a chce ji s někým seznámit. Anne se ušklíbla, těžce vydechla a nakonec přikývla. "Hned jsem tam, můžeš odejít." Vyzvala služebnou, která odešla. Anne zavřela svůj deník a uložila ho do šuplíku, který zamknula. Klíč si vložila mezi ňadra, odsunula židli od stolu a vstala. Přešla k zrcadlu, aby zkontrolovala svůj vzhled. Oblíbené rudé šaty se zlatým vyšíváním, padly dokonale na útlou postavu upírky. Na krku se vyjímal zlatý náhrdelník s velkým přívěskem a uši zdobily jen drobné, ne příliš nápadné zlaté náušnice. S tím vším kontrastovaly tmavé, lehce zvlněné vlasy, sahající až do půli zad. Pro dnešek rozpuštěné a jen po stranách sepnuté. Jediné, co udělala, bylo, že přešla ke stolu, aby z něj vzala parfém a navoněla se. Poté už se vydala chodbou do salonku.
Nechala si otevřít dveře a vstoupila ladným krokem dovnitř. "Dobrý večer, můj pane." Pozdravila zdvořile a jak se na dámu jejího postavení sluší, se uklonila. Poté už přešla ke křeslu, na které se posadila. Narovnala se a nohu si dala přes nohu. Pohodila svými dlouhými vlasy, až se jí svezly po zádech.
V tu chvíli dovnitř vstoupila dívka. Anne si ji změřila pohledem a přikývla hlavou na pozdrav, jež doplnila o prosté. "Dobrý večer." Jakmile se i dívka usadila, začal mluvit Adrian a Anne se na něj otočila. Neměla čas si dívku více prohlédnout. Vypadala však narozdíl od ní prostě. Anne však neměla potřebu se nad ní povyšovat. Nebýt totiž jejího manžela, byly by na tom dívky stejně. Adrian je představil a Anne jí věnovala pohled. "Těší mě a stačí, Anne. Na vznešené tituly si nepotrpím." Sdělila jí a křivě se na ni usmála. Neříká, že budou kamarádky, ale přijde jí poněkud zvláštní, aby ji dívka oslovovala lady. Tím pádem se uchechtnula i dalším slovům Adriana. "Nevím, jak tady Maria, ale já nemám důvod se pouštět do nějakých sporů." Odpověděla upřímně a pravdivě. Za prvé to bylo pod její úroveň a pokud si Adrian myslel, že Anne začne žárlit nebo ucítí konkurenci, tak se pletl. Její pán ji totiž jako muž nezajímá. Vlastně, žádný muž, aby mu poskytla vášeň anebo dokonce pocítila lásku. Té snad ani není schopná a není divu. Všichni jí způsobili jen bolest a ona je proto z duše nenávidí. Svého pána tedy ne, ale rozhodně ho nehodlá jakkoliv svádět nebo si vyžadovat jeho pozornost. I když to tenkrát u jezera mohlo vypadat jinak.
Vyslechla si i jeho další slova, na která jen krátce přikývla. Prohrábla si vlasy a hlavu natočila směrem k Marii. Byla dosti všímavá, neuniklo jí tím pádem, jak se dívka snažila na Adriana nedívat. Chtělo se jí smát, protože jí bylo hned jasné, odkud vítr vane. Ta nebohá dívenka dala svému pánu nevinnost a teď se bojí toho, že jí ho Anne ukradne. Promnula si tedy rty o sebe a sáhla po poháru. Napila se z něj, aby schovala pobavený úšklebek, který se jí ve tváři objevil. Polknula a olízla si rty. Slova o další dívce Anne nepřekvapila. Věděla o ní. Netušila však, že je jen pouhý člověk. To ji překvapilo. Proto nad tím taky zvedla udiveně obočí a hned na to se zašklebila. Skrývat to, čím je? No, ale když je to vůle jejího pána, bude muset uposlechnout. Nakonec tedy přikývla i na tato slova. "Vynasnažím se a záleží, co by nás chtěla učit. Co potřebuji vědět, se většinou dočtu v knihách." Neopomněla říct a chvíli si hrála s pohárem v ruce, pozorujíc ty dva, než ho odložila na stolík.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Dec 3, 2019 16:51:58 GMT
Adriana poměrně potěšilo, co slyšel. Otázka byla, jestli tomu tak i bude. Nakonec měly obě tu novou stárnku, která občas vystrčila růžky. Ani se nedivil, jak po nabídce María skočila. Vypadala zaraženě, ale to se dalo docela pochopit, na to ale bude čas. Otočil se na Anne a odložil svůj pohár na stolek. "Bude vás učit, co si přejete. A... jen číst občas nestačí. Neuškodí mít někoho k diskuzi." Jde o pochopení toho, co čtete o poslechnutí jiného názoru. Samostudium mělo své výhody, ale taky nevýhody.
"Z mé strany je to vše. Pokud mě tedy omluvíte..." Dopřál si poslední kapky ze svého poháru a ještě naposledy je sjel pohledem, jestli si něco nepřejí. Měly čas na to se poznat. Pochyboval, že kterákoli z nich plánuje odejít v brzké budoucnosti a tak spolu budou muset nějakým způsobem vycházet. A ideálně tím správným. Nakonec vstal a odešel. Měl nějakou práci mimo sídlo a tak doufal, že se ty dvě nepoperou i když to tak nevypadalo.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Dec 3, 2019 17:25:58 GMT
Žena sedící po jejím boku ji nenechávala klidnou. V duchu nepřestávala hodnotit jejich rozdíly, jednotlivé výhody odlišnosti v charakteru, s nímž do této chvíle nebyla plně obeznámena, neboť se s ní viděla poprvé, vzhledu i postaví, což jí práci poněkud ulehčovalo. Lady Anne působila jako pravá, ničím nefalšovaná dáma. Hrdým nošením těla v hierarchii uplatňovala rozhodně vyšší postavení než-li María, jejíž nezvykle rudé oči stále bloudily po zemi, hledaje východ ze zapeklité situace, do níž se tak napůl svým přičiněním dostala. Neměla v úmyslu umírat a to, že si ji Adrian tehdy vyhlédl? Jen obyčejná náhoda. Nebo úmysl? Byl to osud? Na něco podobného nevěřila. Dívčina víra spočívala v představě, že každý má právo rozhodnout o své budoucnosti, ač pouze v omezeném množství, avšak osud? Ten nikdy nebyl přímo nalinkován. Existovala spleť cestiček, plno křižovatek, rozcestí, po nichž se mohl dotyčný vydat a tím přepisovat, co by jinak bylo plnohodnotně vepsáno do knihy života. Škubnutí tak zcela nezabránila, když na ni úchvatná žena promluvila, měříc si ji ledovýma očima nelítostné bestie. Dech se sípavě zachvěl v plicích při zmínce o potěšení druhé strany ze seznámení. Cítila něco podobného? Ne. Ano. Nevěděla, nešlo se rozmyslet hned na místě. Ta lidská část, ta vyděšená dívenka by se jí hned snažila posloužit, dělat čest svému řemeslu a chovat se tak, aby se lady cítila pohodlně. Vyzvídala by, dotírala by svými netrpělivými dotazy, snažila by se komunikovat. Ta zvířecí část, která vystrkovala růžky od chvíle, kdy se proměnila v upíra? Malá mrška, ona hladová saň? Přála si vyštěknout, ohradit se a povýšeně pohodit hlavou, až by se jí vlasy svezly v lesklém vodopádu po zádech, přičemž by nezapomněla bradičkou naznačit uraženou ješitnost. Výhodnější bylo pro takovou chvíli mlčet, zdržet se veškerých slov a nanejvýš přikývnout na znamení akceptace Anniných slov, což by někdo mohl vyložit i jako vzájemný souhlas.
Nehty na štíhlých prstech se zaťaly do polstrování křesla o něco hlouběji, aniž by si uvědomovala, že Adrianovi svým konáním ničí nábytek dovezený kdo ví odkud. Nelítostná, z části pomstychtivá mrška v ní reagovala na provokativní slova, z části jí toužila vyškubat všechny vlasy na hlavě, až by držela jejich chomáče v dlani, přála si křičet a naznačit jí, že na její rádoby hry nikdy nepřistoupí. Divoké zvíře v ní se bránilo, cítíc se ohrožené někým neznámým, dalším predátorem, o němž nemohla hovořit čistě jako o alfa samici. Jejím jediným pánem měl být Adrian, její zákonný stvořitel, patron. Něco v její mysli se příčilo myšlence, že právě tahle žena by jí měla být nadřazená. Stačil by pohled na obě a každý by Anne povýšil, proti ní byla María ničím, jen obyčejným ušmudlaným dítětem. Navždy sedmnáctiletá, napůl dítě, napůl dívka, nedospělá. Spodní ret uvěznila zoubky do sevření, div si nešikovně neprotrhla kůži. Vysmívala se jí? Byla to výhrůžka? Se sklopenýma očima zavrtěla hlavou na znamení, že ani ona si nepřeje žádné spory, ačkoliv upír v ní by dotyčné nejraději prohnal srdce kůlem. "Ne, můj pane," přitaká podobně jako její 'sestra', ponechávaje oči upřené k zemi. Nelhala, to ani neuměla. Další z řady nevýhod. Nebo benefitů pro ostatní?
Svůj ještě nedávný status služebné neukočírovala ani tehdy, když se Adrian zvedl, aby odešel. Okamžitě vylétla na nohy, vstávajíc na ukázku úcty i dosavadních zvyklostí, kterých se nešlo zbavit ze dne na den. Kdo ví, jestli právě jí to nebude trvat celé roky, než se podobných nešvarů začne stranit. Sama naznačila jemnou úklonu, opět poněkud těžkopádnou, což jen dokazovalo její neznalost skutečné etiky u šlechtického dvora, kde se nikdy neobjevila. Teprve až poté, co se dveře za Adrianem zaklaply a jeho kroky zanikly v dálce, se pomalu usadila na své místo, vyhledávaje bezpečí křesla a poháru se zvířecí krví okořeněnou něčím, v čem by snad rozpoznala hřebíček. Nevěda, jak se ženou navázat začátek konverzace, raději upila, přičemž si nedokázala odpustit menší úšklebek signalizující podivnou chuť, jež se jejím chuťovým buňkám tak úplně nezavděčila. Lidská krev oproti tomu byla nastokrát lepší a María měla až moc dobře na paměti, jak taková pochoutka chutná. Teprve nyní si dovolila pohlédnout na ženu, s níž se měla seznámit i jinak než-li od vidění. Opravdu si uchovávala noblesu a eleganci, jakou se svou přirozenou nešikovností poloviční Španělka postrádala. Započít to slovy, že ji nechce ohrožovat? Ještě by ji mohla urazit. Jak by zrovna ona, holka z chudých poměrů, mohla takovou ženu ohrozit? A v čem? Hloupost. Jen nad tím potřásla hlavou, hledaje ta správná slova. Poposedla na místě, natáčejíc se tělem vstříc Anne, aby si v závěru odkašláním pročistila hrdlo. "Mohu... mohu se zeptat, jak dlouho.... jak dlouho jste upírkou, lady Anne?" Oslovovat jí přímo jménem se jí zatím zdálo nemístné, nešlo jí to přes ústa a takhle nabídla určitý kompromis. "Jestli vás to nějak neuráží. Chtěla bych... chtěla bych vědět, zda si toho ze svého předchozího života... toho lidského... pamatujete hodně. Občas se bojím, že o ty dobré vzpomínky přijdu."
|
|
|
|
Post by Alcielle Raven on Dec 3, 2019 20:47:57 GMT
"Já ale nemám strach." povím rozhodně s uculením. Jednou mě to zabije, to říkává Richie...a možná má pravdu ale co je život bez naděje? život bez touhy vidět v ostatních to lepší? Jen pustina. Pustina, do který jsem viděla zapadnout spoustu lidí z mého okolí a proto se sažím být světlý bod aby neztráceli naději, máme malou šanci, ale máme ji. Vím to, už prootže Balduin s Richardem jsou dva silní vlci, co vedou odbojovou skupinu. Zamyslím se nad tou informací, nemá kde spát. Pokrčím ramínky. "Ale to je jednoduchý, tay v hostinci jsou pokoje a pokud hledáš práci tak na hradě je práce dost za kumbál a postel na spaní. Pat mizerný, jídlo ohavné, ale co bys chtěla...když u moci nejsou naši." Zamračím se, dost dobře vím jak vypadají sýpky, jídla je dost ale polyká ho normanská armáda, jídlo, které vypěstoval náš lid teď pojídají žoldáci a ten lid zase černí jezdci...sklopím hlavinku a rozhodnu se pro ovocné pivo, snad mě to trochu vzpruží. Rukama ukážu obranu před sebe aby věděla, že do její bytový situace se plést nehodlám, buď mou radu přijme nebo nechá být. "Normanská garda...upíři, většinou...černí jezdci...nezahrávej si s nima...je jim všechno jedno.." polknu při vzmínce dy roztrhali mladého poslíčka před zraky kolemstojících jen protože nemohl najít glejt.
Zamrkám překvapeně nad otázkou Dory a přitakám. "Vidíš moje ruce, jsou od louhů a chemie...teda...už nejsou královna mi je vyléčila...ale byly. Umějí vzít těžkou práci i těžkou palici nebo židli. Ale jeslti se ptáš na to, jeslti jsem bojovnice, to nejsem..." Nemám ráda násilí, příčí se mi a neumím v tom chodit, to Richie je ochránce rodu. I když za Seana bych se rvala...naštěstí mu nikdo neublížil a já mám to vzácný štěstí že se starám o jesle a školku, takže svýmu synkovi jsem neustále nablízku, narozdíl od ostatních. Malá Rose pro tátu pláče často, vidět ho ob pár dní nestačí, stejně jako to malé zrzavé děťátko co osiřelo těsně po porodu. Roste do krásy, modrá očka a zrzavé vlásky. Možná je porodila nevěstka nějakého normana že jej tam odstrčili.
Když Hedvika přinese objednávku usměju se a dám jí mýdlo a ona mi doplatí rozdíl za pivo. "A co se změní když ji mít nebudu? Bude o jednoho morouse víc, ale to je všechno..." Podívám se na Doru tázavě a zvednu korbel na přípitek. "Na posraný svět? a nové přátele?" Zeptám se s mrknutím a uculením se směrem k té zrzavé zarputilé dívce přede mnou. Zvednu obočí když uvidím co má v ruce. "Páni..to by se mi hodilo..." povím jí aby věděla že nejsem nevšímavá. "Co tu vlastně děláš? proč tady? Proč Ingwirth v tuhle dobu? Přišla jsi s Normany?" Zeptám se jí, ne, vím že nepatří k nim ale s migrační vlnou se vždy táhnou lidé. Různí lidé, i čarodějové zdá se.
|
|
|
|
Post by Dorothea 'Ruby' Read on Dec 7, 2019 22:14:38 GMT
"To není nic pro mě," odpoví překvapivě rychle bez ukázky rozmýšlení se nad podanou nabídkou. Práce - ne, že by byla líná, to ani trochu, ale tento styl jí nikdy nebyl blízký. Doře se vždycky líbilo porážet muže na jejich vlastním poli, ukázat jim, že nepatří mezi ty chudinky, které si máčí ruce od rána do večera v louhu ohnuté v zádech nebo věčně špinavé od mouky či s prsty rozpíchanými, jak se den za dnem pokoušely ušít šaty dle přání zákazníků. A také si nenechala rozkazovat nějakou marnivou ženštinou nebo chlapem, ke kterému by necítila špetku respektu. Milovala moře, vítr ve vlasech a boj. Na vodě, pokud už někoho zranila nebo zabila, platilo pravidlo, že si za to mohl sám. Tady by jí usekli ruce nebo by ji rovnou připravili o hlavu. Ani by se nedivila, kdyby se k ženám ve vězení chovali jako ke zvířatům a podobným způsobem s nimi i zacházeli. Navíc uměla krást, nepotřebovala práci. "Nemám ve zvyku poslouchat nafrněné paničky nebo idioty, kteří slintaj při pohledu na ženskej zadek nebo kozy. Sáhli by na mě bez dovolení a zabila bych je." Jak milé přiznání od ženy, která očividně měla ještě o něco méně vychování než všichni kolem ní.
Zastaví se až při zmínce o upírech. "Upíři? Jako vážně?" Ta holka byla buď totálně praštěná nebo se jí pokoušela vystrašit. A nebo se jednalo o slovo, které tak úplně nepochopila. Třeba to byl slang, co mohla vědět? "Myslim si, že to zvládnu," poplácá šavli skrytou pod kabátem, který se jen z části rozevřel, odhalujíc tak jílec vražedné zbraně. Byla zvyklá na lehčí zbraně současné meče jí těžkly v ruce a neuměla se s nimi tak pohybovat jako s dýkou. Sledovala ji zelenýma očima, než věnovala Alci úšklebek. "Když jseš šťastná, hodně rychle se najde někdo, kdo ti bude chtít ten tvůj úsměv smazat z tváře. Doslova." Znala krutost lidí, jejich povýšené chování i metody, nad nimiž přebíhal mráz po zádech. Tahle holčička mohla klidně skončit s ústy odříznutými, aby se už na nikoho nemohla usmívat. "Neni špatný bejt morous. Chrání tě to. Ale... je to tvoje věc," znuděně pokrčí rameny. Jestli hodlala chcípnout, protože se bude prezentovat jako sluníčko? Jak řekla - její věc.
"Na posranej svět," odsouhlasí. Nové přátele? Ty si nedělala snadno. Bylo těžké s ní vyjít, s její náturou a podivnou, netaktní mluvou, která mnohé tahala za uši nebo pohoršovala. Půlka korbelu rázem zmizela v ní a lahodnou chuť moku odsouhlasila hlasitým říhnutím, při kterém se ani nesnažila zakrýt ústa. "Bejt věčně v lihu? Jo, úplně vidim, jak po tom toužíš." Stačil jeden pohled na zrzečku, aby odpověděla tónem plným sarkastické uštěpačnosti. Tahle holka by byla ráda všude, jen ne na dně sudu. "Stává se mi to furt, už jsem se s tim smířila." Jen nad tím pokrčí rameny, co s tím má taky dělat? Očividně to byla její schopnost, i když netušila, jak k ní přišla. "Pití zadarmo. Ještě!" Houkne směrem k Hedvice s korbelem na znamení, aby jí byla voda dolita, když do sebe obrátila poslední zbytek. Zatímco se k ní děvečka přitočila, berouc si do rukou pohár, Dora přesunula pozornost na společnici v pití. "Ztroskotala jsem. A taky někoho hledám. Vaše situace mě nezajímá, nezůstanu tu dlouho. Nikde dlouho nezůstávám," odpoví tišším tónem. Neměla domov, už dávno z něj utekla a nový? Ten představovalo nestálé moře. Neměla rodinu, ta jediná, kterou za svou považovala, se jí vzdala v čele s kapitánem Ashcroftem. Problém byl, že se blížila zima, v tuhle roční dobu nebylo vhodné vydávat se pryč. "Proč ty nevodejdeš, hm?"
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Dec 27, 2019 20:30:41 GMT
Množily se problémy a často měly jednoduchá řešení. Některé ale tak snadné nebyly. Nakonec bylo lepší poslat Anne pryč, dál od problémů a taky aby problémy nenastaly. Ona se toho tolik naučit nemusela a tak ji poslat k někomu z Adrianových přeživších potomků bylo asi to nejlepší co mohl udělat. Mimo to ji zabít a ušetřit si všechny starosti.
Dobrou věcí bylo, že nemusel dělat tolik. Měl daleko více času k dělání ničeho, což dokonale nedocenil až do doby, kdy měl stále něco na práci. Teď byl ale čas se opět věnovat Maríi. O učitelku měla postaráno, ale byly věci co musel učit sám. Přeci jen některé věci upíra člověk nenaučí.
Zaklepal na dveře a počkal na vyzvání, než vešel dovnitř. "Jestli nemáš nic v plánu, měl bych malý nápad." Mohl prostě říct, že se jde a nic neřešit, ale... k čemu by to bylo. Ona se musela chtít učit. I když vlastně teď nešlo tak docela o lekci, ale o pokus, který mohl mít všelijaký výsledek. Natáhl k ní ruku, pokud souhlasila, ale neměl zatím v plánu vysvětlovat, o co půjde. Nebyl to nekalý plán, spíš šlo o pomoc... nejen se sebekontrolou, ale taky jinými věcmi, které pochytil.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Dec 27, 2019 21:07:07 GMT
Až do téhle chvíle si neuvědomila, že zmizení někoho, kdo tvořil malý, pro Maríu nekontrolovatelný problém, jehož rozsah se rozšiřoval každým uplynulým dnem, mohlo přinést do jejího života, nebo alespoň jeho ekvivalentu, takovou úlevu. Od prvního setkání si s lady Anne nesedla, v myšlenkách jí šla po krku pravděpodobně stejným tempem, jakým nájemný vrah plánuje zamordovat svou budoucí oběť. Přesto nepodnikala žádné kroky, jimiž by ohrozila sebe, svou budoucnost nebo jednoduše pobyt na Adrianově panství. Zdálo se jako nejjednodušší rozhodnutí žít podle pánova příkazu, ale také si nacházet kličky, díky nimž se nezdržovala v Annině přítomnosti a jakýkoliv možný styk s ní obešla obloukem. Většinu času tak trávila s novou učitelkou, lady Charlotte, díky níž se učila psát a číst, přičemž zbytek času věnovala samostudiu opakováním si toho, co jí bylo daný den vštípeno do hlavy. Mimo základních znalostí si osvojovala i tanec vyšších vrstev, hru na loutnu ale i prvky divadelního umění. Překvapivě snadno se jí dařilo ztvárnit hlavní hrdinky, ať už se jednalo o duchaplnou komedii nebo antickou tragédii plnou zármutku a slz. Právě tehdy zapomínala na osudnou noc strávenou v Adrianově náručí, kdy ho nechala nahlédnout do intimního, ještě neprozkoumaného světa, kde ještě nepochytila kompletní orientaci. Ani se mu nepokoušela znovu vloupat do pokoje, ačkoliv samota za nocí v ohromném pokoji ji drtila. Sluhové ji tak každý večer nacházeli spící skrčenou na dně šatní skříně s polštářem přitisknutým k hrudníku. A jindy? Na kožešině ležící uprostřed pokoje, kde se choulila jako malé dítě.
A pak to přišlo - Anne jednoho dne zmizela z povrchu zemského. Dobrá, to byla z části lež, kterou si pokoušela vsugerovat i přesto, že ji viděla odjíždět z Adrianova panství za časného večera. Ostatně klapot koňských kopyt nešel přeslechnout a Maríe netrvalo dlouho, aby se zvedla od pokusů souměrně opakovat písmenko M již po několikáté na pergamen, sledujíc odjíždějící skupinku dobrovolníků sloužících jako stráž pro lady. Stejně tak si nešlo nevšimnout jejího pohledu plného... čeho? Nenávisti? Rozhodně z něj mrazilo dost na to, aby se tmavovlasá dívka zachvěla po těle už dlouho nepoznaným chladem. Zůstala ona, Adrianův mazlíček, a krásná dáma odjížděla pryč skoro jako vyhnanec se svou svačinkou na cestu. Od toho večera se i María zdála klidnější, uvolněnější a tu a tam i sama promluvila na Adriana. Přesto si od něj stále udržovala jistou vzdálenost budící respekt. V jejím případě? Obavy. Aby nevstoupila do té samé řeky dvakrát, nechávaje se zlákat tělesnými prožitky, které, jak si zarytě odmítala přiznat, patřily k více než příjemným.
Zrovna procvičovala psaní dalšího z písmen, zapeklitého Q, když se ozvalo zaťukání na dveře. Kroky neslyšela, natolik se pohroužila do studia, že okolní svět úplně vypustila z hlavy. Rudé oči se okamžitě zvedly od rozdělané práce, veškerá pozornost se upínala ke dveřím jako by snad mohla alespoň na okamžik zaslechnout něco víc, co by jí prozradilo, kdo se za nimi skrývá. Žádný rychlý tep, žádné zvuky, jaké vydávalo živé lidské tělo - jedinou odpovědí byl tedy Adrian, pokud si do sídla nepozval jiného upíra, který se sám toužil představit. Takovou představu hodně rychle zahnala, zvedaje se ze židle, až dřevo zavrzalo po zemi. "Vstupte," zvolá dostatečně nahlas, aby nemusel kvůli ní špičovat uši, věnujíc mu úklonu při příchodu do pokoje, jak se slušelo a patřilo. "Můj pane." Pokorné oslovení následovalo jako vždy, i pohled směřující k zemi, než se ho odvážila pozvednout, sledujíc Adrianův výraz na tváři, který jí mohl při troše dobrého dne mnohé prozradit. Tak trochu už očekávala, že na sobě nedá nic znát, ostatně měl náskok ve zkušenostech a proti ní byl takřka nečitelný - minimálně pro ni ano. Její vzhled ho mohl z části zaskočit, pomalu opouštěla od nošení prostších šatů, přičemž tentokrát si oblékla jemnou róbu z tmavě modré látky, díky níž mohla připomínat pravou lady. V pase ji svazoval korzet s květy vyšívanými zlatou nití, dokonce i vlasy si upravila do drdolu. Jen šmouha na tváři od inkoustu jí tak trochu pokazila vzhled. Svou otázkou ji na okamžik zaskočil. Malý nápad mohl představovat... vlastně cokoliv, u Adriana jeden nevěděl, dokud situace nenastala. Jen krátce pohlédla za sebe na rozdělanou práci. Mohla říct ne. Mohla zavrtět hlavou a zdvořile se omluvit. Ale také se nemohla skrývat věčně. Byla upír, nebude doživotně zalezlá ve svém pokoji jako v nějaké noře. Možná bylo lepší se zeptat, ale tuto možnost si okamžitě zatrhla. Důvěra, měla se mu naučit důvěřovat, to po ní žádal. Vyptáváním nikdy její důvěru nezíská, muselo se začít u činů. "Ne, můj pane. Myslím si, že změna mi jedině prospěje," odsouhlasí s lehkým úsměvem, vkládaje mu packu do dlaně. I tak se zachvěla při doteku. Zdálo se to tak dávno a přesto měla vše v živé paměti. "Smím se zeptat, jaký jste měl den, můj pane?" Aby se neprocházeli mlčky, zkusila zahájit konverzaci. "Tedy pokud to není příliš vtíravý dotaz. Dlouho... jsem s vámi nehovořila."
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Dec 28, 2019 22:50:12 GMT
Úklona, vkusně oblečena... dalo se říct, že se učí rychle. Dobře bylo, že ji to bavilo. Učila se psát... to býval problém, ale s trochou snahy jí to půjde. Má na to doslova věčnost. Šmouha po inkoustu značila, že se snaží. Možná by mohla být opatrnější, ale pořád je to jen inkoust. Záchvěv, když se ho dotkla byl znatelný. Pořád ji užíral ten večer... nebo to bylo ráno? Možná to neměl dělat... možná zopakovat. Pořád to pro ni byly neprobádané vody. Taky od té doby asi pořádně nespala, dle toho jak ji nacházeli sluhové. Dokud musí spát k udržení příčetnosti tak by s tím měl něco udělat. Ale jedno po druhém.
Vedl ji dolů do haly, odkud se pak vydají dál. Dokonce se pokusila o konverzaci. "Klidný. Pohodlný... jsem za to rád." Držela se pokud možno od něj ze stejného důvodu, jako se chvěla. Sám nevěděl, co se jí hodní hlavou. Jeslti úplně neměla jasno o svém místu tady? To se snad vyřeší, když je Anne pryč.
"Zakryj si oči a nech se vést..." Řekl Adrian, když došli do haly. Nejen, že by viděla kam jdou, ale dokonce to i uslyší. Takhle se o oči postará sama a uši jí zakryje Adrian. Nevěděl do jaké míry se toho bojí, ale takhle se vyhne jakýmkoli námitkám. Prostě tam najednou tak bude. Doufal, že ho poslechne, zas tak na tom nezálaželo, když ne tak prostě vyrazil do stáje. Pokud ano, chvíli ji vedl, ale pak si stoupl za ni a zakryl jí uši, aby slyšela hůře. Počítal také s tím, že bude nervózní z celé situace a nebude se soustředit. Šel pomalu, bylo by lepší kdyby si uši zakrývala sama, jemu by na oči stačila jedna ruka, ale nemohl jí věřit... vlastně ani v jednom... zvědavosti nikdy neporučíme. Každopádně dal ruce dolů až ve stáji, v bezpečné vzdálenosti od koně, což byl snad i signál, aby se ona podívala. Byl stále za ní a tak, kdyby vyšilovala, stačilo ji chytit kolem pasu. Nešlo tu tolik o ní ale o přežití koně. Alespoň takhle ze začátku.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Dec 28, 2019 23:27:47 GMT
"To já také, můj pane," přikývla na znamení souhlasu s náznakem úsměvu. Pokud měl klidný a pohodový večer, pak nemusel tolik pozornosti vkládat jejím směrem. Už tak jí poskytoval dostatek volnosti, aby mohla dýchat bez zbytečného ohlížení se přes rameno, zda ji náhodou jeho oči nesledují zpoza rohu. Necítila se jako lovená zvěř a to jí uklidňovalo. Skutečně byla ráda za jeho spokojenost. Na okamžik si promnula rty o sebe, zadržujíc na nich další palčivé otázky, nakonec však pouze potřásla hlavou, v duchu se nabádajíc, že tohle není téma, které jí má zajímat nebo přidělávat starosti. Anne byla pryč, možná pouze na pár týdnů, možná (s trochou doufání) na delší dobu ne-li navždy. Čekala, jestli jen tak ze zvědavosti s trochou nadsázky nezmíní její styl spaní, aby se pobavil nad její reakcí, až mu koktavě bude vysvětlovat, proč radši volí skříň a kožešinu namísto pohodlné postele. Tu a tam proto zabloudila rudýma očima jeho směrem, ale jak se zdálo, Adrianovi to bylo buď jedno a nebo čekal, až o tom začne mluvit ona, prolamujíc ledy. Bylo to mučení, to rozhodně a María? Ta ještě nezískala posvátnou odolnost upířího charakteru. "Jen abyste věděl, tak nespím v posteli, protože... je velká," vyhrkne zničehonic po chvilce rozporuplného váhání, zda se dál trápit nebo se raději přiznat k této vině. "Tím nemyslím, že je nepohodlná, nestěžuji si. Jen je velká. Nejsem na to... zvyklá. A navíc dřív jsem usínala trochu jinak... však víte." Dovolila si mu pohlédnout do tváře než odvrátila oči stranou podobně jako svou bledou tvář. "Přitulená," vydechne s pocitem uzardění, který se ale v jejích tvářích tolik neprojevoval, ačkoliv jako člověku by jí uši doslova hořely rozpaky. Ano, nabídl jí, že může spát s ním v posteli, vlastně se k němu tulit dle libosti, ale od toho večera si odnesla příliš myšlenek, které jí stáhly zpět a María netušila, co si počít. Ani se Charlotte o tom nehovořila. A s Adrianem? Něco takového nepřipadalo v úvahu. "Služebnictvo vám to už jistě... řeklo." Počítala s tím, určitě věděl o všem, co se v jeho domě šustlo.
Znatelně vykulila oči, když přišla pobídka, aby se připravila o jeden ze svých zesílených smyslů, na které se spoléhala. Další test důvěry? Tohle chtělo mnohem víc než jen nechat se vést po hale, vložit ruku do dlaně a stát se poslušnou ovečkou. Měla obětovat část sebe, potlačit emoce spojené s primitivním jednáním šelmy. "Zakrýt..." Nechtěla. Příčilo se jí to. Ne, hloupost - děsila se. Nebála se tmy. Strašilo ji neznámo, ona neschopnost spoléhat se na něco už prakticky důvěrně známého. Poněkud otálela, než si poslušně zakryla oči, dlaně přitisknuté tak, aby ani částečně nezahlédla nic. Pokud to měl být test, pak toužila uspět, ale i tak věděla, že existují jisté hranice, kdy... ano, kdy možná nakázání přeci jen poruší. Tlak vynaložený na její tělo, aby se pohnula kupředu, skončil klopýtnutím, po kterém následovalo další. Nemožnost orientovat se v naprosté prázdnotě ji nutila špicovat uši, dokud i ty jí nebyly zakryty, na což zareagovala zajíknutím se a zastavením se na místě. Jako by náhle přirostla do země, odmítala se pohnout a tvrdohlavě zabořila paty tak, že normální člověk by měl problém s ní hnout o pár centimetrů, natož ještě o několik metrů dál. Šelma v ní se bránila, zoubky se prodloužily, jak se pokoušela zuřivě bojovat proti pudu sebezáchovy, který ji nutil spustit ruce dolů. O to usilovněji je tiskla k očím, dýchaje zrychleně. "O-omlouvám se, můj pane... Já-... J-já jen... Bez smyslů se cítím... bezbranná." Hůř než jako člověk, protože tehdy? Byla skutečně slabá. Teď by se ubránila, minimálně měla nějaké šance, ale bez zraku a sluchu se dostala prakticky na nulu. Přesto se mu povedlo jí nějak odtáhnout, z části šla sama, ač viditelně nedobrovolně, z té druhé mu nedávala příliš na výběr.
Chvíli trvalo než si zvykla na světlo ve stáji, ale už nějakou dobu vnímala zintenzivňující se pach tolik typický pro koně. I tehdy její odpor nabíral obrátky a příčila se. Hrůza se drala do očí rychlostí blesku a María zuřivě vrtěla hlavou na znamení nespokojenosti. "Ne-n-n-ne, ne, ne, ne... proč jsme tady?" Připomínala bázlivé kotě, když se pokoušela ukrýt Adrianovi za zády, aby se od toho stvoření, které zničilo život jejímu otci, dostala co možná nejdál. Krvelačná touha zatím nevystrkovala růžky, primitivní strach ji ovládl, prakticky ochromil. Ke koním se nepřibližovala, měla k tomu své důvody. Tehdy byla ale pouze člověk. Dnes? Nemusela se bát. Měla sílu, s níž by snadno zakroutila oři krkem.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Dec 29, 2019 0:12:21 GMT
Velká a pohodlná postel... na to si ještě snad nikdo nestěžoval. Alespoň ne přímo. Přišla by na to řeč později. Měla možnost spávat s ním, přitulená jak sama řekla. Ale dostal by se k tomuto tématu, navštíví ji večer. Spala, ale tak jak spala... postel byla k něčemu určená, narozdíl od skříně. Kožešina byla na druhou stranu něco mezi, ale pořád ne postel. "Řeklo... dostaneme se k tomu..." Zašeptal a nechal to dál být.
Vedl ji dál, bezbrannou, slepou... spíš ji nemotorně táhl, ale nakonec se tam dostali. Měla problémy s pohybem, všechno jí říkalo že je to špatně. Neměla se takhle podvolovat. On ten pocit znal a byl rád, že to do určité míry zvládla až do konce.
Vyšilovala... dobře, že čekal tu horší možnost. Pořádně ji to děsilo. Otázka byla vlastně proč. Ale nebylo nic, co se nedalo překonat. Ostatně tu byl on. Pevně ji objal a otočil, aby se na koně nedívala. "Protože se bojíš." Vjel jí rukou do vlasů a pomalu hladil, aby se snad alespoň trochu uklidnila. "Neublíží ti. Uklidni se. Nespěchej." Říkal to pomalu, potichu a co nejmileji. Teď šlo o to aby se uklidnila. "Nic se ti nestane. Slibuju." Co hrozilo bylo, že ona zabije koně. O to se bál víc. Kdyby ji kopl, tak už se k němu nikdy nepřiblíží, ale zahojí se to v momentu. Kůň byl dražší a v tomto ohledu důležitější ochránit jeho. Pomalu se přesunul za ni, aby ji nasměroval ke koni v momentě, kdy cítil, že se uklidnila. Pořád ale byli docela daleko a on ji stále držel kolem pasu. Když ji otočil, druhou ruku prosmíknul kolem ramen a přitiskl ji k sobě, aby věděla že tam je a nejdou blíž. "Zůstaneme tady, jen se dívat... vem mě za ruce, tak jak tě držím." Bude mít čeho se chytit, bod o který se opřít. Tělem mohla, ale rukama? Ty taky musela zaměstnat a zaháknout se za ty jeho bylo asi nejlepší řešení.
|
|
