|
|
Post by Adrian Calveit on Jan 1, 2020 18:55:34 GMT
Měla opodstatněné obavy. Bylo to až moc snadné, prostě zapomenout a nechat se tím unést. Všechno zapomenout a žít jen tím nekonečným proudem krve. A od toho tady byl on. Sice to bylo nakonec její rozhodnutí, jestli se tomu poddá, byl tady proto aby se to ideálně nestalo. Neměl potřebu krvelačného monstra, to bylo vždy jen na obtíž.
Sám nečekal, že by vůbec přemýšlela o tom někoho proměnit. Ale v něčem měla pravdu. Lidskot byla pomíjivá. Ale většina malířů, básníků, sochařů se nepřekonala protože si jich všiml až v momentě, kdy udělali to nejlepší. I když viděli stoky věcí, měli nekonečnou inspiraci... každý někdy dojde na vrchol svých sil. Nebo nechce, protože na to má věčnost, ale to se vracelo k pomíjivosti. Ale přemýšlela... byla nevzdělaná ale nebyla hloupá. Na to, že ji proměnil jen tak z rozmaru a aby naučil Angelique, že se mu neodporuje... nelitoval toho.
Cítil jak reaguje na zmínku o Anne... i jak reagovala v její přítomnosti. Dokonce se nedivil, když vyřkla svou poznámku. Spíše se nad tím usmál, než cokoli jiného. Znovu se ozvalo to, co v ní vřelo. A stejně tak se snažila to ovládnout. "Myšlenka se netrestá..." Většinou... občas ano, ale tohle? Nic neudělala... nebyl čin a taky ne trest.
Znovu přešla do obrany, když ji dráždil... nutil ji přiznat si, že některým věcem musí dát průchod. Zatáhla závěsy... naučila se že roztažené už v tuhle dobu nemají být... nezapomněla. Narozdíl od jiných... Poslouchal, co má na srdci. Byla zmatená, to se dalo čekat... pořád byla v tomhle všem nová. Nebyl jen jediný muž, kterému důvěřovala, ale taky jediný který byl kolem. Sluhy nepočítal, ti se snad ani nedali počítat. Pak přišlo to zajímavé... další žádost. Stál tam v tichosti, než se znovu rozpovídala. Co říkala dávalo smysl. Ale jestli to bylo to jediné, co si chtěla nechat z lidskosti... nebylo... na tohle se vázaly další věci a počítal že to byly ty dobré. Zamyšleně zamručel, když si žádala o slib. V podstatě jej to neomezovalo. Vyrazil ke dveřím zhruba ve stejnou dobu, co se ozvala znovu ona... ve stejnou dobu co slyšel sluhu a ranním občerstvením, než půjde spát. Vypadalo to, že chce odejít. Nic neřekl a prostě vyrazl ke dveřím, než stihl sluha vůbec dojít. Jen natáhl ruku pro pohár a sluha vyrazil pryč. Věděli, že by si řekl o občerstvení, a většinou si ho i obstaral sám.
Jak vyšel, tak se otočil a vrátil do dveří, které za sebou zamknul a vyrazil zpátky k Maríe. Po cestě se napil z poháru a zastavil se až těsně u ní, kdy pohár zvedl, aby si ho vzala sama. "Vypít..." ne, že by musela... ale měla a on to chtěl. Nemělo smysl hladovět. Mohl si sednout, vyrazit k posteli, vzít ji taky. Ale Adrian jen přistoupil k oknu a prsty rozhrnul závěs, aby se podíval ven, zatímco čekal, než ona dopije. Taky ho zajímalo, co udělá ona potom.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Jan 1, 2020 19:23:08 GMT
Zasmála se, ale něco v jejím hlase naznačovalo, že od srdce to tak úplně nebylo. To zoufalství, mizérie, pochyby nad vlastními myšlenkami, které, naštěstí pro Anne a Adriana, zůstaly pouze myšlenkami. "Kdybych byla odvážnější... pak by to myšlenkou nezůstalo," přizná své prvotní úmysly, oči zahanbeně sklopené k packám, které si pohrávaly s lemem dlouhých, volně střižených rukávů. Popravdě se jednalo spíš o zbožné přání, o hlubokou touhu necítit se jako kořist zahnaná do kouta, ale ucházet se o právo bojovat za svůj život a rozhodnutí. "Na jednu stranu je dobře, že jsem nepodnikla další kroky... Na tu druhou to poukazuje na mou slabost." A jako slabá mezi dravci nepřežije, to ani náhodou. Nebýt pod Adrianovými ochrannými křídly, už dávno by skončila mrtvá, nejspíš roztrhaná nebo jako něčí děvka jen proto, aby se dožila dalšího dne. "Existuje vůbec nějaká... zlatá střední cesta?" S otázkou v očích pohlédla na svého stvořitele a jeho nicneříkající tvář. Potřebovala vědět, jestli má bojovat nebo se vzdát, aby se opakovaně necítila ponížená pod drobnohledem silnějších, starších... zkušenějších. Nelíbilo se jí, jak na ni lady hleděla, jaký výsměch se jí zrcadlil v očích. Nikdy v životě se necítila tak nicotná, ani jako člověk. Už se nemusela brunetky s modrýma očima obávat, ale také to neznamenalo, že bude jediná, kdo jí kdy zkřížil cestu.
Úder srdce, rychlejší tempo, než jaké se ozývalo u ní nebo Adriana. Služebník za dveřmi. A dle vůně nesl krev. Zvířecí, to už stihla poznat, vůně se lišily a María na okamžik zatajila dech. Věděla, co jí lákalo víc, jaké krvi by dala přednost - sladké a přímo ze žil. Potřesení hlavou pomohlo vyhnat nestoudné myšlenky, uložit je bezpečně do koutku mysli, než si její pozornost vyžádal Adrian s pohárem zvířecí krve. "Děkuji." Nikdy nezapomněla poděkovat, vidina hladu ji sužovala a za každou kapku krve musela být vděčná. Pohár přitiskla ke rtům, než částečně upila. První doušek nikdy nebyl příjemný a dívka si neodpustila nakrčení nosu, když se jí tekutina rozlévala hrdlem, zaplňujíc tak věčně hladový žaludek. Ještě se úplně nenaučila rozeznávat, ze kterého zvířete je která krev, masožravci mívali podobnější chuť lidské než býložravec, ale nikdy to nebylo tak lahodné jako lidská krev. Nakonec pohár vypila z poloviny, držíc ho mezi prsty jako svatý grál, s nímž přistoupila k Adrianovi za zády. Sama mu nabídla zbytek, polovinu z vlastního pitiva, aby i on se napil. Měla pocit, že je správné se podělit, i když vlastnil kdo ví jak rozsáhlé zásoby. Slušnost ji neopouštěla ani po přeměně. "Jestli souhlasíte," uvolnila hrdlo odkašláním, nadechujíc se k pokračování své prosby. "... Pak... Asi bude pro nás oba výhodné udržovat nějakou formu... intimního vztahu. Fyzického." Lásku nepředpokládala, zdálo se to až hloupé, že by se mu mohla natolik zalíbit, aby se zamiloval. Zrovna on? Kdepak. "Ale bylo by možná vhodné domluvit se na... podmínkách. Aby to vyhovovalo oběma stranám bez rozdílu." Přeci jen co se líbilo jemu, se nemuselo nutně líbit jí. Zvědavě mu pohlédla do tváře, hledaje v jeho rysech známku po odpovědi. Nepotřebovala to sepsat, stejně by nepřečetla to, co by tam vepsal. Stačilo jí prosté slovo, které se zakládalo na důvěryhodnosti.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Jan 1, 2020 21:03:52 GMT
Nezůstalo by to myšlenkou, kdyby byla hloupější. Věděla, že si nesmí začínat žádnou rvačku. Že by to potrestal. Alespoň doufal, že to bylo to, co ji drželo zpátky. Každý se snažil najít nějakou střední cestu, ale to nebylo vždycky tak snadné, nebo uskutečnitelné. Nechával otázku bez odpovědi... na to si bude muset přijít sama.
Otočil se a přijal pohár, aby se sám napil. Nejspíše počítala, že mu podmínky nevyhovovaly, tak chtěla aby navrhnul svoje. On se jen ještě nedostal k tomu, aby je přijal. Ti mladí jen spěchali. On sám často mluvil přímo, ale zároveň mělo všechno svůj čas. Byl rád, že si nic nenalhává a specificky zmínila, že půjde jen o fyzický vztah. Stvořil ji a tak mu na ní určitým způsobem záleželo, ale milovat... ten pocit byl tisíc let pryč. Možná v určitém smyslu v tom, že ji stvořil, ale nic víc. "Ano... přijímám. Nebudu udržovat vztah s někým a tebou zároveň... Slibuju." Chtěla, aby to slíbil a tohle slíbit mohl. Nebyl to pro něj problém, tak jí dal to malé slůvko k uklidnění dušičky. "Podmínky... neudělám nic, co by se ti nelíbilo. Kdykoli stačí říct ne..." Na to přešel ke stolu, kde koukl na její psaní z větší blízkosti. Pro začátek to šlo... snažila se.
"Svleč se a jdi do postele." Otočil se, zatímco dál upil z poháru a sledoval ji. Šlo mu, jestli to opravdu udělá. Už tohle mohlo někomu přijít nepříjemné. I když už spolu něco měli, teď jí nepomáhal, nedotýkal se jí a nesundával z ní kousek po kousku. Ani to z ní nestrhával. Jen řekl ať to udělá. Samo o sobě to už mohlo podle někoho patřit k tomu všemu. Mohl jít po chvilce přidat ruku k dílu a nebo taky ne. Šlo trochu o jeho zlou škodolibost, ale ne že by jí to pak nevynahradil, navíc by ji znovu takhle netrápil. Ale pořád záleželo na tom, jestli ho poslechne nebo ne. A teoreticky nedělal nic, co by se jí nelíbilo... byla otázka jestli to udělá ona, nebo bude oponovat.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Jan 5, 2020 0:54:03 GMT
Zadržovala dech po celou tu dobu, dokud nepromluvil. Dokud nesouhlasil. Dokud neslíbil, že se zachová natolik zdvořile, aby se kvůli zmatku, jaký v ní mohl vyvolat lusknutím prstů, nemusela nijak trápit - snad jen sobě samé nadávat, že byla natolik hloupá, aby podobný 'obchod' navrhla a nakonec podlehla... čemu vlastně? Citům? Dokázala by milovat někoho takového? Zvedla oči, prohlížeje si jeho tvář, každý rys. Jistě, byl pohledný, snad nejkrásnější muž, jakého kdy viděla. Ale co jeho charakterové vlastnosti? Nepřitahovalo ji pozlátko zevnějšku, líbilo se jí, co dělalo člověka člověkem. Jak to ale bylo u upírů? Sotva by prahla po někom, kdo pro zábavu zabíjí, trhá maso z člověka řvoucího v bolestné agónii nebo mu ze života jednoduše tvoří libozvučné peklo. Ta krvavá představa ji nutila chvět se, nelíbilo se jí to. Ani dlaně překrývající paže, jako by snad do nich mohla vehnat životodárné teplo, nepomáhaly ohlušit kruté děsy vysmívající se jí do tváře. Ne, nezamiluje se do něj, to si na místě slíbila a hodlala to splnit do posledního písmene. Když už se vzdala všeho předtím? Pak tohle bude její jediná naděje, světlý bod v naprostých temnotách.
Přikývla, i za ten dodatek byla ráda, ačkoliv ho nezmínila. Gesto zájmu? Nejspíš. Nebo prostě jen chtěl předejít dalším paragrafům, které by se průběžně dodávaly do jejich úmluvy, jak by šel čas. Na víc ale neměla čas, šokoval ji. V rudých očích se zračilo tolik emocí, jak se nedokázala rozhodnout, které z nich předat otěže, aby řídila její následující kroky. Překvapení vystřídala zbabělost, stud a snad i špetka zloby, že po ní žádá věc, jaká se jí ještě zdála absurdní. Ne, nežádal - rozkazoval. To všechno měnilo. Mělo se jednat o dohodu, ne jednostranně výhodný obchod a něco v ní se postavilo do pozoru. Ten malý predátor, který se nechtěl nechat zahnat do kouta. Který toužil ukázat, co je zač a že s ním není tak jednoduché zametat, protože umí zoubky nejen cenit, ale také používat. "Přinuť mě." Vzdorovité prohlášení. I způsob, jakým bojovně zvedla bradičku prozrazoval, že se nehodlala jen tak podřídit. Ne, že by nebyla ochotná, ale nechtěla, aby to šlo tak snadno. "Řekl jsi to sám, můj pane. Nejsem služebná." Odvážně mu vracela tvrzení s obratností škádlivého děvčete, které ví, že si může něco málo dovolit proti mocnosti. Kolik? To sama netušila a nehodlala pokoušet své štěstí o moc dlouho. "Ale," pozvedla prst na znamení, že ještě něco plánuje dodat. "Ne pomocí psychického nátlaku." Něčeho málo si všimla a tohle byla karta, kterou proti ní mohl snadno použít, aniž by si to uvědomila. Už jen to, jak s ním hovořila, ji nutilo dýchat rychleji. Cítila se... odvážná, silnější a jistá její část si užívala Adrianovu dominantní stránku povahy. I to byl důvod, proč ho pokoušela, proč se vůbec ozvala namísto napochodování k posteli a svléknutí se před jeho zraky.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Jan 5, 2020 2:05:00 GMT
Oponovala... ne, že by to nečekal. Sám ale nedokázal říct, jestli v to doufal. Naklonil hlavu na stranu, aby dal najevo alespoň nějakou emoci. Jakkoli si ji přerovná oba, měla vyjadřovat zvědavost... čekání na to, co řekne. Přestávala být tou služebničkou, co udusil u Angelique. Jak se vzdělávala, učila od Charlotte... konečně začínala být jiná a s tím se pojilo i to, že začínala přijímat, co je. Dokonce nadzvedl obočí, když zvedla prstík. Dýchala rychle, dodávala si tím odvahu? Ne, že by jí něco hrozilo, ale vůbec mu vzdorovat? Mohla... možná to i Adrian schvaloval. Aby se stavěla za sebe, co chce a co ne. Ostatně to bylo i v jejich dohodě.
Zároveň mu "zakázala" použít ta krásná slůvka... stvořitel chtěl. Pořád to mohl udělat... aby si to ani neuvědomovala, že něco takového použil. Ale proč taky... brát jí volbu? Ne, že by to byla volba. Spíše jen určitá míra svobodné vůle. Dopil krev z poháru a položil jej na stůl. "Správně... nejsi služebná." Řekl s úsměvem. Schválně skoro bez tónu v hlase. Aby si to mohla přerovnat jak sama chtěla, ale byla to pochvala. Vyrazil k ní s rukama za zády... Aby ji přinutil... ne. "Nikdy to nebylo o nucení." Snad vždy měla na výběr, kdykoli mohla říct ne... i u koně. I když chtěl, aby se postavila strachu. Kdyby se vzpírala až moc, tak by ji nenutil. I když se probrala, dostala na výběr, mohla přijmout neživot, nebo umřít.
Přešel až k ní, jednu ruku jí položil na rameno, než ji obešel a to samé udělal s tou druhou. "Možná o svádění... nebo využívání vjemů... pudů..." Šeptal potichu, zatímco stál za ní. Nenutil ji... jen ji vodil jako maňáska... tahal za správné nitky i když ji to trápilo... do teď.
Přistoupil blíž a přejel jí rukama na břicho. Zlehka se k ní přitiskl a otočil oba směrem k posteli. Bylo to dnes o sexu? Nebo o spánku? Obojí? Zatím ani sám nebyl rozhodnut... možná tomu nechat volný průchod. Sklopil hlavu, aby jí věnoval několik polibků na krk, mezitím občas přejel zuby, aby jí připomněl, jaký pocit se s tím pojí. Ruce jely znovu dozadu, ale tentokrát, aby rozvázaly korzet, než s ní pomalu došel k posteli, kde ji obkroužil a posadil se. "A k čemu bych tě měl přinutit teď? Spánek? Nebo...přijemnější věci..." Zamručel potichu, zatímco tahal za šaty, aby spadly dolů.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Jan 5, 2020 2:35:41 GMT
Hledala to ale. To jedno slůvko, které zničí vysněný domeček z karet, rozpráší ho na všechny strany, až jí zbudou jen oči pro pláč. Nepřicházelo. Zvláštní, nečekané, až sama začínala pátrat po důvodu, proč nebylo nic z toho vysloveno. Pohledem zpoza přimhouřených očí sledovala každý jeho krok vstříc, každý pohyb líné šelmy, která měla moře času na všechno - včetně mučení její mysli. Měl pravdu, nebylo to o nucení, ale o omezené volbě, která měla představovat iluzi svobodných rozhodnutí. Přitom jí něco našeptávalo, že každý její krok vede právě on. Mohla se, stejně jako před chvílí, vzbouřit do určité míry, ale pokud by nehrála podle jeho pravidel, přišel by trest, jehož chuť odmítala okusit na vlastní kůži. Ale něco na té představě se zdálo vzrušující. Ta možnost, že ji přitiskne ke stěně nebo k posteli, dávaje jí omezené možnosti pohybu, ale i dobrou záminku pro boj. Pro vybojování si své důstojnosti. Nebo přijímání všeho, čím by ji obdaroval? Zaváhala. "Možná jsem jen chtěla znát odpověď na svou otázku," zašeptá do ticha rozprostírajícího se mezi nimi. Škádlivost v jejích slovech jiskřila, zhmotňovala se do své jedinečné podoby, když se za ním ohlédla přes rameno. "Třeba jsem jen chtěla vědět, jestli v sobě skrýváš divokou šelmu, která se nebojí vystrčit drápky, nebo jsi jen... líný kocour." Volila drzá slovíčka a i pohled tomu odpovídal - vyzývavý, poťouchlý, než ho sklopila k zemi, skousávaje si spodní ret. Tohle se jí mohlo vymstít, stačilo by málo... nebo hodně? Neznala své limity. "Ale svou odpověď už mám." Aniž by mu řekla jakou, nejspíš by ho to ani nezajímalo.
Zavřela oči, vnímaje každý polibek směřovaný na krk, každý náznak, že by jí špičáky snadno mohl protrhnout kůži a zabořit je hluboko do masa. Hrál si s ní až moc dobře, využíval svých znalostí proti ní. Paradoxně se po své smrti nikdy necítila živější než právě teď - jako upír s dalším upírem. Líbil se jí zvuk zamručení, jeho hlas, tichý šepot určený jen pro její uši. Vnímala toho mnohem víc než jako člověk a užívala si dosytosti každou chviličku. Ani si neuvědomila, kdy ho chytila za košili, udržujíc si ho tak ve své blízkosti, kdyby se náhodou rozhodl vzdálit se, ukončit to a odejít. "Nechoď..." To slůvko z ní vypadlo zcela náhodou, odhalovalo její niterní pocity. Zbaběle sklopila oči k zemi, přistižená při činu. "Jenom... neodcházej... Prosím..." Žadonila - o jeho blízkost, o přítomnost ve svém pokoji a možná i v posmrtném životě. Bála se samoty, nebyla na ni zvyklá a Adrian? Připomínal jakýsi klidný přístav, jistotu a bezpečí.
Šaty sklouzly na zem, zůstala jen tenká spodnička z kvalitní látky tak tenké, že pod ní byl viditelný každý záhyb kůže, každá křivka tvarující její tělo. Jemná, chladivá na dotek, chránící před kompletní nahotou. Ptal se. Co teď? Neodpověděla. Za slova hovořil polibek vtisknutý na rty, hluboký, žádostivý, vášnivý jako ona sama. Bylo jí jedno, co se dnes stane, kam je jejich smysly povedou. Nezáleželo na tom. Ne teď, ne tady. Přesto si drze zažádala o svoje, šeptaje mu do rtů tiché přání. "Chtěla bych, aby ses přede mnou svlékl... Chci se dívat." Hlas se jí třásl, aby také ne, podobné přání ještě nikdy nepronesla nahlas. Ale její oči? Ty mluvily za vše.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Jan 5, 2020 3:23:54 GMT
Zajímalo ho, jaká byla odpověď. Protože i líný kocour v sobě skrýval šelmu, co ukazoval, když musel. A on byl přesně takový. Uměl být líný... jen tam stát a čekat, nechat se opečovávat herémem otroků, ani nevztáhnout ruku, aby dostal jídlo do úst, nevytáhnout tesáky, aby mu tryskala do krku krev. Ale taky byl schopen přes noc vyplenit vesnici. Nebo se postarat o sudnání nějaké té látky.
Tohle byly další momenty, proč byl neživot daleko příjemnější. Všechno bylo lepší. Všechno bylo intenzivnější. A když na chvíli zapomenete, že jste viděli člověka umírat nespočetněkrát, nebo cítili jak se v upírovi probouzí víc života, než by mělo... začnete si to sami užívat. Ale zapomenout nebylo vždy tak snadné. Myslet jen v krátkodobých úsecích snazší, ale nebylo to ono.
Pohlédl jí do očí, když se chytila jeho košile. Pořád měla obavy... spousty. Jestli si uvědomovala, že nikodo jiného nemá, nebo to mělo jiný důvod se Adrian mohl jen domnívat. Bála se jeho přítomnosti... že ji zkazí, stranila se ho a teď když si to přiznala? Řekl, že spolu budou... dnes večer, spíše ráno... I tak měla strach, že odejde. Potřeba ho u sebe mít, ať už krátkodobá, či dlouhodobá by mohla být problém... mohla se stát závislá... na jakémkoli požitku. To také nebylo dobré. Adrian ji však vzal za ruku, lehce po ní přejel a pak ji opatrně odhákl od své košile. Neměl v plánu odcházet. A na svou otázku dostal dobrou odpověď, na kterou reagoval stejnou mírou.. Někdy malé gesto řeklo daleko víc. Slova byla... omezená na to, jaká někdo vymyslel, jaký význam jim přiřadil a jaká zná jedinec.
K odpovědi ale přidala svou žádost. Mohl ji poslechnout... zahrát stejnou notu, jako ona. Aby ho k tomu donutila. A nebo mohl vyhovět té nevinné žádosti. Zkoušela to, všechno bylo jednou poprvé. Už jednou ji nechal něco provést... Bez odpovědi jí věnoval krátký polibek, než přejel ke krku, kde pokračoval. "Chceš... ale nejsi si jistá... buďto buď povolná služtička... nebo slova podpoř přesvědčením... nebo si vem co chceš... nařizuj..." Zašeptal, než se oddálil a trošku si povolil košili. "Přinuť mě k tomu." Zopakoval její slova. Tentokrát jí asi přání nesplní... záleželo jak se k tomu postaví. Ale taky nebude nespolupracovat. Mohl už dávno stát, shodit ze sebe oblečení... rychle, či pomalu aby měla na co se dívat... kdo ví, ale mohli se už věnovat jiným věcem. Kam by ale spěchali. Měli celý den i noc. Nemuseli dělat jic jiného. Povinnosti mohly vydržet do dalšího dne.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Jan 5, 2020 11:58:33 GMT
Série emocí se promítla tváří v krátkém sledu okamžiku, střídala se jedna za druhou, neschopna vybrat správnou z nich, která by definovala její rozporuplnost nejlépe. Uražená upíří ješitnost při zmínce o povolné služce, div přidrzle nepohodila hlavou s pohledem slibujícím kovovou chuť odplaty. Obavy definovaly nařízení, představu toho, že by se snad odvážila říct taková slova nahlas. Že by vůbec něco podobného kdy vypustila z úst. Zoufalství, že se nechala zahnat do kouta a její přání nebylo vyslyšeno. Možná za to mohla volba slov? Neměla mu sdělit, že si něco takového prostě jen přeje vidět? A nakonec se dostavila neuvěřitelná destrukce v podobě pocitu ponížení. V téhle zcela ještě nové situaci se neorientovala dle svých představ a Adrian jí to pokaždé dával až okatě najevo. Snažil se v ní zažehnout jiskru opravdového upíra, ale také jí tím pokaždé dokazoval, že není tak silná, aby snobsky ohrnula nosánek a tvářila se povýšeně vůči... pravděpodobně komukoliv, což nebyla její silná parketa. Ublížení se usadilo v rudých kukadlech, nejraději by si do náručí přitáhla polštář. Nebo by ho jím praštila po hlavě, aby si konečně uvědomil, že není taková, jakou si ji pravděpodobně představoval nebo vysnil. Sotva by trumfla Angelique v jejím noblesním podání každého příkazu. Chtěla se zachovat jako uražené děvčátko, vyplísnit ho za takové chování, strach jí ale nic nedovoloval podobně jako rozpaky vehnané do tváře. Hloupé upírství, hloupá situace. Hloupý Adrian.
Neexistovaly ani žádné páky, které by mohla použít. Vyhrožování na něj nebude fungovat, jak by také mohlo? A chovat se povýšeně? To byl styl jiných že. "Jaký to líný kocour," pronesla zklamaným tónem, k němuž se ani nemusela nutit. Všechno v ní vyjadřovalo zklamání - postoj, tón hlasu ale i gesto, jímž si natáčela pramínek vlasů na prst. Zklamání ze sebe na sebe nenechávalo dlouho čekat v měkkém povzdechu. Všechno, co se dalo, proti ní obracel. Obratné? Dětinské? Pravděpodobně obojí, což jí bude dostatečně znesnadňovat společenský život po jeho boku, ať už to bude jakkoliv dlouho. Navrhoval tři možnosti, ani jedna se jí nezdála fér, ani jedna nebyla překvapující - a přesně takový krok by ráda učinila. Vmést mu do tváře, že není ani jedna z typů, které jmenoval, byť ke služtičce měla nejblíže. Drobné zamračení opustilo tvář, sledovala ho s úmyslem rozhodnout se. A kdo ví, co ji přimělo pomyslně vykročit vpřed, přitáhnout si ho drze za košili bez otázek a požadavků a prostě ho na místě políbit. Jemněji než polibek prohloubila. Hluboký, sladký... s příchutí krve. Kousla ho - bez předchozího varování a dost hluboko na to, aby se nejednalo o náhodu ale čirý úmysl. Potrestání, které si zasloužil, když ho od sebe odstrčila. "Můžeš jít." Sice jí na rtech ulpěla jeho krev a touha po přídavku rezonovala žilami, hodlala s tím bojovat za každou cenu, nepoddat se tak snadno. A smáznout mu úsměv z tváře. Uměla bojovat, byť vlastním, poněkud nestandardním stylem.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Jan 5, 2020 14:20:55 GMT
Najednou dostal odpověď, ale spíše jen pokárání za to, že jí radil jak na to. Chtěl, aby se rozhodla, co je... nebo to řekla s přesvědčením, ne tím rozechvělým hláskem. Nakonec si to ale vzala po svém. Nejprve to vypadalo, že se rozhodla si vzít co chce. Ochotně přijal její polibek a oplácel i v momentě, kdy ho kousla. Co byla nějaká malá bolest, svým způsobem se dal téměř každý vjem užívat. A Adrian si to užíval... i fakt, že María věděla co chtěla, když se své nové části víc otevřela.
Odstrčila ho a on ji probodl zvídavým pohledem. Teď byl ten moment, kdy měla pokračovat. Ale zahrála jinou notu. Tu opačnou... Přesně tu, která ho měla dráždit, donutit něco dělat... přestat být tím líným kocourem, jak ho sama nazvala. Nebo mohl odejít. Třeba by ho nenechala... ještě před chvílí se přesně toho bála. Ale mladí upíři byli občas nevyzpytatelní. A on sem přišel aby se María vyspala... ano, možná bude před spánkem i něco víc, ale výsledek bude stejný.
María se posadila na postel... čekala, než odejde. Ale to nebylo tak snadné. Adrian se jen položil na postel a dal ruce za hlavu. Byla pohodlná, jako každá jiná.... a velká pro jednooho. Přesně to, co jí vadilo, na co nebyla zvyklá. "Můžu..." Mohl tu jen tak napříč s nohama vsejícími z postele jen tak ležet až do večera. Nebo mohl odejít a jen co zavřít dveře, zase se vrátit. Dětinské? Hloupé? Teoreticky by ale odešel. Na vteřinu. Ale ne, měl jiný plán.
Vstal a stáhl si košili, než se otočil k posteli. "Nemyslím si, že půjdu." Řekl, než přešel ke kalhotům. "To bys pak spala zase ve skříni..." A nebo na kožešine. Ani jedno nebyla postel. Samozřejmě, že se nesvlékal rychle... nakonec se rozhodl jí nechat nějaký ten pocit, že jí zpětně vyhověl. Pak se opřel rukama o postel, musel se k ní naklonit, aby to udělal. Zároveň jí věnoval polibek na rameno, než zvedl rty k jejímu uchu. "Můžeme přestat s tou hrou... " Zašeptal a jemně ji kousl do ušního lalůčku. Jen tak akorát hravě. Věděl, že celou to dráždění vyvolával on. A potom měla přijít nějaká odměna. A dalo se říct, že by měla přijít teď. I za to, že zvládla trochu toho přátelení s koněm. Bylo mu jasné, že María uvítá změnu k normálu. Nebude muset nad ničím přemýšlet... jen cítit co chce. Jednou rukou ji podepřel na bedrech a posunul dál na postel. Nemělo smysl zůstávat na kraji, když měli celou pro sebe. Samozřejmě, pokud se nějak nevzpírala, ale pochyboval o tom. Taky potřebovala oddech a narozdíl od něj i nějaký ten spánek a uvolnění před byl asi ten nejlepší způsob. Jen otázka, co se jí zase vyklube v hlavě.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Jan 5, 2020 17:18:02 GMT
Nemyslel si, že půjde. Typické, pro Adriana poslední dobou identická póza. Někdy překvapoval, ale jindy by v něm uměla číst jako v otevřené knize. Kolikrát jí přišlo, že ji provokuje, házel jí klacky pod nohy, aby mohla na své cestě upírstvím klopýtnout, chňapnout po něm, hledaje u něj bezpečí a jistotu. Blízkost, kterou potřebovala, ale která pro něj nebyla ničím výjimečným. Už jí několikrát napadlo, jak by asi vypadal jeho život bez kohokoliv, kdo by mu tvořil společnost - tichý, klidný, nudný... a on by si toho nejspíš ani nevšiml. Ale jednalo se jen o její představu, kdo ví, kde se nacházela pravda. Akorát po smělém prohlášení vrhla jeho směrem nesouhlasný pohled, navrch snad trochu uražený, jak si malý upír razil cestu na vrchol, kde by se mohl dosytosti roztahovat po odklizení jejího lidského, poněkud uťáplého já. Samozřejmě, proč si neztížit život s ním a svou lidskou část nezadupat pod povrch, když o to mu nejspíš z části šlo. Jinak by jí tolik nepovzbuzoval, aby si brala, po čem její srdce toužilo. Takový styl jednání náležel šlechtě, snobům a nafoukaným jedincům, kteří věřili ve svou nadřazenost, zatímco ona? Ne, neviděla v sobě někoho, kdo by ostatním kázal, rozkazoval jim hlava nehlava a nebo jim rovnou vyhrožoval za nedodržení stanovených podmínek. Občas se ale zachovala jako malé dítě - zrovna jako teď, když ho probodávala uraženým pohledem, div že nenakrčila nos nad tou domýšlivostí. "Ne, že by mě to překvapovalo," unikne jí povzdech s nádechem... čeho vlastně? Otrávenosti? Zoufalství? Spíš rezignace nad chováním malého kluka. "Vždy si děláš, co chceš." S ní, s jejím životem... pravděpodobně s čímkoliv, co mu zrovna padne pod ruku. Na něj se nevztahovala pravidla a pokud ano? Porušoval je. Určitě je porušoval, aby uplatnil své já nad ostatními. Mohl, kdo by mu bránil?
Byl to ale pohyb, který zaujal její pozornost. Doslova jako magnet se k němu připoutala, pohlcována jednotlivými pohyby, při kterých se kousek po kousku zbavoval oblečení. Věděl, jak to na ni působí? Jak si snadno získal její zájem, když postupně odhaloval své tělo jejím očím? Hltala ho a nešlo s tím přestat. Skousnutý ret zabraňoval dýchání, bez ostychu si prohlížela umělecké dílo, které by mohlo stát modelem pro sochaře a jeho záchvěv inspirace. Dokázala si představit, že by ženy vraždily, kdyby jim dovolil to, co právě jí. Kdyby ho mohly sledovat jako vykvétající rostlinu, užívat si každý okamžik odhalování. Pokud se ještě před chvilkou cítila dotčeně, těch pocitů jí rázem zbavil. Stačilo posednout si blíž, mít ho prakticky na dosah, což se jí povedlo, když přistoupil. "Mám radši kožešinu. Cítím ji na kůži." Skoro jako by mu to sama chtěla předvést, když prsty pomalu putovala po jeho břiše vzhůru až k hrudní kosti, než se vracela obdobným tempem zpátky. Rty se zlehka otřely o kůži nad kyčlí, putujíc o něco výš sérií polibků, než ho škádlivě kousla do boku - tentokrát bez vytasení zoubků a tedy i natrhnutí kůže. "Měl bys to dělat častěji, můj pane," dodá nevinně, ale hravost jejího hlasu prozrazovala opravdový zájem o podobné vystoupení v budoucnosti. Nahota mu slušela, to bezesporu.
Netrvalo dlouho a ocitla se pod ním, což nebylo nic, co by považovala za skandální. Vlastně naopak - váha jeho těla spočívající na jejím jí byla více než příjemná, i když část její mysli věřila v pravý opak. To ona měla spočívat na něm, drze si ho osedlat jako nezkrotného hřebce a ukázat mu, kdo je jeho paní. Ta šelmička kdesi vzadu, momentálně jen vystrkující zoubky s tichým zavrčením, které se postupně měnilo ve slastné zavrnění rezonující Maríiným hrdlem. Opravdu připomínala malé kotě, sotva něco víc. "Ty si nikdy nepřestaneš hrát," odtuší tiše, ale případný komentář umlčela polibkem, při kterém si ho přitáhla k sobě blíž, vnímaje jeho kůži proti své, o látce, která mezi nimi fungovala jako překážka, nemluvě. Líbilo se jí líbat ho, ochutnávat. Mohla by to dělat celou noc a chuť by jí nepřešla. Ale teď? Váhala. Chtěla si připomenout tu sladkou chuť, při které se cítila tak neskutečně živá, uvolněná padnout do polštářů a jen zavřít oči. Její myšlenky začínaly být čím dál tím víc nestoudné, drzejší... provokující. "Potěš mě, můj pane." I tentokrát se jí hlas chvěl, ale ani ne tak nad tou drzostí, že si vůbec něco takového přála, jako spíš představou odehrávající se v její mysli. "Potěš mě tak, abych žadonila o slitování." Nestoudná představa a přeci jen na ní bylo něco, co jí krátilo dech. Neprosila, jen vyslovila své přání... požadavek. Sledujíc, zda bude souhlasit nebo se vzbouří.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Jan 5, 2020 19:56:23 GMT
Měla pravdu... dělal si, co chce. A kdy chtěl. Mělo to svá omezení, ale v rozmezí čeho byl schopen... dělal si co chtěl. Sledoval ji koutkem oka... Když se začal svlékat, jak ho hltala pohledem. Když konečně udělal, co chtěla. Naposledy se vlastně neviděli... v jeho pokoji nebylo v podstatě žádné světlo, takže ho takhle ještě neviděla. A vypadala spokojená, dle svého výrazu.
Adrian chápal její důvod, proč preferuje kožešinu. Jeden se cítil blíže svojí přírozenosti, ale nikdy tak jako když vykucháte zvíře... koně a přes den se v něm schováte, aby vás nesesmahlo slunce. Neopakovatelný zážitek na který ona zatím nebyla připravena, ale jednou možná ano. Začala ho prozkoumávat, čemuž se rozhodně nebránil... a tentokrát k tomu měla dokonce i zrak. Na kousnutí odpověděl, jen spokojeným zavrčením. Ale i trochou vnitřního zklamání... jen ho dráždila. Zase začínala být přirozená a to bylo dobře. Svlékal se dost často, jen ne před ní. Občas ani nemělo cenu se oblékat. Ale to ona nevěděla, když se ho stranila.
Pod ním se pomalu formovalo mazlivé vrnící kotě. V podstatě to byla... jeho malý mazlíček. Závislý na něm, v jídle, přístřeší... ve všem. Usmál se, ale než stihl odpovědět, umlčela ho. Při polibku se k ní přitiskl víc, jakoby to sama po něm už tak dost nechtěla. Asi si nepřestával hrát... nikdy... Jen si hrál jiným způsobem. Teď? Teď se nedalo říct, že by ji škodil. Jindy? Trápil ji... rozdělával ji a čekal, až se znovu složí ať už sama, či s jeho pomocí. Tak či tak ji formoval do něčeho, co by měla být. Pořád měla ale dost svobody, aby si určila kdo bude.
Pořád v tom polibku byla chuť krve, když ho kousla. A když před tím pili její večerní pohár. Jednou rukou se opíral, zatímco druhou si hrál v jejích vlasech. Věděl, co má na mysli. Ale potěšit ji mohl třeba i tím, že dostane opět lidskou krev... třeba přímo z žíly. Nebo nové šaty. Pochvalu, že jí jde učení. Vteřinku nad tím přemýšlel, než doplnila svoje přání. Svou touhu a potřebu, co chtěla a požadovala. Byl konec her... alespoň těch co ji zahechávaly nejistou. Přišel čas her, které ji zanechají v trochu jiném stavu.
Dlouze ji políbil, sevřel její spodní ret mezi svými. Když se odtahoval, vzal ho mezi vytažené zuby a opatrně rozřízl, aby ho znovu vzal mezi rty a nasál trošku krve. To, co udělala ona jemu si užíval náramně a pak přišla ta chuť. "Myslím... že přesně to udělat můžu..." Zašeptal a začal si klestit cestu z polibků jinam. Níž... pomalu po malých kouscích kůže, kde občas použil i zuby, aby jen tak tak neprokousl kůži, ale zanechal pocit, že to mohl udělat. Očekávání, že přijde ten pocit, kdy začne do krve vnikat jed vyvolávající ještě příjemnější pocity. Zároveň se třel pánví o místo, kam nakonec dojde. Rukama jezdil kam dosáhl, tam kde se už dostal, tam, kam teprve měl jít a i tam, kam nešel vůbec. Protahoval to, postupoval pomalu. Chtěla žadonit o slitování a jedna část toho, jak se k tomu dostane bude pomalé dráždivé protahování. Až když byl jen kousek nad pánví. Zrovna pustil ze zubů kousek kůže, než ji hned potom prokousl a zabořil zuby hluboko. Nebylo to, aby se napil, ale aby jí dal trošku toho jedového štěstí. Malou ochutnávku. Dost rychle ale uznal, že bylo dost. Rty zůstal nalepen u rány, než se zacelila a nějaká krev mu ulpěla v ústech. Jen se trošku přesunul nad bříško, kde ji pomalu malým pramínkem pustil. Na kůži jde vždy cítit teplejší a to i když jste mrtví. A postel? Čert vem trochu krve na posteli.
Krve ale moc nebylo a program nekončil, dokud neprosila. Otázka byla, jestli měla prosit aby přestal, nebo aby to konečně dokončil. Stáhl z ní poslední ošacení, než se konečně přitiskl rty a začal pracovat na jejím prosení o milost. Jednou ruku jí protáhl pod nohou a položil na břicho. Aby si ji kdyžtak chytil a znehybnil, ale momentálně ji použil jen k téměř láskyplným pohlazením, kam dosáhl. Pokračoval rty i jazykem, než z ní začínal cítit, že se jí to začíná líbit až moc. Tehdy přestal. Na notnou chvíli, než se jí zakousl do stehna, hluboko, téměř až do tepny, potřeboval blízko, aby se jí jed rozlil po těle rychle během těch pár bouchnutí srdce. Když byl dost hluboko zuby, našmátral ručkou, aby do ní mohl vstoupit prsty. Jen tak trošku, než pokračoval hlouběji, než se odtáhl od rány a pokračoval znovu v koloběhu. Opatrně, pomalu... přerušovaně ale tempem tak, aby šlo o potěšení ale ne vyvrcholení a žadonila o smilování, aby jí ho konečně dopřál.
|
|
|
|
Post by Alcielle Raven on Jan 15, 2020 10:24:46 GMT
POkrčím ramínky, bez práce nejsou koláče, teda pokud nejsi lupič a ten podle mě taky musí vyvinout docela námahu aby něco šlohnul s těma všema strážema tady v okolí. A lidi si dávají větší pozor, nevěří si, bojí se kolaborantů, je to smutný období. Zasměju se když docela trefně popíše současný poměry u dvora. Pak posmutním. **"Za doby královny Jasmine to bylo jiný, ale teď ...teď je to jak říkáš, mě se to taky nelíbí, jenže je to jediná možnost jak ochránot mého syna...a vlastně i cizí syny a dcery, starám se o školku víš."** nezajímá ji to aby ano, její myšlenky jdou zcela jiným směrem, ale já se můžu aspoň vypovídat.
Zpozorním když se mě nevěřícně zeptá na upíry, tváří se jakoby se s nimi už tolikrát nesetkala. **"Cožpak si černou jízdu a gardu viděla v ulicích jindy než po setmění?"** upozorním ji na ten fakt, který je docela nezpochynitelný. **"Nemysli si , že ot nevím, o štěstí se musí bojovat a i tak ho je jen jako šafránu..."** podívám se na ni, bojovala jsem za to co jsem chtěla, vždycky, za yt co jsme milovala, za mámu, Richieho Seana. **"Úsměv taky chrání, každej máme jinou zeď Doro..."** zvedneme korbel a připijeme si, přitakám na její přípitek, proč ne, svět je posranej, i když před pár lety bych se chichotala a rudla při vyslovení takovýho slova, teď? Teď kleju jako dlaždič, což se mi nelíbíí, ale je to ventilace, určitá. Zasměju se kdžy si říhne a napiju se zhluboka, udělám to taky ačkoliv moje říhnutí je proti jejímu jako jarní váneček, zaculím se. **"Tak tohle neumím."** Docela mě odhadla, opilství nebylo moje hobby, nemám to oc ráda, ale jednou za čas si dát korbýlek s přáteli bylo hezké, teď? Teď je to nebezpečné, noho alkoholu rozvazuje jazyky a to si domobrana nemůže dovolit.
Na její otázku zavrtím hlavinkou. **"Mám tu rodinu, nemůžu a nechci odejít, ale tebe, co tě tu drží?"** zeptám se jí.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Jan 21, 2020 18:22:45 GMT
Vše, co viděla, co měla na dosah ruky, se jí více než líbilo. Být její srdce lidské, jistě by se jeho tep okamžitě zrychlil na dvojnásobnou, možná i trojnásobnou rychlost, užívaje si té chvíle plné adrenalinu kolujícího žilami jako rudé víno, které jí každý večer bylo servírováno společně s dávkou krve a koření. Adrianovo tělo představovalo boha vytesaného do mramoru, chladné na dotek, pevné a silné a přesně pod takovým si přála sténat, zavírat oči slastí a vzápětí je otevírat návaly rostoucí vášně. Těšit se z jeho váhy tisknoucí se na její tělo, přikované submisivně pod ním, aniž by si dvakrát stěžovala. Sama mu vycházela vstříc, tiskla se k němu, kůže se třela o kůži, o látku, prakticky o vše, co se nacházelo v dosahu. Někdy zaťala nehty do něj v tiché pobídce, jindy to byl polštář nebo prostěradlo, které ztrestala pevným stiskem, hladovýma očima sledujíc Adriana při strategicky cíleném plánu ji zničit v posteli - pravděpodobně do doby, než vysílením padne a usne jako nemluvně.
Některá gesta z popudu se jí líbila - třeba to, při kterém jí skousl ret, až začal krvácet, zanechávaje vlastní chuť na špičce jazyka. Aby si užila o něco víc, neváhala polibek opětovat, dávaje mu tak ještě o pár kapek navíc ve formě sladké odměny, než se pomalu natáhla do polštářů, sledujíc stvořitelovo počínání zpoza dlouhých řas. Každý kousek níž, každý centimetr v ní vyvolával sladký pocit předtuch, počínání, které podporovala představami kdesi uvnitř hlavy. Zvrhlými? Pouze z části. Stále se v ní ukrývala ta citlivá, nevinná dušička mladého děvčete nepoznamenaného hrůzami, ale hravá šelmička dnes vyhrála. Někdy zakláněla hlavu, jindy ho pozorovala obezřetným pohledem. To právě tehdy zvítězil instinkt přežití, pud sebezáchovy a María si dávala velký pozor, aby neprokousl kůži na břiše, kde bylo tak snadné ji roztrhat jako nějakou hadrovou panenku, odtrhnout dva kusy od sebe a s ničím se nepárat. Uklidnění dolehlo až když klesl o něco níž, vzápětí zničené volbou zubů protínajících kůži, až vyjekla bolestí, v očích šok, hrůza ale i viditelné ublížení pomrkávající zpoza nedůvěřivých očí. Podobným přístupem ji zastrašoval, smysly jí nabádaly k absurdnímu útoku. Nebylo tak divu, že z hloubi hrdla zaznělo zavrčení, temné mručení připomínající nelítostnou bestii, která se s nikým nepáře a klidně by zaútočila i na Adriana, kdyby ve svých činech pokračoval. Překvapivě rychle zmlkla, do očí se drala poslušnost, podřízenost, ale ten obezřetný pohled? Ten nedokázal zahnat ani tehdy, když se posunul nad bříško, aby několik kapek sklouzlou po měkké části těla, zanechávaje za sebou rudou stopu pulzující horkostí.
To až když pokračoval v metaforickém mazání medu kolem úst v podobě polibků, doteků a hbitého jazyka majícího se k činu v jejím klíně, se dokázala odpoutat od té nepříjemné chvíle, užívaje si vše, co jí nabízel. Reagovala - a reakce to byla dosti intenzivní, když jí ze rtů unikaly čím dál tím hlasitější steny, po páteři přebíhala mrazivá ruka chtíče a stehny si ho prakticky držela na místě, aby nikam neunikl. Už už se blížila k vyvrcholení, prsty se mu vískaje ve vlasech, když přišlo další kousnutí. Bolest se mísila se sladkým okamžikem, nevěděla, jestli plakat, smát se nebo skrývat svou tvář a dusit v sobě ono žadonění. A přesto všechno si slzy do jejích rudých kukadel našly cestu, když je otevřela, přijímaje gesta potěšení ve svém nitru. "Prosím... Chci... víc... Chci..." Na okamžik se zarazila, sledujíc ho nešťastným pohledem. Potřebovala ho - jeho blízkost, tělesné teplo i prostý okamžik, o který se s ním může rozdělit. "... Tebe..." Nic víc, nic míň. Jen jeho pro ten moment. Jed působil v jejím těle, dech se stával mělčím, povrchovým a María šílela absencí jeho blízkosti, kdy by se k sobě tiskli v těsném objetí.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Jan 28, 2020 21:51:48 GMT
Hrál si s tím predátorem uvnitř, cítila nebezpečí, které se pojilo s tímhle vším... kdy znovu pronikne tesáky do kůže. Tohle byly ty momenty, kdy se cítila opravdu živá a on to cítil. A o tomhle to bylo. Cítit to, že je někdo živější než on sám. Živit se na tom, na strachu, chtíči i potřebě. Nejen fyzické potřebě, ale na tom, že ho potřebovala kvůli všemu. Ano, měla roky na to se naučit o sebe postarat, ale i tak ji držel u sebe, aby ho potřebovala... aby měl on sám co dělat.
Držela si ho, jak si držel on ji. Tak aby cítil každý nádech, zasyčení, cuknutí. Jistě nebyl jediný v téhle části domu, kdo slyšel, jak se jí to líbí a možná by si měl dopředu připravit, co řekne svému jedinému obyvateli, když se zeptá. Ale teď byl čas na jiné věci. Do nosu se mu prodrala slaná chuť slz, nepatrná, daleká... ale pro Adriana stále znatelná. Zvedl k ní oči, aby viděl její pohled značící potřebu s nádechem zoufalosti. Chtěl ji ale trápit? Mohl si ji vzít zezadu, dráždit ji tím, že mu nastavuje záda, je v nebezpečí a zároveň tom největším bezpečí. Ale dnes ji trápil dost. Vrátil se nahoru, po cestě ochutnal znovu její kůži i s trochou krve, která jí zůstala na bříšku. Zasloužila si dostat to, co chtěla.
Natáhl se, aby ji mohl políbit, dlouze a hluboce si polibek vychutnat, než se položil na bok a přitáhl si ji k sobě. Vzal ji kolem ramen a přitiskl k sobě, aby mohl znovu ochutnat její rty. Druhou rukou se staral o to, aby byl zbytek jejího těla na místech, kde měl být. Ruce tam, kde chtěla ona, rty u těch jeho, nožku přehozenou přes jeho bok, aby měl prostor.
Možná už nedokázal cítit normálně, tak jako kdysi, nebo tak jako ona, ale dost dobře zvládl vycítit co cítí ona... vyčíst to z ní, dotýkat se energie pod kůží. Byl upír i takto, živit svou existenci z jejích pocitů, nejen z krve ale ze všeho, z celé existence... a nijak jí to neubližovalo, spíše naopak.
Chtěla ho a taky ho tu měla, jedním pohybem celého. Aby mohl konečně dokončit co začal a dopřát jim oběma. To teplo, formu důvěry a spojení mezi upíry a krásné pocity. Užíval si ji, ten pocit života, co z ní sálal, jak se v tom vyžívala, jak si jeho užívala... její potřebu, kterou momentálně byl on. V tomhle byl jejich neživot... nikdy se necítíte živí jako v tyhle momenty. Než to skončí a zůstanou ležet a stráví v objetí celý den, než znovu nastane noc. Schovaní pod přikrývkami a mezi polštáři. Protože se tak cítil dobře, v ty momenty, kdy si mohl připomenout to nejlepší na téhle existenci.
|
|
|
|
Post by Charlotte Ross de Toulouse on Mar 22, 2020 11:16:27 GMT
Život na panství Adriana Calveit si představovala odlišným způsobem, ke svému překvapení byla nucena konstatovat, že se necítí jako pták ve zlaté kleci. Dostatek knih ke čtení poskytovalo příjemné zpestření dne a Charlie proseděla celé hodiny nad uměleckými díly z dob antických i současných, pokud jí na to jazykové znalosti, mnohdy omezené, stačily. Některé z titulů dokonce působily dojmem originálů, což ji nutilo měnit pohled na pána domu. Z několika jejich krátkých setkání si vytvořila vizi namyšleného zbohatlíka, který se s oblibou obklopuje hezkými věcmi - upřímně nezahlédla ani jednoho služebníka, který by vybočoval vzhledem nebo nějakým neduhem, jak to bývalo běžné, o vybavení pokojů se nemusela zmiňovat. I její rodné sídlo ve Francii se s poklady přechovávanými v některých pokojích - například knihovně - nemohlo měřit, což ji často nutilo k úvaze, kdo vlastně je ten Adrian Calveit a proč jeho jméno si nedokázala s nikým spojit. Na muže působil poměrně mladě, zvláště na svobodného, který si užíval po nocích se svou schovankou, jak tu a tam slýchala ze sousedního pokoje. Nikdy se nevyptávala, ani jednoho z nich nesledovala významnými pohledy naznačujícími, že ví o jejich příležitostném románku. Nebyla to její záležitost.
Skvělou příležitost, jak se sžít s novým místem, poskytovala i María, ta tmavovlasá uličnice s tolika otázkami, že na některé nedokázala sama odpovědět, ani kdyby se snažila sebevíc. Poskytovala vítané rozptýlení a celé hodiny strávila po jejím boku učením jednotlivých písmen, slabik, slov a vět, psaním a později i prvními lekcemi angličtiny a francouzštiny. Probíraly počty, četbu, hraní na nástroje, kde ji především učila na loutnu, ale v posledním dni dokonce přišla na řadu otázka, zda Francouzka ovládá i šerm. S trochou váhání připustila, že tuto ryze mužskou disciplínu neovládala tak, jak by si přála, meč na ní byl těžký a její pohyby díky tomu působily nemotorně. Když ji nepomáhala rozšiřovat si znalosti, byla to Charlotte, kdo se vyptával na toto město, na lidi v něm a tu a tam i na Adriana. Přeci jen existovaly jisté poznatky, které jí zarážely dostatečně na to, aby se na povrch prodrala její zvídavá povaha hodlající odhalit tajemství. Cožpak šlo přehlédnout, že přes poledne jedla pokaždé sama? Že to bývaly večery a noci, které trávila s brunetkou a jejíma zvláštně zbarvenýma očima? Že zdejší sluhové působili, jako by neustále žili pod účinky nějaké magie, na kterou ani nevěřila? Vyvstávalo čím dál tím víc otázek a blondýnka se jim rozhodla přijít na kloub. Právě v knihovně, kde proseděla poslední hodinu se svou studentkou při hře na loutnu, vybrnkávala melodii naučenou v dětství, když při posledním tónu přesekla ostrá struna kůži na bříšku ukazováčku. "Au," vydechne sklesle při pohledu na zvětšující se rudou kapku krve. Hloupé zranění jí bude zlobit ještě několik dnů, než se zatáhne a nezbudou po něm stopy.
|
|
