Admin
Čaroděj(ka) 
Posts: 39
|
Post by Admin on Nov 6, 2016 19:10:10 GMT
|
|
|
|
Post by Ali al-Malik on Nov 14, 2016 16:23:39 GMT
Další z těch zajímavých měst, kde si člověk říká, že by se měl zastavit. Ani já nebyl vyjímka. Přesto jsem měl v plánu se zde usídlit poněkud déle, než u mě bývá zvykem. Avšak oproti jiným kupcům jsem měl poměrně jiný názor, co se týká prodeje. Ačkoliv jsem měl jenom jednoho strážného, přesto jsem své zboží vystavoval na obdiv jako nic. A že bylo z čeho vybírat. Od orientálního koření, po šaty a pochutiny, přes podivné amulety a lahvičky. Některé sice byly jen obyčejné lahvičky plněné vodou a kořením, ale to lidé nemuseli vědět. Ty skutečné jsem využíval málokdy, přecijenom mi to bralo sílu a vždy se hodilo nějakou rezervní mít. Svým stříbrným jazykem vábím všechny, kdo projdou kolem. Tuhle se nebojím někomu prodat zadráž, tuhle zase věnovat dárek. To jsem byl celý já.
Můj obchod nebyl nikterak malebný, jako spíše prostorný. Na vstupních dveří vysela cedulka : „ Aliho pouštní zboží.“ Už při příchodu jste pocítili vůni koření a celý styl, který vypovídal o arabských zemí. Já obvykle stál v rohu a pohrával jsem si se Střelkou, který poletoval po obchodem, ale ještě nikdy se nepokoušel z něj dostat. Také černý had spokojeně ležel na pultu a pokukoval kolem. Tržby v poslední době šli velmi dobře a karavany se zbožím proudili častěji a častěji. Byl jsem rád, že se mi daří.
|
|
Max
Upír 
Šenkýřka
Posts: 2 
|
Post by Max on Nov 14, 2016 17:16:05 GMT
Konečně zašlo ten votravnej žlutej kotouč světla kůli kerýmu nemůžu ven. Votřesný tohleto, nemůžu si zvyknout na svoje prokletí a neuhasitelnou žízeň kerá mi drásá hrdlo až mám chuť si ho roškrábat na kousky, sedřít si ho z kůže. Ani nevim jestli je to žízeň nebo hlad, splývá mi to a nedokážu tyhle základní věci rozeznat. Nesnášim to, neprosila jsem se vo to a stejně se musim pamatovat že nemám podlehnout tý touze že se musim ovládat. Je to těžký když jdu po cestách vedoucích po celym podhradí, sleduju lidi jak spěchaj do svých domovů a uvědomuju si že já žádnej nemám. Itálie je vodsud daleko a už se stejně nepamatuju na svůj rodnej kraj. Nevybavim si ani tváře bratrů ani těch, kerý mě prodali pirátům. Zlost a frustrace prostoupí mym tělem, rozhněvanej pohled směřuju na kolemjdoucí kerý rychle přidaj do kroku aby byli ode mě daleko. Konečně je všude prázdno ale ta zpropadená žízeň mě nenechává bejt na pokoji. Odplivnu si je mi jedno že jsem dřív byla dáma a členka oligarchie, dneska jsem jen vobyčejná děvka co obsluhuje v jedný vyhlášený krčmě tady v podhradí. Očima zabloudím k obchůdku hlásajícímu ňáký orientální zboží a všechny ty protivný pocity nechuti vzrostou. To východ mi takhle ublížil, nikdo se mi neomluvil za to co mi provedli, mě a mojim bratrům. Najednou rozrazim dveře silou, kerou vůbec nečekám, eště jsem si nezvykla na nové schopnosti a tak je skoro vyrvu z pantů. Pšíknu, blbý koření, kerý mi dráždí nos. Ani nevim co tu vlastně pohledávám ale teď je i mě blbý odejít pryč.
|
|
|
|
Post by Ali al-Malik on Nov 14, 2016 17:39:30 GMT
Slyším rozražení dveří. Kdo by to tak k večeru mohl být. Lupiči? Nebo jiná sekta. Nikdy jsem příliš nekoukal, kdo si co žádá, ale dával jsem si pozor na věci, které by se dali zneužít. Had začne syčet a sledovat zákazníka. Vždycky vnímá horší věci, než obyčejný člověk i střelka se usadila na své bidýlko. „Čím vám bohu být nápomocen?“ Pousměji se na ni přátelsky a pokynu na křeslo.
Nikdy jsem nedal na první dojem a párkrát si ji prohlédl. Nevypadá jako nějaký vrah, ale kdoví, kam se dají schovat zbraně. „Koukám, že jste někde od moře..zajímavé.“ Začnu se prohrabovat v menší truhličce, kde obvykle shromažduji šperky a další věci. Od setkání s bratrem a masakrem mé karavany jsem ztratil vidinu lepších dnů.
Nakonec narazím na drobnější brož. Nebyla sice nikterak výrazná. Žádné zlato a drahé kameny, ale byla ručně vyřezávaná z palmového dřevo. „Pokud se neurazíte, dovolím si vám dát dárek. „ Usměju se a položím brož na stůl. Vždycky jsem si zakládal na prvním dojmu přátelského obchodníka. Nikdy jsem nechtěl vypadat, jako ty další obchodníci. Pro mě byl obchod život a ne jen peníze a zisky. Když si prohlížím onu dívku, začíná mi docházet, že nejspíše nebude nebezpečná.
|
|
Max
Upír
Šenkýřka
Posts: 2
|
Post by Max on Nov 14, 2016 17:50:59 GMT
"Hm?" otočim se na muže s podrážděnym zamručenim, kerý jsem schopna vydolovat z doběla rozpálenýho hrdla. Pohled mi padne na toho panáka, kerej si tu hraje na obchodníka, ani trochu nepřipomíná svym chováním kolegy z východu, kerý uměli pokřikovat a lákat zákazníky smlouvánim. Přejedu ho očima, nevypadá zas tak špatně, narovnám se v zádech a využiju hlubokýho výstřihu s napěchovanym dekoltem. Pohodim vlasy až mi tmavý vlny spadnou na záda a několika kroky obkroužim obchod. "Co seš zač?" zeptám se bez okolků, tykám mu a je mi jedno jestli se mu to bude líbit nebo ne. O to se nestarám nikdy, žádnej chlap mě ještě nevodmítnul a neřekl ať se k němu chovám slušnějc a s většim respektem. Ušklíbnu se, nelíbí se mi že mě má tak prokouklou zatim co já se musim potýkat s nově zesílenými smysly, slyšim tlukot jeho srdce a jeho mazlíčků. Vábí mě a žízeň mě začne spalovat ještě víc. "Proč protože jsem tmavá? No tak nejsem jako zdejší bledule," prsknu po něm odpověď, hlas mám nakřáplej a výhružnej, moje nálady se hodně rychle proměňujou. "Máš s tim problém?" otážu se ho, ruce si založim na prsou a sleduju ho bez jedinýho mrknutí. "Proč?" kývnu k dárku, ňáký broži kerou položil na stůl. "Chceš si mě koupit? To musíš přidat vobchodníčku," zavrním sladce a na malou chvilku se zalesknou zoubky v úsměvu. "Nejsem tak laciná."
|
|
|
|
Post by Ali al-Malik on Nov 14, 2016 18:18:50 GMT
„Ali Al-malik k vašim službám. Obchodník s orientálním zbožím a kouzly.“ Rozhodím rukama a prohlížím si ji přímo, takřka ani nemrknu. Mé hnědé upřímné oči a vzhled sice mohl říct, že vypadám tajemně, ale pravda byla mnohdy jiná. „Trápí vás život? Láska? Tady vyřeším dost věcí.“ Had ji sleduje a div nevraždí pohledem. Naštěstí jej zpražím pohledem a nechám zalézt do svého koutku. „Ale musím vás varovat… každé kouzlo není věčné a žádá si svou cenu…. A mnohdy to nejsou jenom peníze.“
Vypadala dobře, ale v mnoha očích oheň se skrýval. Neříkám, že bych si s ní dal říct, ale něco na ni bylo zvláštního a já jsem musel zjistit co.„Koupit? Obvykle bych dával nejdražší látku a šperky, ale takhle… vás zklamu. Sex bez citu je jako poušť bez oáz… ztrácí své kouzlo.“ Odkašlu si a omluvně se na ni podívám. „Je to jen dárek, abyste se tu necítila prázdná.“
Vytahuju za sebou od šuplete jeden šuplík za druhým a něco v nich hledám. Nakonec vytáhnu několik křížal a postupně je předám jak Střelkovi, tak hadovi, kteří kupodivu nepohrdnou. „Ale pořád ste mi neřekla, co potřebujete. Je pravda, že někdy se lidé přijdou jen podívat se zájmem, jindy s výsměchem, ale i tak je každý vítám.“ Usměju se ní.
Pak mi pohled na ni napoví víc. Člověk co cestuje pouští, ví mnoho věcí o vodě a žízní. Dalších několik kroků, které jsou až kupodivu ladné, jako tanec se dostanu ke stojánku, na kterém visí měchy. Vezmu jeden zdobenější a obratem se dostanu zase zpátky. „ Nate, napijte se… žízeň je zlý nepřítel, který ukončil cestování nejednomu poutníkovi a poušti má kapka cenu života.
|
|
Admin
Čaroděj(ka)
Posts: 39
|
Post by Admin on Nov 16, 2016 6:04:34 GMT
//Gothí, změň si jméno na jméno postavy a dopiš do statusu, co jsi zač, jako to má Elojluš, díky moc.
Alcinka :3
|
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Jan 4, 2017 12:01:35 GMT
Přijel jsem samozřejmě za tmy, do toho to města a přemýšlel co tu vlastně najdu....no musím uznat krásná země, hojná. Přistihl jsem se při myšlence jak by se asi líbila mé ženě a dětem, ale to už je dávno pryč, za ta staletí kolikrát ani člověk neví kým je.
Když jsem přijížděl, byl jsem jen na koni, ale brzy vyjde světlo a já se musím někam schovat a tak jsem rychle ustájil koně do místních stájí, hodil štolbovy pár mincí, aby se mi o něj postaral a šel se plížit po městě. Měl jsem hlad a tak jsem v temných uličkách přirazil ke zdi nějakého ožralu, párkrát se plnými doušky napil a nechal ho ležet na zemi. Žil, táhl z něho alkohol, ale žil. Lidé si budou myslet že jen přebral a já mohl jít dávno do toho hostince ze kterého on předtím vyšel. ...*U Draka*.. nakrčil jsem nos, znám jednoho Draka, arogantní parchant.
Byl jsem oblečen do prostého oblečení, ano jsem šlechtic, ale to je jen titul, který jsem vybojoval, jsem válečník, jsem vlk, jsem divoch co před několika staletími žil v zemjamce, než si postavil opidum. Spal jsem s dobytkem v jedné místnosti, nebo pod širým nebem. Ted mám kamenné stavení ve kterém se přes den schovávám, koně, služebnictvo a mého bratra, který ted loví v lesích.
Napil jsem se piva a nahlas se zasmál, ač tam se mnou nikdo u stolu neseděl. ....*šlechtic, titul který se dětí po generaci, jak by na to reagoval můj syn, kdyby jsem jeho kostem řekl, že z něj bude šlechtic po otci.*....
|
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Jan 4, 2017 15:32:08 GMT
Vše bylo zvláštní, nový rok sjem nepřivítala doma ale odjela do přístavu, kde toho času bylo velmi rušno, nebo´t všichni námořníci zde zimovali, ráj pro upíra, pila jsem hodovala v převlečení za prostou vesničanku. Daleko od toho jež mi stále unikáa kterého jsem zatím nedovedla mít, odmítá mne tak tvrdohlavě. A přitom vím, jak po mne prahne. Jeho tvrdohlavá zaúřísáhlost, jeho nechutně silné odhodlání mučedníka, který se nesmí vázat, a který musí zemřít, jeho zoufalé smíření s osudem. Hnusí se mi to, ač v nitru je mi to spíše líto, nechci aby odešel, jistěže ne kvůli citům, taková hloupost, na to jsem dostatečně chytrá, ale on je unikát, je skvělý rétorik, moudrý muž, zcestovalý a ošlehaný válečník. je hoden obdivu a především dalšího zkoumání, které je pro mne celoživotním morem. Chci vědět vše, stalo se to mou vášní i posedlostí a psyché kterou skrývá Korialstarz? Tu jsem nikdy neobsáhla, ale musím..je to něco jako můj limit, který hodlám mílovým skokem přeskočit. Vracím se za poklusu do města. kolem je plískanice a já zvednu oči k šedému temnému nebi. Zastavím před Drakem a seskočím ladně z koně, tady ve městěmě znají, také proto na sobě mám již ělechtický oděv s vžrazným kloboukem dle francouzské módyo , které nemajjí místní buranky ani ponětí. Možná ani co je francie..ani co je móda, konečně to mi může být srdečně fuk. překročím ožralu válejícího se u zdi. někdo zde hodoval, usměji se. Vejdu dovnitř a sundám rukavičky, přivykajíc si na ten neskutečný pach podniku. pálenka pot a krev, vše dohromady s kořením a mastným oparem z mas, která se tu připravují. Nezvykle plno na tuto hodinu, rozhlédnu se a zahlédnu místo, vydám se tam abych zjistila, že u stolu již někdo sedí. Pohledný muž, ještě jsem jej tu neviděla. "Sire...dovolil byste Lady znavené cestou aby přisedla k vašemu stolu?" Usměji se na něj s mým typickým dívčím nevinným pohledem a hlavinkou nakloněnou tak fragilně, že by každý uvěřil že jsem pouhou křehkou dívenkou, ale tou jsem nikdy nebyla ne po smrti matky, Salome, bájná tanečnice vyrostla v krvelačnou divu. Usměji se a udělám pukrle. "Angelique de Plessis de Belliere...šlechtična Ingwirth Holdu, věrná královně..." Zamrkám lehce.
|
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Jan 4, 2017 16:34:21 GMT
Napiji se piva a otřu si rukou fousy, to otravné sluníčko mi jen kříží cestu. Kdysi jsem měl slunce rád, rád jsem odpočíval v jeho náručí a pozoroval jeho odlesky ve vlasech mé...... Přimhouřím oči, né aby lépe viděl, ujišťuji vás že lépe vidět už ani nejde.Taková obyčejná hospoda na někoho jako je ona, ale přece a šine si to přímo ke mě. Šlechtična, jistě že ano, ta chůze, ty šaty, nikdy jsem neviděl takové šaty, možná tak nechodí ani královna, ale kdo ví, tahle žena má určitě ještě hezčí šaty, než tuhle robu na vyjížďky. I kdybych nebyl upír poznám, že ještě před chvíli seděla na koni a podle lehce rozcuchaných vlasů, jela pěkně rychle. V duchu jsem si říkal ...*Co tady sakra chce.*....
"Ale jistě má paní , přisedněte, člověka nikdy neomrzí společnost tak krásné dámy." V mém rodném jazyce, by to bylo, posad se ženo a napij se, ale tady bych jí měl, nejspíš políbil ruku a uklonit se jí, měl.... ale neudělám to. Vypadala nevině, ale ty její jiskry v očích tvrdili opak. "Já se jmenuji Brandon a je mi ctí že poznávám někoho tak vznešeného jako jste vy Angelique, bohužel tu vaší královnu zatím neznám a kdo ví jestli budu mít tu možnost, třeba bych mohl dělat u koní že má paní? U ní, u vás? Práce, jako práce moje Lady."
Zdvořilí, zdvořilí, co je to zdvořilost? Měl bych klečet, měl bych jí líbat ruce a připitoměle se usmívat? "Proč jste si Angelique vybrala místo jako je toto? máte snad hlad?" Zeptám se s úsměvem.
|
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Jan 4, 2017 17:38:17 GMT
Vím, že jsem zaujala pozornost většiny podniku, však to není až tak nobl místo, nešla bych sem, kdybych zde neměla něco schované u hostinské. A když jsem tu, kořeněné víno co tu mají je jedno z nejlepších a mohu pojíst, služebná nevděla kdy přijedu takže pokud nevařila pro jistotu každý den, pak stejně není nic co bych dala do úst, ano, nemusím jíst ale jím poměrně ráda. "Děkuji za vaše laskavá slova Sire..." Nevím co říci, vypadá tak divoce tak nějak celý..pocuchaný a neuspořádaný, jiný než jsem já, tak raději nic neřeku abych nevytvořila potyčku, ne že by mi to vadilo ale jsme unavená po cestě a ráda sedn una něco jiného než je koňský hřbet. Zamrkám když sei sednu překvapeně a zvednu hrdě svou hlavinku naslouchajíc tomu co říká, jeho smělost mne zaráží. "Ach...nu práci nemám tedy co vím...podkoního mám, stejně jako služebné...a myslím, že i tak byste nestál o to prát mé prádlo...vypadáte...poněkud..." Natáhnu k nměu ruku a seberu smítko co má na kraji kytlice a pak se opět nevinně stáhnu, vím co s muži dělají letmé doteky. "Neuspořádaně, ale nevypadáte na obyčejný plebs...jste měšťan?" Zeptám se jej a pak mne uhodí do nosu vůně upíra, zornice se mi rozšíří a zubatě se pousměji aby věděl, že vím. "Těší mne Brandone, že potkávám jednoho..nu z našich...po masakru v sirotčinci jich tu moc nezbylo..." Po odtsěhování valné bvětšiny upírů jsem tu defacto já, Marie De La Vega a možná pár dalších kteří žijí ve stínech.Přitakám k němu kdžy se zeptá co tu pohledávám. "Vrátila jsme se po delším pobytu mimo město...mám chuť na místní víno..." Povím kupodivu pravdivě, neboť tato informace není až tak nebezpečná, vlastně je nevinná. "A co tu děláte vy..myslím ve městě, Brandone.." Zamrkám lehce když se pomazlím s jeho jménem v ústech. "Neznám vás...musíte být nový." povím mu, neboť chci aby věděl, že mám velmi dobrý přehled...možná to bylo i tiché varování, s upřeným pohledem do jeho očí. Mávnu na Hedviku, která mi donese malý balíček, který ihned zastrčím az dekolt a objednám si svařené víno.
|
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Jan 4, 2017 18:21:39 GMT
"Sire..." Pronesu, to oslovení trochu výsměšně. "Tak zvete každého muže, kterého potkáte v hostinci Lady Angelique? Nebo jen chcete, abych se cítil důležitěji než jsem?" Povím trochu neomaleně, ale pak se na ní usměji. Mohl bych se omluvit za svojí hrubost, že jí poučuji, ale ani tohle neudělám, je to jen další hezká tvářička co ráda lidmi manipuluje, to je na ní vidět, né na první pohled, ale na ten druhý určitě a né každý vidí tím druhým pohledem, stačí se podívat na muže okolo jak by nejraději udělali první poslední co na jejich očích vidí.
Potom výsměšném tonu dodám trochu smířlivěji. "Nemusíte mne oslovovat Sire Lady Angelique, protože už vaše přítomnost ze mne dělá výjimečného člověka."
Když řekne, že pro mne žádnou práci nemá, tak se pobaveně zasměji. "To abych vašeho podkoního zabil, abych pro vás mohl pracovat, nějaká nehoda, kdy by sám od sebe skočil z vysoké budovy." Samozřejmě, žertuji, i když musím se přiznat, že by mě bavilo pracovat pro tuhle .... Lady. "Dokonce bych vám půjčil mého koně na projížďky, jistě by jste sama uznala jak silný a vytrvalý by mezi vašemi stehny byl Lady Angelique." Dvojsmysl? .... možná, ale když se mne dotkla, tak jsem po její ruce střelil pohledem.
Následně se rozesměji. "Moje žena mne učila jak prát synům oblečení má Lady, ale na krajky je pravda, že mám moc hrubé ruce." Neříkám, že tahle madam není přitažlivá, ale nejsem ničí hračka a tahle dáma si ráda hraje.
"Jsem všechno a nic Lady Angelique, podkoní, či žoldnéř.... v téhle době se člověk musí živit různě." Po pravdě, já zas tak peníze nepotřebuji, ale rád se najímám a pracuji různě, protože mě práce rukama baví, i vraždím za peníze když chci.
Pak mi ukáže zuby a já se s nezájmem napiji piva. "Ano jsem tu nový, máte pravdu Lady, ale podle vaší reakce tu asi nebude mnoho lidí jako já že? Myslím že tak zabrané teritorium tu není, abych s vámi mluvil nepřátelsky, takže mne těší Lady Angelique, co tu pohledávám je věc osudu, co mi přichystá. Dnes krásnou ženu co ráda kouše, zítra......kdo ví co mají bohové v plánu."
|
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Jan 4, 2017 19:10:51 GMT
Zasměji se nad jeho poznámkou a olíznu si ret s pohledem upřeným na něj. "Tak vy jste i velmi velmi bystrý.." Musím ocenit, ač s lehkou ironií jeho velmi bystrý úsudek ohledně mého oslovení k němu. Jeho jazyk je ostrý, přijde mi místy až zbrklý jak dává najevo své pohrdání konvencemi a v tom je i sympatický. Možná je to tím jak velmi mne zasáhlo to jak Korial naopak na konvence dbá a tím pohřbívá sám sebe i to co byhom mohli mít, prospěch jeden z druhého, poznání a rozkoš. Přikývnu k němu, když přeci jen promluví trochu jemněji a pokrčím rameny. "Má přítomnost dokáže mnohé, ale že by někoho udělala elpším, to slyším poprvé ...Si...tedy...Brandone..." Usměji se potutelně a pořád neuhýbajíc pohledem upiji z vína co mi přinesla Hedvika. Pak vykulím tetrálně oči. "Ach já nezdvořilá, nepřipili jsme si!" Zvednu tedy pohár do úrovně očí a smrem k němu, přičemž vyzývavě kývnu aby pronesl přípitek. Zavrtím hlavou když poví jak vehementě rád by se dostal do mé blízkosti, vím jak na muže působím a dělám to záměrně, ač nyní jsem se ani příliš nesnažila. "Bohové vědí proč Ingwirth udělal plný nízkých domů..."Usměji se k němu a skousnu si spodní ret, nakloním se přes stůl blíže. "Nechte mého podkoního naživu a možná se něco najde...časem...ale zatím..však vás vůbec neznám, co kdžy jste lovec, který mne chce jako trofej a tím nemyslím tu v ložnici ale na zdi." Ukáži na kančí kůži piktoreskně visící na zdi vedle nás. Odtáhnu se opět když střelí pohledem po mé ruce a utopím úsměv v dalším hltu vína ať již pronesl příůitek či ne. "Jste ženatý Brandone? Vaší ženě by se asi nelíbilo, že večer trávíte zde s jinou ženou." Popíchnu jej lehce. Jeho poslední věta mne zaujala, je to pěkný pohled na život, pokud věříte, že je něco jako osud, já věřím na to jak si člověk karty namixuje a jak si svou partii rozehraje, spoléhat na osud, skončila bych ůře než má matka, visící s fialovým jazykem a odulou tváří na větvi.
|
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Jan 4, 2017 20:23:46 GMT
"Chlapská ješitnost Lady, když zve taková žena jako jste vy, nazve obyčejného žoldáka sirem, nebo lordem, zvedne mu to ego, někdy nejenom to ego." Povím pobaveně a pohled do očí jí oplácím. "Ale kočka zůstane kočkou, i když jí nazvete lvem." Konvence, co to je? po pravdě ani se mu nechce ke dvoru, protože né každá královna by vydýchala občas jeho hrubé poznámky.
"kdyby místo vás seděl někdo jiný, tak by mne jistě ostatní muži tak nezáviděli tak jako ted, tudíž v očích jiných jsem lepší jak oni, protože se bavíte se mnou a ne s nimi." ne že by mě názor ostatních zajímal, ale Lady Angelique je v téhle krčmě trochu jako pěst na oko, ale moc hezká pěst na oko.
"Přípitek?" Zvednu obočí , ale pak se pousměji. "Nu dobrá tedy. Připíjím na Vaše ostré zoubky a jazyk Lady Angelique." Tuknu si s ní. Né zas tak vehementně by jsem se chtěl dostat do její přítomnosti, jen si myslím, že by to bylo velmi, zajímavé.
"Lovec? Ne Lady Angelique, lhal bych kdybych řekl, že jsem nikdy nezabil žádnou ženu, nebo dítě, válka je krutá, ale zabít ženu jen tak s radosti mi přijde zbytečné," Ne že bych jí podceňoval , ale jsem válečník, miluji boj a boj muže proti muže je prostě zábavnější než zabít bezbrannou ženu.
Když se zeptá na mojí ženu, tak se lehce zamračím. "moje žena by mi udělala další jizvu, kdyby se tohle dozvěděla, je totiž velmi majetnická." Po zamračení se ale rozesměji, sice moje žena už je mrtvá, ale co stejně by chtěl vidět její výraz kdyby je tu přistihla. "Ale mnoho mužů u nás mělo i víc žen."
|
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Jan 6, 2017 16:24:34 GMT
Musím se pousmát, nad jeho již v pořadí druhou velmi dvojznačnou poznámkou. Je to někdo kdo umí rétoriku, přesto mu z bot , takříkajíc čouhá sláma, bez zlého podtextu, je vidět, že se těžko krotí a je zvyklý a divočejší mravy než je dnešní škrobená společnost. I já se musela učit krotit svou divokost a prostořekost a musím říci, že někdy mi to chybí avšak ukázat někomu mé pravé já? Popravdě už ani nevím co z osobností je ve skutečnosti mé pravé já...Salome? Tanečnice? Kurtizána? Milenka králů? Vražedkyně? Šlechtična Ingwirth Holdu? Momentálně nejspíše to poslední. Přitakám na jeho poznámku o kočce, zatvářím se naoko ukřivděně, ale uvnitř? Je velmi obtížné, ba nemožné mne urazit, ale pokud si bude myslet že mi skočil na kobylku a povedlo se mu ranit mou ješitnost tím, že mě považuje za kočku a ne lvici, tím lépe pro mě, pak totiž může lvice v případě potřeby zaútočit ze zálohy. Promluvím nakonec. "Myslíte že vám závidí? Možná, ale vědí, že ani jeden z nich by neměl sebemenší šanci se ke mě dostat blíže...mají tu skvělé pivo ale, až na vyjímky." Podívám se na něj. "Velmi velmi mizernou společnost." Uculím se hravě jako dívenka, když připije na mne. "A na váš velmi zbrklý úsudek." Povím tajemně a nechám aby jeho fantazie onu pronesenou větu přebrala jak jen chce. Připijeme si a přitakám na jeho pronesenou větu. "Některé oběti jsou nezbytné, některé zytečné...rozdíl je jen v tom jak se na to jednotlivci dívají, co je pro někoho zbytečností, pro někoho má naopak velkou důležitost..." Někdo by řekl, že moje závislé ovečky, které jsem zkoumala byly krutě obětovány, já tomu říkám oběti na oltář vědy, které pomohou dalším s jejich psychickými problémy. Jistě lidé by to nepochopili, ale pak velmi rádi využijí poznatků, které tím získávám a poskytuji světu. Pokrytectví, to je jako hladit prase před zabijačkou, typicky lidské chování. Zasměji se a porovnám si účes. "Tedy nechtěla bych schytat jednu od vaší ženy, pokud je z poloviny tak divoká jako vy pane." Narážím nejen na jeho prostořekost ale i rasu, ač myslím, že málo jen velmi málo upírů by se zde mohlo rovnat mému stáří a zkušenostem.
|
|
