Podhradí

"Nejsem moc věřící pane , myslím si že bud je bůh slepý nebo se vyžívá v utrpení nevinných lidí, ale bůh může všechno a mě připadáte, že můžete všechno." Povím s pohledem dolů, ale pak se mu zase podívám do očí. Zaplatil dost? jistě nic není zadarmo, jistě si to ani neumím představit jak zaplatil, ale stejně. "Nejste bůh, to by bylo rouhání." povím tvrdohlavě a nakloním hlavu na stranu. "Démon? To se vás tolik lidí bojí, proto co umíte, nebo to je stránka magie tak odvrácená." Mno jistě vyčarovat dva nosy stojí určitě hodně sil, nebo to prostě jen nechápu.

Když popojde ke mě a dá mi ruce vedle hlavy, tak se mu upřeně zadívám do očí, možná je přeci jen trochu divoký. "Obchodník co potřebuje peníze, ale zase jich nemá tak málo, protože si může určovat cenu podle toho jak se mu chce." Monopol, takový člověk jako on tu snad ani není. to co dal mě. Udělá mi to radost?

Když mě začne hladit, zavři spokojeně oči, ale nakonec je prudce otevřu a tu ruku mu chytnu. "Ne." Zašeptám a dál se mu dívám do očí. "Myslím, že bych měla jít." Koukala jsem se na ten seznam a né všechny ingredience byli levné. "Řekněte mi co za to chcete, moje cena by se vám nemusela líbit."

"U nás jsou peníze důležité a když je válka, tak také dáváme celé mění za potraviny. Nejsem zas tak zhýčkaná, ale přesto si žiji lépe než mnoho lidí. Štěstí je pomíjívé, láska a krása jsou pomíjivé a já si musím šetřit, až pomine ta moje. Jsem sama pane starám se o sebe sama, ale ne vždy to stačí." Jistě mám víc peněz jak kde jaká chudinská rodina, ale nemám tolik štěstí, rozdíl je v tom, že i kdybych se peněz vzdala, stejně nemám tolik štěstí, stále budu sama, bez mích bratrů, bez rodiny, ale s tímhle jsem se naučila žít a rozesměji se. "Příště až přijdu, donesu vám nějakou vodu pane Ali." Také na něj mrknu.
Vytáhnu z pod šaty měšec což je asi tak 3/4 částky a přistoupím blíž. "Je to celkem drahé, ale stojí mi to za to." Jemně se pousměji a také se ho dotknu, vložím mu peníze do dlaní a letmo ho políbím na rty. "Tak si vás cením pane Ali." Prohrábnu mu vlasy a odtáhnu se a dám se na odchod. "Jistě se zase uvidíme."

Právě se vracela z projížďky z lesa, pod kopyty Muireann klapala dlažba a Wulfi se proplétal vylidněnými ulicemi za klisniným ocasem. Když uviděla známou krčmu, nemohla zastavit vzpomínky na první týdny, které strávila v této Bohem pozapomenuté zemi. Už rok uplynul jako voda v řece. Lehce se pro sebe pousměje, zastaví Muireann a sesedne s divokým zavířením tmavě modré suknice a černého pláště, který jí chránil před chladem zimy. Popadne ji za otěže, projede Wulfiho srst na hřbetě, ke kterému se již nemusela téměř sklánět a zamíří si to do stájí. Nečekává zde moc lidí, proto svému okolí moc pozornosti nevěnuje a hledá vhodné místo, která by svými rozměry trochu převyšovalo ostatní, kam by klisnu ustájila. Proto si ani nevšimne mohutného muže na seně hned vedle kobyly. Ale v tuto chvíli se může spolehnout na svého vlka, který si neznámého všiml a zůstal stát na místě jako přikovaný. "Wulfi...?" zamumlá na vlka a nejprve se ohlédne na něj, než sleduje směr jeho pohledu a pohled jí padne na něj. "Oh." zamumlá a chvíli muže tiše pozoruje. Z jeho pozice neumí přesně odhadnout jeho velikost, proto jí nedojde, jak je doopravdy vysoký, takže se jím zase tolik nezabývá. Z jejího pohledu to je prostě jen nějaký pocestný. Zavede Muireann do stání a sundá jí sedlo. Musí to být zvláštní pohled na šlechtičnu, jak obstarává vlastního koně, ale tajné vyjížďky v mládí jí mnohému naučily. Jen co sedlo přehodí přes okraj stání, znovu vykoukne na Wulfiho, který se stále nepohl z místa uprostřed uličky. To už ji trochu znepokojuje.

Zatímco takto vyhlíží ze stání, brzo ucítí dech Muireann na svých vlasech. Jako vždy chce zase něco provést s jejími vlasy. Už automaticky sáhne dozadu a ostrčí její čumák kousek dál od svojí hlavy. V tu chvíli se neznámý zvedne a ona najednou nehledí dolů. Ne, musí pěkně zaklonit hlavu, aby mu mohla pohlédnou do očí. Sama se lehce instinktivně narovná a pohled zabodne přímo do jeho očí. Nic na ní není znát, ani její nechuť hledět nahoru. Když si ovšem zase přidřepne, na chvíli na něj zase hledí zvrchu. Wulfimu se očividně jeho blízkost příliš nezamlouvá, protože mu z hrdla unikne krátké zavrčení a okamžitě se vzdálí na jiný konec stájí. Zřejmě prozkoumávat pachy, kterých jistě cítí plno. "Ja. Říkala," potvrdí mu to stručně i s německým přízvukem v hlase, který se i po roce života mimo Svatou říši římskou nevytratil. Netuší, co, zřejmě pocestného, najednou tak popadlo, že se jí chce starat o Muireann. Prozatím za to nechce ani denár. "Myslím, že jí bude stačit, když jí donesete vodu." prohlásí nakonec a přijme tak jeho nabídku. Znovu se krátce otočí k Muireann a přejede jí rukou po krku a nemůže si nevšimnout tenké vrstvy už zaschlého potu. Možná by potřebovala i trochu vytřít do sucha, ale není si jistá, jestli to chce nechávat na starost jemu. Nemá v plánu se zdržet dlouho, ale taky nechce Muireann zanedbávat. Přeci jen jí na klisně záleží více než na devadesáti procentech obyvatel hradu. Nemůže si pomoct a tiše se uchechnout nad jeho slovy ke klisně.

Je zvyklá spíše poslouchat ostatní než sama mluvit, takže určité niance v jeho hlase zaslechne, zvláště při vyslovování Wulfiho jména... Proto se má v sobě docela silný pocit, že se jí svým způsobem vysmívá. Jí nebo Wulfimu. A co opravdu nesnáší, je drzost a výsměch vůči její osobě. Proto jsou zvířata a knihy nespočetněkrát lepšími společníky než lidské bytosti. Oči jí ztvrdnou a to je snad jediné znamení, že to zachytila, jinak dál klidně stojí vedle Muireann a něžně jí hladí. Klisna nemá ráda cizince. Ani ji neměla moc ráda, dokud si k sobě nenašly cestu. Proto na ni raději dohlíží, přeci jen je dost mohutná a velká, žádný přehlídkový kůň. "Oh, nepovídejte." sarkasmus je v jejím hlase jasně slyšet, ani se ho nepokouší skrývat. Moc dobře ví, co je Wulfi zač, vzhledem k tomu, že ho k ní donesla jeho matka. Proto také jen lehce zkomolila německý výraz pro vlka, přeci jen jí připadalo divné na něj volat "Vlku!", jen v jiném jazyce, než kterým se mluví zde.
Tón jeho hlasu se jí nelíbí čím dál tím víc, ale jediný účinek, který to na ni má, je ten, že se mu příště vyhne a bude ho ignorovat jak nejdéle to bude možné. Žije na této zemi již dost dlouho na to, aby jí dobře skrývaná drzost a neúcta výrazně naštvala. Když rozšíří svojí nabídku i o očištění, zvedne zrak od černé klisny a zabodne své oči do těch jeho. Její pohled nepůsobí tak tvrdě jako jeho, možná za to může teplá barva jejích očí, možná to, že si neprošla vyloženými hrůzami, jako je válka a podobně, takže nemá nijak ohryzanou duši ani žádné vzpomínky, jež by bylo nutno pohřbít. Nicméně jeho pohled drží a lehce nakloní hlavu na stranu. Brzo jí bude bolet za krkem z toho vzhlížení vzhůru. "Co za vaše služby budete žádat?" nebaví jí chodit kolem horké kaše a slova "nemám nic lepšího na práci" už slyšela. A nechce se jí ani za mák věřit, že muž s jeho pohledem to dělá jen z dobroty srdce.

Narovná znovu hlavu při jeho slovech a s nich neříkajícím výrazem ho pozoruje a v hlavě si přerovnává jeho slova. Její sarkasmus nenarážel na to, jak moc zneklidňuje zvířata, spíše jak jí oznamoval, že Wulfi není normální pes, jakoby to sama nevěděla. Z jeho úhlu pohledu jí dochází, že má pravdu, občas zapomíná, že i když si Muireann zvykla na přítomnost Wulfiho, tak to neznamená, že to platí pro všechny koně. Navíc je běžné, že při vyjížďkách v lesích se Wulfi vrátí s krví na srsti. To ovšem neznamená, že se jí líbí, že ji o tom musel poučit někdo jiný, proto její oči znovu naberou tvrdší výraz. Spustí ruku z hřbetu klisny a tiše si pro sebe povzdechne. "Pravda," zabrouká si polohlasem, tak tiše, že by to normální člověk neměl šanci slyšet. Bez dalších slov se klidným krokem vydá ke vchodu do stáje, který za ní předtím zaklapl a rozhlédne se kolem. "Wulfi," zabrouká na vlka, který se o chvíli později vynoří z prázdného stání. Pootevře vchodové dveře a vlk tiše vyklouzne do denního světla. Ví, že se nevzdálí příliš daleko, ale přesto nechává dveře otevřené a zajistí je nejbližším kýblem, aby se znovu nezavřely. Chce mít jistotu, že se její společník může kdykoliv vrátit. Ona sama přejde zpět ke klisně, která si odfrkne, když se znovu objeví v jejím zorném poli, jakoby jí vyčítala, že ji tu klidně nechala.
Při jeho slovech jí po rtech přejede hořký úsměv, vypadá spíše jako úšklebek, ale k jejím očím nedosáhl. "Některým věcem se člověk naučí, jiným ne. A pokud je opravdu touhou vašeho srdce vyčistit Muireann, tak prosím, směle do toho," prohlásí nakonec a pokyne mu rukou, že má volné pole působnosti. Celý život žije s tajemstvím, které jí mohlo stát život velmi snadno, kdyby řekla jen jedinou větu špatně. Jak by se mohla naučit věřit lidem, když od všech očekávala, že ji pošlou po pětiminutovém rozhovoru na hranici? Zjistila, že je nejen lepší, ale i pohodlnější, se s lidmi prostě nebavit a nic neprozrazovat. Už po nějakých 34 let jí to funguje. Když poté zmíní dlouhoudobou práci, kterou by rád našel, jen ho počatuje dalším nečitelným pohledem a znovu se věnuje Muireann, minimálně rukama, a chvíli mlčí a očividně přemýšlí o jeho žádosti. "Zkuste se poptat na hradě. Mám pocit, že neustále shánějí nějaké pracovníky," neříká to s žádným podtextem, prostě sděluje, co si myslí, že je pravda. Lepší radu pro něj nemá a práci také ne, jelikož opravdu víc služebnictva než své dvě služky nepotřebuje.