|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Mar 9, 2017 19:12:34 GMT
Pravda byl to velký kůn, tedy aspoň větší než většina, ale mé měřítko je trochu jiné oproti jiným lidem. Spokojeně se usměji, když si její klisna nechá líbit moje doteky a jemně si opřu hlavu o její a začnu jí čistit a hřebelcovat, zatím co cítím pohled té ženy v zádech. Ano ta žena je zvláštní, ale tak jako tak mi přijde trochu namyšlená, heh nemějte mi to za zlé, ale prostě to tak je. Já si lidé také svým způsobem zařizuji, ženy, muži, bojovník či obyčejný člověk, ale po ta staletí mi není cizí a nepříjemná skoro ničí přítomnost i když se převážně mlčí. U někoho mám chut ho poučovat s někým žertovat a u někoho mám náladu si rýpnout, někomu rád pomáhám a někoho chci naštvat, nejsem vždy stejný, nemůžu ani být je toho ve mě tolik a za maskou na tváři, která je chladná a bez výrazu se skrývají jedny smutné modré oči, ale tohle stejně nikdo neuvidí. Když si zakryje vlasy hrdlo, tak si pomyslím, že její kůn má stejně hezčí hřívu a otočím se zpátky. Takto mlčíme několik minut a já skoro zapomněl, že tam je. Nic jsme po ní nežádal a ani nebudu, byla to jen taková otázka na práci, ne že bych jí potřeboval, k čemu by mě bylo sídlo, krb a služebnictvo? Znovu se k ní otočím a ještě jednou si jí prohlédnu a změním z ničeho nic téma. "Vy asi nemáte manžela že?" No tohle bylo trochu drzé, ale v mém provedení může být i urážka věta, ano jak si má paní přeje, kterou jsem jí dnes několikrát častoval. Né každý štolba, tulák či žoldák by si tohle k urozené dámě dovolil a i když tak obyčejný nejsem, obyčejně vypadám. Jen málo trhanců by si tohle dovolilo, sice nevím proč, protože za tohle tě šlechta potrestat nemůže, alespoň né moc. Ale to bude asi tím, že chudí lidé se rádi klaní a mají přízeň těch bohatých, at už ohnou hřbet, nebo klečí, já jsem téhle ženě neposkytl ani jedinou úklonu.
|
|
|
Post by Wilhelmina von Eichendorf on Mar 9, 2017 19:46:05 GMT
Po chvíli pozorování jeho pohybů a chování, kterým obdarovává Muireann, dojde k závěru, že přeci jen bude moci na chvíli odskočit do krčmy, aby pozdravila staré známé a dovolila si i šálek svařeného vína. Ačkoliv si stále myslí, že zdejší svařené víno není dosti silné. Ve své domovině byla zvyklá na silnější vína a tužší zimy, ačkoliv se to jistě nedá srovnávat se severem, ale nejednu zimu viděla řeku Elbe zamrznout úplně od jednoho břehu k druhému. Ticho, které mezi nimi panuje, jí v nejmenším neobtěžuje, jen ho sleduje při jeho činnosti a občas kontroluje otevřený vchod do stájí, jestli se tam náhodou nezjevil Wulfi. Při jeho slovech se znovu vrátí její pozornost k němu. Nemůže uvěřit, co si to ten člověk dovoluje. Takto strkat nos do záležitostí osoby, jejíž jméno ani nezná. Navíc do jejích záležitostí. Tohle by ji podráždilo vždy, jedno, kdo by to vyslovil - prostý pocestný nebo šlechtic s velkým majetkem a vysokým postavením. Ještě k tomu může připočíst jeho tón a už má obrázek dokonalého chování, které přechází už s určitými obtížemi. Ano, ví, že se chová arogantně, a možná její hrdost na svůj původ hraničí s namyšleností, ale jednou tak byla vychována, takže ať se s tím svět vypořádá. Automaticky se více narovná v zádevch, aby byla alespoň o ten chlup vyšší, nadzvedne bradu a oči zabodne přímo do těch jeho. "Do toho vám ale vůbec nic není, Herr ohne Name," německý přízvuk do jejího hlasu prosákne silněji a způsobí, že její slova zní tvrději, kvůli podráždění i její oči vypadají tvrdší. Ne, nic z tohohle nedělá vědomě, jen se tak projevují její emoce. Protože ačkoliv je její tělo možná napjatější a rovnější než před chvílí, jinak se podráždění ani na její tváři, ani na jejím těle neprojevilo. Kamenou tvář zachovává po většinu času už tak dlouho, že jí téměř nic neprosakuje. Teď to svařené víno bude opravdu potřebovat.
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Mar 9, 2017 20:12:09 GMT
Při její reakci, mi pobaveně zajiskřilo v očích, u ní mě baví trochu jí provokovat a přitom stačí tak málo, protože jí výslovně neurážím, jen mám tvrdý a drzí podton a nesnažím se jí zavděčit. Řekl by, že se nedivím, že nemá může, ale to by už na ní bylo asi moc. "máte pravdu Lady, není, já si jen přemýšlel na hlas." Povím naprosto klidně se stále stejným tvrdým výrazem, ale oči se mi usmívají, i když tvář je až na mluvu nehybná, kdybych byl žena, která by mohla stárnout, tak díky tomuhle nemám vrásky, stejnou taktiku nejspíše využívá ona, vypadá mladší. "Vlastně to nebyla ani otázka, vaše reakce mi to jen potvrdila madam." Umím německy, ze Skandinávie, jsem putoval přes Německo a není to tak tvrdý jazyk jak se zdá, je to celkem suchý jazyk,... sám mám trochu podobný dialekt, podobný a přesto jiný. Dojdu až k ní a jemně, stejně jako jsem předtím hřebelcoval její klisnu jí zvednu hlavu za bradu a trochu se usměji. "Urazil jsem vás?" Zeptám se i když vím že ano. "žena jako vy by se neměla urazit, když konstatuji to co je pravda, nebo se snad za to stydíte?" Nemusí odpovědět, po těch letech umím číst v lidech, její odpovědi znám. Pustím jí bradu, ale stále stojím blízko ní. Zajímala by mě její reakce. Ztvrdli jí rysy, narovnala se a mluví tvrději, ale stejně to není nic ve srovnání s tím jak umím být tvrdý já, né že by tohle byla soutěž, ale ona nic neví co je to mít tvrdý výraz, neříkám že si nic strašného nezažila, to jistě ano, to se pozná podle její odměřenosti a mlčenlivosti.
|
|
|
Post by Wilhelmina von Eichendorf on Mar 9, 2017 20:49:36 GMT
Sleduje ho očima, chladnýma a neústupnýma. "Přemýšlet se dá i potichu. Nebo to je snad nad vaše síly?" uštěpačný tón v jejím hlase je jasně slyšet. Všimla si pobaveného výrazu v jeho očích a to ji dráždí ještě více. Ne, aby vyletěla, ale momentálně má chuť popadnout Muireann a odejít. To ji však její hrdost nedovluje, takto utéct před... výzvou? Bojem? Neumí pro to najít správný výraz, ale to je nyní jedno, protože se k ní přiblížil až nebezpečně blízko... Blíže, než se většina lidí k ní dostala. Má co dělat, aby před ním neucouvla, přeci jen je impozantních rozměrů a jen blázen by nebyl obezřetný. Co si však dovolí poté je vrchol. Minimálně pro ni. Tak důvěrný dotyk nedovolila žádnému člověku už po dlouhou dobu. Jenže ona není příznivcem jakékoliv podoby násilí, proto mu žádná facka na tváři za to nepřistane. Očima ho ovšem propaluje po celou dobu a kdyby byla dostatečně dětinská, už by na něj letěla voda z Muireannina žlabu. Bohudík pro něj jí to přijde pod její úroveň. Už už zvedá ruku, aby mu tu jeho z její brady odstrčila, ale naštěstí ji pustí sám, takže svou ruku také spustí dolů. Na rtech se jí poté objeví chladný úsměv. "Urazil? Ano, svou nepřiměřenou otázkou. Tedy, vaším přemýšlením nahlas, jak jste to elegantně nazval," potvrdí mu, nač mu tuto pravdu vyvracet, stále s chladným úsměvem a zase lehce uštěpačným podtónem v hlase. Stále pevně ovládá své emoce a drží je na uzdě, žádnou scénu od ní očekávat nemůže. Ačkoliv jí jeho blízkost v jejím osobním prostoru není příjemná, odmítá ucouvnout a ustoupit tak jako první. Ráda by ještě něco dodala, ale už má pocit, že toho řekla více než dost a vypadalo by to, že se spíše snaží mít za každou cenu poslední slovo. Nemá žádnou povinnost vysvětlovat tomuto muži, že to, že je svobodná, bylo pouze její rozhodnutí, neboť nápadníků měla více než dost. A že hlavním důvodem pro její svobodu je čarodějnická krev v jejích žilách, to také k přežití vědět nepotřebuje. Proto už jen zpřímá hledí nahoru do jeho očí, nepoznamenaná jakýmkoliv pohledem, který za celou dobu jejím směrem poslal a jen očekává, kdy se stáhne z jejího osobního prostoru do patřičné vzdálenosti.
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Mar 9, 2017 21:45:57 GMT
Mlčení není nad mé síly, takže její poznámka po tom co jsme většinu promlčeli je cela iracionální, ale když si myslí, že mi její ironie ublíží mílí se, mě už neublíží nic, jsem prázdná a to co před ní stojí je jsou jen vzpomínky na to co bylo. Nic? žádná reakce? Je ztuhlá jako prkno, vím že jí to je nepříjemné, ale jediné co udělala, je, že po dlouhé chvíli mi tu ruku chtěla stáhnout, nic víc? žádná facka, osočení, nasupený výraz nic? Zklamala mě, ale na tom nezáleží, každý člověk je nějaký, ale jak si myslí, že je svobodná, tak opak je pravdou a ten kdo jí uvěznil je ona sama. Jistě chladný úsměv, jak jinak, ale stejně není dost chladný jak si myslí. Nastalo dlouhé mlčení s pohledy soupeřících proti sobě, pak se ale rozesměji, tomuhle všemu, jí, světu a sobě. Pak ovšem zase zmlknu a mám na tváři zase ten svůj výraz, jako kdybch něco věděl, co ona neví a ona toho neví opravdu hodně i když si myslí že toho dvakrát tolik ví, neví, prostě neví. S kamenným výrazem Dojdu k otevřenému oknu ze kterého jde proud světla a já z poza stínů natáhnu ke světlu ruku. Okamžitě se mi začne pálit, z prstů se mi začne lnout pára a já se na to dívám ze zajímavým výrazem. "Upřímně je to vaše volba, respektuji to, v mém kmeni když žena muže nechtěla, tak se to respektovalo, ale nejste tak svobodná jak si myslíte." Stáhnu ruku ze světla a ponořím jí do vody. "Vězníte sama sebe, jste příliš škrobená a ztuhlá" Dojdu k její klisně a začnu jí zaplétat cop. "Jste takhle spokojená? Upřímně? Když ano proč se neusmíváte?" Tentokrát jsem do ní nerýpal, mluvil jsem klidným a rozvážným hlasem.
|
|
|
Post by Wilhelmina von Eichendorf on Mar 10, 2017 15:04:23 GMT
Musí mu přiznat jedno, a to, že má hezký smích. Jen kdyby nebyl namířen proti ní, nebo tak to alespoň cítí. Přesto to v ní nevyvolá žádnou další silnější ozvěnu, stačí to pouze na to, aby v ní podrážděnost dále přetrvávala. Pozoruje ho, zatímco míří ke dveřím do stáje a poněkud překvapeně pozrouje dým, který mu začne stoupat z prstů a je jí jasné, že se mu právě kůže pálí. V tuto chvíli je jí jasné, čím je. Samozřejmě, že hluboko uvnitř cítí strach, jelikož stále upírům nevěří. Byla vychována, jak byla a to se těžko mění, zvlášť, když jí nikdy nezavdali důvod k tomu, aby v ně vložila svou důvěru. Výraz jeho tváře ignoruje, co o ní může vědět... Dobře ví, že jako čarodějnice má vůči upírům určitou... imunitu, dá se říci, minimálně co se její mysli týče. Sama přejde k Muireann, aby se zlehka opřela o sloup vedle jejího stání, zatímco poslouchá jeho slova a sleduje, jak přechází k její klisně a začíná jí zaplétat cop. Nemůže zabránit pobavenému úsměvu, když prohlásí, že je příliš škrobená a ztuhlá. Jako všichni Němci. To, že jsou národem sucharů, je přece po Evropě tak známé, že by tím už neměl být nikdo překvapen. "Jsme přece národem sucharů, je to jen logické," zamumlá nakonec s jemným pobavením v hlase, nemohla si to odpustit. Je si jistá, že to uslyšel stejně zřetelně, jakoby to řekla nahlas. Je jí jasné, že si domýšlí, jaké jsou její pohnutky a skoro to vypadá, jako by se snažil změnit její způsob myšlení. Ach, jako kdyby k tomu stačilo pár cizích slov! Pak by už byla někde jinde. Jen díky tomu, že už to nemělo formu rýpnutí a zřejmě mluvil vážně, se rozhodla mu dát jakousi odpověď. Navíc ji přestávala bavit ta hra na kočku a na myš, kdy ona byla myší a uhýbala před jeho otázkami. Třeba jí dá konečně pokoj. Ať si to přebere, jak chce, ať si udělá obrázek, jaký se mu bude nejvíce líbit. "Povím vám tedy tajemství. Víte, co se dělá čarodějnicím, které objeví ve Svaté říši římské?" optá se ho, na rtech jí stále hraje lehké pousmání, teď už spíše smutné. Jediný náznak jejích emocí. Nečeká, jestli jí odpoví, zda to ví, nebo ne, pokračuje plynule dále, s pohledem upřeným před sebe, jako by viděla, co on ne. "Nejprve jsou mučeny, aby se přiznaly k obcování s ďáblem. Následně je přivážou k hranici a upálí je, nejlépe i s celou jejich rodinou. Přesně proto se děti s příliš velkou mocí zavírají, aby nepřišly do kontaktu s lidmi. Přesně proto nikdy neuzavřou svazek manželský, aby nepředali své prokletí dále. Tomu se člověk těžko směje," ačkoliv mluví, jako by se jí to netýkalo, jako by vyprávěla příběh někoho jiného, je to její příběh. To, že jde o ni, zůstává nevyřčeno mezi řádky, ať si domyslí, co chce. To mu očividně jde. Její obličej následně nabude znovu částečně neutrální výraz, ale její oči jsou měkké, když lehce natáhne ruku, tělo natočí, aby čelila Muireann a přejede jí něžně po nozdrách. Nyní, po roce života tady, jí tolik nevadí sdílet informaci o své příslušnosti k rase čarodějnic. Jinak tam není toho tolik, co by se dalo nějak uchopit a vzít proti ní. Snad jen odloučení od okolního světa během jejího mládí, ale to svým rodičům nevyčítá. Není to nic, s čím by se potřebovala vyrovnat, prostě je to fakt, který její povahu ovlivnil více než jiné.
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Mar 10, 2017 20:17:45 GMT
Kdybych jí chtěl ublížit, už dávno jí ublížím, i kdybych nebyl upír, tak bych mohl, i kdybych byl žena, tak bych jí mohl zničeho nic provrtat dýkou, ale proč bych to dělal? Navíc člověk by se mohl bát už všeho. Ano chápu, že jsem přeci zlý a strašlivý upír co může manipulovat s lidmi a sát jim krev, ano zní to děsivě, ale tak to není díky manipulaci kolikrát tn člověk ani neví, že z něho někdo pil a navíc já jí ani nepoužívám cucnu si s opilců, kteří jsou mimo, nebo abstinuji.... což je po hodně dlouhé době celkem nebezpečné. Vím jsou i někteří upíři, kteří toho využívají, jsou i někteří lidé co využívají své moc, takže je to bytost od bytosti. "A já jsem národ barbarů a nájezdníků, divochů s nemytými vlasy, kteří znásilní každou ženu a ukradne váš majetek." Nebo jsem zlý a strašlivý upír, který zabíjí ženy, člověk si může vybrat jaké je to měřítko. "V téhle době jsou měřítka a odsouzení člověka předem na hlavní linii, ale nejde soudit člověka podle jeho pověsti." No ona by jistě mohla podotknout, že trochu barbar jsem, ale to bych soudil spíš mé povaze a také tomu, že mě ještě nikdo kromě mé ženy nezkrotil a ta byla také tak divoká, že to bylo zkrocení jiným způsobem, jenom k ní a našim dětem. Když mi poví příběh co se dělá čarodějnicím, tak trochu cítím že mluví o sobě. Ale tohle nic neřeší, být zapšklá jen proto co se děje, navíc tady se to neděje. Tak jako tak si i přes svůj úděl čarodějky najdou partnery a mají děti, i přes tu hrozbu a navíc v téhle době se děje tolik věcí, že trápit se do konce svých dnů nad touhle jedinou z ní dělá jen to co je. "Tajemství? Víte co se dělá s upíry? V tomhle městě tu byla nedávno na ně genocida a ze všech lidí vím jen o dalších 4. Zlodějům se seká ruka, hádavé ženy jsou pár dnů v pranýři, nevěrné jsou ukamenovány a navíc nevinní lidé jsou obžalováni s čarodějnictví jen kvůli jejich majetku i když to čarodějové nejsou. Tak jako tak at už je člověk čaroděj nebo ne nikdo se to nikdy nemusí dozvědět a geny se šíří dál i když je pronásledují či ne." Ach dlouho jsem neměl tak dlouhý monolog, stejně jí to asi nepomůže, ale ve světě je tolik nespravedlností a stejně se rodí děti, lidé jí pojí a baví se dál. Nadechnu se a vydechnu a promnu si oči. "Váš názor nic nezmění madam, ani tohle město, takže co vám na to mohu říct, než to že se klidně můžete užírat vzpomínkami do konce života, nebo se z budoucího života radovat." mohl bych se také litovat, jak jediná žena kterou jsem miloval, umřela, jak jsem přežil všechny své děti i svůj kmen, jak se ze mě stalo díky jedné upírce to co jsem nikdy nechtě aby se ze mě stalo. Miloval jsme slunce a život, jídlo i pití, chtěl jsme umřít se svou ženy obklopený vnoučaty, chtěl jsem toho v mém kmeni ještě tolik toho provést, naučit mé syny jak bojovat, dcery rozmazlovat a najít jim hodného muže... pokud by ovšem nebyli po mamince, ale nedělám to, nevyprávím jí svůj příběh o tom kolik matek mi umřelo, kolik bratrů, kolik jsem zabil lidí když jsem ještě neovládal svojí žízeň. Tohle nemá cenu řešit, stejně bude taková je a já jsem v jejich očích ten barbar jak se o našem národů říká, urvalý drzí a nepříjemný a tak se znovu posadím do sena a zavřu oči když nespím, jistě mi na to nic neřekne, jen bude pokračovat. "Vy žijete v minulosti, já žiji z minulosti Lady, sice se to moc neliší, ale já si z ní betu jen to dobré."
|
|
|
Post by Wilhelmina von Eichendorf on Mar 10, 2017 21:04:02 GMT
Takže její vtip padl na neúrodnou půdu. Tedy spíše pokus o vtip, jak ji zde pocestný označil, je přece celá škrobená a ztuhlá, takže vtipy dělat neumí. Docela by i čekala, že se rozesměje a odsouhlasí jí to. Tvářil se, jak ji má prokouknutou a ví o ní vše, přitom ani nezaregistruje její uvolnění. Tomu se musí znovu pousmát. Dál poslouchá jeho příběh, jeho "obvinění", celé si to tiše vyposlechne. Nijak nemá žádnou touhu mu více prozrazovat, proč se také hádat s člověkem, tedy upírem, který je přesvědčen, že si udělal perfektní obrázek o její povaze? Netvrdí, že v jeho slovech není pravda. Jen ne všechny pravdy se vztahují k ní. Vlastně ho sama k těmto závěrům navedla, protože s ním sdílela jen neúplnou část obrazu, který nazývá Mein Leben. Teprve po několika vteřinách ticha, během kterých něžně hladí Muireann a jeho slova omílá v hlavě, znovu otevře ústa. "Neříkám, že nemáte z velké části pravdu. Máte, svět nehraje fér. Ale netvařte se, že o mně a mých pohnutkách víte vše, jako kdyby jste si přečetl mou knihu života nebo něco podobného," její hlas plyne klidně, bez emocí. Mohl by se zdát chladným, ale to jen schovává, co je uvnitř. Proč být zranitelnější, než je nezbytně nutné? Jak sám říkal, všichni žijí v nespravedlivém světě, čím méně možností jí ublížit okolí dostane, tím lépe. "To hlavní, co mi vadilo, byly vaše nepřiměřené a dotěrné otázky na mou osobu, na které odmítám dát odpovědi. A také vaše drzé chování. Jak jste si již jistě všiml, jsem namyšlená a pyšná šlechtična, která si na svém titulu a původu zakládá," po těchto slovech se natočí jeho směrem, zvedne na něj jedno obočí a ušklíbne se, v očích jí sice žádné plamínky nejiskří, přesto jsou živější než byly před vteřinou. Ano, vyžaduje od okolí určitou úctu a slušnost, a nedostatek těchto věcí v chování ostatních ji dráždí, a také nevěří snadno lidem a nechce se otevírat druhým. To snad ale nejsou vlastnosti, které by jí hned zařadili mezi lidi, kteří jsou uvěznění v minulosti. Ona se cítí spokojeně, je zde více svobodná, než si kdy dovolila přát. Nijak dále neřeší to, že se přesunul znovu na hromadu sena. Očima přeběhne k dveřím, kde se mihne ve slunečním světle pro ni známá srst. Je na čase vyřídit, co chtěla. "Děkuji vám za obstarání Muireann i za vaše... rady. Určitě je budu šířit dál, aby náhodou někdo nezůstal uvězněný v minulosti," ano, začala si z něj utahovat, jako on si utahoval zpočátku z ní. Nevadí jí oplácet stejnou mincí. Navíc má za sebou mnoho hodin výchovy a všemožných průprav, děkovat se naučila v několika jazycích. Na rtech se jí objeví drobný, pobavený úsměv, než naposledy pohladí Muireann a přesune se k sedlu, kde zašátrá po váčku s pár mincemi, který si vždy bere s sebou. Nyní opravdu potřebuje ten hrnek svařeného vína, nejlépe bez jeho přítomnosti.
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Mar 10, 2017 21:34:44 GMT
Já se nějak tvářím to je překvapení, netvářím. "To netvrdím, bytosti v tomto světě jsou mnohdy komplikované, ale jak jste řekla v mnoha věcech mám pravdu, takže ve vás nečtu až tak špatně, takže i kdyby jste všechno na mne hrála my Lady, tak jsem aslespon tuhle roli více méně pochopil." Stejně jako ona lidem nedůvěřuji, kdo ví jestli tohle byla pravda, jsou lidé, kteří jsou herci a naschvál vzbuzují v lidech nějaké pocity, které chtějí aby pocítili, ale já už jsem příliš stár, takže jsem rád za něčí přítomnost, takže i kdyby takhle žena mluvila pravdu nebo ne, jsem rád že jsme jí poznal a kdyby mluvila pravdu, tak aspoň jí z části chápu. "Kdyby jste byla opravdu namyšlená šlechtična, tak se se mnou nebavíte, ani mne nenecháte sáhnout na vašeho koně. Mimochodem je to krásný kůň, milé povahy, ne jako ta moje mrcha." Povím s úsměvem a když kráska uslyší, že se o ní bavím, tak na mě nasupeně zafuní a snaží se mě kousnout, já ale uhnu a dám jí letmí polibek na lysinu což jí uklidní. "Ty víš že tě mám rád Krásko." Zašeptám jen pro ní, uvolněně. Když se dala na odchod a začala si ze mě střílet, z nezájmem jsem jí jen pokynul hlavou, mě neurazí tak snadno, já jsem řekl pár věcí, ona řekla pár věcí, ale naštvat 500. let starého upíra jen tímhle? To není tak docela možné, hlavně když už jsem skoro prázdný, skoro bez emocí a bez výrazu s kamennou tváří a očima se srdcem, které mi už dávno nebije, ale stále tam je. "Bylo mi ctí vás poznat." Povím upřímně, takže její poznámky zůstali bez odezvy, zatím co když jsem si zní střílel já, tak na ní bylo vidět, jak se narovnala a zchladla. "Jistě se uvidíme znovu." Podívám se jí do očí, jemně se usměji s následně je zase zavřu a zahrabu se víc do sena a natáhnu ruku po mé klisně, abych jí pohladit. Nic jsem tentokrát nemyslel ironicky, ani jako urážku, a asi bych jí o rád viděl znovu, jako každého člověka, třeba se uvidíme někdy u dvora, třeba se i já obyčejný barbar pořádně umyji a obleču a pokleknu před královnou..... a třeba také ne. Hodně lidí by se uklonila i téhle ženě a na rozloučení jí políbila dlan, představila se a mluvila upřímně, ale já už jsem byl král mezi mými lidmi, i jako malý jsem byl nezkrotný a i když ostatní připadám hrubý a neotesaný, tak to je jen tím, že jsme nikdy neměl v sobě dostatek pokory a pokleknutí by mě pokořilo, ani mí lidé se mi nemuseli klanět, klanění byla pro nás jako pokoření , zlomení tím čím jsme. ..... byli.
|
|
|
Post by Wilhelmina von Eichendorf on Mar 10, 2017 22:23:40 GMT
Nakloní přemýšlivě hlavu na stranu, ale nakonec jeho slova nechá bez odezvy. Nemýlil se ve všem, možná ji tak opravdu vnímají ostatní, ačkoliv ona sebe ne, nebo spíše toto ukazuje ostatním. Jen hlavu zase narovná, konečně najde váček s mincemi a vyjde ze stání. Popleská Muireann opravdu naposledy po krku a usměje se na svou klisnu, která do ní drcne čumákem a odfrkne si, jakoby jí říkala, že je dost stará na to, aby se o sebe postarala sama, takže může jít a nemusí jí dělat chůvu. Kmentáře o své povaze nekomentuje, myslela to trochu jako nadsázku, takže nereaguje na to, jak to vzal vážně. Má pocit, že debata na téma její povahy a chování dnes už byla dosti dlouhá a není potřeby jí prodlužovat. Otočí se na něj s jemným úsměvem na rtech, když převede řeč na Muireann. "Až na to, že je neskutečně tvrdohlavá. Jak mezek," tiše se uchechtne, protože Muireann mezek opravdu není. Pobaveně sleduje počínání jeho koně, samozřejmě nezaslechne, co jí říká, vlastně si ani nevšimne, že jí něco řekl. Osoby, které respektují zvířata, nemohou být nutně úplně zlé... jen otravné. Její tvář znovu nabyde stoického výrazu a kývnutím hlavy a mírným pohledem přijme jeho slova, ve kterých slyší upřímnost. Ano, když nemá v hlase kousavý podtón, může být jeho hlas znít i mile jejím uším. "To zajisté, jen doufám, že příště se s rozborem své povahy dozvím i vaše jméno," nedá se říct, že by laškovala, vlastně její chování se u většiny žen označuje jako velmi rezervované, nicméně koutky rtů jí cukají do drobného úsměvu a její hlas opravdu nezní útočně. Její podrážděnost už odplula, jako smítka v řece, a zanechala po sobě klidnou hladinu. "Auf Wiedersehen," rozloučí se s ním ve svém rodném jazyce a pokyne mu na rozloučenou hlavou. Poté se vydá elegantní chůzí ke vstupu do stájí a vyklouzne ven do chladného dne, načež za sebou zavře dveře. Venku se střetne s Wulfim, který prozkoumával nejbližší okolí a nyní se k ní připojil, a zamíří přes hlavní vstup do krčmy, kde její postava následně zmizí.
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Mar 20, 2017 15:25:49 GMT
Pokrčím rameny, jistě vybírám si, vždy si vybírám já, proč bych měla dát šanci chlíípným mužům co za to nesotjí na to jsem jich měla dosti abych věděla, že žádný z těch frantíků mi nepředvede nic nového a proto chci aby se mi muž , se kterým ulehnu líbil, aby mne fascinoval aby byl krásný a silný, nebot to je jediné co nyní již dokážu ocenit. Ne, dobe ocenit není zcela to co dělám spíše, využít a užít si to. Ano to je přesnější. Abych někoho ocenila na to je třeba více než svalů, on ví, on, který mne odmítá. Usměji se a vycením jemně zoubky, nakloním s ek němu. "Není to poprvé ani naposledy...když je plno a jsou stoly po jednom, vždy si vyberu pohledného muže." Povím mimořádně upřímně, přesto to z mých úst zní nadřazeně a vysměvačně. "Nuda je úhel pohledu drahý Sire." Povím jen s tajemným poloúsměvem. Snaží se mne vyprovokovat? Urazit? Jen způsobí že mi více jiskří oči a baví mne to. "Začínám být ráda, že tu vaše žena není.." Zašeptám po jeho popisu rvelačnosti, zaflémuji a cítím jak se mu líbí zabíjet jeho rudé oči v bitvě,doslova si dovedu představit jak se vrhá lačne na kořist...fyzicky, já si potrpím spíše n psychické týrání. Bordel od střev a tak pro mě není, nicméně obdivuji jej. Což mz v žádném případě nesdělím. "PLetu se, nebo jszte stále nepověděl co tu ve městě hledáte?" Zeptám se jej míříc zcela záměrně řečí jinam.
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Mar 20, 2017 15:53:23 GMT
Proč? Protože je to chlípná žena? Tedy aspon si to myslím. Vím upíři jsou nesmrtelní a upíři se také strašně nudí, žijí několika životy a v každém dalším se nudí víc a víc. Přimhouřím oči, když se na mě nakloní a pozoruji ji a její úsměv nic neříkajícím pohledem s kamennou tváří, ale neucuknu, prostě jen sedím a pozoruji jak ji, tak i její křivky, které se přiblížili, opakovala bych se kdybych řekl že je to opravdu krásná žena, ovšem poklonu jí skládat nebudu. "Tak to mám jistě štěstí že sedím sám, že Lady Angelique?" Povím pobaveně a chytím jí ruku za zápěstí, tvrdě a pevně a přitáhnu si její ruku k ústům a s nebezpečným úsměvem a vyzývavým pohledem zapíchnutý v jejích očích přejedu špičákem po její jemné dlani a slíznu kapku krve. "Jak pravíte madam úhel pohledu." Pak jí ruku pustím a napiji se z piva. Její radost s toho že tu nemám ženu s ní neudílím, ale ona ani neví že moje žena je dávno mrtvá, tak si to mohu dovolit říct. "Tohle je také věc názoru Lady Angelique, moje žena by se vám líbila." Zasměji se a rozhlédnu se kolem, jako kdyby měla každou chvíli přijít. "Nepletete, jistě že ne, ale i když máte velice krásné oči, nemyslím si že vám to povím." Povím jí chladně , načež si jí znovu prohlédnu. "Ale jsem jen pouhý žoldák, takže možná ani žádný cíl nemám. A jako váš štolba také zatím nepracuji. Takže se mohu ptát já co tu dělám Lady Angelique? Víte to vy? "
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Mar 21, 2017 8:33:50 GMT
Líbí se mi jak zvládá odolávat, přeci jen upíři jsou v tomto velmi velmi zdatní, on pro mě neznamená příliš atraktivní objekt zkoumání psyché, upíři bývají velmi zasekaní a často prázdní, vím o tom své, ráda pozoruji z mého psychologického hlediska spíše teplokrevníky nebo novozměněnce. Nepotřebuji poklony, stačí jeho jiskra v oku, vím jak vypadám, i jak na muže působím, tedy netřeba planých slov z mé strany. "Nebo smůlu, záleží jak se na to díváte Sire.." Usměji se a zvednu hlavu abych odhalila labutí hrdou , pyšně nesenou šíji. Přitáhne si ruku k úústům a já na ní ucítím jeho ledový dech, semknu rty vyzývavě a pohledem neuhnu. Skloním oči když ochutná mou krev. Riuku si stáhnu a olíznu druhou kapku co vytryskla než se ruka zahojila. "Nejste zrovna zdvořilý..." pití krve je velmi osobní záležitost. "udělal jste si u mě dluh, teď mám práo ochutnat i já vás, ale já nedovedu zůstat u kapky." povím nebezpečně ale s úsměvem, který značí,že mu to nebude nepříjemné. Jeho proslov je prádný a nic neříkající, myslí si jak je tajmený? možná, spíše nemá odpověď. "Myslím si, že tu tíkáte, utíáte před svou ženou a hledáte rozptýlení, až příliš často jste zmiňoval nudu...tedy se nudíte, a pokud byste se chtěl starat o mé stáje...kdo jsem abych odmítla..." Zvednu pohár kůstům a napiji se lahodného moku.
|
|
|
Post by Beatricé on Mar 21, 2017 8:42:36 GMT
Je nádherný den, mé bosé nohy se sotva dotýkají země jak spěchají uličkami na tržnici. Protočím se dokola jen z čitré radosti, jak na mě dopadají kapky jarního deštíku. Lidé se buď dívají nevraživě na tuhle orientálku která se sem vetřela a je to kejklířka, a jiní s radostným smíchem, ostatní si na mě již zvykli, i na ot , že připomínám jednu ze šlechtičen, co tu dříve žila. Cestou na tržnici mě ale zarazí vůně, vůně vanilky, skořice a kadidla, narazím a obchůdek se zbožím, kter jako bych znala, některé věci v něm jsou z mé rodné Indi ale tu zemi si nepamatuji, vlastně není ani rodná co vím narodila jsem se po cestě do Evropy. Nedá mi to a s košíkem v područí vstoupím, mé černí vlasy rozpuštěné se zavlní v oparu opia a páry z dýmek a já vydechnu fascinovaně, tolik nádherných pašmín, korálů a šperků, sukně, látky, koření. Je to nádhera, zastavím se u jedné fialové pašmíny a obtočím ji kolem těla, vydechnu nad její jemností. jsem tak fascinovaná, moje černé oči těkají všude po zboží a lidí si ani nevšímám. Přitisknu ji na svou bezchyně opálenou tvář a zavrním blaženě jako kotě v košíku s klubky.
|
|
|
Post by Ali al-Malik on Mar 21, 2017 9:23:15 GMT
Byl další z těch dnů, kdy jsem by rád. Seděl jsem u svého pultu a sledoval dnešní zástupy lidí. Naštěstí, nebo naneštěstí se chýlilo k poledni, takže lidé začali odcházet a já se mohl soustředit na své nejbližší. Vytáhl jsem několik menších bílých myšek a položil jsem je nedaleko hada, který se hned do nich pustil. Střelka by si nejraději dala také, ale poslední dobou ji krmím jen semeny pro její dobro. Střelce se to nelíbilo a tak co chvíli se ozvala. „Nemůžeš jíst jen co ti chutná..“ zamručím a sleduji poslední zákazníci. Opálená snědá….byla podobná mě, ale o dost krásnější. Možná jako pouštní růže. Sám jsem jich pár našel byl to nádherný pohled. Zvednu se a vydám se k oné krásce. „Dobrého krásného dne přeji. Copak vás trápí? Či co sháníte? Nebo, jak vám můžu pomoci.“ Ptám se klidným veselým tónem a kývnu k pultu. „ Šálek čaje?“ Zeptám se nakonec a se tančivým krokem vydám k malým šuplíkům, kde jsem měl uložené čaje a koření.
|
|