Podhradí

Pousměju se a pokroutím hlavou. „Peníze.. zlatky … kdo je má, ten je rozhazuje jako kamínky. Ten kdo je nemá je touží mít. Za trošku čaje trocha klidných slov. Nic víc, nic míň.“ Zasměju se a hodím bylinky do konvice, kterou nechám, aby dokonala své dílo. „Také vám nabízím za prosté slova..prostý dárek.“ Vytáhnu menší truhličku, kde je několik vyřezávaných amuletů na šňůrce. Všechny mají podoby zvířat z pouště. „Pokud chcete berte, pokud ne, tak se neurazím.“ Pousměju se a už konvička syčí. Střelka se nevraživě dívá po všem kolem a had se lýně rozvaluje na pultu. Opatrně rozleji horkou vodu do šálků s čajem. „Ale stále jste mi neodpověděla na mou otázku. Copak zde hledáte… někteří zde chcou jen zboží. Jiní jsou hnáni zvědavostí. Ale najdou se i tací, kteří mají problémy. A já, pokud můžu, tak pomůžu.“ Kývnu k šálku.

Natáhnu se pro šálek a lehce upiji. „Na bolest hlavy tu mám spoustu bylinek.“ Směju se mile a koukám se přímo do jejích očí. Je to pohled skoro kněžský, nebo otecký, který se vám snaží kouknout až do duše. „Nerad znám svůj osud… budoucnost se vždy ráda mění. To je na životě to nejkrásnější… nevědět, co vás čeká a svůj život prožívat naplno. „ Sleduji její svůdné rty a nádherné tělo. „ Safra… na opium jsem zapomněl, ale jestli chcete… můžu vám jej dodat.“ Směju se mile a prohlížím si amulet. „Divoká a nespoutaná. Hravá i dravá… nejraději se vyvalovat na teplém kameni v poušti…. Zajímavá volba.“ Neuhýbám pohledem. Skoro bych se v jejích očích ztratil. „Och… má vůně?“ dodám provokativně a laškovně a pomalu popíjím čaj. „Není to nic extra… žádná moc sladká vůně..“ Sleduji šátek, který má na krku. „Sluší vám.“ Dodám a kývnu stranou. „ máte hlad?“

„Určitě se skočím podívat. S karavanou, kterou jsem převzal jsme také měli několik představení..ale nebylo nikdy moc dobré..zato vaše už kvůli vám bude úžasné.“ Směji se a hrábnu pro několik hrozinek. „ Máte nádherné tělo…divokost… mládí…musíte mít spousty nápadníků.“ Zalichotím a sleduji její nádherné gazelí nožky. Bosé a k ní… seděli. „Mnu u někoho znám cenu od pohledu. U některých ne. Ale pro některé… nabízím hru. Vlastně několik her. Buď si o něj můžeme zahrát kostky, nebo mi nabídněte svou cenu a já zvážím zda ano, nebo ne.“ Uchechtnu se a zakroutím hlavou. „Nezdržujete mě. Obvykle tu nebývá moc lidí… navíc teď v dešti sem nikdo jen tak nepůjde…. Na to tu už znám.“ Mrknu a upíjím svého čaje. „Takže výběr nechám na vás spanilá.“ Odložím hrneček a spokojeně mlasknu.

Ach smůlu? to jistě že ne, i kdyby to byla stará babice, tak bych jí klidně hostil u stolu kdyby sama chtěla, nikdy nevíte co vám užitečného kdo řekne, i když byli doby když jsem vzhlížel ke starším, ted jsou pro mě stařenky jen mladé a naivní dívenky... oproti mě určitě a tak je už neberu v potaz jejich hlas starších.
Po té co jsem ochutnal její krev, podle chuti jsem zjistil, že je starší, stále mě totiž dráždil na jazyku. "Připadal vám žoldák někdy zdvořilý?" Zeptám se jí pobaveně a zapíchnu jí ledové oči do těch jejich. Zdvořilí nejsem nikdy, i před královnou bych nejspíš utrousil nějakou drzou poznámku, protože žiji tu, ale ona není moje královna, nikdy mi nikdo nebyl králem i když jsem pro ně zabíjel, bylo to jen proto, že to bylo výhodné. Navíc, i kdybych měl nějakou tu zdvořilost v sobě, tak jí použiji jen proto, že by jsme s ní měl vedlejší plány, ale nemám.
"Dluh?" Rozesměji se, konečně mi ta maska povolila, protože tohle mě opravdu povolilo, jedna část mysli hned zabloudila k tomu kolik kapek a hlavně čeho to bude asi chtít, protože jedna má část by byla připravená rozdávat jak by bylo libo. "Chtěl jsem ochutnat a tak jsem si vaší krev také vzal Lady Angelique, ale to neznamená, že vám hodlám něco vracet, ne pokud sám nebudu chtít. Myslíte si že budu chtít?" Zeptám se tázavě a utopím můj úsměv v poháru piva. Když pivo odložím, zase mám svůj typický výraz.
"Né má milá Lady Angelique, před mou ženou opravdu neutíkám." Dal bych nevím co, kdyby tu se mnou byla s těmi svými bosými chodili a rozcuchanými ohnivými vlasy se slámou.
"Ale ano máte pravaldu, zmiňov jsem nudu, ale tu vaší. nikoli svojí." Asi si myslí, že ve mě může dokonale číst, ale co když studuji já ji.
Ale když mi řekne, že se mohu starat o její koně, tak mi zajiskří v očích. "Takže mohu zabít vašeho štolbu?" povím drze.

"Ano i zdvořilé žoldáky jsem poznala, já poznala tolik, že nemám pocit, že by mi někdo ukázal ještě něco nového..." přitakám na jeho otázku ohledně dluhu, je to upír, ví jak to chodí. Zasměji se a vytrhnu mu ruku, zakloním hlavu smyslně a přitakám. "Jistěže, jednou mne budete prosit abych ochutnala...pamatujte má slova." Mrknu na něj. a uvidím v něm trochu smutku, nedám nic znát, čtu ve většině jako v otevřené knize, v něm doposud ne ale při zménce o jeho ženě jsem si všimla jeho zjihnutí, byť jej nedal patrně znát. A ani nehodlá, ne nechci vědět co se stalo, respektive, zemřela co jiného upíři trpí smrtí svých smrtelnýchblízkých, tak tomu je a bude, proto žádné přátele nemám. A nechci. Zavrtím trezolutně hlavou. "Kdepak, pošlu štolbu do penze, jeho krev je stará a dřevnatá, nechutnala by vám Sire...ovšem pokud máte doopravdy zájem...pak mě můžete následovat ukáži vám dům a vaše pokoje." Natáhnu k němu ruku. Proč to dělám? Možná abych vyprovokovala Korialstarze.

„Harém?Mnu tolik dívek nemám…. Vlastně nikdy nehledám nic delšího… zatím.“ Pousměju se a pootevřu dveře. Přesto tam nesměřuji a dál s ní protancuji až ke vchodu, který pro jistotu zamču, než se dalšími pohyby protančím zpátky k druhým dveří. „počestná dívka?“ směju se. Přitisknu se k ní a spokojeně ji tlačím dál do oné zadní místnosti, která krom alchymistické dílny měla všude mnoho umění od běžného, až po to orientální. Také jsou zde dveře vedoucí dál. Přesto ji dál netáhnu, ale oddálím se pobaveně. „Ale nebojte.. nemám s vámi nepočestné úmysly… zatím… ikdyž nebudu se tajit, že bych je hned teď neměl…. Ale posaďte se.“ Kývnu k polštářím na zemi a vydám se do menší truhličky, kde skrývám skutečné poklady. Vytáhnu zelený kámen, který hned začne po cinknutí vydávat orientální cigánské písně. „Zajímalo mě.. co děláte na tom vystoupení… a vlastně mě zajímá víc… o vás.“ Usměju se a sám se posadím do tureckého sedu.

„Mnu nikdy jsem nechápal život šejků a usedlíků… já jsem spíše muž z karavany. Žijeme poušti a staráme se o sebe.. jako jedna velká rodina. Ikdyž více žen… mnu kdoví… „ Zasměju se a pokroutím pobaveně hlavou. Sleduji kámen a pohazuji si s ním opatrně, než jej zvedne. „Tohle jsou magické kameny rakší. Každý dokáže zachytit jakýkoliv zvuk a navždy ho v sobě uchovat. Mám jich spoustu. Leč bohužel je neprodávám.“ Prohrabuji se věcmi a narazím na železnou několikrát zamčenou krabičku. „Každý artefakt má své schopnosti a svou cenu… mám tu artefakty, které slouží pro radost, ale mám tu i takové, co zničí každého, kdo je použije… nikdy jsem nechápal lidi, kteří chtějí peníze, nebo nesmrtelnost… pár takových předmětů mám, ale posuďte, kdo by se je vzal. Třebas rukavice…. Čehokoliv se dotknete se přemění na zlato, včetně vaší ruky… krutá cena a přesto jsou tu lidé, kteří po tom touží.“ Ochvěju se a schovám krabičku. „ Někdy i drobné kouzlo člověku dá více radosti, než bohatství všech zemí. U nás v karavaně bylo bohatství… obyčejná voda… ten, kdo ji měl… se měl dobře… ten kdo ne, mohl být bohatý a přesto zemřel… ale pro mě je bohatství prosté. Radost ze života.“ Mrknu a vytáhnu kamínek, který začne hrát po cvnknutí klidnou hudbu.