Podhradí

Bála se? Spíš děsila. Hrůza obestírala racionální uvažování jako neprostupná mlha a María se dokázala soustředit jen a pouze na nebezpečí číhající za neškodnýma laskavýma očima. Kde kdo by se jí vysmál za to, co pro ni představuje důvod ke strachu, byla to součást života a někdy se tomu nedalo zabránit. Jenže o to šlo - něco na první pohled krásného se může stát zásahem osudu smrtící, že člověk ani nestačí lusknout prsty a rázem je připraven o život v krutých bolestech. "Protože jsem... silnější než on?" Už jen způsob, jakým zvolila výhodu fyzické síly, naznačoval směr, kterým se její minulost z části ubírala. Vedle nich si připadala slabá, bezbranná... zranitelná. Teď mohla ukončit jejich život ona, stačilo by natáhnout ruku a škubnout, aby zlomila vaz. Po ničem podobném netoužila, v jejím srdci nebylo místo pro pomstu na zvířeti, které jí újmu nezpůsobilo. Taková nebyla.

Zeptal se. Jednou to přijít muselo, jak by tomu mohla zabránit? Nádech uvízl mezi roztřesenými rty napůl cesty k plicím, dívka plachým pohledem sledovala koně před sebou, jak si přešlapuje v boxu, kde byl ustájen. "Nebudeš... Nebudeš se mi smát?" Mohl, co by mu v tom zabránilo. Ona snad? Sotva. Potřebovala věřit, že se nestane tím krutým pánem bez citů. Potřebovala, aby pochopil důvod, proč se mohla bát. "Dřív... Myslela jsem si, že nikomu neublíží. Bývali klidní, jezdili na nich bohatí páni a dámy. Ale... pak jsem byla svědkem toho, jak se krásné zvíře může změnit v kruté, když se mu zavdá příčina." V tomto případě silná bouře běsnící nad celým Ingwirth holdem v období jara, která měla smýt poslední zimní sníh. "Téměř zabil někoho, koho jsem měla-... mám ráda." Drobné opravení, ne nepostřehnutelné. Prostá změna v čase. Už tehdy bylo jasné, že dotyčný nechodil po tomto světě. Jediné, co Adrianovi zamlčela, byl důvod, proč se ona nehoda stala - že jí byla ona, malé děvčátko čekající na otce ve stájích, když se bouřka rozezněla nad jejich hlavami. Že se kůň splašil a málem ji v divokém záchvatu zabil, dokud ho otec nezastavil svým tělem. Že kvůli ní zůstal ochrnutý do konce života. "Proto se jich bojím. Vím, jakou bolest dokáží způsobit. A pomsta nic nevyřeší." Jí psychickou, těm ostatním? Fyzickou. Po celou dobu však s tichým protestem zračícím se v postoji těla odmítala pohnout rukou.

Svůj strach nemohla srovnávat s obavami z upírů, lidí nebo čehokoliv dalšího, co vědomě zabíjelo přesně kvůli tomu, že takové kroky podnikali racionálně. Existovaly důvody, byť chabé, hloupé a mnohdy vymykající se lidskému chápání. Takovým lidem se mohla pomstít, ale zvířeti za to, že udělalo něco přirozeného ve strachu? Nevztáhla by na něj ruku, neulevilo by se jí. Mrzelo by jí, že zatratila život nevinného zvířete. Čas tím nevrátí, nezmění, co se tehdy večer stalo. Proto jí zbyl jen strach. Strach, aby se situace znovu neopakovala a María opět nemusela přihlížet, jak někdo v její blízkosti umírá její vlastní vinou. 

Rozbitá panenka, tak si připadala. V rukách někoho, kdo se zajímal, kdo ji zkusí dát dohromady, aby znovu, byť jen částečně, připomínala tu, kterou bývala dřív. Lepší dívku, vysněnou, bez zbytečných chyb a strachů. Věděla, že měl pravdu. Někde hluboko v nitru souhlasila. Bylo to hloupé, neměla důvod, proč se bát. Zesílila, její pohyby se zrychlily a s lehkostí by mohla dotyčného zachránit smykem stranou, nebo zastavit koně v jeho počínání jednou rukou. "Pronásleduje mě to celý život, nejde..." Hloupost, jde. Ale začít musela u sebe. "Nemůžu..." Další tichá výmluva naprázdno polknutá, div se nezadusí knedlíkem narůstajících obav. "Nemůžu..." Tiché zašeptání jako by bylo krůčkem k útesu, na jehož okraji balancovala. A Adrianova slova? Drobné popostrčení. "Nemůžu, protože to byla moje chyba." Vyjeknutí plné lidskosti, plné pochyb o vlastní nevinnosti. Celou dobu s tím žila, a přesto svou chybu nevyslovila nahlas ani jednou za svůj život. "To já to udělala svému otci. Já mu zničila život, protože jsem byla... malá a hloupá. Protože jsem nevěděla, co tím způsobím." Slovíčka sebeobviňování se slévala do jedno vydrmolené věty, slzy stékaly po tvářích při vzpomínce na to, co jako malá provedla. "Myslela jsem si, že toho koně sama uklidním. Vídala jsem, jak to dělal můj otec, myslela jsem si... že to dokážu. Jenže najednou se vzepjal na zadních a já stála tak blízko. Kdyby se otec nepostavil mezi nás, zabil by mě. Takhle..." Vydechla s hlavou sklopenou únavou. Tak dlouho to v sobě držela, tak dlouho se trápila, protože se bála o to hrůzné tajemství s někým podělit. "Takhle jsem ho doživotně zmrzačila. To je důvod, proč se... proč se tak bojím. Že zmrzačím nebo zabiju někoho dalšího v jejich blízkosti. Že se to bude opakovat jako jedna velká, nekončící smyčka." Proti šlechticům se její mizérie zdála ničím, ale pro dívku, která neměla prakticky nikoho jiného? Pro ni se jednalo o vše. "Prostě jen nechci, aby se to opakovalo."

Ani si nevšimla, že učinil krok vpřed, čímž ji samotnou dostal o něco blíž. Využíval jejího zmatku, nutil ji přemýšlet nad bolestivou záležitostí, přičemž vypustila to horší - svůj zosobněný strach pár kroků před ní. Zarazila se až v momentě, kdy znovu promluvil. Neboj se něčeho, co nemá zlé úmysly? Mluví snad... o sobě? Krátce mu pohlédla do tváře, viditelně zmatená volbou slov. Bála se, měl pravdu. Děsila se stráveného času po jeho boku, toho, kam by to vedlo. Jak snadno s ním dokázala opustit zásady slušnosti a poddat se něčemu nespoutanému. I když to pro něj mohla být jen hra, pokaždé jí nabídl pomocnou ruku, ukázal vlídnou tvář. Nezažila ho rozzuřeného a věřila, že pokud neporuší pravidla, něco takového ji ani nepotká. "Nebudu," přitaká na znamení souhlasu a jako slib stiskla jeho ruku o něco intenzivněji. Byl tu pro ni, mohl se na ni vykašlat, ale neudělal to. Nesměla se ho bát. "Až na tebe," pousměje se. On se jí nebál, zatímco ona? Ne, ne přímo jeho. Jen situace, do níž mohla po hlavě spadnout. "Tím myslím... ne, že bych se tě přímo bála. Jen... spíš jsem se obávala toho, co bych ve tvé blízkosti udělala. Ne něco špatného!" Hned se začala obhajovat, respektive začala obhajovat víceméně jeho než sebe. Jak snadné bylo toho využívat a posunout ji zase o kousíček vpřed, než si toho všimla a paty opět zaryla do země s tvrdohlavým přístupem mezka.

A pak přišel ten příslib. Sladká představa společně stráveného večera v přítomnosti toho druhého. Motýlci začali poletovat v břiše a Maríe unikl ze rtů roztřesený nádech. S ním si ničím nebyla jistá. V jednu chvíli jako by ji hodlal popostrčit do rozbouřeného moře tříštícího se o útesy pod ní, aby ji v tu druhou zachytil za paži, přitahujíc k sobě do náručí se šeptavým slibem, že jí nikdy neublíží. Život s ním byl jako na hraně, pořád musela být ve střehu. S polknutím přikývla, otáčejíc tvář směrem ke koni. Vnímala, jak se k ní tiskl, jak jeho tělo vytvářelo oporu pro její vlastní bezpečí. A také proto, aby neutekla jako vyděšené děcko. "Nebudeš mě na něj vysazovat, že ne?" To by vážně s panikou v očích vzala nohy na ramena. Kdyby byla živá, srdce by jí tlouklo na poplach. Otázka však byla, jestli z koně nebo z Adriana.

Ono zamručení v neurčité tónině si vyžádalo až příliš mnoho pozornosti z její strany. Rudá kukadla mrkla Adrianovým směrem, než jimi uhnula zase zpět do strany, v duchu přemýšlejíc nad tím, co ten podivný zvuk měl znamenat. Určitě si všiml, že se pokaždé snažila mezi nimi vytvořit alespoň povrchní překážku - někdy v podobě služebnictva, jindy stačil stůl nebo křeslo. Vyhýbavý tón hlasu také mohl leccos napovědět stejně jako drobná gesta nervozity, kdy si pohrávala s pramínky vlasů, lemem rukávů, látkou šatů nebo pro daný večer vybraným šperkem. Maličkost, neurčitá drobnost, která napovídala mnohé. Ostatně byla čitelná jako dětský slabikář, nikomu nedávalo práci prokouknout její myšlenky, ani té Anne ne, což se stalo předmět rýpavých poznámek skrytých za společenskou konverzací. Věděl to, ale nikdy nevyslovil své poznatky nahlas. Že by jí zase zkoušel, zda mu všechno vyblekotá jako před chvilkou? Nebo chtěl sledovat, jak dlouho se bude trápit? Všechno mohlo představovat zkoušku, jak se v takovém prostředí měla uvolnit, a na chvíli přestat myslet na dosažení slibu, který složila Adrianovi přímo do klína první den?

"Utekla bych," připustí svůj prvopočáteční plán, aniž by se dvakrát rozpakovala. To přijde vzápětí. "Nebo bych tě poškrábala a pak utekla. Ale nekřičela bych. Nemám... nemám ráda křik," přizná se po chvilce s potřesením hlavy. Přišlo jí, že některé ženy se záměrně proměňují v hysterické potvory jenom proto, aby od mužů získaly, co chtěly. Navíc samotnou jí to evokovalo problém, něco špatného, po čemž obvykle následoval trest. A tresty? Ty se jí už vůbec nelíbily. Násilí, palčivá bolest... Její lidské já nesouhlasilo, to zvířecí? Bylo by schopné učinit takové kroky pro vlastní potěšení, protože... inu, protože mohla. Možná by se vysazení bránila natolik, že by koni ublížila, a pak by trest musel přijít na řadu. "Pohladit?" Přiškrcená otázka sotva unikla z jejího hrdla, podpatky se zaryly o něco hlouběji do země. "Co když mi ukousne ruku? Och, určitě mě nemá rád, protože ví, že se ho bojím. Nebo si myslí, že si z něj udělám slaninu." V obavách, co všechno se může stát, se klasicky rozblekotala, což byl její způsob, jak se vypořádat s nadcházející situací. Uklidňoval ji - svou blízkostí, slovy, a to trochu pomáhalo. Trošku. "Mnohem jednodušší je učit se abecedu. Nemohla bych se místo toho naučit třeba ji? Kompletně celou?" Snažila se to uhrát alespoň pro jednou, prve přicházelo odmítnutí než se s osudem smířila. "Tobě... ano. Jemu ne." Nešťastným pohledem sledovala koně, jemuž byli dost nablízku, aby stačilo jen natáhnout ruku a pohladit ho po nozdrách. Nechala se vést. Jenže jí nenařídil, aby nechala oči otevřené, což si vzala k srdci. Proto je okamžitě zavřela, jakmile jí zvedl ruku, aby se dotkla koně po hodně dlouhé době.

Trvalo chvilku než si uvědomila, že necítí žádnou bolest. Žádné křupání kostí, kapání krve nebo podivný pocit signalizující ztrátu končetiny. Nebo v tomto případě? Několika prstů. Prve otevřela jedno oko, po chvilce i druhé, zvedajíc pohled tak, aby zachytila svou dlaň položenou na hebkých koňských nozdrách. "Nekousl mě," překvapeně vydechne se zamračením, co jí pokaždé vytvořilo roztomilou vrásku nad nosem. "To je... dobře, že ano?" O koních toho tolik nevěděla, tohle téma se stalo tak trochu zakázaným v jejich domácnosti. Přesto se Adriana držela jako malé klíště, nehodlajíc se ho pustit byť jen na půl vteřiny. "Myslím, že to už stačí. Stačí to, ne?" Klidně mohl říct, že ne. Byl to Adrian.

Jakmile se jí dostalo té možnosti ruku stáhnout do bezpečí k sobě, bezprostředně využila příležitosti. Jemným gestem přejížděla prsty levé ruky po pravé, té, která se dotkla hebkých nozder, aby poznala, že jí zvíře nijak neublíží a větší riziko z nich představuje právě ona, nikoliv kůň, jak si myslela. Strachu nelze poručit a ze dne na den se ho nezbaví. Neuměla podkopat lidskost své duše a stát se prázdnou nádobou lhostejnou vůči všemu kolem sebe. Ani nechtěla. Co by to bylo za život? O kolik víc by byla upírem, když by se nebála? Jedna její část se ještě nedokázala vypořádat s nově nabytým statusem upírky oblékající se dle módy vyšších vrstev. Jiná by po takové příležitosti skočila bez rozpaků, ale María? Váhala nad každým krokem, každý plán si pečlivě rozmýšlela do posledního detailu. A její pán? V ten okamžik pohlédla Adrianovi do tváře, byl tak blízko, až z toho mrazilo v zádech. Každá by jí ho záviděla. Všechny by se přetrhly, aby se na ně usmál, věnoval jim špetku pozornosti. Byla ráda, že ho má ve své blízkosti, přestavoval přístav naděje, lepších zítřků, které nebudou tak temné.

Sklopila oči s plachým úsměvem symbolizujícím vzrůstající rozpačitost, zakašláním si pročistila hrdlo. "Nikdo nezemřel ani neutrpěl nějaké zranění. To je... dobrá zpráva," přikývne souhlasně stále si mnouce pravačku. Téměř jako by se pokoušela zbavit vzpomínky na blízkost oře. Znamenalo to, že není prokletá, jak si myslela, ta vidina byla podivně uklidňující. "Příště se budu snažit víc, můj pane." Tykání bylo to tam, vrátila se ke svým starým dobrým zvyklostem mu vykat. Další přikývnutí, tentokrát na znamení, že se půjde procvičovat, stále ale nebyla svolit ke kroku pryč. Něco, nebo spíš někdo ji udržoval na místě - částečně dotekem, kdy jí přejížděl po bocích, částečně proto, že... "Děkuji. Za vaši starost. Víte, že to nemusíte dělat." A přesto jí nenechával lítat v jejích vlastních problémech a fóbiích. Lehký náklon vpřed postačil na to, aby mu mohla vtisknout polibek na tvář. Zdvořilá pusa, nic víc, něco pro ni tak typického. S letmou úklonou se omluvila k návratu do domu, čekala, že zůstane s koněm ještě nějakou dobu sám.

To se nestalo. Nebo minimálně se děvče zamyslelo natolik hluboce, aby zpomalilo krok, vracejíc se poklidně zasněženou krajinou. Ani si nestihla všimnout, že kraj pokryl sníh, který milovala. Namísto toho myslela na Adriana, na jeho doteky. Pro něj? Přinejmenším na denním pořádku, ale Maríe stále přišly cizí, intimní. Drzé. Z nějakého pro ni neznámého důvodu se jí to líbilo. Cítila se... chtěná. V zájmu, v pozornosti, což byla... inu? Novinka. Taková, že se po část cesty culila, dokud nezaslechla za svými zády kroky, které jí vytrhly ze zamyšlení. Až příliš prudce stáhla ruce od úst dolů, kde ještě před chviličkou zakrývala šťastný úsměv, snažíce pohyb zamaskovat za marnivou potřebu upravit si šaty. "Můj pane, mohla bych... mít přání?" Obvykle je nevyslovovala, rozhodně ne od toho večera. Zvědavými kukadly ho pozorovala, než se odvážila vyslovit, co jí už nějakou dobu trápilo. "Myslíte, že bych mohla zůstat nějakou chvilku venku? Jen tady, před domem. Je sníh a já... Mám ho ráda." Pohyb těla, kdy se svezla dopředu na špičky, aby se vzápětí zhoupla na patách, ruce pevně stisknuté v náznaku dětské prosby a ty žadonící oči? Bylo jasné, že se chce proběhnout jako malá holka, zablbnout si a na chvíli si nehrát na něco, čím nebyla. "Jenom chvilku, pak se hned vrátím. Prosím," zaškemrá se spodním rtem skousnutým v nervozitě. 

Mohl se jí vysmát. Zatrnout přání už na samotném začátku nebo pronést něco v tom smyslu, že správná dáma má naslouchat jeho příkazům. Konec konců ji poslal učit se, osvojovat nově získané dovednosti. "Víte, že nechci moc vycházet... kvůli lidem," vydechne, tentokrát se žádný obláček páry před jejími rty nesrazil. Nebyla živá, její tělesná teplota neměla takovou váhu a dech? Ten sotva mohla považovat za horký. Z části se obávala toho, jak budou reagovat na její oči, nezvykle zbarvené oproti jejímu bývalému odstínu. A z té druhé? Svých vlastních tužeb. Hladu po krvi, nepřetržitému, potlačovanému díky přísunu dávek v podobě zvířecí, kterou maskovalo koření, aby si tolik nenavykala na divnou, nezvyklou pachuť, kterou jí zanechávalo na patře. Lidská krev? Ta připomínala kvalitní víno a na denním pořádku se jí nedostávalo. Nebylo by divu, kdyby po malém dezertu zatoužila a z vlastní vůle si ho rozhodla obstarat. Kupodivu přítomnost Charlotte zvládala bez větších problémů. Mohla za to květinová vůně, která ji doprovázela na každém kroku, díky čemuž María upínala pozornost správným směrem - ne k lákavým žílám na krku. Jenže další lidé? To bylo něco jiného. Snadno se mohla ztratit ve zmatku, podlehnout instinktům zabijáka a zkrátit něčí život dřív než by dosáhl naplněného času na zemi. "Ale teď je večer, nikdo tu není a já bych byla jen na zahradě. Nešla bych pryč, přísahám," zaškemrá znovu s malým prosíkem. "Jenom... projít. Proběhnout." Sledovala ho, dokud nepovolil. Tvář rozzářil šťastný úsměv a švitořivé "Děkuji!" doprovodila radostným smíchem, nadzvedávaje si sukni, aby jí nepřekážela v odběhnutí o kousek dál mimo cestu.

Zimu milovala. Ne ty mrznoucí dny, kdy se prakticky pořád chvěla po těle a drkotala zuby. Obdiv si zasloužila krajina pokrytá sněhovou přikrývkou, která proměnila každý centimetr v pohádkovou zemi. Jako upír ještě neměla tu čest vidět sníh z první ruky, to přišlo až teď. Jemně natáhla paži, sledujíc jak jí vločky dopadaly na holou kůži dlaní. Díky menšímu rozdílu mezi vzduchem a tělesnou teplotou mohla pozorovat onu malou zajímavost delší dobu, studovat jednotlivé části, které tvořily něco tak jedinečného. Poprvé se nemusela bát, že se nachladí, kdyby se rozhodla zůstat venku o něco delší dobu. Paže nemrzly, nohy nestudily a María? Se šťastným hihňáním, připomínajíc tak malé děvčátko, se tu a tam rozeběhla kolem domu, roztáčejíc sukni dlouhých šatů. Stvořila si vlastní pohádku, kde se mohla stát princeznou.

Měsíc postoupil na obloze a nezbývalo nic jiného, než se vrátit do domu. Nepřišly stížnosti ani dožadování se přídavku, vrátila se bez diskuzí, které mohly následovat, ale rudooká dívka se rozhodla mlčet. Vyblbla se, to by jí mělo na nějakou dobu stačit. Teprve uvnitř si všimla, jak její šaty vypadaly díky poletování ve vysokém sněhu - látka nasákla prakticky až ke kolenům, i vlasy navlhly díky sněhovým vločkám, ale reakce těla? Žádná. Nemusela se převlékat, stačilo se jen posadit ke krbu a nechat šaty oschnout. Aby nepůsobila jako vandrák, převlékla se v pokoji do podobných - jen tentokrát v bělostném odstínu doplněném o kožený korzet stahující pas. Ještě stále rozdováděná neměla v první chvíli chuť sednout si a staticky pokračovat v procvičování písmen, ale něco slíbila a svůj slib by měla dodržet, jak nejlépe to půjde. Skvrny na tváři se už stihla zbavit, stačil  k tomu pohled do zrcadla a trocha vody. Práci dokončila přibližně hodinu po příchodu, celý pergamen popsaný úhledným, leč ještě stále kostrbatějším písmem, které se řádek od řádku zlepšovalo. Teď už nezbývalo čekat, než se její pán rozhodne oslovit ji návštěvou.

Čas neznamenal pro upíra nic. Ne pro normálního a mezi ty se María ještě neměla to štěstí počítat. Obzvlášť ne ve chvílích, kdy očekávala návštěvu svého pána, na kterou... popravdě nebyla tak zcela připravená, jak si zpočátku myslela. Tu a tam ji nakopla marnivost, se kterou se sledovala v zrcadle, hledaje všechny možné chyby, dle nichž by nesplňovala Adrianovy představy. Na rudé oči si také ještě nezvykla úplně, už se však svého odrazu lekala méně, což byl jistý druh úspěchu. Nervozita se projevovala čím dál viditelnějšími ukázkami - mezi poslední patřilo poťukávání nehty o dřevěný stolek, zatímco okny pozorovala sněhobílou krajinu, kam se nesměla vydat. Být upírem nebyla procházka růžovým sadem, jak si kde kdo mohl myslet. Stálo to pořádnou dřinu, samou práci a hromadu sebeovládání, které tu a tam viselo na okraji útesu. Stačilo tak málo, aby přepadla do prázdnoty, nechávaje se pohltit hlubinami ztráty sebekontroly. Nic příjemného, to si dovedla představit.

Naštěstí se brzy ozvalo zaťukání na dveře, ne nepodobné tomu předchozímu. Dech se zatajil, nehty přestaly vyťukávat rytmus melodie, která jí stihla uvíznout v hlavě. Naslouchala, snažila se rozpoznat, zda je to opravdu ten, kdo slíbil svůj příchod, nebo sluha vyzývající ji, aby se k Adrianovi připojila dobrovolně z vlastní vůle. Tedy... rádoby vůle, pořád by to byla jakási forma příkazu a María byla natolik nervózní jako ostatně pokaždé, že by nedokázala odmítnout. Kdo by si také přál, aby se stvořitel na svého potomka zlobil? Ne, nikdo s rozumem. Možná nebyla nejchytřejší, ale snadno si dala dvě a dvě dohromady. A pětka rozhodně nevycházela. Pomalý tep srdce prozradil upíra a vzhledem k omezenému počtu možností nenechala Adriana dlouho čekat. "Dále," vydechne přebytečný vzduch, stoupaje si jako vždy, aby ho úklonou, o něco lepší než každý předcházející den, pozdravila. "Můj pane," pozdraví ho, sledujíc tu malou, téměř nepostřehnutelnou změnu, jaké by si běžný člověk možná ani nevšiml. Navlhlé vlasy, čistá vůně, místy ještě vlhká kůže, ke které se lepila košile. Měla se podělit o svůj poznatek? Nebo tuto věc přejít bez zájmu? "Doufám, že koupel byla... přinejmenším příjemná." Nakonec zvolila první možnost, věnujíc mu drobný úsměv. I ona si zamilovala zdejší koupele, rozhodně se jednalo o rozdíl oproti tomu, co si mohla dopřávat dříve. Přikývla, ohlížeje se krátce přes rameno na pergamen položený na stolku. "Je to... řekla bych zábava. I když občas náročná. Hlavně čtení." To ještě zdaleka neovládala, i když mírné pokroky již bylo poznat. "Lady Charlotte má neuvěřitelnou trpělivost s mou neznalostí." Za tyto věci se styděla, připadala si tak hloupá. Neměla ještě tu správnou výchovu, ale krůček po krůčku se blížila po trati vstříc cíli. "Až mne naučí číst, chce se se mnou podělit o znalosti cizích jazyků." V hlase rezonovalo neskrývané nadšení z nových možností. "Děkuji, můj pane. Za to, že jste ji nechal mě vyučovat." Netušila, jestli ji najal schválně nebo se jednalo o shodu okolností, některé informace jí byly zamlžené a María se tak úplně neptala. Nic jí do toho nebylo.

Nadále zůstávala stát, sledujíc ho, jak sedí v jednom z křesílek. Netušila, kam povede konverzaci, ale jako vždy se ukázalo, že jeho jednání v tomto ohledu bude přímé a bez zbytečného chození kolem horké kaše. "To nebyla-... j-já... Neměla jsem v úmyslu..." Pokaždé, když jí zahnal do kouta, začala prve koktat, než poskytla poněkud drzejší odpověď. "Skříň ani kožešina k ránu nepředstírají, že spí, aby se mi dostaly pod spodničku," přidrzle vystrčí bradičku vpřed než poněkud poleví ze svého výboje. Když si zpětně přehrála jeho chování, všechno, co si pamatovala... pochopila, co si dovolil. "A já se neprosila," dodá kapku uraženě, připomínajíc dítě s dotčeným výrazem, jak napovídaly našpulené rtíky. "Byla to jen komplikovaná situace... tehdy." Kvůli němu a především i kvůli Anne, která až moc rychle pochopila, že mezi ní a Adrianem proběhlo něco, co by kněz rozhodně neschvaloval. Nehodlala mu naplno říct, že ji druhá upírka poměrně zastrašovala svými znalostmi, rýpavými poznámkami s jedovatým nádechem a posměškem na adresu příliš naivního děvčete. Hodlala mu říct tu část pravdy, která se týkala jeho. "Tehdy jsem netušila, co... co to vlastně mělo znamenat. Nechala jsem se pohltit vjemy a tím, co ze mě dělá upíra namísto toho, abych se chovala jako dřív. Být člověk, něco takového bych nedopustila. Ale jako upír...," vydechne zoufale. "Vše cítím s takovou intenzitou. Všechno. Chtěla jsem tomu odolávat, bojovat s tím s myšlenkou, že mě to snad přejde. Že to vyprchá. Ale nestalo se tak. Naopak mi přijde, že od té doby, co jsem... s vámi byla... intimně... tak je ten pocit zžíravější." Odvrátila oči. Mohl se ptát, proč tedy nepřišla. Proč mu to neřekla. Mohlo padnout tolik otázek. "Styděla jsem se. Před vámi... před lady Anne. Před sebou. Jsem nikým proti vám a... bylo by hloupé si myslet, že by to mělo pokračovat, ať už je to cokoliv. Můžete mít každou, na kterou si ukážete." Neexistoval jediný důvod, proč by si měl vyhlídnout zrovna ji.