Podhradí

Bylo hloupé si myslet, že prostým kousnutím to skončí? Jedno kousnutí, několik loků a konec? Nic mezitím, neboť takový akt sám o sobě spadá do kategorie intimní až moc? Mýlila se. Adrian povýšil svůj úděl, posléze i čin na něco vyššího, intimnějšího... vzácnějšího. Už jen to, jak se jí dotýkal, když se posadil, zmenšujíc výškový rozdíl mezi nimi. Pohyb, při kterém kopíroval křivku šíje, vnímajíc její vůni, zatímco Maríe nezbylo nic jiného než si všímat vzájemné blízkosti a v duchu se ubezpečovat, že o nic víc nejde. Jen se napije, nic víc. Věřila tomu, ovšem Adrian uměl zbourat všechny představy jako domeček z karet prostým fouknutím. Zalapala po dechu, stačil k tomu pouhý dotek na stehně vzhůru, zavíraje přitom oči do okamžiku, než se ocitla zády přitisknutá do matrace, vlasy rozhozené po polštářích, odkud na něj pomrkávala z poloviny zvědavě, z té druhé? Nervozitou. Tou samou nervozitou, která ji nutila stisknout zoubky spodní ret. Dech se nepřestával zpomalovat, spíš naopak. Jak málo jí stačilo k tomu, aby se chvěla po těle bez ohledu na teplotu v místnosti? A když se ještě natiskl, toužebně vyšla vstříc, aby alespoň na nepatrný okamžik zaznamenala ten sladký pocit vzrušujícího nebezpečí plynoucího z jejich společnosti. První ukázka svodů, jimž se poddávala. V očích jiskřila touha smíšená s obavami, primitivní pudy soupeřily o místo s logickým smýšlením, ale María si ničeho z toho nevšímala. Očima visela Adrianovi, naslouchajíc provokativně vyslovené otázce. Zasloužila si to? Část v ní, ta primitivní toužila vykřiknout "Ano!", ta racionální se hodlala zdržovat s odpovědí "Ne!" a María? Ocitla se na rozcestí. Nevěděla. Nejspíš by ji mučil tou otázkou, dokud by nenašla vhodnou reakci na takový dotaz. Nebo to byla souboj myslí. Tuhle hru mohli hrát dva, nemohla se vzdát tak snadno. Tak lehce mu darovat právoplatné vítězství. "To záleží na vás, můj pane. Na vaší milosti... a nemilosti." Nebyla si vědoma toho, jak silnou touhou jí září oči, jak snadno se nabízela. "Můj osud je ve vašich rukách. Doslova." Znovu se ozvala ta drzá část jí samotné, ta forma obrany.

Na další výměnu frází však nebyl čas, Adrian zakročil a María se kousla do rtu, aby utišila první sten po doteku rtů na klíční kosti. Jen částečně zachycovala jeho slova, hravě položené dotazy, jimiž jí předhazoval bývalou argumentaci. Bylo by něco takového méně vášnivé? To, co právě prožívala s ním, se nerovnalo ničemu, co předtím poznala. Měl pravdu, bylo to hlubší, a to se mezi nimi neodehrálo nic dalšího. Přesto by byla přísahala, že vzduch elektrizoval a v místnosti se oteplilo, ačkoliv se nic podobného stát nemohlo. Hrál si s ní a ona se nebyla schopna bránit. A pak, jako by zázrakem, ucítila kousnutí na krku. Zprvu lehké, dokud nepřitvrdil a tělem se nerozlily první prožitky z upířího jedu vypuštěného do žil. V ten prvotní moment se zajíkla. A on toho využil, aby se zanořil zuby hlouběji, vracejíc jí vše, co mu provedla. Další odezva, tentokrát v podobě toužebného zasténání. Podobné reakce si může vyčítat později, až bude zcela při smyslech. Nyní? Mohla zahodit podobné myšlenky za hlavu, žít okamžikem, o nic se nestarat. Jen o to, jak mít Adriana blíž u sebe. Chtěla se ho zachytit, potřebovala v něm nalézt oporu, ale to jí ještě nedovolil. Mohla použít jen jednu packu, kterou mu vyjela po zádech až ke krku, boříc prsty do vlasů, jako by si ho tam snad mohla udržet déle, prodloužit ten sladký okamžik. Tělo instinktivně reagovalo, přitahovala si ho blíž, když jednu nadzvedla dostatečně vysoko na to, aby se koleny zachytila kolem jeho boků, tisknouc se k němu víc, mnohem víc než by jinak považovala za vhodné. Konečně propustil její druhou packu ze sevření, a ona okamžitě reagovala, proplétajíc si s ním prsty. Romantické gesto, ale María hledala možnost, jak ji udrží pod sebou, aby neprovedla nějakou hloupost.

Nevykřikla. Nezvolala žádné jméno, nedovolávala se boha ani jiných náboženských symbolů. Ozvalo se pouze zalapání po dechu, hlasité a táhlé, paži uvolnila, aby se zdvihla na lokti, muchlajíc povlečení v dlani, dokud nepřišel první klidnější nádech. Oči držela zavřené notnou dobu, vydýchávaje čerstvě prožité vyvrcholení - krátké, o to však intenzivnější, kdy Adrianovi ukázala kus sebe. Svou vášeň, přinesenou rozkoš a zároveň ukázku slabosti. Z omámení ji probral polibek, prve jemný, než se stal dravějším, tvrdším. Poprvé jako upír ochutnala svou vlastní krev smísenou s pozůstatky té jeho. Nevadilo jí to, což ji samotnou udivovalo. Ještě chvíli se vydýchávala, třídíc si jednotlivé myšlenky, než hlesla svá první slova po takové době. Než je stačila vyslovit, natáhla se o něco blíž. Pozůstatky adrenalinu? Prožitého vzrušení? Nebo za to mohla její z části vrozená drzost? Ať za to mohlo cokoliv, byla to tentokrát ona, kdo mu zlehka opětoval polibek se vší něhou, jakou byla schopna vykřesat. Malý polibek, dívčí, nevinný. "Děkuji, můj pane." Nechápala ho. Jeho důvody i ukázky milosti. Proč zrovna ona? Obdaroval jí přímo opojným pocitem slasti, neměl k tomu sebemenší důvod. A María? Neměla potuchy, co si má myslet. "Bylo to... jiné," zašeptala po chvíli, když se jí povedlo zkorigovat myšlenky do řady a zaškatulkovat je. Ne lepší, ne horší - diametrálně jiné. "Silnější. Hlubší." Povytáhla se vzhůru, konečně propouštějíc Adrianovu ruku ze sevření - ani si neuvědomila, že ji po celou dobu stále držela s propletenými prsty. "Měla bych jít a... nerušit vás." Chtělo se jí? Ano i ne. Adrianova pozornost jí lichotila, ukazoval jí nové sféry upířího života, ne jen to špatné, život ohrožující. Ale nebyla tou dívkou, která se spustí s kýmkoliv, kdo je na ni hodný, to by pak rovnou mohla žít v bordelu a nabízet se jako maso na talíři. Už už z něj chtěla vysvobodit nohy a odejít, když se zarazila s pohledem na něj. "Myslela jsem to vážně. To, co jsem řekla." Co z toho? Ať si přebere po svém. Její oči však slibovaly, že až opustí tuto místnost, to, co se mezi nimi odehrálo, se stane součástí minulosti, které se bude vyhýbat. Pokud chtěl učinit krok, mohl nyní.

Nehrál? Drobný úsměv pozvedl koutky vzhůru, odrážel se v něm smutek se zamyšlením. "Je to hra, můj pane. Možná ne pro vás, ale pro mě... ano." Uvědomovala si to až bolestivě dobře, v jaké pozici se nachází. Právě Adrian tahal za provázky, vmanipuloval jí do určitých situací, které by jí za běžných okolností nebyly po chuti. Představení hodné pravého umělce. "Ty momenty, ve kterých doslova stojím na troskách toho, o čem jsem smýšlela jinak. Změny v mých náladách, předsudcích... tužbách..." Její perspektiva se měnila, někdy silněji, jindy po malých částech. "Všechno je to jenom hra, že? Celý život služebné... upíra. Dokud jsme v područí někoho výše postaveného, nikdy nemáme tak úplně na výběr. Svobodná vůle neexistuje, je to jen hra pomocí výběrů z několika možností, které buď přijmete. A nebo také ne, a poté ponesete následky." Předtím si svůj život neuvědomovala podobným způsobem, ale postupně přicházela na to, jak podobný život prožívá. V luxusu, to ano, s jinými benefity, ale jednalo se o to stejné. "I to, o co bych vás chtěla požádat... to vše záleží na vaší náladě. Hra." Zakončí své krátké filozofování, přičemž úsměv už nepůsobil tak smutně jako před chvílí, spíše smířlivě. S Adrianem se zdálo tak lehké vidět svůj život, možnosti i následky z jiné perspektivy. On se u toho bavil. María? Otřásala položenými základy svých přestav, nastaveného chování i tichých předsevzetí.

"Stává?" Způsob, jakým zvolil ono slovo, ji poněkud zarazilo. Stává se to. Znamenalo to více než jednou? "Bude se to opakovat?" Už jen to pomyšlení jí vzalo vítr z plachet a vzduch z plic. Líbilo se jí to, lhala by, kdyby tvrdila přesný opak. Ale jak si mohla být jistá, že nebude chtít přídavek? Že jí to bude stačit? Že neprovede nějakou hloupost, když se dostane do stavu abstinence? Vytvoří si snad závislost jako lidé? "Ráda bych slyšela váš názor, můj pane. A ne ten, kdy... bude záležet na mně. Budete to chtít vy opakovat?" Pozměnila skladbu věty, aby nemohl tak snadno použít vyhýbavou odpověď, jíž by znázornil, že podobné rozhodnutí leží v jejích rukách. Sledovala ho položená v polštářích, hlavu natočenou tak, aby mu mohla hledět do očí. Nabídka zněla lákavě, ale přeci tu nebyla jediná upírka. Dnešní večer se mohl stát skutečně pouze výjimkou mezi všemi. "Můžete mít společnost, můj pane. Sám jste řekl, že nejsem jediná upírka ve vašem domě. I ona jistě má nějaké potřeby." Takové či makové, nechtělo se jí zabočovat směrem k tématu, o kterém si uschovala pouze matné představy. "A já nechci rušit... cokoliv." Výuku, prostou konverzaci nebo je dva při fyzických hrátkách. Nebude upřednostňovat své potřeby nad někým jiným, taková zkrátka nebyla - rozhodně ne teď. Kdo ví, jak se k tomu postaví za několik let.

Nespouštěla z něj oči, uvažujíc nad jedním návrhem, který se jí poslední minuty rozvíjel v koutku mysli. Bylo smělé se optat, přímo drzé, ale co když se jednalo o jakousi formu slušnosti? Pokud se nezeptá, nic se nedozví. Možná ho pobouří, možná pobaví. "Mám dvě otázky, můj pane. Tedy... návrh a otázku. Vlastně dva návrhy." A způsob, jakým k němu promlouvala, hovořil za sebe - buď po nich zůstane v jeho pokoji, nebo ji pošle pryč. Neexistovala třetí možnost, pro ni určitě ne. Paží si přitáhla jeden z polštářů blíž k sobě, z části se za ním skrývaje, jak jí stydlivost velela. "Když jste mě kousl, ten pocit, který mi to přineslo... v závěru..." Vyhýbala se tomu konkretizujícímu slovíčku, jako by ho nechtěla pohoršit. "To uspokojení... Přijde mi jako správné a... slušné, abych... abych vám..." Skousnutím spodního rtu signalizovala rozpačitost, než se nadechla větu defakto vychrlila. "Dopřálatensamýpocit." Tak, bylo to venku. "Pokud s tím budete souhlasit, samozřejmě." Pokud vůbec bude chtít. Než aby čekala na jeho odpověď, raději pokračovala v druhém požadavku. "Nejsem ten typ ženy, která chce zůstat něco dlužná. Když jste mi dopřál něco takového... mělo by to tak být i naopak. Jsem...," prudce vydechla, dodávaje si odvahu pro další možnosti. "... Otevřena jakési dohodě mezi námi. Něco... za něco. Říkal jste, že pro vás se jedná o něco standardního, když mi poskytujete takovou péči. Pro mne... zatím... ne. A já se poté cítím... v určité nevýhodě. V závazku, ač možná nevysloveném. Když bych potřebovala něco od vás... samozřejmě až s vaším souhlasem... bylo by dle mého patřičné, kdybyste vyžadoval něco na oplátku. V rozumné míře. A ne nic krvelačného." Nad poslední možností se zarazila s čelem nakrčeným. Ne, to by pro tuto chvíli nezvládala. Ale takto? Když jí kousnul a přiměl vyvrcholit, měl by za to požadovat něco na oplátku. Dělal to pro ni, to ona si řekla. Zdálo se to... fér. O to intenzivněji k sobě tiskla polštář, sledujíc Adrianovu reakci.  

Dřív by se hubovala za to, co ji to popadlo. Proč mu podávat prsty, když jí může utrhnout celou ruku? Jaký existoval důvod k tomu, aby se mu nabídla z masa a kostí, se vším, co považovala za své? Mohl se jí vysmát tady a teď, zesměšnit ji, prohlásit za malou holku, která o světě kolem sebe nemá sebemenší ponětí. Možná až vyjde z jeho pokoje, až opustí vidinu zdánlivého bezpečí, kterou nalezla v jeho náručí, propadne temným myšlenkám. Bude na sebe křičet, co to provedla? Možná. A nebo také usoudí, že právě tento krok jí pomůže vybudovat vzájemnou důvěru. Ukázka věrnosti? Oddanosti? Samostatného myšlení, kdy se projevovala jako samostatně myslící bytost namísto poslušné ovečky s hlavou věčně sklopenou, protože se bojí vlkovi pohlédnout do očí? Nebo jen další projev drzosti? Přísahala by, že ji k tomu přinutilo vše a také nic. On a přitom nikdo. Věnovala mu letmý úsměv, souhlasil s nastavením vztahu mezi nimi, kdy překračovali rovinu mecenáše a jeho horlivého studenta, toužícího následovat jeho kroky s nějakými těmi odchylkami, než se vydá vlastní cestou. O to více se rozzářila po verbálním souhlasu, až se jí ve tvářích projevily ďolíčky. "Dobrá," zopakovala stejně jako on. Pak přišlo drobné zaražení, očima na okamžik uhnula stranou, než po chvilce potřásla hlavou na znamení, že by ještě měla něco dodat. "... Možná... Mohli bychom se domluvit, že pokud se vyskytne něco, s čím jsem do této chvíle nepočítala jako s překážkou... Nebo z vaší strany, samozřejmě... Navrhneme si vzájemně kompromis?" Takové malé pojištění proti ničemu a všemu zároveň. S životem upíra se teprve seznamovala, a ještě neměla představu, co všechno jí čeká. A i Adrianovi nemusel být některý z jejích návrhů po chuti nebo by překračoval hranici jejich vztahu. Vyčkávala, co on na to. Šlo o dohodu, i když nestvrzenou krví, to nebylo potřeba. Důvěřovala mu, že žádnou z podmínek neporuší.

Odpověď znala, samozřejmě. Alespoň tu, se kterou počítala, protože se tato cesta zdála logická - oplatit stejnou mincí. Kousanec za kousanec podobně jako oko za oko, jen v mnohem méně bolestivějším a pomstychtivějším podání. Když jí ale zkusil zatáhnout za polštář, popostrčila ho blíž k sobě, tisknouc si ho k hrudníku tak, jako by se jednalo o jedinou ochranu vůči Adrianovi. Bylo by snadné jí ho vzít, trochu jako dítěti jeho oblíbeného medvídka. "Kousnutím přec-... och." Vzal jí vítr z plachet - opětovně. Buď se tím bavil, nebo měl v úmyslu ji proškolit. Čelo se v odpovědi nakrčilo, veškerou pozornost upírala do vzpomínek. Každé slovo, které mezi nimi padlo, každé poučení, leč nic z toho neobsahovalo tu informaci, po které tak marně pátrala. Navedl ji až on a to prostým dotekem. Pohled vylétl vzhůru, rudé oči se střetly s jasně modrými a María rázem pochopila, co konkrétně měl na mysli. "Ach... j-já..." Slabé zakoktáním značilo, že jí vtáhl do místa, kde se neuměla pohybovat bez něčí pomoci. Bez jeho pomoci. "... Nečekala jsem to," vydechne po chvilce rozpačitě. Zdálo se, že se hodlá schovat, skrýt se před ním, dokud ho ta hravá nálada nepřejde a neshodnou se na první variantě, tedy kousnutí.

Dlaně se zapřely o matraci, sama se posunula o kus výš tak, aby spíš seděla než ležela v polštářích. Zároveň jí to mohlo pomoci vysvobodit se z doteku směřovaného na hýždě, kdy mohla Adrianova dlaň sjet o něco níž, zase zpátky na stehno. Ne, že by si tím ulevila, spíš naopak, citlivost daného místa ji nutila o něco zrychlit dech a upírat pozornost kamkoliv jinam, jenom ne na svého stvořitele. Přemýšlela o tom se skousnutým spodním rtem. Jako upír měla určitý benefit - mohla se učit a přitom se neobávat nechtěného těhotenství, které obyčejným ženám připomínalo konec svobodného života, pokud nebyly vdané. Získat zkušenosti na neznámém poli. Ne, že by se je rozhodla někde zužitkovat, ta představa ji naopak znervózňovala, ale ta možnost existovala. "Nemám s tím téměř žádné zkušenosti. Spíš... žádné než nějaké." I tehdy byla vedena mužem, jen malým dílem přispěly její potřeby a instinkty. "Tím myslím... proběhlo to jen jednou a bylo to v žáru okamžiku, nejednalo se o nějaký plán nebo tak něco." I takové dívky znala - plánovaly každý krok, od svedení po samotný akt. Nechápala je, nerozuměla jim. Neměla by taková věc přijít z impulzu? "Nechtěla bych vás... zklamat," přizná po chvilce viditelně nervózní z této logické možnosti. Oproti ní musel prožít podobných okamžiků stovky, ne-li tisíce, nastřádat informace, porozumět jim. "Nevím ani, jak bych vás mohla zkusit svést... nebo vybudovat ten moment, kdy... Kdy byste mě chtěl jako ženu. Toužil po mně." Chvěla se, bojovala sama se sebou. Nebyla taková, ale podvědomě se přesvědčovala, že po jediném zážitku s ní už nic takového nebude chtít opakovat. Když ale na to bude myslet, nebude to o nic lepší, spíš komplikovanější, jak sama uznala.

Měla by učinit první krok. Být ta, kdo mu návrh odsouhlasí. Přemýšlela, jak na to. Matrace se prohnula, když si María klekla, sedaje si na nohy tak, aby měla na Adriana lepší výhled než ten z polštářů. Nevěděla, jak začít. Nejjednodušší se zdálo políbit ho. Něco v ní ale křičelo, že ještě ne. Prve bylo třeba poznat, s kým má tu čest. Paže se natáhla vpřed, konečky chvějících se prstů opatrně pokládala na jeho tvář, postupně sklouzla přes čelist k bradě, sledujíc cestu zvědavé končetiny. Ukazováčkem pomalu obkroužila vrchní ret, než palcem jemně popotáhla spodní. Měl měkké rty, příjemné na dotek. Pamatovala si, jak chutnaly, když ji políbil. Ale stálo za to, si tu chuť připomenout. Jen se naklonit a něžně mu na ně vtisknout polibek s dlaní přidržující si ho za krk.

Odpovídal na její doteky. Ne tak intenzivně, chtivě, jak by očekávala u živého člověka reagujícího na každičký podnět v podobě doteku, laskání nebo polibku, ale ty náznaky tam byly, až jí nezbývalo nic jiného než se šťastně pousmát. Studovala ho s jistou pečlivostí detailisty, tvořila si o něm svůj vlastní obraz, když prsty zlehka kopírovala tvarů jeho rtů, tvrdé rysy čelisti, nebo třeba důlek na bradě. Líbilo se jí to. Co na tom, že se jednalo o dosti intimní krok se takto poznávat? Že to nebylo jen o samotném aktu ale i pokusech poznat toho druhého, zastavovat se nad jednotlivými detaily, které ho tvořily k obrazu hodného uměleckého díla? A když došlo na polibek? Neprojevoval nelibost, nezakazoval jí tento čin, spíš naopak - dával jí na vědomí, že takto by měla pokračovat. Lehkým dotekem rtů, který se z její strany nestal dobyvačným, hladovým ani kázajícím podřízení se druhé straně. Něha sílila v každém doteku, jemnost, prakticky jen náznaky. Takové, po kterých by si přála přídavek. Úkol přijala způsobem svým vlastním, jednala tak, jak by si přála, aby bylo jednáno s ní. Jistě, i v tvrdších podmínkách by objevila ono kouzlo, ale jako zvířata se mohli projevovat každý den. Jako lidé? To byla výjimečnost, na níž se zapomínalo.

Vzdaloval se jí, pokládaje se na záda tak, aby si celé představení užil z první řady. Nutil jí učinit krok, zbavit se pečlivě vybudované komfortní zóny, vzít si vlastní půdu pod nohama. Na krátkou chvílí se jí přes tvář mihla obava, co učinit dál. Chtěla postupovat logicky krok za krokem, ale to se zdálo jako hloupé řešení. Příliš nad vším myslet? Kam by to vedlo. Nechat se vést instinkty? Mohla by zdivočet. Následovat jemné impulzy, to byla ta správná volba. Vyhoupla se na něj, za ten den již potřetí, tentokrát sklouzla o něco níž, usazujíce se mu v klíně. Kolena zlehka stiskla jeho boky, ručkou si ho přitáhla blíž k sobě pro další polibek, o něco intenzivnější, ne však o moc. Volnou rukou se zprvu držela čela postele, než jí vyhledala jeho paži, přejížděje po ní podobně jako on - do ramenou směrem k lokti, předloktí až ke hřbetu. Jeden by čekal, že si s ním proplete prsty, ale María se rozhodla pouze ji zvednout, plést si ji do vlasů, než ho opatrně směřovala níž - tvář, šíje, ramena. Po chvilce sama tlakem naznačila, že může sjet dlaní ještě o pár čísel níž až na její ňadro, a přesně v ten samý moment stiskla mezi zoubky Adrianův spodní ret. Trest? Možná. Za to, že jí tak trápí, když sama neví, jak postupovat. Něžně po něm přejela zoubky tak, aby mu ho nenatrhla špičáky, propouštěje ho ze svého sevření, zatímco putovala svými rty po čelisti až k místečku pod uchem, kde cítila tep krve. Lákalo ji to, mohla ho kousnout, stačilo tak málo. Zlobil by se? Možná ano. Možná ne. Pokoušet ho ale nehodlala. Ne, když sama nevěděla, co si může dovolit. Vše, něco nebo nic? Namísto toho ho právě tam, kde krev zpívala nejvíc, lehce políbila, než si u něj skryla tvář, dýchaje o něco rychleji. 

Ještě se nechtěla svlékat. Neměla v sobě tu erotičnost, občas jí to přišlo až absurdní. Jako by právě pohled na nahé tělo mělo něco společného s touhou. Jí se líbila ta možnost, hra představivosti, kdy už samotný akt vysvlékání působil na její vzrušení. Pomalu zvedla hlavu, aby si vzápětí opřela čelo o Adrianovo, vnímaje prudší dech. "Ukažte mi, prosím, co mám dělat, můj pane." Nechtěla ho zklamat. Být další sebestředný upír, kterých se na světě pohybovalo na tisíce. Myslet jen na sebe. To ji odlišovalo - předně myslela na něj, na jeho potěšení, než na ta svá.

Jediná věc, která pomáhala komplikovat situaci, bylo pozorování jejích reakcí. Zda se jí líbí bolest, když do kůže zaryl nehty, na což reagovala poněkud negativně syknutím a nespokojeným pohledem. Nepatřila k masochistům, necítila tu potřebu utápět se v bolesti nebo jejím prostřednictvím provokovat vzrušení do bodu, kdy se přelije v něco intenzivnějšího. A tak nějak neměla ani pocit, že by podobný zážitek měla přiživovat na něm. Jestli bolest patřila k jeho prožitkům, nebude mu s ní vypomáhat. Jí se líbil přesný opak - ty chvíle, kdy zkoumal její tělo, dotýkal se ho zprvu jemně, než stisk zintenzivnil, až jí z úst unikl zrychlený dech. Sama vyhledávala Adrianovu blízkost, boky se pohnula vpřed, aby mu byla blíž, nechávaje přetrvávat ten příjemný pocit rozlévající se do konečků roztřesených prstů. Pokoušel ji a María na to reagovala silně, tajila dech, aby ho vzápětí vyplýtvala jediným výdechem, zaklánějíc u toho hlavu, až ji konečky dlouhých tmavých vlnek lechtaly na lýtkách. V tenhle moment ho chtěla, toužila po něm jako ještě nikdy. Jako by její mysl věděla, že jí může pomoci uhasit ten nový typ hladu, kdy nebažila po krvi ale po něčem jiném, vyplňujícím... pohlcujícím. Jediným přáním bylo, aby s ním mohla provádět všechny ty špatnosti, na které slušné holky nemají ani pomyšlení. Jak snadno se nechala strhnout? Lehce, tak lehce.

"Co tě napadne. Co cítíš, že se mnou chceš dělat." Svolení, nic víc nepotřebovala. Jen těch pár slovíček, která jí mohla v mnohém usnadnit život. "Cokoliv?" Se skousnutým rtem se pousmála nápadu, který se objevil kdesi v koutku mysli. "Tak zavři oči," zašeptala mu do ucha, vtiskávaje mu polibek na to samé místo, o které se ještě před několika minutami opírala nosem. Poprvé mu tykala. Poprvé mu zadala požadavek bez prosby v hlase. Malá, drzá, hravá - právě to ji vystihovalo nejvíc. Počkala než se ozval zvuk trhající se látky. Konkrétně kousku spodního lemu košilky, kterou se rozhodla zničit, za což jí možná nepoděkuje, ale Maríe to nyní usnadní život. Navíc měla na sobě už tak několik krvavých flíčků od předešlého pití Adrianovy krve, a to by z ní nevyčistil žádný služebník. Snadno tak vytvořila jakousi verzi pásky přes oči, což bylo to jediné, co jí mělo usnadnit zadaný úkol. Nechtěla ho připoutat k posteli, ani by to nemělo smysl, mohl se kdykoliv utrhnout, ačkoliv ho mohla požádat. Mohla, ale nechtěla, ještě ne. Proužek látky mu rozechvělými prsty zavázala zezadu na hlavě, přesvědčujíc se, zda pevně drží. Konečně z ní spadla větší část nejistoty. Nemohl jí vidět, vnímat rysy její tváře, číst v nich. Zbyly mu ostatní smysly, na které se měl spoléhat a to byl i její předpoklad. "Slyšíš mě?" Vtíravým hláskem polaskala jeho ucho, odtahujíc se tak, aby měl určitou představu, kde se nachází, ale necítil ji blíž. Namísto toho mu pouze ukazováčkem přejela od brady přes ohryzek až na hrudník, sklouzávaje pomalu níž, dokud konečky prstu nevyměnila za nehet zlehka kopírující hrudní kost směrem k břichu. "Vnímáš mě?" Nečekala, že odpoví na podobnou otázku, šlo přeci jen o jakousi demonstraci moci, byť jen na oko vypůjčené. Možná ale nečekal, to, co mělo následovat. Ve volné dlani stiskla prsty jeho ruky, naváděje ji tam, kde se jí měl dotýkat pouze manžel a lékař, nikdo jiný. Tyhle doby už dávno pominuly a Adrian se měl stát prvním mužem, kterému něco takového dovolila. Vydechla s drobným úsměvem, připomínaje tak spokojenou kočku. "Cítíš mě..." Už tohle šlo za hranice představivosti stejně jako pohyb boků, aby se natiskla o něco víc. Poslední větu konstatovala, nešlo ani tak o otázku jako o ukázku zadostiučinění, kdy mohli těžit oba. "Můžeš mě svléknout... ale... nedívej se." Jediný požadavek, který na něj měla - aby se nedíval.

Reagoval, potěšilo ji to. Jindy by se durdila při zvuku smíchu, připadala by si hloupá jako malé dítě, které se pokouší napodobit chování dospělého jedince, ale v této situaci? Připomínal spokojeného kocoura, jemuž se láskyplně probírala srstí, aby ho nakonec podrbala pod bradou. Výdech kombinovaný se stenem vyjadřujícím počáteční vzrušení na sebe dlouho nenechal čekat. Líbilo se jí to a její tělo pozitivně odpovídalo na stimulující doteky v klíně. Ale právě to, že nepokračoval dál, nesnažil se proniknout hlouběji, mučilo její mysl. Za trest by ho nejraději kousla, přinášejíc mu jako posel chvilkové pokušení v bolesti. Toho se ale zhostil Adrian. Sykla, tentokrát znepokojeně, nešel do takové hloubky jako předtím a María byla nucená smířit se s nepříjemnými dozvuky bolestného hryznutí, kdy se tolik jedu nevyplavilo. "Ne," zašeptala na protest, tohle jí rozkoš nepřinášelo, spíš naopak, vracelo ji to zpět na začátek do chvil, kdy bojovala sama se sebou.

"Nelíbí-... ach..." Nedořekla, co se jí konkrétně nelíbilo, jak měla prve v úmyslu. Políbil ji, vtiskávajíc jí na rty krvavý polibek. Být ještě člověk, odvrátila by se společně se zadrženým dechem. Takto? Chtěla víc. Mnohem víc. Instinktivně pootevřela ústa, do nichž se dobýval, aby přijala vše, co přinášel. Bylo to jiné, perverzní, ale o to víc sensuálně zaměřené. Roztřeseně vydechla v odpověď, pokračoval níž, podvědomě čekala další kousnutí - trest nebo odměna? Mohlo to být jedno z toho, možná obojí, v tomto se jí Adrian jevil jako nevyzpytatelná osobnost. Trhla sebou, látka košilky povolila a rukávy sjížděly z ramen k loktům. Ten jediný kousek oblečení, který ji dělil od plné nahoty, právě vzal za své. Zahihňala se, smích přinášel určitý druh uvolnění. "Nebudu se po tvém domě procházet nahá," zašeptala mu do ucha, když jí té zničené látky zbavil, zahazujíc ji kdo ví kam. Ani to neměla v plánu a už teď si v duchu vytvořila představu, v čem se vrátí do pokoje. Prostěradlo možná z části nasáklo jejich krví, rozhodně poskytovalo větší prostor pro zahalení se než cokoliv jiného. A na to, aby se vracela nahá? Neměla tu správnou motivaci a ani odvahu.

"Teď?" Pohledem rychle zkontrolovala situaci. Seděl pod ní nahý, jazykem jí laskal ňadra a María by lhala, kdyby se jím nepřála cítit vyplněná. Ale ještě nenadešel ten správný čas, ještě ne. Skousla si ret. Měla si hrát? Dokud se nedíval, pak jí v tom nic nebránilo. "Teď... si lehneš na záda...," tlakem vynaloženým na ramena ho nutila lehnout si zase hezky do postele jako před chvílí. "A chytíš se tady," pokynem mu  navedla ruku na jeden z dřevěných sloupků podpírajících nebesa. "A tady." Ten samý pokyn následoval i s druhou rukou. Nic víc mu k tomu neřekla, jen vyčkávala, v duchu odpočítávaje do deseti, než se k němu sklonila. Mohl cítit šimrání dlouhých kadeří a po chvilce i rty putující po rameni přes hrudník. A následně? Hravý jazýček malého kotěte, které se rozhodlo slíznout všechnu smetanu - v tuhle chvíli krev ještě stékající po kůži. Dávala si záležet, aby cítil každý dotek směrem vzhůru, než klesla vždy o něco níž, aby proces zopakovala. Drzost na sebe nenechala dlouho čekat. Stejně jako kotě, i ona uměla vystrčit drápky. Nebo v jejím případě? Zoubky. Proťala jimi kůži nad kyčlí, zarývajíc je do zevního šikmého svalu, který se ženám na mužském těle tolik líbil. Nešla tak hluboko, snažila se mu oplatit bolest stejnou mincí. "Nelíbila se mi ta bolest," zamručí do kůže, než na kousanec vtiskla polibek. "Bolelo to... nemám ráda bolest." Ne svou vlastní, nepřinášela úlevu, spíš touhu bojovat, bránit se. Nakonec se k němu přitulila, natisknutá celým tělem proti jeho, kůže proti kůži. "Mám vaše svolení odejít, můj pane?" I teď si s ním hrála, pokoušela ho, drze mu dávaje najevo, že by mohla odejít a nechat ho tam - s jeho souhlasem, samozřejmě. Potěšila ho? Ne, tušila, že se svými znalostmi neobstála. U běžného člověka ano, u upíra? Pochybovala.