Podhradí

Vše to znělo tak trochu jako pohádka a María okamžitě začala filozofovat se vším, co jí přišlo pod ruku. Každá nová informace vytvářela svůj bludný kruh představ, nových dotazů a poznatků, které postupně analyzovala, aby si vyvodila své, obvykle ne přímo správné závěry. Jenže kdo by se jí mohl divit? Sice sloužila upírce, jejich kultura jí však byla zcela neznámá podobně jako čtení nebo psaní. I proto zamyšleně naklonila hlavu na stranu, polemizujíc o tom, co jí Adrian právě sdělil. "Když jsme tak chladní... a mrtví... neměli bychom cítit vše tlumeně? Hlad chápu, je to přirozenost, potřeba... instinkt, abychom se udrželi naživu, ale emoce... Jak můžeme cítit něco tak hlubokého jako je láska? Nebo to láska není a je to jen jakási tichá dohoda smíru?" Ať si to představovala jakkoliv, pokaždé došla ke stejnému závěru - upíři nemohou cítit vše s takovou intenzitou jako lidé. "Když..." Na místě poposedla ve snaze přiblížit se k němu, ne však na intimní úrovni jako spíše napodobit vztah s přítelem, s někým, komu se může svěřit nejspíš s čímkoliv, co jí přijde na mysl. I její výraz se zdál býti zasněným, tak šťastným, když se pohroužila do hlubin vzpomínek, připomínaje si to krásné na životě. "... Když mě nějaký muž políbil, cítila jsem se tak neskutečně živá. Jako by mým tělem probíhala neznámá energie. Vnímala jsem každý dotek, moje smysly zachytily vše - vůni, zrychlený dech, tlukot srdce, když se ke mně tisknul. Všímala jsem si drobností, naplňovaly mě. A ten pocit byl... no... nepopsatelný. Nebylo to ani tak o pochopení jako spíš o tom jednom okamžiku." Se spodním rtem skousnutým zoubky svůj monolog na krátkou chvíli zakončila, hledíc mu přitom do očí. Tehdy, když se rozvášnila, mu dokázala čelit jako sobě rovnému, nestyděla se. Jako by stud neexistoval, odstrčila ho stranou kamsi dozadu. I to, jak si pokaždé poposedla o něco blíž, až se matrace pod její muší vahou tu a tam zhoupla, představovalo velkou otevřenost a důvěru. "Kdybych měla tu možnost prožít tyhle okamžiky znovu... s kýmkoliv... Budu se bát, že se právě tohle vytratí a to já nechci. Asi... asi se bojím přijít o tu část, která mě váže k lidské podstatě. K tomu, kým jsem bývala. A když se to ztratí... zapomenu. A přestanu si takových okamžiků vážit, protože si je nebudu moci připomenout." María vždy přemýšlela mimo zavedené škatulky. Žila okamžikem, ač s jistými hranicemi, které si nedovolila překročit. A až nyní chápala, co všechno nabízel lidský život, když o něj přišla. "Chybí vám něco z vašeho lidského života?" Nezapomínala na něj, naopak ji zajímal o to víc. Přeci jen toho musel prožít mnoho a za tu dobu nejspíš pohřbil velkou část svého lidství, roztrhával vzpomínky a raději se soustředil na něco jiného. Nebo se mohla mýlit, i to se mohlo stát.

Až teprve nyní ji vrátil na zem, do stavu uvědomění si, kde se nachází a jak to celé musí vypadat. Zapomněla - na svůj status, na rozdílnost pohlaví i na fakt, že před ním seděla prakticky nahá, což ji přinutilo upravit si záhyb sukně od noční košile a taktéž skrýt téměř nemravný výstřih odhalující její ženskost, chytnout lemy mezi prsty a držet je u sebe, aby se mu nedostalo ještě větší show. "J-já... neuvědomila jsem si to. Nejsem taková. Neměla jsem v úmyslu... Nesvádím vás, můj pane, to bych si nedovolila," špitla v závěru, přičemž si odhodlaně poposedla zase na samotný okraj postele, div nepřepadla na zem, v čemž jí naštěstí zabránil dřevěný sloupek v nohách postele, kolem kterého obtočila paži. "A nespávám nahá, jestli narážíte na něco takového," zabrblá téměř dotčeně. Nahotu preferovala maximálně při koupeli, jinak ne. Ani by netušila, jak se chovat v jeho přítomnosti, kdyby se po pokoji pohyboval bez kouska oblečení. "Nikdy jsem si s žádným mužem nepovídala při měsíčku. A v posteli. A-ale vy jste upír, je to... asi trochu jiné." Stále byla vyjukaná ze své existence, natož aby myslela na to, jak asi pod tím vším oblečení vypadá, a to byl sakra rozdíl. "Nebo spíš... o vás takto nesmýšlím. Zatím. Což je dobře. Nevím, jak bych se chovala, kdybyste... No... cokoliv." Mohl si dosadit co chtěl, jak šlo usoudit z jejího výrazu. Byl nahý, zkoušel ji svádět nebo by vyloženě požadoval fyzickou rozkoš příkazem. Jasně, to poslední by musela uposlechnout, šlo však o princip. "Vlastně si myslím, že bych po vás něco hodila," ozve se znenadání, přičemž po něm krátce mrkne. Tohle byla asi ta jediná obrana, jakou znala a mohla si dovolit. "Ne, že by vás to zastavilo, ale aspoň bych nevřískala jako pominutá." A to se zdálo jako plusový bod. 

A přesně po tomhle následoval požadavek. Prosté Pojď sem, které si vysloužilo její šokovaný pohled zářivě rudých očí. Váhala, dlouho ho čekat ale nenechala, ačkoliv poposednutí blíž znamenalo zkrátit vzdálenost přibližně o třicet čísel. Cožpak mohla tušit, co konkrétně má za lubem? Nebyla vědma. "Proč, chcete naklepat polštář?" Zvědavý dotaz, trošku drzý, ale míněný v dobrém. 

Věnovala mu mírně pobavený, nečekaně šibalský úsměv, než se rozesmála tichým dívčím smíchem, skrývaným za prsty pravé ruky. Jak se zdálo, role služebné si tu a tam prohodila pozici s malou dravou šelmičkou poznávající svět kolem sebe. Chvilku drzá, chvilku pokorná, plachá i schopná zaujmout pozici lovce. Přepínalo se to tak snadno, poměrně rozumně bez nějakých zbytečných zádrhelů nebo návalů emocí, které by nedokázala kontrolovat, sesypávaje se pod jejich tíhou a naléhavostí. Když se rozhovořil o svádění, s nímž začala konverzaci právě María, ani okem o něj nezavadila. Namísto toho věnovala pozornost dlouhým kadeřím, přičemž jeden pramínek si namotávala na ukazováček, aby si ho vzápětí přitáhla k nosu. Vůně růžových květů na nich ulpěla stejně jako na kůži, drahé a nezvyklé aroma, o němž nebyla zcela přesvědčena, že se jí líbí jako právě vlčí mák. "Ani mě to nepřekvapuje," zamumlá odpověď spíše pro sebe než-li pro Adrianovy uši, přičemž jí na rtech zahrál veselý, i tak trochu tajuplný úsměv. Jako by tohle dokázala pochopit lusknutím prstů. Rázem vykulí oči a náhle neví, kam uhnout, aby se neocitla pod palbou otázek. "Tím myslím... Je to tak trochu zřejmé, ne?" Nervozita se protáčela žilami, náhle si uzurpovala mozek pro sebe a María se začínala propadat do momentů, kdy se neovládala - nikoliv po fyzické stránce jako spíš po té, aby nedostala jednu výchovnou. "Jste pohledný, máte moc, zázemí... jste muž. Některým ženám stačí jen jedna věc, aby se vás... pokusily svést." Možná si malovala svůj život tak trochu jako pohádku, a o mnohým uvažovala podobným způsobem, ale věděla, jaké ženy se zajímají o muže jako byl Adrian. Lačné po moci, po majetku nebo takové, co by se s ním chlubily jako s novým výstavním poníkem. V jeho případě spíš plnokrevníkem. 

"Upřímně by mě ani nenapadlo, že byste se o něco tak absurdního pokoušel, můj pane." Špitnutí, drobné, tiché špitnutí, kterým mu jasně dokázala, že o sobě nemá valné mínění. Nebo spíš o jakémkoliv intimním vztahu mezi nimi. Nedělala si iluze, rozdíly zde existovaly a María si jich byla až příliš dobře vědoma. Žena, ať již milenka či manželka, má svého muže podporovat, být mu oporou a zároveň důkazem, kolik toho mají společného. Jejich jediným společným poutem bylo upírství, fakt, že jí přeměnil a teď si z ní vytvořil jakého si mazlíčka.

O to víc vytřeštila rudé oči, když jí nabídl pohostinnost v podobě přespání ve stejné posteli, v níž se momentálně nacházeli. "Spát... S vámi... V posteli... Ve stejné posteli... Huh." Ze rtů jí splývala jednotlivá slovíčka poskládané do věty, až nakonec překvapením vydechla. Pro jiné nabídka, která se neodmítá. Pro Maríu? Rozporuplná nabídka. "Co když ve spaní... kopu?" První možnost, jak mu znepříjemnit spaní. "Nebo mám potřebu objímat se s... něčím. Třeba polštářem." V tomto případě? Někým, protože Adrian vypadal jako lepší náhrada na tulení než obyčejný polštář, ať už byl povlečený v jakkoliv jemném povlaku. "Co když chrápete?" Fajn, teď už si z něj utahovala, jak šlo poznat na přimhouřených očích, kdy ho sledovala s mírně cukajícím koutkem rtů. Tenhle způsob mluvy se tu a tam připletl a maskoval nejistotu. Někdo dbal na jedovaté poznámky, María si obvykle z ostatních svým vlastním hravým způsobem utahovala. Byla zvyklá spát v nepohodlných podmínkách, jenže si dokázala vcelku rychle představit, že by jí za něco podobného pokáral. Měla myslet jinak, a ten krok patrně začínal zde - s ním v posteli. "No...," povzdechne si tiše, zvažujíc všechna pro i proti. "Pokud se chcete svléknout, protože spíte nahý, pak vám v tom sotva zabráním. A bude lepší, když budu spát na úplném kraji postele. Jenom pro jistotu. Kvůli vám." Což vyznělo všelijak, jen ne dobře pro Adriana. "Abych... abych já něco neprovedla." On? V to nevěřila.

"Nechrápu!" První ohrazení si odneslo zvýšený hlas v tichém vykviknutí na protest, že to právě ona je tuhý spáč, vedle kterého se nelze řádně vyspat. Prsty si okamžitě zakryla nos i ústa v potupné snaze se uchránit před dalším podobným nařčením, které jí tak akorát ponižovalo. Tohle se jí nelíbilo, nechtěla chrápat, ač ani ženám se podobná situace nevyhnula, jen u mužů převládala s větší procentuální účastí. "Já nechrápu," ohradí se znovu, tentokrát mumlavěji ve snaze nacpat do svého přesvědčení veškerou sílu a dokázat Adrianovi, že se plete. "Třeba přikrýt polštářem?" V jejím podání to znělo jako milé přidušení, přičemž nebrala v potaz své obranné reflexy, instinkt, který ji nutil zůstat naživu. Tedy jak se u upíra dal tento stav považovat. Ještě chvilku si pro sebe brblala, než rezignovala na své přesvědčení, že by spolu neměli zůstat v pokoji přes noc (nebo den), natož v posteli. Ta starostlivost se projevovala předně semknutými rty i jemnými, frustrovanými výdechy nosem, čímž dávala najevo určitou obezřetnost vůči svému stvořiteli. Věřila, že se o nic nepokusí? Ano. Jen ta představa se jí nezamlouvala. Angelique taky nelezla do postele a to jí sloužila, Adrianovi měla představovat učence, dalo by se říci studentku nebo kmotřenku.

Ještě mu stihla věnovat nesouhlasný pohled, jako by se tím zavazovala, že nic podobného  neprovede, načež sklouzla ze středu postele, aby si jako člověk a ne vandal do ní vlezla hezky z boku. Zima jí být už nemohla, necítila teplotní rozdíly v pokoji, ale ze zvyklosti přes sebe přehodila deku končící kdesi u pasu, prve se otáčeje zády k Adrianovi, přičemž nezapomněla ležet u samotného okraje. Jak se dalo čekat, inteligence upíra pracovala proti jejím zvyklostem a přesvědčení, nekrytá záda poskytovala k útoku a klidné spaní odkoplo nastavené pořádky do kouta. Převrátila se, tentokrát ležíc na zádech, očima pozorujíc strop. Nemohla usnout, ne vedle muže, který mohl spát i být vzhůru a pouze čekat, až právě ona upadne do Morfeovy říše snů. Postel pro ni byla nezvyklá, ne tvrdá, ne měkká, jednoduše jiná od toho, co znala. Stejně jako ten pocit, že vedle ní někdo leží, ani to jí nepřidávalo. Nakonec se alespoň pokusila zavřít oči, ale každý náznak hluku, každý sebemenší pohyb budil její pozornost. Spaní k nezaplacení. 

Matrace se zhoupla, tentokrát ne její vinou, ale pohybem po levé straně. V místech, kde měl spát Adrian. Tušila, že ho rušila svými marnými pokusy usnout, přičemž každý z nich byl zmařen - jednou jejími myšlenkami, podruhé zvuky ozývajícími se všude po době (přísahala by, že slyšela i dole v kuchyni), a za třetí přítomností muže, s nímž se o postel a přikrývku dělila. Periferním viděním zachytla pohyb a tak netrvalo dlouho, aby se přesvědčila o Adrianově nečekané blízkosti, která se zdála mnohem intimnější než doposud. Uvědomoval si vůbec, co provádí? Jak ji tím mate? Nebo to byla nějaká hra na kočku a myš, kdy se stala lovnou zvěří, kořistí pro lovce? Jak při tomhle všem měla usnout? Tak tak stihla zadržet hlasitější nádech nosem, aby se nepoddala další vlně frustrace, když se ozval jeho hlas z větší blízkosti. Konec konců musel mít hlavu položenou jen pár čísel od té její, a tak mu nedělalo za těžko prakticky jí mručet jako kocour do ucha. O to intenzivnější šok se jí projevil v kukadlech, když se Adrianova ruka posunula pod dekou rovnou na bok, dech se zatajil na rtech a María polkla sílícím překvapením. Čeho se ještě od něj nedočká? Kam ruku posune příště? Nahoru směrem k ňadrům? Dolů mezi její nohy? Ne, takhle nesměla myslet, přesto si nemohla pomoci. Vždyť se jí jako druhý muž v jejím životě osobněji dotýkal. Než se však stačila plně vzpamatovat, jemný nátlak ji převrátil na bok, div že málem nepřepadla rovnou na Adriana, což stačila zabrzdit zapřením se o matraci špičkami prstů na pravé noze.

"Myslela jsem, že chcete spát. A taky abych hlavně já spala, můj pane," zašeptá tak tiše, aby to nikdo jiný neslyšel - a aby ho zbytečně nebudila. Což, jak se ukázalo, evidentně ani nebylo možné, na to byl dostatečně vzhůru, aby mohl udělovat lekce o správném spaní upírovi začátečníkovi. Než stihla říct cokoliv dalšího, ocitla se ještě blíž. Její učitel se zdál potěšen jakousi tichou spoluprací, aniž by ve tváři vykazoval jediný rys zájmu. Zato Maríe se do rysů vepisovalo vše, nejvíce zmatení, kterému se čím dál tím víc podvolovala. Jeho slova udávaly základ logice, ať už si to mínila připustit či se rozhodla jeho slova odmítat - měl pravdu. Soustředila se na vše kolem sebe, což ji zbytečně mučilo. "Bien," ozve se v tichoučké odpovědi, sluchy našponované, aby zachytila jen jeden zvuk. Rytmus dechu možná plynul v jednoduchém taktu, avšak tmavovlasá dívka mívala slabost pro lidská srdce, pro jejich pravidelný tlukot i to, co zosobňovala. Prsty volné ručky několikrát stiskla, jak si dodávala odvahy, přičemž druhá zela poskládaná kdesi pod ní. Lidské bytosti by to vadilo, jednalo se o značné nepohodlí. María tak akorát v duchu bědovala, že mezi ní a Adrianem nezůstala prakticky žádná mezera, kterou by mohla vyplnit například loktem a zarýt mu ho do žeber. Jen pro jistotu a usnadnění života. "Bien," zašeptá znovu, tentokrát nacházejíc onu ztracenou odvahu, aby ručku lehce ohnula v lokti a prsty se opatrně dotkla místa, kde tušila Adrianovo srdce. Rudé oči na okamžik zůstaly viset na andělské tváři, než s pomalým výdechem položila rovnou celou dlaň, vnímaje prakticky necitelný tlukot ozývající se v mnohem delší odezvě, než jakou by očekávala. Poprvé se uvolnila, což možná neměla dělat. Jakmile přestala napínat svaly na noze, okamžitě se na spícího muže zřítila. Naštěstí ne celým tělem, pouze půlkou, ale i tak to stačilo, aby se jí krev o něco navršila do tváří. "Už budu spát, slibuji. Lo siento, můj pane." Aby ho přesvědčila, zavřela oči. Nechtěla, aby mohl číst v jejím výraze, tohle ji alespoň z části mohlo ohlídat. A tlukot srdce? Působil uspávacím dojmem jako kouzlo.

Ke svému překvapení usnula rychle. Očekávala větší boj s podvědomím, etapu zbabělých myšlenek signalizujících rozpor mezi její lidskou částí a tou, která sloužila v roli predátora, toho upíra, kterému mohly být obdobné pocity ukradené. Byl to dlouhý den a Maríe stačilo málo - v tomto momentě právě pomalý tlukot srdce doplněný o pravidelné dýchání, kdy si nalezla vlastní tempo, pokojný takt konejšící její dušičku. Mysl se přestala zabývat vidinami, kolik vrstev látky skrývá její tělo, jak blízko si vzájemně jsou i to, že by proti němu neměla žádnou šanci, kdyby se rozhodl ji pokořit a dobýt. Jen se trošku zavrtěla ze spánku, hledaje vhodnou polohu tak, aby mohla lépe dýchat a netiskla se na něj intenzivně, což nebyl úmysl. To až při doteku v podkolenní jamce a několika prstech položených o něco výše, její tělo zareagovalo samo od sebe - zadržený dech, zachvění se a zlehka se zatínající nehty do kůže, než sevření po dvou vteřinách uvolnila, dál spící jako pověstná Šípková Růženka. Nebyla bez citu, reagovala na tyto vjemy jako každá žena, která je v určitých ohledech, a na jistých místech citlivější než jinde na těle. Přes noc ani nekopala, snad jen tu a tam se přitiskla více, aby se po chvilce odtáhla, mumlaje si cosi španělsky, že jí ani nebylo pořádně rozumět. Nezdálo se, že by ji trápily noční můry, což byla vítaná zkušenost, které se dál hodlala držet zuby nehty. Poslední týdny proležela v děsu, s výkřiky hrůzy se budila celá zpocená, ale nyní? Mohla spát jako kdysi - klidná a v bezpečí.

Komplikace nastala o několik hodin později. Probudila se dříve než její učitel, alespoň tímto dojmem sebe samu uklidňovala, když si začínala uvědomovat, v jakém průšvihu se nachází. Spala na něm, prakticky ano, což by se dalo v mnoha ohledech brát za romantické gesto dvou milenců, jenže těmi nebyli. Zlehka natočila hlavu, aby se rozhlédla po pokoji, hledaje únikové body. Ať už by se pokusila o cokoliv, první překážkou byl samotný Adrian. Spící Adrian natažený na zádech, což znělo snadno, kdyby ji rukama neobjímal - tedy minimálně jednou ano, ta druhá stále držela její nožku dost vysoko na to, aby se María tvářila, že je všechno v pořádku a podobné pocity zažívá na denním pořádku. Jistě, mohla počkat, až se sám pán domu probere a vykopne ji z postele, na druhou stranu komu by se tato představa líbila? Nemluvě o možném vpádu některého ze sluhů, což považovala za hotový vrchol. Jaká šeptanda by se asi tak po domě roznesla, kdyby ji takto přistihli? Jen v noční košili - jak utěšující - ale v Adrianově objetí působícím poněkud intimnějším dojmem?

Prve se pokoušela dostat ze zajetí svou nožku, ta ji trápila ze všeho nejvíc. Vytrhnout se nešlo. Pomalu ji vysouvat? Zkusila to. Zadržet dech a pomalu, pomaličku ji zvedat vzhůru, čímž koleno mířilo čím dál tím výš. Do chvíle, než pocítila stisk, div nevyjekla překvapením. Naštěstí se vzpamatovala dostatečně rychle na to, aby jí z úst nevyšlo nic, jen dech se pomalu uvolňoval, dokud jí v plicích nezbylo absolutní prázdno. Takhle by to očividně nešlo, musela to zkusit jinak, jiným způsobem, který se jí ani trochu nelíbil. Jenže čekat několik hodin, zda se Adrian vůbec probudí (a také s jakou náladou), jí přišlo v daný moment absurdní. Přesto si musela dodat odvahy, než se zapřela o loket, natahujíc druhou ruku tak, aby se zachytila matrace na druhé straně, pomalu posouvajíc nožku stejným směrem, kolenem napřed. Tušila, co to bude znamenat - Adrianovi usnadní přístup o něco výš až na zadní část stehen, což byla oblast, kde každý dotek cítila několikanásobně. Dios mío, por favor perdoname, prosila boha v myšlenkách o odpuštění za hřích, který se rozhodla vykonat, nutnost však předčila cokoliv ostatního. V duchu napočítala do tří, než se pohnula tak, aby se kolenem zapřela jen kousek pod dlaní. Přijít v tuto chvíli kdokoliv ze služebných, měl by rozhodně pěknou podívanou. To samé se dalo říkat o Adrianovi, na němž právě teď prakticky seděla, stehna jen titěrný kousek od jeho boků. Stačilo tak málo, aby je stiskla, jenže o to nešlo. Jí určitě ne. Teď už jen potřebovala přehodit tu druhou a pomalu se spustit na zem, aby mohla potichu odejít. Kdo ví, zda štěstí bude stát při ní. Doufala, že ano.

Každý pohyb vedený z Adrianovy strany, ať už vědomý či ze spánku, ji znervózňoval o to víc. Nutil ji svými činy ustat v poněkud marných pokusech se vymanit z jemného sevření rukou, dlaní položenými na zadní části stehen, které každou chvilkou vyjely o pár čísel výš. V srdci bojovala řada pocitů, rvala se o prvenství nad ostatními, o pomyslný trůn a žezlo. Obavy ji nutily k čilosti, starosti zase o Adrianovo pohodlí a něžné doteky téměř na pozadí zase ke smýšlením, jímž se nechtěla v této situaci zabývat. Čím déle setrvávala v jedné pozici bez hnutí, tím intenzivněji se jeho prsty propalovaly do pokožky, až měla pocit, že jí vypálí cejch v ukázce troufalých skutků. A to se pouze snažila uniknout, aby se její pán mohl probudit ve vlastním pokoji bez zbytečné společnosti. Pokoušela se dýchat tiše, nechvět se při letmých dotecích, nebrat je na vědomí - ale jak by to šlo? Nikdo se jí podobným způsobem nedotýkal, nejednal s ní něžně, téměř opatrně. Jako by se jednalo o pouhý sen.

Dlouhé rozpuštěné kadeře bránily Maríe ve výhledu, nemohla si jen tak dovolit otočit hlavu, aby ho konečky vlasů nešimrala na holém hrudníku, což byla další překážka, před kterou marně zavírala oči. Spala na téměř nahém muži a sama toho na sobě tolik neměla. Oči se za každou cenu pokoušela udržovat fixované na Adrianovu tvář, než znovu zvolila pohyb. Chyba - chyba která se nevyplatila, jak dokázal stisk stehna, až dívka vytřeštila oči nefalšovaným šokem. Jen se ohlédla po jeho ruce, aby se jí pokusila stáhnout ze svého dosahu, ale stačil krátký pohyb hlavou, aby toho momentu využil a rovnou ji přinutil kecnout mu na klín, div jí nožky nepodjely a tmavovlasá upírka byla nucena se ho zachytit, pokud neměla v úmyslu mu spadnout do náručí, což nechtěla. Zprudka zadržela dech, dokud neotevřel oči, než se sama pokusila o uhnutí dozadu, aby si nebyli tak blízko. Díky dlaním položeným na bocích, které vynakládaly určitý tlak na tělo, se pokus jevil jako marný, téměř směšný. Kdyby mohla, zrudla by v ten okamžik od hlavy až po konečky prstů, takto si jen dovolila uhnout pohledem do strany. Malá hříšnice chycená při činu, přesně tak se cítila. "Věřím, že jiné kul... kultury měly na mysli společně strávenou noc v intimním slova smyslu, nikoliv... naši situaci, můj pane." Odporovala. Jemně, nenuceně, stále se však jednalo o menší druh protestu. Nadechla se k další odpovědi, kterou stihla říci z polovice, než ji přerušil pohybem. "Nechtěla jsem vás budit, nepřišlo mi vhodné, abych-..." Hlasité polknutí nešlo přeslechnout. To se narovnal v zádech, že je prakticky dělilo jen pár centimetrů. Přísahala by, že vzduch mezi nimi elektrizoval vybájeným napětím. Uvědomoval si vůbec, jak na ni působil? Jistěže. Jen María si toužila nalhávat cosi opačného. "... Prostě nejsem jedna z těch holek, které se válejí v posteli, protože můžou. Zvlášť ne před někým jako jste vy, můj pane," špitne pokorným tónem, oči sklopené, jak se bála jeho směrem pohlédnout. Nevypadalo to, že se zlobí, jí šlo o ten druhý problém - ten, který ji nutil cítit se ohroženě na neznámém, ještě neprobádaném poli.

Zatajila dech - znovu - a následek? Ten to mělo jediný. Lehký dotek dvou těl, které oddělovala od sebe tenká látka noční košilky. S okamžitou platností přestaly plíce fungovat, aby situaci ještě nezhoršila, čekaje na jeho pohyb. Vpřed? Vzad? Přála si to druhé. "Jaký... jaký návrh máte na mysli, můj pane?" Jediné, po čem její srdce prahlo, byl útěk, dokud se k němu nepřidalo i něco podvědomě známého, jen momentálně ještě nepopsatelného v její paměti. Její smysly se momentálně přeměnily na zbraň použitou proti ní. Způsob, jakým s ní hovořil, jak apeloval na její reflexy, vnímání a základní instinkty, ji nutily potlačovat tu touhu, s níž právě teď bojovala. "Myslím, že si mne s někým pletete." Drzé to prohlášení referované rovnou do očí. Říct mu na férovku, že to on se mýlí? Nebylo vhodné si něco takového dovolit. Jenže María se ocitla v koncích a tohle se zdálo jako jediná možnost. To a nebo se poddat, vzdát ten boj a vzít si něco, co nebylo její bez ohledu na něj. "A také mám za to... že vaše ruce by měly patřit na vaše tělo, nikoliv na... na mé." Tohle už bylo těžší vyslovit, nicméně to zvládla, i když s polknutím. Stejně jako pokus mu ruce vymotat zpod noční košile a vrátit na místo, když mu je překryla vlastními packami přes látku.

Nechtěl, aby zmizela z jeho pokoje tak rychle. Tak snadno. Měl snad něco v plánu? Byl to ryzí zájem nebo se v ní snažil vykřesat provinilost? I ta u ní hrála silnou roli, nicméně María byla vždy prosté děvče, poněkud otrlé a když se ocitla v situaci, která jí nebývala příjemná, nebo se v ní nedokázala snadno zorientovat, použila svůj smysl pro humor. V tomto případě? Obrátila určitou frázi proti svému stvořiteli. "To je návrh?" I způsob, jakým pozvedla obočí, ten šibalský pohled a rozpustilý úsměv dokazovaly, že si ho bude do jisté míry dobírat - třeba jako teď. Veškerá včerejší dezorientace vyprchala, na místě zbyla jen ta obyčejná María, která si uvědomovala lehký dotek na hebké pokožce stehen, když po ní prsty přejížděl. Znovu zadržela dech, zdálo se to být logickým úkonem, aby zadržela podvědomou touhu se připojit. V tomto ohledu? Natáhnout se o něco blíž a uzmout si jeho rty, aby příjemný pocit rozdmýchala jako oheň, nechávaje se pohltit spalujícím žárem. "Bylo..." Zaváhala. Lhát se nemá, lhaní se pokládalo za hřích a ona se právě chystala podobný skutek učinit. "Je mi to příjemné, to je pravda. Ale také vím, že se nemám nechat zmást svými pocity. Rozhodně ne ve vaší přítomnosti, můj pane." Verbální fackou mu dala najevo, že ačkoliv o něm smýšlí, jak by rozhodně neměla, nehodlá se nechat jen tak stáhnout ke dnu. Dávala to najevo stisknutými rty i zatnutou čelistí, aby soustředění přesunula někam jinam než na jeho dlaně laskající holou kůži, dokud nezmizely. Teprve nyní vydechla o něco prudčeji, jak se zbavila jedné z překážek. "Hrajete si se mnou, když víte, že se ještě neumím ovládat jako vy. A ani vám není hanba," zašeptá ztěžka nakloněná o něco málo blíže, než se odtáhla z dosahu. Minimálně z dosahu jeho rtů, víc momentálně nesvedla vzhledem k tomu, že mu stále seděla na klíně. 

Rozhovořit se o společně strávené noci znamenalo si intenzivně uvědomovat všechna rizika, příčiny i následky, před nimiž se tak moc snažila uniknout. "Vyspala jsem se... popravdě dobře. Očividně by z vás byl velmi kvalitní polštář, můj pane," zdvihne k němu oči v rychlé kontrole, zda se po tomto tvrzení urazí nebo ho bude brát za zábavné. Nebo ho přejde bez jediného slova. "A děkuji. Původně jsem měla v úmyslu vám poděkovat ve vhodnější dobu než je tato, ale když už jsme u toho... Děkuji, že jste se o mě postaral. Nevím, co by se stalo, kdybych nevrazila k vám do ložnice. Ačkoliv to nebyl můj prvotní... ani druhotní úmysl. Vlastně ani žádný další, když tak nad tím přemýšlím." Ne, opravdu ho neměla v plánu obtěžovat svou přítomností a ať se pokoušela jakkoliv, ta představa se zdála absurdní. Nakrčené čelo se vyjasnilo a María věnovala svému stvořiteli vděčný úsměv. Dávala si ale dobrý pozor na to, co v takové situaci řekne - plýtvat vděkem nebylo až tak špatné, ale kdyby mu řekla, že je jeho dlužníkem nebo by se mu nabídla rovnou, aby si tuto maličkost vybral, kdo ví jak by to skončilo. Učila se, že každá dohoda má kličky a mnohdy je lepší mlčet než mluvit o sto šest. Zvláště s někým, kdo uvažoval podobným způsobem. Přikývla, hodilo by se osvojit si některé dovednosti a pokud s výukou začnou dřív, adaptuje se rychleji. 

Zarazil ji požadavkem, k němuž přidal i pohyb, při kterém sklouzla o něco blíž, když pod ní pohnul nohama, až tiše vyjekla překvapením, chytaje se ho za ramena, načež skončila usazená na posteli. Nebýt tak jemného zacházení, klidně by se rozplácla naznak jako malá žába. Nebyl ani čas se vzpamatovat, protože načal téma, na které ani nepomyslela, dokud s ním nezahájil konverzaci. Hrdlo se stáhlo, až Maríina ruka vylétla vzhůru, snažíc se primitivním způsobem zklidnit věčný pocit hladu. Jako by snad její chladná dlaň mohla napomoci. To sotva. "Když jsem na to nemyslela, necítila jsem tu potřebu... ale teď..." I dýchání se zrychlovalo, jak se pokoušela potlačit v sobě toho dravce, tu věčně hladovou šelmu schopnou rozsápat každého, aby se dostala k lahodné, uším zpívající krvi. Zamručela. Čím víc o krvi a pití hovořil, tím větší měla potřebu uhasit žízeň. Přikývla, mluvení se nyní zdálo vyčerpávající, jen by podbízelo její hlad o to víc.

Ovšem Adrian se jí rozhodl šokovat znovu - tentokrát svou nabídkou. Dotekem na krku jí přinutil zpozornět stejně jako při pozvání k hodovnímu stolu, ve který se měl dobrovolně proměnit. Dech zrychlila, zároveň se silou vůle donutila odsednout o kousek dál. Chtěla uhasit ten žár v krku, potřebovala se zbavit toho šílenství, které jí tak dráždilo mysl. Ale riskovat něco takového s ním? Prsty sevřely povlečení, mačkala ho v dlaních. Evidentně nehrozilo, že by jí v náručí zemřel, nebál se toho, to ji povzbuzovalo. Na druhou stranu? "Ucítíte to, co já? Ty... pocity, když vás kousnu." Musel vědět, co měla na mysli. I její oči ho prosily o odpověď, která jí možná zmate o něco víc, ale také poskytne nástroj k malé obraně. Studovala jeho tvář do takové míry, jak byla schopna ve tmě zahlédnout, ještě neuměla zkušeně rozeznávat věci ve tmě, jen siluety. Adrianovu dokázala určit s přesností, seděl jen kousek od ní. Ještě chvilku hleděla jeho směrem, uklidňujíc se do takové míry, aby začala nad touto možností přemýšlet bez zbytečných pocitů, které se jí mohly protivit. "Zarazte mě včas, můj pane. Nechci vám způsobit jakékoliv nepříjemnosti. Nebo bolest. Nebo cokoliv." Pořád byla tou poslušnou holčičkou, která si jen o něco blíž přisedla na posteli tak, aby seděla vedle něj, nožky pokrčené pod sebou. Sotva mohla nalézt tepnu jinak než po sluchu nebo doteku. Prve prsty, poté natáhla i krk, aby ji s jistotou okopírovala rty. Pro někoho svůdné gesto, María se však chtěla naučit kousnout tak, aby ho zbytečně nepotrhala. Co na tom, že se uzdraví? Přinesla by mu bolest - nejspíš. Cítila ji. "Perdona me," zašeptala tiše s vděčností v hlase, než se zakousla. Trefila se, ke svému překvapení, hned na poprvé. První kapky polaskaly jazyk a Maríi se zmocnila touha vzít si víc. Ani si nevšimla, že už dávno nesedí vedle Adriana, ale rozhodla se z něj vytvořit vlastní verzi poníka - pravou nožku přehoupla přes jeho stehna, aby se na něj znovu usadila, tentokrát z vlastní vůle. Sama se přitiskla o něco blíž, přisávaje se tak víc, boříc zoubky do větší hloubky. V tu chvíli nemyslela na nic okolo, jen na to příjemné hašení žízně, dokud se neodtrhla.