Podhradí

"Pak, pokud se vás to nedotkne, vás nebudu nazývat svým otcem ale stvořitelem... pánem." Ani na vteřinu z něj nespouštěla pohled rudých očí, tak nezvykle zbarvených od těch jeho, aniž by cokoliv z toho věděla. Věřila, že je stejná jako předtím, nedokázala si ani představit, že by se její vzhled proměnil v mocnou zbraň a dle některých by byla považována za múzu. V tomto ohledu chtěla udržovat určité rozdíly, ač její otec ani matka nežili. Nemluvila o tom, proč by také? Neexistovala potřeba vylévat si srdce na něčím rameni a prolévat slzy nad mrtvými. Jejich duše uctívala podobně jako památky, zapalovala svíčky a modlila se k bohu, kterého vyznávala její matka. Zatnutí zubů už neovládla při zmínce jiného obyvatele tohoto domu staveného na stejnou úroveň. Něco v ní, tak živočišná stránka, se cítila ohrožená. Lidská část, stále ještě existující pod povrchem, dokázala přijmout představu pokorného tónu hovoru, dokonce i ponížení ze strany neznámé, ale ta šelma v ní se jako by odmítala podrobit. Ba naopak - toužila zastrašovat, dokázat ostatním, kde je jejich právoplatné místo a zničit každého, kým by se cítila byť sebemíň ohrožena.

"Je proměna žen v tomto ohledu snazší než u mužů? Kvůli postavení? A touze po moci?" Dějiny nestudovala, ale měla jakousi mlhavou představu o tom, že to právě muži obvykle baží po krveprolití, uzurpují si mocenské postavení na důkaz své síly. Ženy bývaly odstrkovány do pozadí, jen ozdoby s věčně unylým úsměvem a občasným přikývnutím hlavou ve prospěch muže, jemuž měly býti zavázané za... prakticky cokoliv. "Nebojíte se, že na sebe zaútočíme? Nebo se to spíš podobá očekávání, při kterém se budete bavit?" Ani o něm si nenalhávala žádnou zvláštní představu. Byl upír, svět ho už musel nudit, i kdyby zde nepobýval dlouho, a každá roztržka mohla přinášet jakési chvilkové uspokojení. Zatím si ani nedovedla představit soužití s někým sobě podobným v jednom domě, natož v jedné místnosti. Bála se více jí nebo sebe? A nebyl strach v tomto ohledu směšný? "Co by se stalo, kdybych ji bodla... dejme tomu vidličkou?" Zajímala ji její reakce? Kdepak. Šlo o jeho reakci, která by jí nyní přišla zajímavější. "Zlobil byste se více než ona?" Dostalo by se jí trestu? Zvědavými kukadly sledovala každý pohyb jeho tváře. Oproti ní se uměl ovládat dokonale, měl v tom na rozdíl od ní cvik. "Je to jen... jak se tomu říká? Když to není úmyslné ale čistě zvědavost?" Neznala slůvko hypotetický, mnoho z nich znělo cize, neznámě a mnohdy připomínaly více jazykolam než skutečné slovo. Na jazyku jí pálilo mnoho otázek, doufala však, že se nikdy nebude muset zeptat a její stvořitel sám laskavě poukáže na věci, které se daly překládat jako pouhý mýtus, a které jsou pravdivé.

Rozuměla mu. Stále ale existovalo mnoho věcí, které mohly býti jím považovány za zradu a pro ni by se jednalo pouze o přesvědčení vinou náboženství nebo rozumu. "Co je pro pro vás zrada, můj pane?" Nebyla hloupá, věděla, co to znamená, ale jeho představy se mohly nacházet za hranicemi těch jejích a naopak. "Myslím tím... co právě vy si představujete jako zradu? Nechcete slepou oddanost, ale..." Přemýšlela, jak správně pojmout své myšlenky, jak je uchopit, aby viděl to samé, co ona. Krabatila čelo, krčila ho ve snaze přijít na správnou odpověď. "Co když mé přesvědčení bude jiné než vaše? Co když bude věc, kterou mi nařídíte, proti mému přesvědčení nebo třeba náboženství? Byla by tohle ve vašich očích zrada nebo pouze důkaz samostatně myslící bytosti?" Hleděla na něj ve snaze získat svou odpověď, zjistit, co považuje za špatné. Jistě, nebyla Brutus, nehodlala proti němu pozvednout zbraň a dvacet sedmkrát ho ubodat. Nakonec přikývla. Vždy se toužila vzdělávat a pokud jí něco takového mohl poskytnout, byla ochotna hltat každé slovo. "Patří mezi to i jízda na koni?" Obavy v jejím hlase nebyly k přeslechnutí, i její pohled prozrazoval nelibost vůči tomuto zvířeti. Nebo snad strach? Obojího byla schopná.

Konečně se dveře otevřely a María se okamžitě postavila - síla zvyku, od čehož se ještě nezvládla oprostit. Mladý sluha, pohledný ve tváři, ale jeho pohled vyhlížel příliš prázdně. Jako by si ani neuvědomoval, že je s nimi v jedné místnosti. Byl to ovšem tlukot srdce, co ji tak přitahovalo. Krev tepající pod povrchem, jemné žíly v několika místech prosvítající skrz kůži. Hlad zesílil a María si ke své nelibosti uvědomila, co ten pocit v žaludku vyvolávalo. Co přesně znamenal ten rdousící oheň. Zamručela. Cožpak bude nucena tenhle pocit snášet po zbytek své existence? "Co je to s ním? Ví vůbec, že je tu s námi?" Nezdálo se. Nikdy nic podobného neviděla, fascinovalo jí to. Sama mu drze zamávala rukou před očima ve snaze upoutat jeho pozornost jako malé dítě dožadující se rodiče. Když na svého stvořitele pohlédla, využil toho, aby zkontroloval nově prodloužené špičáky. Sama si jich předtím nevšimla, bylo toho dost, co ještě objeví, ale teď ji samotnou zajímaly zoubky, po nichž si zlehka přejížděla bříškem volného ukazováčku. Nakonec neodolala a i jazýčkem zkusila, zda se jich zvládne dotknout. Dokázala to, zas tak těžké to nebylo. "Do krku?" Rychlý pohled na oběť vystřídal ten samý na stvořitele. "Co když... co když ho zabiju? Ještě nikdy jsem z nikoho nepila. Nevím... jak to ovládnout. Nechci ho zabít, vždyť... si to nezaslouží." Její lidská část se dostala k moci, ale ta šelma pod povrchem nevyčkávala dlouho. "Co když... mi to nebude stačit?" Jak to měla poznat? Nutila se zadržovat dech, samu sebe přesvědčovala, že to neudělá. Musela existovat jiná cesta. Žádná jiná není. Vždyť i Angelique někde brala krev, pila z ní. Ale ona se ovládala. Polemizovala a její stvořitel toho mohl využít, mohl jí ukázat, co by se stalo, kdyby dlouho váhala. "Udělám to!" Netrvalo ani půl vteřiny a stoupla si před něj ve snaze zabránit zbytečnému krveprolití ze strany pána domu. "Udělám to..." Potřebovala sebe samu přesvědčit, že je to pro jeho dobro. Hrdlo se jí stahovalo slabostí, když si k němu sedala na postel, dívaje se mu do těch prázdných očí. "Budu se snažit, aby to bylo rychlé," zašeptala mu do ucha, než se nechala vést instinktem - přisednout si k němu blíž, ňadry se mu natisknout na paži zatímco si ho dlaní přitahovala k sobě za druhou stranu krku. Otevřít ústa a zabořit špičáky do masa. Tepnu nenalezla hned na poprvé, díky čemuž  do něj musela kousnout znovu, dokud na jazyku nepocítila příval vydatného slaného moku. Poprvé definitivně ztratila sebekontrolu - chlapce si přitáhla blíž, než ho položila na postel, sama si sedaje obkročmo na něj, aby měla co nejlepší přístup. A když se zdálo, že první tepna vyschla, jala se hledat další. Žíla, tepna, bylo jí to jedno, dokud jeho krk nezůstal naprosto zmasakrován podobně jako ruce a později i levá část hrudníku, kde se nacházelo srdce. Nevnímala bordel, který nadělala, kolik látky znečistila svým konáním ani to, že připomínala krvavý přelud s jasně rudýma očima. Jen zhluboka dýchala, sledujíc nepulzující orgán představující život, odhalený jejím očím. I ten vysála do naprostého dna. "Myslíte, že trpěl... můj pane?" Zajímala se, protože se pokusila mu to ulehčit. Ale nemohla tušit, jak moc mu ublížila svými činy. 

"Nechal jsem tě ho zabít." První uvědomění činů se dostavilo náhle, tvrdě a v ten okamžik jí sebralo všechen vzduch z plic. Zabila. Připravila někoho o život, prostě mu ho bez ptaní ukradla. Zlodějka duší, vražedkyně, každé z těch slov popisovalo její bytost v daný moment, ale nejvíc z nich jedno, které slýchávala od matky v její mateřském jazyce - sanguijuela. Pijavice. Hodovala na jiných, aby přežila vlastní existenci. Tohle se z ní mělo stát? Měla pokaždé cítit ten dezolátní dopad bouře emocí, ten strach, rostoucí paranoiu, převážně ale vinu a pocit zostuzení. I to byl jeden z důvodů, proč se natáhla a třesoucími se prsty zavřela nehybnému mladíkovi mrtvé oči zastřené smrtí. Tak krásné, tak vyhaslé, a mohla za to ona. "Kolik...?" Hrdlo se stáhlo, bála se promluvit, narušit ten okamžik, jako by měla vzdát neznámému sluhovi úctu v podobě ticha za jeho zesnulou osobu. Za svůj hřích, kterým potřísnila bělostnou čistotu vlastní duše. Rty proběhl hvízdavý nádech, samu sebe se snažila uklidnit natolik, aby nepropadla nejsilnějším emocím a nerozbrečela se na místě. Musela být silná - pro něj, pro sebe, pro všechny, které ještě připraví o život. Neměla důvod si cokoliv nalhávat, ukolíbat se marnou snahou s nulovým výsledkem. "Kolik jich... ještě zabiju než se ovládnu? Jak... jak dlouho to bude trvat?" Časový rámec pro upíra neznamenal nic, pro Maríu se jednalo o motivaci. "Bude to pokaždé tak..." S pohledem na mladíkovo tělo se nakonec od jeho nehybné tváře odvrátila, sedaje si na zem vedle postele. Sama se nutila sedět od něj co možná nejdál, jako by se v ní mohla znovu probudit k životu ta dravá šelma a napáchat ještě nějaké škody na už tak roztrhaném těle. "... Krvavé?" Dokončila větu rozechvěle. Toužila po ubezpečení, zároveň ale chtěla znát pravdu. "Měl rodinu?" Vrah by se nezajímal, María ano. Pokud nějaký člen žil, hodlala se ospravedlnit, omluvit se za svou chybu a hledat odpuštění v jejich slovech. Pokud byl sirotek, možná to tak bylo dobře, mohl se konečně shledat se svými nejmilovanějšími. 

Z transu ji vytrhnul až novými informacemi, které ji ve velkém šokovaly. S tváří plnou údivu se otočila směrem ke svému stvořiteli, pátraje v jeho očích po náznaku utahování si z ní a nebo, jako v tomto momentě, smrtelné vážnosti. "Vlkodlačí... jed? Jako... el hombre-lobo? Ale to..." Zavrtěla hlavou, na takovéhle příšery nevěřila. "Ten neexistuje. Je to jen příšera, kterou se straší malé děti, aby se po setmění netoulali mimo domov." Na vlkodlaky nevěřila, ani o čarodějkách toho tolik nevěděla, a to ani přesto, že královna k jejich rodu patřila. Pro Maríu se tak otevíral nový, zcela neznámý svět. "Muž měnící se ve zvíře... No, no, no posible, no," svůj názor zdůrazní ještě jednou řadou španělských slovíček, kdy vyvrací takové možnosti. Snad o něco šokující je absence slunce. Bylo to jako by ji připravil o všechno, co znala. O jednu z mála radostí, které tak milovala. "Žádné... slunce?" Milovala slunce. Ano, i její paní si udržovala okna poctivě zakrytá těžkými závěsy, i když nikdy nepochopila proč. Matka jen tvrdila, že je nikdy nesmí roztáhnout v přítomnosti své paní a stalo se jakýmsi zvykem nezdržovat se v jejich blízkosti. Ale žít bez něj po zbytek existence? "Znamená to... že nemůžu vidět ani jak proudí do pokoje? Jen sledovat jeho paprsky tančící po zemi?" Pokud jí měl v úmyslu připravit o veškerou radost, tuhle maličkost mohl ponechat. "Nebudu k němu chodit, slibuji, ale... nevidět ho už vůbec..." Znělo to tak tvrdě, tak těžce, tak... depresivně. Odmítala žít v neustálých temnotách. I to byl z části důvod, proč souhlasila s požadavkem, sledujíc jeho jednání, ty momenty, kdy prokousl zápěstí, až prudce vtáhla vzduch do plic. Nešlo o bolest, tu prakticky nevnímala - to ty příjemné pocity, které se dostavily hned poté, ten hlad okusit jich víc, mnohem víc, dokud ji zcela nepohltí. Ani nemohla tušit, že se jí zorničky rozšířily jako závislému, ovšem hned, jak jí pustil, si přitáhla paži k sobě, sledujíc zatahující se ranky od upířích zubů. Nemohla tomu uvěřit, hned si po neexistujícím zranění přejela prsty, aby vzápětí začala zkoumat ruku ze všech stran. Po chvilce zkoumání ruku stáhla, pokládaje ji na klín, zatímco zvláštně zbarvenými kukadly sledovala s jistým zájmem stvořitelovu tvář. Zjevně nad něčím přemýšlela, kolikrát se už nadechla, že něco řekne, ale nakonec ustoupila původním záměrům - až na jeden. "Je to pro vás stejné... ty pocity, co jste vyvolal ve mně při kousnutí? Nebo postupně slábnou, až přestanou existovat a zbyde jen... nic? Znamená to, že ztratím to, co teď cítím? Ty... emoce?" Vášeň, vzrušení, hlad po něčem jiném než byla krev. Nechtěla se stát jen mramorovou sochou bez kouska citu, bez pocitů, které by proudily jejími žilami. 

Pouze přikývla jeho slovům, částečně je ani nevnímala, ačkoliv si vše ukládala do mysli v pečlivých zápiscích. Koupel, jistě, vypadala jako zvíře. Nedivila by se tomu, kdyby někoho vystrašila. Ani při stvořitelově odchodu nezapomněla na úklonu, sic se nemohla rovnat těm dvorním, pořád byla něčemu naučena a nešlo s tím přestat ze dne na den - v jejím pojetí spíše z hodiny na hodinu. Možná byla i ráda za tu chvíli, kdy opustil prostory nově přiděleného pokoje, mnohem většího než byl její rodný dům, ponechávaje ji jejím myšlenkám. Služebná s hlavou pokorně skloněnou a očima přišpendlenými k zemi, jako by se bála sdílet pohled na zakrvácené děvče, se Maríi ihned ujala, odváděje ji do pokoje, který pravděpodobně sloužil jako soukromé lázně, nic podobného ještě neviděla. Prostorná vana namísto obyčejné dřevěné kádě, na kterou byla zvyklá. Ani se nestačila rozkoukat, když jí služka svlékla ze šatů, zatímco jiní sloužící nosili do vany horkou vodu, nasypávaje do ní vonné lístky, z nichž se spíš točila hlava. Přesto se neodvážila protestovat, zatímco si sedala do vyhřáté vody, sledujíc, jak se postupně zbarvila krví zabitého muže. Jako by snad mohla své činy odčinit, potrestat se, lehla si na úplné dno, sledujíc skrze proplouvající okvětní plátky lučních květin svět nad hladinou bez potřeby se jedinkrát nadechnout. Sanguijuela. To jediné slovo ji vytrhlo z poklidného snění, až se vytáhla z vody na hladinu, prudce lapaje po dechu. Pijavice. Ani nepočkala na služebnou, sama vylezla ven, stíraje ze sebe poslední připomínky na mrtvého chlapce, div si nesedřela kůži, aby se nakonec zahalila do spodní košilky z plátna tak jemného, až by přísahala, že ji chladilo. Látka se zdála dosti tenká a tak si přes ni uvázala ještě plášť sloužící jako lehký ozdobný župánek, chvíli se potýkaje s vázáním, než ho jakž takž zauzlovala. Bosky přeťapala do vedlejšího pokoje, aby seznala, že za tu dobu se změnilo mnohé - postel pokrývalo nové povlečení, po tělu a krvi žádná památka. I její šaty se vytratily a na posteli je nahradily jiné v podobných barvách - modrý vršek, bílá košile s dlouhými, u loktů nařasenými rukávy rukávy a koženou šněrovačkou. Už už k nim chtěla přejít, dotknout se jich, když ji zarazil pohyb na druhé straně pokoje. Vetřelec? Ne, odraz v zrcadle. Zvědavě předala pozornost novému objevu, přistupujíc k němu blíž, aby se prohlédla v odraze. Tmavý odstín vlasů o to víc vynikl díky bledé, téměř alabastrové pleti, ačkoliv se zdálo, že si uchovávala svůj přirozený jižanský podtón. To, co ji zděsilo, byla barva jejích očí - krvavě rudé jako čerstvé víno. Výkřik nestihla zadržet, utlumila ho až příliš pozdě. "Dios mío." Co se jí to stalo?

Rudé jako krev. Jako víno. Jako stopa po hříchu, šrámu na její duši. Nemohla od svého odrazu odtrhnout pohled, naopak se naklonila o něco blíž, pozorujíc každou nesrovnalost s původním odstínem. Ta tam byla ona čokoládová barva, tak vřelá, hřejivá na duši. Zbyly ledově kruté oči plné odzbrojujícího šoku, krásné stejně jako děsivé. Dřív by si ani nestihla uvědomit, že její pokoj okupuje někdo jiný, primitivní pud sebezáchovy ji přinutil v mžiku se otočit na plosce chodidla a chránit si záda proti možnému výpadu ze strany vetřelce. "Dostal..." V hlavince jí to šrotovalo. Z tónu, z volby slov dokázala velmi snadno uchopit evidentní důkaz, že se to nestalo v posledních několika minutách. On o tom věděl. "Jak dlouho?" V první chvíli vybafla svou otázku, aniž by se obtěžovala nasadit pokorný tón. Z hlasu čišelo zoufalství, nelibost vůči zatajování pro ni tak důležité informace a patrně i strach. Takhle se nemohla ukázat mezi lidmi, nemohla mezi ně vyjít. Poznali by, že je něco špatně, že je jiná. Viděli by krvelačnou bestii bažící po lovu na nevinnou oběť, nikoho jiného. Ne ji. "O-omlouvám se," vydechla nešťastně, klopíc při svých slovech hlavu na znamení poddajnosti, tohle si nesměla dovolit. Ne vůči někomu, kdo jí z vlastní milosti přidělil honosný pokoj, staral se o ni a zabezpečil jisté blaho. "J-já jen... vyděsilo mě to," přizná po chvilce váhavým tónem, skousávaje si spodní ret. Ještě nebyla natolik schopná skrývat své špičáky, které zlehka vykukovaly a jevily se patrněji při podobných gestech. "Co to znamená? Jsem nějaká... poškozená? Špatná? Nejsem jako... jako vy, můj pane. A-ani jako lady. Proč to tak je? Jak dlouho to trvá? Co to způsobilo?" Tolik otázek, každá jiná a přesto všechny mířily ke stejnému bodu - jak se to mohlo stát. Co za tím stálo?

Konečně zvedla pohled, když promluvil ve snaze vysvětlit alespoň několik základních informací, které se jí mohly hodit. "Je to důkaz, že jsem někoho zabila? Nebo to má něco společného s mou nemocí?" Neznala příčinu, jen si ji pokusila dosadit, ten první znak, proč se podobná věc mohla stát pouze jí, ne nikomu jinému. "To znamená, že vy nemáte oči jako já?" Byla to výhoda být takto výjimečná? Nebo to mělo přinášet akorát utrpení? Nebojovala, když vynaložil tlak na její bradičku, aby pozvedla hlavu a lépe čelila jeho pohledu. Výškový rozdíl mezi nimi byl tak více než patrný, ale na to si nikdy nehodlala stěžovat. Vysocí muži se jí vždy líbili více než ti menší. Jako by jí mohli skrýt před vším zlem. "Mám pocit, že s nimi budu pro ostatní příšera... Amante con ojos rojos." Dáma s rudýma očima. Strašidlo, o kterém se vypráví šílené historky mnohdy přitažené za vlasy. Ale zdálo se, že se ji rozhodl vyvést z omylu. Hovořil o kráse spojené s její osobou, s ní. S její bledou tváří a závojem tmavých vlnek stále ještě na dotek vlhkých od koupele. Dříve by si uvědomila, že se červená, ale nyní necítila krev vlévající se do tváří, ten jemný nachový odstín, téměř nepopsatelný lidskému oku. O to pevněji si k sobě přitáhla župánek, jako by se rozhodla jeho látkou bránit vůči pocitům, které se v ní po jeho slovech rozehrály. "Jen pár dnů?" Ze způsobu, jakým to pronesla, to zamračení, které si vysloužila jeho slova, očividně pochybovala o době, za jakou bude schopna posoudit, co vše je v jejích silách.

"Můj pane? Mohu se na něco zeptat?" Vyčkávala na jeho reakci. Mohl se podvolit, povolit jí dotaz nebo se otočit na patě a otázku ignorovat. Pokud by ji odmítl, mlčela by. Pokud ne, pak by svůj dotaz vyložila jako karty na stůl. "Jak jste poznal, že jste dosáhl svých hranic? Že neexistuje už nic, co byste jako upír nemohl ovládat? Myslím tím..." Hledala ta správná slůvka, aby osvětlila svou myšlenku do srozumitelného, nikoliv abstraktního pojmu. "Když jste se učil vy, co to obnáší být upírem... jak jste poznal své limity? Co můžete, a co je naopak zakázáno nebo je našemu... rodu," přiznala poněkud neochotně, očividně s tím stále měla jisté problémy. "... Nebezpečné? Jak poznáme, co nás limituje mimo smrt?" Ať už nad tím přemýšlela jakkoliv, zdálo se, že upíři patří k nejmocnější rase, o jaké kdy slyšela - tolik možností a tak zoufale málo vytyčených hranic, ač některé patřily k těm jasnějším jako denní světlo nebo vlkodlačí jed. "Já jen... Když vám někdo řekne, že něco nesmíte, instinktivně toho neuposlechnete, protože věříte v sebe. Ve vlastní chytrost. V překonávání překážek, v pochybování o sobě samém. Zkoušel jste to i vy? Budu... budu to také dělat?" Pochybovat o jeho slovech, prosazovat si svou a porušovat nařízení? Nikdy taková nebyla, ale její zvědavost dost často neznala mezí. "Měla bych se převléknout a nedělat vám ostudu." Zima jí nebyla, přesto se do župánku zachumlala o něco víc. Měla by jít spát, ale přišla si příliš rozrušená. A navíc si nedokázala představit, že by měla ulehnout na postel, kde připravila o život toho chlapce. I proto se pohledu na ní vyhýbala, seč jí síly stačily. 

Na nic z toho nebyla zvyklá - materiální přepych, luxus pokládání otázek bez vyzvání. Celý svůj život byla naučená sloužit, vyčkat na příkaz, v lepším případě pouze pokyn. Byla tu od toho, aby se zodpovídala jiným, ne ta, co se domáhá odpovědi. "Je to jiné. Nechci vás obtěžovat svými dotazy, proto se ptám na svolení. Byla jsem tak vychovaná." Částečně bránila svou výchovu, jak šlo vidět i na změně postavení, když ruce o něco intenzivněji přitiskla k tělu ve snaze ochránit torzo a tak i sebe samu, o pocitech nemluvě. I pohled mířený na stranu namísto Adrianovi do očí vypovídal o mnohém. Styděla se? Patrně ano. Patřila v jistém ohledu mezi přímočaré osoby, smýšlela logicky i bez vzdělání, ale slušnost jí naučila, že na dotěrné dotazy nemá prostor, protože je obyčejnou služebnou, nikým víc. A ničím víc se také neměla stát, dokud se ve dveřích domu její bývalé paní neobjevil právě on. Ukazováček mimoděk zamotala do vlasů, namotávaje si na něj pramen tmavých vlnek, za který tu a tam zatahala v přemýšlivém gestu. "Myslím, že se nechci změnit lusknutím prstů, stát se někým jiným... cizím. Povrchním a sobeckým, upřednostňovat své potřeby nad ostatními. Ztratila bych sebe samu, to, kým jsem byla... I když to ve vašich očích nemusí znamenat nic, je to můj život, můj pane, a je to jediné, co jsem kdy měla. Nechci přijít i o jedno z posledních pout, které mě dělá... mnou." Tím druhým bylo její jména, toho se odmítala vzdát. Tak ji rodiče pojmenovali, proč by ho měla zahodit? Možná nenaplní jeho představy, co mohla vědět? V některých věcech si hodlala stát za svým.

Adrian - prosté a přitom vznešené jméno, sedělo k němu. Pouze přikývla s vděčným úsměvem na tváři, než jej vystřídala jakási melancholie odrážející se v každém koutu její mysli skrze rudé oči, rysy tváře a tvaru rtů. Bloudila v myšlenkách a obezřetně udržovala dostatečnou vzdálenost od postele jako by se bála, že z ní vyskočí bubák. Jako socha pohroužená do myšlenek stála na místě jistou dobu, dokud jí služebná nepopřála dobré noci, přičemž nezapomněla sfouknout svíci. Pokoj potemněl, cvrlikání ptactva za oknem signalizovalo den, ale pro Maríu představoval pravý opak. Nemohla spát, k posteli se ani nepřiblížila - prozatím. Namísto toho se začala pohybovat po pokoji, bosky našlapujíc po dřevěné podlaze. Každý roh pečlivému zkoumání, bříšky prstů kopírovala jednotlivé rytiny a celé hodiny byla schopna sledovat výjevy vyvedené pomocí intarzie. Jenže stále se necítila unavená. Mohla za to čerstvá krev proudící žilami a i jakýsi odpor k tomu spát v posteli, kde někoho zabila. Zítra? Možná. Ne, věřila tomu, že se tak stane až za nějakou dobu, kdy padne vyčerpáním po příliš těžkém dni a bude jí pro danou chvíli jedno, kde skončí, pokud bude ukrytá v bezpečí před světlem. Cítila se jako zvíře zavřené v kleci, nebylo divu, že pokoj potichu opustila tak, aby nikoho zbytečně nerušila. Kdo ví jakému řádu bylo uzpůsobeno služebnictvo, avšak počítala s tím, že se jejich povinností stalo přizpůsobení se potřebám majitele domu. Před odchodem si ještě na zápěstí nakapala několik kapek vonného oleje s omamným aroma vlčího máku, který ji podivně uklidňoval. Pokud by se náhodou vyskytl v její blízkosti nezvaný host, na kterého by mohla zaútočit, právě zápěstí přitisknuté k nosu ji mohlo zastavit od nechtěného útoku. V posledních několika minutách se už ani nesnažila ovládat, zcela se poddala svému vychytralému pokusu udržet se při smyslech, když dlouhý rukáv noční košile přiléhající k tělu tak, že kopírovalo každou křivku, přidržovala před ústy a nosem. Župan nechala v pokoji, nebyla jí zima a v první chvíli nesdílela úmysl opustit pokoj. To se změnilo, naštěstí se zdálo, že si jí nikdo nevšiml.

Potíž byla v tom, že se snadno ztratila. Prostorný dům nabízel mnoho způsobů, jak ztratit představu, kde se vlastně nachází, a množství cizích pachů jí život neulehčovalo. Několikrát vlezla do chodby, u které by přísahala, že je součástí cesty k jejímu pokoji, leč pokaždé narazila na nový prostor, že se začala poddávat rozrušení. A pak to ucítila - krev. Slaný železitý pach, tak typický, až se v ní vzedmula ta primitivní touha zabít. Stačil však záblesk pohybu na protější straně, kde se nacházelo další z mohutných zrcadel, aby se zděsila pohledu na sebe - rudé zářící oči, visuté špičáky a hladový výraz ve tváři. Hrůzou zalapala po dechu, v mžiku si přitiskla zápěstí k nosu, vtahujíc sladkou vůni vlčího máku, zatímco druhou hledala únikový prostor. Jeden nalezla - stačilo trochu zatlačit na mechanismus dveří, aby se propadla dovnitř do něčího pokoje podobně temného jako byl ten její. Okamžitě za sebou zavřela dveře, natiskávaje se jejich dřevo zády. Potřebovala se uklidnit, utišit instinkty vraha. Vše ostatní šlo stranou do okamžiku, kdy si uvědomila svou hloupost - v tomhle pokoji nebyla sama.

Potemnělý pokoj, žádné světlo, jen silueta přibližující se postavy. Rozrušení se stupňovalo s takovou intenzitou, že nebyla schopna pořádně vnímat, co má větší hodnotu - obrana nebo útok? Patrně i to byl podíl na jejím zlehka pomateném chování, kdy jako první věc popadla svícen nacházející se na nočním stolku vedle ní, aby s ním mávla vpřed, až se oharky svíček rozkutálely po zemi. Nebýt tak vystrašená z vlastních činů, byla by více než ochotna uklidit nepořádek natropený její vinou. Takto? Jen zírala do míst, kde se pohybovala ramenatá postava vysokého muže postupně se proměňujícího v monstrum. Alespoň něco takového viděla - to, že si Adrian pouze oblékal košili, to se v první chvíli minulo s účinkem. Jindy by snahu ocenila, nyní jí podivně se pohybující stíny akorát víc rozrušily. "Nikoho jsem nezabila!" Hlasitý výkřik rezonoval po vyslovení, odrážel se jako ozvěna sluchovodem. "Nikoho... jsem nezabila," zašeptá o něco tišeji, přesvědčujíc nejen sebe, ale také Adriana, že nic neprovedla. "Jen jsem nemohla spát. Pořád jsem viděla to tělo na posteli, ty prázdné mrtvé oči. A-a-a cítila jsem se jako zvíře zavřené v kleci. Potřebovala jsem pryč, srovnat si myšlenky a tak jsem opustila pokoj. Vím, že jsem neměla, ale já... já..." Jak mu to jen říct, aby nepřipomínala blekotajícího blázínka? "Pojistila jsem se," vysloví náhle myšlenku, která se zdála logická - minimálně jí a to bylo důležité. "Bála jsem se, že třeba na někoho narazím nebo se vydám za ostatními, kteří slouží ve vašem domě, a tak jsem se pojistila vonným olejem na zápěstí. Když jsem toho cítila moc, snažila jsem se udržet pozornost jen na jedné vůni. A-ale pak... pak..." Nemohla to říct, bojovala sama se sebou. Pohledné rysy se stáhly kombinací hrůzy a krvelačné touhy. Jako jediné řešení se v tu chvíli zdálo utéct. Ale kam? Dveřmi ven? Mohla by znovu ucítit tu krev, vnímat ji a najít původce toho sladkého aroma. Možná by se ani nedostala dveřmi ven, zápasila by s mechanismem. Na druhou stranu pokoje? Očima těkla na prostor za Adrianovými zády. Ne, moc nebezpečné. V hlavě si projížděla uspořádání pokoje, to, co stihla zahlédnout po svém příchodu. Postel. Postel se zdála býti dobrým řešením. Pokud by byla dost rychlá a věřila by svým schopnostem, mohla by ji použít jako překážku mezi nimi, kdyby se hněval. Bude se hněvat? Sotva na vteřinu mu pohlédla do očí. Řekl jí, ať se vyspí, což... neudělala. Volila postel.

Přesně v ten moment jeho směrem hodila svícen, aniž by se starala, jestli mu uhne, chytí ho, nebo se jím nechá praštit po hrudníku, protože výš nemířila. Rychlý skok, hupsnutí na postel, jejíž upravený přehoz rázem zvalchovala, aby v dalším momentě přeskočila na druhou stranu. Neměla už kam utéct, jediná cesta vedla tím samým směrem, kterým přišla, ale to ji teď nezajímalo. "... Cítila jsem krev. Bylo to tak silné. Nemohla jsem odolat..." Způsob, jakým popisovala situaci, spíš vyzníval v její neprospěch. Přiznávala svou krvelačnost, tu hladovějící potvoru skrytou těsně pod povrchem, vyčkávající na šťastnou náhodu hrající jí do karet. "Chtěla jsem to tak moc..." Bezmocně zakňučí, stahujíc k sobě jeden z mnoha polštářů. "A-ale neudělala jsem to. Zlobil byste se na mě. Potrestal byste mě." Zavrtěla hlavou, ta představa se jí ani za mák nelíbila. Přesto se nezdálo, že by se přestala bránit, spíš naopak - polštář držela způsobem, jako by ho v příští chvíli chtěla majznout po hlavě a rozbít mu tak iluze o možné výchově v dámu. Jednala na základě primitivního pudu - bojuj a uteč. Vybrala si obojí. Boj, kdy po něm mrskla polštář a útěk, kdy se pokusila vklouznout pod postel a dostat se do bezpečí. V jejím případě dostatečně daleko na to, aby ji jen tak nevytáhl.

Adrian měl mimo své schopnosti, zkušenosti a trpělivost s její maličkostí, jednu nespornou výhodu - byl muž. María se možná pohybovala od dětství v prostředí služebnictva, jenže stále byla v duši nevinnou dívkou, prakticky dítětem, které nezažilo opravdovou lásku, jen pár typicky dospívajících pobláznění, kdy se zakoukala do hezkého kluka, než si všimla, že jeho svět se točí kolem jiné, ochotné roztáhnout nohy. Co na tom, že se jednalo o další tuctovou krásku, hezkou ale hloupou? Nikdy nebyla dostačující a tak se nemohla naučit ignorovat blízkost pohledného muže vedle sebe. Zvlášť ne tehdy, když ji chytl kolem pasu a nadzvedl ze země, jako by vážila méně než holubí pírko. V první chvíli vykopla, instinkt nařizoval bránit se, nedat se tak snadno, ale to vše povolilo v okamžiku, kdy se ocitla na posteli, špičkami zabořená v matraci, než byla silou a umem přinucena sednout si, což však mělo za následek, že se jí část látky tvořící sukni noční košile s hlubším dekoltem staženým pod ňadry nadzvedla a odhalila nejen holá lýtka, ale taktéž koleno a část stehna, div ne celou nožku. V ten moment ustala s jakýmikoliv pokusy o vysvobození, oči upřené do země a tváře? Ty by žhnuly rudou barvou, kdyby její tělo reagovalo jako živé. Způsob, jakým ji držel, nastavoval v jejich prapodivném vztahu otec-dcera, který sice neuznávala, novou rovinu. I to byl důvod, proč se mu z části odmítala podívat do očí. Kdo by také toužil, aby se mu kterákoliv myšlenka odrážela v rysech? Být k přečtení jako kniha ležící rozevřená na stole. Podvědomě zadržovala dech, jako by se bála v Adrianově přítomnosti dýchat, dovolit si něco víc. Sám připomínal ospalé štěně s těmi lehce rozcuchanými vlasy a nedbale navlečenou košilí, kterou si nestačil nijak zakasat do nohavic. Nebyl k tomu důvod, sic jí to z části rozptylovalo a tmavovlasá upírka ho pouze tu a tam zkontrolovala letmým pohledem na hrudník, aby hned na to hleděla před sebe. Náhlé škubnutí nepřemohla, stačilo k tomu, aby jí prsty vpletl do vlasů v něžném gestu, které by něčí srdce rozplakalo na místě. Choval se k ní jinak než očekávala, věnoval jí všechna ta jemná gesta, tiše pronášená konejšivá slova a pozornost, jakou si nezasloužila. Tak moc se toužila schovat k němu, skrýt se před svými nočními můrami, v nichž sebe samu vídala jako monstrum z hororových povídek. Jenže nic podobného si nesměla dovolit - jednou byl její pán, nikoliv manžel, přítel nebo milenec. A María? Začínala si uvědomovat, že nejspíš zůstane sama. Kdo by chtěl sdílet existenci s příšerou?

"Nikdy bych nevěřila, že po něčem budu toužit tak moc. Bylo to jako by nad mým tělem převzal kontrolu někdo jiný, odstrčil mě do pozadí. Jako bych se proměnila ve zvíře. V příšeru." Odmítavě zavrtěla hlavou, nechtěla být taková, definovat se tímto způsobem. A pak přišel na řadu zasněný pohled malého děvčátka vrženého do nostalgie. "Jednou jsem ochutnala to nejsladší, co jsem kdy mohla mít. Obchodníci z východu přivezli do Ingwirth holdu cizokrajné sladkosti a mezi nimi i nugát. Nic lepšího jsem v životě neměla. Ale najednou se to zdá jako nic ve srovnání s lidskou krví." Už jen vzpomínka na tu chuť, na železitou vůni typickou pro rudou tekutinu, jí zrychlila dýchání. Prsty se zarývaly do matrace, v dlaních mačkala povlečení postele, jak se v ní bouřily všechny ty pocity, aniž by se rozhodla, kterému dá přednost. Dokonce i špičáky se o něco prodloužily, jako by myšlenka na krev přinášela možnost lovu, honu na nevinnou oběť.

"Jak... jak je možné přestat? Zastavit se, když je to tak dobré. Tak lákavé. Tak..." Hledala to správné slůvko, dokud jí nepadlo na mysl. Oči se rozzářily, aby vzápětí odvrátila pohled s obavami. "... Uspokojující." Dokázala to přirovnat jen k jedné věci, a tou byl sex, což nahlas odmítala vyslovit. "Všechna ta touha... ty pocity... ta... rozkoš," vydechla přerývavě, odvraceje přitom tvář na druhou stranu. Styděla se před ním vyslovovat taková slova, ale k čemu to mohla přirovnat? K ničemu. "Ale když jsem zahlédla svůj odraz v zrcadle... bylo to jako bych se probrala z transu. Namísto sebe jsem viděla... stvůru. S rudýma očima a velkými zuby. Vyděsila jsem se. Ten strach mi dovolil utéct, ohlídat se, abych nikomu zbytečně neublížila. Ani nekrvácel přede mnou, prostě jsem tu krev jen cítila." Jak by se v takovém stavu mohla vydat do města? Stačila by jedna potyčka a všechny by zmasakrovala, zdálo se absurdní, že by jí někdo jen tak zastavil. Minimálně v jejích očích tomu tak bylo. "Jen jsem chtěla zapomenout. Na chvíli nemyslet na toho chlapce. Málem bych zabila někoho dalšího." Sklesle si uvědomovala svou slabost, něco, s čím neuměla bojovat. Zvědavě k Adrianovi pozvedla oči, když se na ni obrátil s návrhem, že se do svého pokoje nemusí vracet. Na jednu stranu to chtěla splnit. Na tu druhou odmítala způsobovat další komplikace, ty dva protiklady se v ní svářely, bojovaly proti sobě jako dvě líté šelmy. "Nechci vám působit zbytečné potíže, můj pane." I nyní se snažila zazdít onu pověstnou upírskou sobeckost, pohřbít ji hluboko do nitra, a upřednostnit potřeby jiných před svými. Pokud jí tento pokoj přidělil, měl k tomu své důvody. 

To až jeho další slova si vybrala dávku zmatení, než myšlenkou na nepříjemnou bolest, která by tento proces patrně doprovázela, překryla ústa, aby zoubky schovala po svém. "To zní... bolestivě." Zvláště pak ona fráze schovat do dásní, při které se ošívala na místě. Chvíli se pokoušela představit si, že se jí zatahují, nikoliv však tak, aby rázem zmizely a zůstal po nich prázdný prostor mezi řezáky a třenovými zuby, než si po nich přejela špičkou jazyka. Zdály se kratší, ne však o moc. Frustrovaný výdech doprovodil padnutí na znak, oči sledovaly baldachýnová nebesa nad hlavou. "Nebude to tak jednoduché, jak jsem si představovala, že?" Ani se po něm nepotřebovala podívat, aby odtušila souhlas. Lidé si rádi mysleli, že je vše snadné, když jste upír, ale přitom se v ní svářelo ještě víc pocitů než když byla člověkem. "Moje emoce...," začala znenadání, utvářeje si v hlavě konstruktivní otázku, zatímco očima sledovala strop postele. "... Budou silnější? Připadají mi silnější. Ale jako by se část mne utlumila. Myslím tím... budu cítit i něco jiného než hlad?" Znovu jí to stálo přemáhání nepodlehnout touhám, až se nedobrovolně zamračila. Zvedla se na loktech, hlavu však ponechávala zakloněnou, odhalujíc dlouhou šíji. "Než jsem zeslábla... j-já..." Hodilo se to? Nehodilo? Už jednou promluvila, měla by to dokončit. S potřásáním hlavy pokračovala. "... Jednou jsem byla s mužem tak... jak by spolu měli být manželé. A ten pocit... byl tak silný. Bylo to jako bych... jako..." Neuměla to k ničemu přiřadit. Ne, ne tak docela. "Jako když jsem se poprvé napila krve. Je to pro upíry stejné? Myslím tím tělesně... s někým?" Způsob, jakým se vyhýbala určitým slovům, napovídal o jejích minimálních zkušenostech. Chvíli věnovala Adrianovi pohled plný zamyšlení, než na něj vypálila poslední otázku, která jí od příchodu do jeho pokoje trápila. "Je pro upíra běžné spát hlavou dolů?" Narážela na něj, na jeho způsob spánku. Konec konců měl toho vědět přinejmenším stokrát tolik co ona.