|
|
Post by Adrian Calveit on Oct 30, 2019 22:23:28 GMT
Vyrazil z domu jen chvíli po setmění. Neměl celou noc na lelkování. Vzal lahev jednoho vinaře z Avignonu a mohl vyrazit. Vlastně to ani netrvalo dlouho. Ono mít sídlo někde stranou má svoje výhody, ale taky nevýhody, proto si jej pořídil trošku více v centru dění. Ani nevěděl, zdali o něm Salome ví... nebo jak si teď nechala říkat... Angelique. Svou přítomnost držel zatím neveřejnou a jeho sluhové si měli polknout jazyk, kdyby je někdo násilím zpovídal. Těžko říct, každopádně nemělo cenu nad tím přemýšlet. Zabušil na dveře a čekal. Čekal možná déle než očekával a předpokládal daleko rychlejší služebnictvo. Špicoval uši, slyšel kašel, nějaký ten šrumec, nic nezvyklého. Někdo stál na druhé straně dveří a chvíli neotevíral.
Adrian si prohlédl služebnou odshora dolů. Byla pěkná a mladá, ale šla cítit krví. Už na první naprosto neodborný, nýbrž roky prověřený upírův pohled vypadala jako na umření. A to doslova. Nekrvácela, že by třeba plnila pohár, nebo se krmil upír, krvácela jinak a ta krev byla blízko, byla docela čerstvá. Kašlala krev? Vypadala trošku hubenější... bledší... Adrian pořádně neznal názvy všech nemocí, netýkalo se ho to, ale slečna pravděpodobně umírala. Škoda... přijít o sluhu a ne na staří či k obědu bylo nepříjemné. Salome však musí mít daleko více služebnictva. "Dobrý večer." Pousmál se a nahlédl za ni. Nebylo to tu špatné, ale pořád to byl jen vchod. Něco říkala, čemuž Adrian původně nedával pozornost. "Ach ano..." Vstoupil dovnitř a otočil se na služebnou. "Tva pání mě neočekává, ale jsem si jist, že mě okamžitě přijme." Přeci jen, když někoho jak dlouho... tisíc let, spíš víc? Prostě takhle nevidíte a přijde jen tak na návštěvu, nebudete lelkovat. Natáhl ruku s lahví, ve které byl vinař. "Předej jí tohle. Dovezl jsem si ho z Avignonu. Vzkaž jí, že se Octavius vrátil do Říma. Ona už bude vědět..." Samozřejmě si už staletí Octavius neříkal, ale ona ho tak znala... a Řím byl jeho domov... kdysi, teď už ne, a tohle také ne, ale rád považoval všechny domy svých potomků za své, nebo minimálně jemu otevřené s vřelou náručí.
|
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Oct 31, 2019 10:35:13 GMT
Seděla jsem dole, u lůžka, dlouze jsem tam trávila čas, který bych mohla věnovat jiným činnostem, ale jakým? Spousta věcí mne přestala bavit, hhostit gardu Delilah jsem nenáviděla, bylo to ... odporné. Upíři z té gardy byli ostudou naší rasy. Mysleli si jak jsou nadřazení ale jakmile dostali žold a dobyli území, chovali se jako prasata. Líná, smrdutá prasata. Tvířit se jak jim jdu na ruku bylo otravné. Chodit ven bylo otravné protože lidé ve mě viděli zrádkyni, ne že by mi záleželo na jejich názoru ale to pokřikování a odplivávání mne odpuzovalo. Jakoby nebyla n aulicích bordelu dost. Jediné rpzptýlení byly schůzky odboje, který jsem zásobovala jak jinak, než penězi. Jejich šance na úspěch ? Nicotná, ale připadala jsem si alespoň užitečná. Nijak sjem se netěšila na krvavý boj, který bude nejspíš prohraný, ale ..fascinovalo mě jejich odhodlání, jejich plamen a vášeň pro věc...něco co jsem pozbyla. A zemřít pro jejich věc nebude až tak marná smrt, pokud na to dojde. Stisknu studenou ruku s tepem těžce hmatatelným a políbím Koriala na čelo. "Kdybys nebyl tak tvrdohlavý..." Zavrtím hlavou a vstanu abych nechala čaroděje v jeho katalepsii než se sem opět vrátím. Vyjdu po kamených schodech nahoru do haly vedoucí k jídelně. Slyším Maríu kašlat, den co den, je mi strašně vím, že ji nesmím nechat zemřít, ale stále jsem na vážkách zda ji podrobit tomuto životu. Zamyšlená si zatím nevšimnu přítomnosti jiné osoby.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Oct 31, 2019 16:33:39 GMT
Horečkou skelné oči bloudily všude po zemi, po nohách cizincových, okolí podrobujícímu se nadvládě blížící se zimy, jako by se bála, že jediný pohled na něj, jediné vzhlédnutí do jeho tváře by znamenalo na místě zkamenět. Nebyl Medúsou, María ani to slovo neznala, ale troufala si v duchu tvrdit, že by byla hloupost podobný krok bez jeho souhlasu učinit. I jeho hlas konejšil hlasitě bijící srdce, až se začala obávat, že uslyší každičký úder, každý pulz pod tenkým povrchem kůže. Sama se raději pokusila zaměstnat věčně neposedné ruce drobnostmi jako bylo rovnání nakrčené látky, záhybů sukně a nenápadnému maskování skvrn od krve, když několik kapek skončilo na rukávech košile, jak se mermomocí pokoušela nevykašlat si plíce z těla. Pohled zvedla až v momentě, kdy ji oslovil, ač s typickým požadavkem, jaký se od vznešené osoby dal očekávat. Nebyla hloupá, vždyť od pohledu mohl stát lady Angelique po boku, tvořit s ní dokonalý pár vytesaný do mramoru. Jistě se jednalo o nějakého šlechtice, jenž se rozhodl zahnat nudu kolující žilami. Zvláštní, že se někdo v takovém období dokázal nebavit všudypřítomnými okolnostmi, které už vedly ke smrti mnoha lidí. Přesto přikývla na znamení, že poslouchá, ač jí stálo nemalé úsilí neskácet se mu rovnou k nohám. S trochou nadsázky by si z ní mohl utahovat. S trochou smůly? Zabít za opovážlivost.
Avšak způsob, jakým nadnesl svůj neočekávaný příchod a ujištění, že její paní ho přijme, přičemž by patrně zrušila veškeré plány, ji zarazil, až se na místě nepatrně ošila. Lady čas od času zmizela na několik hodin a nikdo netušil, kdy se vrátí. Dívčin pohled na krátký okamžik zalétl směrem, kde se nacházela podzemní síť katakomb, tunelů a všelijakých pokladů skrytých lidským očím, v tu ránu jej odvrátila stranou. Ne, do těchto míst měla zakázané chodit, nikdo tam nesměl, pokud k tomu paní nesvolila. Už tak bledá tvář ztratila několik odstínů při představě, že svou paní vyruší v něčem, co si nedokázala ani představit, natož něco podobného popsat. O podzemní spleti se neslo několik pověstí, občas notně přitažených za vlasy. Některé služebné tvrdily, že si zde její paní skrývá milence, na nichž uspokojuje své perverzní choutky, jiné tvrdily, že se v nich nachází neskutečné poklady. Co na tom bylo pravdy, to se neodvažovala říct, ani na něco podobného myslet. "Má paní je velice vytížená žena, vážený pane. Nejsem si jista, zda budu schopna splnit vaše přání." Přání, požadavek, cokoliv z toho se zdálo za jejími hranicemi. "A-ale pokusím se," polkne bolestivě ochromená strachem z představy, co by jí tento muž mohl způsobit, kdyby mu nevyhověla. Podobně jako s Černými jezdci si nechtěla zahrávat ani s ním, pokoušet jeho svatou trpělivost a ztrapnit v jeho očích svou paní. Podávané víno ztěžklo v jejích packách, křečovitě ho držela ve snaze zabránit sebemenšímu vyklouznutí. "Avi-... Octavi-... Řím?" Tolik cizích slov, tolik jmen a ona si je ve svém stavu měla všechny zapamatovat. "Jistě, rozumím, vážený pane. Prosím, posaďte se," pokyne mu směrem k několika křeslům v blízké místnosti sloužící jako salónek, aby nemusel postávat na místě jako nechtěný člen rodiny, jehož se všichni tak trochu snaží zbavit. Otáčeje se k němu zády hlasitě vydechne, potřásajíc hlavou, načež se rychlými kroky pokusila vydat pryč. Vzápětí přišlo očividné zpomalení, hlava se jí zatočila tak silně, až se bála nešťastného pádu. Prsty se tak tak stihla zachytit zdi a na místě zavřít oči, aby shledala, že se jednalo o pěknou hloupost a je jí ještě hůř. Snad právě příchod Angelique poskytoval jakési vysvobození. "Má paní," zvolá jejím směrem ve snaze ji zastavit, dokud by nezmizela v jednom z horních pokojů. Vyšlapat schody se momentálně zdálo nadlidským úkolem. "V přijímacím salónku na vás čeká seňor... seňor..." Čelo se nakrčilo ve snaze vzpomenout si na ta proradná slova. "Avignon? Přinesl víno z... Říma? A... říkal... říkal něco jako Octa-... Octavius? Omlouvám se, neznám ta slova, popletla jsem to. Nezlobte se, prosím," vydechne tiše připravená snést jakýkoliv trest by jí lady udělila za neschopnost si zapamatovat tři cizí slovíčka. "Říkal, že budete vědět. A že ho neočekáváte, ale přijmete ho." Snad tato poněkud arogantní slova jí mohla více napovědět.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Nov 2, 2019 1:18:44 GMT
Pro Adriana neexistovalo "ne" v tomto případě, tento den. Chtěl se setkat s jedním se svých potomků a bylo mu i jedno, jak dlouhá potok krve by za ním tekl. Každý, dokonce poloviny jejího věku se prezentoval, jako věčně zaneprázdněný, ale snad u nikoho, koho potkal to tak nebyo. Všichni byli jen velicí zbabělci na to to ukončit, dokud měli trochu soudnosti. Problém bylo, že kdyyž umřeš, tak je to na dlouho. A navíc pak nevidíte ten konec. Pravý konec. Konec všeho. Služebná měla spoustu podobných výmluv, které slyšel už tolikrát. Jen zlehka naklonil hlavu a pohlédl jí do očí. Nemusel ani říct to magické "Hned!" tedy, spíše panovačné a děsivé. Dokocne pokračovala sama a pokusila se splnit jeho přání. Něco mulala, Ardriana však zajímalo spíše to, že lahev sotva udržela. Měla to za pár...hodin, dní? Co to vlastně znamentalo v jeho věku. Poryv větru... to to bylo. Něco co sotva postřehnete v určitou chvíli a zničí vás to v jinou.
Adrian se však neposadil. I přes nabídku zůstal stát. Ne, že by to tady nebylo ucházející ale křesla? Sedět, kroutit se na zadku. Nenáviděl to. Od pádu říma vypadla lehátka z módy a s tím se nikdy nesmířil. Navíc by to znamenalo, že by musel vstávat. Když ona přijde. To nehrozilo. Bude stát a očekávat až bude přivítán s náležitou poctou. Zaposlouchal se o okolí. Slyšel služebnou jak se snaží replikovat to, co jí řekl. Nebyly daleko. Jedno srdce bouchalo rychleji a to druhé... občas i bouchlo. Popletla to... byla mladá a očividně málo vycvičená. To vzhledem k jejímu stavu už nemělo smysl. Ale Salome měla dost informací, aby si dala dohromady, kdo zrovna přišel. Na chvíli jím zachvělo, jak by se on zachoval. Ukázat se na jeho prahu jeho stvořitel... kdokoli či cokoli to bylo. Nepamatoval si nic až na těch pár slov... vlastním hlasem opakované tolikrá, až znamenaly jen to, co říká svým potomkům. Znamenalo by toh hněv? Smutek? Znamení? Sám úplně nevěděl. Možn ávšechno. Byl on sám propuštěn, nebo si to celé ty roky nalhával? Musel být. Něco takového na čem si dával tak záležet, aby ho nikdo neobměkčil natolik aby mohli jít jen tak vlastním osudem bez jeho stínu v zádech. Ne.. on byl svobodný... Byl tyran, avšak ke všem svým potomkům byl stále benevoletní. Což teď sám dokazoval... Jen se přišel podívat na to, jak se svou nesmrtelností naložila. Nepřišel vládnout. Zatím...
|
|
|
|
Post by Dorothea 'Ruby' Read on Nov 2, 2019 18:06:17 GMT
"Lidi ve strachu dělají horší věci," pronese zamyšleným tónem s podivnou smířlivostí v hlase. Jako by sama moc dobře věděla, co to znamená vzít někomu život, rozpárat ho od hlavy k patě a z jeho kůže si ušít nový kabát. "Fajn," odpoví s trhnutím ramen na znamení, že její informaci bere jako závazný slib. Pokud se něco posere, bude to na její vrub a klidně ji za to vykuchá, aby si to pro příště zapamatovala, že zrovna ona se nemá co zrazovat. Loudavým, typicky námořnickým krokem při kterém poněkud hrbila ramena, se dostaly až k jakési putyce s vyvěšenou cedulí znázorňující bájného draka. Její výraz hovořil za vše - bylo jí fuk, jaký tu mají pivo nebo alkohol, sama si dokázala obstarat vše z vlastních zdrojů, ať už se jí to líbilo či nikoliv. Ostatně kdy naposledy pila vodu a ne rum nebo víno? "Nemám kde spát," připustí poněkud neochotně, načež věnuje Alci uražený úšklebek. "Ne, že by ti do toho něco bylo," zareaguje ihned bez sebemenšího zaváhání. Nesnášela lítost, sama jiných nelitovala. Vždycky tvrdila, že si každý zaslouží, co dostal. Navíc jí ostatní byli tak nějak ukradení. Modré oči si prohlížely místní krčmu, všechen ten interiér, schody vedoucí do prvního patra, na patřičných místech oblá děvčata i halekající štamgasty, mezi nimiž se vyskytovali i tací, kteří od prvního pohledu sem nepatřili. "Co jsou zač," kývne k černě oděné partě posedávající u jednoho stolu v rohu, Černým jezdcům. Neznala je, nepotřebovala je poznat, ale co pro ni bylo důležité? Znát případného protivníka. Sama rukou sklouzla k dvěma dýkám zastrčených v pouzdra na bocích, hlídaje si záda, kdyby se spustila rvačka. "Nejsem její... přítelkyně," stihne ještě sdělit už mizící blondýnce s výrazem zhnusení, načež po Alci rychle loupne pohledem. Byly tak rozdílné, až se to zdálo směšné a Dora si sotva dokázala představit, jak se tohle děvče někomu brání. "Umíš se ty vůbec bránit?" Poslední věta, než si kecne na zadek k nejbližšímu stolu, přičemž ošklivým pohledem vyžene zbylé osazenstvo hezky daleko od nich.
Netrvalo dlouho a i ony byly obslouženy. Zájem o to, co si dala její společnost, se nacházela na bodu mrazu, přičemž sama si poručila pouze vodu. Za tu se totiž neplatí a i když jí obsluha přemlouvala k tupláku piva, ocenila to akorát tak úšklebkem a výhružným pohledem slibujícím trpkou smrt každému, kdo si dovolí jí odporovat. "Jak můžeš mít tak dobrou náladu v tomhle posranym světě?" Ani za mák ji netrápilo, že před Alci používá hrubší mluvu, která by tu a tam někoho pohoršila stejně jako nohy na stole. Po chvilce se jí do ruky dostal korbel s vodou, který si přitáhla k sobě. Magie okamžitě začala působit a voda se pomalu ale jistě zbarvovala na medovinu s výrazným aroma, které nešlo jen tak přehlédnout.
|
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Nov 3, 2019 11:32:14 GMT
PO chvíůi zamyšlení mne probralo sípavé dýchání a pohled na Marii. Rozhlédla jsem se, zda kolem nikdo není a v mžiku jsme byla u děvčete na pomoc, vzala jsem ji lahev vína z ruky a prstem zvedla bradičku když mi říkala ta slova. Dva šoky v jednom...nechala jsem to zajít daleko, Maria umírá... a druhý šok přišel při sevření vína. V hlavě mi proletěla spousta nadávek a můj tep se ač pomalý tak zrychlil. Zatnula jsem zuby, co ten tu dělá, měl zmizet, nechat mě být a už se neukazovat! Nenáviděla jsem nadvládu, jsem samostatná a přesto stačí aby luskl prsty a já budu skákat jak on říká. Ta myšlenka se mi hnusila, porčila jsem nosík a jemně zavrčela. "Děkuji ti,...přiště to zvládneš lépe..." povím lehce shovívavěji. "Musíš si odpočinout...Marío..my dvě si budeme muset promluvit..." povím dívce a usměji se na ni ač v očích by možná člověk nalezl sotva rozpoznatelnou vlhkost. nechtěla jsem to, nechtěla jsem aby k tomu došlo, ale musím jí pomoci, ať se mi to líbí nebo ne. Pohladím ji po tváři. "Zvládneš dojít do pokoje?" Zeptám se jí a vím, že ani já příliš času nemám, pokud toho sebestředného...musím se usmát, nenáviděla jsem ho a přitom vím, že k němu pouto nikdy nezmizí, upíří vlastnost, mám jeho krev jeho pečeť jsem jeho dcera v takovém slova smyslu, v jakém může být upír k upíru. "Půjdeš se mnou...dám ti odvar..." odvar neobsahol nic než víno akapky mojí krve, které nemoc udržovaly pod kontrolou, v rámci možností. Podržela jsem ji jednou rukou a v druhé měla víno, luskla jsme prsty abych dala víno jiné služebné a nakázala jí aby jej přinesla i se dvěma sklenkami do salonu. Jistý krok jsem si mohla odpustt íky tomu, že jsem podpírala Maríu, a tak Octavius nejspíše nedostane kýžený přednes jaký by snad mohl očekávat. Vešla jsem spolu se svou služebnou a sklonila hlavu, napjatá ale tak jak se má. "Otče..." Zvedla jsem zrak abych se zadívala do jeho modrých očí, nezměnil se. "Vítám tě v mém sídle...je mi líto, že jdeš v takový čas...bez ohlášení..." Nedovolím si malé rýpnutí. "Služebná ohned přinese víno...děkuji za ten dar...jen se postarám o Maríu..prosím přijmi místo na divanu..." ukáži lenošku v rohu, která je i mou neřestí, a do této doby nejspíše nikdo nevěděl proč. Pomohla jsem Maríi do křesla a dala jí horký nápoj. "Pij..." rozkázala jsem jí. Poté jsem se otočila na něj a snažila se nedat najevo starost o děvče. Pohrdal by tím a já neměla zbla nálady na jeho kázání o naší nadřazenosti. Posadla jsem se do křesla naproti oné lenošce a dívala se na něj. byl jeho tah, jistě mi barvitě vylíčí všechny mé povinnosti vůči němu i jeho úmysly zde...byl politik, a řečník, to mu šlo vždy velmi dobře. Neubránila jsem se lehkému úsměvu nad jeho přítomností, jindy možná před tisíci lety bych se mu vrhla kolem krku abych jej přivítala, i na to možná dojde...nebo na tasené dýky. V tomhle si člověk ani upír namůže být nikdy jist.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Nov 3, 2019 12:51:44 GMT
Každá proklatá vteřina pálila v plicích, nutila drobné děvče sípat, až jí vzduch s hvízdáním unikal zpoza pootevřených rtů, na čele i spáncích vyvstávaly krůpěje potu, jak se horečka postupně zmocňovala jejího těla s o něco intenzivnějším dopadem. Každý zavření očí znamenalo dobrovolně přivádět žaludek k touze vyvrhnout chabý obsah na zem, o to víc se pokoušela soustředit na svou paní, na drobnosti, které ji tolik charakterizovaly - zářivé oči, světlá pleť bez sebemenších dokonalostí, rusý závoj vlasů, když se neobtěžovala si je nechat smotat do nějakého složitého účesu. Odmítala se oprostit od povinností, které měla splnit, i když jí smrt prostupovala každou buňkou, nepatřila k líným služebným, které předstíraly nemoc, aby se vyhnuly obsluhování Černých jezdců a rozmarné paní, když nebyla zrovna ve svém běžném rozpoložení. Škubnutí ramene přišlo hned v momentě kdy lady zavrčením dala najevo určitou nespokojenost, s čím ale? S jejím fyzickým stavem? S vínem? S návštěvou? Tolik možností a každá se jí zdála jako správná odpověď. Nad shovívavým tónem zvládla vykřesat úsměv, stín toho, jaký rozdávala ještě před několika měsíci. "Příště si to zapamatuji lépe, slibuji." A přitom k žádnému příště už nemuselo dojít, souchotě postupovaly příliš rychle a chladné počasí v tomto období taktéž nepřidávalo na síle do života. "Jsem v pořádku, má paní, je to jen... dočasné." Tím se pokaždé utěšovala, tou chatrnou lží, přestože tělo vypovídalo službu každým dnem očividněji, že to nikdo nemohl přejít bez přehlédnutí. "Je to jen tím počasím, určitě to nic není." Další chabé obhájení, kterému nedopomohla ani slabá závrať, při které se rychle chytla zdi. Promluvit, to znělo vážně. "Provedla jsem něco? Pokud ano, zlepším se. Zaplatím škodu. Ať je to cokoliv, má paní... j-já nemám... Nemám nic jiného. Nikoho." Angelique se stala jakýmsi středobodem dívčina vesmíru, neexistoval nikdo jiný, u koho se mohla skrýt před zlým světem tam venku. Sama by nepřežila, ne v tomto stavu. "Udělám cokoliv..." I v jejích očích se zaleskly slzy - částečně za to mohl strach, za druhé obava z blížící se reality. Nebyla zdravá a lady ji bude chtít vyhodit. I kdyby se jednalo o druhou verzi, chovala se k ní překvapivě mile, něžně jako tak činila její zesnulá matka. "A-ano, samozřejmě," hlesne tiše s hlasitým nádechem, dodávaje si odvahy. Než však učinila krok, lady ji stihla zadržet. "S vámi? Tam?" Tmavé oči na okamžik kmitly k místům, kde zanechala Angeličinu návštěvu bez jakékoliv společnosti. "Má společnost nebude vítaná," zkusí zabránit možnému trapnému mlčení ze strany cizince, dlouho však své paní neodporovala. "Jak si vaše milost přeje," přikývne nakonec. Nikdy se neúčastnila podobného setkání, o to zvláštnější jistě bude s její přítomností.
Držela se své paní jako klíště, hrozící pád by nepřispěl k její reputaci mezi šlechtou a hlavně muži. Zvláště u muže, za nímž obě mířily. I proto se znovu vyhýbala jakémukoliv očnímu kontaktu, odmítala na neznámého pohlédnout a raději klopila znavené oči k zemi. Stačilo však první oslovení, aby hlava vystřelila vzhůru a pohled přeskakoval z jednoho na druhého. Otče? Myšlenka ještě dlouho rezonovala uvnitř mysli, zatímco si dávala dvě a dvě dohromady. Věděla, že její paní je upírka, matka jí to ještě před nástupem do služeb sdělila. Ale on? Tak proto vypadá jako anděl? Rychle se pokusila myšlenky zastavit v půlce běhu, usedaje s pomocí do jednoho z křesel, nechávaje si vtisknout do dlaní horký nápoj obsahující záhadné ingredience, mezi nimiž vévodila Angeličina krev. "Ano, děkuji," pokora se jí ozývala v hlase v momentě, než ponořila rty do prapodivně vyhlížející tekutiny, aby do sebe dostala alespoň jeden lok. Hořkost se jí rozlila v ústech, na což ihned zareagovala její tvář menším úšklebkem podobně jako když jí matka nutila do česnečky. Alespoň, že jí nápoj mohl rozptýlit od ticha elektrizujícího mezi nimi. Přesto si neodpustila omluvu směrem k návštěvníkovi. "Omlouvám se, popletla jsem váš vzkaz, vážený pane." Nejspíš to sám slyšel, omluva se ale zdála na místě. Nic víc už neřekla, namísto toho upila dalšího loku, s nímž přišel úšklebek, který se marně pokoušela schovat.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Nov 3, 2019 21:24:26 GMT
Natahovat ouška, to by nám šlo. A jak... také to trénoval celá staletí, absorbovat okolí, filtrovat to potřebné a hlídat vše co se jen šustne. Teď to ale nebylo tak těžké, jen jedno místo... dvě osoby. Sotva si pamatoval, jaká byla... ale zdála se milá? Měla služebnou ráda? Nebo se ráda kochala tím jak pomalu umírá? Možná si ji jen držela jako atrakci a čekala jak to dopadne. Jak postupně slábne... nabí se tím pohledem? On to také dělal... ne jednou. Ale zatím byo těžké soudit. Kdyby ji měla ráda, nejspíše by ji už dávno proměnila.
Pak konečně přišla. Dokonce ji podpírala... jak krásné... Byla taková, jakou si ji pamatoval. Co také čekal, všichni vypadali stejně. Na první pohled. Ale výraz ve tváři, pohled očí... ten se měnil. Na některé dopadala tíha věku víc než na ostatní. "Dcero..." Odpověděl stejným způsobem a lehce sklopil hlavu. Když zmínila, že přichází bez ohlášení, jen krátce zvedl kouty. Proč by se měl ohlašovat. Nebo čekat až jej bude moct přijmout? Takhle to bylo lepší. Nemohla se mu vyhýbat. Samozřejmě tu nemusela být, ale to bylo jedno.
Jejím vkusem byl poměrně potěšen. Hlavně, že jediné jemu příjemné místo k sezení nabídla jemu. Ač se o sezení nedalo mluvit. Toleroval to, ale rozdíl v tom řešit něco v sedě a v tom být uveleben s lahví vína a trsem hroznů, obklopen polštářky... Velmi rád se položil a pozoroval ji, jak pomáhá umírající. Téměř dojemné. Tolik snahy pro nic, možná ani pro pobavení by nevynaložila, kdyby ji neměla ráda. Proč se starat... María... to neznělo zdejší. Ale narozdíl od něj si pamatovala jména sluhů. Na druhou stranu tahle byla alespoň něčím zajímavá.
Nastalo ticho. Jen se tam na sebe dívali a služebná si dopřávala své medicíny, nebo co to vlastně bylo. Ale nehrozilo aby nenasál. Lehce, tak že si toho povšimne asi jen upír. Zajímavé... léčila ji, ale ne úplně. Možná se opravdu jen sadisticky bavila jejím utrpením. Možná si ji hýčkala jako mazlíčka odjinud. Ticho ale netrvalo tak dlouho, jak on chtěl. Omluvila se... Ano, docela to popletla. Adrian jedno mrknutí počkal a poté stočil pohled na služebnou. Pousmál se, pokývnul hlavou, mávnul rukou na znamení, že je vše v pořádku a vrátil se pohledem na upírku.
A bylo ticho. Pomalu si prohlížel místnost, jeden kout... zpátky na Ange, druhý kout... a tak dále. Ona se dívala na něj. Byl jeho tah se vyjádřit, proč tu je. Co od ní chce... a tak dále. To se děje, když někoho tisíc let nevidíte. Ale kam spěchat... minuta, nebo i hodina přeci nikdy nikoho nezabila. Teď možná ano. Nechala služebnou zde... s nimi. Těžko říct proč. Dlouho neměl nemocnou krev. Nějaká nemoc jej mohla zajímat méně než rýma... ale chuť kterou krev občas dostala. Možná ji ochutná, v tohme stavu možná poprvé a naposledy, ale kdo ví.
Dorazila služebná se sklenkami a jeho "vínem". Co sám vinaře ochutnal, byl poměrně dobrý. Trošku zahýbal sklenkou aby rozvířil krev a zlehka si přičichl. Vítečná, neochutnal ale. Stejně tak jako nepromluvil. Držel ticho, opětoval Ange pohled. Ticho provázené nádechy umírající, tlukotem srdce a vůní krve. Dokonalé pro jeho smysly.
"Rád tě vidím." Odvrátil zrak bokem ještě než ta slova vyřkl a pomalu přejel přes strop zpátky na ni. "Nedávno jsem sem dorazil a... najednou zjistím, že tu... žijěš." Nedalo se moc mluvit o žití, možná o přebývání, ale za slovička se nikdo nebude tahat. "A... došel jsem názoru, že tě navštívím... optám se... jak se daří. Co tě za ty roky potkalo." Zas tak moc ho to nezajímalo, pokud nezažila něco opravdu zajímavého. Ale ona věděla, že v jejich věku stojí za zmíňku jen to opravdu zajímavé. "Chyběla mi tvá pohostinnost." Rozhlédl se kolem... nebyla to pravda. Prostě se slušelo, že navštíví své potomky jednou za čas... když je zrovna kolem. "Tvůj tanec..." To možná byla pravda... taky proto ji proměnil, jedna z věcí proč. Zvedl sklenici ke rtům, ale poté ji spustil dolů. Byl čas na informace. "Už si ani nepamatuji, kdy jsem ochutnal... někoho nemocného. Někoho... kdo pomalu umírá jehož samotný život drží vlásku, který může každou chvíli pustit." Původně to měla být jen slova k vyvolání její reakce. Možná obou žen, ale v těch slovech dostal opravdovou chuť. Tak jako tak ji ochutná. A nikdo s tím nic nezmůže.
|
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Nov 6, 2019 12:06:52 GMT
Marie nechutnal odvar s mou krví, jistěže ne, doufala jsem, že jí vyléčí a nebudu muset přistoupit k tomu kroku, ale na to je pozdě. Oprostím myšlenky od dívky, na to dojde později. Sedneme si a nastane ticho, pro Maríi musí být mnohem nesnesitelnější než pro nás dva, konečně co je pár desítek minut v porovnání s věčností? Pro nás čas fungoval zcela jinak, vteřiny létaly kolem ale nás jakoby se nedotýkaly, věnovala jsem mu dlouhý pohled do očí, neuhýbala jsem. Seděla jsem, elegantní přesto silná, něžná , přesto nebezpečná. Byl starší to byla pravda, ale já už dávno nebyla pískle které si pamatoval po proměně. Nechal mě být a já si poradila sama. Bez jeho pomoci. Nikdy jsem se neobracela zrakem zpět. Doteď...protože mě dohnala minulost, o kterou jsem nestála. Přijala jsem italské víno a nasála vůni, ano, věk nejspíše 22 let, mladík z Toskánska. Velmi dobrý ročník, usmála jsem se a zvedla číši na přípitek jak se sluší a patří.
Když promluvil, sklonila jsem číši a usmála se jemně. "Jaká báječná náhoda..." Hloupost, cítil mě, nikdy mě nepropustil, moc dobře věděl, že jedno z jeho dětí musí být nablízku, ale nechám jeho ústa pokračovat. Nenechte se mýlit, měla jsem svého stvořitele ráda, jako mladá jsem jej i milovala, ale opustil mě a jelikož vím jak se chová i jeho historické vzorce, nečekám zkrátka nic příjemného. A co hůř na vše má právo, jsem tu nyní vězněm ve svém domě, lusknutím prstu mne může připravit o vše co jsem budovala. A to na klidu a radosti ze setkání nepřidá.
"Na staré přátele..." Odvětím když se napije bez přípitku a já sama ochutnám onu lahodnou tekutinu, nebudu si nic nalhávat bylo to báječné. Měl vždy vkus na to nejlepší, většinou to musel mít a pak to opotřebil a odkopl, jako to dělal se svými dětmi. "Bylo toho mnoho Octavie...na to bychom potřebovali více času..." Povím mu s úsměvem. "Jistě se můžeme domluvit na den, který bude oběma vyhovovat...a pak...prohovoříme věky...i mě zajímá cos prožil a kolik šťastných upírů jsi stvořil." Usměji se k němu a sleduji jej stále modrým pohledem do modrého pohledu. Nad jeho poznámkou se pozastavím, uvnitř, navenek nedám nic znát. "Možná ti představím tady Maríu...je to má budoucí dcera...vzácné a oddané děvče...nemá příliš času na naše rozpravy..." Zvednu se abych mu pokynula ze dveří. Přejdu k němu jako bych děvče bránila vlastním tělem. "Jako otec jistě chápeš delikátnost a vážnost tohoto procesu...pošlu k tobě svou služebnou jako dar a zároveň jako posla abychom se domluvili na našem soirée...souhlasíš?" Položím ruku na jeho paži a políbím jej na tvář. Musím uznat že je čistý a krásně voní jako vždy. Problesknou mi hlavou ty lepší chvíle, které jsme spolu prožili. "Ne..již netančím...dlouho netančím..." Dodám ještě , tanec byl pro plebs, kterým jsme byla jako šlechtična jsem nechávala ostatní bavit mne a ne naopak. Navíc naposledy jsem tančila pro Koriala, pro moje temné a strašné tajemství, které skrývám v kobkách.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Nov 6, 2019 21:20:49 GMT
Vteřiny se zoufale vlekly, pomalu se protahujíc do minut, až měla pocit, že uplynula celá hodina, kdy seděli na místě bez hnutí, zatímco jediným narušením ticha bylo upíjení z poháru a hlasitý tlukot srdce signalizující nepříjemný pocit vyvolaný jejich mlčením. Ne, že by sama nedokázala žít v mírumilovném tichu, jejich styl ji však dusil, stahoval plíce, hromadili v ní pocit lidskosti, jakou oba svým způsobem postrádali. Přišla si tak hlasitá, neohrabaná, příliš nevhodná pro jejich společnost. Ve chvíli, kdy se objevila v salónku i služebná nesoucí víno, hledala u ní náznak... čehokoliv. Lítosti? Pokusu o vysvobození? Jenže žena si hleděla svého, snad jen příliš dlouho setrvávala na návštěvníkovi, jenž se představil cizorodým jménem italského původu, které neznala, delším pohledem. Takové sebevědomí María postrádala, radši plaše klopila oči k zemi zrovna jako teď, kdy je upírala k poháru léčivého odvaru zanechávajícího na jazyku nepříjemnou pachuť hořkosti, jako by se jednalo o odraz jejího života. Ironie? Možná. Co za svůj krátký život dokázala? Nepoznala lásku, prodírala se světem bez vzdělání a jediné idei na lepší budoucnost než tu, jakou ji mohla dopřát lady Angelique coby své služebné. V jedné krátké chvíli ztratila vše - matku, otce a teď jí mezi prsty proplouvá i vlastní život. Rty se zvlnily do nešťastného úsměvu, než je pevně semkla k sobě. Ne, neměla by se litovat, takhle ji rodiče nevychovali. A přesto se projevovala právě ona lidskost, ty hanebné emoce, nad nimiž krčila čelo. Přišlo jí sobecké žít? Ano, smrti se bála. Vědomí toho, co všeho ztratí, co mohla dokázat, i kdyby si to nalhávala, bylo srdcervoucí.
Konverzaci mezi nimi naslouchala stěží, nerozuměla té vzájemné rádoby zdvořilosti, falešné hře, kdy se oba snažili představovat dravější zvěř oproti druhému, turnaj dvou silných myslí se jí zcela vyhýbal. Nikdy neholdovala mocenským komplexům, intrikám. Snažila se alespoň při konverzaci odolat touze zakašlat, narušovat spojení vzpomínek do jednoho velkého obrazu. Když však promluvil znovu, tentokrát jako by jeho slova byla mířená za ní, i když svou pozornost patrně soustředil převážně na hostitelku. Přesto zvedla šokovaný pohled, jedna ruka instinktivně sevřela opěradlo křesla ve snaze potlačit nával emocí kolující žilami jako rudé víno. Ochutnat... někoho nemocného. Ta slova zněla jako ozvěna, rozléhala se v její hlavě. Ani si neuvědomila, že odmítavě zavrtěla hlavou, nevědomý to počin, jímž dávala najevo svůj strach, rostoucí obavy, které se tak akorát hromadily, postupně vyplouvaje na povrch. Už jen to, že ta slova vyslovil nahlas - svůj požadavek a informaci o blížící se smrti, stav, jehož se doposud děsila, ji přinutilo promnout si krk z části skrytý pod záplavou tmavých kudrlin. Srdce při té poznámce, snad žádosti, snad rozkazu, vynechalo úder a María se zvládla pouze sípavě nadechnout, až jí vzduch zahvízdal v plicích. Chtěla něco namítnout, dokonce otevřela ústa, aby se obhájila, snad aby mu naznačila, že její potíže nejsou permanentní, vzápětí rty tiskla k sobě, kousaje se do jazyka. Lhala by a to nikdy nedělala. Neuměla lhát. "Proč byste to dělal, vážený pane?" Něco v ní odmítalo věřit, že se chtěl pokochat její slabostí, užívat si ty chvíle, při nichž tělo slábne, dokud z něj život nevyprchá a oči zastře mlha smrti. "Má krev nemůže být přitažlivá pro někoho jako jste vy. Ne když... když..." Stálo jí to mnoho přemáhání, než si odkašlala, vyslovujíc to jediné slovo. "... Umírám..." Řekla to. Umírá, nezvratný to osud. Nedivila by se, kdyby si odnesl úšklebek plný zhnusení nad nemocí, díky níž postupně slábla jen proto, aby skončila v zemi.
O to šokující byla Angeličina reakce, to hájení, kdy se před ní postavila vlastním tělem představujíc matku lvici chránící svého potomka. Způsob, jakým o ní hovořila, ta slova, která používala pro vyjádření vztahu, který se zdál až směšně naivní, zasáhl její srdce. "Dce-dcera?" Smysl jí poněkud unikal, nerozuměla vztahové politice u upírů, tyhle informace zněly cize, vždyť to nikdy nebyla její starost. Právě přidušené kníknutí poskytlo jejímu tělu dostatečnou záminku pro další chraptivý kašel, pro další krev vyplouvající na povrch. Tentokrát se nejednalo jen o pár kapek, nemoc se horšila a několik kapek infikované krve skončilo v poháru s léčivým odvarem. Přála si usnout, zavřít oči a odplout do říše snů, kde jí nic nebude ohrožovat. Kde mohla šťastně snít o lepších zítřcích. Z kašle ji třeštila hlava podobně jako z horečky, která opět vystoupala na povrch v podobě několika kapek potu. "Mám strach," šeptla stísněným hlasem, její obavy byly cítit na míle daleko. Jestli měla zemřít, nechtěla prožít smrt v osamění zapomenutá... ztracená.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Nov 7, 2019 15:06:53 GMT
Šťastných upírů... většina z nich zemřela.. jeho rukou... měl k tomu důvod. Ale dalo se říct, že byli alespoň chvíli šťastní. Aspoň nebyli jako on... znudění životem. Ale on by si mohl zdůvodnit v podstatě cokoli, kdyby to po něm svědomí chtělo... nechtělo. Co jej teď trápilo bylo, že jej velmi slušně vyhazuje. Ano, ta mlaďounká neměla moc času, její dcera? Zajímavé... a to Adrian ani nemusel vymýšlet nějaký plán... prostě se před ním objevil. Nikho ho nebude vyhazovat a hlavně ne jeho vlastní potomci. Maríu ignoroval, jen po ní těkl pohledem. To bylo právě to. Opilá krev, plná adrenalinu, nebo obyčejná... té se napil tolik... ale nemocná? Pro jednou a po dlouhé době to bylo něco jiného. Když najednou sama přiznala, že umírá... asi hlavně sama sobě, jen se pousmál.
"Jistě, že chápu... má drahá. Pošli pro mě a jistě se domluvíme." Pokračoval s úsměvem i na ni. I když ho políbila na tvář a zmínila, že netančí. To nebylo po jeho chuti. Byl zvyklý dostat, co chtěl a když to chtěl. Taková obrácená strana mince. Pro nové upíry, jako Anne udělal téměř vše a málo co z toho měl, mimo pobavení a něčeho čím zaměstná mysl. Ange byla stará a možná i měla důvody ho nemít ráda... ale i tak, on žádal slušně. María zatím zrovna nechápala, co se děje... nedivil se tomu. A to, že měla strach? To šlo cítit, stejně s vší tou krví, co zase vykašlala. To už nebude dlouho trvat. "Dal jsem ti dar... věčný život, krásu... a ty ho dáš někomu, kdo nic neznamená?" Takový byl... docela dávno. Samozřejmě, že se změnil ale to ona možná ani nevěděla. "To je od tebe tak milé." Zašeptal a pokývnul hlavou. "Víš... jako tvůj stvořitel chci, aby ses tady posadila. Ani nezvedla prst, ani muk... a dívala se, jak se z ní napiju." Natáhl se k ní blíž a poté ještě zašeptal. "A utrhnu jí hlavu." Tak aby to María neslyšela. Už tak měla strach a v jejím stavu? No, nemusela by to vydržet. A samozřejmě, že Ange poslechne... neměla na výběr. Žil v představě, že by cítil kdyb někdo z jeho potomků prolomil magií pouto. A ona to neudělala. Možná proto ta averze... vzpurnost. On byl ta nepříjemná minulost, která ji dohnala.
Samozřejmě... řekl, že jí uloupne hlavičku. Ale to neplánoval. Nebyl tak krutý... tedy byl ale ne ke svým potomkům. Tohle šlo o lekci a trest v jednom. On tu maličkou promění a bude jeho dcerou. Jemu oddanou, ne jí. Ale bude žít. Něco za něco. Pomalu k Maríi přešel a posadil se na rameno křesla. "Neboj se. Vlastně se ti to bude líbit." Upíří jed vyvolával všelijaké pocity... ale ne nepříjemné. Malé ohlédnutí, aby se ujistil, že se Ange dívá. Pak natáhl ručku a pohladil Maríu po tváři. Což asi nepomůže... opřád se bude bát a bude to nepříjemné. Jen se stačilo natáhnout. I kdyby měla sílu se vzpouzet, nemělo to smysl. Kolem nebylo nic, co by ho mohlo zastavit. Natáhl krček, políbil ji na krk u stále pulzující tepny a zlekha se zakousl. Půjde málo krve ven ale dost jedu dovnitř. Krátká bolest a pak... pravý opak. Po chvíli ale začal pít. Ano, bylo to jíné... nemocné a umírající. Krásný pocit držet v ručkách už tak křehký život. Pil jen pomalu a po pár doušcích přestal. Začínala být vláčná. Nepřekousl tepnu, takže ani moc nekrvácela. Namísto toho sklouzl na křeslo a vytáhl si ji na klín, jen si ji trošku upravil, vzal do náruče a zakousl se na druhou stranu krku, tentokrát do tepny. Tohle nebude tak dlouho trvat. U toho přešel pohledem zpátky na Ange, když už byl otočen správně. Vypít toho u ní dost, aby neomdlela? Těžké... možná omdlí už ze samotného zážitku, ale kdo ví. Přestal a zakryl rukou krvácející ránu. Měla dost... teď mohla umřít. A to bylo to. Ona by umřela i tak. Nepočítáme že by ji proměnila Ange, umřela by. Kdyby ji zastavil tak by nezáleželo co on udělá. A to se mu nelíbilo. On byl zvyklý na to, že byl pánem života a smrti. Teď to ale nemělo význam. On rozhodoval. A i teď to udělá. Pořád jí mohl jen utrhnout hlavu a skončit to. Ale teď měl další důvod. A mít dvě dcery takhle rychle po sobě? Ušetří to čas. Přejel rukou k jejím ústům. Zakryl je, ukazovákem a palcem zmáčkl nos, aby nemohla dýchat, u toho rozmatlal po jejím obličeji nějakou tu krev která mu na ruce ulpěla, když jí zakrýval ránu. Chvíli se bude možná cukat, ale nakonec upadne do bezvědomí, vykrvácí. Mohl ji zabít rychleji. Ale kde by pak byla ta krása. Když už byla mrtvá, jen se na Angelique usmál. "Moje dcera... tvá sestra... Už dávno jsem pochopil chybu. Chybu... měnil jsem lidi kteří dokázali mnohé ale už nikdy nepřekonali svůj život. Teď? Bezvýznamní... ale slibní... talentovaní... zajímaví lidé. Křetí budou mít věčnost něco dokázat." Pohlédl na chladnoucí tělo ve své náruči. Byla pěkná... samozřejmě. Prý oddaná... ale Ange... uvidíme co vlastně předvede. "A jsem na tebe pyšný, že děláš... něco podobného." Zvláštně mu to přinášelo uspokojení. Že to možná taky pochopila. "Teď... když už máme čas... co budeme dělat?" Řekl jakoby nic.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Nov 10, 2019 18:44:52 GMT
Kdyby jí kdokoliv položil otázku, co si pamatuje z okamžiku před svou smrtí, váhala by s odpovědí. Žádná nebyla špatná, zároveň ale ani žádné slovo nedokázalo popsat emoce proudící žilami, myšlenky obohacené o nesmyslná, mnohdy až rozmarná tvrzení, před nimiž by svou mladou tvářičku skryla, sledujíc zbytek světa skrz prsty. Věděla však, že mnohé se změnilo od chvíle, kdy se probudila. Nepodobalo se to ničemu, co předtím zažila. Nevytrhla se jako při noční můře, kdy se člověk pokouší vymanit ze zlého snu, odtáhnout se ze spárů strachu. Ani neměla pocit, že by se to podobalo tomu příjemnému probouzení se do jasného, slunečními paprsky prozářeného dne, s něhou laskajících tvář malé Šípkové Růženky, která si pro jednou může ještě na krátký okamžik přispat, neboť se dočkala volného dne. Prostě se... probudila. Jako by ji něco nutilo vnímat ten dříve utlumený svět lusknutím prstů, zapojit každou buňku v těle, každičký nerv a uvědomovat si své okolí ještě předtím, než si ho prohlédla otevřenýma očima. Něčí přítomnost v místnosti a několik dalších, kteří hlasitě rachotili v domě... služebnictvo nejspíš? Proč jí vlastně napadla první tato myšlenka? Byla to intuice? Ať už se jednalo o cokoliv, pozornost převážně zaměřovala na někoho v pokoji. Invasor? Myšlenka na vetřelce ji nutila o to více k ostražitosti. Kde se vzala ta pochybnost? To vědomí, že se nacházela na nepřátelském území? Povlečení. Tohle jemné povlečení nepatřilo jí, nemohla být doma. U své paní, lady Angelique? Ne, voní to tu... cize. Další menší krize - jak mohla poznat, že to voní jinak než u Angelique? Prostě to vím. Tahle informace byla divná a jen těžko identifikovala její původ. Je tohle... nebe? Ne, odpověděla si sama vzápětí. Určitě by jí v nebi nepálilo hrdlo nějakou neznámou potřebou, které ještě nemohla porozumět. Co se stalo? Co si... pamatuju? Vzpomínky se míhaly jedna za druhou, až ji rozbolela hlava, jak se snažila přes mlhu lidských očí nahlédnout na něco víc. Krev... pamatuji si krev. Vlastní krev. Při té myšlence jí něco sevřelo žaludek rukou obalenou v plamenech. Lady Angelique... a-... on... Jen myšlenka na návštěvníka v domě její paní ji nějakým zázrakem dokázala stejně uklidnit jako rozbouřit podivné pocity. Co si pamatovala? Jeho oči. Modré, příliš modré na to, aby se jednalo o skutečnost. Jeho rty. Mazlivý dotek na šíji, až se jí chtělo zavrnět. Bolest... a ten příjemný pocit. A pak... Nic, to byla odpověď. Nepamatovala si nic z toho, co se stalo poté. I ono kousnutí se jí absolutně vymazalo z paměti. Nechtíc se nad tou myšlenkou zamračila, krčíc čelo než ho během půl vteřiny narovnala. Všiml si toho ten, kdo s ní byl v pokoji? Těžko říct, netušila. Chtěla? Z části ano. Vlastně určitě.
Hluk sílil, dokonce se začaly ozývat i mužské hlasy, které si nepřiřazovala k nikomu v domě své paní. Lady Angelique neměla mezi služebníky muže. Proč jí v myšlenkách začala oslovovat jinak než jako svou paní? Que interesa. Nyní jí však rozčilovalo vědomí, že se nacházela někde na cizím území, pro ni neznámém území. Mohla být kdekoliv, což ji neznervózňovalo. Štvalo jí to a to byl obrovský rozdíl. Mohla by utéct, vyskočit z okna? Jako by právě tato myšlenka patřila k těm nejsilnějším, přinutila se otevřít oči. Svět rázem získal nové, mnohem jasnější barvy, které předtím neviděla. Nebo je odmítala vidět? Nemusela mhouřit oči, aby se orientovala v pokoji, který nikdy předtím neviděla. Objemná skříň, ta určitě nebyla součástí domu lady Angelique. Závěsy, o kterých už nyní mohla tvrdit, že jsou utkané z hedvábí. Dvě židle srovnané do pravého úhlu čelem k malému stolku, který měl sloužit nejspíš na nějaké společenské hry. Křeslo vyhlížející měkce, že by se v něm mohla stočit jako kočka do klubíčka a spát. A pak ten někdo, kdo si spokojeně četl knížku usazený na něčem, co připomínalo kombinaci křesla a postele. Kdysi tmavé oči se zaměřily na jeho přítomnost. Poznávala ho, to věděla zcela jistě. Proč se s ní nacházel v jednom pokoji? Smysl jí unikal stejně jako absence kohokoliv dalšího. A stejně jako celková změna. Měla být mrtvá. Nebo to byl sen? Noční můra? Chtěla položit tolik otázek, znát tolik odpovědí, ale žádná se jí nezdála dostačující. "Kde je lady DeBelliere?" Znovu to odcizení. Ne její paní, nahlas to znělo... špatně a zároveň i správně. Matoucí, příliš matoucí pro někoho jako María. Konečně se pohla na posteli, zvedaje se na ruce, aby se o ně zapřela vahou, která se zdála... nijaká? Nevnímala tlak vynaložený na matraci, spíš si uvědomovala měkkost postele, tak rozdílná zkušenost od její dřevěné pryčny. Ani nepřikládala důležitost změně v hlasu, v tom, jak ho vnímala. Dopady nemoci, tak si vše obhajovala. "Jak dlouho víte, že jsem vzhůru, můj pane?" Oslovení ze rtů vyklouzlo snadno, až ji to samotnou zaskočilo. Můj pane? Něco se změnilo a María nevěděla, co všechno. Byl upír a ona... Zamračila se. Lady Angelique ji nazvala svou dcerou, pokrevně příbuzné však nebyly. Jak by také ano, svou matku znala. "Algo ha pasado," zašeptala v rodné španělštině. Něco se stalo... Ale... co?
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Nov 10, 2019 19:48:31 GMT
Ange zmizela. Utekla pryč... nechtěla ho konfrontovat? Nečekala to? Možná to bylo lepší. Neochránila svou dceru? Spíš ji nechala jen tak pomalu umírat. To se dalo obrátit proti ní. Kdyby opravdu chtěla, už ji proměnila. Jen si olízl krvavou dlaň... co dělat? Zůstat tady nemělo smysl. Třeba se sem ještě Angelique plánuje vrátit a jeho dům byl přeci jen lépe přizpůsoben jeho potřebám.
Přeběhnout do jeho domu netrvalo dlouho. Měl zde spoustu pokojů, které byly prázdné. Zařízené, ale neobsazené. Pro všechny příležitosti... jeho potomky, hosty... ne že by jednoho či druhého čekal nějaký nával, ale pro všechny příležitosti měl sídlo prostorné. Vybral jí pokoj na druhé straně domu od Anne. Kdo ví, jak by na sebe reagovaly a Adrian tomu chtěl dát volný průběh. A takhle si nebudou zavazet. Položil ji do postele a i od krve přikryl. Bude trvat, než se probudí a zakrvácenou postel? No... to nebude poprvé a naposled, to otroci uklidí. A převlékat ji? To by nemusela vzít zrovna dobře, přeci jen už tohle byl velký zásah do její existence. Jen se položil naproti postele a otevřel jednu z knih, která zde byla. Arrianova kniha o Alexanderovi. Jeho mládí a doba vzdálená, že si pamatoval jen pár útržků. Ale momenty jako tenhle mu připomínaly něco víc. Nečetl ale dlouho. Místo toho se zamyslel proč vlastně proměnil další. Nestačila mu jedna? I té se zatím sotva věnoval. Volného času měl ale mraky. Možná to tak bude lepší. Teď měl dvě, což je v podstatě starání se o jeden a půl upíra. Obě toho věděly málo. Vychová další dva potomky. Obě budou stejně bez pár let stejně staré a nebude tak muset řešit rozdíly. A jeho denní režim dostane nějakou zajímavější náplň. Navíc skrze Maríu by mohl škodit Salome. To se ještě uvidí. Očekával dohru potom, co právě udělal. Nakonec se vrátil ke knize. Chvíli četl, chvíli vzpomínal. A pak se konečně probudila.
Chvíli jí nevěnoval pozornost. Nemělo to cenu, dokud se pořádně nerozkouká. A kdyby chtěla vyběhnout? No... nedostane se z postele, natož ze dveří, aniž by ji zastavil. Zvedla se, mžourala po místnosti. Pak padla první otázka. Jen po ní mrknul a vrátil se ke knize. Chtěl dočíst stranu. Knihu odložil a pohlédl na ni. "Lady je pryč. Odešla a já tě vzal k sobě domů." Propojil prsty a položil si ruce do klína. Na druhou otázku neodpovídal. Možná to věděl dříve, než ona, ale těžko říct, docela se zabral do své knihy. "Něco se stalo... ano." Znal jazyky starší než kterými mluvila ona, v těch novějších často zaostával, ale základy se nemění. "Vítej mezi mrtvými. Ale i zpátky mezi živé." Pomalu vstal a línými kroky přešel k její posteli. "Já... i tvá paní jsme upíři. Nejsme živí, ale ani mrtví. To co teď cítíš je život. Nový... jiný život. Vidíš... slyšíš tak jako já." Přešel postel ze strany. Služebníček venku vyčkával na jeho zavolání. Musela se nakrmit... neovládne se... nikdy to neviděl a zabije ho. To se stává, jedne mrtvý ještě jde. Takhle pochopí co je, ale na to ještě nebyl čas. "Tohle je můj dar pro tebe. Zdraví, věčná krása, síla... Zároveň se toho ale musíš hodně naučit a od toho tady budu." Zastavil se vedle postele a rozhlédl se. "To, co teď cítíš... to je žízeň... hlad. Ale neřeknu ti po čem... to mi musíš říct ty. Nikdy jsi to ale před dneškem nevyhledávala, aby jsi se nasytila. Uhasila tu spalující nekonečnou potřebu..." Zadíval se jí do očí změnily se. Tohle neviděl... zatím. Ta divoká rudá.. bylo tam něco... přirozeného, ten pohled zvířete, které se probudilo. Jen to vystoupilo daleko více na světlo.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Nov 10, 2019 20:27:55 GMT
"Odešla." Slova z úst jejího stvořitele zněla ostře, téměř výsměšně, ačkoliv žádný podobný podtón v jeho řeči nezachytila. Stačil pouhopouhý obsah, těch několik slabik tvořících ukončení pouta, které pravděpodobně ani nikdy neexistovalo. Cítila se tak nechtěná, osamělá, vyhnaná z místa, které považovala za svůj domov poté, co jí Normani vzali část jí samé. Nehty zatínané do dlaní nepřinášely bolest, to pouhá představa čerstvě roztříštěná na tisíc kousků nutila její tvář měnit se pod náporem emocí - zrady, osamělosti, touhy po pomstě, nenávisti, bolesti a dalších, které nedokázala ani pojmenovat. "Nechala mě... zemřít?" Musela se zeptat. Potřebovala znát pravdu na své otázky, pochopit souvislosti navazující na sebe. Proč by se jinak ocitla právě zde, v jeho domě? Nikdy mě neměla ráda. Věřila tomu? Kdo ví. Nechala mě s ním. Rychle zvedla oči jeho směrem, aby je vzápětí pokorně sklopila ke svým packám. "Co z toho máte vy?" Další služebná? Potřeboval ji snad? Nebo ji hodlal zničit pro své potěšení? Začínala si uvědomovat, že takhle se umírající necítí, co na tom, že ji cosi vnitřně zžíralo. Tohle se sotva mohlo podobat tomu pocitu slabosti, spíš naopak - cítila se silnější, jistější, až se divila, že se nezačala chovat jako utržená ze řetězu. Dřív by tančila, zpívala, výskala radostí. Teď? Dokázala jen sedět a ničit sebe samu nejrůznějšími představami, falešnými iluzemi i vlastním nalháváním si jiné reality. Rudé oči se na okamžik, jen na slabou setinu vteřiny přimhouřily, čelist se zlehka zatnula a María přemýšlivě vydechla vzduch, co nějakou dobu zadržovala v plicích. "Neznám mnoho lidí, kteří by hovořili mým jazykem," utrousí potichu. Věděla, že jindy by se usmála a s radostí by naslouchala jeho příběhům o tom, kde všude ve Španělsku pobýval, teď se ale cítila ohrožená. Jako by před ním nesměla nic utajit. Další výmysl? Nebo pravda?
Mrtví... Živí... Upíři... Věděla, co je její paní zač, sama jí dávala tu a tam svou krev, aby se zasytila. Prve to byl šok, nějakou dobu se obávala brát povinnosti jinde než v kuchyni, postupem času si však zvykla, stala se z toho rutinní záležitost. "Já vím. Tedy...," zarazí se, nebyla to tak úplně pravda. Nevěděla, že se stala jednou z nich, ne do této doby. "Vím, kým je lady DeBelliere," opětovně se odcizí nahlas, tentokrát už s hrdlem staženým vlastním zmatením. "Proč... ji nedokážu nazývat svou pa-..." Z jí neznámého důvodu se jí opět stáhlo hrdlo a ta slova přes rty nepřenesla. "Tak, jak jsem ji nazývala?" Přišla s alternativou, aby se nezadusila na té proradné frázi, která se zdála najednou až neskutečně pošetilá. Oproti své vůli se hluboce nadechla, vnímaje všechno - vzduch v místnosti, příliš pomalý tep vlastního srdce, látku šustící pod prsty, každé vrznutí dřevěného nábytku i sluhy skrývající se hluboko v domě. Sledovala ho, tělo natáčela dle potřeby, aby se jí nedostal za záda. Instinkt? Proč by to dělala? Protože nechci být kořist. Snadná odpověď, zdála se přirozená a reálná. I proto poposedla na posteli tak, aby se jí nedostal za záda, vědomé gesto a z jisté části i záměrné, aby si i on byl vědom toho, že ví. "Věčný dar..." Proč by jí vůbec něco takového dával? Nebyla nikým. Výjimečně krásná se také necítila, zvláště ne v posledních dnech, když umírala. "Jsem jen služebná, můj pane. Nikdy jsem nebyla ničím výjimečná. Proč byste plýtval takovým darem na mě?" Nudil se snad? Hodlal jí nabídnout toho tolik a pak jí vše vzít do posledního kousku, aby viděl, jak ji ta představa mučí?
Jakmile ta slova vyslovil, zžíravý pocit táhnoucí se po celém patře přes hrdlo až do žaludku zesílil desetinásobně. Chtěla odpovědět, vždyť jí to nebylo cizí, jen se pokaždé nacházela na druhé straně, ale něco v ní se zarazilo. Když to řekne nahlas, už nikdy to nepůjde vzít zpět. Nalhávala si to? Ano. Ale pořád se jednalo o jakousi spásu, poslední naději. Zatnula zuby, pevně sevřela tak cize zbarvené oči k sobě. Nebude odpovídat. Potěšila by ho, kdyby mu byla po vůli? Probuzený vzdor si vydobyl své místo na povrchu, když otevřela oči, drze vysouvaje bradičku vpřed. Nehodlala s ním bojovat, ale nebude ani hloupá holka. "Neznám žádného služebníka, který by byl upír," pronese se zájmem znát odpověď na svou řečnickou otázku. "Znamená to, že vám mám sloužit, jak se vaší milosti zalíbí?" Potřebovala vědět, na čem je. Kde v potravním řetězci se nachází. Hluboko pod ním, jistě, ale co vůči společnosti? Tlukot srdce ozývajícího se za dveřmi ji však příliš rozptyloval od toho, aby si zachovávala vážnou tvář, smysly napjaté k prasknutí ji nutily neustále očima těkat směrem ke dveřím, za nimiž se někdo skrýval. A čím déle to trvalo, tím větší v ní narůstala touha urvat dotyčnému hlavu, aby jeho srdce přestalo tak otravně tlouct. Nebývala taková. O to víc se sebe samotné děsila.
|
|
|
|
Post by Adrian Calveit on Nov 10, 2019 21:03:52 GMT
Měla spoustu otázek. Takové, které odpovídal už tolikrát... odpovědi se nelišily, situace ano. Lidé ano. Ale i tak to bylo vše tak povědomé. Taková rutina. Mohl se stále jen domnívat, proč ji vlastně Ange měla. Jestli se jejím utrpením bavila, nebo co... ostatně... supřímností nejdál dojde. Další otázka a pak další... "Nechávala tě pomalu umírat... dlouho... podle toho jak jsi byla nemocná. Jen to oddalovala. Jestli se tvým utrpením bavila... nebo váhala s proměnou... netuším." Pokrčil rameny. Na zbytek odpovědí bude čas později. Co ho zajímalo bylo, jak si začala uvědomovat sama sebe. Nebyla už jen nějaká hračka, loutka v rukou upírů... teď byla sice jeho loutkou, ale mentalita služky tam už tak docela nebyla. "Protože sama víš, že tvou paní už není." Byla to jednoduchá odpověď. Byla opatrná, zrovna probuzená... jako vyděšená zraněná kočka, která se snaží svému predátorovi nedat příležitost zaútočit. Točila se čelem k němu, hlídala si záda. Vše v ní pracovalo naplno, tak jak mělo. A to bylo dobře.
"Proměnil jsem vojevůdce, krále, umělce... ale nikdo z nich už nedokázal to, co za života. Dávám ti možnost zjistit co se skrývá v tobě." To byl jeden z důvodů. To, že jej Angelique chtěla vyprovodit sotva přišel byl další. A to, že by umřela i bež jeho přičinění další. Všechno to bylo vlastně o něm. Další upír, co by možná mohl nést jeho dědictví. Věc, kterou bude trávit čas... Pohledem sjel dveře, ke kterým se čím dál více sama upínala. Odmítala to vyslovit. Stejně jako před tím to, že umírá. To přijde.
"To moc upírů neznáš." Pronesl poměrně suše. On měl spoustu takových, kteří mu jen sloužili. Ale ti byli už vlastně také všichni mrtví. "Nejsi služebná. Můžeš odejít, ale někam daleko. A pokud to nechceš, dokončím co ta nemoc nemohla." O čemž pochyboval... o obojím pochyboval. Málo kdo chtěl jen tak odejít, nic nevědět o sobě, natož o světě. "Nebo tady můžeš zůstat. Já jsem tvůj stvořitel. Nabízím ti postavení, domov, budu tě učit a další.... Na oplátku chci jen pozornost a věrnost. Nikoli však slepou oddanost. Jakožto tvůj stvořitel jsem něco jako tvůj otec. Což tě dělá mou dcerou... jednou z mých dcer. Stejně tak, jako třeba lady Angelique." Posadil se na postel bokem k ní, ale díval se jí do očí. Bylo to... zajímavé, opravdu nezvyklé, že by se jen tak od sebe oči změnily. Občas to některý upír dokázal, ale ne takhle dlouho. "Do teď jsi brala jen to, co ti život házel... jako kosti od stolu hladovému psu. Teď si můžeš začít brát." Natáhl k ní ruku a nechal krok na ní. "Rozhodnutí je na tobě." Nebylo to tak docela rozhodnutí. Veděl, že umřít nebude chtít. A pochyboval, že by odešla. To zatím nikdo neudělal. A vlastně by neodešla z domu, než by její věčný život ukončil na začátku.
|
|
