Podhradí

"J-já, já... Ne-nejsem..." Neobratným chováním se mu pokoušela naznačit, že do sličné slečny, jak se jí rozhodl nazvat, má tuze daleko. Ano, dříve by ji za líbeznou dívku označil nejspíš kde kdo, ale to se na její tváři neprojevovaly strhané rysy, hlad a smutek ze ztráty milovaného člena rodiny, o příteli nemluvě. Einar zmizel a spolu s ním i veškerá jistota, kterou do té doby mívala. Zůstala na vše sama, ten pocit jí byl až nepříjemně povědomý, což nesla s nelibostí a jakousi zahořklostí v hlase. "Nejsem sličná, pane," opraví ho tiše, nevědomky se chránící proti veškerým výpadům - ať už slovním či fyzickým, kdy paže držela překřížené přes hrudník. "Jsem jen... obyčejná holka, kterých je ve městě mnohem víc. Nejsem... zvláštní." Snad až na její hlas, který i v obyčejné promluvě působil lehkým dotekem svírajícím srdce. Hlasem uměla konejšit stejně jako zarazit ostrou dýku do srdce. Nešlo o slova, šlo o přirozenou melodii, o způsob, jakým hovořila, jakým si broukala. Krásná symfonie přinášející samé mizérium, nic víc. "Měl byste vidět ostatní dívky. V...," zarazila se, nevěda, jak pokračovat. Některé dívky si vydělávaly poměrně zajímavým způsobem na obživu a Gwynn se zdráhala mu něco podobného nabídnout, ačkoliv byla řeč o jiných děvčatech, nikoliv o ní samotné. Nach vstoupil do tváří, když sklopila pohled ke svému tělu, hledíc na špičky bot. "... V nevěstincích." Zmatená koktala, dávaje cizinci možnost nahlédnout do zákoutí plného jistě jemu známému fyzickému prožitku.

Stále zmatená k němu pozvedla oči, pátraje v jeho tváři po náznaku stařectví, jímž se slovně oháněl. "Nevypadáte staře, pane," namítla tiše, zjevně si nic nedělajíc z jejich věkového rozdílu. "Vypadáte..." Chvilku hledala ta pravá slova, ale jako bardka se s nimi přirozeně zvládla poprat jako nikdo jiný, přednášeje špetku civilizovanosti do odpovědi. "... Zkušeně. A věřím, že to ženy vyhledávají více než jen... mládí. K čemu to, když touží po dobrodružství, inspiraci a nebezpečí?" Právě tehdy mu věnovala drobný, tak trošku zasněný pohled, než rychle potřásla hlavou na znamení, že něco takového by od ní očekávat neměl. Obvykle lítávala v oblacích živých snů, nechávala se unášet na perách fantazie a jen málokdy sestoupila z výšek na zem. Leč poslední dobou? Ne, to zde zůstávala uvězněná bez možnosti vydat se vstříc příběhům plným chrabrosti. Pokud měla soudit sama za sebe, jednalo se o velmi pohledného muže a takoví přitahovali ženskou pozornost. "Mám za to, že by mnohé byly šťastné po vašem boku. Byť jen na krátkou chvíli." Neměla v plánu mu lhát, nevypadal jako někdo, kdo si potrpí na dlouhodobý vztah. Jakoby ho vítr odvál během několika chvil na druhý konec břehu a dívka? Ta by si mohla akorát oči vyplakat.

Zarazila se až tehdy, když začal promlouvat o sirénách. Bájná stvoření, která lákají námořníky na smrt svým překrásným zpěvem - to znělo jako ona. Bájná? Tak by se sotva nazvala, avšak ten zpěv byl pravdivý. I tak se odmítala podílet na podobném přirovnání. "Mýlíte se, pane. J-já nikoho na smrt nelákám. Nejsem taková. J-já si jen zpěvem přivydělávala, byla jsem bardkou než-... než-..." Nemohla o tom hovořit, vzpomínky byly stále ještě živé podobně jako nedávná minulost. Stačilo tak málo, aby ztratila vše, na čem jí záleželo - svého syna a Einara, jemuž byl konec kdo ví kde. Žil snad ještě? Dýchal? Či umíral někde v temnotách? Slzy vstoupily do očí a Gwynn se raději otočila, aby její společník nebyl nucen přihlížet slabostem ženského pokolení. Nebyla silná, Einar se mýlil. Nikdy nemohla být dostatečně silná, aby přešla bez povšimnutí osobní ztráty a bolesti. "O-omlouvám se, pane... nemínila jsem vás urazit," hlesne štkavě, stíraje si z očí první slzy. Mokrá ručka okamžitě zaplula k hrubé látce sukně, aby si ji osušila od slaných stop po zármutku. "Většina z nás přišla... o svou rodinu. Je to stále příliš... živé," poznamená tiše s hlavou sklopenou. Jak snadné bylo navrátit se do svého původního chování? Vyhýbat se mu pohledem? Jako by se jednalo o její jedinou obranu před bolestnými kopanci od života.

Přikývla na jeho slova s lehkým úsměvem, sotva patrným, než se znovu rozplynul do ztracena. "Pak... já jsem Gwynn, pane... Morgane," opraví se narychlo, očividně stále nejistá si tím, kolik si toho k němu může dovolit. Zdál se tak hodný, jaká to náhlá změna oproti chování všech těch Černých jezdců, kteří se nebáli uhodit ženu do tváře. "Hodláte... se zde zdržet?" Opět se na povrch prodrala její zvídavá povaha, ta dívka, která tak ráda zpívala o sympatických mužích a jejich osobní tragédii.

Přestřelila. Nevhodně zvolená slova by u jiného muže mohla vyvolat něco jiného než-li upřímnou odpověď v podobě smíchu, spíš pravý opak - chňapnutí po ní v zápalu hněvu a předložení důkazu, že jeho společnost je mnohem lepší a děvky? Ty můžou počkat. Šokovaná přiložila prsty k ústům, vdechujíc skrze ně vzduch pálící v plicích. Neměla za povinnost ho urážet, nic podobného nechtěla a nyní? Cítila se jako zrádce. Malý zrzavý zrádce, který možná umí dobře zpívat, zato některé fráze by neměla z úst vypouštět. "Tak... tak jsem to nemyslela. Ne-nechtěla jsem vás urazit. J-já... j-já jen chtěla říct, že-... že..." Marně hledala slova, po celou dobu se ohlížela přes rameno v náznaku útěku. Sotva by jí kdokoliv označil za silnou, samostatnou ženu plnou nezávislého přesvědčení. Gwynn? Ne, ta se pokaždé na někom stala závislou, potřeba sdílet život a nezůstat sám se v ní kupila každým dnem. Chyběla jí hřejivá náruč stejně jako zvonivý smích, dětský pláč i jiskřičky radosti. Vše zmizelo lusknutím prstů a zdálo se, že samotná rusovláska se ztrácela v nově nastoleném pořádku. "Že... jsou opravdu  moc hezké a určitě by se vám líbily... víc než já." Co na tom, že tuhle holku mohl klidně obtáhnout v nejbližší uličce bez peněz, jen s použitím hrubé síly? Hezké dívky mívaly výhody, o jakých se jí nesnilo. Samu sebe nepovažovala za dostatečně krásnou, aby oblbla ostatní, pohrávala si s jejich myšlením nebo srdcem. "Jak jsem řekla, jsem... jen obyčejná... notně ušmudlaná holka. Nemohu nabídnout nic víc než svou společnost a... přiznejme si, že ta není nijak poutavá... svůdná... vlastně spíše devastující," věnuje mu drobný úsměv v náznaku vlastního smýšlení o sobě samé. V Ingwirth holdu se nalezlo na tucty krasavic s mnohem plnějším dekoltem a boky. Jako by snad s nimi mohla soutěžit.

Smutný úsměv počastoval její tvář lehkým, téměř neznatelným dotekem, kdy se slzy objevovaly v jejích očích. "Už ne. Poté... co..." Zmlkla dostatečně včas, aby se nerozplakala nanovo, dýchajíc zrychleně a mělce. Někdy mívala pocit, že jí v hrudi pálí natolik intenzivně, že se už možná znovu nenadechne. Naštěstí i tento pocit brzy ustal a Gwynn mohla s polknutím pokračovat v odpovědi. "... Změny... nás připravily o některé blízké. Ale taktéž o to, co jsme milovali. Já ztratila syna... přítele... a také i vůli žít. Přežívám ze dne na den... Kamkoliv jdu, tam vidím svého Andrease. Prožívám... muka... opakovaně. Nebere to konce. Královny mne nechaly umístit do prádelny, kde se starám o prádlo obyvatel hradu. Přestala jsem zpívat, protože... jsem přestala mít důvod." Krátce zavrtěla hlavou po zdlouhavém monologu vysvětlujícím, co všechno napáchala krutovláda dvou žen sedících na trůně. Dříve si odnášela ze zpěvu radost, nyní? Připomínal vše, co nemohla mít. O co přišla, co jí bylo vyrváno z náručí. "Je to už dlouhá doba, co jsem zpívala. Bolí to... fyzicky i... na duši." Prsty naznačila dotek mířený na srdce, kde se dle ní skrývala bolestí rozechvělá duše. 

Jeho pomoc se minula s účinkem - dívka překvapeně trhla ramenem, uskakujíc z dosahu mozolnaté dlaně, sama jej skrývaje pod drobnými, štíhlými prsty. "T-to... to nic. To já se omlouvám, nemohl jste tušit." Viditelně rozpačitá se snažila udržovat dostatečně velkou vzdálenost mezi nimi, očividně podobné úmysly měly na svědomí špatné vzpomínky. Nebývalo žádnou raritou, že ji tu a tam nějaký voják bolestivě popadl za rameno a silou natiskl na zeď, div ji nezranil ještě víc. Poté obvykle facka mířila k tváři a její tělo klesalo k zemi. Pouze přikývla, když začal hovořit o moři a nenaplněném cíli. "Znamená to, že dlouho nepobudete, že? Ostatně... nemyslím si, že by vás zde čekalo něco... dobrého, abych pravdu řekla. Poslední dobou... od smrti královny... se nad našimi hlavami vznáší strach a smutek. Nikoho zde nic dobrého nečeká, Morgane..." 

Nesouměrný krok dláždil uličky državy, skrze níž si razila cestu majitelka vysokých kožených holínek bez toho, aby se zajímala, jaký hluk může osamělý člověk nadělat v ztichlém místě, jindy přeplněném životem, ruchem, smíchem a vším, co dokázalo projasnit den. Jenže nastala jiná doba, jak jí již několikrát bylo řečeno cestou sem – královna padla a na její místo cpaly zadnici dvě ženské v očividné touze ukázat každému, kdo by o to měl zájem, že jsou hodny takové slávy. Doře to bylo popravdě putna, nezajímala se. Proč by také ano? Dokud jí nešlo o kejhák, ať si na trůnu sedí třeba prašivý čokl, beztak to bylo prašť jako uhoď. Dlaň položená na jílci šavle naznačovala každému z vojáků, že nepatří k neozbrojeným lidem, spíš se bude rvát a kosit dle toho, zda bude mít zájem prohlédnout si barvu jejich vnitřností – a to pouze v případě, že má dobrý den. Měla ho? Těžko říct, dle výrazu ve tváři převládalo znudění, ohrnovala spodní ret a zpoza přimhouřených očí sledovala pár lidiček rychle se trousících uličkami podhradí, jako by jim za patama hořelo. Nedivila by se, zdejší lid praktikoval nesoudružnost, každý si hleděl svého jako by se jim nad hlavou houpala katova sekera. Houpavou chůzí spíš praktikovala představu o totálním ožralovi, neboť tu a tam se zdálo, že na rovnoměrné cestě, snad jen tu a tam krkolomné díky senu a několika kamenům, nezvládá udržet rovný krok a stočila se na levou či pravou stranu, dokud nenabrala rovnováhu natolik, aby si to zamířila přímo. Širák stažený do čela zakrýval ostré rysy, o dvě čísla větší kabát zase štíhlou, téměř chlapeckou postavu, které nepřidávaly ani na zadku a stehnech volnější kalhoty podle poslední sicilské módy, kde ještě pár let nazpátek přebývala. Ten ostrůvek ji změnil hodně, na druhou stranu jí ponechal trpkost zrady kolující žilami podobně jako rudé víno a pouto se zemí, z níž odplula na dřevěných prknech lodi plné bláznů a sprosťáků. Litovala někdy svého rozhodnutí? Tu a tam. Co ji však čekalo? Život plný nešťastných dnů, týdnů a měsíců, kdy by s největším štěstím zemřela při porodu prvního dítěte, pokud ne na zákeřnější nemoc. Snad i to byl pokyn k tomu, aby si prsty přejela po břiše, ke svému štěstí prázdném, nevyplněném zárodkem dítěte. Sebe si jako matku nedovedla představit a ani by podobné riziko nepodstupovala.

Krok se zastavil až před jedním ze stánků pomalu sklízících to, co se nestihlo přes den prodat – tvrdé, okoralé koláče, drobné šperky, pentle do vlasů a nebo zrcadla s okrasným motivem květin. Nic pro ni, to však neznamenalo, že by neobhlédla zboží a případně něco nestihla strčit do kapsy. Odplivnutí směrem k zemi jen potvrdilo, že tahle holka se rozhodně nehodlá chovat jako dáma. Nemínila za nic z toho utrácet, ostatně v měšci se nacházelo jen pár cinkajících mincí, které ochraňovala jako žárlivá matka své ratolesti, ačkoliv je byla schopná utratit za teplé jídlo v krčmě a nějakou tvrdou pryčnu, kde se vyspí. Alkohol? Ten si dokázala změnit sama, za ten prachy utrácet nemusela, a to samé platilo o holkách. Jeden ze stánků zaujal její pohled natolik, aby se k němu přimotala, očividně oslabená kouzlem cetek, které se daly označovat za náušnice a jiné menší šperky zkrášlující místní děvčata. Sama žádné nenosila, bezpochyby by skončily prodané při první příležitosti. Ale to neznamenalo, že právě nějaký z nich by nemohla čmajznout a někde jinde prodat. Každý stříbrňák dobrý, ne že ne. Prsty chvíli brousila kolem, než mezi ukazováček a prostředníček stáhla přívěsek s červeným kamenem, skrývaje ho v dlani.

Plán ukrást přívěsek a pak ho někde prodat za pár mincí byl překažen drobnou zrzkou, o pár čísel menší než byla samotná Dorothea, které k výšce přidávaly i podpatky kožených holínek, které jen tak nepustila z dohledu. Modré oči plné vzteku po ní šlehly pohledem slibujícím stažení z kůže, načež prsty zlehka pustila přívěsek zase zpátky na stolek, jako by si ho před chvílí akorát prohlížela, nic víc. Ještě aby se nechovala rozčarovaně, to mladé děvče se jí rozhodlo zakročit do přivýdělku nevybraným chováním, nad kterým by si znovu odplivla – což se vzápětí stalo. Téměř děvčeti poflusala nohy, rukávem většího kabátce si otíraje slinu na ústech skrývala část tváře, zatímco oči? Ty byly jasně viditelné stejně jako dlouhé rudé vlasy temnějšího odstínu než jakým bývala sympatická zrz zdejších farmářek a dojiček krav.

„Tsch… jako by se snad někdo zajímal,“ ucedí skrze zuby, přičemž nezvládla utajit narůstající hněv. Peníze se sháněly těžko a Dora potřebovala každou minci, ať už zlatku nebo stříbrňák, díky nimž by přežila další den. Pravda, mohla zkrátka a dobře někoho okrást, vždyť to pro ni byla hračka, jenže… Ano, pokaždé existovalo to zasrané ‚jenže‘, jímž obhajovala tajná rozhodnutí v mysli. Už tak na sebe přitahovala pozornost, kolik žen se tu promenádovalo v mužském oblečení? A ještě k tomu tak nepadnoucím? Ať se rozhlédla kterýmkoliv směrem, absence jí podobných ji nutila mít se o to víc na pozoru. „Jseš snad ňáká čarodějnice?“ Chraplavý, níže posazený tón hlasu naznačoval, že asi není moc zvyklá hovořit jako pravá dáma. Ostatně bylo ze zabarvení cítit, že jí není pohodlné mluvit, natož začínat konverzaci, která neobsahovala vulgarismy. Očima zbarvenými do azurově modré krátce těkla k prodavači a jeho poslušně natažené tlapě s malým zelenkavým kamínkem, který připomínal, že podobný odstín mívaly i oči jejího kapitána. Jak ten čas letí? Zdálo se, že ono označení ‚čarodějnice‘ se jí ani za mák nelíbilo – jaká ironie, sama byla čarodějkou, aniž by to tak brala. Nemíchala lektvary, netančila nahá při měsíci a už vůbec se nepouštěla do nějakých zaklínadel. „Zkusíš si na mě něco a podříznu tě jako prase,“ zavrčí v její blízkosti dívence rovnou do ucha, aby bylo mezi nimi jasné, kdo z tohoto ‚souboje‘ odejde jako vítěz.

Nechápala, jak se ta dívka vedle ní může neustále usmívat, sršet dobrou náladou na každém kroku i ve chvílích, kdy se jí Dorothea pokoušela propálit duši chladným pohledem ženy, jež si nenechá nic líbit – zvláště ne od mužů. Kolik z nich už poznalo ostří její šavle? Jejích dýk zabodnutých v břiše, než je znovu vytáhla, aby opakovaně bodala do toho měkkého místa, dokud z nich nevyprchal život? Tahle zrzka by mohla být další, kdo se jí v nešťastnou chvíli připletl do cesty. Obvykle takové nezabíjela, ale vzteku holt někdy poručit nelze, ovládne celé tělo a jako loutka jednala zataháním za provázek vlastních pocitů. „Nemám je ráda,“ zabrblá protivným tónem hlasu, dávaje tak najevo, co si o těchto cetkách a ženách, které se v nich prakticky koupou, myslí. Šperky jí skutečně tolik neříkali – kradla je pro pocit moci, pro bohatství, ne z vlastní marnivosti, aby se jimi ověšovala jako nějaká výstavní panička z horní dolní. „Vypadám snad jako ty nafrněný coury, kerý si je můžou dovolit?“ Tmavé obočí se v lehce arogantním postoji nadzvedlo, aby ho vzápětí nechala klesnout zpět. Ne, do takové holky měla vážně kus daleko, nehodlala nic z toho, čím byla… kým byla měnit. Zdálo se to tak dávno, kdy ji rodiče nutili učit se jak správně sedět, držet ruce složené v klíně a usmívat se na každého ve své přítomnosti. Tenhle svět se jí hnusil, nepatřila do něj, nebyla jeho součástí.

O to zhnusenějším pohledem ji sjela při zmínce o ‚vojákovi‘ a tom, že tak sama vypadá. Další uplivnutí, tentokrát znechucenější, jak dokazovalo i následné zaskřípání zuby. „Nejsem žádnej zasranej voják, holčičko. Za takový urážky bych ti měla useknout jazyk.“ Ruka položená na jílci šavle pomalu sjede za ní, kde se nacházela jedna z dýk, kterými se obvykle oháněla. Z nějakého neznámého důvodu jí kratší zbraně na blízko byly příjemnější než meče. K usmíření došlo až po druhé části poznámky, kdy se zastavila v postoji naznačujícím, že stačilo málo, aby dovytasila zbytek dýky, napůl vytažené z pochvy připoutané na boku, zrzavé děvčátko se mohlo chlubit nesympatickou jizvou v obličeji. „To fakt nechceš,“ zamručí souhlasně. Možná vypadala jako pes, který pouze umí štěkat, ale ke kousnutí má daleko. Jenže Dora? Ta trhala. Rvala maso z těla bez ohledu na to, zda se dotyčný hodlal omluvit či nikoliv. Lekce je lekce. „Co je to apatykář?“ To slovo jí bylo neznámé, nerozuměla mu, a to ji tak trochu štvalo, jak dokazovala mírně zatnutá čelist. Tahle dívka ji nemohla víc překvapit – alespoň to si myslela do chvíle, než k ní natáhla ruku s poznámkou, že právě přívěsek, který hodlala ukrást pro vlastní obživu, by se jí mohl dostat do vlastnictví jen trochu jinačím způsobem. Krátce hledala nějaký zádrhel, ten háček, který znamenal smlouvání, nějakou nabídku protislužby, co se jí nebude líbit, než jí ho prakticky vytrhla z ruky rychlostí blesku, aby si to náhodou nerozmyslela. „Proč to děláš?“ Žádné díky, jen další otázka, s níž si přívěsek strčila do bezpečí kapes. „Co za to chceš?“ Ne, nemohlo to být tak snadné, jak naznačoval i její pohled neustále zkoumající dívčinu tvář. Nemohla toho pro ni udělat moc, sama vlastně ani neměla v úmyslu se kamarádíčkovat. „Je tu ňáká putyka?“ Obezřetně si ji poměřovala, hodnotila, zda by nepřitahovala moc pozornosti, kdyby někam s ní šla. Tyhle milé holky mají obvykle přátel na každém prstu deset, ne jako Dora.

Už to bylo dávno, kdy s někým bojovala o území, pře o hranice, dobývání a podobné psí kusy se jí absolutně netýkaly. Pro Doru bylo přednější zlato, kořist jí ze všeho nejmilejší a výhodné zpeněžení každého kousku, který se objevil v jejím vlastnictví. Do sporů o to, jaké kdo má mít právo na zemi? Ne, na to ji neužilo, raději se podobným záležitostem vyhýbala sakra velkým obloukem. „Potrestaj tě. Ale co je mi po tom,“ prohodí hned na to v doplnění, že jí může být ukradený, jak tahle holka skončí. Nebyla s ní příbuzná a počítala, že se už znovu neuviděj, tak proč řešit, zda se dožije zítřku či nikoliv? Krátce ji sjede pohledem, hodnotíc to, zda pro ni představuje hrozbu nebo si z jejího vzhledu může utahovat do aleluja. Nakonec vyhodnotila, že druhá verze se stala přesvědčivější ve vícero ohledech. „Jo, taková, co brzo chcípne, protože strká čumák, kam nemá,“ utrousí pro sebe potichu, Alci odpoví pouhým sarkastickým úšklebkem. Někdy jako by její mimické svaly neuměly nic jiného, jen se šklebit na ostatní a dávat jim tak najevo, co si o nich ve skutečnosti myslí. „Jestli tu budeš takhle jančit, tak akorát skončíš v blátě,“ poukáže na mazlavé možné zakončení dívčina veselí, které by nevypadalo dvakrát sympaticky – ostatně sama by potvrdila, že by si vedle ní nikdo nesedl. Tedy nikdo se špetkou zdravého rozumu.

Jen pokrčí rameny nad poznámkou o ukecanosti. „Někde se za to trestá. Vyříznou ti jazyk a rackové se z něj nakrměj. Je sranda se na to dívat,“ uculí se nad nechutnou představou uříznutého jazyka přišpendleného na lodi, zatímco si z něj rackové pokouší urvat aspoň nějaký ten kus. Jak se zdálo, tahle rusovlasá ženština měla ráda strašidelné příběhy a představy plné krve – pokud nešlo o tu její vlastní. „Takže jsi čarodějnice. A šarlatánka,“ odtuší s přimhouřenýma očima. Tohle všechno znělo jako čáry, na to byla naučená. „Znala jsem jednu jako jseš ty. Chtěla mě otrávit. Vydloubla jsem jí za to oči,“ prohodí jako by se nic nestalo a žena neskončila poněkud potrestaná za své skutky. To, že jí zabila po pár dnech trápení, to nechá vyšumět. „Zkusíš si to samý, a potká tě podobnej osud.“ Nic víc, nic míň – jen tichá výhrůžka toho, čeho se může Alci dočkat, kdyby se rozhodla jí zničit život.

Podmračeně si prohlížela přívěsek v ruce, než ho uklidila do kapsy. „Takhle to nechodí. Všechno má svou cenu. Obvykle něčí život,“ zkonstatuje suše, tohle bývalo na denním pořádku a Dora se s tím stačila nějak srovnat. Zlato stálo životy, peníze stálo životy a prostý dárek? I ten se jí vymstí. Ještě krátce po ní hodí očkem, než se připojí ke své ukecané společnici. „Neřekla jsem ho,“ opraví ji při mínění, že přeci jen na sebe něco tak osobního prozradila. „Dorothea,“ odpoví tiše, jako by se jednalo o velké tajemství. Jen jeden muž jí dal přezdívku. Červenka patřila Morganu Ashcroftovi, nikomu jinému. „Co je vůbec tohle za místo?“ Dívčině kroku stačila snadno, ostatně se mohla chlubit o něco delšíma nohama a líným, typicky námořnickým krokem.