Podhradí

"Toulá se světem. Nikdy nedovedla zůstat na jednom místě." usmál se nad vzpomínkou, jak za ním jeho paní utíkala, když se nechtěla starat o etické záležitosti. Do stájí za D'Arcy; její nejoblíbenější plán. Ale v morku kosti cítil, že svou paní už nikdy neuvidí. Byla pryč už moc dlouho a bylo už bolestivé čekat na rozkazy. Nechala ho tu a přes tu bolest, která provázela krutou pravdu, to musel respektovat. Nic jiného mu nezbylo.
Teď nad svou milovanou paní ani nemohl přemýšlet. Chtěl na sebe řvát, když začal vzpomínat na zlaté dobré časy. Nemohl si to dovolit. Ty lidi potřebovali jeho pomoc, která byla možná jejich poslední možná záchrana před smrtí. Netušil, co se dělo s královnou nebo Richardem. Jeho vojenská mysl mu velela, aby pomohl lidem a rozkazy se dozví následně. Ale i když jeho přátele, kteří šli s ním říkali, že královna něco vymyslí, v morku kostí cítil špatnou zprávu. Pro Arcyho bylo toto všechno ztraceno. Optimistou byl často a rád, ale v této chvíli to nevypadalo dobře. Proč se do toho jeho sestra nechala namočit? Chtěl vzít Lauru za ruku a utíkat někam do neznáma. Klidně by se vydal i na studený sever, ale na to byl moc veliký zbabělec. Doopravdy to tak nechám? Zase dám ocas mezi nohy a budu pokojně čekat na rozkazy? Bylo mu ze sebe zle. Nedovedl se postarat o svou milovanou domovinu a nehodlá se za ni postavit? Jedna strana mu radila, aby se šel rovnou oběsit, ale druhá mu řvala do ucha sestřino jméno. Nemohl jí tady nechat. Teprve nedávno se znovu shledali, to už by si s nimi osud ošklivé zahrával. Když dovedl odrazit útokok několik nepřátelských vojáků, dostal se do davu lidí, který mu připomínal splašené koně. Rychle se natáhl pro Lauřinu ruku, ale byla příliš daleko. "Lauro!" zavolal na ni a začal se cpát k za ní, ale lidi kolem byli tak zmatení, že je cpali čím dál víc od sebe. Mohl být silný jak chtěl, ale skoro svou energii vydal na boj s vojáky. Se silou této masy lidí nepočítal.
"Lauro!" Najednou všechny zvuky byly zapomenuty. I sebemenší nádech byl slyšet. Koukal na nepřítelův obličej. Na obličeji mu hrál krvelačný úšklebek. Normané vyhráli. Neměl jsem si dávat žádnou naději, když jsme tehdy zvítězili. Královna opustila tento svět, Arcyho přátelé pomalu klekali, stejně jako lidé kolem něj. "Ne...prosím ne..." šeptal, cítil jak ho pálí oči. Nehodlal ukazovat slabost nepříteli.  Všichni pomalu klesali k zemi, díky tomu dovedla najít svou sestru, která na něj zírala. Ptala se, co dál. Pomalu se k ní přiblížil a jako před bitvou ji objal, políbil ji na čelo a zašeptal "Omlouvám se, Lauro..." Nové vládkyně mohly vidět, jak slabý bratr pomalu klesá se svou silnou sestrou k zemi. 
"Ale přísahám ti jedno, nikdy tě neopustím." dovedl ještě zašeptat, než se ohlédl na panovnice. 

Na rozkaz její milosti se vydal zachraňovat poddané. Ženy a děti posílal do hradu, muže nasměrovával do míst, kde si mohl vzít zbraň a rychle se posilnit. V těchto chvílích nebyl obvykle optimista, ale v tu chvíli chtěl věřit, že tento nápor překonají. Ale události mu ukazovali krutou realitu; bude žít v okovech. Ty se necháš podrobit, jako děvka? Myslíš si, že ti to dovolím? Slyšel, jak se jeho monstrum nebezpečně přibližuje k uchopení kormidla. Nechtěl mu to dovolit, nemohl. Obvykle to znamenalo zkázu a on nechtěl, aby nevinní lidé trpěli. Už zničil dostatek lidských nevinných tvorečků, jen pro potěšení té bestie, která v něj neustále dřímala. Jenže v tu chvíli to bylo jiné a vlk mu to dával jasně najevo. Nechtěl krev nevinných, chtěl jejich krev. Na jeho prstech se začaly objevovat drápy, špičáky už připomínali tesáky a jeho vlčí oči zářily jako hvězdy na oční obloze. Málo, víc...Einare, já chci víc! Podrob se! Zatímco měl vnitřní boj se svým vlkem, venku se prodíral vojáky, kteří skončili na zemi, mrtví. Jeho vnitřní šelma se ukazovala a to ani nepotřeboval její plný potenciál; byl nebezpečný i tak. 
O pár sekund později se vlkovi naskytla příležitost a on se jí hned chopil. "Královna je mrtvá!" Tato slova byla poslední, co Einar slyšel předtím, než se z něj stalo čtyřnohé monstrózní zvíře. "Jasmine..." dovedl zašeptat slabě, než se ze slov vytvořilo vlčí zavytí. Poprvé a naposledy dovedl říci její jméno, aniž by potřeboval její dovolení. Byla by tak ráda, vykouzlilo by jí to úsměv na tváři. Místo toho mu ale puká srdce.

Uběhlo několik dní od doby, kdy Morgan doplul k břehům Irským. Od té doby ustavičně hledal onoho muže, který mu zcela změnil život, žel ne v dobrém smyslu toho slova. Normanská armáda a nově zavedené pořádky mu to však velmi znepříjemňovaly, chvílemi zcela znemožňovaly. Sice pochyboval, že jeho reputace a pověst, jež se šířily vodami Středozemního moře, doputovaly až sem, nicméně musel se mít i tak na pozoru, a navíc tihle dobyvatelé zatýkali a obtěžovali i bez provokace.
Nehodlal nic riskovat a příliš se nezdržoval ve městě, našel si malý tábor uprchlíků pár mil od hradeb. Do podhradí se vždy vydal jen kvůli pátrání, které však po dalších pár dnech téměř vzdal. Rozhodl se zklamání a frustraci zapít v místním hostinci, avšak nedělal si žádné iluze, že tu dostane rum; což mu příliš nevadilo, v tuhle chvíli uvítal cokoli díky čemuž zapomene na posledních pár měsíců svého života.
Konečně tehdy cítil, že někam patří. A dost možná to nebyl pouhý pocit. Našel jednoho z nejlepších přátel v životě, těšil se respektu a uznání jakému by se mu nikdy nedostalo, zůstal-li by v Anglii. Jenomže pak stačila jedna noc, jedna chyba, jedno zaváhání... a vše jakoby odvál vítr.
Takto ponořen v myšlenkách, temnějších než noc, jež jej obklopovala, kráčel ulicemi těžkým krokem, téměř jako tělo bez duše.

Morgan zprvu nezareagoval, myslel na zcela jiné věci. Až po pár vteřinách se probudil jako z transu a zamžoural do tmy, směrem odkud přišel ženský hlas. Rozeběhl se k ní a poklekl.
"Madam, jste v pořádku?" promluvil hlubokým, lehce chraplavým hlasem, který se nocí rozduněl jako zvon.
Neviděl příliš, ať už kvůli tmě či kápi, nicméně to co viděl rozhodně lahodilo oku. V duchu se pousmál, těžko říct jestli se na piráta sluší zachraňovat krásky v nesnázích. Nicméně stále v něm vězel ten britský gentleman, který se prostě a jednoduše nezapře.
"Dovolíte?" otázal se, chtíc prohlédnout její kotník. Na první pohled mu to nepřišlo jako nic vážného, nicméně nebyl ani žádný felčar aby hned zvěděl, jestli je vážně vyvrknutý.

Jen co se tesáky oné stvůry zaleskly v měsíčním světle, Morgan sebou škubl, chtíc se vysmeknout z jejího sevření, leč ani mužská síla námořníka ošlehaného větry a solí se nemůže rovnat té upíří. Zašklebil se na ni, těžce oddechoval, a dovolit si tohle někdo z lidského pokolení, už dávno jeho krev zdobí dlaždice na něž byl tak hrubě přitisknut. V takovém případě by šel dýkou po krční tepně, nicméně zrovna v tuhle chvíli by bylo moudřejší modlit se ke všem svatým, aby to nebyla právě jeho krev a jeho krk, jenž zrudne jako slunce při západu nad obzorem.

Ať se snažil jakkoli, nezmohl nic. Volné měl pouze nohy, avšak těžko říct, zda by se mu vyplatilo nakopnout onu upírku, z prostého krmení by se také mohla klidně stát hostina, a Morgan jakožto hlavní chod.

"Máte mě doslova i obrazně na lopatkách, madam," procedil mezi zuby, snažíc se přeci jen ještě dostat z jejího držení, nemělo to však pražádnou cenu. "Jen si poslušte, ale pokud mohu něco žádat, raději to dílo dokonejte a zabte mě. Má krev bude možná trpká, na každý pád toho nenechte dokud ve mně nevyhasne i poslední jiskra života." s těmi slovy jí nastavil krk a zavřel oči.

Vůbec nemohl uvěřit, že něco takového řekl. Starý Morgan by bojoval do poslední chvíle a síly. Tenhle nový Morgan na druhou stranu neměl co ztratit, dostal se na samé dno a on sám si přišel jako ztracený na moři, bez lodi či přístavu kdekoli na dohled. Rodina v Anglii na něj jistě zapomněla, nebo už oplakala. Všichni přátelé byli buď mrtví, či jej zavrhli. Toto východisko se mu zdálo jako nejlepší, a ačkoli by býval raději zemřel s mečem v ruce a kymácející se lodí pod nohama, nebylo zbytí.

Na její první slova neřekl nic, jen si povzdechl. Chytrý byl vždy, akorát mu to častěji bylo spíše ke škodě, než ku prospěchu. O slovech, která k němu pronesla šeptem, silně pochyboval, lehce se nad nimi i pousmál a nepatrně zakroutil hlavou. Upíry a to veškeré jejich pohrávání si s kořistí nikdy nechápal. Nepotkal jich mnoho, nicméně už mu pár zkřížilo cestu a zatím žádný neodkráčel s hlavou na ramenou. Morgan celým tím druhem pohrdal a nebral je jako nic jiného než monstra.
Bolestí zaúpěl jen co ucítil ostré tesáky, jak se noří do jeho tepny. Nemohl se poté soustředit na nic jiného než krev mizící z jeho těla, na tu malátnost která na něj přicházela a vyhlídku na blížící se smrt. Těžko říct, zda bohužel, či bohudík, tak či onak smrt nepřišla a Morgan několikrát zmateně zamrkal.
Rukou si přejel místo, kde původně byla ona rána, aby zjistil, že už je tam pouze krev a hojící se díry po tesácích. Spěšně vstal, se znechuceným úšklebkem na tváři. Ten výraz měl hlavně proto, že ačkoli by to nahlas nikdy neřekl, někde v hloubi duše celý tenhle proces shledával vcelku uspokojivým. Možná protože se snad poprvé po jeho krvi sápala tak krásná žena. Těžko říct.
Zbytek krve si otřel kapesníkem a ten zahodil. Začal se v něm hromadit hněv. Netoužil po ničem jiném než tasit meč a utnout té ženě hlavu. Jenomže s jejími reflexy by to bylo zbytečné. Sice sevřel jílec, nicméně poté vydechl a pustil jej, ruku svěsil podél těla.
Neřekl zprvu nic, nechtěl doznat že tváří v tvář smrti poněkud otočil a zatoužil opět po životě. Možná to bylo opravdu i jejím vlivem, to však nechtěl přiznat ani sám sobě, natož jí.
"To je moje věc. Jestli je váš apetit již utěšen, já se poroučím..." procedil rozzlobeně mezi zuby. Popravdě momentálně netoužil po ničem jiném než tu ženu zabít, tedy znovu, zabít nemrtvého je poněkud ošemetná záležitost. Ovládl se. Otočil se na podpatku, a chtěl odkráčet do noci.
V tu chvíli však spatřil několik procházejících stráží a proto se opět přesunul k rohu oné budovy, čekajíc až přejdou. Naneštěstí jeho původní cesta, než byl takhle přepaden, vedla do hostince, a do něj se vydaly i stráže, a zrovna se rozhodli že pít budou před ním. Morgan tiše zaklel a snažil se očima najít jinou cestu pryč.

Její rty už dlouho nepocítily sladkou příchuť úsměvu, namísto toho zůstávaly v koutcích pokleslé, hluboký žal se vryl do plných tvarů a jejich majitelka je zvláště poslední dobou tiskla k sobě o něco usilovněji, jako by jí bolest snad přinášela zvláštní druh uspokojení. Zdálo se to hloupé, tak malicherné, avšak smutkem překryté myšlenky nepřestávaly útočit ze všech koutů mysli a Gwynn, rusovlasá Velšanka, si prakticky každou noc vyplakávala oči kvůli ztrátě milovaného chlapečka, nyní již zesnulého Andrease. Po nocích šeptala jeho jméno do polštáře zmáčeného slzami, kamkoliv pohlédla, tam vídala jeho stín - siluetu malého tmavovlasého chlapečka se šibalským úsměvem. Někdy se za oním vysněným bludem vydala, odhodlaná získat svého broučka nazpět, ačkoliv to již nebylo možné. Vykřiknuté jméno zaniklo v bolestném vzlykotu otřásajícím celičkým tělem v současné chvíli podvyživené zrzky, která o sebe přestávala dbát. Bylo jí fuk, zda se jí pod očima hromadí tmavé stíny, zda její pleť působí nezdravým dojmem, nebo že šaty na bocích nedrží tak jako předtím a už poněkolikáté je byla nucena zapošívat. Zdálo se to tak... zbytečné. Pro co se snažit? Pro koho? Einar zmizel neznámo kam a Gwynn věřila bezhlavému úsudku, že se jeho duše odebrala do posmrtného života. Možná opatroval Andrease? Nebo se rozhodl nalézt štěstí jinde? Sladká nevědomost otupovala její mysl a mladinká bardka, nyní spíše pradlena v hradní prádelně, se proměnila ve stín té usměvavé osůbky překypující růžolícím se životem.

Zamyšlená prostupovala ztichlým podhradím. Lidé si vzájemně uhýbali, nikdo nezvedal oči od země. Poslušné ovečky s hlavami sklopenými, nečinné stádo ochotné se přizpůsobit novým podmínkám kvůli svým rodinám - pro jejich dobro, pro přežití. Našlo se i pár takových, kteří se rozhodli podniknout rebelské kroky proti novým vládkyním, leč ty pokaždé stihl trest. Někdy se jednalo o dočasné uvěznění, ale jindy? Jindy padaly hlavy na špalku. Krvavá podívaná akorát lomcovala s věčně hladovými Normany s nenasycenými žaludky. Jejich láska ke krvi jim koukala z očí a Gwynn si byla jistá, že by stačil jeden neopatrný pohled a stala by se předmětem jejich zájmu. Ke svému štěstí se jim zdála dostatečně nezajímavá, poněkud pohublá, nezdravě vyhlížející, což ji ochránilo před násilnými počiny z jejich stran. Ani tak se občas neubránila tvrdé facce přistávající na její tváři za nesprávně odvedenou práci. I dnes její tvář hyzdila rudá skvrna pomalu se vybarvující všemi možnými barvami, z natrženého rtu už přestala kapat krev, ačkoliv pár kapiček zdobilo živůtek košile staženou v pase šněrovačkou. Zelenavé oči se tu a tam zvedly, pátraje po známých místech. U jednoho stánku obvykle nakupovala čerstvá jablka, rovnou dávaje jedno Andreasovi. Jinde tančila při hudbě vyhrávající v dny oslav. Rozechvělé prsty přejely po hrubém kameni studny, kde sedávala, vyhrávajíc na loutnu. Tehdy nosívala kápi staženou do čela a někteří o ní smýšleli jako o chlapci. Kampak se ty doby poděly? Hrdlo rozvibrovala kolébavá melodie smutné písně, aniž by jedinkrát vyslovila její slova. Už jen ono pobrukování líbivé a přesto tak melancholické ukolébavky dokázalo některé rozplakat. Gwynn netušila, že její prokletí dokázalo pohnout lidským srdcem do takové míry - zvláště pak tehdy, když sama pociťovala bolest. V jeden moment, zcela ztracená ve vzpomínkách a melodii uvězněnou na rtech, se nechtíc dotkla cizí ruky. Prsty jen krátce pohladily hrubou kůži, avšak její teplo zcela vrátilo Gwynn do přítomnosti. "Ach... O-omlouvám se, pa-pane. Ne-nechtěla... nechtěla jsem." Viditelně zděšená začala ustupovat, koktajíc přitom omluvu. Být to někdo důležitý, klidně by ji mohl potrestat za takovou opovážlivost.