Podhradí

Lidem nahrnula do srdcí naději jízda královské gardy, která ovšem na silnou převahu nestačila. po rozkazech královny byl prostý lid sehnán gardisty směrem k zámku do bezpečí, někteří to stihli, někteří ne, někteří rozkazů uposlechli a někteří nikoliv. Královna pak jela vstříc aby zabránila nejhoršímu, když zakřičela , že se vzdává, prosila o milost lidu. Morighan, kterou královna Jasmine, inkarnace Guinevry velmi dobře poznala, opravdu stáhla oheň a propustila lid z palčivých okovů, i tak zbylo na bojišti bezmála dvacet upálených osob.

Shéroé se v průběhu několikahodinového boje vzdálil od skupiny. Krkavci, kteří střídavě kroužili nad branami a nad Shéroého hlavou, předávali informace svému pánovi. Nebyly to dobré zprávy. Upír se nacházel na samém konci fronty, jak bylo plánem jeho skupiny, přední linie se však dostávaly hlouběji. Prokousávali se skrze zbylé ingwirthské vojáky jako hladové krysy a vkrádali se obratně do hradu. Nehledě na to, noc ztrácela každou minutou svou moc a s ní slábl i starý upír. Pomalu se vzdával svého krásného, zvelebeného domu.
Čas ho nutil rychle se stáhnout z bojiště. Zmizel stejně nenápadně, jako se na něm objevil. Chvíli zaváhal, nevezme-li si na cestu zbylého koně ze svých stájí, ovšem takovou cestu skrze hradby uznal za krajně nebezpečnou. Jako kočka se vydrápal po kamenité hradbě a hbitě seskočil na druhou stranu. Až sem slyšel drzý, nechutný popěvek vítězné strany. Shéróé se však naučil prohrávat. Jeho obchody zde budou muset počkat, anebo se přemístit v jiná místa. Ale kdo by si na takový život za ty stovky let nezvykl?
Nyní se upír vydal hledat v širém okolí místo, kde by jeho kůže našla stínu v nadcházejícím dni.

Ač kdysi dávno Bohu přísahal, že již nikdy nebude bojovat a nikdy nevezme cizí život, podruhé tento slib pro Ingwirth porušil. Možná tím zatratil svou duši, bez naděje vyprosit si milost, zdálo se však, že na ničem z toho nezáleželo. Jak by mohl dojít spásy, žít v Nebeském království, kdyby věděl, že selhal ve svém pozemském životě a neochránil - či se o to alespoň nepokusil - to, co je mu nejdražší? Proto bojoval. Zabil každého normanského vojáka, který se mu připletl do cesty, aniž by mu na mysli jen na chvíli vytanulo, že každý z nich mohl zrovna tak dobře porazit jeho. Zvlášť tehdy, když vedle něj vyšlehly plameny, jeho kůň se splašil a vyhodil ho ze sedla, sám s panickým ržáním odcválal pryč, nechávaje svého pána v plné zbroji na pospas soldatesce, profesionálním žoldákům, kteří přitáhli k jejich branám. Ani tehdy se však nezastavil - to až později, kdy měl již meč i bílou látku křižáckého hávu, který překrýval kroužkovou košili, zbrocené krví. Tehdy, když Jasmine, jejich královna, vykřikla, prosíc o milost pro svůj lid. Byly výjevy, které se nestávaly často - to, že se panovnice hodlala obětovat pro dobro svých poddaných, mezi ně patřil a dokonale vystihoval podstatu Ingwirthu i důvod, proč zde tolik z nich nalezlo svůj domov a útočiště. A nyní pro ně položila život - jako by se snad čas zastavil, všechny oči se upřely na onu ženu, díky které dnešního dne budou spaseny mnohé duše, jen ne ta její. Ač tušil, že by o to jeho královna nestáhla a že bohy nesdílela, stejně mu při pohledu na její tělo sklouzne ze rtů krátká modlitba, vycházející z úcty k oné ženě. Za to v tom gestu, kdy se nakonec svezl na kolena a poklekl? V tom nespočívala žádná. Nemohla. Pouze vědomí, že pro teď je přežití podstatné, neb jedině tak mohl dohlédnout na Elizabeth, na malého Liama. A stejně tak věděl, že v hradbách hradu pro ně již není bezpečno, zatímco mimo ně? Všechno, jen ne pokora vůči nové panovnici.

Neměla ani šanci zareagovat. Ačkoli celá scéna královnina pádu netrvala dlouho, poprvé po dlouhé době měla pocit, že trvá snad hodiny. Nemohla dělat nic, jen nečinně přihlížet. Rána v noze ji sice nijak neohrožovala, ale nepříjemně ji brzdila v pohybech. Neušlo jí, že ji někdo pozoruje. Měla chuť vyskočit na koně, nebo alespoň vystřelit směrem, ze kterého vyletěl onen osudný šíp. Jak hloupé by to bylo jí nedošlo s výkřikem ženy, ale až ve chvíli, kdy Richard zastavil koně a sklouzl z něj, až když viděla na kolenou ostatní spolubojovníky.

I kdyby to udělala... Padla by k zemi stejně, jako její královna, dřív, než by stihla myšlenku dokončit. Další, zbytečně obětovaný život bez jakékoli šance cokoli změnit. Opřela se o klisnu a s tichým, bolestným zavrčením padla na kolena také. Mohutná ryzka stála bez hnutí a držela svou jezdkyni, jako již mnohokrát předtím, fyzicky i psychicky. Jen na chvíli zvedla hlavu a tiše, téměř neslyšně zaržála. Naira tomu zdánlivě nevěnovala pozornost, ale její oči rychle přeletěly oblohu. Dva černé stíny mizely v dálce. Jak rychle si na jejich přítomnost dokázala zvyknout... Teď se najednou cítila sama, ačkoli klečela uprostřed davu, se svou věrnou kobylou. 

Královna, která jí dala šanci se v Ingwirth Holdu prosadit, ač zde byla teprve krátce, byla pryč. Netušila, co se stalo jejím spolubojovníkům, jen si domýšlela, co znamená náhlý odlet obou opeřenců. Mlčky se podívala po Richardovi a Balduinovi, které rovněž viděla na kolenou. Viděla je dřív bojovat. Viděla jejich oddanost královně. Jejich úsudku věřila. 

"Klid, holka..." Procedila přes zuby bolestí a popleskala klisnu po pleci. Netušila, zda tím uklidňuje ji, nebo sebe. 

Všude okolo jen strach, křik, zoufalství a pach krve. Zdálo se to být nekonečné, Archer měl pocit, že se znovu ocitl v jedné z bitev křížové výpravy. Vlk uvnitř něj tohle všechno, ale vítal, jeho zuřivost a krvelačnost měla zde volnou ruku. Nedokázal si zachovat chladnou hlavu, když viděl jak trpí obyčejní a bezbranní lidé. Snažil se jim pomoci seč mohl, ohánějíc se svou šavlí, jenže nepřátel jako by jen přibývalo. Zdálo se jako by byl se svým hřebcem jedno tělo a jedna duše, stačilo pomyslet a kůň udělal přesně, co jeho pán zamýšlel... Jeho svaly se napínaly, chřípí chvělo a brzy i on měl první šrámy, když se bujně postavil na zadní nohy, ohánějíc se kopyty po nepříteli. Zatímco se probíjeli vpřed Archer nezapomínal po očku sledovat královnino počínání. Zmocnil se jej špatný pocit už v okamžiku, kdy v průběhu několika málo vteřin rozmlouvala s Richardem. A v okamžik, kdy velitel gardy pobídl koně zpět, ponechávajíc královnu samotnou, přeběhl mu mráz po zádech. Bylo mu jasné, že dostal od Jasmin rozkaz, jinak by tak neučinil. A zatímco většina vojska Richarda uposlechla a začala se stahovat zpět, byť neochotně, Archer pobídl Hroma vpřed. Nikdy nevynikal poslušností. Hřebec vystartoval a začal se řítit davem vpřed, ale brzy jim vracející se jezdci zablokovali cestu. Archerovi z úst sklouzávala jedna kletba za druhou, zatímco se zuřivým výrazem nespouštěl královnu z očí. Ještě několikrát se s koněm otočil na místě, nežli se zbavil všech zbraní, upevňujíc je koni k postroji a neseskočil na krví potřísněnou zem. Rukou hřebce plácl po zádi, aby ho zahnal zpět.
Pak už na nic nečekal, nechal volnost svému vlčímu já a v dalším okamžiku se už prodíral za královnou. Když se konečně vypletl z davu vojáků, královna už se svým koněm uháněla vstříc nepříteli. Samotná a bez ochrany. Slíbil, že ji bude chránit dokud bude žít... Bez rozmyšlení, neb stejně již neměl co ztratit, napnul všechny své síly a vyrazil za královnou. Jako vlk jen vzdáleně vnímal, že se královna vzdala a prosila o milost pro svůj lid a že nepřátelé kapitulaci přijali. Co, ale vnímal naprosto jasně, byl bič, který se ovinul okolo jejího těla, pach její bolesti a nenasytnost, jež sálala z vůdkyň Normanů. Jenže ať se snažil sebevíc, nebyl dostatečně rychlí, neboť nežli se ke královně dostal, vzduchem bez sebemenšího varování zasvištěl šíp, jež se královně zabodl do hrudi. Bystré vlčí oči zaznamenaly vzdáleného střelce oděného v černém, ale bylo to tak nečekané, že to v onen okamžik jen sotva vnímal, dokonce i běžet zapomněl. V šoku, otřesen skutečností, kterou si nebyl schopen přiznat se zastavil jen několik metrů od nepřítele a královnina těla, tupě zírajíc jak ji odnášejí pryč. Bylo to pár okamžiků, jemu to přišlo, ale jako roky, snad se mu před očima mlhavě přehrál každičký okamžik, který po boku své panovnice prožil... Probral se až když uslyšel hlas jedné z vůdkyň. Pomalu k nim zvedl své jantarové oči, ve kterých se zrcadlila lítá zuřivost, vzdor a nenávist. A jakmile zazněl jejich smích, ze kterého mu tuhla krev v žilách, neopomněl ještě ohrnout pysky a odmítavě zavrčet. Jestli od něj někdo čekal, že před nimi skloní hlavu, šeredně se mýlil.... Naopak, jakmile zazněl rozkaz k tomu, aby poklekli, Archer se ve svém vlčím těle ještě více napřímil a pozvedl hlavu s pohledem upřeným do tváří nepřítele, jež jim měl nyní vládnout. Bylo mu jedno, co s ním bude, bylo jasné, že teď už nic nezmůže, ale nikdy před nimi neskloní hlavu, nikdy se nepodřídí, i kdyby měl trpět nebo zemřít. Jeho královna je mrtvá a jinému vládci se nezodpovídá.