Podhradí

Hlavou jí prolétlo, nakolik naivní její čin možná byl, ale přesto - nebo možná právě proto - se Shéroé, s lehce pobaveným úsměvem, a Lucian vydali za ní. V duchu zadoufala, že se poslední ze skupiny, jehož jméno zatím neznala, obejde na chvíli bez nich. I na její tváři skryté pod šátkem se objevil spokojený úšklebek zadostiučinění, když viděla, že nepřátelští vojáci sice bojují se stejnouvervou jako ona, ale obratné pohyby a tvrdé zásahy nejen její, ale hlavně kopyt její klisny plnily svůj hlavní účel, úspěšně prorážely cestu davem. 
Luciana by si nejspíš ani nevšimla, kdyby její klisna nezpozorovala jeho pohyb na střeše a neuskočila. Byla sice v bitvách veterán, ale muž s téměř kočičí mrštností schopný dostat se na střechu jen tak, skokem ze země? To bylo příliš i na ni. Tělem přitom srazila pár vojáků, ostatní se zmateně rozestoupili. Mladou ženu s mečem pořád ještě někteří z nich podceňovali, ale při pohledu na své druhy, kteří již byli v pánu, jen málokterý chtěl riskovat zranění či smrt pod kopyty obrovského koně. 
"Het is niets, meisje..." šeptla a lehce neklidně přešlapující klisnu poplácala po krku, s pohledem upřeným vzhůru. Lucian byl na střeše-
Počkat... Lucian byl na střeše. Ještě před pár vteřinami byl za ní na zemi, jak se tam u všech čertů dostal..? Když se však zadívala stejným směrem, jako on a zaslechla onu hlasitou ránu rozbíjejícího se komína, pochopila. Vyhla se jeho šípům a dál bojovala s vojáky kolem sebe. 
Lucian se brzy začal vracet, s bezvládnou ženou ve své náruči, za ním se držela skupinka zajatých, kteří měli sílu a odvahu utíkat. Zběžně na Luciana kývla, když vzduch proťal výkřik ženy, kterou jeden z vojáků vytrhl z davu a snažil se ji odtáhnout zpět do hlavního hloučku. Pobídla Taaiu, ale muž v tu chvíli zvedl nůž a přiložil ho ženě na krk. Dívka i s klisnou zastavily.
Co následovalo se v její hlavě odehrávalo natolik zpomaleně, že pochybovala, zdali se to skutečně děje. Jeden z mužů vycítil dívčino zaváhání a pokusil se bodnout její klisnu do boku. Naira ji strhla zpátky, cítíc nepříjemnou, palčivou bolest ve své pravé noze, do které nůž pronikl jako do másla. Z dívčina hrdla se vydralo instinktivní, temné, bolestné zavrčení, které klisnu pod ní vyděsilo natolik, že opakovaně vykopla za sebe a zvedla se na zadní. Naiře, která byla jinak velmi zkušená jezdkyně se jen stěží podařilo udržet v sedle. Muž držící ženu zaváhal. Naira měla času tak akorát na to, aby se rozhodla, zda se pokusí zmizet a ošetřit svou nohu ihned, nebo těch cenných pár minut věnuje ženě a dalším zajatcům. Nerozmýšlela se dlouho. O pár vteřin později, jedna z jejích vrhacích dýk proklála mužovo hrdlo a ten se bezvládně sesunul k zemi. Taaia na povel své jezdkyně vběhla do davu a svým tělem a dívčiným mečem tvořily jakousi stěnu mezi prchajícími zajatci vedenými Lucianem a vojáky, kteří se snažili dostat zpět k ním. Ránu si netroufala ošetřit, z dřívějška věděla, že nůž, či jiná zbraň v ní je občas to jediné, co činí rozdíl mezi životem a vykrvácením. Jen se v duchu modlila, aby se jim podařilo jednotku alespoň na chvíli zmást a rozehnat, i kdyby jen proto, aby skryli ženy a děti.
Bolest ale po pár minutách začala ustupovat. Nairu napadlo, jestli zranění náhodou nepodcenila, ale necítila se unaveně, ani jí nebylo zle. Naopak. Cítila se stejně silná, ne-li silnější, než předtím, ale také rozzuřenější a odhodlanější. Někteří z vojáků už proti nim ale nebojovali. Jako by se najednou rozhodli změnit strany. Co se to stalo..? Že by nějaká nadpřirozená moc..? Nerozuměla tomu jak, ale dokázala ve vzduchu jasně odlišit pach svých společníků od běžných lidí. Co vlastně byli zač..? Mohli být jako ona? 

Pach krve. Tma. Svit mocného měsíce. Shéróé byl v plné síle a zároveň oslaben tak, jak již dlouho ne. Pořádné bitvy se již řadu let neúčastnil, svůj získaný um však nezapomněl. Postupně a zcela úmyslně se stahoval. Neprchal. Potřeboval na chvíli zmizet. Lidskému oku téměř nepolapitelnými pohyby se ztratil v další uličce a přitiskl se ke stěně. V rychlosti si sundal kápi, prudkým pohybem odtrhl část rukávu své drahé, bílé košile a látku si ovázal kolem pasu. Potřeboval ošetření? Ne. Rána sice stále krvácela, ale rozhodně to nedělal, aby uchránil svůj život. Věrohodnost. Ta byla důležitá. Bílá látka zachytila vytékající krev a Shéróé si mohl být jist, že alespoň na povrch bude vypadat stále poraněný, zatímco šrám po úderu mečem bude dávno pryč. Poté, co rozšklebená, nehezky vypadající rána zůstala skryta pod látkou, se upír snažil potlačit ono dusivé zvíře uvnitř sebe. Oči při slabém měsíčním světle už nevypadaly bledě a neoplývaly klidem. Bylo v nich vidět vzrušení, až se snad mohlo zdát, jako by světlo zpětně odrážely v rudých barvách. Po minutce přemlouvání sebe samého, že není třeba ukazovat vnitřní bestii, se odhodlal k dalšímu boji. Kápi si stejně spěšně natáhl zpět a vydal se znovu vstříc vřavě.
Krví potřísněnou dýku schoval za opasek a proti nepřátelům vytasil netypicky zahnutou šavli a pokračoval v krveprolití. Nevnímal, kde jsou jeho spojenci, nevnímal ani, kolik nepřátel zbývá zdolat. Nebýt však upírem, zůstal by zavalený několika těly vojáků, kteří se na sebe namačkali, jako by couvali před něčím z druhé strany. Středem se tlačila válečná, zrzavá klisna, která na sobě nesla stejně zrzavou jezdkyni. Shéroé byl nucen odklidit se bokem a poněkud s podivem sledoval jejich činění. Nejen, že se tak velké zvíře dokázalo docela dobře pohybovat ve stísněných prostorech, ale ještě k tomu bojovat s Normany, se stačilo ještě vyhýbat všem přicházejícím ranám. Nakonec bylo podivení upíra ukojeno pohybem jednoho z mužů, který se mačkal v davu, který Naira s kobylou utvořila. Svým mečem se ohnal po nohou silného tvora a s úmyslem ho alespoň omezit v pohybu, ne-li zela zastavit, mu způsobil krvavou a hlubokou ránu zezadu nad zadním kopytem. S velkým štěstím se však ruka klopýtajícího muže zastavila dřív, než by ostří stihlo přetnout šlachy zvířete, které sebou již tak vyděšeně smýkalo. Pak se obě "zrzavé dámy" ztratily z dohledu upíra, který se navrátil ve zdolávání přesily Normanů.
Vzniklého chaosu využily ukořistěné ženy, otrhané, umolousané, se snažily dostat ven z hlavního dění. Jedna z nich však byla zastavena vojákem a následně opravena vražením dýky do břicha. Druhá se s hrůzným křikem zastavila a upadla na zem. Shéróé se pokusil přiblížit dříve, než by bylo i druhé ženě nějak ublíženo, válka v něm kupodivu budila staré zvyky, ale než stihl ženu z nesnází dostat, schytala několik tvrdých ran od onoho tyrana. Následně ji dal prostor k tomu, aby se někde stačila ukrýt a začal vyhlížet další vězněné oběti, kterých se Normané zmocnili. Zdrcené tváře osob, které byly buď spoutané, neschopny plného pohybu, anebo s očima plných slz, ze kterých bylo k vyčtení pouze tragédie, se zmítaly uprostřed ulice. Byla to hrozná situace. Vojáci bojovali proti útočníkům, mezi kterými, jak si Shéróé všiml, byly další nové tváře. Neznámé obličeje mužů odhodlaných bránit své domovy.
Upír, ačkoliv mu v žádném případě netrhalo srdce neštěstí zdejších obyvatel, se vydal vstříc mužům, kteří se zdržovali poblíž jedné z žen. Nezdálo se, že by příliš vnímala své okolí, její tvář byla kamenná s tupým pohledem, který vyslovoval její příšerné utrpení. Ve spěchu k ní natáhl svou ruku, snažíc se odrážet útoky dalších vojáků. Nemohl čekat na její reakci, chytil jí za předloktí a přitáhl ji k sobě, při čemž schytal další ránu, zprvu nad koleno, poté se Norman pokusil svým mečem prorazit skrze jeho rameno, čemuž se upír již stačil vyhnout a rychlým pohybem mu zarazil dýku do hrudi. Vzápětí byla již jeho ruka opět kolem zdrcené ženy, kterou se snažil co nejrychleji vyprovodit pryč z ulice. Během chvíle nepozornosti schytal šíp do lýtka té samé nohy. Nebylo jiného zbytí. Shéróé opustil ženu na kraji uzoučké, špinavé uličky a vrátil se do boje, zatímco si tahal šíp z masa.

Odráží útoky Normanů, kteří skrz něj chtějí projít k zajatcům. Už i oni pochopili, nebo aspoň museli, že není normální. Jeho rychlost je předčí ve velkém, ale už dostal taky zásah. Spíše od střelců, kteří po něm ze slepého úhlu vystřelí. Ze zad mu trčí tři šípy,které by normálního člověka už zabili. Srdce pro jeho štěstí minuli. Vojáků je stále min a zem je zalitá jejich krvi. Všude jsou mrtvá těla a matek těch, kteří pomalu umírají v bolestech. K zemi hodí posledního vojáka po tom, co z něj vytáhne meč a rozhlédne se. Klisna se zrzkou někam zmizeli. Kus od něj je Shéróé, který se také zbavuje svých nepřátel. Stáhne do ulice zbytek zajatců, kteří se tam ještě toulali.Jak jste na tom? zeptá se jích a prohlédne si je. Pak dojde ke Claire, která tam leží v bezvědomí. Krev všude kolem ho dráždí do nosu a budí to v něm instinkty zabijáka. Paní Claire? Slyšíte mě? lehce jí poklepe na tvář, ale bez reakce. Slyší ale jak srdce buší jí, i jejímu dítěti, což bere jako klid. Ať je v teple. Máte ji na starost. podívá se přísně na jednu ženu, která vypadá tak nějak nejlíp ze všech. Pak se vydá za Shéróém. Tohle by bylo. poví a otře meče, než je zastrčí do pochvy. Můžu tě poprosit, já tam nedosahnu. poví a natočí se, aby viděl šípy, které má v zádech a aby mu je vytáhnul ze zad. Pak ale zaslechne dusot dalších kopyt. Asi rychle, blíží se zase někdo. poví a meče opět vytáhne.

Žena zůstala kdesi za jeho zády. Nebyl prostor pro to, aby jí mohl uklidňovat a ujišťovat ji, že bude vše v pořádku. Šíp, který mu trčel z nohy, byl všemu jasnou odpovědí. Stačila chvilka nepozornosti a hnedle se situace ujal kdejaký Norman, zběsile vystřelující šípy do všech stran, aby odrazil nepřátele, kterých k podivu Shéróého stále přibývalo. Pevně chytil dřík šípu a rychlým pohybem vytáhl ostrá hrot z nohy. Rána byla malá, byť hluboká a během chvíle přestala krvácet a pomalu se zavírat. O něco hůře na tom byla sečná zranění, z nichž právě ovázaná rána na břiše mohla být pro smrtelníka dost možná smrtelnou. Ani ta mu však nečinila žádné větší potíže. 
Blížil se k němu upírský kolega, jehož mysl Shéróého označila jako podivínského. Zřejmě ještě pořádně nepřivykl zdejším zvykům a neznal dostatečně povědomí lidí - vždyť tohle byl první jedinec jeho druhu, se kterým se zde setkal. Nicméně, z dřívějších dob si v paměti nesl více než dobře vtisklou opatrnost. Vždyť snad odjakživa obyčejné lidi děsilo vše, co se nejevilo normální, vše, čemu nebyli přivyklí. Natož pak, když to něco nezvyklého, mohlo být nebezpečným zabijákem, často živícím se právě na nich. Bylo to přirozené. A stejně tak přirozené by snad bylo, aby se upír při nejmenším snažil skrývat své pravé já, aby se vyhl nepříjemnostem. To však tento ingwirthholdský upír nejspíše neznal. Otočil se k Shéróému s prosbou, aby mu byly odstraněny šípy ze zad. Ovšem, to nebyl přeci žádný problém. Se značnou necitlivostí a hrubostí vůči němu hbitě ze zad vytáhl všechny trčící šípy. Beze slov k upírovi jen kývl a vydal se opět vstříc boji. Mezitím se v davu snažil marně najít zrzavé děvče s mohutnou klisnou, v chaosu nevnímal ani zprávy svých opeřených přátel, kteří se snesli k zemi a nepozorováni v husté tmě napadali muže, které krutým způsobem připravovali o zrak. Pro své vlastní bezpečí se vrhali zejména na střelce s luky.

Nebyl čas se ani rozhlížet, vyrazili jsme k bráně a prodírali se hromadou na sebe natlačených těl, bojujících i dobojovaných. Naši si vedli velmi hrdinně, byla jsme tak pyšná a zároveň, jakoby mne bodala do srdce každá rána, kterou ingwirthský lid dostal. Zastaví se před námi žena v kápi, podívám se na ni a když odhalí tvář usměji se. "Nairo...jak si vedou, kolik jae jich, stav za hradbou?" Zakičím na ni aby mě přes řev bitvy slyšela. "Pozor!!!" Zakřičím na ni aby se sehnula, zezadu se k ní přiblížil vysoký norman, který chtěl udeřit sekerou. Vytáhla jsem vrhací dýku a vrhla ji proti němu. Snad Naira včas uhnula abych ji nezranila, pokud ano, pak se dýka zabořila do hromotlukova krku a mohutná sekyra mu vyklouzla z rukou a dopadla na jednu z jeho nohou kterou prosekla.

Zbrojení netrvalo nijak zvlášť dlouho a Archer především pomáhal kde se dalo, neboť sám už byl oblečen ve své lehké kožené zbroji. Jediné co mu chybělo byly šípy, jimiž těsně před odchodem do stájí naplnil svůj toulec. Svírajíc svůj luk pospíchal s ostatními do maštale, kde na něj už netrpělivě čekal jeho věrný přítel. Cítil a slyšel co se venku děje, bujně pohazoval šíjí, byl stejně horkokrevný jako jeho pán. Jakmile hřebec spatřil Archera tlumeně zaržál a zafrkal. "Ano bratříčku, už jsme v tom zase spolu," poplácal ho po šíji, když k němu přistoupil se sedlem, kterému v další chvíli položil na hřbet. Nemusel jej tentokrát čistit, na to by nebyl ani čas, čeledíni to však stihli ještě nežli gardisté s vojáky dorazili. Rozhodl se, že dnes mu nebude dávat uzdečku, nýbrž jen nákrčník, stejně by jej rukama nemohl ovládat, neboť je bude potřebovat k boji. Za pár okamžiků už byl v sedle, stejně jako zbytek jezdců včele s královnou, načež na rozkaz královny všichni pobídli koně a cvalem zamířili k hradební bráně.

Archer cítil jak se svaly jeho koně napínají, když se řítili skrze bránu ven, vstříc nepříteli. Ještě nežli jí projeli, založil si do svého luku první šíp, aby jej mohl při první příležitosti poslat mezi nepřátele. A to také bez zaváhání udělal, šíp našel svůj cíl a vzápětí už střílel jeden za druhým, neboť nepřátel bylo mnoho, ...až příliš mnoho. Archer byl se svým hřebcem jako jedno tělo, stačilo mu pomyslet, co by chtěl a hřebec tak učinil, tak silné pouto mezi nimi bylo. Všude okolo bylo plno nevinných lidí, lidí, jež neovládali umění boje a přesto bojovali o své domovy a životy. A stejně tak bylo všude kolem mrtvol. Vztek jež Archera dusil si byl nesnesitelný, ale o to s větší vervou pomáhal ztenčit řady nepřátelského vojska. S lukem to šlo jako po másle, obzvláště s jeho dovednostmi, ale jeho toulec nebyl bezedný. Brzy mu v něm zůstala sotva polovina šípů a tak si luk hodil přes rameno a ujmul se své šavle. Nebylo to sice tak rychlé, ale obával se, že nastanou ještě chvíle, kdy své šípy bude potřebovat mnohem více, nežli teď, kdy má nepřítele všude okolo sebe.
I když cítil vztek, strach měl o vše, jen ne o sebe. S vědomím, že přišel o Emmeline bylo snadné čelit nepřátelům a při tom se smát smrti přímo do tváře, nebál se jí. Naopak ji vyzýval, aby si pro něj přišla. Máchal okolo sebe čepelí, berouc jeden život za druhým, zatímco sám již utržil několik zranění, když královna dala nový příkaz. Nelíbilo se mu, že i přes svůj slib, že ji bude chránit dokud bude sám dýchat, ji musí uposlechnout a pomáhat zde, místo toho aby jel s ní a mohl svému slibu tak dostát, ale na druhou stranu věděl a to jej uklidňovalo, že je Richard schopný válečník, kterému královna věří. A tak pro tentokrát uposlechl rozkaz a vyrazil pomoci jedné skupině, která pomalu začínala podléhat náporu nepřátel. Kůň si skrz nepřátele prorazil cestu a mladý gardista sťal jednomu z nich hlavu. Vzápětí však sám musel odrazit úder nepřátelského jezdce, což se mu povedlo na poslední chvíli a utržil tak sečnou ránu na paži.

 "Co bych dělala tam? čekala na smrt?" odfrknu si a nedávám znát jak mě bolí zranění. Kouknu se na něj a dám ruce v bok. "Kdo ti dal právo na mě křičet?!" stisknu rtíky a obočí se zkroutí, myslí si, že tím, že mi zachránil život mě vlastní nebo co?! Nemám ráda majetnickost, nebo někoho kdo se mě snaží uzurpovat, můj oheň v krvi začal vřít a zatímco jsem se podívala na něj, má ruka vyletěla do boku a vlna energie srazila k zemi nepřítele co na nás běžel. Momentálně cítím tak silné napětí mezi námi, že bych ho snad dokázala udeřit a zároveň? Mě na tom něco neskutečně přitahuje. ne, že by na takové úvahy byl čas. "Jaký je plán? Jsem tu a pomůžu." Povím Velkanovi rozhodně, čekajíc na instrukce. Je tu tolik lidí tolik křiku a strachu, sevře se mi žaludek, oheň, cítím oheň, ne ze mě ale někde hoří hromada slámy. Vzpomenu si na chvíli ,kdy jsem byla malá a moji rodiče a sestra byli v tom hořícím domě, já utekla a už je neviděla, byla jsem tak maličká. "Oheň..." hlesnu a ukážu směrem odkud se šíří.