Podhradí

Dýku schoval za opasek vedle cizokrajné šavle podobného rázu, jakého byla i dýka. Kápi krátce stáhl více z obličeje, jakožto zdvořilý muž věděl, že není správné bránit se očnímu kontaktu. Skrze jeho ostrou tvář pronikl úsměv, když zaznělo slovo ´člověče´. Onen škleb byl však pouze natolik velký, aby neodkryl jeho zešpičatělé zuby. Ach, kdyby tak onen záhadný muž jen tušil, jak dobře Shéróé vnímal jeho vroucí krev, která v žilách tepala a bušila. V rozprouděné mysli bestie to znělo jako bití v gong, jako mohutné údery v exotické bubny, které bylo velmi těžké ignorovat. Být tak o několik staletí mladší, určitě by tu takhle v klidu nepostával, jeho moc nad sebou samým by končila někde nad onou hromadou mrtvol a jako odporná pijavice by lpěl na jejich krcích, dokud by přesycením neupadl v mrákoty. "To jsem potom skutečně rád, že jsem stále zde." Dodal jen, načež se úsměv postupně vytrácel. Ovšem, že si byl plně vědom, že jde o čaroděje nebo při nejmenším učně, či znalého alchymistu. 
Stiskl nazpět jeho ruku. Nyní neměl strach, že by se prozradil chladem svého tělo, vždyť okolní vzduch byl snad ještě chladnější. "Shéróé Tabárí... Příteli." Hlesl při potřásáním rukou, kterou následně pustil volně podél těla. Nově získaný společník se zjevně rozhodl jinak, než hodlal Shéróé a opět se pusti do boje se skupinou vojáků. Jeho umění bylo pozoruhodné a o to více respektu k němu Shéróé měl. Zda-li pak by byl tento čaroděj schopen teleportovat i bytosti nemrtvé - to byla otázka, která chvíli zaměstnala mysl starého upíra. Pak se rozpohyboval, vytáhl nebezpečně ostrou šavli a pustil se do boje. Navzdory tomu, jak moc svou mysl musel tížit rozkvetlými loukami a ďábelským zpěvem, aby se odpoutal od té slastné vůně krve, se pohyboval stejně lehce, jako vždy. Kdyby ho byl někdo dobře sledoval, jistě by si všiml, že jeho mrštnost je natolik vyvinutá, jako by snad chvilkami zcela mizel. Zmatená oběť svůj terč tak pravidelně ztrácela z dohledu a ještě dříve, než by si to uvědomila, klesla k zemi mrtva. I na to ovšem upír myslel a jednal tak pouze tehdy, byl-li jeho přítel zrovna zády. Poslední muž padl k zemi s odťatou hlavou a z již ze značně potemnělého nebe se snesl obrovský, černý pták. Přímo z hromady mrtvol se začal hladově živit, načež se snesl druhý, téměř stejný opeřenec, který následoval jeho činy.
"Corvus a Corax." Zaznělo hlasem Shéróého, který Bartovi představoval své dva společníky nesoucí více než jednoduchá jména. Krkavci, kteří zaslechli své názvy, ihned vzlétli, načež jeden usedl na rameno upíra. Druhý se vznášel kdesi nad střechami měst a Shéróé již moc dobře věděl, kde jsou další muži vpadlé armády a jaká je situace. "Teď bych si rád, pokud možno v klidu, promluvil." Hlesl tiše a jako stín se přesunul zpět k jedné z postranních uliček. "Doposud jsem je likvidoval v tichosti po jednom, určitě to nevzbudí takový rozruch, jako tohle." Snad nebylo třeba více ukazovat na těla mrtvých vojáků, kteří v široké ulici leželi jako popadané kuželky. "Za celou dobu jsem tu z našich viděl jen tebe, ta hrstka zdejších vojáků bude nejspíše už u bran k hradu." Určitě. Ne nejspíše. Tajnůstkářský Shéróé však zamítal byť zmínku o tom, že by byl s těma opeřencema spojený. 
"Takže... Pomoct tady, nebo tam? Myslím, že na hlavní frontě bychom možná byli užitečnější, co říkáš, příteli?" Sotva vyslovil otázku, na vedlejší střeše se ozvala prudká, avšak slámou tlumená rána, jako by na ni někdo hodil balvan. Zakrátko se na kraji slaměné střechy objevil černý pták. "Možná přijdeme o život." Zdůraznil, načež se bestie uvnitř něj zachvěla smíchy. Ona mu totiž vzala život dávno.

Trochu nejistě jsem se pousmál, když mě pohladila po tváři. "To nemusí," odvětil jsem a na krátko Padmě pohlédl do očí. Nevydržel jsem to však dlouho, neboť mě svými dalšími slovy vcelku zmátla. Nebude bojovat rukama? A čím tedy? Vlkodlak ani upír nebyla, to bych z ní vycítil. Teď, ale nebyl čas to řešit. "Dobře," spokojeně jsem přikývl. Bylo důležité postarat se o ty zmatené lidi, co netuší kam jít. A tak jsem začal ty neznámé muže organisovat a k mému překvapení vůbec neprotestovali. Prostě udělali, co jsem řekl - šli pomáhat ostatním a já s nimi. Jenže sotva po pár krocích nás před čímsi Padma varovala. A jako ona instinktivně zdvihla ruku, já se vrhl k ní,abych ji zakryl vlastním tělem, nastavujíc šípům záda. Chránil jsem si jimi i vlastní měkké části jako břicho a tak, ale asi by mi to jako člověku nepomohlo a stejně by mě nějaký šíp zabil Pro vlkodlaka to bylo jen zranění. Trvalo mi nějaký ten okamžik, nežli jsem si uvědomil, že žádný z šípů nedopadl na zem, nýbrž narazily na něco nad námi. Nechápavě a se svraštělým obočím jsem pohlédl k nebi a pak zpět k Padmě, asi mi něco unikalo. Ale ani tohle nebylo čas řešit. Musel jsem to brát tak, že se to prostě stalo, tím to končilo. A její úsměv mě jen pobídl k tomu, abych pokračoval, jako bych snad cítil, že bude v pořádku, když svede něco takového. Lehce jsem přikývl a vyrazil za ostatními. Bylo to zvláštní, znal jsem ty lidi okamžik, ale záleželo mi na nich. Na ní...
Jakmile jsme doběhli k pobíhajícím ženám a dětem, s instrukcemi od ostatních mužů, jsme je začali organisovat a směrovat k bráně hradu. Pár z mužů jsme poslali s nimi a já s ostatními zůstal zde, odhodlán zdržet ty parchanty za branami. Teď už byli i mými nepřáteli. K mé nelibosti jsem, ale zahlédl Padmininy havraní vlasy jak se k nám blíží a tiše jsem zaklel. Okamžitě jsem se jí vydal vstříc. Nezachraňoval jsem jí život přeci jen tak pro nic za nic, aby za pár hodin zemřela v tomto boji. "Měla jsi zůstat v bezpečí, zraněná příliš riskuješ!" Obořil jsem se na ni, tentokrát se projevil temperament v mé krvi, dříve nežli jej stihla zchladit má rozvaha.

Tma ukousávala světla víc a víc. Ryk města pokračoval. Brány stále odolávaly vlně bojovníků, zatímco domky v podhradí chřadly pod jejich nadvládou. Shéróé zvuky vnímal intenzivněji, o to méně však nářek, smrtelné chroptění a řev mužů zasahovali jeho upíří city. V tichu vlhké ulice, jejichž oplzlost mimořádně věstila i mnohem horší věci, než-li několik skomírajících pobudů a nechutných lidských činů. Odrážely hanebnost a bolest, jakou sem vnesla cizí armáda. Byl čas se pohnout. Sotva se Shéroé odvážil k několika dalším, téměř kočičím pohybům, objevil se v jeho blízkosti další muž. A stejně tak, jako to muselo být zřejmé cizincovi, bylo zřejmé i Tabárímu, že je upír. Zvíře uvnitř něj nezaznamenalo jediný úder srdce, žádnou prýštící krev, která by ho vábila. Byl mrtvý a přesto živý. 
"Souhlasím." Pronesl chladně a již si odpustil zdlouhavé seznamování. Bylo třeba konat. Krkavec se nepokojně pohupoval na okraji střechy, přičemž se z jeho hrdla občas vydral ničivý hlas, jaký dokáže vyprodukovat pouze zvíře jeho druhu. Na to vzlétl a přeletěl nad chudými střechami Ingwirth Holdu. Zdálo se, že se jejich tříčlenná skupinka opět rozšíří. Otočil se k přicházející osobě, ženě, kterou si v rychlosti prohlédl. "My ano. Ostatní být nemusí. A slečna?" Ach, jaký dobrosrdečný muž z něj náhle byl. Šťastné konce zdejšího lidu by ho však stěží zahřály u srdce, stejně tak právě i osud slečny. Šlo mu především o přežití jeho obchodu, který zde jednoduše vzkvétal. Jeho zboží přišlo lidem exotické, neznámé a o to více chtěné. Jiný důvod pro spásu tohoto města by hledal nejspíše marně.
"Pakliže armádu zdržují u bran, považoval bych za dobrý tah, začít je oslabovat též z druhé strany." Řekl znovu ve zkratce svůj plán. Jeho angličtina byla na velmi dobré úrovni - aby také ne, když měl tolik času na studování! Jeho přízvuk však cizokrajný původ stále prozrazoval. Pak svůj pronikavý, bledý pohled stočil přímo k dívce, načež jako by i krkavec na rameni upíra svá kulatá očka věnoval jen a jen jí. "Ženy by měly zůstat skryté před tím zlem. Měla jsi být na hradě." Jaké odpovědi se mu dostane, však tak nějak již tušil.

Rusovláska se tiše, pobaveně zasmála nad komentářem staršího z mužů, než oplatila pohled jemu, i jednomu z jeho opeřených ebenových společníků, který odpočíval na jeho rameni, ale pozoroval ji se stejným zájmem, jako jeho 'pán.' "Řídíš se stereotypy, příteli, nebo opravdu působím tak zranitelně? Nejspíš bych se nad sebou měla zamyslet." Nasadila si luk zpátky na záda. "Na hradě se snad chvíli obejdou i beze mě. Zato vy vypadáte, že oceníte každou ruku, která vládne zbraní. Poděkuj svým opeřeným společníkům, bez nich bych vás nejspíš hledala déle." 
Sundala si rukavici, spojila prsty do O a hlasitě hvízdla. Poté si ji opět nasadila a pohledem spočinula na mladším z původní dvojice, který dle výraziva a přízvuku byl nejspíš Ital, nebo Sicilan. "Považovala bych za přinejenším netaktní se otočit na podpatku a zmizet, sotva jsem se k vám připojila. Smím vědět, s kým mám tu čest?" Přelétla pohledem nesourodou skupinku. Bůh ví proč, možná právě ta nesourodost způsobila, že se mezi nimi cítila vlastně docela přirozeně. Jen o chvíli později ucítila tiché odfrknutí a teplý dech na svém krku, když se ke skupině přidala i její mohutná klisna. Aniž by spustila pohled z muže, ke kterému mluvila, natáhla ke klisně ruku a lehce ji poplácala po silném krku. 

Celé se to začalo měnit. Z možnosti, že bude postupovat sám a potichu, sešlo dost rychle. Uvědomil si, že s přibývajícím časem byl mohlo přibývat i nepřátel a kdyby se dostal až k hlavní armádě, byl by ve velké nevýhodě. Je sice pyšný na svoji schopnost nevrhat se do všeho po hlavě a rozmýšlet se, na to by ale nebyl čas. Teď se spojil s upírem a čarodějem, u kterého to nevidí na dlouhé spojenectví. Jenže se k nim blíží ještě někdo. Ze stínu se podívá tím směrem a zahlédne pár lidí, kteří se připojili k jejich skupině v temné uličce. Takže další osoby. Pět je pořád lepší jak jeden. A v kombinaci s těmito schopnostmi, budeme docela záškodnická skupina. pousměje se lehce a lépe si prohlédne dívku, která právě dorazila a její společnost. Lucian, jméno mé. Zdejší kovář. představí se a vysmekne menší poklonu k ženě. Meči u pasu přitom lehce škrábne o stěnu za sebou. Po narovnání si je u pasu upraví. Její zapískání ho znervózní. Víte, že jste právě odkryla naší pozici? Měli bychom se připravit na možný útok, pokud se tu stále někdo někde ještě schovává. poví zase jejím směrem a odrazí se od stěny, aby udělal pár kroků vpřed.Vyrazíme, nebo se tu budeme zdržovat déle? zeptá se a prohlédne si je všechny postupně.

Bitva byla v plném proudu, probíhala jinak než všude jinde, protože za ingwirth i druhou stranu bojovali nejen živí, ale proměněnci a nemrtví. Navíc V Ingwirthu nebylo rozdílu mezí mezi ženami a muži, takže do bitvy bylo zapojeno i spousta žen, ačkoliv k překvapení všech v čele normanské armády stanuly taktéž dvě ženy s pichlavýma očima a sebevědomím, ze kterého tuhla krev v žilách, když prorazili bránu vjely na černých koních dovnitř jako smršť a jejich meč a bič rozsévaly zkázu. Kdo nebyl v první linii zabit byl omráčen.
Jedním z prvních kdo nebyl ušetřen rány bičem byl Korialstrasz pod náporem oné magické síly, která pocházela ze samého srdce Ingwirthu, ukradená a zvráceně přeměněná moc královny Jasmine, nebyl schopen odolat a jen díky štěstěně, která mu pomohla nebýt v přímém kontaktu z palčivou ranou, schytal nárazovou vlnu, která jej odrazila na stěnu přilehlého domu, kde zůstal ležet v bezvědomí.

Nešťastná a zmatená Gwyn svírajíc v náručí svého mrtvého potomka ucítí pojednou na krku sevření silných rukou. Spolu s dalšími ženami je vlečena normanským vojákem do zajateckého tábora za branami.

Sourozenci D'Arcy a Laura se ocitli v druhé linii, vidí jak šílená horda normanů vtrhla do podhradí a plení a unáší. Všude kolem jsou zmatení lidé, kteří se nestihli schovat a strkají do sebe v chumlu. Jeden takový pod náporem dalších spadnul na Lauru, vyrazil jí z ruky meč a ji srazil na kolena. Ve spěchu se mezi ni a D'Arcyho vehnali pobíhající lidé, takže se mu během sekund ztratila z dohledu.

Angelique s Maríou v marné snaze se proplížit vidí strašlivou scenérii bitvy, která počala. Je to dech beroucí v tom negativní m slova smyslu, o to víe, že se začíná stmívat a slunce opouští své místo na nebi, kde nastupuje chladný měsíc. V momentě, kdy se María ptá co dál, jsou přerušeny smíchem a chladnými hlasy jako ocel. Kolem nich se utvořila skupinka pěti mužů, kteří se přibližují a stahují kolem těch dvou. Jsou obklíčeny a pokud někdo pozoruje blíže, z mužů čiší chlad a jejich pleť je bledá jako mrtvých. Jsou to upíři, jedni z linie Delilah, která je má jako speciální gardu.

Skupina bojovníků v centru, kam patří Bartolomeo, Shéoré, Lucian a nově příchozí Naira bojují seč mohou, všimnou si šiku, který si razí cestu davem a velkými meči odráží jakýkoliv nápor, uvnitř šiku je slyšet pláč žen a dětí. Jsou to zajatkyně, které jsou vlečeny do tábora za branami. Mezi nimi je Gwyn a doktorka Claire, kterou zajali bezprostředně po východu ze stok, protože jí začaly kontrakce a nemohla dál. Nyní je v bezvědomí a nesena přes rameno jedním z normanů.

Nadechla se k odpovědi a vlastnímu představení, ale slova jí uvízla v krku, když z ničeho nic zaslechla troubení rohu a dusot těžkých bot jednotky, která rozhodně nebyla jejich. Jak ale bylo možné, že je necítila..? Na úvahy tohohle typu však nebyl čas. Zvedla ruku a opět si zakryla tvář. Pak ruka sklouzla k rukojeti jejího meče a jedním plynulým pohybem jej osvobodila z pochvy. Stejně jako většina jezdeckých mečů byl i tento dlouhý a jednoruční, čím se ale lišil byla širší, zdobená čepel a kůží potažená rukojeť, které z něj činily zbraň lepší, než většina běžně sehnatelných a zároveň byly jakýmsi podpisem jejich výrobce - Nairy.
Klisna vběhla do ulice a jednoho z nepřátelských vojáků srazilak zemi, zatímco její jezdkyně poslala druhého na druhý břeh. Dívka jí v duchu děkovala a chválila ji za její odvahu a nekonečnou věrnost a důvěru, se kterými se vrhala do bitev, do kterých by jiné zvíře šlo ochotně jen stěží. Kopyty se ohnala po dalším dotírajícím válečníkovi. Když se ozvalo nepěkné prasknutí, byla si Naira jistá jak úspěšností zásahu, tak i místem, kde dopadl. Vojáky likvidovala s přesností stroje jak sama, tak za pomocí své čtyřnohé přítelkyně, když najednou obě zvedly hlavu a zaposlouchaly se do děje. Přez řev válečné vřavy zaslechla něco, co znělo jako dětský pláč. Pohledem přelétla své spolubojovníky, jakoby se chtěla rozmyslet, zda pomoci, nebo se vydat za oním zvukem, ale její srdce už bylo rozhodnuté. Ti muži zjevně nebyli o moc horší bojovníci než ona, Shéroé byl snad stejně dobrý, ne-li lepší. Chvíli se bez ní obejdou. To dítě, nebo děti, které slyšela, nejspíš ne.
Jen se v sedle lehce předklonila a klisna bez váhání vyrazila za zvukem, který vycházel ze šiku, snažícího se proniknout přes bojující dav. Proboha, kterou armádu napadne současně bojovat a současně sbírat zajatce? Byla v šoku, ale ten ani zdaleka nedosahoval její zuřivosti při představě, že se někdo - před zraky jí a jejích společníků - snaží ublížit bezbranným a vlastní drzost ho přesvědčuje, že je to v pořádku a nikdo si nevšimne. "Hej, ty!" Křikla na jednoho z vojáků, kteří šik uzavírali a jedním máchnutím meče jej připravila o hlavu. Nešlo jí o to, je pobít, byla odvážná, ne však troufalá. Spíš se snažila způsobit rozruch a umožnit alespoň některým ženám a dětem utéci.