Podhradí

Vydechnu lehce a nevím co říct, jen je mi lehce hanbivě kvůli tomu, že jsem jej donutila říct, něco tak skličujícího. Opustil svou rodinu...ale proč? Ptala bych se dále, moje přirozená zvědavost je utlumená snad jen faktem toho, že jsem zraněná a unavená což se ukáže jako na hodně velké houby kvůli následujícím událostem. Když začne ten povyk, zůstane mi srdce až v krku. "Nepřátelská armáda...uzurpátoři...oni chtějí naše království." Podívám se na něj se slzami v očích. "Je to prosté..je tu válka...začala válka Velkane...nevybral sis moc dobrý čas pro návštěvu, ale...jsou stejně všude...jediné království bylo to naše a pak jižní tam se ještě nedostali..." vysvětlím mu a zachvěju se. "Musím... musíme...bránit město, pokud se sem dostanou..." Nechci ani domyslet. Vezmou nám jediný domov co jsem kdy měla. Zamíříme do tábora, kde jsou všichni na nohou. "Jsou tady..." následuje smršť otázek na to, co tu dělá ten muž a co se mi stalo. "Není čas, jsme v pohodě Velkan mi pomohl, tohle je moje rodina." Představím jednotlivce rychle Velkanovi a nechám si pomoct z koně. Těknu po nich očima, nejsem voják probohy...co mám dělat? Ptám se očima přítomných zmateně, zatímco slyším zmatené výkřiky lidí, žen a dětí a štěkání rozkazů velících vojenských skupin. Cítím se, jako by mi mělo srdce vyskočit z hrudi. Ti lapkové..patřili k im, byli to žoldáci...hnusní žoldáci...Polknu když mi dojde, jak blízko smrti jsme byli. Otočím se na Velkana a položím mu ruku nasrdce abych se mu podívala do těch temných očí. Je okouzlující nespoutaný jako já, cítím propojení ale dnes už riskoval pro mou osobu život jednou. "Musíme bránit město, když se přidáš bude to skvělé, ale nejspíš pochopím že to není tvá věc a ...nemáš důvod proč se postavit Normanské přesile..." podívám se na něj tázavě. Nechci zpochybnit jeho čest, ale kdyby narazil cestou na normanskou dívku v nesnázích? Stál by snad automatiky na té či oné straně? Ne...musím být fér.

Do konce života nezapomene zžíravý pocit strachu kolující žilami, když se ozvalo varování před normanskými vojsky, blížícími se mílovými kroky k branám Ingwirth holdu. V jeden prostý moment si uvědomila, kolik toho ještě mohla prožít a o co všechno by měla být v následujících hodinách, nanejvýš dnech okradena. Války se neptají, nečekají na nikoho. A taktéž neušetří šťastnou budoucnost - naopak ji kosí jako první v řadě. Pro Maríu, chudou měšťanskou dívku, se mělo jednat o první den s povinnostmi osobní služebné lady Angelique, francouzské šlechtičny pobývající v podhradí v jednom z těch přepychovějších domů, jaké mohlo království samo o sobě nabídnout. Nejistotou zmítaná se neustále pokoušela upravit si tmavé kadeře spletené do tlustého copu spadajícího přes pravé rameno, od neviditelných prachových smítek očišťovala oděv tvořený světlou košilí a modrými svrchními šaty v pase staženými tkanicemi šněrovačky. Snaha být co nejvíce po ruce přišla vniveč, když zaduly hlásné trouby a podhradím se rozezněl ryk ze smrti zděšených obyvatel. I její srdce zaplavil strach, převážně však o rodinu a známé než o sebe samotnou - své blízké stavěla pokaždé před sebe. Otec si ji dobíral, tvrdil, že takto někdo zneužije její dobroty a ponechá ji opuštěnou v slzách. Maminka naopak v dívce povzbuzovala dobré vlastnosti, taktně přecházejíc otcovo mumlání.


"A ty? Jak se vlastně jmenuješ?" Otázka padající jejím směrem Maríu zaskočila natolik, že v první vteřině se měla jen k drobnému pootevření úst, načež je velmi rychle zavřela. "Ma-María, má paní. María Florencia Lorcáin. Jsem dcera vaší služebné, Lucíi Lorcáin," zdráhavě, zda přeci jen neřekla něco špatně, pohlédla na lady postupně se odívající do bitevního odění, jak dokázala odhadnout dle kožené výstuže. "Mohu... Mohu vám s něčím pomoci?" Ví, že by se neměla tak zakoktávat, jenže to bylo poprvé, kdy jí tato vznešená, půvabná žena oslovila, což v dívce klid sotva mohlo zanechat. Dokázala si poradit s ledasčím, vždyť byla dcera své matky, ovšem s příchodem Normanů? To těžko.

Rudá až za ušima sklopila oči k zemi, první dojem patrně nezanechala takový, jaký by si její matka přála. O své paní hovořila vždy ukázkově, žádná prudká slova, žádné projevy lítosti, znechucení nebo závisti. Lady Angelique možná patřila k přísným ženám, dbajícím na pořádek a efektivitu, na druhou stranu ji nikdo nemohl nazvat despotou. A María? Ta už jako malá holčička mohla na ní oči nechat. Svět plný krásných, stříbrem a zlatem vyšívaných šatů, drahých šperků, váz z dalekých koutů civilizace, o jejichž jménech slyšela prve v životě, se zdál tak kouzelný, nedosažitelný a mladé děvče mohlo jen snít být součástí něčeho podobného. A sic se motala už od deseti let v kuchyni, před očima vládkyně domu zůstávala skrytá ve stínech. "Děkuji, paní," špitne tiše s lehounkým úsměvem, jaký zdobil její rty každičký den. Neexistovala doba, kdy by se neusmívala, pokaždé si našla něco, i třeba sebemenší věc, nad níž se mohla usmát.

"Umím trochu střílet z luku," vydechne nejistě, toto téma zůstávalo ožehavé. Když neměli někdy co jíst díky nákladným lékům na zmírnění otcových bolestí, naučila se základy střílení, aby mohla chodit pytlačit a čas od času zastřelit pomalého, líného zajíce nebo koroptev. Nikdy se nepokoušela krást z farem, například sebrat slepici a pláchnout s ní do zaječích, to ani omylem. Měla čest a krádež od cizích k ní nepatřila. Pravda, něco takového se mohlo vztahovat i na lesy jakožto majetek královny, což María ospravedlňovala při tichých modlitbách vyřčených před spaním u postele, kde se pokoušela odprosit veškeré bohy. O to více pak pomáhala lidem, vstávala brzy z rána a do postele padala až velmi pozdě v noci. "A trochu šermovat, ale ne tak jako naši vojáci, má paní." Dětský šerm se sotva dal brát za ukázkový styl boje, jednalo se spíše o mydlení se navzájem mezi dětmi a dospívajícími, když si hráli na vojáky. "Ne, má paní. Krve se nebojím a pomáhat ostatním mi nevadí. Jsem naučená starat se o raněné," rychle přikývne s náznakem jistoty v oboru. Její otec dříve u Angelique sloužil jako stájník a staral se o všechny hřebce a klisny, dbal na jejich zdraví a kvalitní výstroj. Když se však oné bouřlivé noci jeden z koní vyplašil a v děsu Daigha zranil, byla to María a Lucía, kdo se o nemocného muže musely starat.

"Nechci zdržovat, má paní," vypadne z ní náhle, div že se v horečném jednání nekousla do rtu. Angelique se chystala do bitvy a asi by jí nepoděkovala, kdyby přišla o zábavu. Nějak nedokázala pochopit, co někdo jako ona může na boji vidět, vždyť se tam prolévalo tolik krve, nemluvě o mrtvých padlých za víru a vlast. "Smím se zeptat?" Tak nejistě pokládala svou otázku, když postupovala směrem ke dveřím, zatímco zbylé ženy postupně zkoušely zachránit největší cennosti z majetku své paní, ukrývaje ho do podzemních kobek. "Nebojíte se, že při boji zemřete?" Tmavé oči upírala na rusovlasou spanilou ženu, nechápala, proč chce dát život všanc, když by se mohla jednoduše ztratit. "Nemějte mi to, prosím, za zlé, já jen že... většina šlechticů by se nezachovala jako vy. Mi madre vyprávěla, že než přišla sloužit k vám, tak u šlechticů bylo běžné... utíkat před bojem." Dalo se to čekat, odmítali ztratit postavení a spolu s tím i nahromaděný majetek. Naposledy se ohlédla po místnosti než vyklouzla ven, držíc dveře své paní.

Její odpověď byla při nejmenším znepokojující, o to víc, když jsem v jejích očích zahlédl slzy. Neznal jsem ji, pravda, ale slzy v očích ženy byly vždy neštěstím, nepatřily tam. Žena by se měla usmívat a veselit se, ne plakat. Tolik jsem si přál, abych ji dokázal rozveselit, ale čím v takovou situaci? Nevím, zdali jsem cítil strach, možná někde hluboko, že jsem si to ani neuvědomoval. Člověk, který si projde bitvami a zná válku, už tolik strach před bitvou necítí. Ví jak se v takové situaci chovat, ví co bude následovat. Co jsem, ale věděl určitě, že v bitvách u nás doma jsem se bál více, tam jsem totiž měl co ztratit - svou rodinu, svůj lid, svou zemi. Teď a tady? Leda tak svou čest. "Já, ale nepřijel na návštěvu," odvětil jsem a byla to pravda, hledal jsem domov. Pak už jsme jen přikývl a pobídl grošáka vpřed, míříc tam, kam mě Padma naváděla.
Zastavili jsme se až mezi stany, kde se pohybovalo několik mužů, jež mezi sebou vzrušeně komunikovali. Zjevně se snažili domluvit na tom, co udělají. Ale jakmile nás spatřili, zasypali Padmu spoustou otázek ohledně toho, co jsme zač, co tu dělám a co se jí stalo. Z výše svého koně jsem na ně shlížel, poněkud nedůvěřivě, přemítajíc nad tím, zdali jsou nebezpeční. Moje vlčí stránka je tak, ale příliš nevnímala. Padma vše, ale uvedla na pravou míru, kdy nás všechny spěšně představila, po tom co jsem nakonec sesedl a pomohl jí z koně. Vlídně jsem tedy všem pokývl hlavou, doufajíc, že mě nebudou považovat za vetřelce, nebo hůře, za jednoho z těch Normanů. Všude začínal být chaos, chaos, o který by se měl někdo postarat. Jenže dříve, nežli jsem stihl cokoli říci, mi Padma položila dlaň na hruď, v místech, kde mi tlouklo srdce, na tuto situaci poměrně klidně a pohlédla mi do očí. "Ale mám, přijel jsem, abych královnu poprosil o možnost, zde žít. Nemám kam jinam jít a nemám co ztratit, pomohu vám tedy... Buďto zemřu nebo si místo mezi vámi, v tomto království pak alespoň zasloužím," odpověděl jsem jí pevným hlasem, aniž bych zaváhal, hledíc do těch jejích tmavých studen. V očích mi při tom plálo stejně divoce, jako když jsem chráníval svou rodnou zemi. Každé své slovo jsem myslel vážně. "Ty ale bojovat nemůžeš, jsi zraněná," dodal jsem tonem muže, co není zvyklý na odpor. "Nejlepší by bylo, kdyby jsi pomáhala raněným, nehledě na to, že by měl někdo zorganizovat tenhle chaos. Protože vyvolat chaos je přesně to, co oni jistě chtěli. Chaos bývá zkázou, tudíž zachovat tu klid je teď důležitější, nežli samotný boj," nebylo těžké se ujmout role jejich velitele, bylo to něco, v čem jsme uměl chodit. Dávat rozkazy a organizovat, k tomu mě vedli od chvíle, kdy jsem se narodil a teď jsem jim díky tomu mohl pomoci. Jako princ jsem velel celé armádě, měl jsem tedy nějaké zkušenosti. Nešlo o to, že bych se nad ně chtěl povyšovat, nepovažoval jsem se za něco víc. Pouze jsem věděl, co v takové situaci dělat. "Kdo mi pomůže?" Optal jsem se zvučným hlasem a pohledem přelétl po ostatních. "Musíme těm lidem pomoci do bezpečí," dodal jsem a čekal na jejich reakce.

"A taky že není." řekl s úsměvem sestře, když jí do té věci pomáhal "Stará výbava paní tohoto domu." Jeho sestřička se nemusela ničeho bát. Paní tu nebyla a stejně ji nenosila hromadu let. Byl trochu dotčen a zaražen tím, že se Layla nemohla nalézt. Zrovna v nouzi nejvyšší, jeho paní, která byla úžasná bojovnice, se nemohla dostavit. Jakoby se zem pod ní slehla. Cítil se zrazen z neznámého důvodu a to možná nebyla ani její vina. Co mohl udělat. Teď nic jiného než bojovat nemohl. Naposledy se zasmál, když viděl, jak je jeho sestra nervózní. Bála se snad? To by nerad slyšel. A proto předtím, než přišli k vchodu do panství, vzal jí za ruku a ještě jednou jí políbil na čelo. "Ty jsi byla vždycky ta statečnější." zašeptal a začal vést ostatní muže ven. Kolikrát ho musela chránit před rodiči, když byli malí. Bylo to možná od něho naivní přístup, ale on to tak cítil. Nepočítal se sebou, jako s hrdinou a chránění své sestry před nechtěnou svatbou nebo před násilníkem bral jako povinnost.
Co nečekal bylo, že se k jejich panství dostane tolik mužů za tak krátkou dobu. A oni byli docela také překvapení. Očividně nečekali tolik mužů, kteří vypadnou z tak malého panství. Museli jednat rychle. Nemohli dovolit, aby se dostali dovnitř. "Zavřete vrata!" zařval na muže, kteří zůstávali s dětmi a ženami, které nestačily uniknout do hradu "A pokud uvidíte příležitost, utíkejte k hradu!" S jeho poslední křikem se zavřeli vrata a muži, kteří stáli s ním a jeho sestrou se dali do boje. "Snaž se držet u mně." řekl sestře předtím než začal bojovat s Normanem, který držel kopí v ruce. Tahle jejich mini bitva byla předem vyhraná. K jejich panství poslali jen deset mužů. Podceňovali je a podkonímu se to ani trochu nelíbilo.
Pár minut jim trvalo oddělat tu desítku. Zatím žádná ztráta z jejich strany, což jim prozatím hrálo do karet. Jenže o ty mohli přijít každou chvilkou. Když si byl jistý, že na ně nevyskočí zpoza rohu nepřítel, řekl všem "Pomáhejte, kde se dá. Hlavně zkuste eskortovat všechny slabé, ženy a děti do hradu. Jsem si jist, že tam je každá ruka a hlava k dobru." Sledoval pár mužů, jak se vrátilo k panství, aby vzalo muže a děti do hradu. Většina se vydala pomoci ostatním vojákům a strážným, kteří pomáhali ostatním. Ohlédl se na Lauru a řekl "Máš poslední šanci si to rozmyslet a jít do hradu. V tuto chvíli, tam je jedině bezpečno." Připadal si, jako hlupák, když se na to sestry ptal. Ale odpověď mu byla skoro jasná. Chtěla s ním zůstat do konce a on s ní. Pokud měli umřít, tak společně. Byli rozděleni příliš dlouho a nechtěli, aby je smrt rozdělila. Už nikdy. Ale přesto by jí nechali jít do hradu, kdyby na to neměla. Válka není hra, z jejich strany to tak alespoň nebylo.

Tiché srdce skrývající se pod rozšklebenou jizvou s děsivým a mrazivým klidem očekávalo první "návštěvníky" Ingwirth Holdu. Totiž, mělo-li by se stále stresovat jako ryzí lidské srdce, bylo by se již před dávnými roky hrůzou zastavilo. Inu, ne, že by tomu nyní bylo jinak. O příchodu nepřátel věděl již dlouho, ba dokonce ještě dříve, než se první zprávy počaly šířit mezi lidem, s jistotou znal všechny skutečnosti od svých černých smrtonosných bratří, kteří právě teď, stejně jako tehdy, znovu hlídkovali kdesi v okolí.
Shéroé, patřičně oděný, již vyčkával na balkoně svého obrovského domu, který sice stále nabízel mnoho k obohacení života blížících se okupantů, ale naprostá většina byla s předstihem převezena a navrácena do míst, odkud byla dovážena. Zlodějové se mohli pokochat nábytkem, několika pár obrazy a hrstkou dalších cenností, nikoliv však jeho živností, jeho prací, jeho skutečným bohatstvím. I veškeré osoby byly skryty před hrůzami, které se svou mohutnou silou vlámaly skrze mohutné brany mnoha měst. 
Vzduch byl chladný a jistě by ho po čase ochromil, nebylo-li by to ovšem právě tím, co mu dělalo nejlépe. Byl pozdní večer. V domě nikdo nebyl. Jen ve stáji zůstal obyčejný pracovní šemík s obyčejným postrojem, veškerá honosnost sídla byla přesunuta v místa bezpečná. Shéroé svůj majetek hájil tak, jako svou čest a zemi kdysi v boji. Obratně překonal zdobené zábradlí balkonu svého domu, který zanedlouho dozajista jeho vlastním již tak zcela nebude a s lehkostí kočky sešplhal dolů.
Ve vzduchu cítil krev. Tohle přeci znal. Snažil se příliš nepřebírat své vzpomínky k tomu, aby nalezl získané zkušenosti. Tohle byla jedna z těch mála, pramála situací, kdy si svých získaných vlastností cenil. Mohl projít celým městem naprosto nepozorovaně pokud by byl zahnán do úzkých. A proč zde vlastně zůstával? Necítil strach. A necítil tak ani potřebu odcházet. Se smrtí pochodoval ruku v ruce již staletí a k tomu, že by byl jako upír právě teď poctivě usmrcen, když jeho identita stále zůstávala skryta, by mohlo dojít opravdu jen obrovskou náhodou. Navíc, který člověk by se vyrovnal rychlostí svého úderu rychlosti manévrům zcela bdělého a soustředěného upíra? Pokračoval těmi nejužšími, nejšpinavějšími uličkami jako stín. 
Muži cizí armády touto dobou již dávno prohledávali každý kout všech domů, aniž by alespoň jeden jediný někomu z nich patřil. Městem cloumal křik, pláč a nářek. Obyvatelé byli hnáni nahoru do hradu, který mohl být jejich pastí, anebo spásou. Shéroé se zastavil na rohu zplesnivělé uličky, neboť právě na jejím druhém rohu se odporný zabiják, jež přišel společně s tou hordou mordující a jímající životy druhých, pravidelně tiskl k jedné zdejších žen. Ano, takové věci s válkou přicházely a byly tím krásnějším, co se při ní dále odehrávalo. Upír, zbavený lidského cítění však stále nezapomněl mravním principům a prudkým pohybem ruky k přilehlé stěně, strhl polonahého muže na svou stranu. Vzápětí, dalším odporným činem, byl zbaven i té nejposlednější kapky, která kdysi proudila jeho žilami. Své pudy podporující Shéroé měl co dělat, aby se v zápalu nevrhl i na nebohou ženu, která se okamžitě sesypala k zemi a netušila, co se s mužem stalo a z jakého hrůzného a zároveň spásného důvodu nyní leží s ohavně rozdrásaným hrdlem vedle ní. Než se vzpamatovala, upír byl již dávno pryč, nasycen, posílen a zároveň oslaben, se stále se stejnou mrštností a opatrností vrhl do boje s jistou taktikou. Zabíjet tiše, s určitým postupem. 
Přesně čtyři muži padli k zemi s nelidsky znetvořeným krkem. Dva vpichy nebyly zřejmé proto, aby jejich smrt byla přisouzena psovi, ne upírovi. Zcela nasycen již ovládl své zvířecí pudy a další vojáky s naprostou tichostí a nenápadností vraždil dýkou. Ačkoliv se situace po těch několika hodinách urputné obrany a boje poněkud změnila, neboť ingwirth holdské jednotky buď padly, anebo byly přemístěný blíže k hradu, stále bylo rušno i v takto nuzných uličkách. Shéroé předem věděl, že jde do, zdá se, marného boje proti obrovské přesile - nicméně, tohle město skrývalo spoustu záhadných a velmi schopných bytostí. Příkladem mohl být právě on sám. Město tedy v mysli nezavrhl ihned, vlastně byl vcelku zvědav, jak si poradí a jak obstojí. A ptáte-li se na jeho názor, s naprostou upřímností by vám, možná celkem nerad, přiznal, že tomuto městu drží palce. Zdálo se, že jeho upíří srdce stále není tak sobecké, aby hájilo jen a pouze vlastní zájmy, tedy, jeho počínající obchod zde.

Zrající noc posilovala jeho schopnosti, ač bylo do absolutní tmy stále daleko. Tohle se zdálo jako dlouhý boj. Ingwirthďanů bylo tuze málo oproti vpadlým Normanům, jejich houževnatost ovšem byla obdivuhodná. Z nízkého přístřešku nepozorovaně sledoval rvačku hostinského s jedním z vojáků. Pro lidskou duši jistě srdcervoucí situace, když došlo k jeho brutální vraždě na jeho vlastní půdě při obraně svého domu a nejspíše i rodiny. Ze dveří byli násilím taženi lidé, převážně muži, pár žen a jedno dítě. Zřejmě se měli stát zajatci, k čemu však vláčet dítě, to byla další krutá otázka, na kterou stěží domýšlet odpovědi. Shéroé se pomalu přesunul. 
Jeho zjev byl nyní příliš podezřelý na to, aby si mol dovolit, ukázat se smrtelníkovi. Přestože mu do tváře bylo přes vlasy a kápi sotva vidět, pronikavé oči, nyní házející, zdálo se, až rudé odstíny, byly příliš nápadné a tajemství prozrazující pro někoho, koho neměl v úmyslu usmrtit. Ze své pozice, skrytý, zcela při smyslech sledoval muže poněkud zvláštně bojujícího proti přesile. Ingwirthských vojáků zde Shéroé mnoho nepotkal, zjevně bránili hrad o několik čtvrtí dál. Nebylo jich tolik, aby dokázali ochránit zbylé obyvatele, kteří byli vystaveni jisté smrti a v lepším případě zajetí. Tohle také nebyl voják. Verva, s jakou bojoval, by tomu sice odpovídala, nikoliv však oděv. Čelil značné přesile, avšak kvůli tomu, jak teď Shéroé vypadal, mu nehodlal jakkoliv pomáhat. Zkrátka vypočítavý upír bedlivě chránící svou identitu. 
Ve vlhkém stínu postranních uliček se tak skrýval nadále několik dobrých pár minut, než se jeho vztek a krvelačnost snížila zpět k normě, kterou byl s to ovládat. Jeho zjev se tak znovu navracel v téměř lidský. Muž právě sesílal k chladné zemi posledního muže z várky. Tiše se sebral, zatímco vyčkával vhodné chvíle, rozhodl se bojujícího muže oslovit pro jeho umění. Podle meče se snad zdálo, že jde o mága nebo jiného šarlatána. Jejich zájem se však jevil společný. 
Blížila se další hlídka, načež Shéroé zasáhl, chytil neznámého, podivného muže za paži, strhl ho z širé ulice a prudce ho pohodil ke stěně nejbližší vlhké, temné uličky. Tahle byla zrovna tak úzká, že se proti sobě skoro nevešli. Pro případ, že by se muž hodlal bránit mečem, čemuž by vůbec nebylo divu, vzhledem k tomu, jakou silou byl vtažen v takto nehezká místa, Shéroé stále svíral svou zdobenou, drahou dýku. Ovšem chtěl-li by drahý přítel pokračovat s vysáváním negativních energií, ze Shéroého by se ostří spíše rozpadlo na kousky, než aby bylo co platné v boji. Kdyby si byl upír vědom schopností svého nynějšího společníka, který s ním sdílel tyto intimní chvíle, určitě by se k němu tolik nepřibližoval. Mohl totiž pojmout podezření. "Jsem s tebou." Řekl stručně a jasně, načež počal stírat ze své dýky krev, jako by to snad mělo nějaký smysl, když ji za krátko hodlal znovu použít. Nejen dle jeho oděvu a slabému, přesto stále znatelnému přízvuku bylo zřejmé, že nepochází odsud. Odmyslíme-li samozřejmě jeho sice mdlejší, přesto snědější barvu pleti. "A ve dvou se to lépe táhne, ne?" Dodal vzápětí a kvůli blížícím se vojákům, kteří pojali nemalé podezření z hromady mrtvol poblíž se válejících, se ztrácel hlouběji v ulici. Bylo jasné, že vojáci zamíří i sem.