Podhradí

Bylo zvláštní, ale i roztomilé, jak oba na chvíli pozbyli svých usilovně budovaných zásad a na okamžik se stali obyčejnými, aby společně strávili hezké chvíle. Držel ji u sebe, svou ruku kolem jejího pasu, potěšené z té skutečnosti, jemně ji přitom hladil. Když vysloví tu neuvěřitelnou zkomoleninu, neudrží smích. Takto prazvláštním spojením by dozajista být oslovován nechtěl. „To zní...“ využívá momentu, nežli nalezne vhodnou formulaci k doplnění. „... vskutku hrozně.“ Jakmile dořekna ona slova, v nichž stále zaznívá citelné pobavení, zesílí stisk, jímž se s Angelique udržují v těsné blízkosti toho druhého. Téma vzápětí zvážnělo, kdy si neodpustil rezignovaný povzdech. Ono, uvedeno na pravou míru, špatně nebylo nic. S přihlédnutím k nutnosti přírodního řádu a vyvážení sil ve světě, dávala smrt tak mocného tvora naprostý smysl. To však před ní rozebírat nechtěl, neboť ona neschvalovala takto odevzdané myšlenky, nutila mága bojovat, přestože tím výsledek zvrátit přílišně nedokázal. „To, že jsem se narodil?“ vypadne z něho, přičemž se pokusí o odlehčení situace, avšak zcela neúspěšně. Výraz mírně zvážní, hlas opustí uvolnění. „I když to může znít pateticky, to je opravdu ten největší problém, jenž se udál.“ Do nepatrného úsměvu se promítá hořkost. Pohledem zbloudí k hvězdám na noční obloze, vychutnávající záblesk bezstarostnosti, ovšem realita ho neúprosně zavolá zpátky. Nesměl zůstávat podřízený snění dlouho, dosud neposkytl dostatečně osvětlující odpověď, pouze si hrál se slovy, s naloženým údělem. „A tím, že mě magie stále více stahuje k sobě, cítím, že postupně prohrávám.“ Vyhovoval prosbě, kdy ho žádala, aby před ní případně nezamlčoval žádné špatné zpráv. „Řekl bych tak dva, až tři měsíce. Víc zřejmě ne.“ Dozajista tím naruší překrásnou symboliku momentu jejich vzájemného prozření, avšak mlčet nesvedl. Samotnému se mu ta slova vyslovovala těžce, ono uvědomění mu dopadalo tíživě na bedra. Občas záviděl těm, kteří nevidí do útrob vyměřeného času, trpký to vhled. Oči mu ovšem sklouznou na ni, přičemž se snad až mírně zastydí, že vytáhl takto pochmurné záležitosti nyní, jen pokývne hlavou, jakoby tím vyjadřoval svou omluvu nad stavem věcí. „Kdybych dokázal využít tvůj dar a přitom neztratit propojení s magií, byl bych šťastný.“ hlesne závěrem. Přestože dlouho uvažoval nad možností spojení těchto dvou entit, nikdy nedošel přijatelnému výsledku. Přijetím upířího prokletí by nadobro přišel o část sebe, což odmítal obětoval, ale nic, jako částečná proměna, neexistovalo.
Povytáhne koutky, když tuto hrdou ženu slyší mluvit o svatbě, přičemž, alespoň v jeho očích, působí najednou kouzelně, lehce zranitelně. „Nevím, jestli ti k tomu mám co říct.“ pronese pozvolna. „Nemám nejmenší tušení, jak to u vás chodí.“ Čímž vyjádřil předem svou neznalost v místních poměrech, ale i případné pomoci s konáním obřadu. Popravdě, trochu ho zarazilo, že je potřeba něco připravit, zorganizovat, nachystat. Jeho někdejší zvyky v této době však nejsou uplatnitelné, takže nelze vycházet ze zkušeností, které prožil v prvním životě. Když si trochu svérázně přebere jeho návrh, jen pobaveně zavrtí hlavou. „Takhle jsem to nemyslel.“ Zlehka jí přejede rukou po tváři, přičemž schválně zavadí o líbezná ústa a nepatrně jí stáhne spodní ret, aby vykoukl jeden ze dvojice špičatých zubů. „Já hlad nemám a ty stravuješ odlišně, nemám pravdu?“ následuje rozšíření úsměvu. „Vlastně jsem se vždycky divil, proč jsi si neřekla, jestli můžeš.“ Narážel tím samozřejmě na krev proudící v žilách. Dosud tu otázku nikdy nepoložila, třebas z opatrnosti nebo taktu. Nyní ovšem před ní stavěl příležitost, kterou mohla či nemusela využít. „A bohužel, už bych ani případné pozvání na pozdní večeři přijmout nemohl, cítím se dosti znaven po dnešním dni, takže brzy půjdu ulehnout, mrzí mne to drahá.“ Nerad jí kazil plány nebo namyšlené představy, avšak dlouhodobé potulování po lese i krocení Morany, udělalo své, takže už pociťoval dopady svých předchozích činů, kdy ho lákala blízkost spánku. Jistě, neslušelo se to příliš, nechtěl však působit malátně nebo pospávat v její přítomnosti, proto raději informoval o tomto stavu předem. 

Skoro polovinu dne prospal. Proč? Den předtím to tak trochu přehnal v krčmě. Po dlouhé době se s nikým nepopral, ale spíše se bavil. A tak se hodně dlouho nestalo. Chtěl se držet kvůli tomu, že na panství na něj čekala jeho milovaná sestra, která se o něj určitě strachuje. Nemohl jí přeci udělat to, že bude totálně na mol, ale ještě k tomu přijde s monoklem a dalšími zraněními. Ne ne, zapřisáhl se, že to už dělat nebude. Ale jednou za čas se člověk musí bavit ne? Zasmál se, popil a bylo to. Žádná ženská, naštěstí. Netušil, jak by to dopadlo. Nechtěl už do žádného klína, kterého se následně musel vzdát. Měl takových věcí už dost.
Ležel spokojeně, skoro až chrápal. Byl hrozně unavený, ale i tak v podvědomí čekal, že ho někdo přijde vzbudit. Laura byla na nohou někdy dříve než on a to musel být on první vzhůru. Musel se postarat o koně a ostatní zvířata. Musel stávat s prvním kohoutím zakokrháním, ale v ten den? V žádném případě. Kdyby kohout věděl, že má Arcyho budit, chudák by ztratil hlasivky. Byl to tvrdý spáč na to, že měl stávat z panství jako první. Layla měla vstávat jako poslední a místo ní její vlastní podkoní ještě po obědě chrápe jak starý dědek. Prostě skandál, jak říkala kuchařka. Vzbudil ho až menší povyk, který byl k nepřeslechnutí. Zamručel a obrátil se na bok. "Ještě chvíli..." zamumlal do polštáře, ale protože se zvuky začaly stupňovat zavrčel a posadil se. Jeho kadeře byly všude a musel je párkrát rozhrabat, aby neměl na hlavě ptačí hnízdo. Protáhl se a povzdechl si. Co se to sakra dělo...? Vstal a otevřel okno, které vedlo na ulice.
Protože panství bylo na úplném okraji města a bylo celkem vysoké, D'Arcy krásně viděl, co se dělo. Ze začátku nechápavě koukal, co se dělo. Ospalost na něj stále doléhala, ale byla okamžitě pryč, když viděl ty proklaté vlajky. Normané...a to si myslel, že o nich chvíli neuslyší. Na panství se o ničem jiném nemluvilo a celkem ho to štvalo. Ano, věděl, že se stále nevzdali, ale jeden den o nich slyšet nemusel. Myslel si, že mu z toho praskne hlava. Rychle zavřel okno a odběhl k židli, kde měl své věci, do kterých se hned navlékl. Meč si pevně připevnil k opasku, protože věděl, že ho bude na sto procent potřebovat. Byl by dost překvapen, kdyby ho nevyužil, když jeho nepřítel útočil. Panika se začala šířit v celém panství. Kuchařky utěšovaly služebné, muži se dohadovali o dalším kroku, někdo se dokonce hádal. "Ticho!!" zařval. Takto vážně se ještě nikdy netvářil, ale na druhou stranu, jak jinak by se měl tvářit? V této situaci ještě nebyl a to znamenalo nové emoce. Ukázalo se, že v závažné situaci může být klidný a seriozní a ne nerozvážně a tvrdohlavě. "Ženy a děti zůstanou tady společně s několika muži. Ostatní jdou se mnou, bojovat." Všichni byli chvíli ztichla, ale když se informace vsákla, muži si šli pro své zbraně. Ženy se uklidňovaly a povzbuzovaly navzájem, zatímco konejšily dětičky. Povzdechl si, takže se na to bojiště vrátit nakonec musí. Dobrá tedy. Pokud tomu tak je, tak ať je to v celé parádě. Odešel do svého pokoje a začal se strojit do brnění, které mu bylo dáno při první bitvě. Měl strach? Kdo by v té situaci neměl? Cítil ho, ale zároveň ho nenechal ovládat jeho mysl. Musel být statečný. Hodlal svému nepříteli nakopat zadek.

Protože její milovaný bratříček prohýřil celou noc a nyní vyspával, byla to Laura, kdo brzy z rána zamířil do stájí, aby se postaral o koně. Stejně neměla co na práci. V kuchyni jí to nebavilo, protože jí nebavilo poslouchat všechny ty drbny, co tam pracovali. A tak raději trávila čas mezi těmi tichými tvory. Byla tam celé dopoledne, udělala veškerou práci, kterou jinak zastávali muži. Na bratra se nezlobila, musel se taky sem tam bavit, nebyla žádná koule u nohy, kvůli které by si nemohl užívat života. A tak jej nedošla ani vzbudit.
O ničem neměla tušení dokud nepřišla do jídelny, kde byl naprostý zmatek. Zůstala tiše stát a poslouchat o co vlastně jde, aniž by si jí kdokoli všiml. Krev jí tuhla v žilách a srdce divoce bušilo. Její bratr všechny usměrnil, ale to co vymyslel se jí nelíbilo. Jakmile odešel do svého pokoje, ještě chvíli tam stála a snažila si uvědomit, co se vlastně stalo. Jakmile se jí to povedlo, zamířila za ním. Na sobě měla pánské oblečení, kožené kalhoty, vysoké kožené boty až nad kolena a halenu, na které měla zašněrovaný hnědý korzet. Byla naštvaná a vyděšená, takže když vtrhla do jeho pokoje, ani nezaklepala. "Beze mě nikam nejdeš, já tady rozhodně nebudu sedět, zatímco ty budeš bojovat!" Začala rozhazovat rukama okolo sebe a když umlkla, založila si je na prsou.

Jeden okamžik dokázal změnit vše. Jedna chvíle zničehonic dokázala obrátit život v peklo. Radost ve smutek. Štěstí ve zkázu. Moc dobře si pamatovala dny plné úsměvů, radostného dívčího smíchu, červenání se a pozitivních překvapení. Veselí, s nímž se točila v kruhu, sukně vířící kolem lýtek, rozpustilá, rozverná, po dlouhé době šťastná. To vše ji náhle opustilo. Zčistajasna svět před očima potemněl, stal se krutým ničitelem líbezných pocitů hřejících u srdce. Vzal jí téměř vše, aniž by se ptal, nikým nezván v jejím životě. Hra se změnila s jejich příchodem, s Normany bušícími na hradní bránu, vyvolávaje strach v očích každého, kdo žil v poklidném irském království. Přišli a sebrali jim naději na budoucnost, sny. Vidina lepšího života se rázem rozplynula, stačilo lusknout prstem a zbyla nepříjemně tichá, dusivá prázdnota.
Ten den považovala za úplně obyčejný. Ráno vstala ještě před svítáním, tvář mokrou od opláchnutí se studenou vodou, aby se probrala a působila čile, živě - na rozdíl od některých obyvatel, jejichž radostí bylo dlouho do noci pít a ponocovat, aby se druhého dne budili neobvykle pozdě s ukrutnou bolestí hlavy. Rusé vlasy volně rozpuštěné, jen několik pramenů spletla pospolu světle modrou pentlí, aby se jí nepletly do zelenkavých očí, poslední dobou jiskřících hlavně díky jednomu muži, pro kterého jí srdce tlouklo o sto šest. Nechtěla si to přiznat, ale skutečně k němu cítila lásku - hlubokou, vázanou na jeho osobu, plnou života. Častěji se usmívala, pobrukovala si pro sebe. Dokonce i její vztah s Esther se začínal budovat na vzájemném respektu, nikoliv strachu z Einara, ačkoliv i on v tom sehrával svou úlohu. Kdo by také neměl vítr z rádce samotné královny? Patrně všichni až na Andrease, jejího rozkošného chlapečka, jenž mu neustále něco žvatlal s tendencí nezavřít ústa ani na pouhou minutku. Tu mu ukazoval buchty, které Gwynn upekla, onehdy zase jablko, které dostal za poslušnost. Einar se stával jejich rodinou, kterou oba tak zoufale potřebovali. Hledání stanulo u konce - život po boku Einara, ač plný nevyřčených otázek, založený na zvláštním poutu mezi nimi, jim přinášel štěstí do života, po kterém se mohli utlouct. Rusovláska si svého severského prince dobírala s hravým hihňáním, Andreas na něj míval tolik otázek, že na jejich zodpovězení kolikrát nebyl čas - nebo na ně odpovědi neznal ani sám velký rádce. Zpívaje si písničku čas od času vyhlédla z okna při přípravě snídaně, než vzbudila syna s čerstvou snídaní a hrnečkem mléka. Po společném jídle obvykle následoval úklid, zatímco Andreas si hrával se svými hračkami venku před domem se zákazem chodit dál, než na dohled od dveří. Tím nejmilejším dárkem se stal dřevěný vlk, bez kterého nedal ani ránu. Každý jeho krok doprovázel i ten vlčí, svého druha nosil po boku. Nezapomínal na něj, kam se hnul, musel i vlk.
Věděla, že nikdy nezapomene na vynechání jednoho úderu srdce. Na tu chvíli, kdy uličkami otřásal křik paniky, vřískot žen a dětí, až se i Gwynn odtrhla od zametání. Zelené oči sledovaly s rostoucí hrůzou těla míhající se za otevřenými okenicemi - někteří se hnali chránit svůj domov, zatímco druhá část v děsu před nepřáteli hledali úkryt. Ta vteřina, kdy zůstala stát s očima rozevřenýma šokem dokořán, možná byla tou rozhodující, než se vzpamatovala natolik, aby vyběhla ze dveří domu, pátrajíc v mumraji po tmavovlasém chlapci. "Andreasi? Andreasi!" Křikem vábila chlapce jménem, masou nespořádaných těl si razila cestu k místu, kde svého hocha viděla naposled. Sotva mohla vědět, že se jí její drahý chlapeček vzdálil natolik, aby ho nenalezla. Sem tam ji nabádal k možnosti zajít za Einarem domů, když už věděl, kde se jeho velké sídlo nachází. Znala ten klučičí pohled - Einara miloval, zbožňoval ho a hledal v něm otcovský vzor. Když mu přislíbila, že dnes by se za ním mohli podívat, Andreas bral její slovo za souhlas. Nepočkal na ni, bez dovolení opět utekl směrem za svým nejlepším přítelem, hračku vlka tiskouce v dětské tlapce. Záchvat paniky otřásající davem však už nikdy chlapci nedovolil očima spočinout na muži, který pro něj znamenal všechno. Už nikdy se na něj nebude moci usmát. Lid ingwirthský ušlapal v běsu dětské tělíčko, nechávaje ho napospas samotě. Světlé oči otevřené, skelné... prázdné. Dřevěný vlk ani tehdy neopustil Andreasovu společnost - v pacce tisknutý se stal jeho společníkem na posmrtné cestě.
Když ho nalezla, zprvu nedokázala pochopit souvislosti. Nechtěla si připustit pravdu. Zmateně vrtěla hlavou, donekonečna opakujíc záporné si přiznání skutečnosti - její syn ležel mrtvý na zemi a nikdo, nikdo ho již nevzkřísí k životu. V neustávajícím pláči tiskla k sobě nehybné tělíčko, odmítaje ho pustit nebo se vydat do bezpečí. To pro ni nic neznamenalo. Už ne.

Sledoval dění kolem sebe. Jak krásné město a pozoruhodné. Tady se mi bude líbit, pomyslel si spokojeně. V Ingwirth Holdu už byl pár dnů, ale protože byl líný a velice rychle ho upoutalo okolí, skoro úplně zapomněl na audienci u královny. Ne, že by na ní úplně zapomněl. Neustále si říkal, že by se měl ohlásit, ale přes tu tunu rovnic...Bylo to s ním hold těžké. Se Shirem se momentálně procházeli po městě, Bartolomeo měl momentálně v ruce tuhu a sešit, kdyby náhodou. Tenhle král se velice rychle nechal rozptýlit. Zajímalo ho úplně všechno a potřeboval o tom vědět, co možná nejvíce. Proto si bral při každé vycházce, alespoň svůj sešit, do kterého mohl dělat prakticky cokoliv. Jak si s úsměvem prohlížel okolí, bylo mu líto, že nemá u sebe jeho klisnu. Byla ve veřejných stájích, aby věděl, že se o ní postarají. Pocit bezpečí sice měl, ale ten divný pocit, že nestojí při něm...Ach, hrůza. Matematikovi se z toho otřáslo tělo.
Došli až na trh, kde mladého krále uchvátily barvy. Pocházel sice z exotického místa, člověk by si řekl, že je na pestrost zvyklý. Ale ta dálka...jak dlouho ve svém království nebyl? Nechtěl nad tím ani přemýšlet. Musel se zarazit. Jeho snění o krásné domovině už bylo pomalu jediné, nad čím myslel. Ne ne, vnímej okolí a barvy, řekl si. Jak si to řekl, čas, jakoby se zpomalil.

Zůstával zahloubaný ve vlastních myšlenkách, tiše kráčející po boku šlechtice. Nehovořil příliš, spíše sporadicky, povětšinou upírající zrak mimoděk před sebe, relativně skoupý k projevům okolí. Dokonce samotný Bartolomeo pro ním byl pouze dalším obyčejným člověkem, nevěnující přehnanou pozornost jeho úsměvné zasněnosti. Normálně inklinoval k tomu, zálibně pozorovat zmatení přítele v situacích běžného dne, jak nejistě tápe, jestliže nešlo o řešení složitých matematických rovnic nebo konstruování dosud nemyslitelných strojů, ovšem nyní vše lhostejně přehlížel. Bezmyšlenkovitě pokračoval kupředu, pokládající jednu nohu před druhou, jakoby ztracen ve snu vyhlížel rozhřešení vzniklého problému. Pociťoval bolest smíšenou s beznadějí, jak si opětovně uvědomoval odtržení od rodné domoviny, vzdáleného ostrova. Před několika dny jen zaraženě shlížel k příchozím řádkům. Už jsme zůstali jen čtyři. Brzy pouze tři. Ta skutečnost ho nesmírně tížila, strhávala jindy nadšenou mysl do nekonečné spirály lichého litování. Vstřebat smrt bratra pro něho představovalo takřka nesplnitelný úkol. Změnil bych něco, kdybych neodjel? Pochyboval. Dosud nejtěžší zkouška stále neskončila. Jen nepřítomně přikývl, když zaslechl slova pronášená svým směrem, jednal více z mechanického popudu, nežli skutečného zájmu. Vychování ho neopouštělo ani ve chvílích největšího žalu, nemohl projevit své pocity tak, aby tím uškodil dalším lidem. „Není potřeba se mi omlouvat.“ Pronesl zdvořile v odpověď. Ani ho pořádně nevnímal, jenom tušil jeho blízkou přítomnost, avšak více starosti neprojevoval. Pohled zaražený nepřítomně v dáli, přičemž odhrnul několik černých vlasů padajících do obličeje. Dnes si připadal zmatený, ztracený, jako dítě, jemuž uniká cosi zásadního. Koutkem oka zpozoroval nadšení v projevech těla následníka neapolského trůnu, když si horlivě zapisoval poznámky ohledně zamýšleného vynálezu. „Věci se dějí.“ řekne lakonicky. Nyní vskutku nedisponoval náladou k tomu, aby vedl sáhodlouhý rozhovor ohledně možných skrytých hrozeb nebo případného ohrožení. Netaktně hodlal v podstatě utnout toto téma v čistém zárodku, kdyby snad sám nezpozoroval přicházející problémy. Zaslechl hlas, jakoby zpátky, volající ho z nejzazší krajiny trápeného podvědomí, nepřítomně trhl hlavou, stále ztracen uvnitř sebe. Trvalo, nežli navrátil mysl zpět do reality, donutil rozum opět zastávat svou úlohu plnohodnotně. Ten rozruch a křik kolem, zůstával chladným, jen odměřeně sledující okolí propadající neřízenému chaosu. „Pojď“ uchopil Bartlomea za zápěstí a počal jich vést směrem od zděšeného davu, ale i nebezpečí číhajícího za hradbami. Nesměli zůstat nečině stát, aby tak zůstali bezbranní pro nepřátele, či se ponechali strhnout zmatkujícími obyvateli. „Teď by ses do boje hrnul zbytečně.“ Bez řádného vybavení, ozbrojený pouze spěšně vytaseným mečem, by pravděpodobně podlehl první salvě šípů vyslaných z řad útočníků. Shiro sám věděl, že on zdejšímu kraji svými schopnostmi boje těžko vypomůže, když vždy náležel k těm nejhorším žákům a trávil mnohem více času při studiu etikety, nežli zvládáním šermu. V současné chvíli mu však bylo nemožné upřít jakousi zvláštní racionalitu, zatímco většinu strhávala bezhlavá panika, on uvědoměle vážil možnosti, vyhodnocující východiska. Nepociťoval strach, úzkost, obavy, necloumaly jím přehnané emoce. I přes nepraktické záhyby kimona zvládal udržovat rychlejší tempo, jak hledal cesty k nejvýhodnějšímu ústupu. Dnešní den opravdu nepatřil k nejpovedenějším, začal mizerně a třebas skončí ještě hůře, o všem rozhodne především náhoda.