Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

Než jsem zajela pod stůl tak mi neuniklo množství knih a v jiné situaci by mě místo i zaujalo, ovšem v tom spěchu a takto vyplašená nemám moc čas na prohlídku . Za okamžik už jsem v provizorním "úkrytu" pod stolem a i mě neunikne dusot nohou stráží, kteří mne sem následovali. Tak a jsem v pasti, no gratuluji Robyn... příště by jsi měla běžet OD stavení ne K němu. Zvlášť, když to stavení je hrad. Co teď? V duchu si vynadám a pohled mi těká z dveří, na muže který vstal a zase zpět. Jsem si skoro jistá, že muž prostě pustí stráže dovnitř a stráže se mě pokusí odvést. Tím pádem mě dost překvapí odpověď mého ne zrovna dobrovolného hostitele, dokonce natolik, že mi to nedá a trochu povylezu z pod stolu, ale ne úplně. Copak to děláte... A jestlipak by jste takhle reagoval i kdyby jste věděl, co jsem zač. Malinko nakloním hlavu na stranu a chvíli si jej prohlížím a sleduji jak strážím dokonce i zaplatí a ti pak k mému údivu odcházejí. Párkrát trochu překvapeně zamrkám a sleduji jak se muž otočí s rukama založenýma na hrudi. Až teď si jej mohu prohlédnout, i když nejspíš lépe, než by se na první setkání slušelo. Vypadal dost mladě a i pohledně, dokonce i s tím vrabčím hnízdem na hlavě. Dokonce se mu i na chvíli zadívám do těch modrých očí, které mi připomínají denní oblohu, jenž jsem už přes rok neviděla. Na tu chvilku i přestanu napůl vnímat, takže mi jeho slova dojdou až když vykročí ke stolu, pod který s jeho prvním krokem k němu zase rychle zajedu až se přitom stihnu praštit hlavou o onen stůl. Opět se natisknu až ke stěně a sleduji jeho pomalé kroky směřující ke stolu. Dlužnicí... nejspíš ano... to abych se ho pokusila nezakousnout... Pomyslím si zatím co si promnu hlavu na místě kam jsem se praštila. Ovšem, přesto, jak se zachoval, čím blíž je neznámí mladík ke stolu, tím víc se tisknu ke stěně. Pořád je to člověk, tedy nejspíš takže když ke mě natáhne ruku, ani mě nenapadne ji přijímout, byť se nezdá, že by mi chtěl něco udělat, určitě je to jen tím, že nevím co jsem zač. Ale pro zatím si netroufnu svoji teorii ověřovat a raději tak zůstanu skryta pod stolem, lehce se chvějící s očima upřenýma na muže, jenž mě zachránil před strážemi. Pro zatím mu ani neodpovím na jeho otázku, ani nevím zda bych to dokázala, vždyť už je to doba co jsem s někým mluvila. Nejspíš by se mi hlas zasekl v hrdle, navíc, co bych mu řekla? Promiňte, že jsem Vám sem tak vpadla, ale naháněli mě lovci upírů? To by bylo vážně pěkné antré. Pomyslím si s lehkým zavrtěním hlavou a raději zůstávám mlčet a dál na něj upírám své černé oči.

Stále mlčíc a schovaná pod stolem sleduji muže, který si konečně hodil něco na sebe. Ne, že by se na něj špatně dívalo nebo tak, ale... no... nebudu ho tu přece okukovat, to by bylo dost neslušné. Sice si ji nezapnul, ale lepší něco než... no, než tu pobíhat skoro nahý a dávat mi tím hooodně dobrý výhled. Ještě bych z něj dostala hlad nebo chuť a to i když jsem dnes po jídle. Lehce se při té představě otřesu, snad se zvládnu udržet. Zaslechnu jeho syknutí když se praštím do hlavy i jeho následující slova nyní už s pohledem opět upřeným na něm. Hm... vy mě možná ne, ale já Vás bych mohla. Projede mi při jeho slovech myslí, takže tentokrát se dočká alespoň nějaké odpovědi a to lehkého zavrtění hlavou. A taky ještě většího natisknutí na stěnu a to jsem si myslela, že už to víc nejde. Kdepak, odsud mě jen tak nedostane, ne, že bych se tu cítila úplně bezpečně, ale alespoň trochu krytá ano. Ještě si stáhnu své bosé nohy pod šaty a dál upřeně sleduji muže před sebou. Když kýchne, trochu nadskočím leknutím, díky čemuž se zase praštím o stůl při čemž jen velmi tiše syknu. Povedlo se mi totiž praštit do toho samého místa co předtím. Ale i tak si všimnu, že si otírá nos a podle toho kýchnutí mi dojde, že mu asi nebude zrovna nejlíp. Malinko nakloním hlavu na stranu a tak nějak zkoumavě i když opatrně si ho prohlížím, stále však natisknutá ke stěně. Tak nějak na mě příjde lítost nad tím, že jsem onoho muže vyrušila i nad jeho nemocí, ale nad tím vším stále vyhrává nedůvěra k lidem. Mlčky ho sleduji a poslouchám, i když mi ukáže holé ruce. Lehce při tom nakloním hlavu na druhou stranu, možná, ale jen možná bych vážně měl vylézt, ale netroufám si. Na chvíli pootevřu ústa, s tím, že mu odpovím, že ani já jemu nechci ublížit, ale nic z nich nevyjde. Ústa tedy zase zavřu a sklopím pohled do země.

Ne, že bych neznámého chtěla obtěžovat, to ani v nejmenším, ale má nedůvěra k lidem je poměrně hluboce zakořeněná, takže ani netrpělivost mladě vypadajícího muže mě z pod stolu nevyžene. Ne, dokud je tak blízko ovšem stačí jediný vyčítavý pohled abych sklopila svůj zrak do země a chybu si uvědomila i když je to částečně i tím, čím jsem se před rokem stala a že to prostě tak úplně neovládám, musím se víc snažit. To už následuje další rána do stolu a mé ještě těsnější natisknutí ke zdi, je možná i poznat že se to ve mě pere - zvědavost se strachem a naopak. K tomu abych se alespoň trochu zklidnila však stačí málo čehož si lze povšimnout a to aby se muž ode mne vzdálil a sám se choval klidně Když si totiž sedne na postel a začne si číst, trochu z pod stolu opět vylezu byť pomalu a se vší opatrností, což by viděl za předpokladu, že by neměl nos zabořený v knize. Ovšem místo toho abych hned utekla, se začnu zvídavě rozhlížet okolo, až teď si všimnu kolik knih a různých udělátek tu ve skutečnosti je a i onoho výhledu na oblohu. Možná bych i vstala a podívala se na některé ty zajímavé věcičky blíže jenže... jenže to by se nesměl začat zvedat stůl. Co to sakra... Vylekaně vykulím očí a začnu pozpátku, stále sedíc couvat. Žel nemám oči vzadu takže nevidím, že mířím přímo k té posteli na níž muž sedí, takže do ní nechtíc narazím i když to není tak silné jako ty rány do stolu. A byť nepotřebuji dýchat, zdá se, že mě zvedající se stůl vyděsil natolik, že jsem opět začala zprudka oddechovat. A ani fakt, že mě zastavila postel neodtrhl můh pohled z onoho stolu, trochu jako bych přestala okolí vnímat a mým středobodem dění byl ten zatracený levitující stůl.

Jak couvu a můj pohled je zakotvený na onom stolu, nevšimnu si co má muž za mnou za lubem. Tím pádem, když mě chytí kolem pasu, trhnu sebou leknutím a div nevyskočím z kůže. Po tomto leknutí však ztuhnu, když si tak nějak můj mozek pomalu uvědomuje co se stalo. To však rozhodně neznamená, že bych ho neslyšela, ačkoli se stále trochu třesu z toho šoku, který mi vznášející se stůl způsobil i když byl teď zpět na svém místě. "Pusťte, prosím... já... Vám nechci ublížit... a opravdu mě mrzí, že jsem sem takto vpadla." Pronesu tiše, plaše, trochu chraplavě a přiškrceně tím, jak jsem hlas dlouho nepoužívala a nejspíš i strachem byť muž tvrdil, že mi neublíží.Nejspíš bych se i uklidnila, ale zmíňka svítání mi v tom moc nepomůže, mé oči se upnou v hrůze k obloze, která byla vidět za oknem, tohle do úkrytu zjevně nestihnu i kdybych běžela jak nejrychleji svedu. "To ne..." Hlesnu ještě o něco tišeji div se mi nepodlomí kolena, byla jsem v pasti a co hůř nebyla jsem v ní sama. Nemohu teď jít ven a zároveň nebylo ani bezpečné abych tu setrvala, to ve mě vyvolávalo snad větší paniku, než ti lovci. "Ne...nechci tu zůstat bydlet... to Vás ujišťuji... ovšem.. nemohu ve dne ven... zrovna tak není dobré abych tu zůstala, kvůli Vaší bezpečnosti..." Pokusím se zakoktáním velmi tichým hlasem vysvětlit, i když ani to nevím jak moc dobrý je nápad, ale co mi zbývá. Ani se neodvažuji pohnout, natož se mu vysmeknout i když bych to možná zvládla, opravdu mu nechci něco udělat a vzhledem k tomu, že svoji sílu ne vždy ovládám, mohla bych mu něco udělat aniž bych opravdu chtěla.

Cítím, že mě chytil, nikdo třetí tu není takže je jasné, že to musí být on. Ovšem ztuhnu a radši se ani neodvažuji pohnout, nevím totiž, jestli bych mu neublížila. A jelikož se opravdu nezdá, že by jí chtěl ublížit, nerada by mu něco provedla byť neúmyslně. Ovšem, pokud by jí opravdu ublížit chtěl, což už klidně mohl udělat, tak by si to líbit nenechala a dopadlo by to nejspíš nepěkně pro oba dva. Jako by však nestačilo to leknutí z toho že mě chytil, u čehož mi neušel jeho potutelný smích, teď ještě takové oslovení, tak nějak mi to krev na chvíli přesměruje do tváří, jsem tedy celkem ráda, že jsem k němu zády a ne čelem. "Sama nevím... nechtěla jsem jim dát šanci dostat se tak blízko abych to zjišťovala...ale zločinec nejsem..." Pronesu stále tiše a chraptivě, zřejmě to nějakou dobu potrvá, než budu mluvit normálně, pokud na to někdy dojde. Neměla jsem zrovna moc důvodů mluvit. Ovšem, stále se poněkud chvěji a mé oči nyní pozorují onen kužel slunečních paprsků, které se mi vůbec nelíbí nehledě na to, že i tohle jemné světlo mi nedělá nejlépe na oči. "To by jste ale nejspíš měl... bylo by to pro Vás bezpečnější..." Dodám tiše na jeho poznámku, jistě ta představa se mi nelíbí, ale to ani ta, že bych neznámému ublížila, zvlášť když mi takto pomohl, což pořád nějak nechápu proč. Je to pro mě dost nezvyk, skoro by se dalo říct, že další šok, jen o něco příjemnější než levitující stůl. Snad i proto nic nenamítám, když mě otočí k sobě čelem, ačkoliv okamžitě sklopím zrak k zemi, ale nepokouším se mu vysmeknout, nebo utéct, stejně bych teď neměla kam. Lehce si při jeho otázce skousnu ret, jistě mu to došlo z toho co jsem řekla, ale i tak jsem musela uznat, že je bystrý. Nezdálo se to ale ne každý by si dal dvě a dvě dohromady. Lehce zavrtím hlavou, opravdu se mi moc mluvit nechce, ale něco mu přecijen dlužím, dost možná takovou maličkost jakou je můj život. "Rok.... a myslím, že byli... nejsem si však jistá na sto procent." Opět pronesu velmi tiše a chraplavě, pohled stále nechávám sklopený do země a také se pořád lehce chvěji, ovšem, jsem už o poznání klidnější... i když to slunce... a taky jeho ucpaný nos, možná i to byl důvod, proč jsem mu po krku nešla, tedy kromě faktu, že jsem byla "po jídle" a že se mi nesnažil ublížit. Dokonce bych podle toho, jak mi palcem přejel po paži řekla, že se spíš snažil mě zklidnit. Stejně ale musím působit jako vyděšené zvíře v pasti, tak jsem se i tak trochu cítila i přes jeho ujišťování. Při jeho poslední otázce opatrně a trochu překvapeně zvednu oči, sice se choval vlídně ale i tak tohle pro mě bylo nečekané. "Děkuji, jste velmi laskav... já... Vám to nemám jak vrátit a ani nemohu zaručit, že budete v bezpečí... a přitom by jste měl odpočívat..." Hlesnu snad ještě tišeji chraplavým hlasem. Rozpačitě se usměji nad jeho dalšími slovy, ovšem, rozhodně se tu jako doma chovat nehodlám, když jsem volná a dostanu tohle jeho svolení prostě se posadím na zem vedle postele a schovám si nohy pod šaty. "Mé jméno je Robyn... alespoň to málo Vám za tu záchranu mohu sdělit... pokud Vás nenapadne jiná otázka." Dodám po chvilce poněkud nesměle, stále tiše a chraplavě. Chvíli svůj zrak opět upnu na jemný kužel slunečního světla, ale pak se začnu po pokoji rozhlížet a můj se zastaví na stole a na všech těch udělátkách, i tak ale setrvám na místě. "Nač to vše máte, pokud se mohu zeptat?" Nebyla jsem si jistá, jestli je vůbec vhodné se na něco ptát, ale... strávíme spolu celý den a ty věcičky na stole vypadají zajímavě.

Tiše si povzdechnu a provinile sklopím hlavu, v tom, že to nebylo zrovna chytré měl muž pravdu... ale tahle zbrklost se mě prostě od proměny držela a nejspíš ještě nějakou chvíli bude. "Zpanikařila jsem... omlouvám se..." Pronesu tiše chraplavým hlasem a téměř cítím, jak mi při tom znovu rudnou tváře, byť ton, kterým to zatím neznámý řekl se nezdál jako výsměšný či vyčítavý... u lidí jsem si nějakou dobu prostě nebyla jistá ničím. Pod jeho tázavým pohledem se mi do tváří přesune ještě víc krve a plaše zabodnu černé oči do země, nakonec však přiznám, nebo spíše potvrdím co jsem zač i jak dlouho.
Po puštění se mu pokusím poděkovat, ale tak nějak to přejde mávnutím rukou a nejspíš si ze mě pokouší trochu utahovat ovšem, nejsem si tím jistá, takže se jen rozpačitě usměji sledijíc jak zatahuje závěs. "Ah tak...." Moje společenské schopnosti a i ty co se týkají rozeznávání žertů a podobně jsou tak trochu... rozbité... a nejsem si v nich jistá snad téměř ničím. Následně se prostě posadím k posteli, ani mě nenapadne, že by to bylo nějak nevhodné. Lehce na jeho další slova zavrtím hlavou. "Já Vám ublížit nechci... prostě to... neumím tak úplně ovládat... ale udělám co budu moct abych Vám nic neprovedla." Tiše si povzdechnu a zadívám se na něj když se chce, na poprvé neúspěšně, představit. Při tom kýchnutí se zatvářím soucitně, vážně by měl zůstat v posteli. "Astrolog... to zná zajímavě." Pronesu tiše s chraptěním po jeho vysvětlení a malinko nakloním hlavu na stranu, vypadá to, že ve mě tak nějak víc probouzí zvědavost než strach. Dokonce i opatrně vstanu a lehkým, opatrným krokem ke knihám přejdu, nebo bych spíš přešla, ale zastavím se na místě když uslyším jeho zakašlání při čemž se otočím zpět na muže. "Nejspíš... by jste měl... zůstat v posteli. Nezníte nejlépe... pokud mi řeknete co potřebujete donést a kde to je, klidně Vám to podám, pokud budete chtít." Pronesu tím samým tichým chraplavým hlasem, stále trochu plaše, ale vykouzlím na rtech aspoň malý ovšem upřímný úsměv. Klidně pak čekám, zda bude chtít pomoct nebo ne, jsem asi tak no... o sedmdesát až osmdesát procent klidnější než když jsem sem vpadla a opravdu ráda bych mu jeho laskavost oplatila. Uhořet se mi zatím opravdu nechtělo a ten jeho kašel... opravdu by měl zůstat ležet pokud může.