Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

Její tvář, už tak bledá sama o sobě od vyčerpání, zbělela ještě o jeden odstín navrch. "Černí... Če-černí jezdci..." Nebylo třeba dodávat dalších slov, každý na hradě i mimo něj věděl, co znamenalo ono jméno vyslovené byť jen v myšlenkách, natož nahlas. Elitní jednotka normanských vojáků topící se v krutosti vyzdvižené proti nepřátelům a vítězné kořistí, jíž se stali ingwirthští obyvatelé. Historie se opakovala, další očištění ve jménu božím, jen tentokrát nezamířil nikdo na východ, aby se těmi nejdrsnějšími způsoby zbavili bezvěrců, jak je nazývali, ale na sever, do Irska vyznávajícího přírodní bohy, nikoliv jen toho jednoho, jak kladla církev na ramena ostatním. Zděšené polknutí utlumilo její hlas natolik, aby nebyla v další chvíli schopna popadnout dech. Zbytky ulpívaly na rtech, sama nebyla schopna myslet na nic jiného než na trest, který ji po tomto postihne. "Začali se dohadovat, prve o dokumentech, které jsem na příkaz paní v jejich doprovodu odnášela na hrad a-... a poté..." Ne, nemohla to vyslovit, její pohled však zodpovídal nemálo otázek. To zoufalství, čiré a nefalšované, promítalo veškeré obavy do životní podoby. Hnědá, ve tmě téměř černá kukadla zalévaly první slzy strachu pramenícího z čisté zloby na sebe sama, z dlouho potlačované hysterie, kterou byla nucena ukrývat, aby vůbec přežila mezi těmi ničemy, jejichž nenechavé prsty už málem stály za vyvoláním rvačky o kořist. O dívku, co se nechtěla vzdát své nevinnosti ve prospěch dalších dnů po boku odporných pobudů a jejich dechu páchnoucího po krvi. Někdy se budila ze spaní s potlačovaným výkřikem na rtech - to noční můra ji probouzela ze sna v podobě rukou sápajících se po jejím těle. Že to vše byla iluze, pouhá hra mysli, pochopila brzo. Přesto jí ony představy nenechávaly chladnou.

"My-myslím, že touží... po ženě. Po... dívce. A já pro ně budu snadnou kořistí. Neumím se bránit, ačkoliv mě to má paní učila, byť jen velmi rychle, a-ale nemám u sebe žádnou zbraň a nechci... nechci...," přerušila svůj projev zničeně, hledaje ta správná slova, jež by nejraději ze všeho pohřbila hluboko pod zemí. "Nechci, aby mne připravili o to jediné, co mi zbylo," vydechne zničeně. Připomínala malé dítko, holčičku potřebující se skrýt za matčinou sukní, neboť právě tam jí nic hrozit nemůže. Jenže ochranná křídla zmizela, rozplynula se v prach a otupělou vzpomínku na lepší časy. Zůstala jí pouze lady Angelique a ani ta nad ní nebude bdít věčně. Jednou... jednoho dne se jí nedostane toho práva býti ochraňovanou a skončí jako kus masa hozený napospas vlkům. Příšerná představa, natolik příšerná, aby se María začala chvět zimou prostupující celým jejím horkokrevným tělem.

V dalším momentě jen zavrtěla hlavou, viditelně znejistěná jeho chrabrými úmysly. Riskovat život pro pouhou cizinku? Pro dívku, jejíž jméno ani neznal? Ne, neměla za to, že by mu byla povědomá, na to se jejich kasty příliš odlišovaly, spojovalo je nanejvýš pouto šlechtické, přičemž tmavooká květinka pouze sloužila u vysoce postavené ženy zatímco on? Měl vše, než mu to bylo sebráno. Než přišel o postavení a spolu s tím i hrdost. "Ne, to po tobě nemůžu chtít, to je... to je... estupidez!" Ve zlobě, kdo ví odkud se zjevující z čista jasna, vyjekla prudce vůči tomuto návrhu - leč pozdě, jak se ukázalo. Stačilo jedno chňapnutí, jeden prudší pohyb, co jí div nevyvedl z rovnováhy, aby jej následovala do prvních dveří, které se za nimi zavřely. María se zbylými kroky dopotácela doprostřed místnosti, rozhlížeje se po fantaskním sále připomínajícím pokoj z bardových písní a vyprávění. Tolik knih pohromadě neviděla ani u lady Angelique, své paní, zde se jich muselo nacházet tak desetkrát více. Svitky rozložené po stolech, mapy zemí a vod či neprozkoumaných ostrůvků. Malby vykreslující uplynulé dějiny. Nádhera beroucí dech a že jí ho v plicích tolik nezůstalo. Okouzlená úchvatným zátiším klesla očima z vrchních polic na muže opírajícího se o dveře. V přítmí chodby si sotva mohla všimnout jeho rysů, nyní jí červánky pohrávající si s nástupem večera dopomáhaly rozeznat jednotlivé kontury tváře. Byl... pohledný. Velmi pohledný, avšak strhané rysy prozrazovaly přílišnou zátěž v posledních několika dnech. Jevil se i pohuble, košile mu visela v ramenou, patrně se mu dostávalo menších přídělů jídla. Ani sama María na tom nebyla nejlépe, na druhou stranu se stále jevila jako dobře živená mladá dívka, ač s poněkud pobledlejší tváří a pohmožděninami na krku. "Proč... proč jsi to udělal? Neznáš mě. A já... tebe. Jak můžeš vědět... že to není léčka?" Tichým hlasem navrhla možnost, na níž nejspíš nikdo nepomyslel. Jak by mohl tušit, že se nejedná o chyták a za chvíli se dveře nevyvrátí pod silnými ranami vojáků nových královen, aby ho odvlekli v poutech na popraviště? "Tedy... není to tak. J-já jsem od lady Angelique a-..." V té chvíli zmlkne. Jako jedna z mála lidí si její paní uchovala dobré postavení, o majetku nemluvě. Znal ji snad? Mohl by ji znát? "Nejsem zrádce, sire. Jsem jen dívka, která slouží své paní, protože... nic jiného jí nezůstalo. Krom nevinnosti." A tu se jí pokoušeli všemi možnými způsoby sebrat. Tvrdá realita, příliš krutá na mladé děvčátko. Jenže z Maríi už dívka neměla být, měla se stát ženou.

"Počkám." Prohodil klidně a pomalu ruku z jejího ramene stáhnul. "Ten pes je tvůj, viď?" Zeptal se a sám pro sebe přikývl. Dívka by mu to ve svém očividném strachu stejně zapřela, nebo by neřekla vůbec nic. "Vem ho a to šití s sebou. Alespoň ti ten čas rychleji uteče." Dodal a otočil se směrem k hlavníu sálu. "To, že počkám ale neznamená, že budu čekat věčnost. Posbírat pár věcí a psa snad nebude trvat tak dlouho, nebo ano?" Jeho ledově modré oči byly snad to jediné, co z něj bylo ve tmě možné zahlédnout. Neměl jí to za zlé. Doby, kdy mohla žít na Ingwirthu v klidu byly ty tam. On sám jí neměl důvod ublížit, ale to dívka nevěděla. Stejně tak však neměl sebemenší důvod ji chránit před někým jiným, pokud by se jí dotyčný nesnažil ublížit jemu na očích. 

Její vzhled ho pochopitelně zaujal, ale ne v negativním, nebo jakkoli zvráceném slova smyslu. Přestože sám nebyl Černým Jezdcem o nic méně, než jeho druhové, tudíž trávil víc času v sedle a bitvách, než s ženami, onen perverzní přístup k ženám, který si s sebou řada z nich nesla nikdy nesdílel. Ne že by tedy věřil na pravou lásku, nebo se nějak omezoval ve svých tělesných potřebách, ale přístup některých z jeho mužů, kteří se v obzvlášť vypjatých situacích chovali jako dobytek shledával stejně odpornou, jako většina lidí. Rozdíl však byl v tom, že byl ochoten jejich výstřelky tolerovat, jelikož byli schopnými vojáky a v bitvě se na ně mohl spolehnout. Takhle si jen u dívky udělal pomyslnou značku ohledně vzhledu, aby si ji lépe zapamatoval, to však bylo vše.

Opravdu nemusela více dodávat, naopak jen potvrdila jeho podezření. V její blízkosti toužil ještě více zbavit se obojku na svém hrdle. Cítil jak jeho hněv naráží do bariéry, neschopen nakrmit vlka, jež se nacházel daleko za ní. Někdy měl pocit, že ho slýchává... Dost možná to byly jen přeludy. Přeludy jež jeho mysl pohlcovaly každým dnem, stejně jako prázdnota. Bylo to jako by se znovu ocitl ve svaté zemi, jen na opačné straně, ne mezi křižáky, ale jako bezvěrec, přestože odjakživa věřil jen v jednoho Boha. Jenže prozřel a přestal odsuzovat jiná náboženství, každý měl přeci právo věřit v to, co chtěl. Jenže obojku se zbavit nebylo možné, zkoušel to, každý den...
Naslouchal jejím slovům, snažíc se pochytit vše co mu říká, zatímco mu obličej zahalil stín a v očích se pomalu rozhořívaly plameny. Bylo mu jasné, o co těm sadistickým zmetkům šlo, nemusela to ani vyslovit. Něco uvnitř něj zatoužilo setřít jí slzy, ale dříve nežli byť jen pohnul rukou, si to rozmyslel. Nechtěl ji vylekat ještě více, vždyť to byla ještě holčička. O to hůř, když pokračovala ve svém monologu, musel stisknout dlaně v pěti. Nechal ji, aby ze sebe dostala vše, co potřebovala, neskákal jí do řeči. Netušil proč, co jej k tomu vede, ale toužil ji ukrýt ve své náruči... Instinkt a svědomí mu veleli, aby chránil slabší. "A taky že nepřipraví," pronesl odhodlaně, nežli ji i přes protesty odvlekl do zapomenuté knihovny. Měl vše? Tím si nebyl jistý, snad na pár chvil tomu uvěřil, když měl po svém boku Emme a sloužil moudré královně, ale to všechno je pryč, bylo mu to vzato... Stejně jako před desetiletími přišel o rodiče, domov, a Marien, potom co se vrátil ze Svaté země. Jako dítě a hloupý mladíček měl vše, to ano. Tehdy mu nic nechybělo a taky ve válce hodně rychle dopěl a prozřel. A když si odmyslel všechny ty rány, které mu osud uštědřil a které si sebou nesl, nechybělo mu nic ani zde za vlády královny Jasmine, ale komu ano? Nikdo nestrádal. Osud měl opravdu špatný smysl pro humor a rád se opakoval, nebo jen chtěl ukázat, že umí být ještě krutější, znovu přišel o vše co miloval a stejně tak celé království, ale zvláštním způsobem se ho to tentokrát nedotýkalo, ne tak jako dříve.
Bylo to klidné místo, a jako by v něm zůstal královnin duch, nestihla jej prostoupit jinak všudypřítomná temnota. Věděl o něm z jednoho prostého důvodu, nežil tady zase tak krátkou dobu, aby hrad nestihl trochu prozkoumat. Rád se sem uchyloval, když měl trochu času a četl v knihách a svazcích, které tu byly k nalezení. Keltové byli v mnohém obdivuhodní. A pak moc dobře věděl, že sem nikdo z výše postavených Normanů nepřijde, neboť knihovna byla v plánech hradu zaznamenána jen jako jakýsi kumbálek na harampádí sloužící k úklidu. Jeho oči však nebloudily po místnosti a jejích krásách, na to ji již znal moc dobře, od chvíle, co za nimi zavřel si prohlížel tu vystrašenou dívenku. Možná byla ještě z části dítě, ale musel by bát úplně slepý, aby si nepovšiml jejího půvabu. Vlasy jí splývaly ve vlnách podél bledého obličeje, jemuž vévodily tmavě hnědá kukadla, ve kterých bylo víc než snadné se utopit. A nevinnost, která se v nich zrcadlila, mu nedovolila o ní zapochybovat ani po tom, co začala mluvit o možné léčce. Ne, opravdu na to ani na okamžik nepomyslel, ale děs v jejích očích by nikdo nedokázal zahrát, ten byl příliš skutečný, stejně jako slzy, jež jí na chodbě skanuly po tvářích. Přesto mlčel a neodpovídal, jen ji nechal dál mluvit. Dokud neumlkla. Zmínka o lady Angelique jej zarazila, ano znal ji, ale zmiňovat se o tom moc nechtěl. "Neříkej mi tak děvče, nejsem o nic výš postavený jak ty," zamručel a tak konečně otevřel doposud zavřená ústa. "Nevím, prostě věřím tvým očím," dodal, aby konečně zodpověděl její otázku, načež k ní napřáhl mozolnatou ruku. "Jsem Archer," představil se ve víře, že tím třeba získá trochu její důvěry, když bude znát jeho jméno.

Pravý hrdina? Spíše blázen, hlupák, co se snadno nechával strhnout emocemi. Neschopen ohnout hřbet před novými vládkyněmi, přišel o svou vlčí podstatu a tím i výhodu překvapení. Mohl někde naplánovat vzpouru. Ale takové věci mu vždy docházely až příliš pozdě, byl na to příliš divoký, příliš impulzivní. "Protože jim to nedovolím," odvětil a plamínek v jeho očích se rozhořel v divoký oheň, ačkoli to bylo opravdu úsměvné, s ohledem na fakt, že s obojkem byl jen normální člověk a většina černých byli upíři a vlkodlaci. Na druhou stranu, když si něco umanul, jen máloco mu v tom zabránilo. Tvrdohlavost patřila také patřila k jeho hlavním povahovým rysům, dokázal ji dovést téměř k dokonalosti.
Nelíbilo se mu co říkala, proto nespokojeně hleděl do její tváře, když před ním klopila pohled, vlastně i potom, co mu věnovala upřímný, byť posmutnělý úsměv. Překrásný úsměv. "Nemyslím... vlastně se mýlíš, já už nemám co ztratit, na rozdíl od tebe," ozval se jeho tichý chraplavý hlas. Byla to pravda, už si prožil, na rozdíl od ní, dlouhý život, nehledě na to, jak moc tragický byl, ale ona? Byla tak mladinká, tak nezkažená... "Jsi půvabná mladá dáma s životem před sebou, nezahazuj jej ani nic jiného, co ti patří tak snadno," dodal se zvláštní naléhavostí a pokusil se také pousmát, zatímco si ji prohlížel, s neskrývaným zájmem, avšak nikterak vlezle.
Opět utichl, když si dívka stejně tvrdohlavě, jako to uměl on sám, stála za svým. A celý se napjal, když se zmínila o Emmeline. Poprvé za tu dobu, co spolu stáli v knihovně, sklopil oči k zemi, snažíc se zadusit vzpomínku na ni. To se mu nakonec přeci jen povedlo, tedy alespoň z části. "Teď už je všechno jinak," zamumlal, když k ní opět zvedl pohled.
Tváře jí znachověly, po tom co jí konečně zodpověděl otázky, které ze sebe sypala jednu za druhou, až se těžko věřilo, že je to tatáž dívka, jako ta, která tu teď jen na prázdno otevírala své plné rtíky. "Ano, tvým nevinným očím," usmál se znovu, nežli se jí představil. Jakmile se dozvěděl její jméno, naučeně se mu uklonila, zarážejíc se, když si povšimla jeho ruky, kterou mu vzápětí s rozpaky jemně stiskla. Stisk jí opatrně oplatil, stahujíc její ručku ke svým ústům, vychování se šatně zapomíná, a tak ji letmo políbil na hřbet ruky. "Rád tě poznávám Marío," věnoval jí, pro něj kdysi tak typický, okouzlující úsměv, načež jí ručku pomalu pustil. "Také, že tady napořád nezůstaneme," pokrčil rameny a trochu se uchechtl, odlepujíc se ode dveří, aby se o krok přiblížil k ní. "Až tví pronásledovatelé projdou, okamžik počkáme a pak tě vyvedu z hradu ven," vysvětlil jí a pomalu ji pohladil hřbetem své ruky po jemné tváři.

Lidský život mě nejspíš nikdy nepřestane uchvacovat svou zoufalou potřebou existovat. Vyplňovat prázdný prostor, zoufale se sápat po něčí pozornosti, ubíjet se bludy o vlastní důležitosti, přičemž stačilo málo, obyčejný pohyb zápěstí, aby žár v očích lusknutím prstů vyhasl nadobro pohlcený tmou. Mnohdy si nebyli vědomi nedůležitosti, netušíc, kam to vlastně patří. Neradi skláněli hlavu, stačilo je však zastrašit a prakticky všichni do jednoho se proměnili v poslušné ovečky třesoucí se strachem. Podobný pocit jsem dlouho, už příliš dlouho nezažil. Zdálo se to tak dávno, že jsem už bezpochyby zapomněl onu chuť na jazyku, vrásky mi to ale nepřidělávalo. Mělo by? Ne, na to jsem se cítil příliš jistý sám sebou a vlastní vychytralostí. Mazaná liška vyvlékající se z každého pokusu o polapení, z každé smyčky, co by se jí měla stáhnout okolo tlapky. Nahlas nejspíš nikdy nebudu tvrdit nic o své dokonalosti, zato v duchu si prohru nepřipouštím. Vše je pouhá přetvářka, obyčejná hra na kočku a myš, v níž sehrávám roli predátora zatímco kořist? Ta mi neunikne mezi prsty, to nedovolím.

Povzdech rozvibroval rty při pohledu na mrtvolu sesunutou ve ztemnělém koutě chodby, mladou dívku s příliš měkkým srdcem, jehož slabá síla nevydržela nápor krmících se upírů. Kolik chlapů si ji dalo přede mnou jako hlavní chod, dezert a pohár vína naráz? Dle stop na odhaleném krku, rameni skrytém pod volnou košilí a předloktí posetém řadou otisků od zubů bych byl ochoten tvrdit, že půl tuctu. Tělesné funkce vypověděly při pohledu na dalšího muže s poněkud špičatějšími tesáky, což netvrdím, že nebyla moje chyba - mohl jsem se tvářit o něco méně hladově, ale žaludku neporučíš. A zvláště pak ne ve chvíli, kdy jsem do sebe lil jeden pohár vína za druhým, naslouchaje tichu v krčmě, kde hudebníci vyhrávali pouze z povinnosti a místní po sobě nanejvýš nervózně házeli pohledem s očividným strachem. Každý se bál nahlas promluvit, aby náhodou nevyvolal nevoli u nových vládců, vládkyň spíše, jak by bylo vhodné označit dvě žhavá želízka v ohni. Divil jsem se jim? Ne, ani nějak ne. Na druhou stranu tvořili přímo nebesky nudnou společnost, s níž se nedalo nic dělat. Prakticky vylidněná putyka nerozdávala úsměvy a i ten můj pomalu ale jistě zvadl při pohledu na lidskou chásku, z níž zoufalství čpělo na deset kroků. Odtažité chování ve mně začínalo budit touhu někoho zaškrtit, aby atmosféra o něco pookřála, ačkoliv dle všeho by spíš ztuhla do podoby ledové kry. Ven jsem vyšel hladový, znuděný a viditelně nespokojený, aby se mi každý obloukem vyhýbal. Většinu času se mi na tváři projevovaly všechny ty falešné úsměvy, jejichž původ lidské oko nerozeznávalo a mnohdy ani ti s nadpřirozenými dary nebývali schopni rozluštit, co se mi honí hlavou. Věřili mým slovům, mému charisma, což je činilo slabými, hloupými a... krátce či déle na to i mrtvými. Žádná škoda, abych pravdu řekl, zasloužili si to. Jejich boj, ne můj.

Poslední pohled světlých očí dopadl na mrtvolně bledou služebnou s doširoka rozevřenýma, prázdnýma očima, v nichž jsem tu a tam byl schopen zahlédnout pohyb vlastního těla. Hezké děvče, ne tolik jako Joan, trochu pohublé na bocích a zadku, prsa skoro žádná. Zájem o ni uvadal úměrně zvyšujícímu se počtu sekund, které jsem strávil nad jejím tělem, než má ruka zničehonic vylétla vpřed, zastavujíc pacholka procházejícího kolem rychlými kroky. "Ty," oslovím ho způsobem, jaký bych na jeho místě neocenil. Rozdíl je ten, že já se nacházím mnohem výš v potravním řetězci než on za celý svůj život, ať už bude kdo ví jak dlouhý. "Postarej se o ni," houknu bez možnosti dát mu prostor položit otázku, jak nasvědčují pootevírající se ústa. Namísto toho je nemilosrdně pošoupnut směrem k mrtvole, přičemž mu, patrně hrůzou, unikl tichý výkřik vyznačující se rostoucí hrůzou v podobě zvýšené tepové frekvence. "A bez toho jekotu, není ti pět," zamrmlám lhostejně vůči zhmotněné panice, aniž by mou maličkost kdo ví jak zajímalo, zda mu skutečně pět je nebo už se nějakou tu dobu pohyboval ve vyšší lize. "A bez moče-... Ale no tak..." Skvrna rozšiřující se po nohavicích kalhot jen potvrzovala, že s mrtvolami patrně nepřišel do styku. A pokud, pak z hodně velké dálky a za hodně velké tmy. Nebo si možná myslel, že podobně naložím i s ním? "Lidi," ocením přízemní život syknutím, vyhýbaje se společnosti jednoho živého a jedné mrtvé ve stále se zvětšující vzdálenosti vyplněné pouze jemným klapotem podpatků jezdeckých holinek. Patetický povzdech? Z části ano, ale proč taky ne? Můžu si ho dovolit. Vážně jsou jak krysy, jen po sobě kálejí a močí a přináší tak akorát zkázu - nejlépe však sami sobě. Rychlou, překvapivě ladnou chůzí na vysokého muže, se mi povedlo dostat se dostatečně daleko, avšak pach chlapcovy moči mě stále štípal v nose. Automaticky zamířím za ženou, která mou přítomnost očekávala už před pár minutami. Odpustí mi pozdní příchod? Na setinu vteřiny zaváhám v kroku směrem k jejím komnatám, na tempu to však není zaznamenatelné. Vždycky si najdu dobrou výmluvu a teď? Teď to byla pravda. Těžko by mohla nadávat na ryzí upřímnost - alespoň do chvíle, než bych jí řekl, že v jistých šatech má příliš velký zadek. Troufl bych si? Bezesporu, ale s takovou verzí upřímnosti bych to příliš daleko nedotáhl. Zastavím až ve chvíli, kdy stojím před jejími dveřmi, upravujíce si rukávy koženého kabátce. No jo, tak trochu čekám, že se dveře před mou osobou rozevřou dokořán, ale ne každý den je posvícení.

Jaký to příjemný pocit pro jednou si nehrát na pokorného služebníčka s nahrbenými zády a rukou přichystanou ke klepání na tvrdé, bytelné dřevo obohacené kováním o různých motivech, které zřejmě měly charakterizovat historii a mocenské skutky předchozích vladařů a jejich nejmilovanějších příbuzných. Egoistické, což k mnoha současným obyvatelům komnat sedí, nikdo z nás není ochoten sklonit hlavu a hledět si pod nohy, všichni do jednoho držíme tělo hrdě a s noblesou, která nám byla přiřknuta. A kterou jsme si dobyvačně vzali ze stříbrného podnosu, jak jinak. Studené prsty sevřou ještě studenější kování zámku, vcházeje dovnitř bez viditelného zájmu si hrát na malého ublíženého parchanta kopajícího v koutě pomstu. Dokud mohu těžit na tomto písečku, hrabat si do své nory tolik bohatství a potřeb, kolik to jde, nehodlám se obracet zády k těm, kdo jsou natolik velkorysí a šlechetní, aby mou maličkost trpěli ve své blízkosti. Mazané, já vím.

Dveřmi se protáhnu překvapivě rychle na normálního člověka, za jakého bych snad mohl být ke své nelibosti přiřazován, dokud by má kůže nepocítila osten světla - v daný moment by veškerá humanoidní prezentace skončila v hnoji, kam bych se neohlédl. Proč také ano? Záda zůstávají bezpečně zapřená o chladnou kamennou zeď, oči plné nezájmu, lhostejné vůči situaci se služebnou a jejím němým strachem křičícím z pěkných očí. Vskutku povaha hodna rytíře. "A já čekal pohostinnost místních služtiček. Oba jsme v tomto boji prohráli, ma dame," ocením chladný přístup poznámkou s náznakem hravého sarkasmu v hlase, ačkoliv má tvář, podobně jako ta její, nenaznačuje naprosto nic. Pokud o mne bylo něco známo, pak že své emoce dokážu udržet pod kontrolou. Mnoho lidí, upírů i čarodějů se z mé osoby pokoušelo něco vyčíst, nějaký náznak úmyslů z podoby gest či postoje těla, leč nic nenacházeli - ke své smůle. Nemálo je to stálo život. Zato vlkodlaci a ta jejich občasná schopnost rozeznat úmysly mě neskutečně rozčilovala, naštěstí na takové se mi dařilo narážet jen zřídka kdy. "Možná bych tě měl poinformovat, že jedna ze služebných ležela před několika minutami zdechlá v chodbě za koši s prádlem. Předpokládám, že najdeš náhradu, ale ten způsob, jakým zemřela...," mlasknu o patro při vzpomínce na vyděšené, nyní již mlhou zahalené zorničky a chabý pokus o výkřik. Jako by ji někdo dokázal zachránit, jako by se snad někdo hodlal snažit a nasazovat krk pro někoho tak ubohého. "Muselo se na ni krmit více než šest upírů. A popravdě já se nechci dělit o... zbytky," naznačím více než ukázkově své odhodlání přežívat na něčem jiným než prakticky vyschlé dívce. "Zvlášť ne s takovými, co si po sobě ani neuklidí." Že chyba byla prakticky na jeho straně, to už do éteru nedodá, proč si taky kazit reputaci, i kdyby byla založená jen na samých výmyslech. "A než začneš s tím, mon cher, že se mám krmit na Joaně, tak bych ti velmi nerad připomínal její... řekněme postavení v jídelníčku." Jako jeden z mála jsem se pyšnil svým roztomilým zvířátkem sloužícím mi taktéž jako služebná a občasná milenka. Právě proto jí patřilo jisté privilegium a dovoloval jsem si z ní pít jen v opravdu vzácných případech. "Své drahocenné víno také nepiješ den za dnem, vychutnáváš si ho. Nemám pravdu?" Laškovně naznačím Morighan, že si ji vážím natolik, abych otevřeně nepronesl cosi o lidské stupiditě. Nebo v tomto ohledu čarodějnické. Viditelně však mým prvotním zájmem je postarat se o přísun nezkažené krve, až potom zábava v podobě podávání hlášení.