Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

Promluví lady, se kterou se nijak víc neznám ale usměju se na ni a pokrčím ramínky. "Myslím, že potřebují něco co ...nabijí do luků aby mohli střílet zdaleka..." Richie se nezmiňoval že by jim chyběly meče nebo podobné. A lidé v podhradí berou o ruce vidle, motyky a cokoliv jim přijde pod ruku, co jim taky zbývá, ale přitakám protože má recht. "No myslela jsem, že by pro začátek stačilo cokoliv špičatého připevinit na dřevěné klacíky...ale možná i nože a podobné by mohly vojákům pomoct, co myslíte?" Podívám se na onu lady a usměji se. Přejdu ke krbu, kde je takový ten špičatý pohrabáč a ukážu jim ho. Pokrčím ramínky. Jako oštěp, třeba? Co já vím, ale mám pocit, že umřu jeslti tu budu sedět jen s dámami a matkami, svírajícími plačíci děti. Sean je v košíku a sleduje očima, tak zelenýma, že mě bodá u srdce. Je stejný jako Richie... Pohalím ho po hlavičce a políbím ji. "Jdu po hradu sehnat něco co by se hodilo, půjdete se mnou mylady?" Zeptám se jí a kývnu ke dveřím, ať se rozhodne jak chce, zamířím do chodby a vím přesně kde najdu hodně dřevěných tyček, v prádelně, aby ne, používáme je na míchání prádla v kádích s louhem.

Ženy, které se rozhodly pomoci šly pro potřeby, které mhly při troše fantazie sloužit jako podpory hrotům a daly se do práce. Nebylo to mnoho ale zaměstnat svou mysl je rozhodně lepší, než čekat na smrt a obávat se o své milované. Zbrojířka gardy si přišla pro dvě nůše plné šípů, které byly sice podomácku udělané a ne všechny ideální, ale na pár salv to jistě postačí, běžela s nimi na hradby, kde je rozdala lučištníkům s příkazem aby pevné šípy šetřili na zásahy v bitvě a ty podoma vyrobené použili na salvy do cizí armády, kde nejde tolik o přesnost jako spíše o kobercový efekt. Ženy zůstaly v sále, kde měly vyčkat nejtěžší hodiny svých životů. Pojednou se z jednoho z krbů se ozvalo škrábání a skřípění... zvuky, které na odvaze nepřidají ani otrlému bojovníkovi.

Vše, co doposud znala, se změnilo v prach proplouvající mezi prsty, aniž by měla sebemenší šanci zachytit ty poslední útržky, ten poslední kousek dohasínající naděje postupně se scvrkávající na ubohoučký plamínek, který co nevidět zhasne docela. Vidět tu zkázu, v níž se proměnilo království ingwirthské, nyní zahalené do černého šálu utkaného ze strachu a smutku, ji nutilo třást se, chvět se po těle při myšlence na veškerá utrpení skrývající se za každým rohem. Na hladově vyhlížející bezbrannou kořist trnoucí strachem, jež bude hrůzou žadonit o život, dokud jí nebude bez milosti vzat tím nejhorším možným způsobem. Každý, kdo se obracel ve víře ke šťastnému konci, brzo začal rozeznávat svůj úděl a s hlavou sklopenou se podroboval příkazům vedeným shora, očima sledující zemi pod nohama. Ani María, tmavovlasá dívka, rodilá Irka, jíž v žilách kolovala prudká povaha temperamentních jižanů, nedokázala hrdě pozvednout hlavu a plivnout do tváře tomu, kdo se jí pokoušel ublížit. Jen díky síle ukryté pod něžně vyhlížející slupkou lady Angelique, její paní, dokázala procházet kolem Černých jezdců, elitní jednotky dvou nových královen, aniž by se jí dostalo něčeho horšího než občasného silnějšího stisku na paži či facce za pozdní vyřízení požadavků mužů ubytovaných pod střechou, kde se zhostila svých povinností, ač tentokrát nedobrovolně. Při každém pohybu trnula hrůzou, zda se tentokrát k ní jeden z mužů neobrátí s tím lačným pohledem slibujícím tak akorát její bolest, při níž by se kroutila na zemi se slzami stékajícími po tvářích a děsem odrážející se v tmavých kukadlech, často zčervenalých díky dlouhým proplakaným nocím. Změnu vlády nesla těžce, mnohem hůř než by si byla ochotna nahlas přiznat. Možná se pokoušela tvářit se nad věcí, pokaždé selhávala na celé čáře. Její oči a tvář prozrazovaly i ty nejniternější myšlenky, o emocích nemluvě, a jedině díky lady Angelique a jejím nařízením se z ní nestala lovná zvěř pro pobavení černě oděné posádky.

Dnešek však připomínal pohromu od prvního okamžiku, kdy procitla do šera sychravého dne. Drobné mrholení v pošmourném počasí odráželo dívčiny obavy, když se ráno pokoušela opláchnout ve studené vodě a smýt z těla zbytky včerejších hrůz. Část mužů se rozhodla dopřát si luxus v podobě horké koupele rovnou u lady Angelique a byla to María, kdo je musel připravovat, hrbíce se nad každým těžkým vědrem přelévaným do vany. Nucena je omývat se odvracela očima, což jí krátce na to bylo zakázáno, když si jeden z nich uvědomil umíněnost její nevinné povahy, díky čemuž si odnesla viditelnější pohmožděninu v místech, kde ji tehdy upír v uličce napadl. Čas od času se nedokázala ubránit kopírování tmavé podlitiny dlaní a prsty, sledujíc, jak pomalu mizela do chvil, než jí někdo další zbarvil pestřejšími odstíny. Jako by to byla její známka, cejch dávající najevo, komu patří. Komu slouží. Skrývaje ji pod tmavými vlnkami se začala oblékat do bílé košile, světle modré sukně a o několik odstínů tmavší šněrovačky, zahalujíce své tělo jak jen nejvíce dokázala. Poslední, co by si přála, by bylo stát se hračkou pro něčí pobavení. Jenže jak se ukázalo, dnešek se možná měl stát tím převratem v jejím životě - dalším z mnoha.

V doprovodu dvou členů posádky Černých jezdců, jednoho vlkodlaka a druhého upíra, se v pozdním odpoledni, kdy se slunce stále skrývalo za těžkými deštivými mračny, vydala do hradu předat jakési listiny od své paní, které si nikdo nepovolaný neměl přečíst. Cítila se jako vězeň mezi rozložitými těly válečníků, a jen těžko jim přizpůsobovala krok. Ač nechtěla, několikrát byla nucena se zastavit, popadaje dech, jelikož mdloby se jí měly co nevidět zhostit, útočící skrytě a nečekaně na její hlavu. Jedla čím dál tím méně, v noci hůř spávala čas od času ji zachvátila krize v podobě zvedajícího se žaludku, kdy se naprázdno dávila. Neznámá nemoc si postupně kradla všechnu její sílu, brala jí život, aniž by ji jakkoliv varovala před zhoubným koncem. Už tehdy se jí dostalo nespokojených pohledů a škubnutí za paži tak silně, až se div nerozvzlykala bolestí, když ji jeden z mužů táhl směrem k hradu, kam tak tak doklopýtala v obavách, co by se stalo, kdyby svou povinnost nesplnila. Tím to však končit nemělo - prve se strhly dohady na téma tajných listin, následovaná zjevným zájmem o samotnou mladičkou služebnou. Vyděšená María ani necekla, když se jeden z nich rozhodl zablokovat jí cestu napraženou paží, zatímco druhý se mu pokoušel odporovat s vidinou trestu od samotné lady Angelique, z níž oba měli respekt. Jen ten jeden, konkrétně upír, co si na ní už tehdy v uličce dělal zálusk a jen její paní mu v tom stačila zabránit, se nezdál být něčemu podobnému nakloněn a raději se rozhodl riskovat vlastní krk pro trochu pobavení. Rvačka se strhla rychle a dívce poskytla možnost utéct pryč od mužů, jejichž pravá podstata se začala projevovat naplno - všude plno ostrých zubů a drápů, nic příjemného na pohled. S hrůzou v očích se její nohy ujaly kroku, utíkaje poloprázdnými chodbami. Do chvíle, než vrazila do něčího těla, div se na místě nezapotácela.

Po dlouhé době se zase cítila, jako ptáček v kleci. Ach, jak ráda by roztáhla svá křidélka prolétla se. Někam daleko, kde jí nikdo nebude hledat. Ale bylo příliš pozdě na volání o pomoc, bylo po všem. Její drahý optimismus se v této době nijak nenaplnil a skoro by se dalo říci, že o něj začala přicházet. Bála se daleko více než před tím vším. Mlčela, protože se bála. Neudělala jediný krok navíc, protože se bála. Její oči sledovaly jen na neživé věci, protože se bála. Její shovívavost a plachost se každým dnem prohlubovali a ona mohla jen sledovat, jak její štěstí mizí v dáli. Uvidím jej snad ještě někdy? Jediný zdroj dobré nálady byla její fenka, kterou jí nechali. Lady měla chuť všechny roztrhat, když se k ní přiblížili, ale ona jí jen objala hlavičku a políbila jí mezi očička. Nemělo smysl bojovat a Diana nechtěla přijít ještě o její milovanou fenku. Nejdříve její domov, následně paní mistrová a nakonec její milovaný obchod. Ještě zbývalo, aby zabili Lady. Nepřežila by to, umřela by strachem a úzkostí. Puklo by jí srdce žalem.
Aby se alespoň chvíli uklidnila, nechala Lady, aby jí ležela na klíně a ona poslouchala, jak fence tluče srdíčko, zatímco jí hladila tlapičku. Dianino tělo se poslední dobou třáslo daleko více, než by si sama přála. Ostatní služebné se jí ptali, zda není nemocná. Ona sama nevěděla. Všechnu fyzickou bolest přestala vnímat, ale stačila by jedna rána z venčí a asi by se zhroutila. Byla jako porcelánová panenka; jediný prudký pohyb a měla by nenapravitelnou stopu. Vzpomínala na slova mnichů, smrtka, posel ďáblův. Všechno se to vracelo, všechny špatné vzpomínky. Jak ráda by je znovu zahnala...ale jak? Když pohlédla do zrcadla, možná by těm slovům i přikývla. Její kůže připomínala čistě napadaný sníh, snad ještě bledší, vlasy místy rozcuchané a kruhy pod očima dávaly najevo, jak je unavená. Očka se jí zavírala, když poslouchala Ladyno srdce. Byla to jako ukolébavka. Jen pár minut...jen malinkou chviličku...Bylo jí jedno, že na ní místy pršelo a byla jí zima. Ať si klidně prochladne, nikdo jí nebude postrádat. Jakoby její fenka věděla, že o tom přemýšlí, olízla jí ručku, která jí stále lehce šimrala pacičku. Ona si neuvědomovala, že pár očí jí sledovalo. Její exotický zjev nebyl očividně zvyk v Normandii. Je to jen slast po krvi...Nechtějí nic jiného.
"Diano!" zavolal na ni jedna služka, se kterou obvykle sloužila. Unaveně otevřela oči a pohlédla na ni. "Pojď, jinak ti ještě něco provedou." zamručela a pomohla drobounké dívce na nohy "Bohové, ty jsi celá promrzlá! Nastydneš!" Ale dívce to bylo úplně jedno. Smrt byla pro ni jediné příjemné východisko. Útěk byl pro ni zbytečný, špehové byli všude. Mlčky následovala starší ženu potom co si upravila sukni a políbila Lady s jemným zašeptáním "Počkej tu, za chvíli se vrátím."
Přišla s druhou služkou do trůnního sálu, kde ostatní začali uklízet. Tiše vzala špinavé talíře a šla směrem do kuchyně, kde je následně začala mýt. Kuchařky už dávno byly pryč, takže jí nezbývalo nic jiného, než udělat všechno sama. Ostatní služky jí se sympatií v očích přinesly další talíře a ona je tiše zbavila zbytků jídla. Kdo by si pomyslel, že švadlena první třídy bude mýt nádobí. Díky bohu, že si vzala své šití sebou, mohla si potom něco ušít. Její láska k šití nabrala ještě větších rozměrů, daleko rychleji se dostala k poslednímu talíři, který se leskl jako zrcadlo. Uklidila všechno nádobí na své místo a rychlím krokem směřovala do své komůrky, kde na ní čekala Lady. Každým krokem cítila, jak její šaty na ní visí. Musela si je trochu stáhnout. Rychlým, ale zároveň lehkým krokem procházela chodbami hradu a doufala, že nikoho nepotká.

Dlouhé tmavé kadeře připomínající lesknoucí vodopád v odstínu kaštanového dřeva, jí na krátký okamžik zahalily tvář bledou od namáhavé práce, při níž se pohybovala na nohou více než byla do této chvíle zvyklá. Něco jiného bylo pomáhat v kuchyni nikým neviděná a to druhé? Snažit se každému z Černých jezdců splnit jeho přání co nejrychleji, aby nepřilétl ostrý políček do tváře, přičemž by bezpochyby dopadla na kolena. Žádný z mužů ubytovaných u lady Angelique se nemohl měřit s rytíři, o jejichž ušlechtilé duši zpívali bardi, čest jim nic neříkala a pokud by to neměli zakázáno, jistě by se bez rozmyslu zmocnili jejího těla pro vlastní potěchu a touhu ublížit drobné, doposud nevinné dívce. Dech se krátil příliš rychle a možná se zdálo štěstím, že právě do někoho vrazila, ačkoliv prvotní panika zahalila všechny její smysly, instinkt jí velel vyrvat se dotyčnému z náručí a uprchnout tak daleko, jak jen to půjde, aby si zachránila holý život. Nic jiného jí už nezbývalo - rodina jí zemřela před očima. Otec byl příliš churavý a nelidské jednání připravilo jeho srdce o život, když jej zachvátila zástava, a matka v sobě nesla velký vzdor typický pro španělskou krev, což vedlo k její popravě. Předtím si však vojáci na jejím těle užili hodování dosytosti, přičemž se tu a tam nezapomněli o celém aktu zmínit i před její dcerou.

Strach se odrážel v hlubokých hnědých, téměř černých kukadlech, rozmazaná postava před ní kladla otázku plnou tichého zájmu, naléhavost v hlase ji nutila soustředit veškerou pozornost právě na něj a ne na nic jiného. Rychle zavrtěla hlavou z obavy, že by mohla svou myšlenkou pronesenou nahlas přijít k úrazu, zadýchaně popadaje alespoň špetku kyslíku, aby mohla promluvit. "N-n-ne, jsem... jsem v pořádku. J-já jen... J-já..." První vlny zjištění, čeho se mohla stát svědkem, se začaly přelévat přes chvějící se tělo a dívce tak unikl upřímný vzlyk. "Neměl bys tu být. O-oni sem přijdou, přijdou mě hledat. Když... když tě najdou, dostaneš se do problémů. Por favor señor, musíte se skrýt dříve než vás najdou. Nechci... nemohla bych..." Odmítala se stát svědkem další ztráty života, ač se jednalo o někoho, koho snad jen párkrát zahlédla v podhradí nebo na hradbách. Teprve nyní dokázala utáhnout uzdu pozornosti, věnujíce každý pohled právě jemu, sluhovi, jehož tvář se jevila mnohem bledší a pohublejší, což mu v mnohém neslušelo. Tmavé oči kopírovaly jednotlivé kontury tváře, každý ostrý rys, každý detail, aby s přesností určila, že se jednalo o jednoho z místních podrobenců, které někdo ponížil, potupil a zbavil hrdosti. "Ty jsi... ty jsi jeden z těch vojáků, že ano? Z těch, kteří bojovali?" Už několikrát ho zahlédla ve zbroji, matně si vzpomínku vybavovala, i když jen mlhavě. Vše před nastolením totalitního režimu se zdálo tak vzdálené a neurčité. Jako by příchod těch dvou žen vymazal z kraje veškeré štěstí, které do té chvíle existovalo. "Oh bohové, jsi zraněný...," povšimne si pomalu hojících se zranění, která mu musela činit pořádné překážky v životě, natahujíce ruku k viditelným šrámům a modřinám. Skutečnost, že se právě odvolala na polyteistická božstva namísto jednoho boha, jehož zastupovala nová víra, jí unikala. Jenže i stěny mají uši. A kdo ví, kdo to mohl zaslechnout.