Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

K tomu, aby se někomu změnil život, stačí prostá sekunda. V tomhle případě se jednalo o tu chvíli, kdy každodenní ruch na hradě protnul táhlý zvuk rohu, který oznamoval všeobecný poplach. V daný moment vše utichlo. Každý se zastavil a poslouchal. Každý začal pociťovat vzrůstající hrůzu a strach o budoucí bytí – nejen své, ale též svých partnerů, manželek, milenců, milých, dětí, rodičů, sourozenců či přátel. V danou chvíli se vše změnilo. Uvolněné tempo života i bezstarostnost se vytratili. Ve světě bojů nemělo něco takového místo. Balduin byl v daný moment ve stájích, kde pečoval o svého vraníka, s nímž se sotva před chvílí vrátil z projížďky v nedalekých lesích, kam vzal několik z královniných psů a jednoho sokola, aby se provětrali a mohli si protáhnout všechny končetiny – ať už nohy nebo křídla. Tehdy nahradily jeho línou poctivost ty nejnutnější úkony, aby měl vraník dostatek pohodlí, protože bylo jasné, že se Balduin znova objeví na jeho hřbetě – tentokrát však tehdy, až potáhne do bitvy. Věděl, co má dělat – každý zde znal své místo v případě, že by tento moment přišel, neboť daná situace nebyla pro nikoho překvapivá. To však neznamenalo, že byla o něco méně děsivá. I Balduin se obával. Ač tohle zdaleka nebyla jeho první bitva, vždy přišel strach o svůj život jak na zemi, tak též v Nebi – byl si až příliš vědom všech svých hříchů, mnohdy smrtelných včetně porušení přísahy, kterou slíbil při odchodu ze Svaté země, než aby doufal, že je jeho duše cokoliv jiného než zatracená. Větší starosti mu však dělala jeho rodina, Elizabeth a Liam a vědomí, že pokud se mu něco stane, nebude na ně moc dát pozor, naopak bude zcela bezmocný.
Hned, jak mohl, zamířil zpět do jejich pokojů – nejen proto, aby se vyzbrojil, ale též právě kvůli své rodině a drobnostem, které potřeboval vyřešit dřív, než odejde. Pro začátek, hned tehdy, kdy přišel, konečně ukázal Elizabeth drobnou skrýš s několika zlatými šperky – jeho pokladem, který měl sloužit jako železná zásoba pro horší časy a o kterém jí měl říci již dávno, nikdy se k tomu ale nedostal. Nynější situace mu dala víc než dobrý důvod to konečně učinit. Zatímco se odíval, postupně na sebe navlékal jednotlivé části lehké zbroje, které měl uložené v truhle, snažil se přijít na všechny důležité věci, které jí potřeboval sdělit – že má zůstat v hradu, nehledě na to, co se stane. Že jej nemá hledat, kdyby se nevrátil – pokud bude na živu, najde si k ní cestu a hrad pro ni bude to nejbezpečnější místo. Že kdyby prorazili jejich řady a dobyli hrad, nemá na sebe příliš přitahovat pozornost a kdyby se někdo pídil po její totožnosti, ať se odvolává na jeho domovinu. A kdyby chtěla pomoci, ať se ochomýtá maximálně kolem raněných, kterých bude stejně spousta a každé ruce navíc se budou hodit, takže ji tam ocení stejně nejvíce – na spoustu věcí by přišla sama, byla chytrá, ale Balduin měl nyní v hlavě zmatek a strachem stažený žaludek kvůli vědomí, že je zde nechává, takže nad něčím takovým neuvažoval. Brzy byl však oděný do bitvy – kovové pláty chránily pouze stehna, přes tělo měl nataženou těžkou kroužkovou košili schovanou pod varkočem jeho rytířského řádu, který byl přepásán koženým opaskem, na němž se houpal meč. Každý drobný detail, včetně natažení kožených rukavic a kovovými plátky na hřbetu, oddalovaly chvíle, které se z celého srdce bál nejvíc – loučení. Ač bylo možné, že se za nimi ještě bude moct vrátit s novými informacemi, nehodlal něco takového podcenit, nebo se o rozloučení třebas ochudit. Nic se nezdálo těžší, ani vybojovat bitvu, která na ně čeká, protože toho měl tolik na jazyku, ale věděl, že na něco takového není čas a ani jeho rétorické schopnosti. Nechtěl jí slibovat. Neměl co – nevěděl, jestli se vrátí. Jestli přežije. Ale díky ní se mu dostalo té nejlepší motivace, proč se hodlal rvát ze všech sil a padnout až tehdy, kdy v něm nezbude ani ždibec energie, který by mohl investovat do návratu do její náruče. Liamovi vtiskne polibek na čelo – je možné, že ho už neuvidí vyrůstat? – zatímco té, po jejímž boku chtěl zestárnout, hluboký polibek na rty, když ji k sobě přitiskne se zoufalou nutností zapamatovat si chuť jejích úst i pohled jejích očí, zasněný a kouzelný pokaždé, když se odtáhl. Jemně, velmi lehce ji pohladí po tváři. „Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo, Elizabeth,“ praví s drobným úsměvem, než ji propustí, hned na to odcházeje z místnosti s vědomím, že kdyby zůstal jen o moment déle, celé to bude jen těžší. Útěchu, stejně jako soustředění mysli, našel v modlitbě, kterou si při procházení chodbami tiše mumlal s vědomím, že jít do kaple by představovalo zbytečné zdržení: „Dopřej mi, Pane, abych v boji, který jde životem, našel odvahu udeřit a mám-li vyhrát, dej, aby to bylo podle zákonů a aby se pravda a čest udrželi vysoko a mám-li prohrát, abych našel sílu a odvahu postavit se smrti vstříc. Amen.“

Nikdo nemohl tušit, kolik času jim zbývá. Kolik chvil, které se stanou o tolik vzácnějšími, až jim bude společný čas vyrván z náručí a odhozen do kouta. Zbudou postupně blednoucí vzpomínky rozprášené větrem, až nakonec nezůstane nic. Nebude si pamatovat jeho úsměv, jen to, jak se jí pokaždé rozbušilo srdce. Barvu jeho očí utopí v zapomnění, ale že se na ni díval s láskou? To si pokaždé vybaví. Možná už nikdy nebude pamatovat na hrubost mozolnatých dlaní, za to nezapomene na touhu, kterou v ní vzbuzoval jeho dotek. Těch chvil se bála, toho okamžiku, kdy ho náhle ztratí, možná že dokonce navždy. Prchavost vzpomínek ji nutila o to usilovněji si zapamatovávat každou dobu strávenou v jeho společnosti, v bezpečí mužské, tolik obdivované síly. Zavedla přísný řád společných večeří a rán, kdy ho alespoň toužila zahlédnout, než se vydal vstříc povinnostem správce královského zvěřince. Později si vyčítat absenci rozloučení? Ne, nic z toho si nepřála.
Postupně se začala utápět ve starostech přerůstajících do melancholických stavů plných depresí a neřízeného smutku, jehož tíze v posledních večerech podléhala. Pokaždé v sobě nacházela snahu tvářit se statečně, odvážně a hrdě, ve chvílích samoty selhávala. Prohrávala svůj boj, propadala beznaději. Normané se blížili a bylo jen otázkou několika dnů, kdy jim zabuší na bránu - nevítaní, nechtění. Znala jejich fanatismus vůči králi, věrnost ke královské koruně. Svého krále by v těchto časech následovali k branám samotného pekla. Už dávno vymizela existence řádných, pohádkou opředených bájí o ušlechtilých rytířích. Zůstala jen touha drancovat a podmanit si jakékoliv území, které jim stálo v cestě na vítězném tažení. Bezpečí, které Ingwirth poskytoval, postupně ochabovalo, tvrdá realita je co nevidět měla srazit na kolena.
Když hlásná trouba oznámila příchod nepřátel, Elizabetino tělo podvědomě ztuhlo v očekávání prudké facky. Čekala chaos, křik lidí z podhradí i líbezných dvorních dam, z nichž valná většina utekla do bezpečí za svými rodiči. Elizabeth nemohla, nesměla - zde na hradě ji vázala nejen povinnost vůči královně, ale taktéž k manželovi a slibu, který složila před zraky božími. To, co zahlédla z oken společných pokojů, ji vytrhlo z představ jistoty a uvrhlo na dno jámy vyplněné hrůzou. Lidé bezhlavě utíkali, navzájem o sebe zakopávali, aby některé ušlapali. Pudové jednání je nutilo neohlížet se na druhé, jen někteří nalezli tolik odvahy, aby přeci jen čelili mase valící se do bezpečí domovů, a pomáhali těm starším a dětem, které nedokázali utéct. Panika se šířila državou, lidé přes sebe křičeli, někteří naříkali. Jiní se pokoušeli ostatní vyburcovat, aby zachovali chladnou hlavu a převzali nabízené zbraně. To samé se očekávalo od Balduina, který se měl vydat do boje jako všichni ostatní. Srdce pukalo bolestí při představě, že je tento den může navždy rozdělit. Dveře se otevřely a Elizabeth se k nim vyděšená otočila čelem, v očích se rýsující prvotní slzy strachu. Statná postava jejího manžela na sebe nenechala dlouho čekat podobně jako kroky, jimiž zamířil k truhle s výzbrojí do bitvy. Právě tato skutečnost přinutila Elizabeth usednout do výklenku, zdrceně se chytajíc chladného kamene, až jí klouby na prstech bělaly. Liam seděl na posteli, máchaje jednou z dřevěných hraček, které mu Balduin za nocí vyřezával - malou figurkou pejska inspirovaného irským vlkodavem, jedním z královniných osobních mazlíčků. Zatím si nic nedokázal pospojovat a zvesela máchal packou ve vzduchu, vydávaje u toho roztomilé dětské zvuky. Naslouchala Balduinovým slovům, již tolikrát opakovaným, přesto nyní získávaly nový význam - neměla ho hledat. Neměla se vydávat do bitvy a pátrat po něm. Na požadavek, aby se držela stranou v bezpečí, zareagovala vzlykem, neboť pláč už nedokázala dlouho potlačovat. Prohrávala svou bitvu a nyní mohl prohrát i její manžel. Stačila jedna střela, která ke své štěstěně nalezne cíl mezi pláty brnění. Jedno nešťastné seknutí mečem. Tak málo, aby ho ztratila navždy. "Balduine," zašeptá zděšeně, sobecky ho toužila přemluvit, aby se nikam nevydával a raději se ukryl do bezpečí, ačkoliv by si toto rozhodnutí vyčítal do konce života. "... Prosím..." Nemohla, nechtěla se ho vzdát. Nepatřila k těm statečným jedincům, kteří se vzdají života milovaného člověka s vědomím, že by si případně nalezla někoho jiného. Její život patřil k němu, osud je spojil již před notně dávnou dobou. Polibkem se loučil. Navždy? Bude tomu tak napořád? A náhle... zmizel. Vypařil se, odešel pryč do blížící se bitvy. Nevěda, že mu chtěla toho tolik říct. Větu, která se jí drala na rty, když dlaň pomalu sklouzla k bříšku. "Jsem těhotná..." Tu informaci však neuslyší.

S rychlím krokem následoval královnu. V tu chvíli nebyl čas na otálení. Muselo se jednat rychle. Einar si v tu chvíli přál, aby to byl jen noční můra, z které se za chvíli probudí. Jenže tohle byla doslova noční můra ze které se jen tak někdo neprobudí. Bestie se koukala na vnější svět jako na loviště, které za chvíli bude poskvrněno krví. Bylo jí úplně jedno čí ta krev bude. Měla záminku zabíjet všechny. Kdo by to v tu chvíli poznal? Ne, zakroutil hlavou viking, to ti nedovolím. Slyšel jen nespokojené zavrčení. Věděl, že se bude muset hodně držet na uzdě. Už tak situace byla kritická a rozhodně nepotřeboval ztratit kontrolu nad svým vlastním tělem. Nechtěl dopadnout jako Runar. Když už tak na něj přišla řeč, kde vůbec byl on a jeho sestra? Slyšel, že unikli. I když poslouchal svého vlka vít, zcela připraven je najít a zabít, Einar se za ně modlil. Nejspíš to bylo zbytečné, protože jak znal Ragnu, ona to musela dělat i za pochodu. Ale to neznamenalo, že je mohl nechat takhle svobodně pobíhat. Co když je znovu uvězní Normané a budou chtít informace? Až se dostane za vysoké stěny hradu, musel je najít. Nemohli se přece vypařit do země.
Když došli do zbrojnice, pomalu mu začalo docházet, že tohle se doopravdy bude dít. Tentokrát se boje nevyhne a bude muset bojovat za své království, které už desítky let hlídal. Nechal zabít toho svého přítele, který ničil toto krásné místo a pomalu zabíjel svou manželku zevnitř. Když už přežil všechny ty nástrahy, co se děli uvnitř hradeb, toto bude to stejné. Chceš se prát? Budiž, ale ani jedna končetina nebude v dobrém stavu. Jejich vnitřní bestie se o to rádi postarají. Bál se? Tu emoci dávno ze své hlavy vyhodil. Byla to nepotřebná věc, která mu akorát v jeho mysli překážela. Měl se soustředit na boj, jeho slova musela mít hlavu a patu. Strach by mu akorát všechno kazil. Předtím než dovedl královně odpovědět, přišli další muži, kteří měli ke královně blízko. Jak Archerovi, tak Richardovi věnoval malé pokynutí hlavou. S královnou byl často, ale s oběma vlkodlaky se znal jen málo. S Richardem sice občas mluvit musel, rádce musel pomáhat i ostatním, ale s členem gardy mluvil tak málo, že by se to dalo napočítat na prstech jedné ruky. "Vyrobit dostatek šípu chvíli bude trvat." odpověděl staršímu vlkovi "Pár lidí už na tom dělá, ale říkají, že to bude nejméně dvě hodiny trvat." Obvykle při těchto setkáních mlčí, ale v ten moment si to nemohl dovolit. Byl stav pohotovosti a pokud chtěl, aby všechno zůstalo při starém, musí ze sebe vydolovat všechno co ví.

/Vím, že jsem do teď za Archera psala v ich formě, ale vzhledem k tomu, že všude jinak píšu er - formě, tak kdykoli pak píšu za něj, neustále to musím přepisovat, protože si to pletu. Tak mě prosím omluvte, za takovou změnu, ale začnu i za něj psát tak jak jsem si za poslední dobu zvykla, aby mi to netrvalo dvakrát tak dlouho.

Nevěděl proč, ale ...jako by cítil v kostech, že tohle nedopadne úplně dobře. Oplatil Einarovi - královninu rádci, pokývnutí hlavou, načež se opět začal soustředit na všechny naráz. Naslouchal ostatním mužům, kteří hlásili stav jejich vojska a zbraní. Na jednu se cítil provinile, že zde několik měsíců nebyl a nemá tak valnou představu o jejich aktuálním stavu, aby mohl více pomoci. A tak mu nezbývalo, nežli pozorně poslouchat jejich slova a vše si zapamatovat. Informace ohledně šípů jej znepokojovala, neboť sám luk používal přeci jen o něco více, nežli svou šavli. Ale co se dalo dělat, něco málo ještě v toulci měl a když to dojde, tak se zařídí podle situace, která nastane.
Po chvíli promluvila královna, jejíž hlas se nesl zbrojírnou a žádal všechny přítomné, aby na okamžik ustali ve veškeré práci a vyslechli ji. Místnost v tu ránu utichla a všichni do jednoho hleděli ke královně, která jim věnovala smutný úsměv. Poté k nim začala mluvit. Bylo těžké ji vidět takto bez naděje, kdy věděla, že své věrné vojáky povede na smrt. Archer, stejně jako většina přítomných, věděl, že je to pro královnu víc než těžké, obdivoval ji za to. Stejně jako za odvahu před ně předstoupit a říci jim to do očí s tím, že je nepotrestá pokud se vzdají, aby ochránily životy svých rodin. Archer už ale nikoho neměl, tudíž neměl co ztratit, byl ochoten za království a královnu položit život. Bojovat do posledního dechu. I když se obával, že by udělal to samé, i kdyby rodinu měl, jeho čest a slovo dané královně, by mu nedovolili jednat jinak. Naštěstí tuhle situaci řešit nemusel, teď byl oddán pouze království, zodpovídal jen sám za sebe a za bezpečí královny. Nic víc. Nezaváhal tudíž ani na okamžik, přišel bojovat a chránit domov nejen svůj, ale celého lidu. A i když byla bitva pravděpodobně ztracená ...zadarmo Normanům Ingwirth nedají! Budou se muset dostat přes ně a jejich vůli odolat, přes jejich lásku k téhle zemi. To oni tady byli doma, ne oni. Ano přesně toho budou muset využít... A pokud si jej najde smrt? Přivítá ji s otevřenou náručí, jako starou dobrou známou, a jako dárek jí navíc přivede alespoň pět těch normanských ďáblů.
Když královna domluvila, pohlédla každému z nich postupně do tváře a ve chvíli, kdy pohlédla do té Archerovi, mohla v ní spatřit odhodlání, divokost a žádné pochyby. A jakýsi příslib toho, že on rozhodně bude stát po jejím boku, dokud nepadne a jistu, že není jediný. Naděje přeci jen umírá poslední, no ne? "Dokud mi bude bít srdce, jsem při vás má paní!" Sevřenou pěstí pravé ruky se udeřil do hrudi, v místech, kde mu tlouklo srdce a rukou tam setrval. Pak ale sáhl po své šavli, aby ji vysunul a zdvihl nad hlavu. "Za královnu, za Ingwirth, za naši čest a naše domovy!" Zvolal, doufajíc, že se ostatní, kdo byli rozhodnutí bojovat, přidají. Jejich královna je burcovala k boji, k tomu aby se společně postavili jejich nepříteli a chránili své domovy. On jí v tom hodlal pomoci a vznítit v nich oheň. Jistě nebyl jediný.