Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

Vzhledem k tomu, že Liam byl už tak dost vykulený a vyděšený, odsunul téma jejich společných dětí a také možného záletnictví na později, sic nechtěl a nejspíš to neznělo zrovna dobře. Netoužil však chlapce rozrušovat vážnou debatou ještě víc, než byl doposud – nezasloužil si to, i tak byl dost zmatený, co se kolem něj děje a kdo jsou ti lidé, kteří se ho ujali. Nejspíš bude trvat několik dní, než se pořádně rozkouká a dojde mu, že je skutečně v bezpečí a nemá se čeho bát, sic ho jeho rodiče nechtěli a nechali ho napospas jeho osudu – toto však pochopí pravděpodobně až tehdy, kdy bude starší a bude mít přece jen trochu víc rozumu. Nebo také ne – stále existovala možnost, že se jednalo o jedno velké nedorozumění, rodiče o něj pořád stáli, jen… se někde stala chyba. Balduin to hodlal zjistit – pro klid všech. Nechtěl, aby se na chlapce příliš upnuli a vzali jej pod svá křídla jako adoptovaného syna, když by mohl snadno někdo přijít a dítko jim vzít, což by Elizabeth ublížilo. Zase. Nehodlal to riskovat – už dost na tom, že chlapečka vzal sem.
Nevadilo by mu, kdyby zůstal. Vůbec ne. Snad alespoň něco by učinilo Elizabeth šťastnou, snad alespoň pro někoho by zapomněla na všechna ta trápení, která s ním měla a která se s nimi táhly vlastně již od prvního dne manželství – minimálně ten, že je povinná mu povít dítě, ačkoliv nikdy nic takového neřekl nahlas, neb to nebyla pravda. Oba věděli moc dobře, kde leží problém – mohl by ji vinit. Řada mužů se tak zachovala, vinili své manželky, dávali jim najevo, jak moc je jejich… „neschopnost“ uráží, ale Balduin… Nu, minimálně měl Elizabeth příliš rád, aby něco takového pronesl nahlas. A krom toho, věděl, že celý problém leží v proměně – zdálo se, že se mu tak jednoduše vrací předešlé chyby, hříchy z „minulého“ života, který vedl bezohledně a krutě. Zasloužil si to. Disputovat s Bohem nehodlal, nechtěl jej vinit a ani nemohl, neboť souhlasil, ale… Elizabeth pro to neměla trpět. Ona ne.
Zdálo se však, že pro teď byla spokojená. Dostalo se jí toho, po čem tolik toužila, přestože možná jen na krátko a o to více pak bude další ztráta bolet. Byl však rád, že ji pro jednou zas vidí takhle – se smíchem v očích, nikoliv slzami. Šťastnou, ne znavenou starostmi o jeho osobu. „Vím. Budeš mu skvělou mámou, Elizabeth. I kdyby jen na pár dní, dáš na něj pozor.“ Balduin? Balduin bude kdo ví kde, poslední dobou spolu dny příliš netrávili, ač se snažil – měli vyhrazené noci a rána, které mohli strávit jakkoliv, ale ve dne je oba svazovaly povinnosti, kterých každým dnem přibývalo a v nejbližší době nebyla naděje, že by třebas nějaké zmizely. Nepředpovídal tedy natolik do budoucnosti, aby prorokoval svou smrt na bojišti – byla to jednoduše pragmatická poznámka, že pokud bude někdo Liamovi rodičem, nejspíš to bude právě Elizabeth. Ale Balduin na ně tak či tak musel dávat pozor, tato povinnost byla spolu s přísahou Jasmine nejsvětější. „Je maličký. Z toho vyroste,“ odpoví trochu pobaveně. Teď se mu podobat mohl, ale to u malých dětí ostatně nebylo tak těžké. Jemně ji políbí na spánek a pak ještě na ouško, když se k němu přitaká. „Něco vymyslím, Elizabeth. Jak tě… snad vás oba… udržet v každém případě v bezpečí.“ Rezignoval na pohádky, na sladké řeči, že na ně opravdu dá pozor. Nemohl to vědět, neměl jak. Ale mohl se o ně postarat dopředu – tak, že i kdyby se mu něco stalo, mohl by zemřít s relativně klidnou duší, že jeho největší poklad není zcela zatracen. „Dnes je už pozdě, ale… Zítra ti něco ukážu. Měl jsem to udělat už dávno, myslím, že mě to předtím nenapadlo. Ale lepší pozdě než vůbec.“ Balduin sice nebyl zrovna bohatý, ale ani ne zcela chudý, jak se běžně prezentoval – měl určitou jistotu v několika zlatých špercích, které však nehodlal utratit za hlouposti. Teď pochopil proč – s penězi jde vše lépe a i podobný poklad by je snadno mohl udržet naživu. „Teď bys měla jít spát, hm? Taky sotva držíš oči otevřené…“ Přesto zněl trochu neochotně, tahle chvíle… zaváněla až moc pohodou na to, aby se jí chtěl vzdát. Přitulená, důvěrně opřená o jeho tělo, zatímco on pod rukama cítil její křivky… Scházelo mu to, tohle všechno. Nehodlal ji však trápit – zrovna tak je mohl uložit do postele a nechat je prospat. Copak by i na to nebyl hezký pohled?