Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

Sedím u stolu v korunním sále, v ruce třímám skelnku s vínem a hledím do ohně krbu. Jsem poslední dny nesvá, a není divu. Mé "obavy" se naplnily. Tedy..nešlo až tak o obavy jako spíše o vědění a ač jeho oči byly tolik upřímné a vypadaly, že nejde o špeha. Byl odvolán...můj poddaný, krize v království, co bych byla za člověka nepustit jej. Obchodník, který včera přijel vyprávěl jak podkoního viděl procházet do hradu a nevyšel z něj do doby než odjel. Vydechnu a zakloním hlavu, nerozhořčuje mne to, opravdu ne, jen cítím knedlík v žaludku, který se zvětšuje tím jak čas a vzdálenost mezi mnou a Malakaiem stoupají, skoro hmatatelně cítím jak informovanost krále Aidana o mé osobě stoupá a jakoby byl blíže a blíže...mám velm icitelný rozpor...rozum mi radí ihned jednat a provdat se za Aidana, přesto mi něco brání...nu..dobře tedy..je to někdo...někdo s modrýma očima apohledem, kteýr mne spaluje, bavíme se smějeme se, působí učeně a vznešeně...jenže není...je to podkoní a já vím, že bych neměla dát průchod tomu co cítím, ne podruhé. Nicméně chci to. I on, ale vždy se rozejdeme než pnutí přetne onu únosnou mez. polknu a zavrtím hlavou abych se napila z poháru vína. Je skoro plný, chutný a kořeněný mok svírám spíše abych si ohřála ruce a přemýšlela, než že bych jej hodlala na posezení vypít. Odložím jej tedy a zvednu se, ve stejný moment přijde k mému boku gardista a já se usměji. "Zamiřme do koníren...chci za svými koňmi...hned..." ROzejdeme se tedy k místům, kterým bych se z čistě nostalgickýc důvodů měla vyhnout ale nechci...zabořím svému koni hlavu do hřívy a usměji se, prsty zabořené v čupřině mého psa.

Zvedla jsem hlavu od koňské hřívy, neboť jsme zaslechla zvuk povědomých nohou, ten pevný a přesto milý krok, který n amé tváři vždy vyvolal úsměv. Stalo se tomu i dnes i přestože jsem si připadal atrochu jako na žhavé lávě. Otočila jsem se za hlasem a přitakala elegantně. "Ano, chtěl abych jej provětrat..Loki je neklidný, stejně jako vždy když vynechám jeden den..." Nyní to bylo více dní, bykla sjem nesvá a trochu paralyzovaná myšlenkami na to, že muž, který je pro mne více než služebným mne právě snaží "prodat" svému králi. Vydechnu a odvrátím tvář od Malakaie. "Budete mi dělat společnost Malakai? Nemohu se dočkat novinek z vašeho království..." povím mu a propustím gardistu, s Malkaiem jsem v bezpečí, je mi věrný, toliko vím. Popravdě, další věc, která mne stála na srdci byla ONA. Jel z asvou milou, bezesporu, jistě se viděli a možná..možná konečně projevila své city a on bude chtít odejít, kdo bych byla kdybych mu bránila? Přesto v hloubi duše cítím , že se mi ta myšlenka líbí velmi velmi málo. Otočím se a podám mu hřebelcovací kartáč, kterým jsem vyčesala Lokiho hřívu. Onu chvíli využiji k tomu abych se mu podíval aod tváře a jeho pohled...mne donutí seusmát i přestože jsem chtěla zůstat intaktní. Jenže ten jeho pohled, nakrčené čelo a oči laně, vypadá tak bezelstně, jistěže nedělá nic aby mne poškodil...a nemůže tušit, jak moc mi vadí, že se mohl vidět s ní, a také to, že mne to přibližuje ke sňatku s jeho pánem. 

jeho pohled je pro men něčím speciálním, myslela jsme, že se stane mým milencem, ale místo toho se stal mým přítelem, mým důvěrníkem, mým oblíbencem a věřím, že i on to má podobně. Je to hlubokým paradoxem, vezmu-li v potaz, že je vyslancem muže, který by se měl stát mým manželme a já místo něj našla zalíbení v podkoním, ale touž, zdá se, je mým údělem. Vždy milovat někoho, kdo mi nenáleží. Nakloním tvář na stranu a zrůžoví mi líce jak cítím. Je ot tím jeho pohledem, sklopím zrak a políbím na hřbet nosu lokiho. přitakám němě."I já jeho, on to ví, je chytrý, chtřejší než si mylsíme, ale to hádám, víš lépe ty Malakai.."  Otočím zrak zpět k podkonímu a usměji se. Chci namítat, že si osedlám Lokiho smaa ale kluk už přiběhne a tak vyčistím kartáč, kterým jsem laskala koňskou srst a pověsím ji na ohradu u stáje. Kdžy chci nasednout uvidím jak se blíží aby mi nastavil ruce k pomoci. otočím se k němu a pak udělám přesně to co cítím, že chci udělat od začátku, obejmu jej. "Jsem rád,a že ses vrátil...chyběl jsi tu.." Jemně se rty otřu o jeho tvář a pak se opět odvrátím, snad objetí přijal. Pak se vzepřu o koňský hřbet a o Malakovy ruce abych se vyhoupla lehce do sedla. Usměji se a upravím si otěže do rukaviček. "Pojeďme...nebo loki poběží bez příkazu."  Cítím jak se koňské svaly pode mnou napínají a jak netrpělivě zvíře popochází. Když všichni ustoupí pobídnu Lokiho do kroku, ten ale vyrazí jako drak a já se začnu smát. "Hou hou no tak, vydrž...už jedeme pojedeme na široké lpláně Ingwirthu tam se protáhneš i napaseš..hou .." Poplácám jej po krku a usměji se když zastaví s hlavou stočenou na mě tylem, jakoby říkal, ale pamatuj cos mi slíbila královno. Ne, že ten slib porušíš.

Ani já neplánovala objetí, ale vytrysklo ze mne jako vodopád, nebo ohňostroj potlačovaných pocitů. Ano, zlobila jsem se, svým způsobem ano, ale byla jsme rád,a že se vrátil, určitým způsobem to znamenalo prodloužení mé rozhodující se agonie. Ale i prodloužení času s ním, ať je to z jakéhokoliv důvodu, tak se vrátil, nezůstal a nepřijel zatím Aidan osobně. Možná si to rozmyslel, možná jsem čekala dlouho a ze své sobeckosti jsem připravila mou zemi o možnost nevídaného rozkvětu a pomoci. Ale doufám, že se tomu tak nestalo. A vlastně zároveň doufám, že ano. Usmívám se na něj a pak sklopím oči, téměř zahanbena vlastním projevem, který jsem nebyla schopna kontrolovat. Pohlédnu mu do očí když mi políbí ruku, rozhodně ne jako podkoní ale jako světem protřelý šlechtic, nicméně není jím. Je obyčejně neobyčejný, jako nikdo koho jsem dnes viděla. Polknu a přitakám na jeho slova o tom, že je zde defacto doma, za což jsem vděčná. Nehraji si na pyšnou královnu a nechám si pomoci, když mi nabídl tak dvorně pomoc, ač bych ji samozřejmě nepotřebovala, na koni jsem prošla pilným výcvikem a umím nasedat velmi dobře a nejen to, jsem známá tím, že nejezdím pouze v dámském sedle, ale i obkročmo. Nejednou jsem vyprovázela krále, který jel do bitev. Dokud mi nedošlo že je blázen. Vyjedu s bujným koněm, který zaržá a cítím jak se pode mnou napínají jeho zádové svaly a jak nemá daleko od toho nechat se přemoci svým temperamentem a vyrazit bez mého pokynu. Ale naštěstí, nebo z nějakého důvodu mne má ten kůň rád a já jeho, takže se navzájem dovedeme tolerovat. Já mu občas toleruji nějaké výstřelky výměnou za důvěru, že mi neublíží a on? On se snaží mne poslouchat jak nejlépe umí. Hladím jej po hřbetě a poplácávám abych jej donutila se klidnit a soustředit se na mne a moje pokyny. Jakmile nás dožene Malakai se svým koněm, o poznání disciplinovanějším než je můj divoch Loki. Polknu a cítím jak mi jeho poznámka, která patřila ke koním ale já si ji převedla na některé jiné situace, možná i on si dvojsmyslu je vědom nebo možná je opravdu tak bezelstný. Jen ta jiskra v jeho oku napovídá spíše o opaku. Vyrazíme do polí, která jsou holá neboť odpočívají pod pokrývkou sněhu. Začne o tom proč jel, neboť asi potřeboval osvětlit svůj odjezd. Přitakám k němu. **"Já říkala, že to tak bude, ne nepotřebuji mít pravdu, tím chci říci, že jsem to čekala, co jsem nečekala, to je, že ses vrátil...a sám..."** Povím mu pravdu když se s koněm otočím proti němu před jezerem a seskočím lehce do sněhu na břehu zamrzlé vodní plochy. Podívám se k němu nahoru, neboť on stále sedí na svém hnědáku. Poplácám Lokiho po krku a tím mu dám volno, neuteče, vím to.

Vydechnu klidně za pokrajem města a otočím se na Malakaie, který seskakuje z koně, zatají se mi dech a jen těžko chápu své naprosto marné romantické srdce, které mě táhne k tomu muži, který patří jiné. Ač se zdá, že ta žena netuší co má před sebou za naprostý poklad.Každý jeho pohyb má účel a přesto to dělá samozřejmě jakoby byl v kontrole nad vším co dělá. Polknu když přijde ke mě a zamrkám , ne koketně, spíše rozpačitě, na rtech ale přesto královsky naučený úsměv. Hlavu lehce zvedlou abych mu viděla do očí, nejsem z nejmenších ale on je vysoký. Obejmu se rukama, když si sedne do sněhu, takovou odvahu já nemám přeci jen byla by mi zima a tak na něj shlížím seshora tentokrát já. "Bohům žehnám za to, že jsi pro Aidana postradatelný..." Povím upřímně, o dívce se nezmínil a já nehodlám šťourat v jeho ranách ze sobeckých důvodů již protože sama mám takové krvácející rány na srdci. Vždy to dopadlo zle srdce bych poslouchat neměla, nikdy to nepřineslo nic dobrého...nikdy...Měla bych myslet na království, což se snadno řekne, ale těžko udělá, když tu sedí přede mnou celý ...celý on. Zasměji se a zavrtím hlavou. "Spíše jsem čekala, ne vlastně nic...jsem ráda, že jste zde...to je celé.." měním tykání na vykání, matoucím dojmem, protože přesně tak se cítím, někdy spolu mluvíme tak ..jinak a někdy jako královna s poddaným a pokud jsme s ním sama těžce se mi ony role oddělují. Začne tvořit kuličku a já si vzpomenu na časy, kdy jsem si bezstarostně hrála ve sněhu s ostatními dětmi. Ale ty časy jsou pryč jsem dospělá. Když se podívá na mě tím svým pohledem, projede mnou zimomření, které nemá nic společného s tím, jaká je zima. "Malakai.." šeptnu s pohledem do jeho očí již protože vlastně nevím co říci, nevím co udělat. A tak po jeho vzoru vezmu kuličku a hravě se na něj zadívám, s lehkou výzvou s povytaženým obočím. "Za drzost se platí." řeknu tonem, který rozhodně jasně prozrazuje mé rozpoložení, které není ani v nejmenším trestající. vezmu kuličku a hodím ji po něm, doufajíc, že nebyla ledová nebo jej netrefím do obličeje, mířila jsem na hruď. "Máš babu!" otočím se na podpatku a rozeběhnu se k zamrzlému jezeru, na jehož ledu se sklouznu,doufajíc, že na mou hru přistoupí.

Zavrtím hlavou nevěřícně. "Ale to snad ne, to bychom nechtěli..." povím s žertem a zadívám se na něj na krátkou chvíli než jsem donucena odvrátit zrak protože jeho pohled do očí je velmi pronikavý a mám pocit, že se mi vpíjí hluboko do kůže a moje líce vždy začnou červenat. Od noci v krčmě jsem s Malakaiem neměla ani moment , ve kterém by se dotkly naše rty natož něco víc, přesto ve mne vždy probudil oheň. Někdy přemýšlím co to o mě vypovídá, veliká inklinace se zakoukat, být přitahována mužem. Je to přirozené avšak už to nesmí ovlivnit můj úsudek z hlediska panování, nesmím ohrozit svůj lid tím, že pohřbím šanci na silné spojenectví jen kvůli zakoukání do Podkoního. Což je jedna z věcí, která mne neskutečně štve. Jeho poznámky byly troufalé, nebojácné a to byla jedna z vlastností, která mne na něm fascinovala. Líbila se mi a já jej obdivovala. Moje oslovení jeho osoby kolidovalo z hlediska přítomnosti dalších lidí a také z hlediska toho jak jsem se k němu chovala, v daný moment, tedy jak jsem měla, já chtěla udržovat odstup avšak nebylo to snadné. Ne s jeho přirozenou rétorickou obratností, velmi positivním úsměvem, lásce ke zvířatům a jeho tajemnému oparu, který jej obchází od začátku co přijel. Nechápu dodnes proč je tu, když jeho milovaná dlí někde a je vystavena nabídkám dalších nápadníků. Dívám se na něj zamyšleně a chvíli možná mimo sebe. Je tak...skvělý tak prostě a přitom vznosně skvělý. Vydechnu a hořce se usměji nad myšlenkou jak bych jako prostá dívka mohl a člověkem jako on být šťastná. PO ranách osudu, ztracených dětech i láskách je ale přeci jen má mysl o něco realističtější a chápu, že mě již osudová láska nečeká. Ale to neznamená, že nemohu být provdaná za muže, který na mne bude hodný a bude spravovat obě naše království dobře a spravedlivě spolu se mnou. Přesto si nikdy nedovedu odpustit tu dětinskou radost z přítomnosti hocha, muže kterým je Malakai, usmívám se a hraji si jako malé děvče, tak, že dokonce vyběhnu na led abych se sklouznula neopatrně a velmi neelegantně a nekrálovsky avšak velmi příhodně na jeho tělo. Zasměji se když zarazí nadávku a pak se ale leknu, je možné, že si vyrazil dech. "Ano já jsem a ty? Pěkně sis natloukl...záda v pořádku?" Zeptám se dívajíc se na něj a rozesměji se, sedím na něm obkročmo a rozhodně kdyby nás někdo viděl, nepovažoval by onu situaci za atentát. Ruce mám položené na jeho hrudi a nedovedu se ubránit touze tak zůstat, jemně zatnu prsty na jeho hrudi dívajíc se do jeho vodových očí s úsměvem. Je tak svěží tak ... Vlasy mi spadají podél krku na jednu stranu a nakláním se nad ním jako temná záře, pokud to není z principu oxymoron. Polknu lehce a usměji se jemněji, skloním se k němu, je hrozné že mám chuť nyní využít situace. Mé rty jsou blízko těch jeho, a já vím že bych neměla, tedy vlastně mohu, ale nechci jej degradovat na nějakého obsluhovače královniných potřeb než přijede jeho král který jej v posteli nahradí, na to si jej opravdu velmi vážím. A tak se svezu bokem do sněhu, který div že nezasyčí, když do něj dopadnu celá rozpálená z naší honičky a poté z toho jak a co jsem chtěla udělat. Otočím hlavu k němu a usměji se. Nevím co říct, jen slepý by neviděl jaký boj jsem sváděla a stydím se, což je znát na další dávce červeně na mých tvářích. přejedu si rukama od sněhu přes rozpálené plotny mých lící a zavrtím hlavou, začnu se smát, nevím proč, ale je to asi ten výkřik zoufalosti, kterou prožívám kdykoliv jsem s ním. Naše doteky, nenápadně delší objetí, nenápadně delší stisky rukou. Je to nádherné stejně jako bolestivé. "Musel by mne být jeden kus Malakai abys mě tak mohl navrátit, avšak já jsem rozpůlená již velmi dlouhý čas." povím a možná tomu nebude moci rozumět. Já však vím o čem mluvím, celý život se ve mě melou dvě entity. Povinnost a bláznivá touha dívky milovat, Jasmine a Guinever, touha po podkoním versus povinnost ke království.

Jsem ráda, že jev pořádku, i že se zkontroloval, to poslední co bych chtěla je, aby se mu něco přihodilo jen kvůli mé dočasné rozpustilosti. Takové chvilky jsou osvěžující a naposledy jsem je zažila s Mattym, který byl osvěžující vánek do mého vážného života. Malakai je jiný, diametrálně, je hloubavý, méně kluk více muž ale podobně zábavně rozpustilý a mladistvý když je třeba. Nechci vzpomínat vzpomínky bolí a jsou k ničemu, to co je pryč je pryč a já musím žít současností, která , žel bohu, mi ale rozhodně nenahrává zde přítomného pode mnou ležícího nádherného muže. Ale jeho bývalého pána. Polknu s lítostí, opravdu se snažím se nevázat jakkoliv, city potlačuji vědomě a když to nejde použiji lektvar. Uculím se k němu, nyní lektvar nemám a jeho poznámka o kráskách je velmi něžná, jeho láska ke koním a vířatům mu přidává na atraktivitě. Po velmi těsné situaci, kterou rozseknu tím, že se skulím na bok zrychleně dýchajíc a očividně napjatá, stočím tázavě hlavu k němu, toliko o nevzpomínání. "Nemáš odvahu Malakai? Právě jsi se zeptal...ač velmi ...obratně...Já jej odmítala pro naivitu...kterou jsem převlékala za lásku Malakai...byla jsem asi více dívka než královna kterou jsem měla být...moje city zatemnily můj úsudek a to se mi vymstilo..dlela jsem na starých citech, které mne nakonec připravily o dva muže jež jsem milovala a i o mé děťátko.." Hlesnu upřímně a zadívám se nahoru na hvězdy abych zahnala slzy deroucí se mi do očí. Některé věci zkrátka nesmaže ani čas, některé ztráty se nezhojí, objevují se ve snech a připomínají nám o co jsme přišli a kolik toho pro nás znamenali.