|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 6, 2018 0:45:26 GMT
Jen s kousnutím do jazyka potlačí otázku, zdali chyběl i jí. Chyběl? Stýskalo se jí? Bála se o něj? Na jednu stranu by pro ní nic podobného nechtěl z toho prostého důvodu, že stýskat si po rytíři vázaného k bitvám a bojům není nic hezkého. Naopak, jedná se o cit bezútěšný a plný zmaru. Přestože Ingwirth žil do této chvíle v relativním míru, zdálo se, že se časy změnily, budoucnost byla temná a krvavá – zvláště pro bojovníky, kteří budou nuceni nové zítřky vybojovat, což skýtalo jen dva možné osudy – výhru či smrt, obě podobně pravděpodobné a obě stejně možné. Na druhou stranu? Možná byl sobec, ale těšilo by jej to. Ani si nevybavoval, kdy slyšel podobná slova vedená upřímně či jinak než jízlivě a sarkasticky vůči jeho osobě. Svatá země ho změnila, zapomněl na lásku a rodina, ta mu téměř žádná nezbyla a pokud, byli si takřka cizí. Krom toho jej stejně měli za mrtvého a v rodokmenu je jeho jméno zcela osamoceno bez dětí či bez ženy, což… nu, sedí, ač stále doufal, že tenhle fakt by se mohl jednou změnit. Aniž by si to chtěl připustit, v posledních měsících nad podobnými tématy smýšlel více než kdy jindy. Povytáhne obočí, když promluví a přizná se k činu, co v jejích očích byl zjevně trestuhodný, ale v jeho? Přesně naopak. Už jen to ho pobídne k tomu, aby k ní přešel – její vina i nejistota stejně jako výhrůžka, co se skrývala za nešťastný slib. A též tato slova jej pobídnou k tomu, aby k ní zvedl zdravou ruku a jemně jí dlaní pohladil po paži, snad aby se zastavila a přestala přecházet jako tygr v kleci, snad protože po jakékoliv doteku bez nadsázky prahnul, i když jeho dlaň přejela pouze po jemné látce pláště a z jejího těla si užila tak akorát kontury. „Udělala jste dobře, Elizabeth. Nikomu jinému bych si je nedovolil svěřit, takže… prosím, kdykoliv k nim budete chtít jít, neptejte se. Jednoduše běžte.“ I psi ji měli rádi. Jak by také ne, když Balduin byl ten tvrdý páneček, zatímco ona s nimi mnohdy prováděla skopičiny, běhala s nimi (ač neměla) a dováděla, což si Balduin ve jménu výcviku nedovolil, ačkoliv každé z těch zvířat jednoduše miloval pro jejich upřímné pohledy, co mu jasně říkaly, že by pro něj udělali cokoliv. Větší věrnost nikdy nepoznal a ani nepředpokládal, že je to vůbec možné.
Ruku znova stáhne, pozorně ji sleduje, nyní jí vidí i přes kápi do tváře, ač tmavý oděv ji z části skrývá ve stínu umocněném tlumeným světlem svíček. Očima přejíždí po jejích rysech, linii nosu, snad trochu špičatějšího, ale stále drobného, až ke rtům, na nichž se pohledem na malý moment zastaví, dokud z nich nesklouzne pobídnutí a on si uvědomí, že si měl celý rozhovor raději předpřipravit. Krátce se uchechtne, aniž by si mohl pomoci. „Popravdě… Teď vlastně netuším, o čem.“ Jak začít, jak vyjádřit vše, co se mu zdálo samozřejmé, ale ona mohla mít na celou záležitost zcela jiný pohled. Nakonec však začne, jen co si trochu sesumíruje myšlenky. „Nevím, jakého jste nabyla dojmu, Elizabeth, ale… nezlobím se, nikdy jste mi k tomu nezavdala důvod. Pokud si myslím správně a nemýlím se, pak… myslím, že rozumím tomu, proč jste nechtěla, abych znal vaši pravou tvář. Aby kdokoliv jiný znal vaši pravou tvář. Rovněž myslím, že… jste mi tím pádem prokázala čest, když jste mi ji ukázala.“ Pro ni to bylo možná jen odhalení klamu, na druhou stranu se musela k něčemu podobnému odhodlat – a i kdyby nakonec nebyla tím, kým si myslel, předpokládal, že bude k danému činu důvod. „Čím si jen nejsem jist je to, jestli nyní bezpečné ten medailon odkládat…“ Znova očima zabloudí ke šperku, který nechala ležet na oltáři téměř jako obětinu. Znova se na ní zadívá s krátkou odmlkou, přemýšleje, jestli svá slova ještě rozvést, než to jednoduše vzdá. „Nedokážete si představit, jak rád vás znova vidím, Elizabeth,“ pronese nakonec, s úlevou i v hlase, než svou rukou najde její packu, aby ji pozvedl a na její hřbet vtiskl polibek – neomezí se pouze na zdvořilé a taktní naznačení, namísto toho své rty přitiskne na pokožku packy, která byla nepatrně hrubší než normálně vzhledem k tomu, že je při ošetřování neustále máčela do vody, ale která voněla po čistotě a mýdle. Snad každý voják odcházel do bitvy s možností, že zemře, a v určité chvíli mezi adrenalinem a strachem též s myšlenkou na vše, co bylo jeho srdci milé. V Balduinově případě to byla vize Elizabeth, jež si uchovával v paměti po celou dobu tažení a i tehdy, když se vraceli s krvavým vítězstvím domů.
|
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Feb 6, 2018 1:32:14 GMT
To jeho dotek zastaví duchaprázdné kroky vedené za jediným účelem - filtrovat veškeré pocity nahromaděné za tu přetěžkou dobu plnou samoty, podivného prázdna a touhy vykřičet, co právě cítí. Nejlépe z vysoké věže, z níž by poté vyskočila. Jeho dlaň, stále tak příjemně teplá, až se jí chce zaplakat. Jejich vztah... se nesl v prapodivném duchu, stále dosti striktním, vyznávajícím jisté postupy a způsoby středověké šlechty. Žádná intimita, i osobní zónu toho druhého málokdy narušili a pokud snad, pak za rychlého spádu omluv. Snad jedinou chvílí, co se dala nazvat až erotickou, byl jeho dotek vedený po linii odhalených zad, když byla nucena se převléknout z vínem potřísněných šatů. Tenkrát si troufala namlouvat, že se jednalo o vybájenou představu, po jeho odchodu? Doufala, přála si, modlila se za to, aby se nejednalo o sen, o výplod fantazie, jímž se pokoušela zhoupnout v náručí naděje. Tušila, co vše jim stojí v cestě - předně jejich různorodost na poli šlechtickém. Vždyť Elizabeth byla princeznou, dědičkou po samotném Richardovi, na jehož trůn si mohla činit nárok, jak zamýšlela celá řada rádců a šlechticů ze španělské větve její matky, takzvaní přívrženci anglických vztahů. Že jim šlo jen o loutku na anglickém trůnu, jí došlo z posledních dopisů, které hovořily jasně - musí se vdát za někoho významného a přihlásit se o své právoplatné dědictví. Balduin naproti tomu mohl sice zahrát dobrou partii jakožto rytíř a potomek šlechticů, svým postavením se jen těžko mohl vyrovnat dceři anglického krále vymazané z historie. Už jen to jim nedovolovalo prakticky se ani přátelit, ač právě tento nevyslovený zákon Elizabeth porušovala svými čím dál častějšími návštěvami královského psince a sokolnictví. Vydechne, tváře hoří nahromaděnou krví, pohledem se rytíři nadále vyhýbá. "Bylo to jen proto, že jste byl pryč, sire. Nyní jste zpět, víc mne není třeba," zavrtí hlavou, stojíce si za svým názorem, ač se jí hlas znatelně zadrhává. Bála se, že se jedná o jednu z těch zdvořilostních frází, aby ji snad neranil. Konec konců stále si nesla status královniny dvorní dámy, vážené šlechtičny, sic bez minulosti. "Není třeba mne ze zdvořilosti žádat, není to vaše povinnost, sire. Nejsem jednou z těch, které si zaslouží tak něžné zacházení a užívat si hodiny strávené po vaše-... po boku vašich... tedy královniných psů." Ač tak zprvu nezamýšlela, učinila půlkrok vzad, jak se toužila skrýt, schovat se před ním a jeho vstřícnými slovy. Nezasloužila si je. Lhala mu prakticky ve všem, co se týkalo její osoby, nutila jej sledovat falešnou tvář. "Ani by mě nepoznali...," dodá závěrem, zklamaná ze sebe samé. I k nim chodívala v převleku pod rouškou klamu z očarovaného amuletu, jehož se nyní zbavila. Zradila i psí srdce, jejich lásku si nezasloužila.
Po celou dobu se nutila sledovat zem, uhýbat očima i tváří, schovávat se jako malá holka pod maskou tvořenou kápí, jíž ani po příchodu do kaple nestáhla z vlasů spletených do dvou copů smotaných navzájem, až vytvořily úhledný účes. I tehdy, když začal hovořit, čehož se v první chvíli obávala. Naslouchala jeho slovům, děsila se každého, které mělo přijít, ač je vyhledávala. Někdy se nechala kolébat hlubokým hlasem, jindy se s očima pevně semknutýma pokoušela zbavit pocitu, že je tohle všechno špatně. Celý jejich rozhovor, kdy ji nepokládal za lhářku a falešnou tvářičku. "Ne, vy tomu nerozumíte, sire. Lhala jsem vám. Nechala jsem vás... tak dlouho žít v iluzi, že jsem někdo jiný. Vydávala jsem se za cizí ženu, podstrčila vám iluze o své osobě. Nikdy jsem si neuvědomila, kolik bolesti tím mohu způsobit, jak hluboko jsem klesla, aby moje rodina měla přístup k trů-... J-já...," zakoktá se, když v zápalu touhy nařknout se a dokázat Balduinovi, že si jeho odpuštění ani schovívavost nezaslouží, málem vyhrkne, kdo vlastně je. S očima zavřenýma se pokouší udržet myšlenky v chodu, avšak selhává na celé čáře. "Zpočátku to mělo být jen pro mou ochranu. Nakonec... jsem ztratila část sebe. Ta dívka, za jejíž tváří jsem skrývala svou vlastní... Byla dokonalá. Nenesla na bedrech temnou minulost, ani všechny nároky. Mohla být kýmkoliv, kdyby jí to dovolili. I tou nejobyčejnější služebnou naslouchající rozkazům. To já si zvolila tuto cestu, sire. Mohla jsem... se vzpírat. Odříct nabídku sobeckého skrývání identity. Jenže tehdy jsem se bála. Vyhnali mě z Anglie, poštvali proti mě šlechtice... Označili mě za lhářku a zrádce. Zdálo se snadnější si namluvit, že jí nejsem." V tichosti šeptaného monologu pokrčí rameny, zostuzená vlastním jednáním. Tolik špatných rozhodnutí, tolik chyb, jichž se dopustila. "Mé jméno už nikdo nezná, vymazali jej z kronik krátce po útoku na mou osobu ve Svaté zemi. Bylo lehčí předstírat mou smrt, než-li se o můj osud strachovat. Věřil byste, že je to možná lepší? Vlastně... ne možná. Je to tak lepší. Sice jsem se stala šachovou figurkou v partii, kterou ani nemohu řídit, ale... Po dnešním dni jsem rozhodnutá se vzdát všeho, co by mi mohlo nějakým způsobem náležet. Vzdám se titulu a nebudu uplatňovat jakékoliv nároky. J-já... budu tou dívkou, kterou jsem toužila vždy být. Jen lady Elizabeth. Vlastně... po tom všem už jen Elizabeth." Jistě, přijde o titul a spolu s ním i o postavení, kterého do této doby mohla využívat. "Tím nadobro bude linie mého otce odpočívat v pokoji. Poslední z rodu krále Richarda právě zemřel..."
V slzách není v první chvíli schopna reagovat. Zbavila se všeho včetně medailonku, na který Balduin upozornil. Nebylo jej třeba. Nechtěla se už nadále skrývat za hradbami lží a klamu. Pro jednou mohla být tou dívkou, jakou si přála být. Teprve tehdy pozvedne uslzené oči, celé se třpytily jako démanty, když rytíře sledovala zpod kápě. Jeho vyslovení i polibek vtisknutý na hřbet packy, jež rozechvěl struny uvnitř ní. "Já vás také, sire Balduine. Ani nevíte, jak neskutečně šťastná jsem, že jste zůstal naživu." Snažila se udržet si tvář a nerozplakat se naplno, ale to břímě, jehož se nedokázala jen tak zbavit, konečně dolehlo. Ani si neuvědomila, že překonala zbylou vzdálenost a schoulená v náručí se mu rozplakala do zdravého ramena. "J-já se tak bála... Tak strašně jsem se o vás bála..." Slova se hrnou, už se nebrání, neskrývá své city. "Myslela jsem na vás každý den, modlila jsem se za váš život. To pomyšlení, že... že se nevrátíte... Nemohla jsem, sire, si odpustit... Tolik jsem vám toho neřekla..." Konečně se odtáhne, snaží se vrátit si jakousi důstojnost, ač s mokrými tvářemi od slz se tak činí špatně. Nakonec je rychle otře do látky pláště, je jak malá holka.
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 6, 2018 1:58:00 GMT
„Vím, že to není má povinnost, má paní…“ odpoví měkce, skoro pobaven myšlenkou, že by ji žádal pouze ze zdvořilosti. Balduin sice na místním dvoře byl považován relativně za gentlemana, možná trochu odtažitého, ale splňujícího rytířské zásady slušného chování, ovšem to se poyhboalo pouze v mezích, jež si sám Balduin vytyčil a v nichž to naštěstí také pokaždé zvládl nějakým způsobem ukočírovat. Kdyby ji u svých psů skutečně nechtěl, omezil by se jen na slovo díků – nikdy ne pozvání, aby někdy znova přišla. Ač by si její gesto dost možná jindy vyložil jinak – trochu jako strach z její strany z jeho osoby nebo odtažitost, nyní tomu tak nebylo. Prořekla se – prořekla se tolikrát, že dokázal najít ztracenou jistotu, aby ji mohl vést, nabídnout pomocnou ruku, aby se též neztratila a raději mu věřila. Zavrtí hlavou, když se zmíní o své tváři. „Jim nezáleží na tom, jak jste vypadala.“ Spíš než to si pamatují její pach, co je zcela jedinečný a co jim vždy bezpečně prozradí, že se jedná o jejich dobrou přítelkyni, co na ně tak svědomitě dávala pozor. Sotva jim bude záležet na rysech její tváře.
„Elizabeth, myslím, že tomu rozumím. A že jste tak hrozné provinění, za jaké jej považujete, neprovedla.“ Sotva by jí mohl něco vyčítat ve srovnání s tím, co má na bedrech on. Nejen ji a její proměnu, ale tucet dalších životů či hlouposti, které provedl ještě jako člověk ve Svaté zemi, aniž by jej tehdy zajímaly důsledky. Aniž by jej zajímal kdokoliv. Svými dalšími slovy mu však tuhle obavu potvrdí, když z ní najednou vypadne celý příběh – celá její pravda, co si tak pečlivě a poměrně rozumně po celou dobu střežila a co jí zjevně tížilo – vzhledem k slzám, co se jí koulely po tváři. Na jednu stranu jej to děsí – pravda, které se obával snad od začátku a chtěl se jí vyhnout, nechtěl ji znát, neb by to všemi možnými cestami opět vedlo ke své vině, kterou nesl s tou největší hanbou. „Bude to pro vás bezpečnější… Myslím… Nemyslím, že by se Jan nechal znova připravit o trůn. Ne ženou. Vlastně… nikým.“ Na to mladší královský bratr o trůn bojoval moc dlouho, aby si ho nyní nechal vzít ‚nějakou holkou‘, o tom nepochyboval. „Toužíte po trůnu?“ zeptá se nakonec na nejdůležitější otázku. Pokud ne? Mohla nechat princeznu s klidným svědomím zemřít a přenechat normanské království Janovi, neb opačný krok by dost možná vyvolal tak akorát občanskou válku, co by se dozajista přenesla i do Irska, a tak by její vystoupení nenapomohlo ani situaci v Ingwirthu. A co víc, nejspíš by z této války Elizabeth nevyšla ani jako vítěz – pryč byli následovníci a věrní Richarda, obvykle s ním padli v bitvách, a za dávno ztracenou princeznou by dost možná nestálo tolik mužů, kolik by bylo reálně potřeba. Krom toho touhle otázkou oddálil své vlastní přiznání, které jí po tomhle dlužil – ne však dnes, jak se zbaběle rozhodl. Chtěl si své tajemství ještě chvíli uchovat, alespoň na pár dní si užít její přítomnost, alespoň na pár dnů být zase po jejím boku a užít si život na tomhle místě, než přijde nevyhnutelné, co mu velela nejen rytířská čest, ale také vlastní svědomí, co ho každou chvíli víc a víc nahlodávalo.
Přivine ji k sobě, když se vzlykavě rozpláče, objímaje ji levačkou i s polibkem do vlasů, zatímco jí hradí po zádech. „To mě skoro… těší, abych řekl pravdu…“ praví s malým úsměvem, co si pro ni vždy našel. „Ale teď jsem tady. S vámi.“ Nebude jí slibovat, že už znova neodejde. Dost možná bude muset. Dost možná se nevrátí. Ale copak je v takových slovech nějaká útěcha? „Můžete mi to říci nyní…“ broukne k ní tiše, jen co k ní zvedne ruku, aby jí pohladil po tváři, očima zkoumaje všechny slzičky, co jí i přes její snahu je setřít ulpěly na tváři, takže ji na ni políbí, ochutnávaje slanost jejích slz, co měly navíc hořký podtón – neměl žádný zájem ji vidět takhle a už vůbec ne kvůli jeho činům. A krom toho, stále hůře a hůře odolával těm jemným dotekům, kdykoliv si mohl nějaký ukrást. „Můžete mi říct cokoli…“ Nehodlal ji soudit, sám ani nemohl, ba naopak – její trápení jej zajímala, stejně jako radosti. Alespoň to pro ni mohl udělat.
|
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Feb 6, 2018 10:32:53 GMT
Děsila jí vlastní slova, sic poskytovala zaslouženou úlevu. Věděla, že zřeknutím se titulů a statků, jež jí náležely nejen nyní ale i v budoucnu, se připraví nejen o možnost dotknout se královského trůnu, ale ztratí tím i lepší zázemí, které dvůr poskytoval. Kdo ví, co se s ní pak stane. Spadne mezi obyčejné lidi, nebo jí bude královna nadále živit jako jednu ze svých dvorních dam, ač na výhodný sňatek se šlechticem sotva bude moci pomýšlet? Kdo by si ji také vzal - dívku s minulostí vymazanou z kronik a historie, nemajetnou, prokletou... "Lhala jsem vám... Po všech těch měsících společně stráveného času... Neřekla jsem nic z toho." Snažila se, mnohokrát už zabrousila v konverzaci do hlubinných vod, ale odvahy pozbývala pro vyslovení tíživých obav. Nakonec jen zavrtí hlavou. Toužila po trůnu? "Ne, já ne. To spíš španělská větev mé rodiny, aby mohla ovládat další velmoc. Asi jsem si nikdy neuvědomovala, co všechno se kolem mě děje, ale nikterak mne to neospravedlňuje. Měla jsem se zajímat, vzbouřit se..." Namísto toho se stala korouhvičkou plachtící po větru. "Byla bych špatná královna, že?" Oba to věděli, přinejmenším tušili. Elizabeth byla dívka až příliš ctnostná, raději by sama trpěla, než aby týrala svůj lid, dobrotu srdce by však každý lehce zneužil. Tvrdohlavost jí nic neříkala a pokud, pak sotva ve věcech státních, jež jí zůstávaly utajeny, neboť to byl muž, kdo měl rozhodovat. Ona? Pouze přikyvovat tehdy, když se po ní chtělo.
Zasmušilá vklouzne rytíři do náručí, porušujíc prvky jejich společného trávení času i veškerý standardní postup určený šlechticům. Štkavě se mu svěřovala do hrudi, koktavě mu sdělovala niterní pocity, ač nikdy nesáhla po slovech, po frázi, která by nahlas řekla to jediné - jak hluboce jej ve skutečnosti má ráda. Přehrada praskla a drobná dívka se otřásala vzlyky nahromaděnými za poslední týdny bezduchého blouznění po areálu hradu. Teprve po chvíli se uklidní natolik, aby byla schopna nalézt zbytky vtlučených postupů, narovnaná v zádech o sotva čtvrt krok ustoupit. Jako by snad měla kam. Jako by po tom mohla toužit. Ten intimní okamžik, kdy stáli tak blízko proti sobě, jí bral dech a srdce nechával tlouct naplno jako hradní zvon. Zavrtí hlavou, jak by mu to mohla říct "Už nejsem nikdo, sire. Na mých slovech nezáleží." Teď se stala jednou z mnoha lidí obývajících Ingwirth. Jednou z davu. Jen další dívka poblázněná do rytíře, jehož si nemohla vzít.
A přesto... nebo snad právě proto, ji přinutil mluvit. To jeho dotek, když jí pohladil po tváři. Prosté natáhnutí vpřed, které sleduje zvědavýma, napůl vystrašenýma očima plaché laně, než ucítí jeho horký dech na tváři a po něm i rty spolu s něžným polibkem, co by jí snadno znovu rozplakal, kdyby se nepokoušela hrdinsky si zachovat status dámy. Znavená vnitřním rozbrojem, těmi věčnými šarvátky v srdci, zavřela oči, vychutnávaje si něco tak intimního, až přímo erotického. Jistě, už nejeden muž se jí pokusil políbit, obvykle na hřbet ruky nebo na tvář, dávaje tím znám svou slabost pro bývalou anglickou princeznu. Na druhou stranu... žádný v ní nevyvolal takovou radost jako Balduin. I pro tamty měla slabost, byli okouzlující, hodní, ale... neměli s ní společnou minulost. Nebyli poškození jako ona. Zestárli by, zešedivěli a Elizabeth by stále zůstala mladá. "J-já..." První počin se nese tiše, tak přiškrceně, až si není jistá, zda vůbec dokáže pronést ona slova. "J-j-já..." I dech se krátí, jak se drobná dívka pokouší nalézt ztracenou rovnováhu a dát najevo, co cítí. "J-já... Ach...," krátce zavrtí hlavou, zná svou slabost. Pro ti jeho pohledům, ať již vřelým nebo zkoumavým, byla zkrátka slabá. "Cožpak je možné, aby dívka vyjevila své city rytíři, po jehož boku nikdy nebude moci zůstat? Co na tom, že je do něj zamilovaná, když se jejich cesty nyní rozejdou..." Ani si neuvědomila, že svá slova pronesla nahlas, nikoliv v duchu. To až ozvěna, nesoucí se po malé kapli, ji přinutí zalapat po dechu a vyděšeně uskočit vzad. "J-já... T-to jste neměl... Neměl... Nic z toho... Ach ne... Omlouvám se! Zapomeňte na to, prosím. J-já... Už bych měla jít, sire. Omluvte mne, prosím." Jindy by snad počkala na odpověď, ale nyní se zdá, že jediné, po čem touží, je utéct. Až na to, že jí Balduin z části svým tělem přirozeně brání projít kolem něj.
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 6, 2018 10:58:10 GMT
„Elizabeht, mám obavu, že byste nebyla královna vůbec. A pokud, tak jen nastrčená.“ Nepovažoval ji za slabou, něco takového by si nikdy nedovolil – na druhou stranu splňovala dokonale obraz princezny. Její jemnosti by bylo snadné zneužít, ba dokonce ji obrátit proti ní samotné, udělat z ní pouze loutku, jak si asi sama uvědomovala, neboť šlechtická opozice byla v Anglii velmi silná a nenechala si bezmyšlenkovitě poroučet, což dokázala již Janovi, který se jim sice bránil, ale zcela marně. Krom toho země by sotva snesla dlouhověkou královnu, která nestárne – jakožto země se silně zakořeněným katolictvím to jednoduše nebylo možné. Takže když by přišla vhodná chvíle, dost možná by se jí pokusil někdo otrávit, zabít a na trůn dosadit Jindřicha, Janova syna. Hodlal k ní být upřímný, nechtěl jí lhát, mazat kolem pusy med, že by vládla dobře a dlouho, že by ji lid miloval. Králové s dobrým srdcem nikdy nepřežili dlouho. A pokud, jejich vláda nebyla dobrá, jejich jméno bylo pošpiněno a oni byli obvykle označeni za prostáčky. Doba takovým lidem nepřála – měla raději lidi jako Richard, bojovné, snad trochu i šílené, co si ze země brali všechny zdroje, co mohli. Paradoxně bylo na takové pohlíženo s větším respektem než na jiné, ačkoliv jejich cíle byly naprosto nereálné, ba dokonce nesmyslné.
Držel ji, aby se necítila sama a aby v něm mohla najít špetku jistoty, pevnou půdu pod nohama. Nehodlal odcházet, nechtěl od ní odejít, dokud jej nepošle pryč sama – což se možná stane brzo, až jí prozradí, že je to on, kdo s největší pravděpodobností stojí za její proměnou. Okolnosti té noci si nepamatoval, ale dávalo to smysl, nemohl popírat fakta, která hovořila proti němu a označovala ho za vraha – možná ne jejího, ač to byla jen otázka náhody a štěstí, ale dalších. A ona se bála, že mu ublíží tajemstvím o její tváři. Netušil, jak bude reagovat. Nechtěl to vědět – i proto konverzaci oddaloval, jednoduše se jí zbaběle bál a nemohl si pomoci. Až tehdy, kdy se sama vysmekne z jeho náruče a ustoupí o ten malý krůček, tehdy ji pustí, ač ztracenou důstojnost jejich rozhovoru snad nechtěl ani znova hledat. Netoužil po ní – ba naopak, to ta ona intimita, tu hledal. „Má paní, možná nemáte královský titul, ale to z vás nikoho nedělá…“ Ne před ním, vždyť on nebyl o tolik lepší. Možná byl šlechtic, možná byl pasovaný rytíř, ale kdyby se někdo jel ptát do Artois, Balduin je pro svůj lid mrtvý a jeho rytířský titul je rovněž založen na pochybné kampani, ač je na něj hrdý. Pravda, v dané situaci na tom byl dalece lépe, ale prakticky? Musel se spoléhat na královskou milost, jinak by se stal tak akorát žoldákem ve službách kohokoliv, kdo zaplatí, neb na důchody a finanční příspěvky hrabství Artois již ztratil nárok.
Zpozorní, když opět promluví. Nebo se o to alespoň pokusí, ač začala poněkud koktavě a začne nejistě. Ale tehdy, když ze sebe celou záležitost vysype, spíš omylem než naschvál, zůstane na ni zírat. Doufal, jistěže doufal, ale vlastně se nikdy neodvažoval předpokládat, že by to mohla být pravda – bylo to lepší, než se pak spálit a přijít i o její milou společnost, kdy by mezi ně jeho slova vnesla trapnost. Nyní to udělala ona – a nejspíš se jí povedlo zbavit jej ostychu a nejistoty, co v něm dlela. „Má paní…“ zastaví ji, nenechá ji protáhnout se kolem něj a utéct někam do chodeb hradu, takže by ji zase pár dní neviděl. Místo toho jí položí opět dlaň na paži, aby jí v tom zabránil. „Cožpak působím jako někdo, komu záleží na postavení? Jako někdo, kdo by chtěl přijít o místo po vašem boku?“ Nebylo to vyznání – tedy, snad přeneseně ano, ale ne v tom pravém slova smyslu. Ruku zvedne k její tváři, po níž přejede hřbetem, než se k ní nakloní, aby ji políbil, spojil rty s těmi jejími. A nejspíš dostál tomu, co chtěl udělat poslední půl rok.
|
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Feb 6, 2018 12:51:24 GMT
Věděla to. Byla by jednou z těch nastrčených dívek, jimž v žilách koluje královská krev, ale na druhou stranu nemohou učinit nic ze svých vizí. Loutka, za jejíž provázky tahá někdo jiný, protože země potřebuje silné vládce, nikoliv bezbrannou dívku. V tom se od královny Jasmine lišila a každým dnem, zvláště po tomto posledním boji, si uvědomovala až ohyzdné rozdíly mezi jejich podstatami. Nebyla silná, nebojovala za svůj lid, nedokázala jej vést za novou nadějí. Neměla s ní nic společného. "Děkuji. Za vaši upřímnost, sire. Alespoň vím, že bych nebyla vhodná pro tento post a nemusím tolik zpytovat svědomí po odmítnutí." Krátce přikývne jeho slovům, ač se celá konverzace nesle v melancholické melodii společných myšlenek. Nebál se jí říct, co si myslí a jaká rizika by tímto podstupovala. Pouze dokazoval, že není jedním z těch rádců, kteří by byli ochotni ji zatratit, možná i obětovat ve svůj vlastní prospěch. "Jste dobrý přítel. Takových jako vy po tomto světě chodí čím dál méně a já... Jsem ráda, že jsem vás mohla potkat." Budou jí chybět společné výlety po boku psů, prohánění se venku na kopcích, trénování sokolů. Diskuze, někdy sofistikovanější, jindy vedené v přátelském duchu, kdy se navzájem poznávali a otevírali tomu druhému svá srdce. Teď už jí zde sotva něco drželo, po vzdávání se titulu dědičky anglického trůnu nebyl jediný důvod, proč poskytovat dívce jako ona azyl. Bude nucena odejít, hledat si své místo jinde. Děsila se toho okamžiku. Té chvíle, kdy bude muset říct, že odchází a nejspíš se vidí naposledy. Toho, jak ji bude zlomené srdce bolet.
Oříškově hnědé oči těknou k muži stojícímu proti ní, zvedla je okouzlena rytířovy slovy. Dokonce vykouzlil drobný úsměv na jejích rtech, tak šarmantní muž s vychováním byl cennou zkušeností v jejím životě. "Drahý rytíři, do této doby jsem neznala nic nežli povinnosti princezny. Neumím se o sebe postarat. Bez titulu... opravdu nikým jsem. Bez zázemí, bez rodiny, bez majetku..." Nemusela dokončovat větu, aby bylo oběma jasné, že dlouho v takovýchto podmínkách žít nemůže. Nejspíš skončí zmrzlá kdesi v lese, roztrhaná dravou zvěří. Dokázala přežít díky nesporným výhodám šlechtického titulu, ale bez něj? Neuměla vařit, prát, neznala žádné z domácích prací. Nezašila by ani hrubou košili, natož jemné šaty. "Má to tak být," se slzami na krajíčku promluví, ač jí to stojí veškeré úsilí, aby se před ním znovu nerozplakala. "Linie krále Richarda skončí. O zapomenutou princeznu nikdo nestojí." Zvláště, pokud je vymazána z dějin, což se v jejím případě stalo. Zlehka pokrčí rameny, smířila se s osudem, který nevyzníval blaženě. "Navíc jako vlkodlak si těžko zasloužím lásku lidí. Bude to tak lepší, sire. Můj odchod,můj konec..."
Je to však on, kdo ji zabrání v podniknutí odchodu. On a jeho touha nezbavit se jí tak snadno, jak prve očekávala. Jeho dlaň svírající paži pálila, propalovala se dotekem skrze látku pláště a nutila ji sípavě vdechnout vzduch do plic. "Sire, co to povídáte? J-já..." Jak by mohla doufat? Jak by si nyní po tom všem mohla byť jen trochu přát, aby mohli být spolu? "Vy si zasloužíte dívku, která vám bude rovna. Nejen po kastovní stránce, ale i upřímností... J-já nebyla, zradila jsem vaši důvěru... Nejsem hodna vašich... vašich..." Citů. Ani pozornosti, ničeho. Jenže než se stačí vykroutit a uprchnout, vyvede ji z míry přičiněním, o němž se jí některé noci zdávalo. Dotek na tváři ji nutil zadržet dech, zodpovídala se mu pohledem velkých tmavých očí zaklesnutých do jeho, nádherně zelenošedých. Vždy se jí líbilo, jak se na ni díval, ač jí mnohokrát uváděl svými pohledy do rozpaků. Než-li se však stačí v jeho očích utopit, přitiskne své rty na její v dlouhém polibku, po jakém poslední měsíce toužila, leč nikdy nenašla odvahu. K dámě se podobné záležitosti nehodí, to ona má být tou dobývanou a obletovanou, ačkoliv Elizabeth si dopředu ujasnila, že podobná situace se její maličkosti týkat bude asi stěží. Mýlila se a v tichosti myšlenek děkovala bohu za jeho přičinění, za vyslyšená přání a modlitby. Srdce bilo splašeně, tlouklo o žebra v bolestivém tónu, jehož slabost vyrovnávala motýlí křídla třepotající se v žaludku. Nevzal jí jen zemi pod nohama. Připravil ji kompletně o celý svět, aby jí mohl darovat vesmír.
Měkkce, tak neznale odpovídala na jeho polibek, nejistá si tím, co vlastně dělat, jak se zachovat. V lásce se pohybovala se statusem nováčka, ač párkrát poblázněnost zažila. Nikoliv však polibky vtisknuté na rty, vzal si její první, jenž už nikomu nedaruje. Ani... nechtěla. Pokud si ho někdo zasloužil, pak jedině Balduin, jehož paži zlehka stiskla prsty, aby se mohla ujistit, že to vše není jen sen. Vyčká, až polibek pomine, s nádechy vede problémový souboj. "Je hloupé přiznat se, že jsem o této chvíli snila poslední měsíce?" Rozpačitým úsměvem sotva dokázala zamaskovat strach z výsměchu, ač od něj? Jak by něco podobného mohl učinit?
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 6, 2018 13:33:02 GMT
Jak dlouho již neochutnal sladké dívčí rty? Od příjezdu do Ingwirthu určitě, od cesty, která ho zavedla sem, a také notný čas ve Svaté zemi. Takže dost možná, že naposled to byla dívčina či žena, co o něj třebas ani nestála, ale v té době jej to nezajímalo – byl pod vlivem války, s touhou po zabíjení v krvi, aniž by jej zajímaly osudy prostých lidí, aniž by jej zajímal vlastně kdokoliv krom jeho samotného. Ty doby byly ale naštěstí pryč a Balduin věřil – doufal – že se změnil. Že se stal lepším člověkem i mužem než jakým býval jakožto křižák. A jako téměř poutník se zcela logicky neusazoval, z čehož vyplývalo, že jakékoliv dlouhodobé vztahy mu byly zapovězeny a těch krátkodobých včetně bordelů se vzdal z toho prostého důvodu, že si jich užil až přespříliš. V Ingwirthu sice zůstával na stejném místě, ale faktem zůstávalo, že zdejší dámy mu obvykle nic neříkaly – nedokázal s nimi zapříst rozhovor, bavit se s nimi o čemkoliv jiném než o zdvořilostních a stokrát omletých tématech. A to vše jej jednoduše dostalo sem, do této situace, aniž by však po jedinou sekundu litoval – protože pokud všechna ta léta odpírání stála za rty její, pak stála za to. Byla nezkušená, to poznal. Ostatně při prvním polibku nikdo nikdy netuší, co má dělat, jak už to tak bývá, neb žádný učený z nebe nespadl, ale tahle nezkušenost u ní tak akorát podtrhovala nevinnost její osoby, protože bylo jasné, že byla do této doby nepolíbená. Byl skoro hřích si takhle ukrást její pusu, navíc na svatém místě, na druhou stranu… copak mohl odolat? A pokud je za tohle nestihne Boží trest, pak i to musí být určitým znamením že to, co činí, není nutně špatné. V každém případě, v onu chvíli to v žádném případě špatně nepůsobilo. Spíš naopak.
Odtáhne se, jen na kousek, očima zkoumaje její tvář, až mu tento pohled zvedne koutky úst do drobného úsměvu. Působila zasněně, okouzleně, ztraceně v síle onoho momentu. Na její otázku zavrtí hlavou. „Ne. Myslím… že oba jsme po tom již notnou dobu toužili…“ Jen bylo těžké sebrat odvahu, protože k podobnému kroku si potřeboval být zcela jist. Nyní věděl – a tak mu nic nebrání v tom, aby ji znova políbil, ukradl si její druhý pusu – přičemž plánoval, že to stejně udělá i s její třetí, čtvrtou i stou. „Nikam nepůjdete, má paní. Nebuďte blázínek, královna vás nevyžene – nejste první ani poslední dívka, co u ní nalezne azyl, aniž by měla cokoliv. Vlastně… první a ani poslední bytost.“ Ostatně se to vztahovalo i na něj vzhledem k jeho situaci, v jaké přišel – jako zchudlý rytíř je s řádovým oděním, mečem a štítem, nic jiného neměl, neb všechno ostatní padlo na výdaje na cestu. „Krom toho, i když nemám tak velké prostory pro sebe, místo pro vás se v nich vždy najde.“ Možná to vyznělo špatně, možná ne, v každém případě by mu absolutně nevadilo, kdyby trávila čas u něj a nechala jej, aby s ní sdílel střechu nad hlavou – klidně ve vší počesnosti, kterou dokázal respektovat, takže by jí přenechal postel a sám si lehl ke krbu za kožešiny, ačkoliv by nejspíš vyvolali drby i pomluvy.
|
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Feb 6, 2018 14:01:51 GMT
Cožpak mohla tušit, jak si své tužby vyložit? Nebyly snad hříšné? Toužila po muži, který jí měl být odpírán, trávila čas v jeho společnosti pod záminkou přiučení se něčeho mála ze sokolnického umu a výcviku loveckých psů, ač to byla především konverzace s Balduinem, která ji naplňovala štěstím. Jistě, i zvířata měla cosi do sebe, přesto její srdce neposkočilo radostí z pohledu na ně tolik, jako při setkání se s rytířem. Zprvu si ani nebyla jistá, zda není ženat nebo zasnouben s krásnou dívkou vznešeného původu, mnohem lepší partií, než jakou by mu mohla nabídnout se svou maličkostí. A když zjistila, že tomu tak není, pak... se nezdálo, že by o ní měl jakýkoliv zájem jakožto muž. Jistě, trávil s ní čas, ale bez jakéhokoliv dvoření a nadbíhání, jež byla zvyklá vídat u jiných šlechtičen. Poslední větší setkání na oslavách se neslo v podivném duchu, oba trpěli značně viditelnou nejistotou, tudíž nedošlo ani k tanci, který milovala. "Měla jsem pocit, že o mne nestojíte, sire," špitne se sklopeným pohledem k pacce položené na jeho rozložité hrudi, jíž nechala na místě při polibku. Nechtěla jej zranit víc, než se jí podařilo předtím, dbala na rekonvalescenci, s níž byl nucen se potýkat. "Nikdy... jste neučinil krok a já... Byla jsem vychována ve vědomí, že je to rytíř, kdo se dvoří dámě, nikoliv naopak. Myslela jsem... A-asi jsem se bála toho, že bych pro vás nebyla dost dobrá, vhodná partie. Strachovala jsem se vyznat ze svých citů, neboť jsem tak ještě nikdy neučinila. Toužila jsem tak učinit onen večer, kdyby se ukázalo, že... Že vám nevadí, kdo jsem a za koho jsem se vydávala. Chtěla jsem vám vše povědět a vyslovit se." Poté se však děsila jeho odpovědi. Co když by byly její city neopětované? Nebo by zapříčinily jeho smrt? Potřese hlavou, cítila se sobecká, když jej takto trápila s důkazy, že sama by nikdy neučinila první krok a naopak čekala, zda s ním nepřijde on sám.
Druhý polibek však nečeká, zaskočí ji podobně jako první z mnoha, které si pro ni přichystal. Líbil se jí, odvážně se vrhl vpřed a nedržel se zpátky, jako by toužil vyplnit poslední měsíce jejich nejistého obcházení kolem tématu, jež je oba tížilo. Jeho rty chutnaly dobře, vůně jí zaplavovala smysly. Vydávané teplo z blízkosti přijímala, brala si jej, aby se uchránila před třasem. Pohledem hnědých kukadel jej sledovala, jeho slova zněla jako pohádka. A ač se Elizabeth považovala za optimistku, realita vládla jiným představám. "Přála bych si, aby tomu tak bylo, sire, ale... Jaký prospěch by mohlo království mít z mého sečkání? Nepřinesu mu žádné investice jako jiné šlechtičny, neutužím vztahy s jinými zeměmi. Nejsem zkušená v diplomacii, abych královně radila. Umím... Ach, umím jen hrát na loutnu a nanejvýš působit jako hezká figurka po jejím boku. Nejsem nikterak důležitá. Už ne." Smutný úsměv nechá poklesnout koutky rtů při těžkých myšlenkách na budoucnost, jimiž se nyní týrala. Čím ji však dokázal zaskočit, byla jeho odpověď, prakticky nabídka života po jeho boku. Chtěl s ní snad strávit zbytek života, nebo to byl jen vstřícný krok z povinnosti? Nechápavě zamrká, zcela šokovaná touto možností. "Vy-... vy mne žádáte o ruku, sire?" Jak jinak si tato slova vyložit? Nebyla obeznámena se zvyklostmi místního lidu, neznala jejich způsoby. Není divu, že v jeho slovech vidí něco víc, zvláště po polibku a přiznání se, že ani on sám nebyl lhostejný vůči ní.
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 6, 2018 14:35:58 GMT
„Měl jsem pocit, že bych o vás neměl stát, Elizabeth…“ odpoví podobnými slovy. Nakonec je dělilo mnohé – včetně společenského postavení a faktu, že se vedle ní cítil… nu, trochu jako špinavý vidlák. Však se také nebylo čemu divit – pokud má ona pocit, že pro něj není dostatečně dobrá, ani on není daleko od myšlenky, že si mohla najít daleko lepšího partnera než zrovna jeho. Ostatně není toho mnoho, co by jí mohl nabídnout – snad jen svou lásku, ochranu a ostatně i svůj život, pokud to bude třeba. Nebyl nejzábavnější společník, nebyl ani nejmladší – sic mu reálné stárnutí již prakticky nehrozilo, stále zůstávalo pravdou, že když jej vlkodlak pokousal, bylo po už šestatřicet. Zdálo se mu tedy pravděpodobnější, že Elizabeth bude hledat muže spíš ve věkové hranici, co se blíží k ní, spíš mladíka než ostříleného vojáka a rytíře, nějakého šlechtice, co jí bude moci dát o něco pohodlnější styl života než tvrdou pryčnu. Pousměje se, když se zmíní, že přece rytíř by se měl dvořit dívce. „Nejspíš by to tak mělo být, že? Myslím… myslím, že jsem nechtěl, abyste kvůli mně nezanevřela na jiné možnosti. A že mi to pořádně došlo až na tom plese, jen jsem to pak stihl zapomenout.“ Nebylo se ostatně čemu divit – vzhledem k starostem, které přišli, vzhledem k celé válečné mašinérii měl v hlavě jednoduše úplně jiné myšlenky, než aby si dokázal seskládat, že se nikdy nebránila jeho přítomnosti či co s ní tehdy udělalo to drzé intimní gesto, kdy si dovolil dotknout se linie její páteře, ač to mohl snadno skrýt za snahu pomoci jí ze šatů. Tahle vzpomínka pro něj jednu chvíli znamenala opravdu hodně – dávala naději, zračila se v ní jemnost, nevinnost, ale též touha, co jej sotva přešla.
„Elizabeth… Žijete po boku královny tak dlouho a stále jste si nevšimla, že prospěch pro ni není stěžejní? Jste dáma. Dámou zůstanete, toho se bát nemusíte.“ I kdyby se za ni měl přimluvit, ale věřil, že Jasmine ji i tak přijme do svých řad – stále měla dobré vychování, stále byla příjemnou společnicí, nevinnou duší, kterých čím dál tím víc ubývalo a bylo je třeba chránit. „Krom toho, myslím, že bude mít radost, že alespoň jedna dvorní dáma eventuálně neodejde.“ I za jeho pobyt se v královniných řadách vystřídala řada slečen, jiné půvabné, jiné ne, mnohé z nich neznal ani jménem, jen pár mu uvízlo v paměti kvůli různým hloupostem. A krom toho, pokud by bydlela u něj, sotva by její přítomnost byla přítěží – v tom davu, který na hradě sídlil, by se jedno drobné děvče snadno ztratilo. Zvláště jako jeho žena – což je myšlenka, která plynule naváže na její otázku, co ho na moment zarazí. „Žádám?“ vypadne z něj poněkud nespolečensky a neopatrně, než si uvědomí, co jí vlastně navrhl. A jak to mohlo znít pro někoho, kdo byl zvyklý jen na jeden druh svazku – mnozí jeho přátelé žili ve Svaté zemi hříšným životem s ženami, s nimiž nebyli sezdáni, ale i přesto si vydržovali jednu jedinou konkubínu jako svou společnici, ale Elizabeth se s něčím podobným sotva mohla setkat, což bylo docela pochopitelné. A ačkoliv se jeho myšlenky tímto směrem původně nestáčely, bylo snadné se k této idee dostat. „Myslím, že ano…“ odpoví nakonec. „Vzala byste si mne, Elizabeth?“ položí tu správnou otázku, ač s vědomím, že v takovém případě si budou muset ještě před svatbou vyjasnit její proměnu. Nevěřil, že by to přešla bez povšimnutí a v takovém případě na něj dost možná bude pohlížet jako na podvodníka, ale… sobecky si chtěl tyhle chvíle štěstí ještě přivlastnit.
|
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Feb 6, 2018 15:14:05 GMT
"Jiné možnosti?" V první chvíli nechápala, nerozuměla jeho slovům. Neznala žádné další možnosti, nevyskytovaly se. Jistě, přívrženci španělské královské rodiny tvrdili, že se bude muset vdát za velmi schopného muže, jehož peníze jí dopomohou k trůnu a pokryjí náklady křížových výprav, splatí dluhy nahromaděné za roky podnikání nájezdů na Svatou zemi, ale nikdo nikdy nevznesl nabídku. Nepřišla žádná žádost. Zavrtí hlavou v náznaku jemného nesouhlasu, nebyla si jistá, zda by se někdo takový vůbec objevil. "Mám za to, že rádci mé matky toužili využít nějakého šlechtice ke sňatku se mnou, ale... Přiznejme si, kdo by stál o ženu, která se každý úplněk mění ve zvíře? A pokud by se přeci jen někdo takový našel, pak by netrvalo dlouho a... A..." S nádechem se pokouší zastavit zběsile bušící srdce, ta představa ji ničila. "A připravil by mě o život. Nikdo není natolik při smyslech, aby si vydržoval manželku s darem vlkodlačího prokletí," vydechne roztřeseně při vědomí toho, jak rychle by mohla skončit v hrobě. Zvláště v katolické Anglii, kde by jí okamžitě popravili jako výstrahu všem ostatním. Vždyť angličané dobývali Svatou zemi ve jménu Boha, jak by mohla sedět na pozlaceném trůnu a přitom se tvářit, že není jednou z bytostí, jimiž se opovrhuje, neboť je musel zplodit sám ďábel? Ingwirth jí nabízel zázemí, toleranci, kterou poskytla královna už nejednomu z jejího druhu. Sám Balduin byl toho příkladem. Sklopí oči, na moment zahanbená diskuzí o něčem tak děsivém. "J-já... Přiznávám, že jsem... častokrát zvažovala vztah... s vámi." Těkne pohledem k němu, sic jen nakrátko, než kukadla opět sklopí k zemi, viditelně rozrušená ze slov, jimiž se vyznává z citů. Dlouho je nosila v sobě, trápila se jimi. Dnes měla konečně šanci něco říct. "Přemítala jsem, jaké by to bylo. Ale pokaždé jsem dospěla k závěru, že nejsem hodna toho dělit se o váš čas. Prve to bylo i díky mému klamu, poté nejistotou. Co bych vám tak mohla nabídnout? Nebyl jste ten, kdo by o mne uvažoval jako o možnosti posunout se do vyšší sféry společenského žebříčku. Byl jste... A stále jste jiný. Nezáleží vám na hmotných statcích, na titulech, což mi na vás učarovalo. Podobně jako váš vzhled, což nemohu zapírat." Jistě, dříve měla slabost pro hezké muže, ale pokaždé ji to táhlo blíž k těm, co svým způsobem připomínali vlky, dravé šelmy, silné a dominantní. Balduin možná nebyl od pohledu tvor, kvůli kterému by se všichni třásli strachem, na druhou stranu věděla, jaký respekt si dokázal vysloužit u svých psů a sokolů. Nežádal jejich pozornost hrůzou, ale silným jednáním. "Asi není divné, že jako vlkodlak mám slabost pro muže s dominantním chováním. Ne násilným, jen... takovým, které vyvolá respekt a úctu." Zvedne k němu oči právě včas, aby se střetla s jeho pohledem. Do této chvíli plachý úsměv se prohloubí se zrůžovělými líci, hned však zase uhýbá. "Navíc jste čestný a milý. A když padl první ostych, pak... Jsem si uvědomila, jak dobře je mi ve vaší blízkosti. Jak snadno se nechám unést vaším hlasem a znalostmi." Snad i proto jej milovala - byl zkušený, znalý a laskavý vůči každému. Nejen němému tvoru, ale i někomu jako je ona. Ne z povinnosti ale proto, že chtěl.
Zvedla oči ve chvíli, kdy začal hovořit o laskavosti královny Jasmine. Byla pravda, že i za dob jejího pobytu zde na hradě, se na postu dvorních dam vystřídalo nemálo dívek a žen. Mnohé se vdaly a odešly za lepším životem, jiné pouze získávaly zkušenosti. Pár z nich, podobně jako Elizabeth, hledaly pod jejími křídly azyl na dobu neurčitou. Přikývne s vyrozuměním, dbal na to, aby se cítila sebejistě. "Doufám, že královna svolí v můj prospěch. Jen nerada bych toto místo opouštěla." Což... se nejspíš ani nestane, neboť Balduin pronese jistá slova, jež jsou pochopena kapku jinak. Jen co se ozve s dotazem, zaskočí ji facka vlepená rozpaky, až obě tváře zrudnou a uši zčervenají vzápětí. "Ach, j-já... se omlouvám. Netušila jsem... Je to moje chyba." V těchto kruzích se zkrátka neuměla pohybovat, netušila, jak vypadá žádost od muže. Ne taková, jaká je vedena jinak než za zády princezny. Pokud ji však chtěl zaskočit úplně, pak se mu to povedlo na výbornou. V jednu chvíli pouze samým překvapením mrká, v té druhé už cítí úsměv tvořící drobné ďolíčky ve tvářích. "J-já... T-to..." Byla skutečná žádost o ruku. Na svatém místě, kde je mohl kněz oddat, kdyby se zde nějaký pohyboval. "Ano, sire. Bude mi potěšením stát se vaší ženou." Splnit si tak tajný dívčí sen, nyní přibližující se k realitě. Zrůžovělá se kouše do rtů samým štěstím, aby zastavila zajíknutí, než se natáhne pro polibek - jemný a něžný jako ona sama.
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 6, 2018 15:42:44 GMT
„Nemluvil jsem o domluveném sňatku z povinnosti, spíš o… hm… zalíbení.“ Románek, úlet. Který mohla prožít prakticky s kýmkoliv stojícím na jeho místě, jakýkoliv klučinou z gardy, vrchním kuchařem či vojenským důstojníkem. Řada z nich byla mladší než Balduin (nebo tak alespoň vypadali), řada z nich by se nejspíš hodila vedle ní daleko víc než rytíř řádu Božího hrobu, zarostlý a mnohdy ubručený jako medvěd s rozložitou postavou, co byla již vyloženě mužská, sotva se v ní dala najít stopa po chlapeckosti. Řada z nich navíc rovněž nebyla lidmi, což bylo kouzlo Ingwirthu. Byl otevřen všem bytostem bez potřeby soudit, tolerantní místo pro různá náboženství i stavy bytí. Musel říct, že i taková malá óda na jeho osobu byla… nu, minimálně milá. Už jen proto, že to bylo vážně dlouho, co se na něj někdo díval podobnýma očima – naposled snad ještě na francouzském dvoře, kde se zakoukal do jedné šlechtičny a prožil s ní dvouletý románek za zády jejího manžela, což byl risk především pro ni než pro něj. Její muž byl naštěstí dosti arogantní a zaměřený na zahraniční francouzskou politiku, že si nevšiml toho, co věděla polovina dvora. Tento vztah musel eventuálně skončit po té, co byla jeho milá nucena odjet se svým manželem ke španělským hranicím. To byl nejspíš poslední moment, kdy v sobě vykřesal něco jako lásku. Pak? Pak šlo všechno do háje, změnil se, láska mu najednou přišla jako hloupý a zbytečný cit. Jak by také ne, když mu v jedné chvíli jakožto bojovníkovi Božímu ležel u nohou celý svět, který mu vyhovoval – byl krvavý plný boje, adrenalinu, nejistoty, jestli přežije další den. Tehdy nebyl stavěn na vztahy, ba naopak si užíval společnost po každé jiné dívky, neb milování s nimi bylo dost sladké i bez hloupé lásky – stačilo mít nad hlavou hrozbu sekery či meče, aby si užíval každý moment strávený s kurtizánami. A pak… pak ji už snad ani nehledal. Nakonec k němu – snad jako k jedné z výjimek – přišla sama v podobě Elizabeth. „Pokud je něco, čeho se nemusíte obávat, pak toho, že mi nebudete mít co nabídnout, Elizabeth. Strávili jsme dost času spolu, abych si tímhle byl jist.“ Nebyly to strojené trapné konverzace, oba se při nich cítili dobře a on si dokázal představit, že by to tak mohlo fungovat na denní bázi, snad jen s některými přidanými prvky, které by obnášelo společné soužití. Je trochu překvapen její otevřeností v tomhle tématu – třebas ohledně jeho dominance, kterou nemohl zastírat i přes relativně odevzdané, klidné a mírné chování. Tuhle stránku v sobě měl a nikdy nezmizela, sotva mohla – byla součástí jeho povahy stejně jako potlačovaný a občasný cholerismus nebo touha po krvi, co se probudila třebas v bitvě, kde byl víc strojem než člověkem. „To… nejspíš není…“ Což bylo nejspíš dobře vzhledem k tomu, že tohle by měnil jen velmi těžko a stejně by se mu to pravděpodobně nepovedlo.
„Svolí.“ Zněl sebejistě, ale pokud si byl něčím jistý, pak to byl tenhle fakt a to, že to nějak půjde určitě zařídit. Stačí se jen trochu snažit. A krom toho, sami tenhle problém vyřešili poměrně obratně, kdy k němu jednoduše bude připoutaná svazkem, který nelze zlomit. Zavrtí hlavou. „Není za co…“ Nebyl důvod se omlouvat už jen proto, že ho navedla k té správné myšlence, které tímhle mohl dostát a která mu secvakla rychleji. A na kterou, jak doufal, přišel souhlas. Snad nadšenější, než si vůbec zasloužil, vzhledem k úsměvu, co se jí objeví na tváři. I polibku, pro který se natáhne a který on prohloubí – ochutnávaje nyní nejen její rty, ale jazykem též její ústa, jen co ji k sobě ještě o něco víc přitiskne. Zdálo se to všechno trochu jako sen – když se sem přišel modlit, neměl vůbec nic. Najednou se všechno změnilo a zdálo se, že získal vše, co v životě potřebuje. Eventuálně se odtáhne, ještě ji krátce líbne na nosík. „Máte nějaké povinnosti? Nyní?“ Sic byl večer, mohla mít službu u raněných. „Mohla byste… jít se mnou. Určitě vás také rádi uvidí. Psi.“ Zdálo se příliš surové se po tomhle všem rozloučit a jít si každý svými cestami.
|
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Feb 6, 2018 19:50:04 GMT
Balduinova slova hladila po princeznině duši líbivým dotekem. Takovým, jenž jí vehnal do tváří ruměnec a nutil pohled klopit k rukám zapřeným o jeho rozložitou hruď. Ani si nevšimla, že ho bříšky prstů začala hladit, bylo to tak svévolné gesto vedené mimodě, sotva jej zaznamenala. I teď, když se utápěla v jeho hřejivých slovech vyzdvihujících společně strávený čas jinak než v trapném tichu a nucené konverzaci, jí neposkytovala mysl dostatek času vstřeba hloupé hravé packy a jejich zvídavé doteky. Netušila, odkud se bralo vzájemné porozumění, z části jej připisovala jejich společnému prokletí. Ten zbytek... Ano, nejspíš za to mohla i jejich podobná povaha, mírumilovná vůči všem živým tvorům s němou tváří, ač Elizabeth obstojně přidružila i humanoidní rasu. "Co když zjistíme, že jsme si již vše řekli? A zůstane nám pouze to trapné ticho?" Z toho měla obavy, aby také ne. Mohla se chlubit družnou povahou, a ač někdy si našla místečko dál od ostatních, skrytá ve výklenku, stále alespoň v myšlenkách bloudila ke společnosti a jejich konverzacím i počinům. Měla ráda dlouhé rozhovory, ať již o pisatelích eposů, postupně přeložených do jednotlivých jazyků, nebo o životě jako takovém. Zůstávala fascinována příběhy ostatních, jejich každodenním trápením i maličkostmi dělající život jinačí. Sama toužila prožít něco podobného - radovat se z brzké svatby, užívat si první dny manželství s věčným úsměvem na tváři, červenat se při myšlenkách na manžela nebo se nedočkavě kontrolovat v zrcadle, až bude obdarována ratolestí rostoucí pod srdcem.
Když na to teď pomyslela, váhavost vklouzla do hnědých kukadel, nakrčené čelo věstilo zkoušku myšlenek. Už jako malá si představovala, jaké je to vychovávat děti, být v očekávání, ale až nyní si začala uvědomovat, že vlastně nic neví. Jistě, chůva ji připravila na podobný akt, nebála se princezně vysvětlit, co obnáší nejen samotné těhotenství, ale i způsob, jímž se k dítěti přijde, ač zcela ve stručnosti, neboť takové záležitosti náleží manželovi. V tomto případě zjevně Balduinovi. Nejistá po něm jukne, nervozita z ní sálala na sto honů, jak se pokouší uchránit myšlenky před vyzrazením pomocí mimických svalů, ač jako obvykle selhává. "Sire, j-já... nejsem si jista, zda vám mohu... Zda... Zda budu schopna..." Šlo to z ní pomalu, každou chvíli se zajíkala před možným hříchem. Sama svou potenciální neplodnost považovala za prokletí, za platbu vůči bohu. Stáhne se, náhle působí nešťastně až ustrašeně, jak ji dochází všechny následky tohoto podivného svazku. "Nemám tušení, zda... zda vám budu schopna zajistit dědice, sire. J-já... nevím nic o-..." Chvatným nádechem se pokouší zarazit pláč, už má zase na krajíčku. Tohle téma bolelo, zabodávalo jí dýku do žaludku, kolem něhož se chránila dlaněmi, jak pracovaly pudy. "Vím, co obnáší těhotenství, sire. A mám i určitou představu, jak k němu dochází, ač jen velmi mlhavou. Chůva mi už od samého dětství tvrdila, že tohle téma náleží manželovi, nikoliv jí nebo komukoliv jinému." S doufáním na Balduina pohlédne. Bude ochoten s ní o tomto mluvit? Nebo se díky tomu otočí na patě a najde si lepší, zkušenější partii? Co když neobstojí? Co když s ní nebude chtít sdílet lože? Třeba pro něj bude moc hubená. Ano, měla by víc jíst. Holky krev a mlíko vydrží vše. Rozhodnutá přikývne vlastním tichým myšlenkám, než se znovu ponoří do tématu, z něhož odbočila. "Ale netuším, jak je tomu se mnou. Jako... vlkodlakem. Nikde jsem o tom nenašla zmínku a-a-a... bojím se. Že vás zklamu, sire." Děsila se té chvíle, kdy zahlédne zklamání v jeho očích. Kdy sebe samu zahubí, protože nesplnila očekávání.
Štěstí, že tu byl on, on a jeho polibek, jímž ji alespoň z části uklidnil a ponechal ji špetku naděje do dalších dnů. Do společných dnů. Z části ji šokovala drzost a vlastní neznalost, díky níž se přizpůsobovala dění. Zvláště tehdy, když naléhal na její rty a nutil ji pootevřít ústa, aby jí vtiskl polibek ze scénáře francouzského dvora, až se celá začervenala. Nikdy netušila, jak jí jedna pusa dokáže rozbušit srdce a popohnat motýlky uvnitř bříška, ale Balduin to dokázal. Prsty přejedou po měkkosti rtů, oči upřené na rytíře dokazují, jak snadno jí ukradl půdu pod nohama. "To bylo... velmi působivé. A..." Zrudla o to víc, když poslední slůvko zašeptala do ticha kaple. "Vzrušující..." Něco takového nevyslovila snad za celý svůj život. "Nikdy jsem si nemyslela, že mne muž políbí tímto způsobem." Vídala to, to zajisté, ale byl rozdíl o tom snít a prožít daný sen. S úsměvem, stále ještě zasněným, přikývne, načež urychleně zavrtí hlavou. "Totiž... ráda půjdu, protože... ne, nemám žádné povinnosti." A pokud, pak se daly nazvat jako ty příjemné, strávené po jeho boku.
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 6, 2018 20:23:15 GMT
Obava, kterou vyřkne, jej svým způsobem pobaví. Trapné ticho si mezi nimi nedokázal představit – i tehdy, kdy by jim došla témata z minulosti, měli stále možnost hovořit i přítomnosti či budoucnosti. A když zcela náhodou vyčerpají i tato? Nevěřil, že by ticho mezi nimi mohlo být trapné. Příjemné, když už, vyplněné přítomností toho druhého, milující a vřelou. Neměl potřebu neustále hovořit, rozebírat nějaké hlouposti, mluvit, ač se to třeba nehodilo – stačilo mu i tohle ticho, bezpečné a klidné, co značilo domov. Díky kterému si mohl položit hlavu do jejího klína a spát, což byla jedna z věcí, které by se v aktuální situaci vůbec nebránil, akorát si byl jist, že i ona musí být po celém dnu na nohou unavená a že něco podobného by bylo značně sobecké. „Pak to bude alespoň trapné ticho s vámi…“ praví prostě a měkce, jako by se jednalo o tu nejvíce samozřejmou věc pod celým širým nebem – že po jejím boku se vše zdálo o něco lepší, o něco méně útrpné a ono ticho… by jej alespoň nestravovalo, nepřipomínalo mu jeho samotu a bylo by skutečně tiché. Zezačátku, když býval sám, ačkoliv sám být nechtěl, se zdál svět úmorně hlasitý a neustále připomínající svou existenci. Budoucnost po jejím boku se zdála hned o něco růžovější, nadějnější a příjemnější – protože kdyby měl znova odejít, kdyby měl znova bojovat, nyní bude mít skutečný důvod. Rodinu. Slovo, s nímž se již pomalu rozloučil, ale nyní… nyní se zdálo blíže, než kdy dříve.
Než se ovšem něco pokazí – tu vzrůstající nejistotu v jejích očích bylo snadné zahlédnout, čímž znejistí též jeho. Mírně nakloní hlavu, zasmuší se ve snaze číst v její tváři, zorientovat se v jejích emocích a najít to, co jí trápilo – ač jednoduše stačilo počkat, než se vyžvýkne, což v tomto případě trvalo bolestně dlouho, zvlášť, když se od něj odtáhne a on přijde o její blízkost. Přesto znova sklouzl rukou na její paži, aniž by se chtěl vzdát tohoto posledního doteku. Její obava ho mohla napadnout – ačkoliv jak mohla? – a musel přiznat, že se nad tím sám nezamýšlel. Nikdy neměl proč. Děti nechtěl, neměl je s kým chtít, vlastně o ně ani nestál. Ve Svaté zemi hledal něco jiného a po té, na cestě? Co by s takovým malým uzlíčkem tkáně a kostí dělal? Jak by mohlo něco takového přežít? „Elizabeth…“ začne pomalu jejím jménem, zatímco si rozmýšlí, co jí chce vlastně říci. Vadilo mu to? Vlastně… ne s tím, že netušil, jestli děti někdy bude chtít. Zatím byla dost vzdálená myšlenka, že se vůbec bude ženit, natož aby dospěl až sem. „Stejně by neměli co dědit…“ dostane ze sebe nakonec. Jeho jméno nic neznamenalo, majetek ani pozemky neměl, jediné, co mu zbylo, bylo jeho řemeslo zde na hradě. Věděl, že je nezkušená i v tomto směru. Jistěže to věděl, její podotknutí mu tak na rtech vyvolá malý úsměv, neb… by lhal, kdyby řekl, že ji nehodlá představit ‚manželské povinnosti‘, které se s trochou štěstí zalíbí také jí. „Měla… pravdu, asi?“ Netušil, co chůva mohla maličké holčičce říci a jak jí mohla představit sexuální akt. I on nyní znejistí, trochu jako klučík před vysněnou holkou, co si nechce šlápnout na jazyk a říct nějakou hloupost. Už jen proto, že o podobných věcech mluvil s někým… no, u koho se nemusel bát, že ho morálně zkazí, ačkoliv nejspíš přesně to čekalo Elizabeth v jeho přítomnosti. „I když se přiznám, že budu asi daleko lepší v praxi než ve… vysvětlování.“ Které si upřímně nedokázal vůbec představit bez názorných ukázek, co by se brzo staly pouze názornými ukázkami bez jakéhokoliv vysvětlování. „Zeptám se, hm? Popravdě… také nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel a asi… jsem ani neměl důvod. Zjistím to a podle toho… se vlastně nic nezmění. Já chci vás, Elizabeth. Předně vás. A bez dětí bych se obešel…“ Možná bude za dvacet let mluvit jinak a dávat si pozor, aby ji neobviňoval a neházel jí to na hlavu, netušil. Nyní? Nyní byl jen zakoukaný blázen, kterému na něčem takovém nesešlo.
Sledoval ji očima, co po několika týdnech znova ožily a objevila se v nich jiskra – jen a jen díky ní. „Hm… Dobře. To je… dobře. Tedy, ne že jste si to myslela, ale… že se vám to líbí.“ Protože tohle byl tak trochu prostý začátek jejich společného soužití. Přitaká, jen co si chvíli počkal na její odpověď, což jej ve výsledku tak akorát baví, než aby ji za to kritizoval, než jí rukou pokyne k východu s kaple a sám zamíří za ní, jen hned za dveřmi srovná svůj krok s tím jejím, aby ho nemusela příliš natahovat, ruku položí na její bedra, míře do královského psince, odkud se brzo začne ozývat halasný štěkot, když prve uslyší kroky a nakonec po pachu poznají svého pána a ostatně též tu, která se o ně celou tu dobu starala. Stačilo otevřít vrátka, aby se celá ta banda vyvalila ven, nadšeně vrtící ohony.
|
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Feb 6, 2018 21:30:57 GMT
Zčervenala tak prudce, jako by na sluníčku chytla úpal. Vidina společně stráveného času v ložnici do této doby tmavookou dívku míjela mílovými kroky, ale nyní se přiblížila příliš prudce, zatarasila veškeré únikové cesty a Elizabeth nezbývalo než čelit nové výzvě tváří v tvář. Sotva si dokázala představit, jak celá situace probíhá, o mužském těle neměla dostatečné představy. Pravda, ráda pozorovala rytíře ve zbrani, když trénovali na nádvoří, mnohdy v horku, že jim nezbývalo nic jiného než-li si svléknout košili a vystavovat těla zborcená potem, se svaly napnutými při každém pohybu zbraní vpřed. A ano, lhala by, kdyby tvrdila, že se jí podobné chvíle nelíbily. Byla žena, ještě k tomu neobeznámená s laškováním u dvora a snadno se zakoukala do nějakého toho rytíře či gardisty. Líbili se jí na pohled, bližšího setkání se ale nikdy nedočkala. Na to jí chyběla odvaha, což možná bylo dobře. Pak by tu nestála s plachým pohledem a nezardívala se při myšlenkách na manželské povinnosti pod taktovkou svého rytíře. Zvlášť, když se přiznal, že bude lepší v názorné ukázce, než-li zmateném vysvětlování, z něhož by nejspíš nic nepochytila. Jak by také mohla? Vždyť na Balduinovi visela po celou dobu pohledem, ač mírně nesmělým a užaslým jeho otevřeností, jež jí vyrazila dech z plic. "To znamená... že vás uvidím... nahého?" Jen jednou měla tu čest vidět ho bez košile a tehdy odhodlaně upírala pohled na druhou stranu místnosti, než aby jej sledovala. I tak si pamatovala torzo jeho těla, dostatečně vykreslené svalstvem i bitvami ve Svaté zemi. Sama nevědomky muchlá plášť v místech, kam se ještě žádný muž neodvážil, neb nebyl pozván. Této zkušenosti se z části obávala, netušila, zda se za své tělo stydět nebo jej hrdě prezentovat jako nějakého výstavního psa. Zbaběle doufala, že si bude moci ponechat spodní košili a nebude po ní chtěno zbavit se jediného kousku látky dovolující jejímu studu se zahalit a zmírnit dopad na její myšlenky. "J-já... se vám líbím, sire?" Zcela šokovaná tou myšlenkou na něj pohlédne, odhodlaná zjistit alespoň část pravdy. Proč by jí jinak nabízel tuto možnost? Proč by sám říkal, jak dobrý je v praxi? Chtěl ji vyděsit nebo připravit na rozkoš, o níž si šlechtičny s chichotem šeptají?
Přikývne, podal jí alespoň nějaké informace, s nimiž mohla počítat do budoucna. Už teď tušila, že jí negativní odpověď bude mrzet. Vždy si přála rodinu a děti do ní patřily, ač se těhotenství na ženách dost často podepisovalo. Jindy to byly děti, které odnášely nemoce a nejistou budoucnost, ač tyto nešťastné události postihovaly zejméne podhradí a jeho okolí, nikoliv hrad a šlechtické rody v něm. "Děkuji, sire. Jste... velmi laskav, že se tak staráte." Nemusel, to bylo oběma jasné. Nikdo jej nenutil vyptávat se, mohl cokoliv z toho zamítnout a ukončit diskuzi tvrdým pohledem i zvýšeným hlasem, dávaje najevo, že o tomto další rozhovor vést nebude. Gesto vstřícnoti jej šlechtilo a v očích Elizabeth stoupl o něco výš, pokud to vůbec bylo možné. Zrůžoví, úsměv ji nyní sotva může opustit. Vždyť se jí vyznal, prořekl se, že touží po ní, že je to ona, koho chce. Taková slova snad v životě neslyšela, neměla kdy. Snad jen jednou sir Archer vypadal, že by se jí dvořil nebo vyznal ze svých citů, ale jak se ukázalo, byly pouze platonické a zmatené. "Já vás také, sire. Také vás... chci." Znělo to sobecky? Možná ano, ale její upřímný pohled tvrdil, že nejedná v arogantní touze ho vlastnit. Jen... s ním trávit čas po boku, užívat si každé volné chvíle, kdy si s ním bude moci vyměňovat slova a možná i nějaké ty polibky.
S úsměvem se nechala vést, ač cestu do psince už dávno znala zpaměti. Poslední týdny zde trávila víc času než v celém zbylém hradu, ale ani za mák ji nenapadlo popohánět svůj doprovod k rychlejšímu kroku. Snad ho i maličko úmyslně natahovala, zdržovala se, aby s ním mohla strávit o pár vteřin víc při samotě. To však nemění nic na tom, jakou radostí se jí blýskne v očích, když se k nim vrhnou, div je nezavalí. Rozesmátá nic nenamítá ani ve chvíli, kdy jí jeden z ohařů ostrým drápkem protrhne látku a podél paže ji celou roztrhne. "To nic, to nevadí," kvapně ujistí Balduina, že se nezlobí a vlastně se toho tolik nestalo. Naopak jí to poskytlo záminku si plášť svléknout a odhalit prosté modré šaty se zlatavou šňůrkou stahující pas. Nikdy si nepotrpěla na silné kovové pásky ani korzety zvýrazňující ženské vnady. Svým způsobem toužila působit prostě, nevynikat, což bylo dobře. Alespoň si mohla lépe zvykat na menší přísun peněz a minimální majetek. Aniž by hleděla na to, jak to celé musí vypadat, a jak nehodné je takové chování princezny, posadí se na kožešinu před vyhaslým krbem, drbaje jednoho z ohařů za ušima.
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 6, 2018 23:11:44 GMT
Po její otázce na ni zůstane krátkou chvíli zírat, ačkoliv odpověď je poměrně samozřejmá – spíše uvažoval, do jaké míry ji vyděsí, jakože hádal, že je asi… hodně. Už jen vzhledem k tomu, jak reagovala, když jej viděla bez košile do půl těla nahého, že jí to do tváří vehnalo notnou dávku rozpaků a ona mohla sotva zastírat nejistotu v onom momentu. Nakonec se poněkud nesměle podrbe na zátylku. „Pravděpodobně…“ odpoví. „A já… vás.“ Tohle už znělo hodně nejistě, přičemž byl připraven po ní skočit, kdyby se rozhodla protáhnout se kolem něj a vzít nohy na ramena. Pro něj to zrovna nelibá představa nebyla – pravda, asi neměla typické ženské křivky. Její ňadra nepatřila k největším, boky nebyly zaoblené po vzoru klasického ideálu krásy, na druhou stranu… mu tohle nikdy nevadilo. Vždy měl slabost pro drobnější typy, neb působily dojmem, že potřebují ochranu a bezpečí, že potřebují jeho samotného. Nevyžadoval tedy vytáhlé krásky s patřičnými proporcemi, příliš sebevědomé a znalé, ač mu vůbec nevadilo s nějakou takovou strávit noc. Na druhou stranu si ale nedovedl představit, že by vedle ní strávil život. S Elizabeth byla tato vize mnohem snazší – a možná to bylo i tím, že se mu s tváří pojila již také povaha, co hrála přirozeně dosti důležitou roli. Další otázka. Nejistá, co ji zřejmě trápila. Dokázal si představit, proč – a přesně proto jí věnuje drobný úsměv. „Ano…“ Krátká to odpověď, ale snad o to víc výmluvná. Nebyl básník, neuměl si hrát se slovy, vyjadřovat svůj obdiv květnatě – mohl jí nabídnout jen souhlas, který však přišel jasně a bez zaváhání. Možná se k sobě přece jen chodili – princezna a rytíř, kráska a zvíře, ačkoliv v této verzi má v sobě živočišnou stránku též princezna a to celý fakt usnadňovalo. Nemusel se obávat řady věcí a v prvé řadě té absolutně nevyhnutelné – stáří. Popravdě se nejspíš začne brzo obávat, aby jí sám svým jednáním neublížil a aby nebyl v manželském aktu sobec – protože ruku na srdce, dlouhou řadu let byl a sic si kolikrát myslel, že si sex užily též jeho společnice, nemohl tušit, jestli to třeba nehrají. V každém případě pro něj bude ale fyzická ukázka daleko snazší než nějaké hloupé vysvětlování o mořských hadech a jeskyňkách.
„Teď už to bude moje povinnost, řekl bych.“ Starat se o ní, nabídnout jí pomocnou ruku, když bude potřebovat, rameno, o které se bude moci opřít, když znejistí, nebo ochrannou ruku, když jí někdo bude chtít ublížit, jakože se postará, aby se nic takového nestalo. A krom toho, i kdyby nemohla otěhotnět, alespoň se zbaví rizika porodu či samotného těhotenství, které ne nutně končilo dobře – vždyť i jeho neteř zemřela při porodu prvního dítěte a nebyla zdaleka jediná. Tušil, že jí slova by si měl vzít daleko méně doslova a daleko méně ve významu, v jakém je běžně slýchal, přesto to bylo v první chvíli těžké. V té další? Alespoň přikývne. Protože lepší odpověď by ze sebe snad ani nedostal. Místo toho ji raději vezme ke svým mazlům, neb se to zdálo bezpečnější – alespoň na chvíli se vyhnout tomu, aby v jejích slovech viděl dvojsmyslné narážky, které v nich nejsou.
Už už by ohaře hezky usměrnil, že by pravděpodobně po jeho slovech na nějakou dobu zalezl opodál se staženým ocasem, ale… nu, Elizabeth ho přesvědčí o opaku jen pár slovy. Nakonec mu by ho bylo stejně líto vzhledem k tomu, že to udělal jen a jen z radosti z toho, že je vidí – a tak ho raději pomazlí i on sám, ačkoliv to není zrovna dobrá věc. Snad to však nenaruší celoživotní dřinu s výcvikem. Vezme jí plášť, který hodí přes židli, aby se neválel po zemi a psi ho náhodou nepošlapali ťapkami. „Tak… Stačilo,“ rozhodne po chvíli, kdy už začal být příliš velký chaos a psi si v příbytku dělali, co chtěli – včetně jednoho, co vyskočí na postel – takže jsou nakonec vyšupáni zpět na jejich místa – včetně onoho ohaře, s nímž se mazlila Elizabeth, ač ten mohl zůstat o chvíli déle. A Balduin mezi tím stihl zapálit svíce a eventuálně nakonec i krb, v němž bylo již nakupené dříví i s třískami. „Víno?“ zeptá se nakonec, po krátké odmlce, uvědomuje si celou svádivost situace. Ani tolik nepočká na odpověď, naleje dva poháry a vrátí se k ní, sedaje si vedle ní na kožešinu.
|
|
