Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

Probudil jsem se ve své nové posteli. Bylo to příjemné poležení, jelikož jsem strávil většinu nocí po cestě do Ingwirth Holdu pod širákem. Rád jsem vyměnil tvrdou zem za něco měkčího a pohodlnějšího. Vstal jsem, zamžoural svýma stále ospalýma očima a znovu jsem se posadil na postel. Možná jsem to na svůj věk už přehnal s pivem. Ale první den ve službě se přece musel nějak oslavit. Zvlášť s tak přátelskými a vlídnými kolegy, kteří mi kupovali pivo. Místní pivovar vytváří divy, skvost oproti těm močí ředěným splaškám, co mi nalévali po cestě sem. Znovu jsem vstal, protáhl se a opláchl si obličej vodou ze škopku vedle postele. Počkal jsem až se hladina uklidní a zahleděl jsem se na odraz svého obličeje. "Tak starý." pomyslel jsem si a otřel jsem si obličej starým hadrem. Hodil jsem na sebe svou uniformu, pořádně utáhl koženou bundu a opasek, ke kterému už byl přichycen meč a dýka v pochvě. Při nazouvání do bot jsem ucítil svůj pravý kotník, možná jsem si něco udělal při včerejší cestě z hospody, nebo se mi vrací staré zranění. Kdo ví. Vykročil jsem ze svého pokoje s pravou rukou svěšenou a opřenou na jílci svého meče a namířil jsem si to na nádvoří, kde probíhal každodenní výcvik. Cvičiště bylo již zaplněné a zvuky hekajících vojáků a cvičných mečů řinčely nádvořím. Mládež, pomyslel jsem si. Tak naivní, ale tak motivovaná. Dal jsem se do běhu kolem nádvoří, udělal pár koleček a poté jsem zamířil k mladíkovi, jenž právě klikoval. "Rozcvička je důležitá, že?" prohodil jsem, zatímco jsem se rovnal vedle něj a začal klikovat ve stejném tempu. "O co, že zvládnu víc než ty, mlaďochu?" popíchl jsem ho s mírným úšklebkem. Nelíbí se mi ponurá atmosféra, která se zde pomalu tvořila. Každý druhý voják se mračil a nadával, na svůj povinný trénink. 

„Nezaměňoval bych odvahu za zvědavost…“ podotkne pro odlehčení situaci i otázky, kterou nepřímo položil, ač jeho poznámka nebyla zcela relevantní. Pravda, možná nebyl rytíř, jen pouhý podkoní, na odvaze mu to však tolik neubíralo – pokud tedy nebyla vize odvahy v tom, že se člověk bezmyšlenkovitě vrhne do každého nebezpečí, aniž by nad ním jen trochu přemýšlel a snažil se situaci vyřešit i jinak. Obvykle méně násilně a brutálně. Vzápětí se však odmlčí, když domluví – jak se dá na něco takového odpovědět tak, aby to neznělo jednoduše pateticky a jako jedna z těch klasických frází, které jsou sice vyřčeny, ale sotva kdy udělají nějaký rozdíl. „Jste žena… Kdybyste v sobě neměla trochu romantika, divil bych se. Králové na tom nejsou vlastně zas tolik odlišně… Jen je u nich v tichosti společensky přijatelné najít si milenku…“ Ušklíbne se. Ženy to v tomhle měly bezesporu jednoduše těžší, neb jejich nevěra nikdy nebyla tiše tolerována, pokud měly jen trochu autoritativní manžely, kteří nebyli slaboduší, ignorantští nebo jednoduše neustále pryč. Znova se nakrátko odmlčí, než začne opět zcela jiným tónem. „Dobře, asi bychom se neměli válet na zmrzlé zemi. Tedy, vy určitě ne, vaše veličenstvo, protože pak budu vaši rýmu jen dost těžko obhajovat před všemi zlými jazyky…“ S těmito slovy se zvedne ze sněhu, v němž se až do teď váleli a nejspíš stihli solidně vymrznout, jak se to už ostatně stává lidem, co se válejí ve sněhu, jen aby jí mohl podat ruku a pomocí jí též se vytáhnout na nohy, aniž by jí to náhodou na ledu pod sněhem podjelo a ona si tentokrát opravdu nabila.

„Slyšel…“ Nepopře to, bylo to jasné – služebné měly mrštné jazýčky a povídaly si při práci i mimo ni. Zákonitě musel něco slyšet, když zde pobýval i přes krátké přestávky poměrně dlouho. Slyšel o jejích milencích, kterých nebylo málo, některé z nich znal – pro začátek jejího vlčího gardistu, který měl však již jiné starosti, jak se zdálo. Ale soudit ji? Ne. Neměl na to právo, byla jen člověk stejně jako on. Měla své potřeby, touhy, měla malé radosti i nejspíš občasnou touhu zapomenout. Byla jen člověk… A na to by nikdo neměl zapomínat, přestože nosila na hrdě zvednuté hlavě korunu. „Já vím, má paní…“ Bez lásky se dalo přežít – té milenecké, tedy, ale ruku na srdce – s poblázněnou myslí to šlo přece jen o něco lépe.
Zvedne ji a ona se opět dostane až nebezpečně blízko stejně jako předtím. Nyní ji však nepouští, neodchází, nenechává ji napospas chladu, který by se jejího ženského těla zakousl, kdyby poodstoupil. Viditelně zpozorní, když najednou svolí ke sňatku s Aidanem, narovná se, stále však hledě na ni. „Bude šťastný… Po takové době…“ Snažil se o ní dost dlouho, aby to působilo tak, že již nemá naději a že mu Jasmine zůstane navždy jen jako nevyslyšená prosba. Zvedne k ní ruku, pohladí ji po tváři – gesto, které by si normálně nedovolil, nyní zde byli ale sami. Alespoň v to doufal a nikoho dalšího nezaregistroval. „Nemyslím, že by to byla jen moje zásluha. Vyrostla jste… Tedy… Ještě o něco víc než předtím…“ Pousměje se. Žena byla i předtím stejně jako královna, ale nejspíš to byl právě všechen ten prožitý žal, co z ní udělalo skutečnou panovnici posílenou na duchu. Zvedne k němu modré oči, ty nejmodřejší a snad nejkrásnější oči, co kdy viděl, s tichou zašeptanou prosbou, kterou nemohl odmítnout. Měl pro ni slabost – a nikdo se mu nemohl divit, Jasmine byla nádherná žena a ve chvílích, kdy nebyla královnou, jen Jasmine, snad ještě krásnější. Nejspíš protože se tehdy stala někým… dotknutelným, skutečným, lidským aniž by musela býti dokonalou a vždy perfektně disciplinovanou, ač si kolikrát při audiencích všiml, že do každé věty probleskovala její čistá, ač tolikrát pošlapaná a rozlámaná duše. „Aidan je ještě daleko… Zatím jsem tu jen já…“ Pousměje se a skloní se k ní, aby ji políbil – a udělal tak něco, po čem ve skrytu duše toužil od chvíle, kdy se tu zas objevil. Byla to zrada vůči jeho králi? Pro mnohé to tak vypadat nejspíš mohlo, pokud znali význam jeho cesty a smysl jeho osoby, on sám však věděl daleko lépe a zrovna tak tušil, že nemusí litovat žádného gesta. A pokud chce být Jasmine ještě jednou – nebo třeba víckrát? – Julií… Nemohl odmítnout. Nebyl dost silný na to, aby odmítl.

„Když jsem odjížděl, nabídka stále platila a od té doby… se toho mnoho nezměnilo.“ Snad jen problémy, co se začínaly objevovat kvůli anglickým nájezdům na irskou pevninu, ale něco takového nemělo nic společného ve vztahu Aidana a Jasmine. „Je také člověk, Jasmine. Taky udělal spoustu hloupostí, než se poučil…“ Zarazí se, na moment se odmlčí, než se pousměje. „Takhle bych myslím neměl hovořit o králi, který byl po léta můj chlebodárce a kterému jsem kdysi přísahal věrnost, že ne? Ale… i přesto je to pravda.“ Sloužil dostatečně dlouho, aby to věděl – stejně jako fakt, že s věkem člověk získává rozum a snad i touhu se usadit a najít někoho, s kým by byl ochoten věčnost sdílet místo hledání pomíjivých rozptýlení, které se rozpadnout hned, jakmile se rozplyne vzájemná náklonnost. Jasmine, jak se zdálo, měla být Aidanova jistota – dávalo to rozum, jak král si sotva mohl vzít nějakou děvečku ze stáje (a kdyby ano, pak by to bezesporu vzbudilo nesouhlas, pobouření, nemluvě o tom, že by vlastně nikdo nevěděl, jak se má chovat a co má vůbec dělat).
Tu blízkost mezi nimi však sotva mohli popřít – dokazovala to jednotlivá gesta jako právě jeho pohlazení nebo její polibek do jeho dlaně. Těžko by někoho oklamali, že nebyli – a snad i nejsou – milenci. „A proč ne?“ Povytáhne obočí. „Je to pravda, ne planá lichotka. Myslím, že těmi jsem vás nikdy krmit nemusel…“ Nejspíš protože ji poznal jako Julii a tím se jí dostal blíže, než mohl jakkoliv jinak – a lichotky byly tedy zbytečné, protože obdiv jí vyjádřil již tehdy, ač nevěda nic o tom, kým skutečně je. Přitiskne se k ní, aniž by si to uvědomil a aniž by to uměl kontrolovat. Ač se v její přítomnosti obyčejně dokázal kontrolovat, pořád nemohl popřít, že nad ním měla moc – a když se ho dotkla, pak ještě více. Přikývne, nebylo třeba slov, místo toho ji vezme za ruku a po té, jakmile se dostanou ke koním, jí opět pomůže do sedla, aby ji mohl následovat na své klisně. Mohli jít pěšky – ale to by bylo zbytečné zdržování.

"Věříš mi, Jasmine? Pochopím, když řekneš, že ne..." Pousměje se, trochu ironicky. Měla by na to plné právo vzhledem k tomu, že by jej mnozí označili za sluhu dvou pánů, který je sice vázaný přísahou v jednom království, ale pořád nedokáže zlomit tu, co jej držela v království druhém, sousedním. A ač nikoliv rivalském, stále se mnohým jevilo jako zcela samozřejmé a jasné, že jeho návštěvy za králem Aidenem se neobejdou bez vynášení informací, ač nedůležitých a týkajících se pouze a jen jedné osoby. "Ale pokud mi jen trochu věříš, pak prosím, mysli na tohle - Aidan udělá cokoliv, abys byla šťastná. Bude ti dobrým mužem - a pokud ne, pak věz, že se bude ze všech sil snažit, aby jím byl." Mohlo by se zdát zvláštní, že o něm hovoří takhle, když byl de facto jeho sok v lásce. Nezdálo se ale, že by to Malakaiovi bránilo v tom, aby o něm upřímně hovořil a aby jej nerespektoval jako budoucího života své... milenky? Nejspíš tím Jasmine byla, sic se oba snažili držet odstup.
Zamíří tedy společně do hostince, který se stal místem prvního setkání a též toho, které je svým způsobem nejspíš poslední. Jasmine se brzy stane někým jiným, nesoucím jiné jméno a Makalai... nu, i pro toho se mnohé změní. Spolu s klíči koupí též láhev sladkého bílého vína, než se vrátí za Jasmine. V pokoji, v té místnosti, která je tolik spojila, si sundá kožený kabátec, pod nímž má ještě vestu a samozřejmě bílou košili. Přistoupí k němu s pohárky vína a jeho jménem na rtech, až se prostě musí usmát. "Dneska bych tu popravdě měl rád tebe. Jen tebe... ne královnu, ne děvečku, ale tebe..." Ženu, dívku, s mnohým na srdci, co mohla nabídnout. Vezme si od ní pohár. "Ne na minulost, ani na budoucnost... Tak co na to, co je nyní?"

Stačilo, aby se na něj podívala těma velkýma uslzenýma očima a okamžitě by jí propadl – samozřejmě, nikdy by Jasmine neshodil tím způsobem, že by o ní smýšlel jako o křehké a lehce zlomitelné květince, co nemá vlastní rozum, ale přesto v těchto vzácných chvílích slabosti byla jednoduše ještě více člověkem a méně tou nedosažitelnou královnou, která by správně měla obyčejným podkoním opovrhovat. Faktem ale zůstávalo, že Jasmine byla nekonvenční v mnoha směrech. Vezme ji za bradičku, jen aby jí mohl vtisknout krátký, lehký a něžný polibek na rty. „Naivní? Vůbec… Řekl bych, že o to se všichni snažíme. Skloubit lásku a povinnost.“ Prostí lidé to snad měli snazší – nemuseli myslet na zájem země. Na druhou stranu, byly zde jiné věci, které museli neustále mít na paměti – například holé přežití.
Přiťuknou si a on upije vína – ne však mnoho, na to snad ani není prostor. Brzy na to totiž pohár odloží na stolek. Jasmine se k němu přitiskne, přesto však ne natolik, aby si její packy nemohl poradit se šněrováním u krku a ona mu pak mohl vtisknout polibek na krk. Obejme ji, hladě jí po zádech a sleduje rovnou linii páteře než ji jemně políbí do voňavých, jemných vlasů. Z její vůně, jemně dokreslené vůní levandule i jasmínu, by se mu klidně mohla zatočit hlava. Každý její kousíček, každé místo pokožky, každý vlas, její vůně i hlas byly žádoucí, každou její část chtěl sobecky jen a jen pro sebe. Jemně jej políbí do koutku úst, než se odtáhne a on stihne zachytit pohled jejích očí, v nichž se matně odráží plamen, díky kterému jasně žhnou – nebo to nebylo kvůli němu? Kdyby jej nepolíbila ona, udělal by to bezesporu on. Jen ona je daleko něžnější. A on? Nenechá ji znova se odtáhnout, utéci od polibku, místo toho se do něj ještě více ponoří, místo toho ji k sobě naopak přitiskne, prsty hbitě hledaje na jejích zádech šněrování honosných šatů. Pokud chtěl ji a jen a jen ji, pak to nejlépe půjde bez nich.

"Zdání klame..." poznamená hravě, přestože v tom byla notná dávka pravdy. Snažil se být čestný? Bezesporu. Na druhou stranu si ale též uvědomoval, že někdy je jednoduše o mnoho snazší - a co více, též občas jedině možné - dojít cíle lstí nebo malým trikem, kterých se... nu, neštítil. Lhal by, kdyby řekl, že ano. Uvolní ruce, stáhne je z jejího těla tehdy, kdy mu přetáhne košili přes hlavu - ne však na dlouho. Brzy se zas vrátí ke šněrování na jejích šatech, s nímž si iž poradí poměrně dobře. Což buďto svědčí o jeho obecné šikovnosti či o jeho praxi, ač to nejspíše není myšlenka, kterou by měla Jasmine potřebu rozvádět s zkoumat. S ním je to snazší, pod košilí neměl již opravdu nic, však co také... To se o ní ale říci nedá. Jasmine dostála tehdejší módě se svou spodničkou, košilkou i spodními kalhotkami. Přitiskne jej na zeď - ač kdyby nechtěl, onen krok dozadu udělat nemusí, oba věděli, že je silnější, na druhou stranu, proč se jí bránit? Neměl jediný důvod, ba naopak, všem jejím dotekům vycházel vstříc s toužebnou rozechvělostí a se srdcem, které mu bušilo až někde v krku. Sám se pak dosti netrpělivě začne potýkat s košilkou, kterou jí konečně sundá a odhalí tak celý její pas a hned vzápětí těž s kalhotkami, u níchž jej iž přemůže netrpělivost a on se se šněrováním zrovna nepatlá.