|
Post by Elizabeth Plantagenet on Feb 7, 2018 11:32:26 GMT
Co na tom, že své psí společníky viděla pár dnů nazpět? Jak by na tom mohlo záležet? Jejich radost se ve vlnách přenášela na drobně vyhlížející dívku, ač svou výškou se neřadila k úplně nejmenším. Směle mohla konkurovat mladíčkům, ač stále působila útle a křehce, což z ní mnohdy vytvářelo jakousi nedotknutelnou modlu. Prsty opakovaně zaplouvají do hrubších i hladkých kožichů, několikrát zlehka promne ušiska loveckých ohařů, kteří ji oplácí láskou náklonností, div se jí nevyškrábou do klína, aby ji zalehli nebo alespoň svalili na zem. Avšak tehdy, když rytíř poručí psům k ukončení radostného setkání, se po něm ohlédne s prosbou, zda by jí nedopřál ještě pár minut toho malého rozmazlování. "Sire, neviděli vás celou věčnost," zkouší ho uprosit očima s tvářemi zrůžovělými od troufalého přání. "Stejně jako já na vás čekali. To jim opravdu hodláte upřít chvilku ve vaší společnosti?" S úsměvem podrbe vysokého setra pod krkem, sledujíc budoucího manžela, jak se pokouší zbytek zahnat do kotců a pelechů. Včetně jejího společníka, jehož propustí s melancholií, avšak porozuměním. Pánem tu byl konec konců Balduin, nikoliv ona. A ač je právě šlechtična rozmazlovala, bylo třeba poslouchat svého velitele na slovo. To se jí na něm též zalíbilo - nenechal se jen tak uplatit sladkými řečičkami ale předně dbal na své povinnosti. Věděla, proč ho má ráda. "Děkuji," s přitakáním přijme pohár, berouce ho do prstů. I ten prostý dotek jí učaroval natolik, až pocítila pověstné jiskření, i když elektřina byla objevena o mnoho staletí později. Nenamlouvala si, že jejich cit je pouhým výplodem její fantazie, nemohlo to být možné. Způsob, jakým na ni hleděl, napovídal, že ani jemu není ukradená a zvlášť teď, v jeho blízkosti, si více než dobře uvědomovala vzájemnou přitažlivost. Toužila po něm - jak po stránce platonické, pak po fyzické. Přesto prvotní myšlenku utopí na dně poháru s pocitem začátečnické nezkušenosti. Uvědomovala si propastný rozdíl - jeho znalosti na poli fyzického projevu lásky versus její zamilované pohledy, zčervenalé líce a plaché klopení očí. Neplatila za šlechtičnu znalou milostného aktu, od podobných záležitostí ji drželi dál a Elizabeth poslušně dbala na toto pravidlo. Jako artikl možného obchodování mezi Španělskem a Anglií musela zůstat čistá, nevinná. Ctnostná panna. Zdržovala se okamžiku naprostého odevzdání po celý svůj život, jež čítal dlouhé roky, mnohem delší, než by svobodná žena měla zůstat nepolíbená. Snad i to zapříčiní odhodlání hořící uvnitř v srdci, s nímž se natáhne vpřed, aby Balduina políbila na rty. Stále polibkem prostým, jednoduchým, nikterak dobyvačným. "Je to vždy takové? Ty pocity... Touhy? Nikdy jsem si nemyslela, že políbit někoho ve mně vyvolá touhu učinit tak znovu, zopakovat celý akt. Je to... příjemné. Více než příjemné..." Do ticha narušeném jen praskajícím dřívím v krbu se vysloví, otevírá se jeho očím. "Je sobecké chtít... vás stále obdarovávat polibky?"
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 7, 2018 14:27:34 GMT
„Bude dost času zítra, až je vezmu vyběhnout. Za chvíli by byli jako utržení z řetězu.“ Psi byli sice nadšení, to jim ale nedávalo právo skákat mu po posteli a faktem je, že podobně velkou smečku bylo těžké zkrotit, ohlídat každého z nich, aby něco nerozbili nebo nezničili. Přestože ta zvířata miloval a vážil si jich pro jejich nehynoucí oddanost, nehodlal a nechtěl polevit ve stálém výcviku – řada z nich již byla starších, co se už sotva mohli naučit novým kouskům, ale kdyby jim povolil ruku? Smečka by je mohla strhnout a oni by příště nepřiběhli na zavolání, kdyby si zvykli neposlouchat. Pískne na posledního ohaře, kterého jí tedy tím pádem trochu neochotně zmizne zpod ruk, neb rovněž platilo pravidlo nezvýhodňování žádných oblíbenců, přestože to bylo těžké – někteří byli zkrátka mazlivější než jiní. „Zítra na ně bude víc klidu. I prostoru…“ Venku, kam patřili – nikoliv dovnitř do jeho příbytku skládajícího se z dvou pokojů – jedné více společenské místnosti, druhé ložnice. Venku jsou pak psi hezky znova zavřeni ve společném kotci, kde měli na slámě vytvořené pelíšky, aby jim bylo teplo – možná je nechtěl unitř, to však neznamenalo, že je nechal mrznout, ba naopak měli u kotců příjemně teplo a zbytek naštěstí zajistil jejich kožíšek. Teprve až pak se vrátí – a rovnou jí dá víno. Sám upije jen trochu, vychutnávaje si chuť skutečně dobrého vína, co nahradilo ono laciné a obyčejné, jež se s nimi vleklo po celou dobu tažení. Bylo zvláštní si uvědomit, že součástí bojů je též návrat – nikdy dřív to nevnímal, nyní… nyní možná začne, neb bude mít místa, ke komu se bude moci bránit, aniž by to byly jen němé tváře jeho psích společníků a dravých ptáků. Polibek jej překvapí, ale sotva zle – naopak, osmělovala se, což bylo zřejmě dobře, zvykala si na jeho pozornost, kterou již snad opravdu přestala brát jako víc, než jen přátelskou. „Ne vždy a ne s každým, obvykle jen s těmi, na kterých… záleží…“ Což bylo možná víc otevřené, než mělo, ale v každém případě ne u všech žen cítil tu nekonečnou potřebu držet ji u sebe, mít ji po svém boku a nikdy, vůbec nikdy se jí nevzdat. Nebyl naivní – věděl, že tahle prvotní fáze přejde a dost možná vyprchá, ač se mu to nyní zdálo nemožné, ale proč si ji neužít, dokud mohl? Proč se jednou nevykoupat v té hloupoučké zamilovanosti? Natáhne k ní ruku, pohladí ji po tváři, shrnuje pramínek jejích vlasů za ouško. „Sobecké?“ Uchechtne se. „Spíš naopak.“ Nejspíš protože po nich sám toužil stejně jako po celé její bytosti. Trochu si poposedne, blíže – a vzápětí si ji k sobě stáhne do klína, hezky si ji posadí k sobě, sklenici s vínem dá stranou, aby ji náhodou nevylil. Rudé hutné tekutiny by byla opravdová škoda. „Rozdávání nemůže být sobecké…“ odpoví hravě, než si znova uzme její rty, tisknouce k sobě její drobné a křehké tělo v touze cítit a vnímat její přítomnost – zcela celou. Odtáhne se, hlavu opře o linii mezi krkem a ramenem, na moment zavře oči, vnímaje vůni její hladké pokožky, než neodolá, aby tentokrát nevtiskl řadu polibků na odhalenou kůži krku až k lemu šatů – lehkých, mazlivých, zatímco jí prsty levačky přejíždí po linie páteře.
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Feb 8, 2018 8:59:37 GMT
"Mohla bych... Mohla bych přijít? Myslím zítra." Nevinně pronesený dotaz, za nímž se skrýval mnohem větší potenciál. Toužila s ním strávit volný čas, pokud by se nepohybovala po boku královny při přijímání návštěvníků hradu a nebylo třeba plnit povinnosti dvorní dámy. Navíc nemohla popřít, že se jí líbilo pozorovat Balduina při výcviku, učit se od něj jednotlivé povely s aplikací na jednotlivé členy psí smečky. A pokud on byl tím tvrdým vychovatelem, pak Elizabeth je rozmazlovala, když se s nimi proháněla po kopcích, nyní zasněžených. "Tedy pokud by to nevadilo. Nechtěla bych vás zdržovat od povinností vůči královně a jejím psům. Jen... jsem myslela, že bych... S vámi strávila nějaký ten čas." Jak jinak se potkávat, na chodbách snad? Aby se míjeli přes den, tiše doufaje, že k večeru budou mít na sebe více času? Co když by se tak nestalo? Mohl padnout únavou do peřin, mohl se zdržovat jinde s povinnostmi nebo touhou zapít vítězství, když se konečně vše vracelo k normálu. Neznala jej tak dobře, aby znala rytířův rozvrh i tužby spojené s volnými chvílemi. Celá se zachvěje po těle, když ji přitáhl na svůj klín tím jedním plynulým pohybem, až se dech zastavil na půl cesty. Srdce spustilo vlastní melodickou ódu, bubnovalo proti žebrům prudce, až se v duchu začala modlit, aby nevypovědělo službu. Možná na ni působilo sladké víno, ač vlkodlaka bylo těžké opít, možná teplo obalující každou část odhalené pokožky, včetně doteku jeho dlaně na zádech i hrudníku, k němuž si ji tiskl. Vnímala to skryté toužení, pocit spalující každou buňku v jejím těle. Vidina společně stráveného večera, jež by jí zbavil vší počestnosti, se zdála podobně děsivá jako lákavá a Elizabeth se nedokázala rozhodnout, co z toho se jí zamlouvá víc. Útěk nebo poddání se? Jeho rty jí přemlouvaly, našeptávaly zlotřilosti, pohrdání dlouho zavedenými pravidly, které ctila po celý svůj dosavadní život. Jejich horkost na kůži vyvolávala slastnou odezvu, vydechování se stávalo prudším, hlasitějším. Nemohla se bránit pravdě - líbily se jí jeho doteky i polibky na odhalené kůži, podněcující nepříliš cudné představy. "Sire, neměli bychom... J-já..." Nebyla připravená. Vše se odehrálo rychle, příliš rychle na to, aby se dokázala plně oddat rytířově svádění. Lákalo ji to, jistě že, ale racionální uvažování ji ani v tomto případě neopouštělo. "Jste zraněn, sire. Měl byste si odpočinout. A já také, i když ve vaší přítomnosti je těžké uvažovat a nesplynout s něčím tak..." Frustrujícím? Sotva. To vzrušení zabarvilo tváře do rudého odstínu, dech se stal povrchovým. "J-já... nemohu, sire. Ne bez královnina požehnání. Jsem... jsem tak vychována a nemohu zatratit roky vštěpování pravidel. Omlouvám se..." Tušila, co by znamenalo zůstat po jeho boku a věděla, že by její výchova vzala za své, tiše se poddávající celé řadě polibků a doteků. "Až ten den přijde, sire, oddám se vám nejen svým tělem, ale též duší." Srdce už mu patřilo. S polibkem plnícím příslib do budoucna se pomalu odtáhne, zvedaje se na nohy. Nechtěla uspěchat loučení, ale cožpak mohla jinak? Zdržet se by znamenalo porušit zásady. Pak by nebyla tou, za kterou ji měl. "Sbohem, sire, do příštího shledání." S umně vyvedenou úklonou se vzdálí do chodeb vedoucích k jejím komnatám. Do bezpečí, neboť tam nehrozilo, že se nechá svést. A pokud? Pak leda představami společného soužití.
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 9, 2018 0:14:31 GMT
„Nemusíte se ptát, hm? Prostě… přijďte. Nebudete zdržovat. Nikdy,“ odpoví prostě. Tušil, že se ho stejně vždycky znova zeptá. Ujistí se. Jestli je to opravdu v pořádku. Jestli opravdu může přijít, ale zrovna tak tušil, že jeho odpověď bude vždy stejná. Ano. Neměla jej jak rušit, maximálně mu dělat milou společnost tehdy, když nechal psy vydovádět a oni měli volno na poletování na rozlehlé louce, co bude nyní asi poměrně vtipné, neb v hlubokém sněhu, co se zejména na některých místech louky usadil, budou vypadat jako suchozemští delfíni, co se vždycky zanoří do závějí a skokem se z nich vyprostí. A krom toho, i jeho úvahy vedly stejným směrem – oba měli své povinnosti. Některé dny byly jednoduše únavné, hlavně v současné době, kdy bylo neustále něco na práci a tím pádem by se dost možná vídali jen na pár minut každý večer, aby si dali dobrou noc a pak se vzdálili každý do své postele, což by v tomhle případě ani tolik nevadilo vzhledem k tomu, že by na cokoliv jiného stejně nezbyla energie. Skoro jako dneska – nejspíš jen s tím rozdílem, že Elizabeth byla dneska tak reálná jako nikdy předtím a obecná vize, že by ji jednou mohl mít po svém vlastním boku, že by byla prostě jeho… alespoň pro tuhle chvíli únavu zahánělo. Možná si jen měl znova připomenout, že jeho zkušenosti nemá – a že nejspíš nezná pořádně reakce vlastního těla, natož pak těla jeho, kvůli čemuž ji mohl dost možná jednoduše vyděsit. Poměrně právem, neb byl mazlivější než normálně – jak jinak, když obyčejně nebyl mazlivý vůbec – a také z toho prostého důvodu, že ženský dotek neokusil již velmi dlouho. Nepočítal to, ale řád měsíců či snad dokonce rok, dva, tři to byly, když by pominul dva stupidní úlety, co v tomhle směru sotva přinesly nějakou úlevu – už jen proto, že na Elizabeth pohlížel jinak. Na tenhle pocit si totiž nepamatoval vůbec – pocit toho, že ji chce, ale nejen fyzicky, pokořenou a jeho, nýbrž že ji chce hýčkat, pomoci jí objevovat svoje touhy i libůstky a citlivá místa. Jenže očividně ne dnes – což mu dost dobře řekne i to, že je najednou o něco napjatější. A i kdyby tohle ignoroval, její slova prozradí její myšlenkové pochody. Zvedne k ní pohled, najednou se cítí trochu jako idiot – protože by se nejspíš měl umět ovládat, protože to, co říkala, dávalo dokonalý smysl. Myslel to s ní každým coulem vážně, chtěl si ji vzít, miloval ji – až ho to samotného zaráželo. Ale na jeden den bylo těch vyznání přece jen dostatečně, aby je hned nemuseli zpečetit též fyzicky. „Jistě… Samozřejmě. Neomlouvejte se, vážně, myslím… chápu. Já bych se měl omluvit.“ Pousměje se, tak trochu nad uvědoměním svého vlastního selhání v tomhle směru. „Vím. A máte pravdu, měla byste… počkat.“ Sic to čekání bude dost úmorné, měla by počkat a on jí od toho nehodlal zrazovat jen proto, že ho neposlouchalo vlastní tělo. Nechá ji, aby se zvedla, než se sám postaví, upíraje na ni oči. „Zítra…“ připomene měkce, že další shledání nebude za tak dlouho, než ji propustí, aby mohla zmizet a zanechat po sobě chorobně prázdný prostor. Netušil, v tom pravém slova smyslu netušil, že by se kdy mohl ocitnout v podobné pozici – že by si skutečně z celého srdce přál, aby neodcházela, ač oba věděli, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat, protože by se s největší pravděpodobností prostě neovládli a zpečetili slib ještě před tím, než si ho navzájem daly. Přestože by ocenil dlouhou studenou sprchu, alespoň si opláchne v lavoru obličej a zchladí se trochu jiným způsobem, než zapadne do postele – i přes únavu, co ho zmáhala, mu trvá docela dlouho, než usne. V předchozích dnech za to mohla hlavně bolest v rameni, co se nyní ozývala jen matně a tupě, dnes? Přehršel myšlenek, co mu zaplavovaly mysl a které se točily převážně kolem ní. Měl pochybnosti – ani ne tak o ní, ale o sobě. Ale nakonec? Nakonec z toho přece jen vyplynul pocit štěstí – představa jejich dvoučlenné rodiny, to, že by mohla usínat vedle něj, to, že by snad mohl nalézt partnerku, s níž by chtěl strávit život… Dřív se to zdálo nemožné, aby nyní… nyní ji měl nadosah. A jediná nepříjemná připomínka, že ji může taky šmahem ztratit? Vzpomínka na minulost, na to, co se stalo v Jeruzalémě a o čem s ní bude muset brzo promluvit, což však naštěstí brzo zaspí. Snad aby si po dlouhé době vychutnal zasloužený, bezesný a dlouhý odpočinek, co jeho tělo i mysl zoufale potřebovaly.
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Feb 16, 2018 15:53:57 GMT
Vydechl jsem, když jsem stanul přede dveřmi královniny přijímací místnosti. Požádal jsem před několika dny o slyšení a dnes mi bylo vyhověno. Nebylo to z nějaké malichernosti, ale bylo několik záležitostí, které jsem potřeboval s její Výsostí projednat. Říkám několik,.. ano trochu se to nakupilo, protože jsem dosud nenašel čas a odvahu se opět s královnou setkat. Byl jsem jí nevýslovně oddaný, stejně jako celému království, ale ona oplývala schopnostmi, které ve mě vzněcovaly nepříjemné pocity. Viděla do mě, znala věci, o kterých jsem neřekl ani Emmeline a mě to zkrátka zneklidňovalo. Ale na druhou stranu jsem věděl, že nemám proč být neklidný, neboť královna je moudrá a mírumilovná žena. V první řadě jsem tu byl, abych ji požádal o uvolnění ze služby na několik týdnů, kvůli Emmelinině cestě do Anglie za rodiči, na které jsem ji chtěl doprovázet. Poté jsem přišel požádat o svolení a požehnání ke sňatku, neboť by Emmeline rád požádal o ruku... a pak ty méně příjemné věci. Rozhodl jsem se vzdát svého postavení osobního strážce lady Elizabeth, neboť jsem s příchodem Emme nebyl schopný jí hlídat tak dobře jako dříve a ona si zasloužila lepší ochranu. Bylo to těžké rozhodnutí, neboť jsem se cítil povinován její ochranou, ale věci se změnily. Nesloužil jsem jí už tak dobře jako dříve, a když jsem jí nedokázal sloužit jak nejlépe jsem mohl, nemohl jsem jí zkrátka sloužit vůbec. Byl jsem připravený za sebe najít adekvátní náhradu, někoho pro koho bude její bezpečí na prvním místě... někoho schopného a spolehlivého. Já už jsem to nebyl, neboť mou prioritou se stalo bezpečí Emmeline a jako od prvního dne, kdy jsem vstoupil do služby, bezpečí celého království. To ovšem neznamenalo, že bych ji v budoucnu neochránil, pokud by nastala taková situace. Poslední věcí, kterou jsem chtěl projednat byla královnina nabídka, kterou mi učinila před několika měsíci, když mi jako odměnu dala ještě tvrz se strážní věží, několik mužů a amulet. Nikdy jsem si takovou poctu nezasloužil, její Výsost byla více než štědrá a tak jsem se rozhodl jí to oplatit svou věrností a službou království. Pokud nabídka ještě platila, byl jsem připraven ji přijmout. Čekal jsem za dveřmi nežli mě královna přijme. Mezi tím jsem si upravil uniformu a přemýšlel nad tím, co řeknu, což jsem většinou nedělal a to byla chyba. Dnes jsem však chtěl působit jako muž, který alespoň z části dostal rozum a dospěl. Jako šlechtic, kterým jsem býval a ne výtržník a rváč,... neurvalý, ale oddaný voják, neboť to byla pověst, kterou jsem si tu právem získal. Musím se snažit být zodpovědný a ne žít věčně minulostí.
|
|
|
Post by Jasmine O'Ravenheart on Feb 18, 2018 14:22:20 GMT
Seděla jsem na trůnu a moje tvář byla zachmuřená. Rána na paži se mi zhojila, avšak její důsledek bylo něco co mne trápí. Ví o tom jen Richard, který je důvěryhodnou osobou a mým důvěrníkem, ač mám dvorní dámy, jak se sluší a patří, zatím s žádnou z nich nemám vztah tak blízký aby jsem jí takové věci mohla svěřit. Království ale nečeká, takže jsem se snažila plnit své povinnosti a přijala jsem první audience po návratu. Jedním z osob byl Archer de Cross, který bojoval dobře a nyní prosí o slyšení. Zajímalo by mne co má na srdci. Pokynu rukou svému komořímu, který má za úkol zvát další slyšené. Archer byl nervozní, zajímalo by mne co si přál probrat, neboť si nedovedu předtavit situaci, při které by ze mne musel být nervozní, tedy pokud mi nesdělí že dezertuje k nepříteli. Pokynula jsem mu aby přišel blíže, když mu komorník otevřel dveře přijímacího sálu. "Přistupte blíž Archere...vítejte a s mým díkem za službu a nasazení vlastního života v bitvě, která se odehrála, přijměte židli a víno..." Ukáži na stolek u krbu , zvednu se a přejdu taktéž k tomu místu a posadím se do jednoho z křesílek, nebo židlí, podle toho jak by se vám líbilo je nazvat. "S čím vám mohu vaši věrnou službu oplatit? Co potřebuje vaše duše?" Zeptám e jej na účel naší audience s úsměvem. Jsem znavená ale přívětivá,
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Feb 20, 2018 19:45:19 GMT
Bitva se nějakým způsobem podepsala na nás všech. Emme mi málem zemřela v náručí, ale neodnesla si jen ošklivou ránu na břiše, ale především pochroumanou duši. Mě se všechna zranění už zahojila a zůstala mi pouze nepříliš velká jizva začínající nad levým obočím a končící kus pod okem. Nic co by mě jakkoli omezovalo. Ale co byla naše zranění oproti ztrátám, které utrpěli jiní... Sama královna jistě utržila nějaká zranění a přesto musela zůstat silná, aby svůj lid odvedla zpět domů. Postarala se o pozůstalé a k tomu ještě s vlídností jí vlastní přijímala ty, kdo požádali o slyšení. Její úřad a tím i břemeno jsem jí nezáviděl, ale velmi jsem královnu Jasmine obdivoval... měla můj respekt, oddanost a věrnost. Pak se otevřely dveře, ve kterých se objevil královnin komoří. Narovnal jsem se a pohlédl ke královně, která mi pokynula, abych přišel blíže. S hrdě narovnanými zády jsem došel před trůn, na kterém byla její Výsost usazená a poklekl před ni na jedno koleno, abych jí projevil svou úctu. "Není třeba děkovat Výsosti. Bylo mi ctí bojovat za Vás a za svůj domov." Odvětil jsem a poté se opět postavil, přecházejíc ke stolku u krbu na který ukázala. "Ale děkuji... a především děkuji, že jste mě přijala." Pokývl jsem na ni uctivě. Sama se zvedla a přešla ke stolku také. Počkal jsem až se usadí ona a teprve až poté se posadil na jedno z křesílek sám. Pak jsem na ni upřel svůj tyrkysový pohled, naslouchajíc její otázce. Na okamžik jsem pohled sklopil, abych si urovnal myšlenky a pak na ni pohlédl znovu. "Vaše Výsosti, přišel jsem za vámi nejen s jednou záležitostí, ale v první řadě jsem Vás chtěl požádat, zdali by jste mě nemohla na několik týdnů uvolnit ze služby?" Začal jsem s hlavním důvodem kvůli, kterému jsem tu byl. "Emme..." Pousmál jsem se. "Jde o to, že Emmeline by si přála navštívit své rodiče v Anglii a... a požádala mě, zdali bych jí nedoprovodil... Nehledě na to, že bych ji samotnou ani nepustil." Začal jsem vysvětlovat, promýšlejíc svá slova. "Vím, že teď není zrovna nevhodnější doba, ale... Ta válka jí otevřela oči a chtěla by s nimi urovnat nevyřešené spory... Navíc... rád bych jí požádal o ruku, což je další věcí, o které jsem s Vámi Výsosti chtěl mluvit a tak bych rád dostal požehnání od jejích rodičů." Na okamžik jsem se odmlčel, nežli jsem se nadechl a pokračoval dál. "Pochopím ovšem, když mou žádost zamítnete." Dodal jsem ještě, nežli jsem umlkl, abych dal královně prostor reagovat.
|
|
|
Post by Jasmine O'Ravenheart on Feb 26, 2018 19:28:09 GMT
Musela jsme se usmívat, zdá se, že Sir Archer dospívá, tak jak jsem doufala a že jsem se v jeho osobě, bujné, přesto ne rebelské bez příčiny, nespletla. Přikývnu na jeho zdvořilá a skromná slova. "Pro lidi jako jsi ty tohle vše má smysl.." povím u než vstanu a přesuneme se ke krbu do mých oblíbených křesílek. "To je zase samozřejmost ode mne, vyslechnout ty, kteří vyslechnutí potřebují Archere.." Zvednu obočí překvapeně, chce uvolnit ze služby? Pak mi poví důvod a já se zamyslím. "Mám k tomu prosbu, abyste si to pořádně rozmysleli...protože...anglie je pod vládou normanů,našich uzurpovatelů, je možné že ani vy ani vaše milovaná se již nevrátíte, a to by mne velmi rmoutilo..." Překvapuje mne , že chtějí cestovat v době, kdy za hranicemi číhají cizí vojska a plení se samoty. Jeho důvod je nádherný a já se musím usmát. "Ach..tomu rozumím, to je krásné, přesto má obava o vás dva trvá... jsi si jistý, že je dobré v této době vyjíždět ven?" Zeptám se jej, pokud by na tom trvali, musela bych jim to dovolit i přes mou nechuť neboť držet násilím je nemohu. Kdyby se rozhodli jet i přes nebezpečí, pak bych jim mohla svěřit diplomatický úkol.
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Mar 1, 2018 19:49:51 GMT
Královně hrál na tváři úsměv, to mě těšilo, neboť jsem ji měl rád. Byla to královna hodná respektu a lásky svého lidu, zasloužila si být šťastná. Přešel jsem ke krbu, kde stála křesílka a stolek, kam mne královna vyzvala. Ještě nežli vstala, přikývla na má slova a mile a přívětivě mi odpověděla. Poté jsem počkal, nežli se usadí do jednoho z již zmíněných křesílek a sám jsem se posadil také. "Pro Vás zřejmě ano Veličenstvo, ale pro mnohé panovníky nikoli..." Řeknu tiše a rozvážně. Byla to pravda, jiní to raději nechávali dělat své rádce a na poddaných jim ve skutečnosti vůbec nezáleželo. Snad proto jsem nakonec zůstal zde, viděl jsem zde všechno to, co jinde ne. Spravedlnost. Poté jsem na její vyzvání pronesl jednu ze svých žádostí, pečlivě volíc svá slova. Překvapeně pozvedla obočí a pronesla svůj názor a oprávněné námitky. Přikývl jsem na znamení pochopení a na okamžik se nad jejími slovy zamyslel. "Jsem si vědom nebezpečí, které to s sebou přináší, vím, že je to nebezpečná doba Vaše Veličenstvo a cením si Vašich obav, ale už jsme si to rozmysleli...Mluvili jsme o tom a rozhodli se. Už by se nám nemusela naskytnout příležitost... a já nemůžu dovolit, aby si Emmeline do konce života vyčítala, že to s rodiči neurovnala." Odpověděl jsem na otázku, kterou mi položila a rovnou jí vysvětlil důvod svého rozhodnutí. Poté se opět odmlčím s pohledem upřeným na ni.
|
|
|
Post by Jasmine O'Ravenheart on Mar 2, 2018 9:44:32 GMT
Byla jsem šťastná za to, že bitva proběhla bez nějakých větších ztrát ač ztráta jednotlivce pro jeho rodinu je největší ztrátou ze všech, a také, že mám tak chrabré a skvělé lidi kolem sebe. Ostatní trápení jsem zamkla abych lid nelekala. Vím, že se se mnou něco děje, má magie nefunguje od doby co jsem se vrátila z bitvy a má rána stále zeje otevřená, ač nehnisá ani v ní není infekce. Začínám mít obavy ze zákroku černé magie. Sklopím zrak s červenáním na lících, jsem ráda, že to tak vidí, chci být dobrá panovnice, přesto mám stále pocit, že si jejich vděk nezasloužím. Přitakám k němu zklamaně, když odpoví tak jak jsem se obávala. "Chápu to...pak tedy mi nezbyde než vás pustit, za žádnou cenu avšak nesmíte prozradit odkud jdete...nevíme zda její rodiče nejsou na straně okupovatelů, přeci jen vládnou jim. Mám pro vás tedy jednu věc. Potřebuji doručit dopis někomu v Londýně, a nebudu tedy muset posílat dalšího. Budete tak laskaví?" Zeptám se jej a usměji se. Můj plán jak neohrozit království, případně mu pomoci by mohl ochránit jak je, tak nás. Hodlám napsat dopis s falešnými informacemi, které pokud by je zajali, by svedli normany na zcestí a pokud dorazí docíle, má spojka již ví co si s danými informacemi počít. Štěstí Emmeline je důležité, ale v žádném ohledu nesmí ohrozit království.
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Mar 7, 2018 20:55:56 GMT
Můj vnitřní smysl, ten který se projevil až s mým vnitřním vlkem, mi od konce bitvy našeptával, že něco není úplně v pořádku. Neměl jsem nejmenší tušení co by to mohlo být... To ne, ale byl to podobný pocit jako před tím, nežli k nám dojel o oslavu hraničář, oznamující, že nás napadli Normané. A ač mě sžíraly všelijaké obavy a zvědavost, věděl jsem, že není vhodné vyzvídat. Při mých slovech, která byla pouze pravdou, nic více ani nic míně, se královně na lících rozlil ruměnec.. Musel jsem se usmát, protože takové chvíle na setkání s panovníky oceníte nejvíce... chvíle, kdy je vám jasné, že jsou stejnými smrtelníky jako vy. Nikdy... věřil jsem, že nikdy neztratí můj obdiv a úctu. Nebylo divu, že byla mou odpovědí zklamaná... rozuměl jsem jí, ale dal jsem Emme slib. Provinile jsem sklopil zrak, neboť mě netěšilo jejímu Veličenstvo ještě takto přidělávat starosti, ale zároveň mi bylo jasné. že už nebudeme muset mít příležitost do Anglie odcestovat. Samozřejmě, že mi záleželo na blahu království, ale stejně mi záleželo i na tom mé vyvolené. Bylo těžké se rozhodovat a udělat vše správně. Vyslechl jsem si pozorně královnina slova a poté, když skončila, pokynul jsem jí vděčně hlavou. "Děkuji Vám Veličenstvo za Vaši velkorysost, jsem Vám opravdu vděčný." Poděkoval jsem v první řadě za to, že nás vůbec pustila i přes zjevnou nelibost. "Rozumím a dávám Vám své slovo, že v žádném případě nic neprozradíme o tom, odkud jdeme." Dal jsem královně své slovo s vážným a pevným pohledem. "To je samozřejmost, Vaše Veličenstvo, dopis doručíme." Odpověděl jsem nakonec na její otázku a přijal tak úkol, který nám při této příležitosti svěřila i přes to, že se naše cesty protáhne o dobrý týden navíc. Byla to, ale služba vlasti, kterou bych klidně podstoupil i nebýt naší cesty. Natáhl jsem se pro pohárek vína a trochu z něj upil. Snad jsem potřeboval dodat trochu odvahy. "Chtěl jsem Vás také požádat o svolení a požehnání k sňatku,... Směl bych Emmeline Dove pojmout za manželku?.. Pokud tedy bude souhlasit." Vysoukal jsem ze sebe nakonec, po dlouhém hledáním správných slov a upřel na ni tázavý pohled. V očích se mi zračila víra... doufal jsem, že nám její Veličenstvo své požehnání dá.
|
|
|
Post by Jasmine O'Ravenheart on Mar 8, 2018 18:47:32 GMT
Jeho klučičí úsměv byl milý až mne skoro zamrzí, že mé období, kdy jsem byla volná a měla touhu po milencích, on propásl, ale to je za mnou. Nyní pro mne spaní s muži pro ukojení potřeb ztratilo tak nějak smysl, bez lásky je to k ničemu a další zklamání blokuji nezájmem. Navíc, brzy se vdám za krále Aidana a tak je to stejně naprosto jedno. Třeba bude hodný a milý a budu s ním šťastná, ne zamilovaná ale šťastná. Archer beze zbytku přijal vše co jsem požadovala a mne nezbylo než mu dopřát šťastnou cestu a doufat v to, že je nezajmou nebo nebudou mučit aby prozradili co nemají. "Musíš se mi zaručit i za Emmeline...pokud by vás zajali..." podívám se na něj pohledem, který mu musí být jasný, nesmí nechat dopustit aby je vyslýchali. Pokud i přes toto ale chtějí jet není v mé moci jim bránit. "Pověz Ememline, že kdyby její rodiče byli v nebezpečí pod normanskou tyranií, jsou v Ingwirth Holdu vítáni..." Nabídnu , z mého pohledu logickou nabídku azylu pro rodinu Archerovy budoucí ženy. I já jsem se napila z osvěžujícího pohárku a olízla si rty spokojeně, naše vinice jsou vážně pokladem. Natáhnu k němu ruku, když ze sebe snad i zrudlý nervozitou vysouká žádost. Podívám se mu do očí a ani nevím proč ve mne převládne žertovná nálada. "Ach Archere, ale to si budu muset vymoci právo první noci, když se mi chystáš pod čepec." Uculím se k němu a pak vstanu a obejmu jej. "Dělám si z vás legraci, gratuluji, samozřejmě, že máte mé požehnání, jen se v pořádku vraťte, zemřít před nejšťastnějším dnem vašich životů by bylo tragické a velmi by mne to zarmoutilo, chci ti vystrojit svatbu a nikoliv pohřeb Sire Archere..." povím mu upřímně a opět si sednu. "Budete pa chtít bydlet na vašem lenním území? Nebo budete mít zájem o dům v hlavním městě?" Zeptám se jej.
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Mar 15, 2018 0:23:18 GMT
Nikdy nebylo těžké si ji někde na chodbách odchytnout, když většinou chodívala s hlavou v oblacích, s myšlenkami, které se honily kdo ví kde – ač Balduin tiše doufal, že se aspoň jednou za čas honily kolem jeho osoby. Miloval její úsměv, co se jí pokaždé objevil na rtech, když se tak stalo – jakoby se zrovna probrala ze snu, pomrkávajíc na něj hnědýma kukadlama s pootevřenými rty, co přímo zvaly k polibku. A tak si ho obvykle ukradl, aniž by mohl odolat, touže po její přítomnosti i po něžných ústech, což byla v současné situaci jediný kousek jejího těla, co si mohl tak drze uzurpovat, ač i ruce opěvovaly křivky jejího těla v šatech. Nikdy nebyl zamilovaným bláznem, nikdy se tak nechoval, i nyní v něm stále přetrvávala notná dávka racionality, ale to neměnilo nic na tom, že s ní trávil čas rád – a ideálně nejvíce, kolik vůbec šlo, což mu usnadňovala i ona sama, když chodila do královského psince, hledaje jeho i jeho huňaté i opeřené mazlíčky. Nikdy jí nezakázal, aby s nimi šla – nemohl, nechtěl, když viděl, jak jí lovečtí bíglové i ohaři milují z celého srdce, točí se kolem jejích nohou, aby je pohladila, že je musel již kolikrát odvolat autoritativním hlasem, aby ji nakonec nepovalili. Měli ji rádi – nejspíš už jen proto, že vycítili náklonnost jejich páníčka. V současné chvíli šel však spíše od psince než do něj, v čisté košili, kalhotách i kabátci, jen na botách tradičně ulpělo při kožených podrážkách bahno, jak už to tak bývá. Tušil, kde ji najde. Že nejspíš trávila čas s královnou před tím, než se vydá do svých komnat spát. Občas se ještě předtím připlížila za ním, občas on za ní – polibek na dobrou noc se zdál být příliš drahý na to, aby se o něj nechali ochudit, stejně jako vytoužené přitulení a objetí zvláště tehdy, když se neviděli kvůli vlastním povinnostem. To se však brzo mělo změnit, alespoň v to doufal. Přišel o něco dříve, dveře knihovny byly ještě zavřené. V pěsti si pohrával s prstýnkem – tuhle drobnost ještě nestihl doplnit. Až do této chvíle, kdy konečně dostal do rukou vhodný prsten. Nechtěl jí dát nic bez významu, nic planého, nic citově laciného, avšak sám měl sotva věci, na kterých mu tak moc záleželo. Až na pár – a na prsten tak nakonec padl křížek, který nosil kolem krku několik desetiletí a který dostal jako mladý od Isabelle, své svěřenkyně, nedlouho předtím, než si ji Bůh povolal k sobě. Zanedlouho se ze dveří knihovny vynořily dvě dámy, přičemž na jedné z nich mohl oči nechat. „Elizabeth?“ osloví ji, odstupuje od zdi více do prostoru chodeb. „Má paní…“ osloví ještě po krátkém zpoždění a s drobnou úklonou druhou dívku po jejím boku, co se začne jen pobaveně culit. Balduin se o jejich zasnoubení nešířil, ale nejspíš bylo těžké přehlédnout vzájemnou náklonnost, kterou vůči sobě chovali. „Mohu s vámi mluvit?“ S Elizabeth, samozřejmě.
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Mar 15, 2018 1:24:27 GMT
Lhala by, kdyby měla tvrdit, že se myšlenkami každý den netočila kolem pohledného, možná pro někoho neelegantně působícího muže, pro něhož její srdce tak splašeně tlouklo. A lhaní i nadále zůstávalo hříchem, jehož se přála vyvarovat. Pokaždé, kdy se se do vzpomínek promítla jeho tvář, myšlenkami proplulo jeho jméno, či si připomněla tolik typickou vůni provázejícího na každém kroku, dech zatrnul na rtech a tempo srdeční frekvence se zbláznilo k nepříčetnosti. Z nějakého pro ni neznámého důvodu se při tom culila jako malý blázínek, tmavé oči získávaly lehce třpytivý nádech zasněnosti, před níž se nedokázala uchránit. Častokrát si tak přestávala všímat, kam jde, díky čemuž se už po několikáté dostala do části hradu určeného služebnictvu a jednou se málem nechala opařit horkou vodou nesenou v těžkém vědru. Ani to mladistvě působící lady Elizabeth nezastavilo před hloupým zasníváním se během dne s očima otevřenýma, avšak nevnímající realitu kolem sebe. Nestávalo se poprvé, že se přistihla při hledění na jednu a tutéž stránku po celou hodinu, aniž by byla schopna pojmout text básní a lyrických próz vychvalujících statečnost hrdinů příběhu. Několikrát už takto nespolečensky škobrtla i v přítomnosti samotné královny, kdy se zkrátka a jednoduše zamyslela nad svým milovaným správcem královského psince. Hloupoučce se culila při každé myšlence na něj, každé vzpomínce, která se točila kolem jejich setkání, ať už plánovaného dopředu nebo zcela spontánního uprostřed jejich povinností či volných chvil. Dech se jí tajil kdykoliv ji bral za ruku a vtiskl na hřbet packy polibek, po němž se jí bláznivě rozbušilo srdce. S očima upřenýma na něj sledovala tato vzrušující gesta získávající erotický nádech při poněkud drzém oplácení pohledu z jeho strany. Fascinoval ji svými troufalými kroky, které by jen tak někdo nepřenesl přes srdce - a už vůbec ne způsobně vychovaná dáma se vzděláním hodným královen a vysoce postavených rádců, představitelů té nejvyšší šlechty. Nebylo to poprvé, kdy ji uchopil za paži či kolem pasu, přitahujíce si ji do náručí kdesi v temnotách prázdných chodeb, aby si mohl uloupit jeden, dva, někdy i vícero polibků. Sama Elizabeth se jeho rtů nedokázala nabažit. Stával se pro ni drogou, které neskutečně ráda a vděčně podléhala, než je čas přinutil rozloučit se. Někdy na zbytek dne, jindy jen na pár hodin. Nadále docházela do psince, kde jí všichni Balduin schovanci vítali nadšeným vrcením ocásky a veselým štěkotem. Někdy i uličnickým poskakováním, při kterém ji div nepovalili na zem, čemuž pokaždé dokázal jejich páníček zabránit. Pod jeho vedením se učila starat o sokoly a jiné dravce, nyní už poněkud méně formálně než před začátkem jejich zajímavého vztahu plného dobrodružství. Oba jaksi stále tápali. Co si dovolit? Co je moc? Kam sahají vytyčené hranice? Dvorní dáma se v milostných pletkách zdaleka neorientovala tak dobře jako šlechtic z Artois, který toho měl za sebou daleko víc, než si mladá dívka troufala namlouvat. Neptala se, ani zmínkou se nepídila po počtu zahrnujícím možná několik desítek, snad i stovek žen. Balduinova minulost patřila jen a pouze jemu, neměla právo do ní zasahovat nebo ji rozebírat - ať už s ním nebo bez něj za jeho zády. Sem tam občas padla otázka týkající se jeho rodiny, jejich zdraví a případného možného navštívení z jeho strany. Stihla pochopit, že tohle téma nebude nejoblíbenějším v manželově sféře. Rychle proto přecházela na jiná témata, rozvíjela diskuzi jiným směrem a konverzovala s Balduinem... občas o naprostých hloupostech. Mnohdy se jí pletl jazyk tak, že nejsnadnějším způsobem, jak Elizabeth umlčet, se stal polibek, při kterém nemohla ani nic namítat. Jak by také? Jeho rty chutnaly sladce, chtěně a svými dovednostmi na tomto poli ji mnohdy zanechával červenající se ještě několik hodin po svém odchodu. Ostatní dvorní dámy a šlechtičny na návštěvě u Její královské výsosti si z ní utahovaly, ač nikdy tím nechutně krutým způsobem. Pouze něžně, neboť nejspíš každá prožila románek podobného směru - ať již s manželem či milencem, kterého tajily. Někdy vyzvídaly, ale od světlovlasé ženy se toho dozvěděly pramálo. Z části pro její přirozenou plachost, která se prohlubovala s jistými intimními tématy. Z té druhé... nejednalo se tak trochu o její a Balduinovo tajemství? Jejich malá společná záležitost, která ji těšila. Dnešní odpoledne a poměrnou část večera strávila v knihovně. Součástí byla i večerní konverzace s ostatními dvorními dámami, které momentálně nedělaly královně společnost, při číši kvalitního ingwirtského vína, nad jehož chutí se téměř každá osmělila k velmi pestrým vyprávěním, po nichž se Elizabeth červenala ještě dlouho poté. Nakonec se většina z mladých dívek a žen osmělila a vyrazila z knihovny za svými příležitostnými partnery, kteří jim měli pro dnešní noc zahřát lože. Zrůžovělá Elizabeth tak zůstala ve společnosti jedné již provdané mladé dívky, jejíž manžel se ještě věnoval povinnostem na poli diplomacie. Smíchem vyplněná knihovna se tak nesla v dobrém rozpoložení, když ji dívky postupně opouštěly. Při krátké záplavě zvonivého smíchu je vyrušil hlas muže postávajícího poblíž dveří, čímž jej na pár vteřin přerušil, než se mladší z nich opět zahihňala. S poznámkou, že je nechá o samotě a významným mrknutím směrem k Elizabeth se odporoučela pryč, broukaje si nějakou melodii, jež doprovázela její lehký krok. "Sire," s pozdravem přišla i úklona Balduinovým směrem v projevu úcty vůči jeho nezpochybnitelnému postavení v královniných očích. I v těch jejích, celých rozzářených. Za což z části možná mohlo víno. Sice byla vlkodlak a nezdálo se tak úplně snadné otupit jí mysl alkoholem díky regeneraci. "Zajisté, ovšem že. Chcete si promluvit zde, nebo...," na okamžik zaváhá, zčervenalé tváře dokazovaly, kolem čeho se pravděpodobně točí její myšlenky. Intimita pro ni byla stále velkou neznámou a představa, že se ocitne s Balduinem o samotě, jí pokaždé rozbušila srdce, že to nejspíš musel slyšet i on sám. "... Ne-nebo byste dal přednost soukromí?" Kdo ví kde se vzal ten pocit marnivosti, s níž si uhladila záhyby jednoduchých šatů s krajkovými rukávy. Korzet v barvě bronzem protkaných slunečních paprsků, výrazně slušel její pleti a dodával jí patřičně zdravý nazlátlý nádech namísto nepřirozené bledosti, tolik typické pro její očarovanou podobu. "Jak... Jak jste se měl? A vaši psi? Chci říci... královny, samozřejmě." Koktavě se opět dopouští několika drobných přešlapů. Tolik už o náplni jeho práce uvažovala kapku jinak, zapomínala, komu původně patřili. A vlastně stále patří. O krok zkrátí vzdálenost mezi nimi, prsty si pohrávaje s tkanicemi jeho košile, zatímco vyhrkává další slova. "Myslela jsem dnes na vás celý den." Netušila proč ho potřebuje ujišťovat, zdálo se jí to správné. Na okamžik poplašeně zamrká, teprve teď jí došlo, jak to celé vyznělo. "To-totiž nejen dnes. Tak jsem to nemyslela. Myslím na vás pořád! Stále! O-opravdu. Dokonce se mi o vás zdá. Te-tedy ne, že by to bylo výjimečné, zdá se mi o vás téměř neustále. A-a ty sny jsou velmi živé, to vám přísahám-..." Blekotáním mu akorát dokazovala, jak vykulená je pokaždé z jeho přítomnosti. Z blízkosti, kterou jí věnoval. "J-já... omlouvám se. Chtěl jste se mnou o něčem hovořit a já celou dobu nedokáži zavřít ústa. O čem... jste se mnou chtěl mluvit, sire?"
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Mar 15, 2018 21:51:11 GMT
Taktně počká, než druhá dívka, jedna z královniných dvorních dam, která se nejspíše na hradě objevila teprve nedávno, opustí knihovnu a zanechá je o samotě, ač stále na očích – hrad byl živoucím organismem, neustále se hýbal, tu šla služebná, jinde zas voják či gardista, takže soukromí bylo vždy velmi ošemetné a bez nadsázky jej poskytovaly vlastně pouze soukromé pokoje buďto jeho či její, nehledě na klepy, co se tak mohly rozšířit. Jakmile Elizabethina společnice opustí místnost a kolem nich se rozprostře ta iluzorní samota, pár kroky přistoupí ke své drahé, aby ji políbil na ústa. Tohle gesto, láskyplné a přesto plné touhy po její osobě, si nikdy nemohl, nedokázal odpustit, hlavně po delším odloučení, co v tomhle případě znamenalo jeden den, neb od rána byli každý vázáni svými osobními povinnostmi. Chutnala sladce, snad trochu po nasládlém těžkém víně, což vysvětlovalo též ten uvolněný výraz, který měla na tváři tehdy, když se odtáhne. Ruku, kterou předtím položil na její bedra, aby si ji k sobě přitáhl, nyní spustí, bere jí za packu. „Vypadáte kouzelně, Elizabeth…“ Ostatně nebyla chvíle, kdy tak nevypadala – tedy alespoň v jeho očích. Balduin nikdy neměl vyhraněný typ, dokázala ho uhranou černovláska se snědou pletí stejně jako zrzka, pokud se dalo mluvit o něčem takovém, neb ve Svaté zemi nebyl vybíravý a nebyl na sebe pyšný. Elizabeth? Ta byla ztělesnění dívčí nevinnosti, jemnosti, pravá dáma pro rytíře, možná ne jeho kalibru, ale spíš jednoho pánů od kulatého stolu na Kamelotu. Zdálo se však, že tahle ukoktaná blondýnka má slabost pro muže jeho vzezření, lehce zvalchované životními zkušenostmi i svědomím, starší a bez materiálního zázemí. Na malou chvíli zaváhá, když se jej otáže. Neměli se za co stydět, vskutku ne – požehnání od královny dostal, jejich sňatku bránilo snad jen to, aby ve zdejší společnosti nalezli katolického kněze, ale to byl snad jediný problém. Každý musel vědět, že z Elizabeth plánuje udělat svou nevěstu co nejdřív, jak jen to bude možné. „Soukromí bude možná lepší, nemyslíte?“ Pousměje se. Každý si může myslet, že s ní hodlá dělat nějaké pokoutnosti, ale faktem bylo… že ji respektoval. Musel. Co by jinak byl za muže a za křesťana? Pokud se mu přála oddat až na svatební loži, sic jí tím možná v první chvíli rozbije představy o fyzickém aktu, musel ji poslechnout a krotit své mužské potřeby, které sotva mohla zapírat, snad je jen povýšeně ignorovat a nedávat nic najevo, když mu byla nejblíže, tiskla se k němu křehkým horkým tělem s rty, jimiž opětovala polibky a otevírala pro něj ústa. Snad jí to mohlo též trochu lichotit – jednalo o se touhu po ní, nic míň. „Dobře… Trochu zlobili, ale… dobře. Vy?“ Zdálo se to trochu jako konverzační slušnost, alespoň v tuhle chvíli, kdy měl myšlenky všude možně, přesto ho to však zajímalo. Jaký měla den, jestli se jí dařilo nebo jestli se jí povedla zase nějaká drobná sladká nešikovnost, co se naštěstí nezvrhla v poměrně nepříjemnou tragédii. Úsměv zůstává na tváři i tehdy, když se mu svěří, že na něj myslela – a ostatně i po té. Prve za to může jen čirá spokojenost z faktu, že nad ním skutečně přemýšlela, zatímco podruhé se již jedná o pouhé pobavení nad jejím zmateným blekotáním a neschopnosti vyrazit ze sebe větu – věděl, že konverzaci ovládá dobře a že tohle s ní dělá jeho přítomnost, snad snaha se mu zavděčit, aniž by chudák Elizabeth tušila, že se již dávno stalo. A že chápe. „Já vím, má paní. Vím…“ přitaká, když se v tom viditelně ztrácela. Místo dalších slov ji však umlčí polibkem, nejúčinnějším způsobem, než ji čapne za packu, míře z knihovny pryč. Původně ji chtěl vzít do svým nebo jejích komnat, ale nakonec snad z pouhé křesťanské symboliky zvolí kapli, co měla nyní, ve tmě jen při světle svící, co jemně plápolaly, duchovní i značně romantický charakter – už jen proto, že se jednalo o místo, kde minule padlo nejvíce přiznání včetně samotné žádosti. Navíc kaple byla odstrčena, takřka bez zájmu, neb Irsko neholdovalo katolíkům. „Elizabeth, vím, že jsem to předtím neudělal správně…“ Těžko se mu hledá slova, už jen z toho prostého důvodu, že podobnou věc by člověk měl zažít jen jednou v životě – a vlkodlak tuplem. Poklekne na znamení hluboké pokory, kterou vůči ní chová, aniž by tušil, že v podobné poloze budou o pár století muži žádat takřka standardně. Drží ji za packu, jeho oči se upírají do jejích kukadel. „Elizabeth Charlotte, vy jediná jste důvodem, proč je tohle místo skutečným důvodem. S královniným a Božím požehnáním, uděláte mi tu laskavost a čest a stanete se mou ženou?“ Mohla říct ne, samozřejmě, ač tomu nevěřil a jeho oči to prozrazovaly, aniž by si tuhle chvíli, tenhle moment chtěl kalit myšlenkou na své tajemství, kterou před ní stále ukrýval.
|
|