Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

„Bude dost času zítra, až je vezmu vyběhnout. Za chvíli by byli jako utržení z řetězu.“ Psi byli sice nadšení, to jim ale nedávalo právo skákat mu po posteli a faktem je, že podobně velkou smečku bylo těžké zkrotit, ohlídat každého z nich, aby něco nerozbili nebo nezničili. Přestože ta zvířata miloval a vážil si jich pro jejich nehynoucí oddanost, nehodlal a nechtěl polevit ve stálém výcviku – řada z nich již byla starších, co se už sotva mohli naučit novým kouskům, ale kdyby jim povolil ruku? Smečka by je mohla strhnout a oni by příště nepřiběhli na zavolání, kdyby si zvykli neposlouchat. Pískne na posledního ohaře, kterého jí tedy tím pádem trochu neochotně zmizne zpod ruk, neb rovněž platilo pravidlo nezvýhodňování žádných oblíbenců, přestože to bylo těžké – někteří byli zkrátka mazlivější než jiní. „Zítra na ně bude víc klidu. I prostoru…“ Venku, kam patřili – nikoliv dovnitř do jeho příbytku skládajícího se z dvou pokojů – jedné více společenské místnosti, druhé ložnice. Venku jsou pak psi hezky znova zavřeni ve společném kotci, kde měli na slámě vytvořené pelíšky, aby jim bylo teplo – možná je nechtěl unitř, to však neznamenalo, že je nechal mrznout, ba naopak měli u kotců příjemně teplo a zbytek naštěstí zajistil jejich kožíšek. Teprve až pak se vrátí – a rovnou jí dá víno.
Sám upije jen trochu, vychutnávaje si chuť skutečně dobrého vína, co nahradilo ono laciné a obyčejné, jež se s nimi vleklo po celou dobu tažení. Bylo zvláštní si uvědomit, že součástí bojů je též návrat – nikdy dřív to nevnímal, nyní… nyní možná začne, neb bude mít místa, ke komu se bude moci bránit, aniž by to byly jen němé tváře jeho psích společníků a dravých ptáků. Polibek jej překvapí, ale sotva zle – naopak, osmělovala se, což bylo zřejmě dobře, zvykala si na jeho pozornost, kterou již snad opravdu přestala brát jako víc, než jen přátelskou. „Ne vždy a ne s každým, obvykle jen s těmi, na kterých… záleží…“ Což bylo možná víc otevřené, než mělo, ale v každém případě ne u všech žen cítil tu nekonečnou potřebu držet ji u sebe, mít ji po svém boku a nikdy, vůbec nikdy se jí nevzdat. Nebyl naivní – věděl, že tahle prvotní fáze přejde a dost možná vyprchá, ač se mu to nyní zdálo nemožné, ale proč si ji neužít, dokud mohl? Proč se jednou nevykoupat v té hloupoučké zamilovanosti? Natáhne k ní ruku, pohladí ji po tváři, shrnuje pramínek jejích vlasů za ouško. „Sobecké?“ Uchechtne se. „Spíš naopak.“ Nejspíš protože po nich sám toužil stejně jako po celé její bytosti. Trochu si poposedne, blíže – a vzápětí si ji k sobě stáhne do klína, hezky si ji posadí k sobě, sklenici s vínem dá stranou, aby ji náhodou nevylil. Rudé hutné tekutiny by byla opravdová škoda. „Rozdávání nemůže být sobecké…“ odpoví hravě, než si znova uzme její rty, tisknouce k sobě její drobné a křehké tělo v touze cítit a vnímat její přítomnost – zcela celou. Odtáhne se, hlavu opře o linii mezi krkem a ramenem, na moment zavře oči, vnímaje vůni její hladké pokožky, než neodolá, aby tentokrát nevtiskl řadu polibků na odhalenou kůži krku až k lemu šatů – lehkých, mazlivých, zatímco jí prsty levačky přejíždí po linie páteře.

„Nemusíte se ptát, hm? Prostě… přijďte. Nebudete zdržovat. Nikdy,“ odpoví prostě. Tušil, že se ho stejně vždycky znova zeptá. Ujistí se. Jestli je to opravdu v pořádku. Jestli opravdu může přijít, ale zrovna tak tušil, že jeho odpověď bude vždy stejná. Ano. Neměla jej jak rušit, maximálně mu dělat milou společnost tehdy, když nechal psy vydovádět a oni měli volno na poletování na rozlehlé louce, co bude nyní asi poměrně vtipné, neb v hlubokém sněhu, co se zejména na některých místech louky usadil, budou vypadat jako suchozemští delfíni, co se vždycky zanoří do závějí a skokem se z nich vyprostí. A krom toho, i jeho úvahy vedly stejným směrem – oba měli své povinnosti. Některé dny byly jednoduše únavné, hlavně v současné době, kdy bylo neustále něco na práci a tím pádem by se dost možná vídali jen na pár minut každý večer, aby si dali dobrou noc a pak se vzdálili každý do své postele, což by v tomhle případě ani tolik nevadilo vzhledem k tomu, že by na cokoliv jiného stejně nezbyla energie. Skoro jako dneska – nejspíš jen s tím rozdílem, že Elizabeth byla dneska tak reálná jako nikdy předtím a obecná vize, že by ji jednou mohl mít po svém vlastním boku, že by byla prostě jeho… alespoň pro tuhle chvíli únavu zahánělo.
Možná si jen měl znova připomenout, že jeho zkušenosti nemá – a že nejspíš nezná pořádně reakce vlastního těla, natož pak těla jeho, kvůli čemuž ji mohl dost možná jednoduše vyděsit. Poměrně právem, neb byl mazlivější než normálně – jak jinak, když obyčejně nebyl mazlivý vůbec – a také z toho prostého důvodu, že ženský dotek neokusil již velmi dlouho. Nepočítal to, ale řád měsíců či snad dokonce rok, dva, tři to byly, když by pominul dva stupidní úlety, co v tomhle směru sotva přinesly nějakou úlevu – už jen proto, že na Elizabeth pohlížel jinak. Na tenhle pocit si totiž nepamatoval vůbec – pocit toho, že ji chce, ale nejen fyzicky, pokořenou a jeho, nýbrž že ji chce hýčkat, pomoci jí objevovat svoje touhy i libůstky a citlivá místa. Jenže očividně ne dnes – což mu dost dobře řekne i to, že je najednou o něco napjatější. A i kdyby tohle ignoroval, její slova prozradí její myšlenkové pochody. Zvedne k ní pohled, najednou se cítí trochu jako idiot – protože by se nejspíš měl umět ovládat, protože to, co říkala, dávalo dokonalý smysl. Myslel to s ní každým coulem vážně, chtěl si ji vzít, miloval ji – až ho to samotného zaráželo. Ale na jeden den bylo těch vyznání přece jen dostatečně, aby je hned nemuseli zpečetit též fyzicky. „Jistě… Samozřejmě. Neomlouvejte se, vážně, myslím… chápu. Já bych se měl omluvit.“ Pousměje se, tak trochu nad uvědoměním svého vlastního selhání v tomhle směru. „Vím. A máte pravdu, měla byste… počkat.“ Sic to čekání bude dost úmorné, měla by počkat a on jí od toho nehodlal zrazovat jen proto, že ho neposlouchalo vlastní tělo. Nechá ji, aby se zvedla, než se sám postaví, upíraje na ni oči. „Zítra…“ připomene měkce, že další shledání nebude za tak dlouho, než ji propustí, aby mohla zmizet a zanechat po sobě chorobně prázdný prostor. Netušil, v tom pravém slova smyslu netušil, že by se kdy mohl ocitnout v podobné pozici – že by si skutečně z celého srdce přál, aby neodcházela, ač oba věděli, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat, protože by se s největší pravděpodobností prostě neovládli a zpečetili slib ještě před tím, než si ho navzájem daly. Přestože by ocenil dlouhou studenou sprchu, alespoň si opláchne v lavoru obličej a zchladí se trochu jiným způsobem, než zapadne do postele – i přes únavu, co ho zmáhala, mu trvá docela dlouho, než usne. V předchozích dnech za to mohla hlavně bolest v rameni, co se nyní ozývala jen matně a tupě, dnes? Přehršel myšlenek, co mu zaplavovaly mysl a které se točily převážně kolem ní. Měl pochybnosti – ani ne tak o ní, ale o sobě. Ale nakonec? Nakonec z toho přece jen vyplynul pocit štěstí – představa jejich dvoučlenné rodiny, to, že by mohla usínat vedle něj, to, že by snad mohl nalézt partnerku, s níž by chtěl strávit život… Dřív se to zdálo nemožné, aby nyní… nyní ji měl nadosah. A jediná nepříjemná připomínka, že ji může taky šmahem ztratit? Vzpomínka na minulost, na to, co se stalo v Jeruzalémě a o čem s ní bude muset brzo promluvit, což však naštěstí brzo zaspí. Snad aby si po dlouhé době vychutnal zasloužený, bezesný a dlouhý odpočinek, co jeho tělo i mysl zoufale potřebovaly.

   Seděla jsem na trůnu a moje tvář byla zachmuřená. Rána na paži se mi zhojila, avšak její důsledek bylo něco co mne trápí. Ví o tom jen Richard, který je důvěryhodnou osobou a mým důvěrníkem, ač mám dvorní dámy, jak se sluší a patří, zatím s žádnou z nich nemám vztah tak blízký aby jsem jí takové věci mohla svěřit. Království ale nečeká, takže jsem se snažila plnit své povinnosti a přijala jsem první audience po návratu. Jedním z osob byl Archer de Cross, který bojoval dobře a nyní prosí o slyšení. Zajímalo by mne co má na srdci. Pokynu rukou svému komořímu, který má za úkol zvát další slyšené. Archer byl nervozní, zajímalo by mne co si přál probrat, neboť si nedovedu předtavit situaci, při které by ze mne musel být nervozní, tedy pokud mi nesdělí že dezertuje k nepříteli. Pokynula jsem mu aby přišel blíže, když mu komorník otevřel dveře přijímacího sálu. "Přistupte blíž Archere...vítejte a s mým díkem za službu a nasazení vlastního života v bitvě, která se odehrála, přijměte židli a víno..." Ukáži na stolek u krbu , zvednu se a přejdu taktéž k tomu místu a posadím se do jednoho z křesílek, nebo židlí, podle toho jak by se vám líbilo je nazvat. "S čím vám mohu vaši věrnou službu oplatit? Co potřebuje vaše duše?" Zeptám e jej na účel naší audience s úsměvem. Jsem znavená ale přívětivá,

Musela jsme se usmívat, zdá se, že Sir Archer dospívá, tak jak jsem doufala a že jsem se v jeho osobě, bujné, přesto ne rebelské bez příčiny, nespletla. Přikývnu na jeho zdvořilá a skromná slova. "Pro lidi jako jsi ty tohle vše má smysl.." povím u než vstanu a přesuneme se ke krbu do mých oblíbených křesílek. "To je zase samozřejmost ode mne, vyslechnout ty, kteří vyslechnutí potřebují Archere.." Zvednu obočí překvapeně, chce uvolnit ze služby? Pak mi poví důvod a já se zamyslím. "Mám k tomu prosbu, abyste si to pořádně rozmysleli...protože...anglie je pod vládou normanů,našich uzurpovatelů, je možné že ani vy ani vaše milovaná se již nevrátíte, a to by mne velmi rmoutilo..." Překvapuje mne , že chtějí cestovat v době, kdy za hranicemi číhají cizí vojska a plení se samoty. Jeho důvod je nádherný a já se musím usmát. "Ach..tomu rozumím, to je krásné, přesto má obava o vás dva trvá... jsi si jistý, že je dobré v této době vyjíždět ven?" Zeptám se jej, pokud by na tom trvali, musela bych jim to dovolit i přes mou nechuť neboť držet násilím je nemohu. Kdyby se rozhodli jet i přes nebezpečí, pak bych jim mohla svěřit diplomatický úkol.

Byla jsem šťastná za to, že bitva proběhla bez nějakých větších ztrát ač ztráta jednotlivce pro jeho rodinu je největší ztrátou ze všech, a také, že mám tak chrabré a skvělé lidi kolem sebe. Ostatní trápení jsem zamkla abych lid nelekala. Vím, že se se mnou něco děje, má magie nefunguje od doby co jsem se vrátila z bitvy a má rána stále zeje otevřená, ač nehnisá ani v ní není infekce. Začínám mít obavy ze zákroku černé magie. Sklopím zrak s červenáním na lících, jsem ráda, že to tak vidí, chci být dobrá panovnice, přesto mám stále pocit, že si jejich vděk nezasloužím.
  Přitakám k němu zklamaně, když odpoví tak jak jsem se obávala. "Chápu to...pak tedy mi nezbyde než vás pustit, za žádnou cenu avšak nesmíte prozradit odkud jdete...nevíme zda její rodiče nejsou na straně okupovatelů, přeci jen vládnou jim. Mám pro vás tedy jednu věc. Potřebuji doručit dopis někomu v Londýně, a nebudu tedy muset posílat dalšího. Budete tak laskaví?" Zeptám se jej a usměji se. Můj plán jak neohrozit království, případně mu pomoci by mohl ochránit jak je, tak nás. Hodlám napsat dopis s falešnými informacemi, které pokud by je zajali, by svedli normany na zcestí a pokud dorazí docíle, má spojka již ví co si s danými informacemi počít. Štěstí Emmeline je důležité, ale v žádném ohledu nesmí ohrozit království.

   Jeho klučičí úsměv byl milý až mne skoro zamrzí, že mé období, kdy jsem byla volná a měla touhu po milencích, on propásl, ale to je za mnou. Nyní pro mne spaní s muži pro ukojení potřeb ztratilo tak nějak smysl, bez lásky je to k ničemu a další zklamání blokuji nezájmem. Navíc, brzy se vdám za krále Aidana a tak je to stejně naprosto jedno. Třeba bude hodný a milý a budu s ním šťastná, ne zamilovaná ale šťastná. 
Archer beze zbytku přijal vše co jsem požadovala a mne nezbylo než mu dopřát šťastnou cestu a doufat v to, že je nezajmou nebo nebudou mučit aby prozradili co nemají. "Musíš se mi zaručit i za Emmeline...pokud by vás zajali..." podívám se na něj pohledem, který mu musí být jasný, nesmí nechat dopustit aby je vyslýchali. Pokud i přes toto ale chtějí jet není v mé moci jim bránit. "Pověz Ememline, že kdyby její rodiče byli v nebezpečí pod normanskou tyranií, jsou v Ingwirth Holdu vítáni..." Nabídnu , z mého pohledu logickou nabídku azylu pro rodinu Archerovy budoucí ženy. I já jsem se napila z osvěžujícího pohárku a olízla si rty spokojeně, naše vinice jsou vážně pokladem. Natáhnu k němu ruku, když ze sebe snad i zrudlý nervozitou vysouká žádost. Podívám se mu do očí a ani nevím proč ve mne převládne žertovná nálada. "Ach Archere, ale to si budu muset vymoci právo první noci, když se mi chystáš pod čepec."  Uculím se k němu a pak vstanu a obejmu jej. "Dělám si z vás legraci, gratuluji, samozřejmě, že máte mé požehnání, jen se v pořádku vraťte, zemřít před nejšťastnějším dnem vašich životů by bylo tragické a velmi by mne to zarmoutilo, chci ti vystrojit svatbu a nikoliv pohřeb Sire Archere..." povím mu upřímně a opět si sednu. "Budete pa chtít bydlet na vašem lenním území? Nebo budete mít zájem o dům v hlavním městě?" Zeptám se jej.

Lhala by, kdyby měla tvrdit, že se myšlenkami každý den netočila kolem pohledného, možná pro někoho neelegantně působícího muže, pro něhož její srdce tak splašeně tlouklo. A lhaní i nadále zůstávalo hříchem, jehož se přála vyvarovat. Pokaždé, kdy se se do vzpomínek promítla jeho tvář, myšlenkami proplulo jeho jméno, či si připomněla tolik typickou vůni provázejícího na každém kroku, dech zatrnul na rtech a tempo srdeční frekvence se zbláznilo k nepříčetnosti. Z nějakého pro ni neznámého důvodu se při tom culila jako malý blázínek, tmavé oči získávaly lehce třpytivý nádech zasněnosti, před níž se nedokázala uchránit. Častokrát si tak přestávala všímat, kam jde, díky čemuž se už po několikáté dostala do části hradu určeného služebnictvu a jednou se málem nechala opařit horkou vodou nesenou v těžkém vědru. Ani to mladistvě působící lady Elizabeth nezastavilo před hloupým zasníváním se během dne s očima otevřenýma, avšak nevnímající realitu kolem sebe. Nestávalo se poprvé, že se přistihla při hledění na jednu a tutéž stránku po celou hodinu, aniž by byla schopna pojmout text básní a lyrických próz vychvalujících statečnost hrdinů příběhu. Několikrát už takto nespolečensky škobrtla i v přítomnosti samotné královny, kdy se zkrátka a jednoduše zamyslela nad svým milovaným správcem královského psince. Hloupoučce se culila při každé myšlence na něj, každé vzpomínce, která se točila kolem jejich setkání, ať už plánovaného dopředu nebo zcela spontánního uprostřed jejich povinností či volných chvil. Dech se jí tajil kdykoliv ji bral za ruku a vtiskl na hřbet packy polibek, po němž se jí bláznivě rozbušilo srdce. S očima upřenýma na něj sledovala tato vzrušující gesta získávající erotický nádech při poněkud drzém oplácení pohledu z jeho strany. Fascinoval ji svými troufalými kroky, které by jen tak někdo nepřenesl přes srdce - a už vůbec ne způsobně vychovaná dáma se vzděláním hodným královen a vysoce postavených rádců, představitelů té nejvyšší šlechty. Nebylo to poprvé, kdy ji uchopil za paži či kolem pasu, přitahujíce si ji do náručí kdesi v temnotách prázdných chodeb, aby si mohl uloupit jeden, dva, někdy i vícero polibků. Sama Elizabeth se jeho rtů nedokázala nabažit. Stával se pro ni drogou, které neskutečně ráda a vděčně podléhala, než je čas přinutil rozloučit se. Někdy na zbytek dne, jindy jen na pár hodin.
Nadále docházela do psince, kde jí všichni Balduin schovanci vítali nadšeným vrcením ocásky a veselým štěkotem. Někdy i uličnickým poskakováním, při kterém ji div nepovalili na zem, čemuž pokaždé dokázal jejich páníček zabránit. Pod jeho vedením se učila starat o sokoly a jiné dravce, nyní už poněkud méně formálně než před začátkem jejich zajímavého vztahu plného dobrodružství. Oba jaksi stále tápali. Co si dovolit? Co je moc? Kam sahají vytyčené hranice? Dvorní dáma se v milostných pletkách zdaleka neorientovala tak dobře jako šlechtic z Artois, který toho měl za sebou daleko víc, než si mladá dívka troufala namlouvat. Neptala se, ani zmínkou se nepídila po počtu zahrnujícím možná několik desítek, snad i stovek žen. Balduinova minulost patřila jen a pouze jemu, neměla právo do ní zasahovat nebo ji rozebírat - ať už s ním nebo bez něj za jeho zády. Sem tam občas padla otázka týkající se jeho rodiny, jejich zdraví a případného možného navštívení z jeho strany. Stihla pochopit, že tohle téma nebude nejoblíbenějším v manželově sféře. Rychle proto přecházela na jiná témata, rozvíjela diskuzi jiným směrem a konverzovala s Balduinem... občas o naprostých hloupostech. Mnohdy se jí pletl jazyk tak, že nejsnadnějším způsobem, jak Elizabeth umlčet, se stal polibek, při kterém nemohla ani nic namítat. Jak by také? Jeho rty chutnaly sladce, chtěně a svými dovednostmi na tomto poli ji mnohdy zanechával červenající se ještě několik hodin po svém odchodu. Ostatní dvorní dámy a šlechtičny na návštěvě u Její královské výsosti si z ní utahovaly, ač nikdy tím nechutně krutým způsobem. Pouze něžně, neboť nejspíš každá prožila románek podobného směru - ať již s manželem či milencem, kterého tajily. Někdy vyzvídaly, ale od světlovlasé ženy se toho dozvěděly pramálo. Z části pro její přirozenou plachost, která se prohlubovala s jistými intimními tématy. Z té druhé... nejednalo se tak trochu o její a Balduinovo tajemství? Jejich malá společná záležitost, která ji těšila.
Dnešní odpoledne a poměrnou část večera strávila v knihovně. Součástí byla i večerní konverzace s ostatními dvorními dámami, které momentálně nedělaly královně společnost, při číši kvalitního ingwirtského vína, nad jehož chutí se téměř každá osmělila k velmi pestrým vyprávěním, po nichž se Elizabeth červenala ještě dlouho poté. Nakonec se většina z mladých dívek a žen osmělila a vyrazila z knihovny za svými příležitostnými partnery, kteří jim měli pro dnešní noc zahřát lože. Zrůžovělá Elizabeth tak zůstala ve společnosti jedné již provdané mladé dívky, jejíž manžel se ještě věnoval povinnostem na poli diplomacie. Smíchem vyplněná knihovna se tak nesla v dobrém rozpoložení, když ji dívky postupně opouštěly. Při krátké záplavě zvonivého smíchu je vyrušil hlas muže postávajícího poblíž dveří, čímž jej na pár vteřin přerušil, než se mladší z nich opět zahihňala. S poznámkou, že je nechá o samotě a významným mrknutím směrem k Elizabeth se odporoučela pryč, broukaje si nějakou melodii, jež doprovázela její lehký krok. "Sire," s pozdravem přišla i úklona Balduinovým směrem v projevu úcty vůči jeho nezpochybnitelnému postavení v královniných očích. I v těch jejích, celých rozzářených. Za což z části možná mohlo víno. Sice byla vlkodlak a nezdálo se tak úplně snadné otupit jí mysl alkoholem díky regeneraci. "Zajisté, ovšem že. Chcete si promluvit zde, nebo...," na okamžik zaváhá, zčervenalé tváře dokazovaly, kolem čeho se pravděpodobně točí její myšlenky. Intimita pro ni byla stále velkou neznámou a představa, že se ocitne s Balduinem o samotě, jí pokaždé rozbušila srdce, že to nejspíš musel slyšet i on sám. "... Ne-nebo byste dal přednost soukromí?" Kdo ví kde se vzal ten pocit marnivosti, s níž si uhladila záhyby jednoduchých šatů s krajkovými rukávy. Korzet v barvě bronzem protkaných slunečních paprsků, výrazně slušel její pleti a dodával jí patřičně zdravý nazlátlý nádech namísto nepřirozené bledosti, tolik typické pro její očarovanou podobu. "Jak... Jak jste se měl? A vaši psi? Chci říci... královny, samozřejmě." Koktavě se opět dopouští několika drobných přešlapů. Tolik už o náplni jeho práce uvažovala kapku jinak, zapomínala, komu původně patřili. A vlastně stále patří. O krok zkrátí vzdálenost mezi nimi, prsty si pohrávaje s tkanicemi jeho košile, zatímco vyhrkává další slova. "Myslela jsem dnes na vás celý den." Netušila proč ho potřebuje ujišťovat, zdálo se jí to správné. Na okamžik poplašeně zamrká, teprve teď jí došlo, jak to celé vyznělo. "To-totiž nejen dnes. Tak jsem to nemyslela. Myslím na vás pořád! Stále! O-opravdu. Dokonce se mi o vás zdá. Te-tedy ne, že by to bylo výjimečné, zdá se mi o vás téměř neustále. A-a ty sny jsou velmi živé, to vám přísahám-..." Blekotáním mu akorát dokazovala, jak vykulená je pokaždé z jeho přítomnosti. Z blízkosti, kterou jí věnoval. "J-já... omlouvám se. Chtěl jste se mnou o něčem hovořit a já celou dobu nedokáži zavřít ústa. O čem... jste se mnou chtěl mluvit, sire?"