|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Mar 15, 2018 22:41:11 GMT
Mohla jeho lichotku brát pouze zdvořilostně. Konec konců muži se takto projevovali vůči dívkám a ženám, po nichž toužili, slušnost jim velela zahrnout svou kořist komplimenty, hýčkat si je slovy a později i v ložnici. Než je podobné libůstky přešly, scénář se kapku změnil a tito pohádkoví rytíři se naopak začali chovat sobecky, pokud dotyčnou neposlali k vodě pro lepší partii. I to se stávalo. Elizabeth si podobné představy nepřipouštěla, ačkoliv tušila, že někdo jako Balduin by si mohl nalézt někoho vhodnějšího jeho gustu. Možná dívku s křivkami nevěstky, s dekoltem tak bujným, že už těžko mohla býti nazývána andělem jako spíš sukubou. Třeba toužil po divošce, drzé, vyzývavé šlechtičně s hrdě pozvednutou bradou a očima jiskřícíma nezbedností. Namísto toho se musel spokojit s dívkou, co plaše klopila pohled k zemi, věčně se zakoktávala při omluvách a rděla se při každém náznaku čehokoliv intimního. "Vy také, sire," hlesně tiše s líčky uzardělými tou něžně vyslovenou odpovědí. "Tedy... vypadáte jako obvykle, ale stejně jako vždy vám to sluší." Líbil se jí pro tu obyčejnost, kdy se nesnažil tělo zatížit všemožnými metály a sametovými kusy oděvu, plášti a kdo ví jakými vycpávkami, které nepotřeboval. Stačila mu košile, obyčejná bez zbytečných ozdob a výšivek, jednoduchý kabátec a kalhoty s vysokými holinkami vhodnými pro výcvik zvěře do nehostinného počasí s rozblácenými stezkami. Moc dobře si jej pamatovala i bez košile, když se převlékal a jejím očím nabídl své tělo dřív, než se stihl zakrýt lehkou látkou hrubší tkaniny.
Polibek ji jako obvykle zaskočil, ale už se stíhala vzpamatovat rychleji než dřív, kdy mívala pocit, že se jedná o sen. Jeho rty jí nutily červenat se, rudnout blahem a zároveň i spokojeně vydechnout do polibku. Každý den se odvažovala zajít o kousíček dál, o malou píď a jak se zdálo, Balduin to bral jako výzvu. "Víte, jak se po vašich polibcích červenám, sire," smíchem uvolnila napětí kolující v těle, dlaněmi přejíždějíc po látce kabátce vzhůru po pažích. Milovala ty chvíle, kdy ji držel v náručí, tak blízko u sebe, že cítila teplo vyzařující z jeho těla. Kdy vnímala tlukot jeho srdce proti svému, tak šíleně zběsilému, až jí muselo být jasné, jak snadno bývá k přečtení. Tentokrát je to ona, kdo se natáhne pro polibek s dlaní položenou na jeho zarostlé tváři. Jemný, něžný, plný citů. Jiný, než jakým ji častoval, mnohem mírnější. Ještě nedokázala zpracovat hlad ani pudy vlčice, které se jeho rázné chování bez skrupulí zamlouvalo.
Zpěvavý smích opustil její rty namísto souhlasu. Jeho nabídka zněla lákavě, proč ji odmítat. "Snad mne nechcete někde zneuctít, monsier?" Osloví jej po francouzském způsobu. Toužila mu připomenout domov, který jednoho dne bude mít s ní. Kam se bude vracet po celém dni plném práce a kde jej bude vítat s otevřenou náručí. Malovala si jejich budoucnost poměrně barvitě, na druhou stranu... věřila tomu. Věřila vidině, že jejich soužití bude spadat mezi ta šťastnější bez zbytečných hádek a vyčítání. Snad i proto si z něj utahovala, z tématu, jaké by ji za jiných okolností šokovalo. Snažila se zůstat otevřená návrhům, často nad nimi přemýšlela, mnohdy si i lámala hlavu natolik, že se poptávala u již vdaných šlechtičen. Vyzvídala. "Omlouvám se," zašeptá tiše, zrůžovělé tváře prozrazují její stále nevinnou povahu. "Vím, že to nemyslíte nijak zle, ovšem... musím se přiznat, že mi lichotí myšlenka společnosti strávené pouze po vašem boku. I představa, že po mně... jako muž... toužíte." Což si nikdy nedovolil projevit násilnickými sklony, které zjevně postrádal a Elizabeth za to byla ráda. Přikývne tak na jeho nabídku, nechávaje se zavést tam, kam si přál. Při cestě se jej držela, ruku vloženou do nabídnutého rámě. "Já? Snad se neptáte, jestli jsem zlobila?" Zurčivý smích je tak trochu jasnou odpovědí, Elizabeth nebyla ten typ, který vyvolává hluboké společenské poklesky nebo nedejbože krade z táců buchty rovnou v kuchyni. Zavrtí hlavou, hýřila dobrou náladou dle neskrývaného úsměvu. "Měla jsem se dobře. Část dne jsem strávila po boku Její Výsosti, poté jsem s několika dámami předčítala a v závěru dne jsme si uspořádaly menší dýchánek s vínem. Občas bývá těžké seznámit se blíže než na vcelku formální úrovni. A navíc se přiučím i jistým... záležitostem." Způsob, jakým onu poslední větu pronesla, dával dostatečně najevo, že se nebude jednat o recepty na pečená kuřata. Ani koláče s tvarohem.
Než se však stačí rozpovídat, o čem konkrétně se ve skupince urozených dam bavila, a jaké poznatky jí byly sděleny, Balduinovy rty si najdou její, vtiskávaje jí polibek, jenž jí spolehlivě umlčel. Srdce se rozbušilo jako kostelní zvon ohlašující svatbu či narození královského potomka, do polibku vkládala úsměv i celou duši. "Tohle je váš způsob, jak mne umlčet, sire?" Rozzářenýma očima sledovala jeho tvář, než si čelo opřela o jeho. "Jestli ano, pak možná budu mluvit častěji, než by se slušelo. Váš způsob je jednoznačně... originální." Sama mu ještě stihne vtisknout polibek, ač krátký, následujíc ho do kaple, kde se poprvé navzájem vyslovili ze svých citů. Za večera působila mnohem kouzelněji než za dne, mohla na ní oči nechat. To až Balduinova slova a následné pokleknutí na koleno ji přinutí vzpamatovat se a věnovat plnou pozornost jeho proslovu. Dech se jí tajil z očekávání. Nikdy ji ještě nikdo nepožádal o ruku a popravdě? Představovala si to jinak. Méně romanticky, méně osobně. Ani jí nedošlo, že celou dobu zadržovala výdech, co se rozechvěle prodere pootevřenými rty spolu s tichým nadšeným smíchem. "Sire... bude mi největším potěšením stát se vaší ženou. A věřím tomu, že vždy mne budou hřát vaše slova u srdce." Zlehka stiskne jeho ruce v odpovědi, celá zářila po jeho nabídce.
"Popravdě...," tentokrát už zaváhá, viditelně nervózní z toho, co mu hodlala říct. "Nemyslela jsem, že mne odvedete sem, sire a proto se má slova budou zdát... nevhodná pro toto místo. Ale... přemýšlela jsem o vašich slovech. A činech. I aktu jednání, kdy jste... zjevně po mně fyzicky... toužil." Zčervenalá ze sebe vykoktá poslední slůvko, co jí ani za mák nejde přes ústa. Dech se krátil, stával se mělčím, zatímco se potýkala s vlastní ostýchavostí. "Nemohu po vás žádat, abyste si mne i po tom všem stále chtěl vzít za manželku. Ale... ráda... Ráda bych znala vaši odpověď, kdybych... Kdy-kdybych... Vám... Nabídla svou duši... a své tělo... pro společně strávenou noc. Ještě... před sňatkem." Packy stáhne k sobě, cítila se podivně odhalená, když se pokoušela vyslovit jednotlivá slůvka a dát mu tak najevo, o čem to vlastně debatovala s jinými ženami. "V jistých záležitostech mne poučily. Třeba... jak učinit muže spokojeného. Fyzicky. A já... Já bych tak chtěla učinit. Uspokojit vás." Mohlo to vyznít hříšně, kdyby se nejednalo o Elizabeth a její plaché pokukování Balduinovým směrem. "Chtěl byste? Sire?"
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Mar 15, 2018 23:35:06 GMT
Její poznámku pochopil – nehodlal si ji brát nijak osobně, snad se znali dostatečně na to, aby seznali, že ani jeden netouží tomu druhému ublížit nebo jej – jak Elizabeth podotkla – zneuctít, ať už by hovořili o cti nebo o počestnosti. „Zneuctít není to správné slovo, madamoiselle,“ odpoví jí tedy. Ač musel sám sobě přiznat, že zneuctil řadu dívek, z nichž o něj mnohé neměli ani zájem a poddaly se jeho dotekům jen proto, že měly strach z křižáků, Elizabeth byla zcela jiný případ – lepším výrazem by bylo tedy ten, že ji hodlal pomilovat, zhýčkat, aby si z prvního sensuálního zážitku odnesla alespoň něco navíc než jen ztrátu panenství vykoupené bolestí či dokonce krví, krom toho po tak dlouhé době, kdy neulehl se ženou, neměl příliš valné představy o své prvotní výdrži, čemuž nedopomáhala ani jeho touha po její osobě. To však neznamenalo, že nedokázal své pocity zvládat a kontrolovat se natolik, aby si alespoň pro teď odpustil určité představy, jimiž se celkově však sotva mohl vyhnout – takový byl sžíravý chtíč v podobě čekání na svou milovanou. Věřil však tomu, že ono čekání bude stát za to – nemyslel samozřejmě pouze v oblasti intimní, ale celkově co se týkalo života. Ona? Ona byla snad to nejlepší, co jej vůbec mohlo potkat, avšak prozatím… lepší nic nezakřiknout, dokud nebudou opravdu svoji a dokud nebudou všechna tajemství mezi nimi prozrazeny. Na její omluvu zavrtí hlavou. „Neomlouvejte se. Nemáte za co. Zasloužil jsem si to…“ podotkne s úsměvem. Být o něco smělejší a snad i o něco zkušenější, nejspíš by si z něj dávno utahovala a škádlila ho daleko víc než jen zčervenalými tvářemi, nesmělým klopením zraku či jinými gesty, kterými se vyznačovala. Případně svým smíchem, lehkou zvonkohrou, zvukem, na který nebyl tak hrozně zvyklý – společnost, v níž strávil většinu života, se příliš nesmála, a v Ingwirthu se jí preventivně rovnou vyhýbal, takže její přítomnost byla závan čerstvého vzduchu do jeho zatrpklého života, který dokázala oživit. „Možná…“ Nezlobila, jistěže ne, ale… kdo ví? Byla dobrou dvorní dámou, ale mohla vypít sklenici vína navíc – nebo možná dvě podle jejího třpytivého pohledu. „Takže… jste vlastně zlobila.“ Nebylo snadné pochopit, o čem asi drbaly a jaké informace či zkušenosti si předávaly, když užije daný tón. Oba je tíží myšlenky, z nichž se budou muset nejspíš později vyzpovídat.
Miloval, když iniciovala polibky – ač v tomto momentu jej spíše předběhla z toho prostého důvodu, že zase příliš mluvila, namísto toho aby jej následovala a nechala se vést vstříc svému osudu, s trochou štěstí po jeho boku. Nikdy, v žádné životné etapě, nenašel tolik klidu v duši, ač aktuální doby nebyly zcela klidné či mírumilovné, stále jim nad hlavami visela hrozba války. Možná to byl rovněž důvod, proč nebyl důvod čekat, obcházet a hledat náznaky vzájemné náklonnosti – nebyl čas. A proto nikdy neváhal, když ji měl požádat o ruku, nyní vážněji a méně omylem než minule. S jejím souhlasem se zvedne, sic tuto odpověď tušil a hluboce v ní doufal, nemohl zastřít radost, kterou cítil v duši. „Smím?“ zeptá se, upozorňuje na prsten, výtvor z jeho nejdražšího majetku, k němuž se vázala silná citová hodnota. A jejím svolením? Navlékne jí ho na prsteníček. Velikost možná trochu neodhadl, nad čímž se mírně zamračí. „Nechám ho upravit. Nebo vám seženu řetízek.“ Byla by škoda, ztratit ho – už jen z toho prostého důvodu, že nyní díky němu mohlo být všem jasné, ke komu vlastně patří. Vzápětí se na ni však zahledí, aby po chvíli zvedl ruce a položil je na její tváře. „Děkuji, Elizabeth.“ Lehce ji políbí na rty. Za co? Za vše. Za ni. Za všechnu naději, kterou mu dala její společnost, za světlo, jímž se stala, za to, že mu připomněla věci, na které již dávno zapomněl a ani netušil, že je jich schopen. Vzápětí se však zaposlouchá do jejích slov, aniž by jí přerušoval, ač v jeden moment si sotva může odpustit, aby nepovytáhl tázavě obočí. A nakonec? Nakonec se uchechtne. „Elizabeth… Nikdy neváhejte o tom, zdali vás chci za svou ženu. Právě jsem vás požádal, vyprosil si požehnání u královny. Kdybych nechtěl, opravdu nechtěl… Nedělal bych to.“ Byl dostatečně upřímný i přímý ve svém jednání, aby ji nelhal a celé to nedělal právě proto, aby ji mohl zneužít. Jistě, toužil po ní, chtěl ji, chtěl se vedle ní probouzet i usínat na stejné posteli, kdy by jej hřálo její nahé tělo, přitisklé kůži na kůži k tomu jeho, ale i kdyby se rozhodla uvrhnout ho do celibátu? Pro domov, který mu mohla nabídnout, pro lásku, kterou mu již nyní dávala, pro vše, co mu věnovala… Pro všechny tyhle drobnosti i nenahraditelné poklady ji miloval. „Jste si jistá, že chcete… vy?“ Musel se zeptat. Že to nedělá jen pro jeho spokojenost, aniž by opomíjela tu svou, s očima upřenýma do těch jejích, než těknou směrem ke kříži. Najednou se nezdálo příliš dobré to probírat zde, ve svatostánku Božím před symbolem utrpení jejich spasitele, ne tyhle drobné lidské slabosti, které porušovaly společenské konvence, neb Balduina a snad i Elizabeth táhla spíše než vidina potomstva ten nejzákladnější pud vtisknutý do lidstva. „Možný bychom opravdu měli jít jinam…“ Koutky úst mu cuknou nahoru, že Bůh je sice vševidoucí a tyhle morální selhání jednou stejně bude znát, ale Balduin je milerád vezme na sebe – na svých bedrech měl hříchů dost, to, že svedl Elizabeth? Zdál se tím nejsladším. Znova ji tedy vezme za packu – jen tentokrát je jeho cílem její ložnice, nyní bliž jejich krokům než královský psinec, v němž přebýval on.
|
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Mar 16, 2018 0:12:51 GMT
Díky jeho slovům stačila pochopit, do jaké hloubky sahala rytířská ctnost známá jako upřímnost. Ať už měl za lubem kdo ví co, věděla, že co se týkalo jejich vztahu, pak se pokoušel pro ni získat to nejlepší, dát jí, co si dle jeho slov zasloužila. "Já vím, ale... to je formalita. Jak mám tušit, zda po mne toužíte... Skutečně kvůli mě? Že si namísto mne nepředstavujete jinou, vám mnohem milejší dívku?" V tomto kapku pochybovala, jak oznamoval její hlas. Ne kvůli němu, kvůli sobě. V mnohém působila elegantně, honosila se jemnými gesty plnými něhy, šikovností, lehkostí v konverzaci, pokud se zrovna nebavili oni dva. Pak často klopýtala, koktala a vůbec působila jako malý blázínek. Po dvoře se pohybovala řada dívek s mnohem výraznějšími tvary a hrdějšími rysy, jen vdané. Takové, které si mohly vydržovat milence, ale někdy muži zkrátka odmítali riskovat dýku v zádech či výzvu na souboj o srdce drahé šlechtičny. Elizabeth moc dobře věděla, že Balduin boji neholduje a pokud mohl, pak by pověsil boj a cokoliv s ním spojené na hřebík. Leč v tuto dobu to nešlo. Válka se stále blížila, kdo ví, kdy zaklepe na jejich prahu. Nebo naopak vpadne v roli nevítaného hosta bez známky vychování. Stejně tak ji mohl ubezpečit a přitom... myslet si skutečně na jinou dívku. "Já na vás myslím každý den. A mé myšlenky... a představy... Mnohdy nejsou vhodné a jediným východiskem bývá zpověď v chrámu božím. Nikdy jsem se s něčím podobným nesetkala, za každých okolností jsem se chovala cudně a... svědomitě. Ale s vámi... Cítím... jak na mě doléhá potřeba být s vámi. Sdílet s vámi fyzickou... touhu. A prožitky. A... mnohdy vzpomínám na tu chvíli, kdy jste se přede mnou odhalil bez košile. Tehdy... zrychleně dýchám a červenám se, mé tělo je horké, jako by mne spalovala horečka. A... já už vím, že je to touhou po vás, sire. Ale netuším... opravdu netuším, jak to máte vy. Nikdy jsem nic podobného u vás nevnímala." Zvědavýma, ač stále plachýma očima vzhlédne k němu, růžové tváře prozrazovaly, jak hluboce se potýkala s vlastní nezkušeností i jakousi novou formou otevřenosti. Takto intimní téma pro ni bývalo tabu, ale s kým jiným s o něj podělit než-li s nastávajícím manželem? S mužem, s nímž bude sdílet lože, probouzet se vedle něj a usínat po jeho boku? I nyní se jí dýchalo hůř, třásla se jako osika, ač sotva chladem. I to, jak mu tiskla ruce, napovídalo, že ji muselo stát hodně úsilí se mu takto svěřit, vyjevit mu svá tajemství, nejniternější touhy. "J-já... Chtěla bych..." Zmateně kličkuje očima, snaží se za každou cenu vyhnout jeho pohledu jako malá bázlivá holka. "Chtěla... bych..." Horní ret navlhčí špičkou jazyka, kukadla už pro jistotu pevně zavírá, hledaje odvahu mu říct, co si tolik přeje. "Chtělabychsevásdotýkatjakosedotýkáženamuže." Tak a bylo to tam. Vychrlené jedním dechem, vyblekotané tak rychle, že i samotná Elizabeth si není jistá, zda vůbec řekla to, co měla na mysli. A zda jí vůbec rozuměl.
Nutil ji pohlédnout na něj, sama by se sotva odvážila. Uchvácená mu oplácela pohled, zamilovaná až po uši. Lítala v tom, jakpak by ne. Možná nebyl dokonalý exemplář manžela, ale kdo ano? Měl k němu nejblíže. Choval se galantně, ať už k ní nebo ke svým psům, nabízel ji pomocnou ruku, držel nad ní stráž. A nespěchal. Nikdy nespěchal, ač si už mohl dávno vybrat svou odměnu v podobě horkosti jejího klína. Milovala jej za každý tento počin, za každou vteřinu, kdy na ni nenaléhal a dával ji prostor pro seberealizaci. Namísto odpovědi ho políbí, hluboce a s viditelnou touhou mu dát vše, co jí patřilo - své tělo, svou duši, svou lásku. "Je to dostatečná odpověď, sire?" Tentokrát už se nemůže ubránit tichému smíchu, než jej políbí znovu. Stále působila tak křehce, rozbitně jako porcelánová panenka. Avšak dávala mu najevo, jak moc jej miluje a že každé slovo, co dnes pronesla, myslí smrtelně vážně. "Toužím s vámi prožít noc jak se sluší a patří na vaši budoucí ženu. Ať již dnes či zítra... Jsem rozhodnutá. Nejen kvůli možné válce, ale... kvůli nám. Kvůli tomu, co k vám cítím. Protože... vám věřím. Ve všem. Vím, že byste na mne počkal, trpělivý a oddaný. A toho si vážím, sire. Vážím si každého dne, kdy jste na mne nenaléhal, ač jste mohl. Vážím si vás. A... Chci se červenat ve vaší přítomnosti, až mne budete zbavovat oblečení a laskat. A sama chci objevovat taje vašeho těla, dotýkat se vás a-...," na okamžik zaváhá, už viditelně zčervenalá tou myšlenkou. "Vědět, jak chutná vaše kůže... a vaše steny, až vás budu cítit..." Poslední slůvka raději zašeptá Balduinovi do ucha. Zdálo se nevhodné pronášet taková slova nahlas v kapli zasvěcené jejich bohu.
Ani nestačí zamrkat, když ji budoucí manžel začne táhnout po chodbě ke křídlu hradu určeného pro šlechtice. Konkrétně do patra vyhrazeném dvorním dámám, jak se ukáže vzápětí. Mohla protestovat, že by tu neměli co dělat, na druhou stranu jí bylo už tak trochu jasné, že její komorná by zburcovala kde koho, aby svou svěřenkyni našla, kdyby se ráno neobjevila. Do dveří zapadnou s menšími obtížemi díky zámku a viditelné touze po tom druhém, kdy se dívka ocitla natisknutá na dřevěnou výplň. Od minulé návštěvy se nic nezměnilo. Snad až na fakt, že tentokrát Elizabeth neměla šaty polité vínem, pouze po něm chutnala.
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Mar 17, 2018 0:29:18 GMT
Po její otázce na ní zůstane chvíli nechápavě koukat, neb s tímto myšlenkovým pochodem vůbec nepracoval. Ani jej nenapadl – jak by také mohl? „Elizabeth…“ vyrazí ze sebe její jméno, než se pobaveně uchechtne. „Myslíte, že když jsem zde žil tak dlouho sám, spokojil bych se s nějakou náhradou a navíc vás tím klamal?“ Rozhodl se svázat život s ní. Jen s ní a s nikým jiným, protože taková frustrace by stejně brzo vyšla najevo. Představa by sotva mohla dostát skutečnosti, ne, když by spolu mají trávit každou volnou chvíli a žít manželským životem, z něhož vzejdou – pokud bůh dá – též nějaké děti. A krom toho, žádná jiná zde nebyla. Nemohla být. Jistě, nebyl slepý a některé dámy byly vskutku krásné, ale najednou na tom nesešlo. Poznal Elizabeth. Poznal ji lépe, než kohokoliv předtím, otevřela mu své srdce i duši, rozhodla se mu být oporou, stát mu boku za každých okolností, něžná lidská bytost, hodná, obětavá. Koho lepšího si mohl přát? Po kom jiném by se mohl dívat, aby v jiné dívce našel její královské cnosti? Chudák Balduin je z ní přece jen trochu rozhozený, když se podrbe na zátylku s hloupým pousmáním. „Abych řekl pravdu… Myslím, že akorát vím, co od svého těla čekat. A jak… reagovat.“ Či jak uvolnit napětí podobných pocitů, které popisovala, když odešla, krom toho z Elizabeth stále hovořila i nezkušenost, s níž se Balduin sotva mohl ztotožňovat. Otevřeně o milostném aktu sice nemluvil, z části to však bylo i kvůli ní, aby mu náhodou neutekla, což bylo předtím poměrně reálnou možností vzhledem k zakoktanosti, s níž nyní vyrazí své myšlenky. A nakonec ze sebe dostane nekontrolovanou větu, slova spojená do jedné šňůry, přičemž mu chvíli trvá, než je rozřeší a složí je do smysluplného kontextu. Tehdy k ní vztáhne ruku, jen aby ji položil na její tvář. „Jestli je to kvůli mně…“ Nemusela. Jistěže nemusela, stále nebyli svoji, aby se starala o jeho potřeby a i po té si netroufal nic jí nutit. Působila křehce, jako porcelánová panenka, která je příliš snadno rozbitelná. Jednou se mu to málem povedlo. Znova? Nedovolil by si. Nikdy.
Netušil, že dokázala působit takhle – téměř svůdně. Ne, nikoliv téměř. Jednoduše svůdně, když mu na rty vtiskne polibek, jiný než všechny předtím, chtivý a horký, toužebný, kdy se k němu navíc natiskne tělem a on na něj řádně zareaguje – nemohl jinak, byl lapen v jejích tenatech bez naděje se vysvobodit, kdyby něco takového vůbec hledal, neb jak se zdálo, právě Elizabeth byla jeho majákem a záchranným lanem. „Myslím, že ano…“ zabručí proti jejím rtům, než se znova spojí. A svou touhu? Tu pak tak akorát stvrdí slovy, jež mu řekne do očí s ruměncem ve tváři a velmi jasným záměrem, proti němuž již nemohl nic namítat. Místo odpovědi? Místo odpovědi ji vezme za ruku, vedouc jí k jejím komnatám.
Přitáhne si ji k sobě za packu hned, jakmile překročí práh dveří, aby si uloupil její rty v polibku, sladkém, jež nemohl zapírat chtivost ani touhu, už jen protože jej učiní dříve, než vůbec zavře dveře. Ty zabouchne nohou a dovře pomocí jejího těla, které k nim přitiskne, až západka díky vynaloženému tlaku cvakne. Rty sklouzne na hranu čelisti a po té na krk, laskaje sladkou pokožku, užívaje si to, co celý den tak zoufale postrádal – a možná i celý život. Fyzickou blízkost té, které by byl ochoten věnovat své srdce. Dech se mu krátil, srdce tlouklo v rychlejším tempu jen kvůli očekávání, ač věděl – moc dobře věděl – že na ni musí opatrně. Nehodlal se jí zhnusit jen proto, že by se nedokázal ovládnout a byl příliš horlivý a vzhledem k její nezkušenosti tím pádem též příliš hrubý. Ruce přesto začnou zkoumat její tělo, aniž by se spokojily s látkou, kterou cítily – právě proto se začnou potýkat se šněrováním staženého korzetu.
|
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Mar 17, 2018 1:01:02 GMT
Zavrtí hlavou celá zmatená z té nedokončené otázky znějící tak váhavě, až se nad tím samotná musí zamračit. Z části měl pravdu, chtěla tak učinit kvůli němu. Pro jeho potěchu a rozkoš, jakou mu mohla svým tělem nabídnout. Od žen na hradě zjistila tajné libůstky většiny mužů, jejich představy, jež ji z části pohoršovaly, neboť je nedokázala aplikovat do oné situace, ba si je vůbec představit. Neznala mužské tělo, nikdy jej neviděla nikterak odhalené, nanejvýš vojáky cvičící na nádvoří bez košile, ale nikdy nic víc. Některé dámy se jí pokoušely různými metaforami popsat intimní sblížení muže se ženou, chichotaly se u jednotlivých popisů, mnohdy se zalykajíc vínem. Jak se ukázalo, nejlepší a nejotevřenější zkušenosti jí nabídly služebné, které měly za sebou mnohem víc eskapád, než by se slušelo a patřilo. I její komorná, korpulentní Edith, jí po několika únavných otázkách byla ochotna sdělit, jak v muži probudit touhu a co poté bude následovat. Bývalá princezna vše sledovala s vykulenýma očima, naprosto neschopná pro ten moment dýchat. Některé popisy se vyjímaly obzvláště peprně, až celá rudla při pomyšlení, že takové nedůstojnosti s ní bude Balduin provádět. Jiné... se jí zamlouvaly. Například informace, že i žena si může dopřát rozkoš správnou polohou, při níž je ta, kdo muži vládne a ten je za těchto okolností jedině pod ní. Se zastřeným pohledem, krapet utopená ve vzpomínkách na ona setkání učitelského rázu, se vrátí na zem k budoucímu manželovi a jeho tak trochu řečnickému dotazu. "Tak... Tak trochu ano." Nedokázala lhát. Stačilo se o něco podobného pokusit a hned bylo jasné, že nedokáže udržet vážnou tvář. Uši jí rudly, očima uhýbala do všech koutů. "Ale z části i kvůli sobě. Chci být dobrou manželkou a... pochopila jsem, že muži vašeho rázu...," hlesne skousávajíc si ret v odmlce. I jí to znělo poněkud hloupě. "... myslím... dominantní? J-já...," potýkání se s výdechem ji tak akorát nutilo na chvíli zavřít oči, urovnat si myšlenky v hlavě, než zablekotá další hloupost. A to nechtěla. Toužila se prezentovat jako dáma, skutečná dáma, kterou tolik měl rád. Kterou miloval. "Jste vlkodlak. A... já už stihla pochopit, že cítíme vše trochu jinak. Vjemy... prožitky... Jsou pro nás intenzivnější. Když mne políbíte, tak mé tělo reaguje naprosto přirozeně. Toužebně vůči vám. A cítím... něco uvnitř, co chce, abyste mi vládnul... dobýval mě a... Vzal si mě, jak je to pro vás nejpřirozenější. A já to chci, sire. Ale také jsem zjistila, že je účelné vám dopřát podobnou rozkoš, jakou byste měl dopřát vy mně." Protože tak jí to bylo řečeno. Že on bude plnit její touhy a ona na oplátku zase ty jeho. Edith byla chytrá, když jí nakukala tento menší nesmysl, jímž se muži nějak extrémně neřídili. "A já... se chci postarat o vaše blaho. A rozkoš, samozřejmě," poslední dodatek už v ní vyvolal tak prudké zrudnutí, že i ouška září jako maják.
Možná měla čekat Balduinovu horlivost. Konec konců kdo ví, kdy měl naposledy ženu. O žádné konkrétní se před Elizabeth nezmiňoval a co si všimla, nesledoval pohledem jiné dívky než-li ji. Tato informace těšila poblázněné srdce, nutila jej skákat radostí a bít prudčeji než kdy jindy. I tak ji zaskočila jeho touha po blízkosti, letmé doteky i polibky klouzající po šíji směrem k rameni a klíční kosti. Prudký výdech ocenil tuto snahu, mimoděk se jej zachytila za paže, jednou ručkou hledajíc v něm oporu, zatímco druhá pomalu ale jistě mířila ke krku do vlasů, jimiž se probírala. Prudké škubnutí látky jí však hned probere a jen co zjistí, že se jí Balduin nesnaží roztrhnout, ale pouze si vydobýt možnost ji svléci z poněkud pečlivě utaženého korzetu, celá se rozesměje. "Po-počkejte, ještě mi ho zničíte a to by vám komorná nedarovala," s tichým smíchem komentujícím jeho poněkud chabou, avšak přespříliš horlivou snahu, ho nechá dlaněmi sklouznout na boky s jemným stiskem, aby se nebál. Možná působila jako porcelánová panenka, křehká a náchylná ke zničení, na druhou stranu stále platila za vlkodlaka, jednoho z nejsilnějších tvorů pohybujícího se po této zemi. Sama začne rozvazovat pečlivě stáhnuté vázání korzetu na zádech, poslepu už dokázala najít jednotlivá očka. Látka se začínala uvolňovat z paží i torza s každým dalším tahem, kdy tkanici vytahovala. "Zvládnete ty poslední tři řady sám?" Chtěla mu do přát možnost ji vysvléknout, objevovat taje jejího těla, na což se zjevně tolik těšil. Působil jako malý, trošku nedočkavý chlapec. A jí... jí se to líbilo.
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Mar 17, 2018 1:31:05 GMT
Možná, kdyby jej stihla trochu připravit, ráno mu dala příliš ‚dnešní noci‘, choval by se méně horlivě a více rytířsky, jak se slušelo a patřilo. Jenže její výzva, která následovala žádost o ruku, v něm vyvolávala čistě spontánní reakce stejně jako určité okamžité nadšení, jemuž se nesnažil odolávat. Už tehdy, když se vrátil z bitvy a když seděla blízko něj, na kožešině u krbu, tehdy, když věděl, že je skutečně jeho, měl problém najít v sobě patřičné sebeovládání a kdyby jej sama nezatrhla, nestavila mu jasně dané meze, pravděpodobně by jej ani nenašel. Jenže nyní je strhla – rozhodla se jich zbavit a Balduin… nu, jednoduše reagoval. Jen nedočkavěji, jak se ukázalo, když tkanice šněruje možná normálně relativně obratnými prsty – co s trochou štěstí brzo zjistí sama – bohužel nyní sotva šikovně, spíše naopak – trhavě, div tkanice nepovolí a neroztrhnou se. Při jejím napomenutí se začne cítit trochu jako idiot, s pohledem upřeným do jejích do jejích kukadel, vysmátých a třpytivých. Nervózně se zasměje, očima krátce sklouzne k jejím packám, co jej usměrní, když ho navede k jejím bokům. „Ne, to asi… ne. Omlouvám se…“ Až po tomhle vyřčení se na i znova podívá a políbí ji na nosík, zatímco ji nechá, aby se sama popasovala – daleko rozumněji – se šněrováním korzetu. Její služebná by ho pravděpodobně zabila, případně se na něj celý den koukala se značně nevraživým pohledem, o to víc, kdyby si dala dvě a dvě dohromady a došlo jí, co prováděl v noci s její svěřenkou. Jak si totiž Balduin stihl všimnout, byla na ni až nebezpečně ochranitelská, aniž by ji zajímalo, že tohle místo nyní zaujme její manžel.
Pousměje se, když se zeptá, než pomalu přitaká. „Myslím, že ano…“ odpoví nakonec s pobavením v hlase. Se zaváháním ji nakonec jemným tlakem na boky otočí zády k němu, sic ne v duši klidnější, alespoň v gestech a vnějších projevech ano. Hledal i své potěšení a uspokojení, jistě, to sotva mohl zapírat, ale pokud něco mohl, pak nebýt sobec a dbát též na to, aby si pamatovala ze svého poprvé i něco jiného, než nepříjemnou invazivní bolest v podbřišku. Tkanice protáhne posledními třemi – a v páru šesti – očky, přičemž každý z těchto doteků stvrzoval příslib, neb s každým se látka stávala čím dál tím vláčnější. Když jí korzetové šněrování uvolní její torzo z jeho sevření, sklouzne téměř úplně, jen poslední silou vůle se drží na hraně ramen. „Smím?“ Musel se ujistit. A pokud přijde souhlas? Pak ji lehkým dotekem, pohlazením bříšky prstů nechá spadnout zcela, přičemž spodnička svrchní látku šatů brzy následuje. Pohledem přejede po jejích křivkách, útlém pase, ale hezky tvarovaných bocích i zadečku, co přecházel v nožky, jež možná nesahaly do nebes, ale koho to zajímalo? Byla dokonalá. V každém směru, při každém pohledu byla dokonalá lidská bytost, anděl, co se nejspíš zatoulal na zem – a nyní si ho pro sebe získal jeden rytíř a chystal se ho… nu, ruku na srdce, poněkud zneuctít. Tento záměr mohl sotva skrývat, když se přitiskne k jejím zádům, rty obdivuje labutí šíji. Jednou paží ji prve objal, pokládaje dlaň na ploché bříško, brzo však vyjede výše k jejímu ňadru. A ta druhá? Prve jí opět sklouzne na bok, hladě jí palcem v krouživých pohybech, než přejede po jejích hýždích, kolenem se lehce vklíní mezi její nožky, aby ji donutil je mírně odtáhnout od sebe a mohl jí tak polaskat prsty v jejím klíně, počínaje si jemně, opatrně, ve snaze ji uchlácholit i připravit na další chvíle.
|
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Mar 17, 2018 2:25:09 GMT
"Neomlouvejte se," šepotem mu vkládá do rtů svou bezvýhradní důvěru, když jej nabádala k nenesení odpovědnosti za ten touhou podnícený čin. Na materiálních věcech z části lpěla - příkladem za všechny zůstávala mince z křížové výpravy, kterou si po celý ten předlouhý pobyt na hradě odmítala sundat. Momentálně musela dbát o svou pověst dvorní dámy. K tomu patřila i garderoba uložená v truhlicích všude po pokoji, jediný majetek, co jí právoplatně náležel a zbyl. Několikery šaty, ať již slavnostního rázu či méně okázalé ve výšivkách, pár spodniček, plášťů... prakticky nic víc. Se svým zbývajícím majetkem se pokoušela nakládat rozumně, držela se myšlenky, že dlouho si žádný nový šat nebude moci dovolit. Svatba si nesla své výdaje, i když by byla malá, určená jim dvěma a plánované živobytí? Netušila, kolik si toho budou moci dovolit. Mohla se jen dohadovat, jak to celé po svatbě bude vypadat. S přehledem už si mohla intuitivně pohrávat s myšlenkou života po Balduinově boku v jeho pokojích v blízkosti královského zvěřince, prostoru o dvou místnostech. Nestěžovala si. Sice jí bude chybět výhled z křídla určeného dvorním dámám, na druhou stranu se nebude muset hnát přes celý hrad, aby si užila pár minut po boku královniných honáckých psů. Konec konců stále byla jen žena. Ne člověk - žena. Se svými touhami, ať již očividnými či skrytými před zraky milovaného muže. Nehodlala jej trápit pro takové bezvýznamné záležitosti. Stačilo... Stačilo jen, aby byla s ním.
Vnímala jeho ruce, prsty protahující tkanici skrze jednotlivá očka, když ji pomalu zbavoval brnění v podobě korzetu chránící torzo jejího těla. Už nyní si přišla nahá a to jí stále zbýval vrchní šat i spodnička z nejjemnější látky, jaká byla k dostání pro šlechtický stav. Třesu sotva mohla zabránit. Její tělo reagovalo přirozeně na nové prostředí, novou situaci, s níž se v duchu i tichosti místnosti, naplněné leda tak jejich dechem, potýkala. Nervozita rozehrála svůj part, avšak nijak na dlouho. S dotazem vedeným spíše prosbou, na niž přikývne, se nechá unášet lehkým dotekem materiálu svrchního šatu, lehce klouzajícího po téměř nahé kůži. Téměř. Stále jí zbývala spodnička, tenká tak, že snadno okopírovala tvar dívčího těla. Vnímala potýkání se s háčky, které brzo opustily držení látky na jejím těle, sklouzávajíc po kůži k nohám. Až teď si uvědomila, že před ním stojí nahá, kompletně nahá, nechráněná ničím jiným než-li jeho tělem, dřevěnými dveřmi a vzduchem rozehrávajícím rozechvělou reakci jejího vlastního těla. Dech se na okamžik zkrátil, mělký a trhaný, v náznaku nevědomosti. Co se za ní odehrávalo? Co se stalo, že najednou přestal? Kam se poděly ty vytoužené doteky, o nichž ostatní ženy s takovým nadšením v hlase mluvily?
Už už se chystala otočit, zeptat se, co se stalo, když tu se na ní natiskl, vyvolávaje v ní silnou odezvu v podobě překvapeného nádechu. Cítila knoflíky rozepnutého kabátce vtlačující se jí do kůže i horkost jeho těla sálající skrze košili. Dlaň sunoucí se vzhůru po těle, bříško, pas, až nakonec zakotví na levém ňadru, což odmění prudším, poněkud sípavým nádechem. Reagovala na každý dotek, krev se jí hrnula do míst, o nichž nepřemýšlela a zčervenalá novými poznatky odpovídala tichým zasténáním s hlavou zakloněnou. Ruku zapřenou o dveře následuje další, dlaní se tiskne ke dřevu, když ji Balduin poctí doteky v místech určené především darování rozkoše pro jeho vlastní potřeby. Tváří se opře o dveře, intenzivně vnímala každý pohyb uvnitř svého těla. Rudla při každé z nemravných myšlenek, které jí zasahovaly v podobě Amorových šípů, boky instinktivně zhloupla, aby si mohla rozkošnicky užívat stimulaci rukou ve svém klíně. Dech se krátil s každou vteřinou víc a víc, tiché sténání se mísilo se spokojeným vzdycháním. Oči zavřené pod náporem soustředění nedokázala otevřít. Důvod? Jednoduchý. Věděla, že by se cítila nemravně, kdyby viděl, jak moc se jí jeho konání líbilo. A to za žádnou cenu nehodlala dopustit.
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Mar 17, 2018 16:20:15 GMT
Jeho jednání se jí líbilo, reakce jejího těla ji prozrazovaly. Vnímal tlukot jejího srdce, lapání po dechu při každém hlubším doteku, steny a vzdechy, jež pohlcovala deska dveří, která jim poskytovala soukromí a zároveň jejich činění nejspíš každému procházejícímu prozradila vzhledem k občasnému zaskřípání, když se o ně více opřela. Stahy v jejím nitru, krk, který mu se zaklonění hlavy nastaví k dalším a dalším neutěšitelným polibkům, s nimiž nepřestává, zatímco levou rukou jemně masíruje její ženské vnady, co na jeho činění rovněž přirozeně a fyzicky odpovídaly. Tenhle pohled se mu líbil – výraz pokory a jisté fyzické slabosti nezpůsobené surovými slovy, nýbrž rozkoší, kterou v ní dokázal vykřesat a které se pomalu, ale velmi jistě odevzdávala, míře k vrcholu, který jí nehodlal upřít. Nezavíral oči, místo toho ji celou dobu pozoroval, fascinovaný s jistou láskyplností v očích, o to víc utvrzuje své odhodlání, že se o ní postará – vždy, jednoduše musí. Nikdy by o ní naplno neřekl, že byla slabá, ale… fyzicky vskutku byla, jen s výhodou v podobě vlkodlačí kletby, jejíž benefity byly značně ambivalentní. Duševně? To bylo již něco jiného, ale přesto z ní stále její naivita, ochota vidět to dobré a chovat se tak, jak srdce káže, tvořily snadnou oběť pro jakékoliv intriky, kterým by snadno skončila na lep. Jeho povinností bylo dát na ni pozor, dohlédnout na ni. Miloval ji a nyní, při pohledu na ni, celé zrůžovělé a horké, si uvědomoval proč víc než kdy jindy.
Nechá jí dojít vrcholu, načež ji zachytí, aby se o něj mohla v té chvíli poté, plné slabosti, uvolnění i rozbouřených emocí, zatímco si on lehce položí svou bradu nad její klíční kost, nos zaboří do jejího krku, vnímaje o to silněji její vůni, ruce usazuje na jejích bocích. To až tehdy, když znova najde pevnou půdu pod roztřesenýma nohama, ji znova opět otočí čelem. Stejně jako předtím, i nyní ji sjede pohledem od vlasů až ke špičkám prstů. „Elizabeth, jste ta nejkrásnější bytost, co jsem kdy viděl…“ Myslel to upřímně, zcela a úplně. Nemusel myslet na žádnou jinou, představovat si jiné dívky, když ona zaujala v jeho očích post samotné Afrodity či Heleny, kvůli které by nechal hořet Tróju. Políbí ji na rty, než ji vezme do náruče, aby se konečně dostali dál než ode dveří – a snad si tak dopřáli i o něco více soukromí. Položí ji do měkkého ložního prádla, jež je zakryté vyšívaným přehozem, z nohou rychle skopne vysoké holinky, sám si z ramen stáhne kabátec a vzápětí přes hlavu dostane dolů též košili, než se položí za ní – nebo ještě lépe vyjádřeno, na ní, znova se svým tělem vklíní mezi její stehna, v tuhle chvíli si užívaje možnost ochutnat její pokožku v dekoltu, o to víc, když jazykem přejede po úžlabince mezi prsy, cítě tak slanost její pokožky. Nic by však nemohlo být sladší. To, co předtím vykonávala levačka, nyní nahradí rty, které začnou laskat s mazlivou pečlivostí jejího ňadra.
|
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Mar 17, 2018 19:23:54 GMT
V jeho dlaních dokázala zapomenout na celý svět kolem sebe. Na chladný vzduch, co se nesl do pokoje pootevřeným oknem, které při svém odchodu zapomněla zavřít na západku, a nyní jí naháněl husí kůži při kontaktu s rozpálenou pokožkou. Na svět za dveřmi, k jejichž dřevu se tiskla tělem v touze utlumit část svých stenů do nepoddajného kusu stromu, zatímco ji Balduinovy ruce doháněly k šílenství pomalým tempem zkoumajícím každé zákoutí jejího nitra. Na počestnost, kterou si slibovala po dlouhé roky s vidinou svazku manželského s vysoce postaveným šlechticem, při čemž se nyní oddávala muži honosícím se titulem rytíře a dávno zapomenutého šlechtice, na druhou stranu? Obyčejného správce královského zvěřince. A zároveň tomu nejlepšímu, co jí kdy potkalo. Jednotlivé steny se pokoušela tišit do hřbetu pravé ručky přitisknuté ke rtům, zatímco se dlaní zapírala o silné dveře jejích komnat, neboť to byla jediná opora, na níž se momentálně mohla spolehnout. Vnímala tváře planoucí horkem a červení, zrychlující se dech s každým hlubším dotekem v jejím nitru i Balduinovu hruď natisklou na její záda, aby neměla kam utéct. Nebo spíš aby ji mohl zachránit? Co také jiného, když se přenesla přes neprobádané území a dosáhla vrcholu, při čemž nedobrovolně vyjekla v šoku z extáze zaplavující její tělo i mysl. Pocit, jaký ještě nikdy nezažila. Dokonalé uvolnění, při kterém však vnímala každý nerv ukrytý pod kůží, každou buňku, každou utěsněnou myšlenku. Zdálo se jí, že nyní chápe věci, o nichž jako malá přemýšlela. Cítila spokojenost z vyčerpání, jako když běhala venku se psi, kteří ji svým kličkováním a neustálým nadbíháním trápili a nutili lapat po dechu. Ani si neuvědomila, že se po celou dobu usmívá, ale... musela. Nešlo to jinak. Jak by si mohla odepřít úsměv po tak příjemném zážitku, co jí obohatil o tolik zkušeností? Sama sebe se nikdy nedotýkala, nevedla tu potřebu. Přišlo jí to... nevhodné, porušení křesťanské čistoty, kterou, alespoň pro dnešek, hodila za hlavu.
Trvalo jí nějakou dobu, než konečně nalezla jistotu a vlna endorfinů se odplavila, aby začala pociťovat ten zpropadený stud. Viděl ji v jejích neintimnějších chvílích, které jí sám dopřál. Sledoval ji, když sténala, její vzdychání i rudnutí ve tváři. Tu touhu mísící se s rozkoší po dalších a dalších dotecích. Odhalila mu své nitro jako nikomu před ním a až nyní jí docházelo, jak zvláštně při tom musela vypadat. Zčervenalá ve tvářích mu oplácela pohled plaché laně, ač tu jiskru živočišnosti, tu touhu, s níž probudil její vlčí podstatu, zahladit pod povrch nedokázala. Stačila však jedna otočka, jedno přetočení, při němž mu čelí tváří v tvář, aby se začala zakrývat pažemi a chránit si tělo, ač notně roztřeseným způsobem. Něco jiného bylo stát k němu zády, kdy neměl možnost zahlédnout nic z oblin jejích ňader a horký klín, kde stále ještě tepalo slabostí. To až jeho slova, ten kompliment vyslovený jeho rty ji přinutil přestat se tak bát, ač jí důstojnost stále velela zakrývat se alespoň z části. Nikdy by nevěřila, že si její podobu ztotožnil s bájnými ženami, které dokázaly smést civilizace z map. Připadala si obyčejná. Pravda, vcelku hezká, přinejlepším pohledná a okouzlující, ale stále křehká proti vlkodlakovi hladově ji pozorujícím zpoza Balduinových očí. To jeho tělo měla obdivovat. Každou křivku svalstva, každý pohyb připomínající šelmu na lovu.
Zem jí rázem zmizela pod nohama, jako princezna byla předána do náručí měkké postele, nahá jako múza v očích malíře. Se zatajeným dechem pozorovala každý Balduinův pohyb, kdy se svlékal - prve odložený kabátec, co mu zmizel z ramen, poté košile, při jejíž absenci mohla zahlédnout roky vytrénované tělo patřící bojovníkovi. Nedokázala pochopit, jak někdo takový si nemohl nalézt ženu před ní. Jak ho někdo nedokázal pozorovat s uchvácením, fascinací, co se odrážela v jejím pohledu. Byl... dokonalý. Možná neměl kůži hladkou na dotek, kde jizvy potrhaly její celistvost. Možná mohl patřit mezi vyšší muže. Ale nic z toho nezměnilo její pohled na něj. Byl nádherný. Hříšný, vzrušující a i jen ten jeho pohled v ní vyvolával nepopsatelnou touhu po jeho blízkosti. Horkost se zmocňovala dívčího klína, dechem se propadala do lákavých představ jeho váhy spočívající na ní.
Nemusela čekat dlouho. Dotek rtů na holé pokožce vyvolal sladkou odezvu v podobě hlasitějšího vydechnutí a záklonu hlavy, při čemž se mu tělem odevzdávala v šanc. Reakce ji samotnou překvapovala, zdála se intenzivnější, než-li si dokázala představit. Horké rty ji uklidňovaly a přitom burcovaly každý smysl v ní, napínaly jej, dráždily. Se zasténáním tišeným prsty, do nichž se zlehka kousne, odpovídala na polibky směřující mezi ňadry i přímo na ně. Tváře planuly horkostí, z níž se jí točila hlava, dech se sotva prodíral skrze pootevřené rty, jak po něm vzápětí lapala. Stud jí prozatím nedovoloval se jej dotknout, bála se. Netušila jak postupovat, co je bezpečné a co možné tabu. Přesto... přes všechny ty myšlenky a úvahy, na které jí už pomalu nezbývalo místo, se jej konečky prstů zlehka dotkla po vlnícím se svalstvu na zádech. Musela obdivovat sílu skrytou pod povrchem, dravou a nezkrotnou, co nyní pronikala do jeho doteků a polibků. Nitro se naprázdno stáhlo, nutilo Elizabeth vydat nešťastné zmučené zasténání. Tušila, že její tělo ho potřebuje cítit. V sobě, podobně jako jeho prsty předtím.
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Mar 18, 2018 1:25:17 GMT
Mohl ji hýčkat, jak dlouho chtěl, mohl brnkat na její nervy, nyní napnuté vzrušením, které z ní sálalo a s nímž odpovídala na každý jeho dotek či polibek, ale sotva to mohlo měnit jasný fakt – že tenhle prvotní akt bude stejně poznamenán bolestí a předchozím jednáním jako by si ji chtěl uchlácholit, aby na milování nezanevřela a dala mu šanci třebas i napříště, kdy by se již nic podobného objevit nemělo. Toužila po něm – skutečně ano, což si nebylo těžké domyslet díky zoufalému stenu i gestem, kdy se k němu mimoděk o něco více přitiskne, hledaje tu nejbližší přítomnost, jaké byli schopni. Byla stále ještě poměrně úzká, když do ní poprvé pronikl po té, co si (trochu obratněji než s jejím korzetem) poradil se šněrováním vlastním kalhot, které se ani neobtěžoval stáhnout úplně. Sotva by zapíral, že on byl připravený dostatečně – vlastně snad po celou dobu čekal na tenhle moment, kdy dopřeje slastné uvolnění i sám sobě, ač stále s ohledem na ni.
Opatrně, něžně, aniž by spěchal, nechávaje ji přivyknout na jeho přítomnost v jejím nitru, prve asi dost invazivní a nepříjemnou, na níž si však s trochou štěstí stačila zvyknout, přijmout jej, než se začne pánví pohybovat proti ní ve stále zrychlujícím tempu. Jeho realistická obava se však bohužel naplnila – dlouhá absence podobného fyzického kontaktu, její blízkost, co jej obklopovala, a k tomu fakt, že po ní prostě, jednoduše a zcela upřímně toužil snad každou buňkou v těle mělo za vinu, že jeho vyvrcholení přišlo dříve, než by bylo záhodno (ač o tom Elizabeth může sotva něco vědět). Jakmile ona chvíle pomine, vyrazí ze sebe krátké, lehce nervózní zasmání, s nímž se sval na postel vedle ní, stále však nechává přehozenou ruku přes její bříško, prsty se mazlí s její pokožkou. „Nezlob se… Obvykle to trvá… hm… Dýl. Byl jsem jen příliš…“ Nadržený, to je to správné slovo, které si však nějak neodvažuje vzít do pusy. „Potřeboval jsem tě. Tohle sice zůstane, ale příště… to už asi budu umět líp zvládat.“ Jemně ji políbí na rameno, zůstávaje jí tak na blízku, aniž by se mu chtělo vstávat či zvedat. Ani neuvažoval nad tím, že by dnes spal někde jinde než tady, aby se pod rouškou noci vykradl zpět na svůj kavalec jako nějaký zloděj. Už jen proto, že v takovém činu by se skrýval ten pravý hřích – nehodlal se stydět za to, co měli. Ostýchat se před ostatními, když mu stačilo, aby se na ni podíval, a v tu ránu věděl, že ji miluje láskou větší, o níž netušil, že je jí schopen. Vydržel by na ni koukat hodiny… Jen možná ne dnes, neb hodiny pokročily a oběma si již chtělo spát. Ze slušnosti – a aby ji netrápil rozpaky více, než bylo nutné, protože na to bude času dost – si nechá kalhoty, snad jen trochu povolené, konec konců byly naštěstí čisté, když za ní zamířil, přitahuje si ji do náruče i pod pokrývky, v tomhle případě se zdálo, že bude bohatě stačit lehký přehoz, neb jejich těla byla stále rozpálená, ač bylo klidně možné, že se v noci jeden z nich probudí zimou kvůli otevřenému oknu.
Co však bylo ono krásné, pak to, že se Balduin probudil vedle ní. Spící, s očima lehce zavřenýma a poklidným výrazem, přestože jí na obličeji již šimraly první slunečné paprsky, které se draly skrze skleněné okenní tabulky. Nechtěl ji budit, ještě ne. Normálně nikdy nedokázal staticky ležet, ale dnes to bylo něco jiného. Chtěl si užít tenhle moment, chvíli, kdy se cítil tak spokojený, jak jen mohl být – s její muší vahou, co mu spočívala na holém hrudníku, lechtajíc jej dlouhými rozpuštěnými vlasy. Což překazí její služebná. Korpulentní Edith, která s ranní energičností nevinně vrazí do místnosti, aby mohla svou paní hezky po ránu probrat a připravit na nadcházející den. Je to pak pro ni poměrně šok, když spatří svou paní v posteli s jejím – nyní již oficiální, ale kdopak to z nich ví – snoubencem, nahou a též nutně zmatenou z podobného probuzení, zatímco Balduin měl co dělat, aby překonal smích, deroucí se mu na rty. Edith nakonec se spěšnou omluvou a také zanadáváním a hubováním na jeho hlavu zmizí, jen co přestane zírat s otevřenou pusou. A Balduin? Někdy tehdy se upřímně rozesměje. Netrvá však dlouho, aby tohle pochechtávání neutopil v láskyplném, dlouhém polibku.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Mar 20, 2018 20:05:47 GMT
Královnina další slova mě zamrazila až do morku kostí a stejně tak i její pohled, který mi byl až příliš jasný. Věděl jsem co musím udělat, věděl jsem, že ochrana království je důležitější, nežli naše životy. A proto nesmím dopustit, aby se něco podobného stalo,..abychom se dostali do takové situace. Měl jsem v ten moment doopravdy vážnou tvář. "Udělám co je potřeba, máte mé slovo." Odvětil jsem vážným hlasem bez jakýchkoliv emocí. Zde nebylo na emoce místo.
Nad nabídkou, kterou jsem měl vyřídit Emmeline, jsem se vřele usmál, bylo to od královny milé a velkorysé. "Vyřídím jí to, děkuji... Jistě si vaší nabídky bude vážit je to od Vás velkorysé." Pokývl jsem vděčně hlavou a odložil pohárek, ze kterého jsem před okamžikem upil, abych si dodal odvahy. Královna se jej naopak chopila, aby se napila teď.
Poté jsem královnu požádal o svolení ke svatbě a její požehnání. Nejistota a obavy mě při tom hlodali zevnitř a na tvářích jsem měl ruměnec. Upíral jsem na ni tázavým pohled, když ke mě natáhla svou ruku a prohlédla mi do očí. Ovšem její slova mě mírně překvapila. Trochu jsem vykulil oči, ošil se a ztratil na okamžik řeč. "Já... To... Nezlobte se, jste překrásná žena, ale... ale miliji Emmeline a...a hodlám jí zachovat věrnost." Vykoktal jsem nakonec ze sebe, když královna vstala s úculem na rtech. Normálně jsem měl vynikající smysl pro humor, ale tentokrát jsem nebyl úplně ve své kůži. Ještě nežli jsem poznal Emme bych se nebránil, kdyby se mnou královna zatoužila strávit noc, spíše naopak, ale od té doby se vše změnilo. Já se změnil. Zamiloval jsem se.
Královna ke mě přistoupila, a když jsem se také postavil, obejmula mě, což mě překvapilo také, ale jakmile promluvila, rty se mi roztáhly v úsměvu a objetí jsem jí opatrně ve vší počestnosti oplatil. Ulevilo se mi, že si že mě dělá opravdu jen legraci a její slova mě velmi těšila. Navíc jsem si jich velmi vážil. "Děkuji Vám má paní, jsem poctěn a opravdu si toho velmi vážím." Vyhrkl jsem se šťastným úsměvem a jiskřičkami v očích. "Slibuji, že se vynasnažím, Vášeň výsosti." Slíbil jsem jí, že se udělám vše pro to, abychom se vrátili v pořádku. Sám jsem v to doopravdy doufal. Byl jsem rád, za královninu upřímnost, která mě těšila a nevodila za nos. Poté se opět usadila na své křesílko a já následoval jejímu příkladů.
Zamyslel jsem se nad otázkou, kterou mi královna položila a poté promluvil. "Chtěl jsem konečně začít pořádně spravovat území, které jste mi svěřila, ale ještě nevím co by chtěla Emmeline." Odpověděl jsem po chvíli rozvážně. Nechtěl jsem Emme do ničeho nutit a rozhodovat o její budoucnosti bez ní. "Promluvíme si s ní o tom a dám Vám poté ihned vědět jak jsme se rozhodli." Lehce jsem se na ni usmál.
"Ještě jsem s Vámi chtěl probrat jednu věc... Chtěl bych se vzdát své funkce osobního strážce lady Elizabeth, pokud proti tomu nebudete nic mít." Řekl jsem s výrazem plným výčitek. "Na bezpečí lady Elizabeth mi velice záleží, ale už jí nedokážu sloužit tak dobře jako dříve. Potřebuje někoho vhodnějšího, kdo její ochraně obětuje naprosto vše. Všechen svůj čas, svůj život, své srdce a svou duši, ale to já už nemohu. Už jen proto, že tu po dobu cesty do Anglie vůbec nebudu. Slibuji, že za sebe najdu adekvátní náhradu." Vysvětlil jsem, aby jí bylo jasné mé důvody. Opravdu jsem se takto nerozhodl z pouhé unáhlenosti, ale protože jsem si přál pro mladou lady to nejlepší, nezasloužila si, abych ji chránil já, když se mé priority změnily. Zasloužila si co nejlepší ochranu, což jsem hodlal zařídit, protože to bylo to nejmenší co jsem pro ni mohl udělat. Znal jsem jejího otce a tomu jsem to dlužil. Navíc byla nezkažená a nwvinna, nezasloužila si nic špatného. Bylo to těžké, ale zprávné...
|
|
|
|
Post by Jasmine O'Ravenheart on Mar 26, 2018 7:49:11 GMT
Můj hlas byl taktéž vážný, rozhodli se pro riskantní krok a já musím vědět, že si uvědomují, že jejich romantické tažení může skončit smrtí jich obou. Můj vtípěk vyšel nejprve vniveč až jsem se musela rozesmát. Já rozhodně nebudu nikomu lézt do vztahu, ano poslední dobou mi chybí horké tělo u kterého se před spaním mohu schoulit ale rozhodně bych nepřebírala něčího snoubence. Na můj návrh zareaguje kladně. "To je maličkost...jste koneckonců lidé Ingwirthu, když tu nejsem pro vás tak pro koho?" Usměji se k němu. Přitakám i na jeho žádost ohledně lady Elizabeth. "Jistě ber to jako hotové, jelikož odjedeš, bude muset mít jiného služebného, a myslím, že vím přesně koho." Uculím se, protože Lady Elizabeth bude mít vrzy svého osobního strážce v podobě manžela. Když je vše dořešené rozloučíme se a já jim popřeji š´tastnou cestu, se slovy, že dopis, který mají doručit na ně bude čekat před odjezdem v kasárnách. Pak se odeberu na chvíli pauzu do svých komnat.
|
|
|
|
Post by Einar Aaltonen on Apr 22, 2018 18:39:51 GMT
Ten den nastal. Přišel neočekávaně, málem jsem na něj nebyl připraven. Informace, které se ke mě dostali, jsem si musel několikrát zapsat. Nechtěl jsem vůbec nic zapomenout, jenže tu byl menší háček, všechny dokumenty se mi někam ztratily. Netušil jsem, kam se poděly. Má pracovna byla vždy do posledního smítka uklizená, právě kvůli tomuto případu. Proč se to muselo stát zrovna teď mi to bylo záhadou. I když ty cáry materiálu byly Bůh ví kde, pamatoval jsem si to do posledního písmenka. Neměl jsem ani obavy o to, kdyby to někdo ukradl. Zloděj by toho moc nerozluštil, finským jazykem v tomto kraji nemluví prakticky nikdo. Proto jsem byl v klidu, ale o mé vnitřní bestii se to nedalo říci. Cítil jsem, jak škrábe do všeho, co mu přišlo pod tlapy. Byl nedočkavý, stejně jako já.
Mé tiché kroky se ozývaly tichými chodbami, míříc do komnaty královny. Mé vlasy, které byly svázány do menšího culíku, mne šimraly na čele. Štvaly mne, doopravdy ano. Nikdy jsem si však nedovedl říci, že je nechám ostříhat. Vždy jsem si chtěl vyzkoušet jaké to je, nemít na hlavě minimum zátěže. Kazila mi to jen vzpomínka na to, jak mi tohle všechno narostlo během několika týdnů. Touha po krátkých vlasech se znovu oddálila. Uvidíme, kdy se k tomu dostanu. Ruka se mi zvedla, když jsem stál před komnatou královny, a hned zaklepala. "Vaše Veličenstvo?" řekl jsem. Cítil jsem, jak se mi zvednutá ruka třese. Nebyl jsem nervózní často a byl jsem z toho překvapený, ale nenechal jsem se s tím rozhodit. V sázce byly dva životy a nechtěl jsem dopustit to, že má nervozita to všechno zkazí. Myslel jsem na ty dva. Chtěl jsem jim dopřát alespoň o trochu lepší život. Zasloužili si druhou šanci a já jsem jim chtěl toto poskytnout, i kdybych měl proto vsadit něco svého. Vlk, který byl napjatý, mi našeptával, že se o ně budu starat. Smál se mi. Jednou se dostanu ven, šeptal, a pak je všechny roztrhám na cucky. Jen přes mou mrtvolu. Nenáviděl jsem ho, stejně jako on mne.
|
|
|
|
Post by Jasmine O'Ravenheart on Apr 24, 2018 9:54:38 GMT
Sedím v křesle rozčesávajíc své dlouhé vlasy a přemítajíc nad vším co se událo. Jak mám lidu říct, že jedna z největších deviz našeho království je pryč? nosím dlouhé rukávy aby stále čerstvý tepající šrám na mé paži nebyl vidět a já tak zakryla zdroj odchodu mé síly. Proč mne to jen nenapadlo, magický meč, jak prosté... vím, že musím co nejdříve promluvit s rádcem a důvěrníkem, protože nepotrvá dlouho než by se to prosáklo jinudy. Uslyším zaklepání a pomyslím si, jak je život zvláštní, že osobu na kterou myslím, mi přivede přímo k dveřím komnaty. "Einare..vstup dál...jen se nelekni jsem ve spodničce ale to zajisté přežiješ." Vyzvu osobu dál a otočím svůj zrak ke dveřím pokládajíc hřeben vedle sebe na toaletku. Měla jsem Einara ráda, byl věrným služebníkem krále a posléze mě, když poznal, že král se ztratil v myšlenkách čirého bláznovství. Znal mne od děvčátka a já jeho od útlého věku. Obdivuji jej o to víc, že vím s čím se dnes a denně musí potýkat jakožto vlkodlak. Mám kolem sebe spoustu věrných vlkodlaků, kteří drží bestii na uzdě jen aby prospěli lidu a království, uvědomuji si , že to není snadné. Usměji se ke dveřím unaveně a v očích se mi objeví slzy. Zatraceně, to se stává když se setkáváte s někým kdo vás zná a nemusíte se skrývat za plnou masku královny.  |
|
|
|
Post by Einar Aaltonen on Apr 24, 2018 19:59:15 GMT
Přišla do královského hradu jako děvče, které chtělo uspokojit krále, kterého jsem znal od jeho prvního pláče. Přál jsem mu to nejlepší, jenže on nedokázal ocenit dobrotu, kterou mu děvče dávalo. Zešílel a z mého přítele se stal barbar. Styděl jsem být mužem, když jsem jí jednoho večera našel na zemi v slzách. Bestie mě obviňovala, smála se mi. Neuchránil jsi jí, tak jak si sliboval, vrčel na mne. A i přes to všechno obviňování, královna byla jediná osoba, kterou by nezabil. Jako by si jí oblíbil, její krásu, nevinnost, s kterou za mnou vždy přicházela, tu bezradnost a ty slzy...Bylo mi ze sebe špatně. Byl jsem netvor, stejně jako on. Sadistické monstrum, které myslí jen na sebe. Nebyl jsem o nic lepší než ten, koho jsem považoval za přítele. Byli jsme oba zkažení a já si to jen nedovedl přiznat.
Spodnička, ne spodnička, otevřel jsem dveře od komnaty. Než jsem zavřel dveře, uklonil jsem se. Starý zvyk, který jsem dostal od starého krále, který mne přijal na tento dvůr jako první. Kolik let už to bylo. Čas letěl neskutečně rychle. Když jsem jí pohlédl do tváře, slzička jí stékala po tváři. Mé zkažené já, které doposud dřímalo, se probudilo. Ano, vrnělo spokojeně, vidíš co děláš? Takto se mi to líbí...Jenže já nenáviděl slzy na její urozené tváři. Věděl jsem, že jsem byl možná jediný, u kterého nemusela skrývat její pravou stránku. Tu zlomenou, nevinnou a bezmocnou Jasmine. Objal bych jí, řekl bych jí, že se mi může vyplakat na rameni, rozdal bych se pro ni, jenže bylo to proti etiketě a pravidlech. Proto jsem jí položil dlaň na její tvář a setřel její slzičky z tváře. "Má paní..." zašeptal jsem s bezradným výrazem v tváři. Chtěl jsem, aby byla silná, jenže ona byla, až příliš dlouho. Potřebovala se vyplakat a já jí chtěl nechat. "Kdybych věděl, že je to proti etiketě, objal bych Vás." dodal jsem. Věděl jsem jen jediné, tato žena přede mnou byla sice moje královna, ale pro mne to vždy bude to děvče, které se u mne schovávalo před tím mužem, kterého jsem viděl jako svého bratra.
|
|
