Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

Etiketa se ozývala všude, když jsem byl v doprovodu nějaké šlechtičny, která měla už něco málo přes čtyřicet let. Smál jsem se nad paradoxem, že i když mám přes sto let, vypadám na svůj věk slušně. Šlechta hledala přípravky, aby vypadali mladě. Mě stačilo jen proměna ve vlkodlaka. Nevěděl jsem, jestli mi mělo být do pláče nebo do smíchu. Byl to divný pocit. I přes tu hroznou věc, kterou jsem dodržoval jen ve společnosti, objal jsem královnu s menší polo úsměvem. "Máte pravdu, Vaše Výsosti, jako vždy." řekl jsem s tichým zasmáním. Ne, že by mne královna nikdy neslyšela se smát, jen jsem nepotřeboval, aby o tom věděl někdo další. Přesto, že to, co jsme dělali bylo nevinné a v přátelském duchu, bestie vrněla, jako by se mělo dít něco nadpřirozeného. Asi se doopravdy pomátla. Nechal jsem padnout ruce podél těla, když jsem slyšel, že se mám vrátit k tomu, proč jsem vůbec přišel. "Stačí to zde. Věřím, že to pro nás bude příjemnější." řekl jsem. Když se má paní posadila, pomalým krokem jsem se přesunoval na křeslo, které bylo proti ní. Sledoval jsem její zranění, které měla na paži. Všiml jsem si, že skvrna se objevila hned jak jsem přišel. Vlk začal vít a já měl co dělat, abych to neudělal též. Jak jsem říkal, sadista. "Avšak před tím, než začnu s důvodem mé návštěvy, musím se Vás nejdříve zeptat, má paní." řekl jsem, co možná nejvíce v klidu "Vaše zranění...Vypadá to, že se neléčí. Není Vám na omdlení?" Mé dolní končetiny byly připraveny dát se do pohybu. V hlavě jsem jen nadával na Richarda, že královnu v tomto nechal samotnou. Magický meč není žádná rarita, obzvlášť ne v tomto čase a ne v postavení, v kterém se nacházel protivník. Tušil jsem, že bude něco špatně. V tu chvíli jsem jen mohl doufat, že tohle to špatné nebylo.

Jaká dívka by si nepřála prožívat štěstí po boku muže, k jehož tváři může vzhlížet s neutuchajícím obdivem, fascinací spojenou s letmými prvky překvapení pokaždé, když ji ve stínu chodby odchytl pro rychlý, o to však vášnivější polibek, jako by jejich láska byla předmětem zakázaným? Jak by si mohla odpustit ty rozpačité úsměvy pokaždé, když pokukovala jeho směrem, zatímco si vyměňovala novinky s ostatními dvorními dámami Její Výsosti, procházeje se po hradním nádvoří, dlaně spojené před sebou. Plaše uhýbala očima pokaždé, když si toho všiml. Růž ve tvářích, ten nach romantického pobláznění její hříchy pokaždé prozradil a i ostatní dívky si z jejího počínání začaly utahovat. Žádná však netušila, že s tímto rytířem, správcem královského psince, si začala i po intimní stránce. Že její nevinnost byla propuštěna té noci, kdy s Balduinem Phillipem z Artois ulehla do lože, odevzdávaje se fyzickým prožitkům prvních doteků vášní a tužeb, jaké její tělo ještě nemělo tu čest poznat. Nikde se o tom nešířili a Edith, komorná, co již měla tu čest je přistihnout, držela ústa na zámek.

Elizabetiny dny se skládaly z celkem poklidných rituálů - čtení v knihovně při světle proudícím do místností vysokými okny, procházky po přilehlém hradním okolí, občasná vyjížďka na koni, sem tam nějaké studium gaelštiny, místopisu a jiných předmětů vhodných pro urozenou dámu, hra na loutnu, kdy jemnými prstíky vybrnkávala na struny různorodé melodie pro poslech svých společnic. Při volných chvílích klasicky utíkala za tím, koho milovala - za svým Balduinem, hrdinou jejího zamilovaného srdce. Někdy jej pouze vyhlížela z okna, culíce se na něj už z dálky, když ho viděla se svými věrnými sokoly a smečkou psů neustále se peroucí při jeho nohách ve chvilkách nepozornosti. A jindy... za ním utekla na stráň, vysoko do kopců, aniž by hleděla na to, zda se takový počin k mladé dámě, zvláště pak dvorní dámě, vůbec hodí. Zadýchaná jej provokovala, někdy i tak moc, až se nechal lapit do tenat hravosti a proháněl ji v zelenavé trávě, čerstvě rozkvětlé po dlouhém zimním období. Večery však patřily převážně jim. Někdy zůstávala po boku královny, četla jí nebo s ní debatovala, naslouchala rozpravám cestovatelů, kteří žádali u jejího trůnu o azyl podobným způsobem, jakým o něj prve žádala ona. Jak dávno se to zdálo? Jak vzdálené. Pokud však zde nemusela být pro svou královnu, její kroky směřovaly za Balduinem a kolikrát ani do cíle nedošla - to on jí vyšel naproti a tak se několikrát potkali na cestě. Tehdy záleželo, kolik času spolu strávili. Pokud prakticky žádný, po krátké výměně základních informací o prožitém dni si padli kolem krku a končívali v posteli, kde znovu a znovu nalézali potěšení v blízkosti toho druhého. Fyzické potěšení. Jen tehdy, když se potkávali častěji a trávili nějakou tu hodinu spolu, pak zůstávali klidnější, ač se Elizabeth nechávala strhnout Balduinovou vášní. Ráno se spokojeně probouzela na jeho hrudníku, ospalá po promilované noci.

Večer, podobně jako ráno, trávívala v kapli, jednom ze svatostánků v Ingwirth holdu určeném pro katolíky. Chodívala se modlit za svého otce, za matku, za všechny. A zvláště v posledních dobách směřovala své modlitby a tichá přání za Balduinovu duši a pevné zdraví. Věděla, že vlkodlaci se dožívají poměrně vysokého věku a jen tak je něco nesrazí na zem, na druhou stranu i oni mohli umřít. Možná ne na lidskou nemoc, ale na otravu? Na zranění neslučitelná se životem? S hlavou skloněnou odříkávala modlitbu klečíc před oltářem, v očích pokoru, s níž se neodvažovala pohlédnout vzhůru. "Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko. Neodmítej naše prosby v našich potřebách, ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky, Panno slavná a požehnaná! Paní naše, prostřednice naše, orodovnice naše, u Syna nám smilování vypros, Synu svému nás doporuč, k Synu svému nás doprovoď." S posledním náznakem pokřižování vydechne, naposledy odříkávaje Otčenáš, než se pomalu zvedne, uctivě sklánějíc hlavu. Jako obvykle si nepovšimla ničí přítomnosti, příliš zaujatá šeptanými modtlitbami, díky čemuž měl Balduin šanci ji vystrašit náhlým pohybem. Zmatená rychle dvakrát za sebou zamrká, hledaje náznak čehokoliv, co by vypovědělo o jeho úmyslech. Možná jej neznala až tak dobře, ale se silným tušením mohla říct, že se nehodlá s ní milovat v chrámě božím. "Ach, dobrý večer, sire," pozdraví jej stále ještě trochu vykolejená, ačkoliv úsměv v první chvíli neumí skrýt. Ten opadne až po chvilce. "Samozřejmě. Dě-... Děje se něco? Stalo... Stalo se něco královně? Někomu z vašich známých? Mé matce?" Panikařila, jakpak by ne, když nasadil takovýto tón. Co jiného jí zbývalo. "Prosím... řekněte mi to, j-já... já to unesu..." Nebo se alespoň bude snažit, neboť hlas pomalu ale jistě vypovídal službu a Elizabeth se zajíkala.

Budoucího manžela si představovala jinak. Jako téměř každá dívka jejího postavení, minimálně se šlechtickým titulem na krku, se nechávala unášet vidinami mladého muže, jednoho z těch otitulovaných princátek, hrabat, lordů. S tváří pohlednou, nepoznamenanou stářím, vráskami starostí - nanejvýš pouze od smíchu a ještě lépe? Jedině toho upřímného. Někoho, kdo by jí za dlouhých zimních večerů, kdy se příliš brzy smrákalo, předčítal z knih u žhnoucího krbu, zatímco by seděla v křesle, popíjejíc sladce trpké víno s jemnou příměsí koření. Nechávala by se unášet na vlnách hlubokého hlasu pečlivě vyslovujícího jednotlivé slabiky, klouzajícího stránku po stránce, aniž by se jedinkrát zakoktal při cestě vyprávění. Muže, který se podobal ideálu pohádky, než-li skutečnému člověku z masa a kostí. Jak hloupá byla? Jak naivně smýšlela o dokonalosti, když si nyní nemohla v srdci i myšlenkách vynachválit toho, kdo do těchto atribut měl na míle daleko? K čemu jí byla představa mladické tváře, když se raději utápěla pohledem v mužných rysech ošlehaných větrem zkušeností a boje se životem? Proč by se měla ohlížet na její jemnost, když pod prsty ve vší něžnosti zkoumala každou jizvu křižující kůži křížem krážem, představujíc si příběhy ukryté za jejích stvořením? Nač doufat, že se možná jednoho dne vysloví a požádá ji o ruku, když ji jiný svlékal pohledem hladové šelmy, toužebným, až se v nitru duše chvěla slastnou vidinou společně strávené noci plné žádoucích hříchů, až se tváře červenaly a drobná brunetka si byla nucena tisknout hřbety rukou na rty, aby se pouhou představou nezajíkla? Vše nedokonalé, co přecházelo v dokonalost, nalézala v Balduinovi, svém vyvoleném, díky němuž se každý den stával jasnějším a vidina společného života, budoucnosti, která na ně čekala, ji posilovala den za dnem. Úsměv ze rtů jen tak někdo nesmazal. To on mohl za její otevírající se společenskou povahu, kdy už uťáple nestála v koutku, držíce se stranou od ostatních. Nyní se aktivně zapojovala do konverzací, celá rázem ožila. Veškeré starosti, to těžké břemeno opadlo z ramen a Elizabeth se rozlétla vstříc naději volná jako pták.

To až pohled na milovaného muže ji zarazil natolik, aby hlavu naplnila směsice starostí, výčitek na jakési zahálení nebo nedostatek pozornosti, který snad mohla věnovat královně či své rodině, ač dopisování, to jediné pouto, které s jednotlivými členy udržovala, pomalu sláblo. Matka byla ráda za dceřino rozhodnutí. Intriky na královském dvoře nikdy nebyly určené mladičké dívce, ztrácela se v nich, tápala jako slepá ve tmě, zoufale hledajíc únikovou cestu. Manželství s někým, kdo byl její krve, šlechtic a zároveň vlkodlak, ač na titulu netrval a nikomu se jej nepokoušel vnucovat, by ji zabezpečilo před chamtivými příbuznými, kteří by se jí stále mohli rozhodnout využít pro svůj vlastní prospěch. Zmatená přikývne na jeho slova, oddechujíce si potichu, že nic z těchto hrůz je nepoznamenalo na životě. "To je dobře," slabým úsměvem se jej pokoušela přesvědčit, že je vše v pořádku, přišel však vniveč. Nefungovalo nic, tíživá situace nad jejich hlavami visela v podobě temného oblaku plném deštivé vody. "Sire, děje se něco? Jste tak... zamlklý. A nejistý. Tedy... zamlklejší než obvykle." Jindy působil... inu, ne zrovna dvakrát sebejistě, pouze rozhodněji než za těchto okolností, které jí stále zůstávaly neznámé. "Bude mi ctí." Tentokrát se ani nemusí dvakrát snažit, úsměv si na její rty nalezl cestičku sám. Znamenalo to zavěsit se do Balduinova rámě, natisknout se k němu a užívat si příjemného tepla a chtěné blízkosti milované osoby. Packu zlehka zavěsí do něj, pomalu se procházeje po jeho boku. Nepřestávala mu naslouchat, naopak jeho slova vnímala intenzivně. Každý tlukot srdce prozrazující obavy vyzdvihoval tempo toho jejího, dech se tajil na rtech, zatímco očima klouzala po podlaze. "Ano, tušila jsem to. I dle vašeho věku a... Vašeho dřívějšího vyprávění." Narážela tím na jejich první setkání. Tehdy pršelo a deštěm zmáčená Elizabeth si nalezla cestičku do bezpečí a vítaného tepla v královském psinci, kam zcela omylem zabloudila. Téměř nahá, oděná jen v lehounké, prakticky průsvitné spodničce narazila na něj - Balduina, správce královského psince. Toho, kdo jí nabídl křeslo, teplo vlněné deky a pohár vína u krbu, kde se choulila naslouchajíc jeho rozmluvám. Už enkrát na něm visela očima, neschopna pochopit, proč muž jako on není ženat a nestará se o milovanou ženu po svém boku. Proč se raději toulá se psi, když by se za ním otočila každá. Co však nečekala, bylo pokračování. Pokračování rozvádějící celý příběh, usměrňující jej na pravou míru, poukazující, že... za tím vším bylo něco víc. V první chvíli klesla pohledem do strany, zmatená hledala nápovědu, jakoukoliv indícii vedoucí k rozluštění tohoto vyprávění. Toužil se jí snad svěřit o pravé povaze jejího otce? Matka jej vykreslovala v zářivých barvách, jak se na počestnou manželku slušelo a patřilo. Byla to snad lež pro ukonejšení dívčina srdce? Jakmile se ovšem rozmluví o proměně, o vraždění, začíná jí docházet, že se možná pouze chce vyznat ze svých hříchů. Za duše, které připravil o majitele, za všechny ty životy, které pod velením otce měli očistit. "Sire, co se týká vašich hříchů... Bylo... Bylo to na rozkaz mého otce. A já to chápu. Rozumím tomu, že jste se nemohl v ten okamžik postavit. Že jste mysleli... Že konáte dobro a očišťujete je od hříchu. Jistě jste se kál za své prohřešky, věřím tomu. A... nesoudím vás, sire. Ani nemohu. Doba byla... jiná, to místo... kruté, tvrdé vůči mužům, jakými jste byli. Ale co je nejdůležitější, je současnost. Kdy jste tu se mnou a... nemáte mi v plánu zmizet na honbu za dobýváním Jeruzaléma. Nebo... Nebo ano?" Vyplašená pohlédne jeho směrem, do očí se derou slzy obav. Bála se dne, kdy ho mohla ztratit. Ne kvůli sobě, kvůli faktu, že již nebyla tak čistou dívkou, jak se prezentovala, neboť její nevinnost zmizela jedné noci. Noci s ním. Šlo jí o něj, o jeho budoucnost, kterou si malovala jinak. Možná naivní kousek, kdy mu toužila spočívat v náručí noc co noc, dechem se otírat o horkou kůži, smích tlumit v jeho rameni, až jí bude dotekem lechtat špičkami prstů.

Co přijde později, ji vyrazí v jednu chvíli dech. Prvotní nával pocitu bezmoci, pochybností, hněv, zmatek, rostoucí ukřivdění, bolestné uvědomění si kruté pravdy... a strach. Ta trocha strachu, že vše, co do této chvíli prožila, byla pouhá lež. Zástěrka, jak si ji udržet u sebe. Pokud předtím bojovala se slzami, nyní se naplno projevily ve své perlové kráse. "Jak..." Dech ji docházel, před očima se zatmívalo. "Jak..." Ani napodruhé není plně schopna vypravit ze sebe otázku, vyrazit ji z hrdla, vykřičet ji. Packy svíraje v drobné pěstičky, nehty drásající si měkkou tkáň v dlaních. Ubližovala pouze sobě, nucena čelit vnitřním démonům obav z konfliktu. Nechtěla křičet a zároveň si nikdy nepřála víc zaječet na celé kolo, vypustit z úst ten drásavý zvuk bezmocného pochopení. "Mlčte... Prosím... Žádám vás o jediné... Už mlčte..." Jednotlivá slova vyslovuje s obtíží, třes po celém těle ji nedovoluje znít sebejistě. Každou slabiku ze sebe s bolestí vyrážela, hlavu skloněnou, že jí téměř nebylo vidět do tváře. Mokré tváře se leskly od prolévaných slz, dech zůstával přerývavým. Jak zkamenělá stála v jednu chvíli dostatečně vzdálená od něj, v tu další zkrátila propast mezi nimi rostoucí každým okamžikem do šílených proporcí, jeho tvář chytaje do dlaní, čelo si navzájem opírajíc o toho druhého. Hnědá kukadla zalitá slzami upírala na něj, do jeho světlých, kterým by darovala svět, nebo alespoň to, co by mu udělalo radost, zlepšilo den. "Jen... jen mi řekněte popravdě... Že tohle všechno... Nebyla forma omluvy. Že to... co ke mně cítíte... je skutečné... a ne jen... klam..."

Poprvé za celý život pocítila doteky zuřivého boje hluboko ve svém nitru. Sžíravý pocit hladu drásající duši, rostoucí pocit zneuctění myšlenek, tajných přání a důvěry. Vydala se mu v šanc, dala mu vše - kousek sebe, své tělo, svou budoucnost v touze změnit ji na společnou. Nikdy v ní nezakořenilo zlo. Odmítala ubližovat, po ničem podobném neprahla. Vždyť i její vlk, to bílé chundelaté stvoření, se honosilo vcelku krotkou povahou, kdy nanejvýš zvládla zabít obyčejného zajíce a nic víc. Teď se jednalo o něco jiného. Lhal jí. Proč? Aby chránil sebe? Svou pověst? Svou minulost, na které jí nezáleželo? Nedocházelo ji, co tím zamýšlel. V jednu chvíli ani netoužila znát žádný z oněch důvodů, všechny brala za hloupé výmluvy, které jí nemohou navrátit důvěru vloženou v jeho osobu. Do jeho dlaní, které tak ráda svírala štíhlými prsty malé umělkyně. Dala mu tolik šancí, tolik možností kdykoliv říct, co si nesl po celou tu dobu na srdci. Už i ten večer, jejich první společný, kdy se setkali, ji vše tajil. Snad si nebyl jist, snad nechtěl pojmout podezření, že by mohl být tím, kdo se chystal vzít život nevinnému dítěti spočívajícím v kolébce. Kolikrát mu říkala, že na tom nezáleželo? Odpustila mu. Jako by však její slova vzal vítr, odnesl je daleko. Dál, než se odvažovala pohlédnout.

Se zavřenýma očima, víčky pevně stisknutými k sobě, prudce oddechovala ve snaze nalézt ztracenou vnitřní rovnováhu, ten klid, který momentálně postrádala. Čelem zůstávala zapřená o jeho, vnímaje konejšivý dotek hlubokého hlasu plného omluvného podtónu s touhou ubezpečit ji, že cokoliv je původně k sobě vázalo, nebylo nic v porovnání s tím, co prožívali poslední týdny. "Bál jste se... že mne zklamete?" Proto se tolik ošíval? Hnědými kukadly sledovala jeho tvář, nechápaje, že jí to nemohlo dojít. Vždy ji ctil, držel si odstup, pokud nepočítala jejich první společnou noc a všechny nadcházející po ní. Strachoval se snad, že by v jejích očích klesnul natolik, aby se o něj přestala zajímat? "Balduine... Prosím... Pohlédněte mi do očí..." Chytaje si jeho tvář do dlaní jej nutila pohlédnout jejím směrem, hezky z očí do očí. Měl jedinou příležitost nahlédnout ji do nitra duše, do myšlenek smotaných do prapodivného klubka, jemuž sama nerozumněla. "Zlobila jsem se, to přiznávám. Chvíli... jsem uvěřila tomu, že celý můj život, to všechno, čemu jsem věřila, byla jen snůška hloupých lží, pohádek, které v sobě nenesou ani zrnko pravdy. Ale nikdy bych vás nebrala za zbabělce. Za někoho slabého." Dlaní jej zlehka pohladí, prsty kopírujíc geometrické tvary na spánku, jak jej toužila uklidnit. Stále zůstávala rozrušená, dech ji prozrazoval, ale bolest v srdci se mírnila každým okamžikem, ukolébaná ke spánku. "Byl jste to vy, kdo držel nade mnou ochrannou ruku. Kdo mne chránil před minulostí. Můj rytíř, jak se sluší a patří. Bez příkras, bez eposů o hrdinských skutcích, které se skládají z prolévání krve a dupání po tělech obětí. Chtěl jste, abych se netrápila tím, kdo mne učinil takovou, jaká jsem. V tom jediném jste se mýlil, drahý sire." Na kratičkou chvilku se odmlčela, v očích pohrávala nejistota. Jak jen mu říct, co cítí? Jak mu dát najevo, že to nebyla jeho chyba? S tíživým pocitem v srdci zavře oči, načež je za krátko opětovně otevře, upíraje jejich sytost do těch jeho, tak laskavých a momentálně utrápených vlastní potupnou vinou. "Vy můžete za to, kým jsem." Jednu ruku mu navede na srdce, momentálně silně tlučící proti rytířově dlani. "Kdyby jste kdysi tak neučinil, byla bych... někým jiným. Šachovou figurkou, možná i krutou vládkyní. Možná rozprášená v prach, až by se mě chtěli možní kandidáti na trůn zbavit. Tělo pohozené v koutě. Díky vám jsem dostala šanci žít. Prožít svůj život. Nalézt lásku, opravdovou lásku v rukách někoho, kdo mne touží chránit před chybami z minulosti." Se slzami v očích, tentokrát šťastnými, jeho ruku sevře o něco silněji ve stále jemném stisku. Všechna něha mu patřila, všechna láska, kterou cítila. "Co na tom? Byl to osud. Co jiného by nás pak mohlo svést dohromady, abychom se našli, drahý Balduine? Považujete to stále za chybu? Já ne. Jsem šťastná. Protože jsem našla vás. Protože se mohu ráno probouzet ve vašem náručí a představovat si společnou budoucnost, která by jinak nikdy nepřišla v úvahu. A za to se nemohu zlobit, ani vás vinit. Naopak sire. Budu vám pokaždé děkovat." S těmi slovy se natáhla k polibku, sladkému za odměnu. Sdělil jí svá trápení, přiznal vinu. A ona pochopila.

Dechem mu zavadila o krk v něžném přitulení se k jeho tělu. Snadno by si je ve stínu spletli s mileneckou dvojicí. Dnes se neschovávali před zvědavýma očima, ač je jejich vztah stále k něčemu podobnému nabádal. Nebyli oddáni, nemohli se držet za ruce jako zamilovaní poddaní. Zamyšlená pozvedla hlavu, na okamžik uvažujíc nad budoucností. "Sire? J-já... už nechci čekat. Nechci oddalovat, co jednoho dne nastane. Nezáleží mi, kolik hostů budeme na hostině mít, kolik lidí musí býti přítomno a komu všemu dát na vědomí, že se budeme brát. J-já...," spodní rtík skousne v poněkud silnějším zmatení, hledaje ta správná slova. "Přála bych si, aby každý věděl, že jsem vaše. A aby i vy jste si byl jist a nikdy nepochyboval. Vezmu si vás, klidně teď a tady, v té nejtitěrnější kapli, kde nás před zraky božími oddá kněz." Beztak neměli peněz na rozhazování. Co na tom záleželo? Královně vysvětlí, proč tak učinili. Kdo by nepodporoval dva zamilované? "Už žádné skrývání. Ať to každý ví. Ať ví, že jsem vaše."

Sledovala jej bystrýma očima, každý rys tváře značící pokání k dlouhodobě utajovanému tématu, s nímž ji měl seznámit již před hezkou řádkou týdnů, ne-li měsíců. Nejen zachmuřenou tváří prozrazoval hlubokou lítost. Především to byly oči, ty oči, které tak milovala, ve kterých se dokázala utápět hodiny při vypravování příběhů z dob, když byl ještě malým chlapcem, nebo se prve zasloužil o povýšení do stavu rytířského. Prozrazovaly toho tolik, všechnu radost i zklamání, bolest z dob minulých, kdy mu packou překrývala jeho mužskou tlapu, štíhlými prsty stiskávaje ho v ubezpečení, že je zde pro něj a to špatné je pryč. Pravda, budoucnost sotva mohli ovlivnit jinak než svými činy a kdo ví, co na ně ještě čekalo. Ale dneškem nic nemělo skončit, ani jejich vztah. "To však značí jediné, sire. Že vám záleží na mém štěstí, na mých šťastně prožitých dnech. Jak bych se pak na vás mohla zlobit?" Položí otázku se touhou upozornit na přednost, která se už jen tak nevidí. Mohla se zlobit, měla na to svaté právo. Přeci jen tajil informace, které se jí hluboce týkaly. A sic stále v ní ještě brnkala touha před tímto poznatkem utéct, držela se svého zastání, správného úsudku a víry v lidskost, na kterou apeloval. "Je to něco, co vás v mých očích vyzdvihuje nad ostatní a dokazuje mi to, stále mi to dokazuje, jak silnou máte vůli, můj pane. Kdybyste...," vydechne prudce, odvraceje oči od něj kamsi v dál na kamennou stěnu hradební chodby, v níž se nacházeli. Hledala správná slova, jimiž by ho nezasáhla, pouze mu dokázala, nakolik si jej váží. "Kdybyste byl opravdu tak krutý, přiznal byste se a nežádal mě o odpuštění. Vmetl byste mi tu informaci do tváře se zlými úmysly. Ale já ve vašich očích nic podobného nenalezla. Jen starost o mou osobu, pokání, za tento čin a projevenou lítost. To je to, co vás šlechtí, sire. Ani ne tak pravda, ač té si vážím stejně, ale odvaha nést následky a postavit se jim. Jak bych vás mohla přestat po tomto všem milovat, když jste mi ukázal svou statečnost?" Aniž by čekala na odpověď, přitáhla si ho k něžnému polibku, ač jí začaly po tvářích stékat slzy. Nikoliv plné smutku či vzteku, ublížení nebo pocitu pomalu se rozpadající jistoty, jako spíše štěstí, že ho nalezla a lásky tak silné, až se bála brzkých mdlob. "Věřím tomu, že se tak mělo stát. Že to byl náš osud, abychom spolu zestárli bok po boku. Jako lidé, i jako vlci," vydechne s přesvědčením tak silným, že ji stojí úsilí, aby se nezačala culit nad vidinou podobné budoucnosti. Ani se nesnaží, koutky rtů jí samy povyskočí vzhůru a drobná princezna si opře čelo o Balduinovo. Slýchala o vlcích, kteří spolu zůstávají po celý život. V jejich komunitě se jednalo o běžný jev, věrnost nade vše. Nejen smečce, ale především partnerovi. "Jsem šťastná, že jste to byl vy, můj pane. Tak šťastná."

Jeho zmatení vyvolávalo v křehké dívce odezvu v podobě mírného naklonění hlavy na stranu, zatímco se sama zdržovala touhy jej zastavit, umlčet ho sladkým polibkem na rty, aby konečně přestal pochybovat. "Možná jsem si přála prince z pohádek, ale sotva bych ho mohla srovnávat s vámi. S mužem, jemuž záleží na mém bezpečí a pocitech. Na někom, kdo byl ochoten na mne čekat. Nezáleží mi na postavení, na penězích, majetku... ničem takovém. Přála bych si probouzet se šťastná do každého dalšího dne a těšit se na chvíle, až se vrátím domů, do manželova náručí. Na to nepotřebuji hory zlata nebo vitrážová okna, ani hromadu šatů, které nebude kam dát. Stačí mi vědět, že to budete vy, u koho se můžu schoulit v náručí a dělit se o teplo." Sama mu neměla co dát. Nevěděla, zda si to uvědomoval, nebavili se o tom tak často. Kdo ví, třeba zapomněl. S hlavou sklopenou tak sama přiznává, že nemá majetek, neboť ten jí měl být přiřknut po svatbě s nějakým aspirantem na trůn, nikoliv s obyčejnou svatbou. Matka se o ni tak jako tak postará, věřila tomu, zvlášť po posledním dopisu, kdy jí oznamovala své zasnoubení. "Nemusím si žít jako princezna, můj pane. Je to jen titul, nic víc. Nedělá mě ze zlata a nikoho nenutí mi na stůl nosit nejvybranější lahůdky z orientu," zasměje se té představě zvesela. Nepotrpěla si na vybrané chody, k jídlu jí stačila polévka, kterou zajedla chlebem, nějaké to jablko či koláč a sem tam i nějaké maso v podobě kuřete. Nepotřebovala každý den jíst pečeného páva nebo nadívané sele. "Navíc jsem rozhodnutá naučit se... vařit. A péct. A pokud se bojíte o peníze, pak... pak klidně budu zastávat nějakou práci i na hradě. Třeba v kuchyni nebo v prádelně," navrhne s nadějí v hlase, ač krapet zakolísá. Neznala se s domácími pracemi, nikdy nevzala do rukou ani koště. Už tak tušila, že by nic podobného nemohla dělat za dne, nanejvýš si přilepšit tajně v noci, pokud by se nezřekla nebo nebyla vyhozena z postu dvorní dámy. Po královně peníze chtít nemohla, poskytla jí azyl v nejtěžších chvílích života. Při všech těch úvahách v první chvíli nepostřehne Balduinův souhlas. Až po jistém čase, kdy k němu pozvedne tmavá kukadla. "Pak bych... se možná měla převléknout do slavnostnějších šatů, ať vám dělám čest, můj pane. Můj... drahý."

Očima v barvě karamelu následovala prosté gesto a přitom tak úctyhodné, respektující její osobu, vyjadřující nejen náklonnost ale i vzdání ocenění za veškeré charakterové rysy, s nimiž byl obeznámen. Mnohým se zdála naivní, příliš mladinká, než aby plně rozuměla světu kolem sebe, intrikářským paktům, kde se kují pikle na zostuzení každého, kdo by si z balíčku karet vytáhl eso. Elizabeth věřila, že v každém se skrývá kousek dobra, na plošně pojaté zlouny se tato vize vztahovala také. Nikdo nebyl tak úplně černý a zároveň tak bílý. I ten nejlepší a nejupřímnější člověk si odnášel trochu temnoty v sobě. Pro kudrnatou dívku se jednalo pravděpodobně o pocit manipulace, kdy to nebyla ona, kdo tahá za nitky, ale někdo jiný. Stala se pro mnohé figurkou, s níž si šedá eminence pohybovala po šachovnici v rozehrané partii za účelem srazit krále na kolena a sebrat mu z hlavy korunu. Nenáviděla ten pocit, pohrdala jím a z duše se jí protivil. Nechtěla už nic podobného zažít a v duchu nabývala důvěry v možné ohrazení se, tvrdší jednání, než jakým se obvykle prezentovala. Umírněná šlechtična, co se nebojí vycenit zoubky a prudce secvaknout čelisti. O svém možném hříchu, který radši ponechávala pochybám, se nesvěřila. Proč také? Co je špatné na upínání se k naději, že se tak nestane? Že se jedná jen čistě o přelud její mysli? "Třeba časem zjistíte, že jsem neuvěřitelně nudná, můj zpěv vám bude připomínat tahání kočky za ocas a podobně tomu bude i s jinými záležitostmi. Nebo se vám dostane zjištění o mé neuvěřitelné nemotornosti či neschopnosti jezdit na koni. Nikdy nevíte, sire," zasměje se v odpověď pobavená onou vidinou. Je pravda, že vše z toho celkem ovládala - mohla se chlubit jemným, melodickým hlasem, skvěle tančila a téma ke konverzaci si také pokaždé našli. Co se týkalo jízdy na koni, zde se jednalo o horší část. Ne, že by neuměla sedět na osedlaném koni, spíše ji podobný úkon pokaždé znavil, tělem si nedovedla navyknout na tvrdé sedlo, co jí odíralo kůži stehen téměř do krve. Cestování po zdejší krajině jinak nebyl možný, zvláště ne na delší vzdálenosti. "Ale je pravda, že jízda na koni není mojí oblíbenou činností. Patrně jsem nebyla k tomuto způsobu cestování a poznávání krajiny zrozena," odpoví s tichým povzdechem, provinile sklápějíc kukadla k zemi. Pravda, styděla se. Předností většiny šlechtičen byla spanilá jízda na vysokém oři. Elizabeth z nich už jako malá mívala respekt navyšující se s každým uplynulým rokem. "Snad vás to nepřiměje změnit pohled na mou osobu nijak výrazně?" V hlase zaznívaly obavy, když vzlédla od země, jak se po celou dobu pokoušela vyhnout se hodnotícímu pohledu. Balduina si vážila pro ušlechtilou rytířskou povahu. Nepotřeboval toho k životu mnoho, vystačil si s málem a cenil si vlastností, které mnozí brali za samozřejmost. "Jak tedy vidíte, nejsem až tak dobrou partií. A... bytostí."

Vzápětí je to však on, kdo jí vezme vítr z plachet jednoduchým prokázáním vlastní náklonnosti vůči její osobě - polibku, pod nímž se jí rozklepou kolena slabostí, až je nucena se jej zachytit za paže, aby se nesesula k zemi. V jejich vztahu platil za dominantnějšího, ač se oba mohli definovat jakožto vlkodlaci, stvoření sama o sobě dravá, hrdá a především nadřazená ostatním, převážně lidem. Nevadilo jí to, ba naopak - milovala každý pocit, když ji bral půdu pod nohama přitáhnutím si ji k sobě za pas či když si chytil její tvář do dlaní, prsty vklouzávaje do světlých kadeří, načež věnoval jejím rtům plnohodnotný polibek, o němž se dívkám snívá ve snech plných romantických gest. Pokaždé, když okusila jejich chuť, toužila si uzmout další kousek, prodlužovat ten nejpříjemnější pocit, jaký kdy zažila. Zahihňá se v momentě, kdy zmíní fíky a snížení možnosti si je dopřát jako odpolední svačinku. "A co kdybychom ony sušené fíky vyměnily za křížaly? Nebo tvarohové buchty? Koláče? Nebo... Cokoliv jiného, co vám udělá radost?" Optala se s očima upřenýma do těch jeho, tak krásných, že odmítala pohlédnout kamkoliv jinam. Opět si vybrala Balduina a jeho štěstí nad svým. Mohla miloval fíky, datle nebo cokoliv exotického, namísto toho se však rozhodla dopřát mu to, po čem bude toužit rytířovo srdce. "Řekla bych, že se obejdu bez nejjemnějších spodniček, drahého ovoce z exotických destinací a šperků s drahým kamením," zlehka jej pohladí po pažích, věnujíc mu veselý úsměv. Jako královnina dvorní dáma musela Její Výsost reprezentovat, jak nejlépe uměla, tudíž to znamenalo investici do róby, ač šatů nenosila tolik a nehrozilo, že by na každý den potřebovala nové, nebo je den co den obměňovala. "A nemusíte se starat o mé odění, sire. Mám toho dostatek a kdyby náhodou, vystačím si s čímkoliv obyčejným. Budu... doufat, že se vám budu líbit i v prostých šatech z hrubé látky a košili, jakou nosí děvečky dole v podhradí." Sotva si tak sebe uměla představit, konec konců by se jednalo o cosi nového, na druhou stranu? Proč by ne.

Zasměje se jeho slovům, zrůžovělá ve tvářích lichotkou, jaká se dobře poslouchá. "Děkuji sire. Matka mi poslala šaty a já bych... Byla bych ráda, kdybyste mě v nich mohl vidět. Přeci jen je to náš slavností den, ač o tom neví celý zámek, ale pouze my dva." Za přítomnosti dvou svědků, kteří odpřísáhnou pravdivost stvrzení svazku manželského před bohem. "Zní to nejspíš rozmazleně, ale ráda bych... Aby věděla, že jsem si je oblékla, ač pouze na krátký okamžik." Bylo už tak trochu jasné, jak jejich svatební den, či spíše večer skončí a Balduin ani Elizabeth se nebudou zdráhat jej poněkud zkrátit ve prospěch svatební noci. Krátce zavrtí hlavou nad nabídkou. "Počkám na vás v kapli. Konec konců si nemohu být jistá, zda bychom vůbec opustili pokoje." Ač pronesla onu myšlenku hravě, stále ještě rudla při zmínce o možnosti stáhnout si jej do postele a užívat si vzájemné blízkosti. Balduin působil hříšně i při své obvyklé zanedbanosti. Pokud by se dal do pucu, jak by to asi dopadlo? "A nebojte, Edith na mě dá pozor. Bude totiž mým svědkem." Nikoho lepšího si nemohla vybrat, korpulentní komorná na ni dávala pozor už celou řádku měsíců a uměla udržet tajemství i před nejvšímavějšíma očima. "Jen prosím... Vraťte se mi brzy," zašeptá na rozloučenou, vtiskávaje mu polibek, načež odběhne směrem ke svým komnatám, sukně se jí vlní u nohou při každém zrychleném krůčku na cestě vstříc šťastným poznatkům z nově nabyté budoucnosti. Uspěchaná, mírně zadýchaná vklouzne do svých komnat v křídle určeném dvorním dámám, načež jí dojde, že prve je třeba nalézt Edith v pokojích určených služebným přespávajícím na hradě, aby byly po ruce svým paním. Po několika jemných pokusech o probuzení, je nucena drobná dívka s obtloustlejší ženou zacloumat, aby ji probudila ze snění, neboť Edith nebyla zvyklá ponocovat. Ta se s hudrováním nakonec přeci jen nechá zviklat a pomůže své paní se obléci do šatů určených na svatbu - v měsíční modři s nazlátlými výšivkami určující jednotlivá stádia luny. Na krk přibude drobný šperk, do vlasů spletených v drdolu ozdobná spona. Netrvalo dlouho a viditelně nervózní, přesto usměvavá nevěsta čekala na oddání v hradní kapli. Na svého vyvoleného, jemuž se rozhodla věnovat osud do dlaní.

Bylo by nemožné ignorovat nervozitu plynoucí z následujícího životního kroku, přímo skoku do další etapy předlouhého vlkodlačího života, jímž byla obdařena. Slovy jiných spíše prokleta, Elizabeth však už mnohokrát ukázala, v jakém smyslu vnímá dlouhý životní úděl spolu s pomalejším stárnutím, které na ní po velmi dlouhou dobu nezanechá jizvy v podobě vrásek a šedivých pramenů ve vlasech. Život ve středověku uměl být krutý, dokazoval svou dominantní pozici na každém kroku, připomínal se drobnými i většími úkony, které zasahovaly do myšlenek každého na hradě, v podhradí, i na nejposlednějšího farmáře v širém okolí. Nikdo si nemohl být jist dalším dnem, rozbřeskem, jehož se nemusel dožít. Bývalá anglická princezna, jejíž kořeny sahaly z matčiny strany ke Španělsku, však dokázala smýšlet jen o šťastných koncích po boku svého nastávajícího manžela - Balduina Phillipa z Artois, k němuž se za krátký čas měla připojit v nově nabyté roli družky, manželky, drahé polovičky. Nervózně si už po několikáté upravovala záhyby na šatech, které jí perfektně padly, obtahujíc ušlechtilou křivku boků a vyzdvihujíc útlost pasu. Do vlasů si raději nesáhla, neboť stačil jeden pokus a Edith jí klepla přes prsty. Nijak hrubě, ač dokázala ubalit pořádnou facku, až se druhý na místě protočil, na druhou stranu dostatečně rázně, aby podobné myšlenky nevěstu opustily. Prudké výdechy střídají pokusy získat trochu kyslíku do plic, načež se po několikáté hryzne do spodního rtu, v obavě věčně skousnutém. Těšila se, třásla se nedočkavostí, v koutku mysli odpočítávala jednotlivé vteřiny, sčítala je dohromady, než se chodbou ozvaly rozhodné kroky nutící drobnou, ač poměrně vysokou dívku, otočit se směrem, odkud se nesly.

Balduin... vypadal dokonale. Možná ne po způsobu urozených princů, věčně upravených jako ze škatulky, s hrdiným postojem po skolení nebezpečné šelmy. Elizabeth brzy zjistila, že tato představa není nic pro ni. Naopak byla pokaždé vděčná Bohu, když si ji přitáhl, vědomě rozhodnutý dát všem najevo, čí tato dívka je, ač klidně ve skrytu temnější z chodeb, kde je nikdo neokukoval. Ani teď tomu nebylo jinak - jedna ruka v pase, až po páteři přebehl slastný mráz pozvolně vzrůstajícího vzrušení, druhá propletená s tou její v mileneckém, romantizujícím gestu. "Už tedy nenamítáte nic proti mému převléknutí se do slavnostního, sire?" Věnujíc mu úsměv si nemohla odpustit tu drobnou, krapet přidrzlou otázku, kdy smích utlumí do jeho rtů vtiskávajících něžný polibek. "Budu to brát jako ano, můj pane. Jedno ano z mnoha dalších." Minimálně jedno je ještě čekalo a jiskřičky zářící v očích nastávající manželky poukazovaly na štěstí z nově prožitého večera. Nehodlala tento krok opakovat, věřila na posvátnost manželskou. Na jednoho muže, který bude hrát v jejím životě roli. Na Balduina a jeho touhu ochraňovat ji, učit novým věcem a udělat šťastnou, jak se sluší a patří na muže čestných mravů.

Netrvalo dlouho a padlo jejich "Ano" stvrzené před bohem i svědky v chrámu páně, který pro ně mnohé znamenal. Pro mnohé zapomenutá kaplička, pro ty dva mnohem víc. Spolu se souhlasem přišel na řadu i prstýnek, opatrně navlečený na prsteníček a polibek stvrzující jejich manželství. "Navěky tvá, v životě, ve smrti, i po ní," zašeptala mu do rtů, načež si ukradla ještě jeden z dlouhé škály, co bude do jejich společné budoucnosti následovat. Radost nešlo ignorovat, ne v jejím případě. Vždyť zářila štěstím, mladá manželka správce královského psince. Vdaná tajně, z popudu, kdy nečekali na nic a rovnou se po hlavě vrhli do nového, pro ně stále neznámého světa. Počkali, než kněz odešel, snažíce se potlačit před svými ovečkami zívání, ač mu to jednou, dvakrát nevyšlo. "Víte, můj drahý... I já pro vás něco nechala vyrobit," pozvedne kukadla od země k němu, načež natáhne ruku k Edith, u níž byla každá cennost v bezpečí jako v nejpřísněji střežené pokladnici. Pokyn následoval pouhým pokývnutím v náznaku propuštění komorné do postele, kam se bezpochyby těšila, utírajíc si slzy dojetí. "Je to... prsten po mém otci, jeden z rodových, které se dědily z otce na syna. Toho se, bohužel, nedočkal. I tak jej nechal vyrobit, tentokrát však s příslibem, že ho jednou dám tomu, komu bude patřit mé srdce, ač... ač by se nejednalo o muže, za kterého se provdám." Její rodina patrně počítala s možností, že si najde případného milence, což by mohlo rozvrátit vztahy v Anglii. Naštěstí se tak nestalo, ač se Elizabeth tvářila maličko pohoršeně nad touto představou. Nikdy netoužila po úpadku ostatních, považovala se za příliš čestnou. "Chtěla bych jej dát vám." Ze sametového sáčku opatřeném jemnou stužkou vyndá jednoduchý zlatý pečetní prsten se znakem se třemi lvi na rádoby rudém pozadí. A uvnitř s pečlivě vyrytým nápisem v latině. 'Ab initio' značící jejich první setkání - od samotného začátku. Speciálně pro něj jej dala zvětšit u zlatníka i přes skutečnost, že jí stál nemalou částku peněz. Pořád to brala jako tu nejlepší investici. "Ráda bych, abyste jej nosil na znamení... že jste součástí mé rodiny tak, jako já vaší. Ač to neznamená, že budeme někdy někomu vládnout. Berte... berte to jako dar, kdy vám moje rodina odpustila hříchy, za které jste se po celou dobu kál."