Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

Odfrknu si a přitakám s letmým úsměvem, stále rozechvělá z pláče. "Nemusím mít pravdu...ale nyní..ji mám.."  Usměji se a setřu si slzy. Vděčně jsem přijala jeho objetí a trochu se uklidnila. přitakám a posadím se s vybídnutím aby se přidal. Odtáhnu si nalepenou látku z ramene a otočím se na něj, když mě upozorní na moje rameno. Vydechnu a sklopím oči. "Není mi na omdlení..ale..." Odmlčím se s těžkým srdcem. "To zranění je to nejmenší...nehojí se...ale..." Prohrábnu si vlasy a promnu si čelo ustaraně. "Problém je ten, že po tom zásahu...jsem přišla o veškerou moc...něco ji buď vysálo nebo ji blokuje...a já nepřišla na to co...byla to ta zbraň, trochu se obávám, že ona bitva měla jen jediný cíl...a to tento..proto se tak rychle stáhli..." Polknu s výrazem, který nevěstí nic dobrého. "Něco mi říká že přijdou, ještě tvrději a ve větším počtu...někdo..někdo musel vynést informace..." V očích se mi objeví slzy, protože moje nejhrůznější představa je, že tím kdo to udělal byl Malakai. Ten kterému jsem opět uvěřila, něco uvnitř mi říká, že to není možné, ale proč by utekl? Před bojem? Proč b odjel bez rozloučení?

Snažím se po chvílích slabosti, která přišla jen díky přítomnosti člověka, kterému bezmezně věřím, soustředit na jeho slova abych zase nahradila citové vypětí s čistým rozumem. Přitakám na jeho slova a zamračím se. "Co za zrůdy zotročí vlkodlaky tak, že přijou téměř o všechen rozum?" Zavrtím hlavou abych setřásla ty chmurné myšlenky. "Nevím ale jak mu pomoci...bez své moci..nevysvobodí jeho mysl od znamení..." podívám se bezmocně na Einara a čekám, zda má v záloze něco jiného. Až nyní vidím jak moc a naivně jsem se spoléhala na svou moc, aniž by mne kdy napadlo, že někdy mohu být bez ní. "Musím to zvážit...co s ním ono znamení dělá? Je nebezpečný?" Zeptám se Einara a vstanu abych pročistila mysl přecházením po místnosti a upíjením z poháru. "Vidím v tvých očích , že to není to jediné co máš na srdci..." Pokynu mu aby pokračoval, není potřebné abychomse schvávali za nějaké jinotaje, bez znalosti všech faktů nemohu zhodnotit situaci a tím jemu i nebohým vlkodlakům pomoci. Rozhodně neplánuji popravovat po stovkách všechny, co měli co dočinění s Normany. Nebylo by poprvé co by se část vojska nepřítele přidala na naši stranu. My totiž své lidi nemučíme, my chceme jen klid a svobodu. Což Normané očividně v potaz neberou, jejich snahy jsou všeobecně vedeny a řízeny strachem.

Už dávno měl pořídit pohodlnější a větší postel namísto svého starého kavalce. Tvrdá pryčna byla možná dobrá na záda, leč je princezna se mnohdy budila poněkud rozlámaná, zatímco velikost byla sice ideální pro zamilované páry, oběma však trvalo, než se uvelebili a našli si dostatečně útulná spací místečka, což bylo občas velice náročné vzhledem k tomu, že Balduin si v bůh ví jakém věku zvykl spát na břiše a při dlouhodobějším soužití namísto pár společných nocí se tento zvyk začal projevovat velmi živě. Elizabeth mu sice mohla spočívat spokojeně na hrudníku natažená podél jeho boku, ať už nahá nebo oděná – většinou však to první, pokud nebyli příliš unavení na jakékoliv hrátky – ale Balduin se běžně budil opět na břiše, ač stále jí poblíž – obvykle měl aspoň ruku diagonálně přes její torzo, tvář natočenou jejím směrem a mnohdy se též bradou či rty dotýkal jejího ramene. Ani dnes v noci tomu nebylo jinak, snad jen s tím rozdílem, že jej neprobraly první sluneční paprsky, které se draly oknem do místnosti, nýbrž tlumené kňučení, kníkání a ňafání z vedlejšího prostoru kotců pár hodin před východem Slunce. Svou drahou jemně políbil na odhalenou kůži ramene, než od ní opatrně vstal, dávaje dobrý pozor, aby ji zbytečně neprobudil ze sna. Natáhne na sebe alespoň kalhoty, které přepáše holým opaskem beze zbraně, zapálí svíci o dohasínající uhlíky v krbu a nabodne ji na kovový svícen, než následně opustí jejich společnou ložnici i komnaty celkově, míře ke kotcům, které patřily jeho – nebo ještě lépe řečeno královniným – psům. S obuví se neobtěžoval, hned tedy ucítí chlad kamenné podlahy a vzápětí i pichlavé seno. Svíce položí na podlahu o kus dále, aby nebylo v dosahu suché slámy či čehokoliv hořlavého, kdyby jí náhodou nedopatřením shodil, neboť si nehodlal své miláčky upálit za živa – a spolu s nimi pravděpodobně svou manželku. Krom toho přes otevřené okenice krásně svítil i pomalu ustupující měsíc.
Podobnou chvíli očekával již poslední tři dny, jednalo se jen o otázku času, kdy začne březí fenka bígla rodit na svět malá, slepá štěňátka. Už dávno jí tedy stihl vybudovat samostatně ohrazený kotec, aby měla dostatečný klid od všech ostatních psů, zrovna tak ji šetřil venku a nezatěžoval je výcvikem tak jako ostatní ze smečky. Balduin se snažil celý královský chov regulovat, podle hárání tak obvykle rozděloval psy a feny od sebe, aby brzy obyvatele hradu čtyřnozí miláčci nepřeválcovali, avšak přidat k ostatním tři čtyři vrhy ročně se ukázalo být dobrým nápadem – řada štěňat se podobně jako lidské děti nedožila dospělosti kvůli nemocem, staří psi rovněž umírali a sem tam se vyskytly nějaké hloupé nemoci – jen dva dny zpět musel jednoho ze psů utrácet kvůli strnulosti šíje (později nechvalně známému tetanu). Stejnou fenku vybral již minulý rok, tolik se o ní tedy již neobával, což se naštěstí ukázalo jako správný kalkul – v době, kdy k ní přiklekl, měla u bříška stočených jich šest maličkých uzlíčků, co tichounce kníkali, zatímco je maminka v pauzách mezi jednotlivými štěňaty pečlivě a láskyplně čistila jazykem. Nakonec k nim přibyly ještě další čtyři kousky, aniž by Balduin musel nějakým způsobem zasahovat či maličkým dopomáhat svými zásahy na svět, stačilo pak jen unavené fence donést čerstvou vodu a trochu žrádla na přilepšenou alespoň pro tenhle jeden den. „Hodná holka… Šikovná…“ broukne k ní tiše, drbaje jí za oušky. A to chudák netuší, že ta nejhorší práce teprve přichází – jak naučit svá štěňata být opravdovými bíglaty.

Aniž by fenku či štěňata více rušil, stejně jednoho druhém velice zběžně zkontroluje. NaNo větší zkoumání bude čas bezesporu ráno - a zrovna tak světlo - nyní ho však zajímaly jen ty nejpatrnější fyzické deformace, které se mohly udát, nebo fakt, jestli se nějaké štěně nenarodilo mrtvé. Zdálo se však, že všichni drobečci na svět přišli zdraví, odhodlání čelit novým psím dobrodružstvím po Balduinově boku. A snad též se jim tentokrát poštěstilo i z vůle Boží jakožto náhrada za psa, kterého musel před pár dny utratit, aby se nadále zbytečně netrápil. Nemohl se bránit, aby na rtech nevyčaroval šťastný, vlastně i něžný úsměv - kdo by se také divil, své psy vřele miloval a pečoval o ně. Stačilo se podívat do těch hnědých kukadel, kdy mu opláceli lásku a hleděli na něj s bezbřehou věrností - vlastností, kterou neoplývali ani mnozí lidé. Elizabeth slyšel přicházet, uši měl odjakživa dost citlivé, počkal však, než za ním přijde, aby příliš hlasitým hovorem nerušili ostatní obyvatele kotců, přestože tise se bezesporu při pachu i hlasu svého pána již dávno probudili. "Zítra bude... Jen se musí prospat a odpočinout si." Znova podrbe vyčerpanou bíglici za uchem. Vedla si vážně víc než dobře. "A maličcí jsou v pořádku. Myslím, že se všichni narodili zdraví." To sice ukáže až čas, stejně jako které štěně bude nejslabší a tím pádem si bude muset nejvíce probojovávat životem. Až nyní se na Elizabeth otočí. Vypadala trochu jako divoženka. S rozpuštěnými, díky spánku rozcuchanými vlnkami, ve vysokých botách a jen lehkém přehozu. "Nechtěl jsem tě probudit, promiň..." Ale možná se tomu nebránil, ačkoliv mu bylo jasné, že ráno budou díky tomuto nočnímu překvapení pořádně unavení. Její sladká bázlivost byla k nepřehlédnutí, když se ostýchala k němu jen přistoupit a stále si držela notnou vzdálenost. Stále jí vykal v přítomnosti jiných či obecně na veřejnosti, v intimních chvílích, či vsaktak sdíleli jen mezi sebou a kdy si byli obzvláště blízcí, přecházel zcela automaticky na tykání, aniž by to znamenalo jakékoliv znevážení nebo absenci respektu. "Klidně pojď za mnou. Nemusíš se bát. Když jim neublížím já, sotva bys mohla ty, dráha..." jemně ji pobídne, aby zahodila všechny obavy. Elizabeth tvořila jeho lepší já zrovna jako to něžnější - vzhledem k jejím drobným packám a vybraným způsobům to nebyl žádný div, Balduin se vedle ní mohl cítit tak akorát jako trhan a nevychovaný buran, neb své dobré mravy pravděpodobně z velké míry zapomněl někde ve Svaté zemi. Zdálo se však, že Elizabeth mu promine i tento prohřešek, ztracený mezi jeho ostatními hříchy. Jakmile - a pokud - si klekne k němu a k bíglům, ochranitelsky jí položí ruku na bedra též ve znamení, že je opravdu všechno v naprostém pořádku, zatímco ji palcem jemně hladí po pokožce pod vrstvou přehozu i jeho košile. "Popravdě jsem přemýšlel, že by sis jedno mohla vzít. Co říkáš?" Obrátí se na ni. "Mohla bys ho vycvičit podle svého, byl by s tebou... Teda s námi. A dělal by ti společnost, pokud bych musel pryč." Oba věděli, co tím myslel. Nikdo v Ingu nevěřil, že je válka již za nimi a že je dobojováno. Balduin vlastně i přes svůj slib Bohu začal uvažovat na týdenním cvičením a trénováním s mečem, aby si znovu osvojil sebejistotu v boji. Nyní už měl povinnost bránit daleko víc než jen království.

Tlumeně se uchechtne, když se mu milá Elizabeth začne omlouvat a navíc se ještě upravovat. Mohl jí tisíckrát dokola a dokola opakovat, že pro něj bude navždy tou nejnádhernější bytostí, kterou kdy spatřil, ale ona se vedle něj stále bude cítit nejistá ve snaze pro něj být ještě krásnější. Přitom se ani nemusela příliš snažit – stačilo, že existovala. Jejich intimní soužití měl rád též proto, že si nemuseli na nic hrát, ráno se budili stejně rozcuchaní a rozespalí jako každý jiný člověk, poznali též své lidské stránky, veškeré chyby i nedokonalosti. Balduina? Toho to sotva mohlo odradit, snad jen poznal, že jeho milovaná je skutečně žijící osoba, kterou si nevysnil, neb i Elizabeth měla své drobné chybky. Třeba tu věčnou starostlivost, ač tu považoval za sladkou. „Sluší ti to. Jen pojď za mnou…“ pobídne ji znova, aby si nadále nedělala s ničím hlavu a neostýchala se. Nevadilo mu to. Ani trochu. O to víc se jednalo o připomínku, že je jeho. Možná se to ve středověké společnosti zrovna nenosilo, nyní zde však byli sami a Elizabeth byla jen pro Balduinovi oči. Jako jejího manžela jej těžko mohly pohoršit štíhlé dlouhé nožky, jejichž bělostná pokožka prosvítala skrze župánek, či relativně odhalený výstřih. „Slyšel jsem ji,“ přitaká. Jak by také ne, měl uši poctivě našponované a poslouchat každé šustnutí právě v očekávání tohoto momentu, kdyby se náhodou objevily komplikace a fenka potřebovala jeho pomoc, což se však naštěstí nestalo. „Není to ničí chyba, maličká…“ pronese pobaveným tónem, aby ji uklidnil. V tomhle byla zvláštní – popravdě měl obavu, že na ni někdy někdo v životě byl jednoduše zlej z vlastního vrtochu, neboť Elizabeth měla ve zvyku omlouvat se i za ty nejmenší maličkosti, za které by se na ni nikdy nezlobil. Netušil, kde se naučila očekávat hněv v naprosto standardních situacích, které bylo možno vyřešit hravě s klidem. Dotyčnému by zakroutil krkem. Vzhledem k tomu, že netušil, o koho se jedná, musel se smířit s neustálým ujišťováním, že od něj podobnou reakci čekat nemusí. A že bude naopak rád, pokud jej třeba neočekávaně překvapí v psinci nebo naopak najednou zjistí, že jí povinnosti váží někam jinam a oni se tak ochudí o kousek večera. Měli na sebe celý život. Balduin doposud prakticky válčil – jednou ve skutečném boji, podruhé se samotou. Když mu ji seslalo na zem samo nebe, nehodlal si zničit možný ráj na zemi hádkami. A v tuhle chvíli rovněž děkoval Svaté zemi, neb ta silně posunula jeho trpělivost i škatulku věcí, co mu vadily.
„Víš, že bych je nikdy neohrozil,“ odvětí na její obavy. Kdyby si myslel, že to fence může uškodit, nikdy by jí nedovolil setrvat a raději by Elizabeth vzal zpět od ložnice, aby měla bíglice klid. Věděl ale, že bude v pořádku a není tedy nutné odcházet – vždyť stejně nesetrvají dlouho. „Jen dej pozor na tu svíčku…“ upozorní jí měkce, aby se jí nedopatřením nepovedlo převrhnout svícen. Sic ho položil relativně bezpečně, nepotřeboval riskovat a zkoušet, jestli se opravdu trefil na dostatečně vzdálené místo. „Ne teď. Až dostatečně vyrostou. Pak se jich ještě rád zbaví,“ podotkne s drobným úsměvem, aby svou drahou uklidnil, že fenka to určitě bez problému přežije. „Divil bych se, kdyby byl tak poslušný jako ostatní…“ odvětí poněkud suše, leč s náznakem láskyplnosti v hlase. Věděl, že Elizabeth si mnohdy myslela o jeho výchově své, na druhou stranu se mu nikdo nemohl divit. Měl na starosti celou smečku, která musela fungovat na jedno zapískání, aniž by se rozhodla řídit jakožto skupina sama bez Balduina. Dával si tedy velký pozor, aby jej každý ze psů poslouchal na slovo, ač i jeho mrzelo, že to mnohdy znamenalo, že musel některým jedincům zlomit pevný psí charakter, aby je donutil se poddat. „Byl by tvůj. Takže až by natahal ťápoty do postele, ty by sis s ním musela poradit.“ Ukázat mu, že tohle teda ne, přestože… nu, nebyl si zcela jistý, že by to dokázala udělat. A to, že případný pes se jim bude plést do postele? Jsou věci, o kterých si ani nedovoloval pochybovat.
„Možná to všechno vidíme jen černě. Možná… tady budeme moci zůstat.“ A oni odejdou. Zněl naivně, věděl to. Normany znal, vždyť po jejich boku bojoval ve Svaté zemi u Jeruzaléma, u Jaffy – nevzdali se. Ne, dokud města nepadla. A to hovořil o zemi, která byla daleko, daleko za mořem. Irsko bylo oproti ní prakticky za rohem, snadno podmanitelné, snadno ovladatelné. Nikdo z obyvatel Ingwirthu však nechtěl dát nikomu nic zadarmo – a už vůbec ne svůj vlastní domov. Pohlédne na ni, když jej vezme za ruku a přitiskne ji ke svým rtům. Vážně ji miloval. Celým srdcem, což si plně uvědomoval. Pro její povahu a ano, i pro její vzhled – čokoládové oči, možná trochu výraznější nosík, jemné rty. Měla ho ve svých sítích, on by se nikdy nesnažil osvobozovat a ona? Ona to ani netušila. „To… vlastně není špatnej nápad. Místo bych pro něj našel, ale s tebou mu bude líp.“ Ti slabší byli jednoduše vždy náchylnější, protože nedokázali držet krok. Balduinovi bylo líto každého takového tvora – ale s množstvím, které měl na starost, jednoduše nemohl brát ohledy na zcela každého jedince úplně. Smečka část z nich ochránila a pomohla jim. Část z nich ale stejně vždy byla mimo, neb mnoho slabých jedinců nikdy nesvědčí žádnému společenství. A přitom stačilo trochu víc péče, na kterou Balduin individuálně neměl čas, ale kterou by mu mohla zaopatřit právě Elizabeth. „Hlupáčku…“ osloví ji tehdy, když pronese své přání. Natáhne k ní ruku, kterou jí položí na tvář, aby si vzápětí uloupil jeden polibek na rty. A ten druhý zas vtiskne láskyplně na čelo. „Tys mi dala daleko víc. Domov, pro začátek.“ Měl se kam vracet. Takové místo již neznal velmi, velmi dlouhou dobu. Vzápětí však krátce zaváhá, na jazyku téma, aniž by si byl jist, jestli ho má nakousávat. Bylo pozdě – na druhou stranu se nyní zdála být perfektní příležitost. „Měli bychom je nechat, hm? Jít do tepla. Ať nepromrzneš.“ Z kamenných zdí šel vždy chlad a Elizabeth se jednoduše zdála tak hrozně křehká.