Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

„Tím pádem je zbytečné se omlouvat, protože to stejně uděláš znova,“ praví měkce, snad si i z mladé dívky trochu utahuje. Nevadilo mu to, což je důležité opět podotknout – snad jej jen trochu mrzelo, že má obavy ohledně takových maličkostí, které pro Balduina takřka neexistovaly. Uvědomoval si totiž, že si ji nezaslouží, byla pro něj příliš dobrá ve všech směrech – postavením i srdcem. On se tak mohl považovat za velice, velice šťastného muže, že i přes jejich neveselou minulost, co se datuje hluboko do minulosti, se za něj rozhodla provdat. A co víc – dělala všechno proto, aby byl šťastný, usínal uvolněný a klidný po jejím boku, ať to znamenalo, že mu dovolila se po dlouhém dnu přitulit, zabořit nos do jejích vlasů, či ji slastně pomilovat a upadnout do spánku znaven rozkoší z jejího těla. Dala mu mnohem více, než si kdy zasloužil. „Vážím si toho. A především si vážím tebe, Elizabeth. Jen chci… hm… abys věděla, že se nebudu zlobit. Ne, když mě v noci probudíš nebo se zakoktáš ohledně nějakých maličkostí. Kromě toho, to tys byla ta dívka, která se mou nabídku nezdráhala přijmout, přestože jsem neměl moc co nabídnout.“ Nemohl jí dát život v pohádkovém zámku, bohatý titul, nemohl jí dát ani honosné zázemí. A přesto si nestěžovala – dál s ním spávala na pryčně, ač by jí její starý pokoj byl bezesporu k dispozici, zvykla si na jeho styl života a přijala ho za svůj. Něco takového by neudělala každá. Troufal si dokonce tvrdit, že něco takového by udělala jen valná menšina dívek. „Elizabeth…“ vysloví její jméno s mazlivým tónem a jistou pobavenou schovívavostí, jako by téměř nechápal, že o jedné jediné věci pochybuje. „V mých očích jsi byla tou nejkrásnější ženou od první chvíle, kdy jsem tě spatřil. Ne nutně kvůli vzhledu…“ Protože ten se stačil proměnit. Nestěžoval si. Ani trochu. „Ale protože… je na tobě něco úžasně laskavého, milujícího a živého.“ A co víc by Balduin po takových letech samoty mohl v ženě hledat, než přesně tyto vlastnosti. Možná si to nalhával, možná… možná dřív toužil po něčem úplně jiném. Ale nyní na tom již stejně nezáleželo a on měl vše, co kdy potřeboval, právě v jeho drahé Elizabeth.
„To je,“ přitaká souhlasně na její slova s dalším pohledem na bíglici, která mohla být sice vyčerpaná, ale přesto se jala pečlivého opečovávání svých maličkých, dokud nebyli úplně čistí. Roztomilí válečci, mnozí z nich již nyní tříbarevní, ačkoliv bylo nepochybné, že postupem času ztmavnou, přičemž byli menší než dlaň, kam by se pohodlně naskládali tři. Balduin je nyní však nehodlal trápit raději je nechal u matky. „Neboj se. Budu na ni opatrnější, dokud ti malí nebudou dostatečně velcí, aby se o ně přestala starat. Do té doby bude mít jiné povinnosti.“ A jiný, daleko mírnější režim, kde první týdny stejně stráví zejména v kotci, aby se mohla o maličké starat. A pak? Nu, naposled byla poměrně ráda, že ji po týdnech polehávání konečně vzal s sebou ven. Bíglové byli nakonec velmi aktivní psi, kterých bylo neustále všude plno. „Hm… Vážně? Tak to jsem zvědavý.“ Přistoupí na její hru ohledně výcviku jejího budoucího společníka. Nepochyboval o ní, psa bylo skutečně možné vychovat i jinak – pokud ovšem nevytvářel součást sebevědomého a tvrdohlavého celku smečky a ona jen a jen na něj měla čas. Copak by se tomu však mohl bránit? Nikdy mu nešlo o víc, než aby byli jeho miláčci spokojení. Nepochyboval o to, že s Elizabeth bude.
Přitiskne ji k sobě, když se k němu stolí, paži obtočí kolem jejího těla a vtiskne jí drobný polibek na spánek. „Vím. Ale věř mi, že dokud mě zde budeš čekat, vždy se za tebou vrátím, má paní. Za každých okolností.“ I kdyby jí měl zemřít v náručí, pokaždé se pokusí dovléci domů, bez ohledu na zbídačení. Z posledních sil, z poslední vůle. Tak daleko to snad však nedojde. Žili však v kruté době, co jiného od ní očekávat? Na výběr jejího jména pro fenku přikývne. Po té, co praví oslovení pro psa? Zůstane na ni chvíli prostě jen koukat, než se mu koutky úst zvlní nahoru v drobném úsměvu. „Přesně kvůli tomuto… Těmto chvílím, vím, že jsem si vzal tu nejkrásnější dívku široko daleko.“ Zvedne k ní ruku, hladě ji po tváři. Nikdy jej nepřestala udivovat – a to i tehdy, kdy si myslel, že ji již více milovat nemůže.
„Vím, pamatuji se.“ Nad vzpomínkou se uchechtne. Tehdy se v její přítomnosti cítil neuvěřitelně nejistě a neohrabaně, nevěda, co by měl dělat a kam uhnout s očima. Ač se tedy snažil být gentleman, párkrát neuhnul – ne hned v dané sekundě, snad jen o chvilinku později. Smilstvo – jeden ze smrtelných hříchů. „Hned za tebou přijdu,“ přitaká souhlasně, polibek jen o chvilinku protáhne, zadržuje jí jemně za loket. Až poté ji propustí, aby se mohla odebrat zpět do svých komnat. Balduin ji velmi brzo následuje, svícen přirozeně vezme sebou, nechávaje psy a hlavně fenku se štěňátky odpočívat, zatímco zamíří za svou milou. Svícen položí na stůl, ale ještě předtím pomocí něj zapálí tři další knoty na třírameném dřevěném svícnu na stole. Až tehdy k ní přistoupí, na rty jí vtiskne sladký, dlouhý polibek – co však přeruší, moc dobře si vědom toho, že kdyby takhle ještě chvíli pokračovali, mnoho toho nevyřeší. Z jejích beder tak rukama postupně sjede na její předloktí a v jemném doteku až k packám, s nimiž proplete prsty. Jeden pár spojených dlaní si zvedne ke rtům a na hřbet ruky jí vtiskne něžný polibek. „Mluvil jsem s pár… hm… osobami. Ohledně našeho prokletí a možností mít děti.“ Když zjistil, že zde byly páry podobné jim, které nakonec měly šťastné děti, ulevilo se mu. Cena byla však mnohdy vysoká. „Předně chci, abys věděla, že kdybych měl volit mezi životu s rodinou a života s tebou, aniž bych tě ohrozil, bude to vždy to druhé. Trvalo mi dlouho tě najít, déle, než trvá lidský život. Nedovolím, abych o tebe přišel. Ale… je zde možnost. Myslím mít rodinu. Chceš… to slyšet? Nebo mám počkat do rána?“ Tušil, že jí to bude zajímat. Jen jí nechtěl zbytečně držet vzhůru.