Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

"V tom případě bych se musela zlobit za spoustu dalších věcí," podotkne s drobným úsměvem, co jí vždy tolik slušel, jen poslední dobou nebyla příležitost jej uplatnit. Balduin měl v lecčem svou hlavu a nedbal na jisté drobnosti, které se příčily Elizabetině výchově. Bahnem obalené boty se daly počítat za jeden bod, dalším byly často odhozené svršky, neuklizené nádobí, nedopitá číše vína či medoviny, kapky, co se tvořily v louže, když si ráno či večer oplachoval obličej a krk. Spousta drobností, které tolerovala, aniž by k nim kdykoliv cokoliv řekla, podala námitku, nebo si jen tiše povzdechla v prostém nesouhlasu. Takto je přecházela s jemným úsměvem, co jí pokaždé rozzářil tvář a lehkým pokýváním hlavou na znamení, že si je vědoma této maličkosti a přesto na ni nepoukáže. Balduin už byl zkrátka takový a bylo by hloupé mu připomínat, že je také jenom člověk a nikoliv vysněný rytíř bez jediné chyby.
Navzdory jeho slovům si dovolí zavrtět hlavou v nesouhlasu. "Já jsem matka, Balduine. Já ho nosila pod srdcem. Já ho měla ochraňovat. Nedokázala jsem to. Selhala jsem," vydechne tiše v odpovědi, zatímco se pokoušela zadržet pláč deroucí se jí do očí. Nenáviděla se za ty chvíle opakující se bolesti ze ztráty vytouženého potomka. Jenže taktéž odmítala, aby se podobnou myšlenkou trápil její milovaný manžel. "Jak bych pak mohla být dobrou matkou, když nedokážu ochránit něco tak maličkého? Tak křehkého?" Čím více se pokoušela nalézt odpověď na svou otázku, tím hůř snášela rozmazanou představu rodičovství. V koutku duše se ubíjela pokaždé, když zahlédla matky se svými ratolestmi. Když jí dvorní dámy a místní šlechtičny oznamovaly radostnou novinu očekávání potomstva, cítila prázdnotu ve vlastním bříše. Snažila se usmívat, gratulovat jim, přát vše nejlepší do budoucna, na druhou stranu toužila zažít to samé - aby i jí někdo dával rady, těšil se z jejího štěstí a pomáhal jí s prvními krůčky v neznámém to světě. "Občas... závidím těm dívkám, které se stanou matkami, Balduine. Nemohu si pomoct, zžírá mě to. Vím... vím, jak se snažíš noc co noc a děláš vše pro to, abych s tebou otěhotněla... Jen... jen nechápu, proč nám náš Pán nedopřeje dítě, za které se modlím večer co večer...," se smutkem v očích vydechne, než se mu zhroutí do náručí plakajíc nad vidinou nenaplněného svazku manželského. "Možná mne Bůh trestá za nedodržení odříkání, když jsem s tebou ulehla před svatbou..." I tato možnost ji napadla a doléhala na ni čím dál tím častěji. Bránila se jí, ale co když to byla pravda? Co když je Bůh nechtěl podarovat dítětem z tohoto důvodu?
Zavře oči při vidině Balduinova zmučeného těla, jak zkrvavené leží kdesi na bojišti. "Prosím, neslibuj mi nic z toho. Když... Když by ses nevrátil, vyčítal by sis to před smrtí..." Nechtěla, aby se sám trestal na bitevním poli, jímž se možná stane přímo samotný hrad. Zničeně vydechne, než se k němu přitulí, hledaje útěchu v jeho náručí. "Kolik času nám zbývá?" Děsila se toho čísla, zároveň ho potřebovala znát. "Kolik, drahý? Nechci promarnit jedinou chvíli a pak si po zbytek života cokoliv z toho vyčítat..."

Byla náhoda, že na uslzeného vzlykajícího chlapce u jedné z bočních bran hradního opevnění narazil zrovna on. Kdo ví, jak dlouho tam hnědovlasé, zelenooké dítě sedělo schoulené do malého klubíčka, zatímco vykulenýma ustrašenýma očima pozorovalo všechno dění okolo sebe. Procházející vojáky, prosté obyvatele, kteří spěchali domů, jezdce na koních, jež kolem bezmyšlenkovitě procválali, aniž by pohlédli na zem. Ani Balduin by dítko sám os sebe nepostřehl a namísto zastavení by ryzou klisnu hnal dál, utahaný po celém dni stráveném mimo dva pokoje, které byly jeho domovem - a co víc, strávené mimo náruč té, které miloval. K tomu, aby přestal ignorovat své okolí, jej donutili dva mladí bíglové, které se rozhodl vzít sebou, když se oba dva psi sebevědomě vydali směrem k chlapci a začali jej oňufávat, očichávat. Ani ne tak v touze se pomazlit, jako spíše rozeznat, co je to za bytost - a dost možná, protože sám voněl po psovi, což Balduin zaznamenal až později, ale v aktuální chvíli se chlapec psů nebál, což o něčem také vypovídalo. Až tehdy jej Balduin postřehl. Obecně vzato mu do toho nic nebylo, chlapec nebyl jeho povinnost - ale byl rytíř. Kdysi dávno, když to ještě nemyslel zcela vážně, slíbil, že bude ochraňovat slabší, chudší, ty, kteří jsou v nouzi. Nebylo pochyb o tom, že klučík by se snadno mohl zařadit do všech tří kategorií. Původně jej chtěl jednoduše odvést domů, zpět k rodičům. Klučina byl sice malý, Balduin - který ale neměl příliš zkušeností s dětmi - mu tipoval něco mezi druhým a třetím rokem, přesto však dokázal přiškrceně a trochu zmateně říci, že místo, kde bydlel, je prázdné. Že se před několika dny probudil a jeho rodiče ani starší sourozenci nikde nebyli, včetně pejska, kterého měli. Že na ně čekal, ale nikdo se nevrátil.
Nebyli první. S hroznou, která nad městem visela, se nesmířila řada obyvatel Ingwirthu, někteří dokonce tak, že se rozhodli uprchnout a skrýt se v lesích, kde naivně chtěli přečkat celou krizi. Podobný život, napůl divoký a civilizovaný, mnohdy bez zajištění střechy nad hlavou byl těžký i pro dospělé, natož pro malé dítě. Jeho rodiče se tak dost možná rozhodli, že by jim malé dítko bylo přítěží a opustili jej. Netušil. Chtěl to zjistit. Ale do doby, než si bude jistý, nehodlal chlapce, jež se představil jako Liam, nechat na ulici hladovět a mrznout, zvlášť, když se po malých krůčcích blížila zima. Po slibu, že ho vezme do bezpečí a do tepla, k němu dokonce sám Liam natáhl malé packy - nejspíš ochotný důvěřovat již absolutně každému. Vzal jej tedy do náruče, uzdečku klisny do druhé ruky, míře směrem k bráně. Normálně by se o klisnu postaral, dnes však požádal jednoho z podkoních, aby ji odstrojili, vytřeli a ustájili, zatímco Balduin i se psi si to již v další chvíli rázoval směrem ke královským psincům a též příbytku, který sdílel spolu s Elizabeth. Nepamatoval si, jestli mu jeho drahá říkala, kam všude se dnes chystá a pokud vůbec někam, doufal však - a upřímně tomu i věřil - že chlapce pryč nepošle, což sice vyvolá pár změn, ale žádnou takovou, aby ji nedokázali překonat. Povelem usměrní psy do kotce, až po té otevře dveře do jejich komnat. "Má paní?" promluví již od prahu. Oheň sice hořel, ale zdálo se, že v obytné místnosti nikdo nebyl - dveře do ložnice byly však pootevřené.

Každý den dopadal na její ramena se stále ničivější silou, srdce se chvělo stihomamem překračujícím veškerá chápání. Noční můry otravovaly sny jedem, před nímž nebylo úniku, zpocená se budila noc za nocí. Rostoucí šok skrývaný do té chvíle za oříškově hnědýma očima se změnil ve štkavé vzlyky doprovázené marnými pokusy utlumit jejich sílu do dlaní či polštáře drženého u úst. Nikdo netušil, kdy pohroma udeří na jindy tak klidné království plné míru a pochopení vůči všem rasám, tolerující každého obyvatele, ať už jeho minulost připomínala tragický román či krvelačný příběh plný touhy po smrti. Děsila se té chvíle, kdy hlásné trouby zburcují lid do zbraně a láska jejího života se vydá chránit jejich současný domov před imperátory, kteří si ho nárokovali, aniž by pohlíželi na další strany. Už jednou byla vyštvána ze svého domova, Anglie, zemí předků, jejichž krev jí kolovala žilami. A teď? Měla snad přijít o další? Ztratit další část sebe?


Podobné úvahy doprovázely Elizabeth na každém kroku, povětšinou mířícího k hradním oknům či hradbám, odkud mohla sledovat signály z blízkých vesnic. Kouř vznášející se k oblakům by jistě vyzradil tajemství o útoku Normanů, k nimž, bohužel, patřila. Svou krev, své předky nezapřela, ani titul, jehož se sice vzdala, přesto nikdy ne nahlas před ostatními - pouze před Balduinem. Přestala být princeznou anglickou, zády se odvrátila ke kořenům. A ty se jí nyní rozhodly bodnout ostře řezanou dýku do zad. S hlavou sklopenou tak sotva vnímala ztenčující se počet královniných dvorních dam, mnoho jich na hradu v Ingwirth holdu pobývat nezůstalo, kdo mohl, spakoval se a odjel pryč za příbuznými. Možná vyjednat mír a ušetřit pár hlav na krku, možná zradit své blízké pro vlastní prospěchářství. I ji samotnou kolikrát už napadla myšlenka vlastní rezignace, vydání se do rukou Normanů. Zachránila by tím někoho? Sebe sotva, věděla to. Nemalovala si budoucnost dvakrát růžově, moc dobře znala odpověď na otázku, jak se zachází s válečnými zajatci. Jako žena by byla několikrát znásilněna, pravděpodobně i zbita, držena o hladu, dokud by se nezbláznila nebo nezemřela. Žádný potomek krále Richarda znamenal vítězství pro stranu anglické koruny. A přijít na to, že v sobě ukrývá tajemství vlkodlačí kletby? Pravděpodobně by ji veřejně popravili jako čarodějnici, děvku ďáblovu.

S myšlenkami na osud plný krve se zdržovala akorát v blízkosti královny Jasmine, knihovny, kde beztak nečetla, pouze nemá opětovala pohled hustě popsaným stránkám. A komnat sdílených s Balduinem. I dnešním dnem se nic nezměnilo - drobná, útlá dívka seděla ve výklenku, pozorujíc čokoládovýma očima dění venku. Lidé panikařili, čtvrtina domů se vyprázdnila ze strachu z blížícího se nájezdu okupantů. Tam, kde dříve stával stánek oblíbeného pekaře, po jehož koláčích se mohla utlouct, zely dřevěné trosky pošlapané šíleným davem. Z bezpečnosti se zdržovala pouze mezi hradními zdmi, už ani nechodila ven - a pokud, pak pouze na nádvoří, kde se zvýšil počet tréninků královnina vojska. Čas od času vídala mezi nimi i Balduina procvičujícího své skilly s mečem, nikdy však nevydržela dlouho pozorovat jeho um. Pokaždé se jí do mysli vehnala představa, že každý z těch chvatů může být jeho poslední. Uplakaná proto urychleně opouštěla tréninkové prostory, vraceje se do chladných hradních chodeb, nikdy ne přímo do jejich společného domova - to aby ji nenačapal se slzami v očích. S tichým, smutným popěvkem na rtech roztržitě přeskakovala očima z jednoho obyvatele podhradí na druhého, jejich tváře rozplývaly slzy deroucí se do očí. Jak dlouho bude moci žít zde ve svém pohádkovém zámku? V rodině, která ji přijala takovou, jaká byla? Která ji milovala? Podobné úvahy přerušil Balduinův příchod. Ruka instinktivně zakryla veškeré stopy po pláči, druhá ihned uhladila záhyby šatů. Jako by snad mohl poznat, kolik hodin zde proseděla v příšeří pokoje bez toho, aniž by zapálila knoty svíček. "Jsem tady, omlouvám se. Královna má audienci a nechtěla být rušena. A já... netušila, kam mám jít." S ostatními dívkami na postu dvorních dam se nedružila už tak jako předtím, zbyla jich jen chabá hrstka a jak se zdálo, i ty postupně opustí hrad v nejbližších dnech. "Máš nějaké... Nějaké..." Bála se to slovo pronést, pokaždé se zadrhlo v krku. Namísto toho pootevřela dveře, aby se mohla se svým manželem přivítat. "Je něco... nového?" Sama cítila, že zní vyděšeně - aby také ne. Nepřátelská armáda se jistě blížila a brzo stane před hradbami. Teprve až tehdy zvedne pohled, ihned zaražený přítomností někoho nového v Balduinově náručí. "Kdo... kdo je to?" Šok, nejistota, prvotní zhrození - to vše se ozývalo v jejím hlase v jemných náznacích. "Drahý?" Zoufalství si vyrývalo cestičku dívčiným hrdlem při pohledu na malého chlapce držícího se Balduina kolem krku. Zdálo se to tak sobecké, tak špatné, když jí první možnost vytanula, že je toto dítě Balduinovým potomkem? 

Nikdy neuměla vepsat do tváře chlad, odtažitost či hranou formu emocí, taková zkrátka a dobře nebyla. Každý pocit, každá myšlenka se jí opětovně vtiskávali do tváří, pohrávaje si s barvou očí i šířkou zorniček - momentálně doširoka roztažených novinkou, u níž netušila, jak ji zpracovat. Jistě, nyní mohla tvrdit, že Balduin je jí věrný a dbá na posvátnost manželskou, maximálně tak pohledem zhodnotil ostatní dámy a dívky, ale nikdy ne tak egoisticky, aby byla nucena přemýšlet nad zatoulanými botami a prázdnou polovinou postele, neboť se její drahý manžel ztratil v klíně jiné. Někdy pochybovala, to si připouštěla celkem často. Ani ne tak kvůli Balduinovi, jako spíše kvůli sobě. Do jaké míry bude výkyvy jejích nálad trpět, než ho celá ta estráda přestane bavit a Elizabeth mu začne lézt na nervy? Jak dlouho bude trvat, než si usmyslí, že děti jsou přeci základem a bez něj nechce a ani nebude pokračovat? Věřila mu, minimálně se o to pokoušela, hříšné myšlenky ji však napadaly čím dál tím častěji. V bitvě bylo snadné nejen ztratit život, ale taktéž nalézt jinou cestu, například v klíně markytánky. Na rozdíl od ní ušel mnohem delší kus v kapitole života a ani by se nedivila, kdyby někde s nějakou ženou počal dítě. Nebyli svoji ještě tak dlouho, a chlapec se zdál mnohem starší než jejich vztah. Než jejich prvotní setkání.

"Liam," zopakuje plna nejistot, oči přeskakující z jednoho na druhého. "Liam... je tvůj syn?" Otázka z ní vylétla dřív, než Balduin stačil zareagovat odpovědí, že malého chlapečka našel kdesi u cesty před branami. "Našel..." Další mechanická odpověď. Snažila se pobrat veškeré informace, vstřebat je, vyvodit si z nich závěr, který neublíží ani jednomu z nich - předně však malému dítku houpanému v manželově náručí. Čím dál tím víc cítila potřebu se rozplakat, neboť nechápala závažnost situace. Ač jí říkal cosi o nalezeném chlapci a pohřešovaných rodičích, část jejího srdce pociťovala propastné selhání. Nedokázala mu dát dítě a nyní si ho hledal jinde. Možná pokrevní, možná cizí, nehodlala hádat a přitěžovat si tak o to víc. Před hrozící panikou ji zachránila až poslední slova - "Chtěla bys?" Zmatená hledala u Balduina odpověď, nechápaje, co se právě stalo. On však pokračoval dál, rozváděl představy, plánoval vše - možná ne do posledního puntíku, alespoň hrubou konstrukci přednášel s glancem a vcelku i jistotou odhalující postupně touhu... Inu, založit s Elizabeth rodinu, pravou domácnost plnou dětí a hluku. "Chceš... Chceš ho vychovávat... se mnou?" Mohla působit bláhově se svým dotazem, což si osvojil i její výraz ztraceného štěněte. Naštěstí vzpamatování přišlo dřív než další řádka hloupých dotazů splývajících z jejích rtů. "Samozřejmě... Po-postarám se o něj, to nebude..." Na okamžik zastavila spád slov, vrtíc hlavou ze strany na stranu. "A ty nebudeš spát na zemi," zákaz z ní vylétl dřív, než si stihla uvědomit, že nepatří zrovna k ženám, které udělují rozkazy šup sem šup tam, aby je ostatní poslouchali. "J-já... já se o něj postarám, Balduine," zčervená vzápětí, sedaje si k chlapci před dohasínající krb, kam opatrně přihodila pár polínek na posílení mihotavého plamínku. "Ahoj, maličký. Liam, že?" Starostlivýma očima sledovala chlapcovu tvář, hledaje jakoukoliv známku slabosti či bolesti. "Ukaž, zahřejeme tě, ano? Pojď sem, ty můj rytíři." Se vší něžností si ho přitáhla na klín, zakrývaje prokřehlé tělíčko rukama. Jako vlkodlak ho udržovala v teple a hravým oslovováním si získávala chlapcovo srdce. "Máš hlad? Za chvíli ti přinese můj manžel něco moc dobrého na zub. A pak tě vykoupeme a uložíme do postele, ano? Budeš chtít předtím něco číst? Nebo vyprávět? Můj drahý se může chlubit celým repertoárem příběhů." Do ouška mu broukala sladká slůvka, hihňala se s ním, když se rozesmál z plných plic. Jakkoliv to bylo možné, pokoušela se ho držet dál od myšlenek na rodinu a opuštění. "Postaráme se o tebe, to ti slibujeme, Liame." S polibkem na čelo a odhrnutím vlásků ho houpala na klíně, zpívaje mu tichou ukolébavku.

    Ležím v koupeli dívajíc se na vyřezávaný kazetový strop. Dny se do mne bolestně zasekávají jako ostny. nevidím naději, jen zmar a to se mi nestávalo. To já vždy bývala tou, která byla positivní a vnášela do všeho klid a pohodu. Ale v době jako tato, kdy jediný spojenec nedává vědět a za branami je nepřítel, se těžko udržuje nadějeplné srdce. Vyruší mne hlasy na chodbě, otočím hlavu a zaposlouchám se do zvuků za dveřmi. "Stůj..takto před královnu nemůžeš..." Praví má stráž a já nazpět slyším jemné mručení. Zvednu obočí. Vlkodlak v chodbách... v mých službách je jich několik. Richard by se takto nepohyboval, je zodpovědný a ví, že jeho vlk není bezpečný. Jeiný kdo vypadá, že je se svým vlkem v souladu je Archer. Ale o něm jsem neslyšela dlouhou dobu, zprávy ustaly a já se obávala nejhoršího, že jsme ty dva ztratili. Vstanu z koupele a zahalím se do plátna, které přikryji županem. Vyrazím ke dveřím a otevřu. Mokré vlasy mi spadají stále na ramena a ovane mne chlad, který je na chodbě. "Co se tu děje?" Zeptám se a pohlédnu na vlka. "Sire Archere...?" hlesnu když jej uvidím s planoucíma očima. Není těžké uhodnout že se stalo něco zlého, nevidím nikde jeho milovanou a to nevěstí nic dobrého. "To je v pořádku." Kývnu na stráž a ta se rozestoupí aby pustili Archera dovnitř. Já zapluji zpět do komnaty a přejdu k hořícímu krbu, který mi zahřeje prsty, které jsou zkřehlé. "Ano netušíte jak ráda vás vidím živého Sire...ale...něco mi napovídá, že cesta neproběhla dle vašich představ." Podívám se na vlka, který pravděpodobně pomalu vešel do dveří a čekám zda se promění.

     usmála jsem se povzbudivě a ukázala na sofa, nebo na křesílka, aby se posadil. Nebylo obvyklé aby se zjevil vlkodlak ve své vlčí podobě ale právě proto je znát, že jde o vyjímečnou situaci, která jej rozrušila. Netuším co se mu stalo ale vypadal, jakoby velmi trpěl. Lehl si u dveří a já přešla k němu, prsty zajela do huńaté srsti a pohladila jej. je to vždy zvláštní ale přeci jen ve vlčí nebo psí podobě vypadají tak zranitelně a roztomile, že mi přijde pohlazení jako přirozené a samozřejmě v lidské podobě bych to neudělala to by působilo přinejmenším podivně. "Ach Sire Archere...co se stalo...je hrozné vidět trpícího muže, ale vidět trpící zvíře mi trhá srdce..." Psí oči plné jantarové bolesti jsou opravdu k nesnesení. Co je horší nemohu k němu ani promluvit telepaticky ani mu takto více rozumět protože miá magie je pryč. Sklopím oči k němu a útěšně jej chvíli hladím. "Nejsem schopná vám nyní porozumět, moc mne to mrzí, budete se muset proměnit...nebo...pokud chcete jen ...být a dát si čas..můžete tu pobýt ve vaší zvířecí podobě...půjdeme ke krbu hm?" Dám mu na výběr a vstanu abych si sedla do křesla u ohně a nalila si víno a druhý pohár naplním pro jistotu také. Kdyby se chtěl proměnit, připravím mu na paraván děku, do které se může zahalit. Nepředpokládám, že má s sebou v uzlíčku oblečení. Mám mnoho otázek ale nechci vše vychrlit najednou. Vím toho o vlkodlacích dost, ale jak se vypořádávají s emocemi v této podobě? To při nejlepší vůli netuším.