|
|
Post by María Florencia Lorcáin on May 15, 2019 18:19:02 GMT
Chvilku, opravdu jen po celé dvě vteřiny mu oplácela pohled vyjukaně, tmavé oči doširoka rozevřené překvapením a čirou nechápavostí nad jím zvolenými slovy. Teprve tehdy, až ona kraťoučká doba pominula, rty ozdobil veselý úsměv a v hrdle zahrál symfonii tichý, upřímný smích. Jeho hravost se zdála nakažlivou, přelévala se přes ni, nechávaje v ní zahořet prudký plamen veselí a života, což byly dvě věci, od nichž se cítila po až nepříjemně dlouhou dobu odloučena, vyrvána z náručí. A tenhle muž, bývalý voják a nyní pouhý sluha, jí je navracel do tváří. "Tak... to jsme tím pádem dva," odvětí, skrývaje smích za lokny čokoládově hnědých vlasů. Do šlechtičny měla přibližně stejně daleko jako on, nehrozilo, že by se v blízké budoucnosti, ani té vzdálené, provdala za nějakého urozeného muže honosícího se titulem. Mnozí díky nájezdu Normanů a okupaci Ingwirth holdu ztratili svá postavení, stala se z nich potrava pro Černé jezdce a další, kteří se rozhodli usídlit se v čerstvě dobytém království. María sama sotva mohla klesnout hlouběji, padnout na kolena a orodovat za své postavení či majetek - nic jí nezůstalo. Její domov skončil v troskách a nyní přespávala v panském domě u své paní, lady Angelique, která se o ni starala, držíc nad její hlavou ochrannou ruku. Zůstal jí jen ten ubohý život a nevinnost, nad níž si mlsně olizovali rty ubytovaní vojáci, jimž bývala po ruce na zavolání. Temný svět, kam rozhodně nechtěla patřit po delší dobu.
"Dobrá, věřím ti," přizná svou víru vloženou do jeho dlaní, aniž by nějak dlouho váhala. O této dívce kolovaly zvěsti vyzdvihávající na povrch její vrozenou naivitu, tu dobrotu srdce, kdy dokázala věřit všemu, co jí bylo řečeno, o planých slibech nemluvě. Jenže na Archerovi se zdálo cosi... zvláštního. Jako by nedokázal daný slib nedodržet a za každou cenu by se rval do cíle, odhodlaný splnit každé slovo. V dívčiných kukadlech pohrávaly jiskřičky dětské radosti, úsměv zdvihal koutky rtů vzhůru a sama María vypadala velmi spokojeně jako už dlouho ne. Zvědavě k němu zdvihla pohled, dychtivá poznat, co se mu honí hlavou, když tak zaujatě hleděl jejím směrem, než se dočkala dominantního kroku učiněného z jeho strany - obejmutí paží kolem pasu, kdy skončila pevně přitisknutá k němu tělo na tělo, druhou rukou vklouzávající do temných, notně neposedných kučer, až v daném momentu zatajila dech zaskočená vzniklou, neznámou situací. Možná byla panna, první polibek už však nějakou dobu měla za sebou, avšak k ničemu jinému nikdy nedošlo. Jediné vzrušení, které v minulosti okusila, bylo prchavé, navnaděné spíše zvědavostí a tendencí ochutnat něco zakázaného, nic víc. Archerův pohled sliboval cosi jiného - dobrodružství, na které nezapomene. Horkou spalující touhu, vidinu sladkého ovoce ze zakázaného stromu poznání. Stal se lákavým, červeným jablkem a mladinká Irka s temperamentem Španělky žadonila o alespoň jedno sousto. Toho se jí dostalo vzápětí, když svými rty zlehka přejel po jejích v náznaku mileneckého polibku. Horkým dechem mu odpověděla, vnímaje to děsivě hlasité bušení srdce a tepání krve ve spáncích, hlasité dýchání a pocit, že každou chvíli samou slabostí omdlí. Netrvalo dlouho a byla to ona, kdo přitiskl své rty na jeho, ochutnávaje je v jemném, dívčím, notně nezkušeném polibku, dávaje mu ono němé svolení, aby pokračoval. Zda to byl adrenalin, co zapálilo knot svíčky divokým plamenem nebo vzájemná přitažlivost? To momentálně nehrálo roli. Existovali jen oni dva ztraceni v čase uprostřed knihovny. Dvě osamělé duše hledající útěchu u toho druhého, oporu a pevnou půdu pod nohama, aby si ji navzájem mohli opakovaně krást.
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on May 23, 2019 8:40:33 GMT
nevím jak dlouho tu jsem, je tu vlhko a lezavá zima. V celách kolem slyším nářky dalších zajatců, kteří se nepodrobili nové vládě. Hrůza která se udála zanechala hluboké jizvy v srdcch asi všech, kteří nějaké srdce mají nebo kdy měli. Ale moje srdce? To je roztrhané na milion kousků. Objímám si zmuchlaný kus podušky, kterému zpívám. Moje miminko, ztracené malé miminko, které mi vzali. V hloubi duše to vím, že tu není, že je mrtvé, ale objímat ten kus mi poskyuje tolik úlevy, broukám si ukolébavku co mi zpívávala matka. Hazku, kterou mám n asbě mám smáčenou slzami, krví i mlékem, které nemá kdo pít. Jen čas od času sem přijdou aby mi mléko vzali. Asi pro sirotky, kteří zůstali bez matek. Prosila jsem škemrala aby mi dovolili se o ně starat, ale nkdo neposlouchal a tak jsem přestala. Ztratila jsem naději, moje lůno je prázdné a moje děťátko je pryč...mrtvé. Další vlna slz a lítosti nad tím, co se stalo. "ššš neplakej, to bude dobré...tatínek nás najde...víš...spinkej." zachraptíma zavřu oči , hlavu si pokládajíc na prázdnou podušku v náručí.
 |
|
|
|
Post by James Murray on May 25, 2019 12:02:53 GMT
Měl vztek, ale poznal, že vyhrožováním a ostrými slovy by sotva něco dokázal - nebyli v pozici, kdy si mohli dovolit podobným stylem vyjednávat, pro Normany a jejich vojsko, které řádilo v Ingwirthu, byl každý z nich postradatelný a snadno nahraditelný, tu tam byla benevolence, v jejímž duchu se nesla vláda královny Jasmine. Existoval jediný způsob, jak znova dostat Claire i jejich potomka do bezpečí domova, a ten vyžadoval značné množství financí - trvalo tedy několik dní, několik chaotických dnů, kdy ho sžíraly obavy a strach o ženu, která se mu do cesta nachomýtla zcela náhodou a najednou byla to nejdražší, co kdy měl, než se mu povedlo získat dostatek peněz, aby byly skutečnou motivací pro strážce kobek a vedly k propuštění jeho milé. Tehdy skutečně využil nátlaku, když se na poslední chvíli začal strážce ošívat a veškerá předtím naznačená ochota jej opustila, Jamie však naštěstí dokázal být se svou horkou a tvrdou hlavou dostatečně přesvědčivý stejně jako neústupný, aby muži nakonec nezbývalo nic jiného, než z opasku sejmul těžký svazek klíčí a pomalým, šoupavým krokem zamířil do útrob vězení. Se zamručením, že ji má popadnout a co nejrychleji zmizet, které provázel poněkud zlomyslný úsměv, odemkne těžké zamříženované dveře, než se stejně šoupavým krokem odebere zpět na svou stoličku při vchodu. Jamie však nečekal dlouho, aby vešel do cely. "Claire?" osloví ji se silným skotským přízvukem, v další moment se ale zarazí s pohledem na svou milovanou, zuboženou a celou urousanou, držící v rukách malý uzlíček. Na malý moment, na krátko si opravdu myslel, že porodila a na tváři se mu objeví zmatený, ale víc než šťastný úsměv, když v srdci svitla jiskra naděje - hned vzápětí mu ale došlo, že bylo příliš brzo a Claire měla jejich dítě pod srdcem nosit ještě pár měsíců. S těžkostí polkne, než k ní udělá několik kroků, klekaje si k ní a jemně jí pokládaje ruku na záda - poduška byla opravdu prázdná, nyní to již viděl dobře. "Claire?" osloví ji měkce, s knedlíkem v krku, aniž by však sám sobě dovolil nechat se přemoci emocemi, které se v něm začaly vířit.
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on May 28, 2019 9:04:21 GMT
Někdo šel. Nevšímala jsem si toho, pořád tu někdo chodil. Vedl většinou dalšího ubožáka do kobek. První týden to bylo rozptýlení, pak jsem se uzavřela do sebe a bylo by mi jedno i kdyby přivedli samotného krále Anglie. Kroky se blíží a mě to vytrhne z povrchového spánku, takže s sebou cuknu a instinktivně pritahnu uzlík v náručí k sobě. Kdyby to bylo živé dítě tak už by bylo nejspíše udusene. Vím. Ze není, ale je to jediné čeho se můžu držet. Claire... Ten prurazny zvuk mého jména se skotskym akcentem mi zazní v uších. Vnímám teď svět jinak, vše viri a proplouva kolem mě. Ucitim něco ruku na rameni a pak uvidím zrzavou hlavu jak se ke mě sklání. Zvednu napuchle a rudé oči a usmeju se chabe. "Jamie..." zachraptím a obejmu ho silně, propukajic ve zlykavy pláč. "já ti říkala že nás tatínek zachrání" septam, drzic se jamieho jako klíště. Musím pachnout a být odporná ale v tuhle chvíli vnímám jen silné paže jamieho. Poduska klesla k zemi. Odtrhnu se a vykulim oči. "upustila jsem ho..." zajiknu se se zmateným výrazem ve tváři. Výrazem který si uvědomuje skutečnost ale stále se s ní odmítá smířit.
|
|
|
|
Post by James Murray on May 29, 2019 22:49:56 GMT
Pohled na ni mu trhal srdce - tu tam byla ta silná žena, kterou poznal. V daný moment neměl ani sílu na to být vzteklý zaplavil ho tak akorát smutek a starost s touhou dostat ji co nejdřív odsud, do bezpečí. Vypadala hrozně, unaveně a zničeně, tušil však, že cítit se musí ještě hůř. Přivine ji k sobě, když ho zoufale obejme a rozevzlyká se, pohupuje s ní v náručí. "Ššš... Jsem u tebe. Půjdeme domů, bude to v pořádku." Byla to milosrdná lež - copak to ještě někdy mohlo být v pořádku? Stejné jako předtím? Sotva. "Půjdeme domů, Claire..." řekne ještě jednou tlumeně proti její hlavě, než jí do vlasů vtiskne láskyplný, avšak něžný polibek plný citu. Pustí jej až tehdy, když poduška, prázdná a bez jejich dítěte, klesne na zem. Pohladí ji po tváři, aby se znova zaměřila na něj. "Nic se mu nestalo. Ale... Měli bychom jít, dobře? Někam, kde bude líp." Celé království bylo vzhůru nohama, ale vše bylo lepší než kobky - pochyboval, že jí dávali řádně a potřebně najíst, že se o ni dostatečně postarali. Neváhal ani na chvíli, aby ji zvedl do náruče, vstikávaje jí další polibek do vlasů bez ohledu, jak urousané a mastné byly. Copak na tom záleželo? Měl ji, živou... a snad i zdravou, jak jen to půjde. Mohli mít mnohem víc, ale nyní se ona jevila jako to nejdražší, co vůbec mohl zachránit. Nebylo tedy divu, že kobky opustí co nejrychleji, ač dávaje dostatečný pozor na to, aby jí neublížil ještě víc.
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on Jun 4, 2019 7:34:33 GMT
Moje srdce už bylo na kusy dávno. Jamieho jsem měla strašně ráda, byl to tak cnostný mu, krásný muž, ale pořád jsme si myslela, ež se mnou je pouze z povinnosti. A teď, teď už ke mě žádnou povinnost nemá, prostě může odejít. Děťátko není... jen poduška spadlá na zemi. "domů..." Nevím ani kam myslí, já měla stále komnaty na hradě. pkud koupil domek, pro rodinu teď bude mít jen sterilní starou ženu. Třesu se a ani nemám na to se mu dívat do očí, jedna hloupá noc a zkazila jsem mu život. Jemu, který má to nejryzejší srdce co jsem kdy poznala. Měl by mít mladou pannu, která mu odnosí deset dětí a bude ho milovat dnem i nocí. Přitakám vyhaslým pohledem na jeho utěšující slova. Jsem vyhublá a s pár modřinami a škrábanci. Cítím jak mě zvedá a tak se mu obtočím rukama kolem krku a hlavu nechám klesnout na jeho rameno vysíleně. "kam jdeme? Bereme s sebou miminko?" Zašeptám už vzlykajíc protože můj zdravý rozum začíná přicházet k sobě.
|
|
|
|
Post by Alcielle Raven on Jun 10, 2019 20:38:46 GMT
Seběhla jsem dolů po schodech jako jatá, měla jsem jen velmi málo času na to, abych se najedla, zamířila jsem k jídelně, děti mezitím hlídala dívka, co mě vypomáhala. Nerada nechávám Seana samotného s ostatními ale nezbývá mi nic, nemůžu odmlouvat, jinak bych riskovala trest. Sednu si ke stolu a dostanu chleba s kusem sýra, jlepší jídlo jde především těm co jsou poplatní režimu, takže na nějaké kvalitnější a vydatnější jídlo můžu zapomenout, na druhou stranu jsem vděčná, že Richie ho dostává díky tomu že je voják. Vydechnu si a vyzuju si nožky z bot. Mám je naběhlé a s puchýři, celý den na nohou se spoustou dětí, při tom ještě kojím nejen Seana ale i malé, které přišlo ve válce o rodiče. Je tak malé a nevinné, zrzavé vlásky a modré oči jako andílek. Zamyšleně sedím v jídelně a ukousávám malá sousta aby mě co nejvíc zasytila.
|
|
|
|
Post by ElizabethSchuyler on Jun 12, 2019 5:27:11 GMT
*mluvila jen kdyz musela. Divala se casto z okna na sve panstvi. Ano. Přála si byt sluzebnici kralovny. Ale Ingwirtske. A ne... sundala dokonce i krasne saty. Jen cernou barvu ponechala. Mozna jako smutek? Samozřejmě, veselá nebyla. Uz velmi dlouho ne. Kdepak je jeji komorna? Ach ma draha Margareth... prochazela jidelnou a kdyz videla zenu a jeste ke vsemu bosou... dosla k ni* neměla byste chodit bos. Nastydnete *odlozila svuj kosik s ovocem a sehla se aby ji nasadila botky.. ldyz videla ty puchyre.. koukla na ni* vydrzte. *sahla do sveho kosiku a odřízla kousek rajcete a dala ji to na ten puchyr. Ovsem to nemela cim zavazat*
|
|
|
|
Post by Alcielle Raven on Jun 13, 2019 13:43:35 GMT
"Alci! Mám tu donášku na oapanství aby měla gara co k obedu, odneseš to tam vid?" Zeptá se mě kuchařka a asi bych to nebyla já kdybych nepomohla. Vezmu košík a vyrazím směrem k domu v podhradí s velkou zahradou, kde sídlil rod Schulyer a dnes... normanská garda. (pokračování v podhradí)
|
|
|
|
Post by James Murray on Jul 3, 2019 7:37:48 GMT
Najít jiné bydlení, než to na hradě, bylo v těchto časech těžké - a ostatně se nebylo čemu divit, všude vládl zmatek a násilí, kterého se dopouštěli především normanští vojáci, co rozbíjeli rodiny, životy i domovy. Přesto se mu to nakonec povedlo - válka nutila lidi utíkat a opouštět své domy, uchylovat se do lesů. Tedy upřímně doufal, že v tomhle případě bývalí majitelé domu, co byl prázdný, utekli a že neskončili jinak. Nikoho se neptal - nebylo koho. Stačilo vědět, že dům je volný a nikdo ho neobývá, ani gardisté - k tomu existoval, pochopitelně, důvod. Fakt, že se jednalo o poměrně rozpadlou budovu, které původně zatékalo střechou, a mnoho prostoru také neskýtala. Obyčejná dřevěná chalupa, co měla svá nejlepší léta za sebou a nyní jen trouchnivěla, Jamie však upřímně věřil, že z ní udělá důstojný domov pro Claire. Pro začátek tak opravil střechu a stloukl novou postel, kterou vycpal čerstvou, voňavou slámou, ne tou, která v ní byla předtím. Přitiskne ji k sobě, když položí onu otázku, políbí ji na vršek hlavy, ale v chůzi se nezastavuje, ba naopak co nejrychleji míře do bezpečí, které skýtalo jejich vlastní soukromí. Jamie počítal s řadou věcí již předem, díky tomu napířklad do domku nanosil dostatek vody a připravil necky, aby se Claire mohla případně opláchnout, stejně jako přichystal dostatek obvazů, kdyby byla zraněná - teď však viděl, že je zraněná hlavně na duši. "Domů." Druhou otázku nezodpoví, upřímně neví jak, ač bylo jasné, že Claire se postupně probouzí do kruté reality - netušil, že jejich miminko přežilo, upřímně si myslel, že se narodilo mrtvé, jinak by ho již dávno také hledal. Dveře do domku si šikovně otevře nohou, Claire položí do pokrývek na posteli. Dřepne si k ní, rukou vjede do jejích dlouhých, urousaných vlasů. "Ublížili... Zranili tě?" Jistě, že ji ublížili, Jamie nyní ale potřeboval vědět, jestli nemají vážnější problém a ona pod oblečením nemá třeba hnisající ránu.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Jul 11, 2019 23:57:45 GMT
Jejich společný tichý smích projasnil temnotu dnů, alespoň trochu. Byla sladká, absolutně nezkažená, v tomto světě temnoty naprosto výjimečná. Nutkání vložit veškerou svou energii do její ochrany bylo nesnesitelně silné, nedokázal se tomu instinktu bránit. I přes svíravý obojek na svém krku, stále cítil někde v dálce svou vlčí podstatu, jež byla tak zatraceně majetnická, ke všemu, co si umanula. A žádný velký důvod k tomu nepotřebovala, prostě to byl instinkt.
Vzápětí jej však zasáhl osten viny, když mu řekla, že věří slibu, jež jí dal, a o kterém moc dobře věděl, že nedokáže dodržet. Vůči sobě byl vždy nezodpovědný a teprve až v tento okamžik se rozhodl na sebe dát pozor, kvůli ní, kvůli její víře, že svůj slib splní. Nemohl ji zklamat. Svůj slib dodrží, bude muset, nějak....
Vpíjel se do jejích tmavých kukadel, až to nakonec nevydržel, nedokázal vzdorovat návalu touhy a v dalším okamžiku ji svíral v náručí, vnímajíc teplo jejího štíhlého těla, pevně a přesto něžně přimknutého k jeho vlastnímu. Přesto všechno si nedovolil více, nežli prostou otázku a snad i prosbu, žádost, kdy se sotva znatelně otřel svými rty o její. Dotaz beze slov a přesto říkal více, než kdyby promluvil. Byla čímsi, co si nezasloužil a zároveň neuvěřitelně chtěl, jenže už nebyl tím Archerem co dříve, nechtěl se už za vše trestat a odpírat si, ne kvůli těmhle očím toužil přežít každou další minutu a od života si urvat vše, co se dalo. Pokud mu dá své svolení, pokud sama bude chtít, nebude váhat, nebude čekat, už ne. Dosud se mu to nevyplatilo. V první chvíli ucítil na rtech její horký dech, zamlžil mu mysl ještě více... A pak... vlastně to vůbec nečekal, a tak překvapením zamrkal, když mu dala to po čem toužil, němé svolení prostřednictvím sladkých horkých rtů, jež se jemně přitiskly na jeho ústa. Z hrdla mu unikl dravý zničený sten a pak polibek prohloubil. Zprvu se jen vášnivě přimkl k jejím rtům, po chvíli už ale po nich jemně přejel jazykem. Vzápětí se ovšem odtáhl, aby jí pohlédl do půvabné tváře, do očí a ujistil se, že po něm opravdu tuží stejně jako on po ní, odstrkávaje ji při tom ke zdi za jejími zády. A jakmile se o ni opírala zády, s lehkým úsměvem na rtech se opět zmocnil jejích rtů, dorážejíc na ně jazykem, tentokrát naléhavěji, doufajíc, že pootevře svá ústa a pustí jej dovnitř.
Prozatím se nezdálo, že by ti dva hrubiáni přišli na to, kde se brunetka schovává a s kým, zdi knihovny byly jedinými a tichými svědky jejich vzplanutí. A nebyl to první ani poslední příběh, který ukrývaly.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Jul 12, 2019 12:13:14 GMT
Stala se můrou přitahovanou světlem - jím. Mužem, jehož hrdinské skutky se vepsaly do historie Ingwirth holdu, do kroniky plné oslavných popěvků, básní a eposů o chrabrém rytířství. Čím byla ona? Jen prostou služebnou, dívkou s bujnou fantazií, se sny, které se nikdy nemohly vyplnit. Jak by také ano? Chudá holka bez dobrého zázemí, bez vzdělání a jakéhokoliv nároku na lepší život? Co mohla kdy dokázat? Bude ráda, když nezemře v naprosté bídě, špinavá a potupená, kdy jediným slušným výdělkem by pro ni bylo obchodovat s vlastním tělem. María se oné představy děsila, budívala ji ze spaní a mladinká Irka s temperamentními španělskými kořeny sotva mohla na povel zastavit příval slz deroucí se do očí. Stejně jako většina dívek jejího věku, i ona si představovala své první intimní chvíle strávené po boku někoho, koho bude milovat. A pokud ne milovat, pak alespoň mít ráda dostatečně na to, aby zahodila stud a odhalila mu nejen své tělo, ale taktéž i tvář v záchvěvech slasti. S Archerem... neměla nic společného. Oba pocházeli z jiných končin, jejich zázemí se nacházelo na opačném konci. Jediné, co je pojilo, byl status služebníka někoho většího, i když pro něj se jednalo o ponížení a zahození vlastní hrdosti. To a pak okamžik boje s vlastní existencí. Lhala by, kdyby řekla, že se někdy cítila víc naživu než právě teď v jeho přítomnosti, té dech beroucí blízkosti, vnímaje teplo jeho tělo tisknoucího se proti jejímu. Nebyla to láska - jednalo se o pouhou touhu, o potřebu nebýt sám. Okusit život v jeho největších hrůzách a nejsladších okamžicích.
Vášnivými polibky si otevíral cestu k jejím ústům, kdy mu dávala povolení vstoupit a ochutnat ji hlouběji, drsněji a zároveň v tom nejsladším mileneckém opojení. Mžitky se tvořily před očima, musela je zavřít a existovat pouze se zbylými smysly. Dlaně postupně putovaly po jeho těle, hrubost košile tu a tam vystřídalo živočišné teplo kůže a samotná María myslela, že na místě omdlí. Bral si ji způsobem jako nikdo jiný a ona? Vezla se na vlnách slasti. Netrvalo dlouho a za zády ucítila studenou zeď tvořenou blokem kamenů. Vadilo jí to? Ani trochu. Namísto toho se sama ujala vlastních potřeb, vyhrnujíc mu košili, aby se mu ji v dalším okamžiku pokusila přetáhnout přes hlavu. Instinkt - na této bázi jednala. Na touze mít ho blízko u sebe, cítit kůži na té své, zabořit mu nos do krku a vdechovat jeho vůni, a zároveň? Ano, tišit své steny do jeho ramene, neboť z jejích rtů začínaly postupně unikat a mísit se s čím dál tím víc hlasitějším dechem. V duchu žadonila, ať tento okamžik nikdy neskončí, ať se zde neobjeví stráže, kteří by je mohli rozdělit... nejspíš navždy. Cítila, jak se chvěje všude po těle, horkost prostupovala jejím nitrem, až zachytila zvláštní, doposud zcela neznámý odraz touhy mezi stehny. Matka jí říkávala, co obnáší styk s mužem, jaká bolest ji může čekat, což bylo to jediné, čeho se děsila. Přesto vyhrkla to jediné slovo. To, s nímž mu povolila... vše. "Prosím..." Nic víc.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Jul 17, 2019 11:34:43 GMT
Byl tím známí - málo která kořist mu unikla, ale tady šlo o zcela něco jiného. Nebyla to láska, ale ani jedna z kratochvíl, které si užíval ještě tehdy v době, kdy neznal ani Emme. Navzájem se potřebovali, on potřeboval ji. Každý polibek, který mu dala, každý dotek její horké kůže... Jako by jej probouzela z otupění temnotou, která je obklopovala. Byla světlem, jež ji prozařovalo. A on se dral o každičký záblesk, chtěl si alespoň na okamžik připomenout, jaké to bylo žít, nežli mu nasadili obojek.
Nezaváhal, když pootevřela rtíky, nechávajíc ho aby si přivlastnil celá její ústa. Pohltil ji jako oheň, nenasytně a divoce. Ale i přes veškerou divokost a dravost jeho dotyků, byl zároveň něžný. Nebylo snadné se alespoň maličko ovládat, neboť doteky jejích dlaní jimiž mu putovala po těle bořily zbytky z jeho pevné vůle. Vlastním tělem ji natlačil až ke kamenné zdi, o kterou byla nucena se opřít zády a on sám se o ni zapřel jednou rukou, těsně vedle dívčiny hlavy. Ta jej příjemně překvapila, když mu začala pomalu vyhrnovat košili a Archer okamžitě spolupracoval, aby jí to co nejvíce usnadnil. A jakmile byla košile pryč, sám začal svými prsty rozvazovat šněrovačku na jejích šatech, při čemž si znovu uzmul její rty. Netrvalo mu to příliš dlouho, přeci jen za ta léta už nějaké zkušenosti nasbíral a tak jí v další chvíli už stahoval látku z ramenou. Slyšel jak se její dech zrychluje, stejně jako jeho vlastní a kdyby neměl obojek, cítil by z ní jistě daleko víc, každý záchvěv vzrušení, každý úder jejího srdce. Rty se pomalu přesunul přes linii čeliti až na krček, čekaje zdali mu povolí víc a... dočkal se. Bylo to jedno slovíčko. Pouhé jedno slovo jež jí šeptem a plné touhy uniklo ze rtů. Mohlo splynout s vánkem, jež pronikal do místnosti i skrze zavřená okna, ale on jej zachytil. S typickým úsměvem a očima plných touhy jí pohlédl do očí, načež ji opět políbil. Byl rozhodnutý vyslyšet a splnit její přání, tu touhu, kterou nedokázala skrýt. Bylo to i jeho přání, chtěl ji celou se vším všudy, strašně moc. Teď když měla šaty sundané z ramen, stáhl jí je po pažích ještě níž, čímž se mu odhalil pohled na její oblá ňadra. Okamžik, pouhý zlomek vteřiny si ji opět prohlédl, se zalíbením a dravým hladem, nežli se jí na nich dotkl.
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on Jul 25, 2019 9:43:09 GMT
Bydlení bylo to poslední na co bych teď myslela, vlastně moje mysl se z intelektuální lékařky smrskla na myšlenky přežití, hodně jsm tm azakrněla, protoe moje rozvitá mysl by mi tam byla na obtí, pomalu jsem bláznila, když jsem domýšella všechny moné důsedky všeho co se stalo mě i království. Čas kolem mě běžel jinou rychlostí a já nebyla sto ho zachytit, pojmenovat...nic. Byla jsem ráda v teplém a voňavém náručí Jamieho. "Nezabijí tě? žes mě vzal?" zašeptám s obavou a mdlým pohledem k jeho tváři, než mi hlava znaveně opět klesne na jeho rameno. Položil mě na měkké a já zasténala jak se moje otlačené klouby propadly do měkkého. Větší slast jsem nezažila. Nebo si ji moje zmámená mysl momentálně nepamatuje. "Vzali mi ho...maličké...odnesli ho pryč..." zkrabatí se mi tvář a ucítím slzy kapající po tvářích. "Asi blázním Jamie...já ...já...jsem špinavá, musím se omýt..." začnu si sedat a snažím se rozkoukat po místnosti je tu tma, ale je to tu ..uvnitř... "Kde to jsme?" zeptám se ho a shlédnu dolů, přikryju se rukama dívajíc se mu do tváře. "Páchnu a jsem ošklivá...ne, mě ne..mám..odřeniny...desinfikovala jsem je." nechci ani říkat čím, moc antibakteriálních tekutin ve vězení vskutku není. "Spálíš ty hadry?" poprosím ho a začnu se vysvlékat pokud mě nechá, páchnu jistě močí.
|
|
|
|
Post by James Murray on Jul 30, 2019 10:29:26 GMT
"Kdyby něco ten strážce řekl, odsoudil by se na smrt." Přijal úplatek a Jamie si byl takřka jist, že za něco takového by ho jeho nadřízení nepochválili. Kromě toho, ve městě vládl zmatek, jedna drobná tmavovláska nebude ve vězení nikomu scházet a pravděpodobně se na ni brzo zapomene, protože neměli žádný reálný důvod ji tam skutečně držet a neintegrovat ji do normálního fungování města jako všechny ostatní. Jako felčarka měla navíc tu nespornou výhodu ve svém postavení, protože patřila mezi ty potřebnější osoby. Zranění byli na obou stranách, v Ingu stále propukaly drobné nepokoje a upřímně si myslel, že Normané měli co dělat, aby své raněné udrželi naživu. To byla však vzdálená myšlenka - nehodlal Claire posílat do jámy lvové a už vůbec ne v takovém stavu. Bylo potřeba, aby se nejprve dala dohromady a pak mohli racionálně rozmýšlet, co dál. Jamiemu však podobné úvahy pomáhala, dokázal se alespoň oprostit od myšlenek na jejich dítě. "Až ti bude líp, zkusíme ho společně najít, dobře?" Stiskne její ruce ve svých. Slova mu šly ze rtů těžko, protože věděl, že lhal - sotva ho najdou, pokud zemřelo. Ani ho nemohli pohřbít. Znova ji pohladí po tváři, stíraje slzy. "Budeš v pořádku, už se nemusíš bát, jsem s tebou," broukne tiše, ač věděl, že jeho přítomnost nebyla ta, po které její srdce prahlo. "Opatrně," řekne tlumeně, když se posadí, dávaje pozor, aby ji když tak mohl zachytit. "Doma. Jinde než dřív, ale doma. Pak ti to tu ukážu." Jejich příbytek byl sice nanejvýš skromný, ale k životu bohatě stačil. "Vykoupeš se. Nanosím a ohřeju ti vodu. Všechno postupně, ano?" Naštěstí se zdálo, že odřeniny bylo to nejhorší, co ji mohlo trápit. "Jen seď," řekne měkce, než se zvedne, aby udělal, co slíbil - část vody ohřál na ohněm, než ji přelil do velkých necek, které stály opřené o stěnu místnosti. Ze starého příbytku se mu naštěstí povedlo sebrat i několik kusů jejího ošacení, takže na ni čekal čistý oděv. Do necek jí za packu pomůže, podpíraje jí s vědomím, že je nejspíš jednoduše slabá a hladová. "Mám pak masový vývar. Zkusíme do tebe něco nasoukat." Nehodlal ji hned cpát těžkými jídly, protože pochyboval, že po dnech strádání by něco takového nacpala do staženého žaludku. Polévka a teplá voda ji s trochou štěstí však příjemné rozehřejí. Čistým plátnem ji začal pomalu umývat, její zubožené a pohublé tělo. Už ani neměl sílu na vztek, všechen vyplácal na to, aby ji dostal z vězení... Věděl však, že takhle zůstat nemohou. Oni, ani celý Ingwirth.
|
|
