|
|
Post by Delilah ze Surrey on Jul 30, 2019 12:41:54 GMT
Malí nevděční parchanti, přesně tak by popsala obyvatelstvo Ingwirthu. Bylo to již několik týdnů, co si město i krajinu podmanily, stále se však objevovaly malé buňky odporu, vypukaly nenápadné vzpoury, u nichž však hrozilo, že přerostou ve větší akce. Irové byli však naštěstí natolik neschopní, aby se prozatím nedokázali spojit a využit sílu davu, takže každý začínající vzdor byl rozmetán a kat měl tak neustále práci - na šibenicích okolo městských hradeb se neustále houpala těla, kterým vrány vyklovávaly maso z těla a oči z důlků. Ukázalo se, že místní obyvatelé byli skutečně divoši, kteří neocenili, co jim s Morrighan přinesly - možnost patřit do největšího impéria své doby, silného a pevného, možnost nazývat se hrdě Angličany a přijmout pořádnou civilizaci se silnými jedinci v čele. V tomto případě? Jí jako správkyní a Morrighan jako věrnou rádkyní a pobočnicí. Obvykle nechávala vojáky, aby se s povstalci a rebely popasovali, v několika případech se sama postavila do jejich čela - nemusela, to věděla, vojáci ji poslouchali a ač byla žena, nikdo si nedovoloval zpochybňovat její autoritu, příliš se báli trestu. Hodlala však Irům ukázat, že ani normanští velitelé se neskrývají ve svých hradech a že si je dobře vědoma situace, která v podhradí vládla.
Z jedné podobné akce se vracela i nyní, plná pohrdání k těm, které pobili a zajali - jen proto, aby je mohli popravit jako vůdce povstání, které ani nemělo žádný pořádný plán, neboť je chtěli svrhnout, ale nikdo nevěděl, co by bylo dál - zrovna jako kruté radosti a energie, která ji po každém boji naplňovala. Rázně kráčela hradem, přesto by si tuhle ženu nikdo nemohl splést s mužem, její pohyby měly do mužských daleko a připomínaly spíš kočku - byla příliš hrdá na to, aby se snažila zastírat, co je, nemusela se chovat hrubě a popírat svou ženskost, která nebyla její slabinou, naopak ukazovala, jak silná musela být, aby obstála v mužské konkurenci. U boku se jí houpal meč, na zádech pak kuše i s toulcem s několika šípy, u druhého boku pak zavěšen bič oděná byla stále v lehké zbroji - koženém hrudním plátu, který obepínal přesně její křivky a na který plynule navazovala kroužková suknice splývající podél boků až ke kolenům a uprostřed rozdělená, aby nebránila jakkoli v pohybu. Se sukní se neobtěžovala, na opak byly do vysokých jezdeckých holínek strčené kalhoty. Rukávy černé košile, které končily v kovových nátepnících, byly ještě lehce vlhké krví, co se leskla v malých kapičkách i na hrudním plátu a která značila, že si nenechala ujít žádnou část jejich překvapivého útoku. Věděla, kam jde, její sebejistý krok jí tedy zavedl ke dveřím své společnice. Najednou, až překvapivě opatrně a pokorně, zaklepe na mohutné dřevěné dveře, poslušně počká na vyzvání - nebyla to ukázka pokory, kterou ostatně příliš neoplývala, jako spíš vzájemného respektu k dané osobě. Ve chvíli, kdy vejde, jí na tváři hrál spokojený úsměv. "Jsou mrtví. A ti, co nejsou, brzo budou. Byli bezmocní jak mimina a tak... neschopní, až to bylo úsměvné..." ohlásí svůj dnešní úspěch, očividně v touze se někomu svěřit - a především, s někým ho sdílet. S jejím manželem? S tím bezpohlavním frigidním chcípákem? Nikdy. To Morrighan byla její důvěrnice - a mnohem víc.
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on Aug 21, 2019 16:36:37 GMT
Usměju se chabě, stejně jak si připadám i jak voním. nepřipadala jsem si ani potřebná ..vlastně jsem necítila, všechno kolem se smrsklo na pevné ruce Jamieho, jako jediný záchranný vor. Můj žal mě sžíral zevnitř, yslela jsem , že jsem silná, viděla jsme smrt, válku, umírat vojáky,ale nevinné děti...moje...děti, nenarozené, takové , které jsem myslela že nemohu mít...na to jsem připravená nebyla. Přitakám na jeho slova, o ke mě znějí jako ozvěna. "Najdeme..ho...a ..." zavřu oči, ze kterých se spustí alší provaz slz, skoro to bolí jak jsem vyprahlá a poslední tekutina z těla odchází v podobě horkých slz. Možná jsem neprahala po něm ale bylo to tím, že jsem myslela že je už dávno za hranicemi co se dověděl o dítěti, nenapadlo mě, že by zůstával v tomhle pekle, když neměl ani zamálo proč. o to víc, když jsem ve stavu v jakém jsem, pološílená, ale já ...nevím co dělat v hlavě se mi točí tolik věcí. Namahavě se ze sedu rozhlédnu kolem. "Doma..." zašeptám mimo seba a přitakám, že rozumím, musel najít útočiště, všechny obyvatelné domy musí mít zabraní Normané. "Můj lazaret?" Zeptám se i když je mi jasné že místnost, s krbem a alkoholem byla zabraná jako první. Ani evím jakk jsem se dostala do vany, ale vydechla jsem překvapením a rozkoší z příjemnéh pocitu horké vody, první příjený pocit po velmi dlouhé débě, nic mě netlačilo, voa byla příjemná, zajela jsem do ní až opo bradu a chvíli jen ležela s očima zavřenýma, matně zachytávajíc doteky plátna v Jamieho ruce, kterým mě omýval. Jsem v bezpečí. .byla moje poslední myšlenka předtím než jsem usnula v jeho náručí. Vývar ještě počká.
 |
|
|
|
Post by Morighan on Aug 22, 2019 6:45:54 GMT
Má drahá Delilah a její výbušná povaha... Snažím se ji uklidňovat, triumf je náš, co na tom že pár ubožáků z domobrany se snaží vyvolat vzpoury, oběšeci je z tohoto omylu rychle vyvedou. Guinevra je poražena, Artuš je v mém područí jako loutka. Nemám co víc bych chtěla což je stav, který je pro mne nezvyklý. Užívám si ho více než bych si myslela. Mužů je v Ingwirthu stále hodně, takže přísun zábavy mám zajištěný, víno je zde nejsladší a služebné udělají co mi na očích vidí, Delilah pomáhám se uvolnit jak jen to jde. Možná jsem přestala být úplně ve střehu ale koho se bát? Merlina? mrtvý... a dnešní hrdinové nejsou co bývali, zdaleka ne. poslední království se před námi třese a čeká kdy bude další útok. Líbí se mi mít Aidana v šachu. Neznám ho, ale je jen otázka času kdy se naše drápy zaseknou i do něj.
Sedím u knihy popisující moc bylin, které zde rostou. Oděná v lehých černých šatech olemovaných krajkou s rozparky táhnoucími se až na stehna, proč si neudělat pohodlí nejsem-li v oficiálním odění. Uslyším rázné kroky blížící se k mým dveřím. Poznala bych je kdekoliv, zaklapnu knihu a vstanu abych nalila víno, než se ozve očekávané zaklepání na dveře. Její výraz svědčí za vše. Přijdu jí vstříc a podám jí pohár kořeněného vína. "Musela se jim podlomit kolena jen tě uviděli...ten tvůj výraz by zabíjel sám o sobě, ale..." prstem přejedu po biči, a na prstech mi ulpí kapky krve. "zdá se, že i bič zazpíval." Zasměji se hrdelně a zvednu číši, abych připila na další úspěšný zátah proti těm vidlákům. "Na tvůj triumf Delilah..." uculím se a po přiťuknutí odstoupím abych jí uvolnila cestu dovnitř pokoje. "počkej..." povím poté co se napiji a odložím pohár na stolek. Přijdu k ní zezadu a pomalu odhrnu vlasy z jejích zad, tak aby se mi odhalilo zapínání její lehké zbroje. "Nechceš mi to tu přeci celé potřísnit krví..." Uculím se chraplavě do jejího zátylku než začnu rozepínat úpony zkrvavených svršků.
|
|
|
|
Post by Delilah ze Surrey on Sept 21, 2019 21:50:53 GMT
Morighan byla všechno možné, od kruté po něžnou (a ráda věřila, že takovou ji znala jen ona ve chvílích té největší slabosti, tehdy, když si za světla plamenů v krbu dovolily polevit v ostražitosti a projevit vzájemné sympatie), ale pokaždé byla působivě krásná - její šaty byly možná relativně obyčejné, v tuto chvíli však dokonale podtrhovaly její ženskost, plnou postavu i jemnou pokožku jejích stehen. Do modrých očí Delilah se tak pokaždé vloudil zcela jiný pohled, pln obdivu i touhy, co se nikdy nesnažila zastírat. Ostatně, byly královny - v Irsku nebylo mocnějších než je, nikdo jim nemohl poroučet až na Jana, co se skrýval v Anglii, a zrovna tak jim nikdo nemohl oponovat. Převezme si od ní víno, které výrazně vonělo kořením a slibovalo sladkou chuť. Povytáhne obočí nad jejími slovy. "V tom by ale nebyla žádná zábava, že ne?" Delilah milovala moc - a zrovna tak měla velmi ráda, když ji mohla veřejně demontrovat. Přesně to se stávalo tehdy, když se neschovávala za hradbami hradu, ale sama se účastnila jednotlivých výpadů. Samolibě se usměje, když zmíní bič - zbraň, se kterou se víc než sžila. "Samozřejmě. Nemohla jsem ho nechat mlčet." Protože přesně ten představoval tu největší porážku. Ukradenou moc padlé královny. Jemně ji vezme za zápěstí, když pronese přípitek, aby se nemohla odtáhnou a napít dříve, než je záhodno, přičemž se k ní přiblíží - tak, že by ji mohla snadno políbit. "Na náš," opraví ji se sladkým úsměvem, než se kolem ní protáhne dovnitř, sama pijíc z poháru - víno chutnalo přesně tak dobře, jak očekávala. Její komnaty byly příjemně vyhřáté plameny z krbu, zaháněly noční chlad, který zalézal pod nehty i těm, co vládli. Zastaví se tehdy, když ucítí její dotek - aniž by si to uvědomila, vyhledá jej tím, že se o ní lehce opře, zrovna tak k ní mírně natočí hlava. "Ne, to by bylo vskutku... zbytečné." Protože v její přítomnosti nikdy netrvala na tom, že na sobě bude mít oděv - podobně jako se Morighan začne potýkat se šněrováním zbroje, Delilah se věnuje nátepníkům, které drží na místě rukávy košile.
|
|
|
|
Post by Diana Hawkins on Sept 26, 2019 18:27:17 GMT
Nezastavila se. Její drobounké nožičky cupitaly po podlaze hradu, který byl obklíčen a sebrán právoplatné královně, která obětovala svůj život pro její lid. Ten ovšem tiše trpěl. Někteří se samozřejmě ozývali, ale nebylo to nic platné. Diana mohla jen pozorovat, jak rebelové jsou vláčeni na mučidla anebo do vězení. Bylo jí smutno, tak smutno, že nemůže nic udělat. Bála se udělat jen krůček mimo. Obávala se vydat jediného hlásku, jen aby se jí a její fence nic nestalo. Děkovala bohům, že její paní mistrová to nezažila. Tiše plakala pro stařenku, ale byla ráda, že nespatřila tuto hrůzu. Na stará kolena by toto nemohla snést. Jak jí znala, určitě by se ozvala a skončila by jako většina, která se snažila nepřizpůsobit. Ale protože tahle drobounká a křehká dívenka se snažila vyhýbat jakémukoli problému, dělala, co jí bylo určeno. Starala se o trůní sál, jak jí bylo nakázáno, a pomáhala, kde mohla. V kuchyni pomáhala s nádobím, přinášela víno či něco drobného do komnat a pokud pradleny nestačily, tak po večerech skočila i do prádelny. Kuchařky jí říkaly, aby nebláznila a občas si také odpočinula. Jenže něco takového ona v tu dobu nedokázala. Nechtěla být viděna. Proto raději udělala svou práci co možná nejrychleji, a pak šla někam jinam, kde byla potřeba pomocná ruka. Občas jí ostatní ale nenechali a tedy šla do své komůrky, kde tiše zpívala Lady do ouška. Fenka se musela několikrát držet, aby někoho nezakousla. Někteří vojáci, kteří ještě nedávno stáli na druhé straně barikády, si kolikrát dovolili na ní sáhnout a Lady mohla jen koukat, jak její panička neví, co má v tu chvíli dělat. Většinou musela utéci, ale někdy to musela prostě překousnout. Díky bohům ale utrpěla jen červené tváře, případně pozadí, a to bylo všechno.
"Diano." zavolala na ní kuchařka a dívka zvedla oči od škrábání brambor "Jdi prosím toto odnést do cely napravo." Diana jen přikývla a trochu roztřeseně položila nůž a nedoloupanou bramboru na stůl. Než se však dovedla zeptat, jestli se má vrátit, jakoby jí to dovedla starší žena vyčíst z očí, kuchařka zakroutila hlavou. "Do postele s tebou." Jemné kývnutí bylo to poslední co si dovolila. Od druhé služky sebrala talíř, na kterém byl kousek chleba, sýra a nějaké té zeleniny. Nejraději by tomu chudákovi přinesla taky maso, jenže ten bylo podáváno málokdy. Bylo jí to hloupé, přinést zajatci toto a kdyby věděla, že jí stráže nebudou kontrolovat, tak by to maso i klidně schovala. Rychlím tempem, s očima přímo na cestě, šla do věznice a jak dobře předpokládala, kontrolovali jí prakticky všechno, co se zdálo v nepořádku. Ale nakonec jí dveře do celnice otevřeli. Málem sebou nadskočila, když uslyšela, jak se za ní dveře zamkly. Roztřeseně si oddychla a sešla po schodech, kde byla cela vězně, kterému měla přinést jídlo. "H-Halo?" pípla nejistě "P-Pane?" Netušila, zda to byl muž či žena. Nikdo jí o ničem neřekl.
|
|
|
|
Post by maskedprisoner on Sept 28, 2019 10:41:44 GMT
Byly to týdny? Nejspíš měsíce...vězni utíká čs nějak jinak, čas proložený bičováním potupami a nejhorší je ni nevědět proč. Vzpomínky z noci kdy sem vězně přivlekly byly mlhavé. Křik pach potu, krve a ohně. Nářek. To mi v hlavě utkvělo, ale nic víc. Jen bolest, tělo jako v ohni a pak studená podlaha , pokrytá slámou když měl dozorce dobrý den. Těžký výdech, zvednutí se v loktech šouravý pohyb do rohu cely, kde bylo místo pro vykonávání potřeby. Má ruka se opřela o zeď. Nehty zčernalé a polámané. Hygiena zde enexistovala. Kůže špinavá vlasy páchnoucí, zabalené do turbanu, že nešla poznat ni jejich původní barva. A co hůř. Svědění a nesnesitelný pocit zajetí , když se mé oči dívaly přes kovovou masku, co mi věznitelé nechali zasadit. Proč tu jsem? Co se stalo? Myšlenky, které se mi neodbytně motají hlavou od prvního dne. Polknu nasucho a podívám se na své ruce, nepoznávám je, nepoznávám sebe, mlha a prázdno, necítím ani strach...jen se nad mou hlavou vznáší jeden obrovský otazník. Otočím se když uslyším hlas a usklíbnu se v masce hořce. Pane... musím vypadat velmi zbědovaně. "Ano?" zachraptím. Na hlase v tuto chvíli pokročilého zánětu průdušek je velmi obtížné, ba nemožné poznat zda hlas patří ženě či muži. Odlípnu se o stěny, na sobě pytlovité volné hadry, nohy špinavé a vyhublé. POmalu se šourám k mříži. "Jídlo." Řeknu skoro zbožně...někdo si vzpomněl, někdy jsem bez jídla celé dny.
|
|
|
|
Post by Morighan on Sept 30, 2019 10:44:40 GMT
Neidentifikovala jsem se jako žádná z povah, někdy melancholická někdy cholerická, flegmatická málokdy a sangvinická když mi o něco šlo. S duší jakou mám já a dobou spánku a hledání svého já v temnotách do těchto dob, jsem prošla mnohým. Myslím, že ani Delilah nemá tušení jak moc stará jsem. Nikdy s neptal, to se mi na ní líbí, pro ni je důležité co je teď a ne co bylo kdysi dávno. Proto tvoříme skvělou alianci. Vezme si do štíhlých elegantních prstů víno, její pohyby byly vždy přesné, byla generálka každým coulem. Věděla jak vést, jak trestat i jak odměňovat aby si zajistila loajalitu. "Osobně preferuji zábavu bez špinavých rukou, ale v tom se lišíme." usměji se na ni sladce, ne nijak neupřímně, pravdivě. Vdechnu rychle, když mě k sobě přitáhne a zakrvácenou rukou mi udělá obtisky na zápěstí, usměji se k ní a olíznu si červené rty s pohledem přímo do jejích pronikavých očí. "Na náš..." uculím se pro sebe spokojeně když ji nechám projít. Miluju to, že mě nikdy nevynechá, naše vzájemné city a pomoc nedávají prostor ani důvod k oddělení našich zásluh a to i za situace, kdy ona je oficiální panovnicí. Jak si můžete nevážit někoho takového? Být fér v rámci férovosti našeho jednání je vždy největší hodnotou. Jak se říká i zloduch má svou čest.
Když k ní přistoupím zezadu abych ji pomohla odzbrojit, opře se o mě lehce a já , skloněná ke šněrování mám jen velmi nepatrný kousek k bělostné kůži jejího krku, přiliš malý abych odolala. A tak přitom co moje prsty odvádějí práci, mé rty se skloní k její šíji a dráždivě ji počastují polibky až k uchu. Když spadne plát zbroje k zemi , pomohu i se zadním uzlem nátepníků a pak ucítím její kůži pod kytlicí. Sevřu její paže zezau a zašeptám do ucha, u kteého zakončily mé rty putování. "Takto je to mnohem lepší..." zavrním lehce.
|
|
|
|
Post by Diana Hawkins on Sept 30, 2019 13:46:06 GMT
Nikdy nikoho neodsuzovala podle toho, jak vypadá, či to byl vězeň anebo svobodný člověk. Chtěla si udělat svůj vlastní obrázek, který obvykle vypadal nějak podobně, dobře. Ona si vždycky brala z lidí to dobré a málokdy pociťovala jen to špatné. Jenže od té doby, co do království vpadla vojska, začala mít sama o sobě pochybení. Nemohla mít oči dítěte do nekonečna. Ti lidi chtěli jen moc a to už od malička věděla, že je špatné. A vsadila by se, že ta osoba, která byla před ní, tak neudělala nic tak hrozného. V jejich očích možná, ale ona se na tu nebohou osobu dívala, jakoby jí nejraději chtěla dostat odtamtud ven a pomoct jí. Proto byla ráda, že všechno jídlo z talíře zůstalo na svém místě. Mohl se alespoň najíst, když už mu nemohla nijak pomoci. Navíc byl v takovém stavu, že nemohla ani posoudit pohlaví. Možná osobu ranila, když ho oslovila panem, ale co mohla jiného dělat? Trochu ztraceně povzdechla. Svůj život za mřížemi si zažila a nebyl to dobrý život. Kromě železné masky, která kryla celý obličej osoby, v tu chvíli viděla za těmi mřížemi sama sebe. Prožívala, jaké to je být za mřížemi a nebýt schopen nic udělat. Jí nejspíš nikdo pomoci nechtěl. Věřící jí brali za smrtku anebo posla ďábla a lidé kolem nich jim to uvěřili. Proto soudila, že tohle bylo něco podobného. Ten člověk třeba vůbec nic neudělal a je tu jen kvůli přání vrchnosti. Když uslyšela ten nemocný hlas, jak volá o jídlo, rychle talíř posunula pod mříž. "Ráda b-bych vám dala víc." zašeptala, aby jí neslyšeli strážní "Jenže už jen z t-tohohle chtěli k-kus sebrat." Když už jen slyšela jeho hlas, měla chuť přinést nějakou medicínu. Určitě by se našlo něco u doktora. "P-pokusím se příště přinést nějakou medicínu, a-abyste nenastydl ještě v-více." Jen tiše doufala, aby jí zítra také sem povolali, aby vězni nelhala.
|
|
|
|
Post by maskedprisoner on Oct 2, 2019 9:32:24 GMT
Dívka přede mnou byla..vyděšená? cítila lítost? Nebo byla zhnusená? Netuším ale dobře jí nebylo, ono..ani mě nebylo dobře. Kůže jako na trní, pálila a svěděla, šatstvo zapáchalo, někde nebylo poznat kde končí látka a kde moje kůže. Ruka vystřelila pro jídlo a začala ulamovat drobné kousky, větší se skrze masku nedostaly, hlas zavrněl blahem. i obyčejný chleba a ředkvička byly jako mana nebeská. Když se mi podařilo polknout několik soust, zazněla chraplavá reakce. "Jste hodná...jste mi povedomá, ale...nevím odkud..." přiznám. Další chraplavý smích hořkosti. "jistě...nevím proč mě tu drží...nevím co se stalo...nevím kdo jsem...tk proč by někomu takovému..nechali jídlo." přeruším svou řeč kašlem, který ohýbá celé moje zubožené hubené tělo. "Nenastydla...nevím toho...moc, ale jsem žena, tím jsem si jistá." ušklíbnu se lehce a bolestivě pod maskou. "Kdybyste měla nějakou deku...je tu ..zima, ale nechci abyste měla potíže...kdybyste...mohla zjistit víc...o mě..." zamrkám prosebně a zapřu se prsty o mříže abych se přitáhla a podívala se dívce přímo do očí. Moje oči byly modré...zářivě modré jako blankyt nebe, jen žilky a spojivky byly celé rudé od kašle a infekce.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Oct 13, 2019 15:07:11 GMT
Emoce, které s Archerem prožívala, byly jiné – cizí a přitom tak důvěrně známé, jako by jimi žila obklopená po celou svou kratičkou existenci, míjela je a přeci si jejich absenci na každém kroku uvědomovala. Nechápala, jak bez toho všeho mohla do této chvíle žít, jak mohla strávit celičký svůj život v temnotách, když se na každém rohu nabízelo světlo v podobě doteků laskajících kůži, polibků propíjejících se do rtů a chtíče rozpalujícího tělo k takové horkosti, až měla pocit, že vzplane jako bájný fénix, shoří a vstane z popela s novými poznatky. Lhala by, kdyby tvrdila, že se jí příčí vlkodlakova blízkost, jeho tělo tisknoucí se k jejímu, ta intimita vybudovaná prostou touhou ponořit se do toho druhého. Jak snadno spolupracovali s tím druhým, když ho vysvlékala z košile, stahujíc ji z ramen, aby se mu ji vzápětí pokoušela přetáhnout přes hlavu s vlasy rozčepýřenými do vrabčího hnízda. Ze rtů unikal tichý smích tlumený dalšími a dalšími polibky, neb ani on se nedržel zkrátka – prsty brzy bloudily po šněrování přidržujícím košili na svém místě, hnán touhou tahal za provázky, dokud očka nepovolila a šněrovačka neklesla o něco níž, než během kratičké chvíle skončila na zemi vedle ostatních kusů oblečení.
Zachvěla se, nevěda čím. Blahem? Rozkoší? Stupňující se touhou poznat něco nového? Nebo chladným vzduchem proudícím skrze otevřená okna, až jí tělo začala pokrývat husí kůže? Bohové, vždyť to bylo jedno – i tak jí ze rtů unikalo zalapání po dechu, když se k ní přisál svými rty, stahujíc košili dolů z ramen přes paže, dokud neodhalila jeho očím ženskost svého těla, tu část, kterou si chránila před zvědavými pohledy mužů. Netušila, jak si bude počínat dál, co od něj čekat, ale další doteky, které na sebe nenechávaly dlouho čekat, ji utvrdily v tom, že na dnešní večer nezapomene.
A nezapomněla – jeho hlad vyplňoval komnatu, v níž se oba ukrývali před strážemi, vzájemná touha překonala bariéru, aby ji srovnala se zemí, když se do ní ponořil, a María tišila bolest v jeho rameni. Bylo to překvapivě zvláštní, nedokázala to s ničím porovnat. Bolest se o něco později zmírnila a zůstaly jen podivné pocity naplňující ji do chvíle, než ucítila něco horkého stékajícího po stehnech. Sotva se ještě dokázala ztotožnit se svou novou rolí i všemi informacemi, které by v tomto věku už měla pobrat o mužích a styku s nimi. Skrytá v ohbí jeho ramene vydýchávala přemíru nahromaděných emocí, než se dokázala postavit na rozklepané nohy a udržet na nich rovnováhu. „J-já… měla bych jít. Měla bych…“ Co mu měla říct? Jak se měla rozloučit. „Opatruj se, Archere.“ A s polibkem na tvář, posledním fyzickým kontaktem, než pustila jeho prsty, odešla pryč z jejich vypůjčené komnaty. Ze skrýše, kterou mohli nazvat útočištěm, byť jen na krátký okamžik. Nemilovala ho – on nemiloval ji. Neznali se. Ale na těch pár chvil? Jako by věděli o tom druhém všechno.
|
|
|
|
Post by Diana Hawkins on Oct 20, 2019 23:44:04 GMT
Její oči v tu chvíli připomínaly té psí. Chtěli osobě nějak pomoci, jenže ona byla malý pán. Co když by jí ublížily? Co když by jí sebraly její jediné štěstí, které na ní čekalo v pokoji? Zakroutila hlavičkou sama pro sebe. Nemohla na to tak. Musela být alespoň trochu statečná. Musela přeci pomoci někomu, kdo by na stejné lodi jako ona. Jí sice nikdo nepomohl, ale ona něco udělat mohla. Jen nad zmínkou, že se ještě někdy potkaly, tak se zamyslela. Kde by se mohly potkat? Ona nikdy nikam moc nechodila a kromě pekaře a řezníka v okolí nikoho neznala. Že by to byla nějaká šlechtična, která si u ní nechala šíti šaty? "J-Je to možné." řekla tiše "Možná jsem vám ušila šaty." Několikrát také dostávala zakázky od prostých lidí z podhradí, ale tipovala jí na nějakou šlechtičnu. Jenže co by dělala tady? Zčervenala nad zmínkou, že oslovovala ženu mužem. "O-O-Omlouvám se!" pípla a koukla na zem "J-J-Já nerada. N-Nemyslela jsem to n-nijak špatně." To byla poslední věc, co by si v tuto dobu dovolila; urazit někoho. Kolikrát viděla, co se stalo ženám, které neposlechly a urazily nějakého Normana. Zajatkyně sice k nim nepatřila, ale co kdyby...Diana mohla být sic důvěřivý a naivní člověk, ale v tuto dobu se bála být sama sebou. Roztřeseně vydechla a koukla na ubohou ženu. "P-Pokusím se něco p-přinést." V hlavičce už měla pár nápadů, jak propašovat alespoň deku. Netušila, jak to udělá s masem anebo něčím teplejším, ale snad do té doby něco vymyslí. Koukala se ženě do očí a naklonila hlavu na stranu. Měla pravdu, také jí někdy viděla. "T-Také si myslím, že jsem vás někdy spatřila." zašeptala a zaťala pěstičky kolem dlouhých rukávů od jejích šatů. "Z-Zeptám se strážních, k-kteří nepatří...k n-n-nim. S-Snad vám někdy mohu říci více." Očkama koukala na stranu ke dveřím, jakoby se chtěla ujistit, že jí nikdo jiný neposlouchá. Nechtěla se dostat do průšvihu bez toho, aby té ženě nějak nepomohla. Někdo přeci musel tušit, kdo je. Někdo, kdo k nim nepatřil a mohl jí to říci. V tu chvíli byla tak odhodlaná, že byla schopna udělat cokoliv. Netušit a ztratit paměť o své vlastní o sobě jí nahánělo hrůzu. "Vím, že vám to n-nijak n-nepomůže, ale mé jméno je Diana." řekla s drobným úsměvem "B-Budu se snažit, abych vás od-sud nějak dostala." Možná dnes, možná ne zítra, ale jednou té ženě pomůže ven a nejlépe daleko odsud. "Jednoho dne."
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Nov 7, 2019 18:20:23 GMT
Nedala se to nazvat snad ničím jiným, nežli divokou spalující vášní. Každičký dotyk, každičký polibek jež si vyměnili... jako by opět žil... Jako by se oba dva probudili ze zvláštního spánku. Netušil, že by v téhle kruté době mohl něco takového najít... Tu útěchu v ženské náruči, teplo jejího těla, sladké polibky. Neznali se, nepoutal je k sobě žádný cit a přesto... Oba podlehli něčemu co je přitahovalo... vzájemné touze. A Archer, i přes hlad, který pociťoval, a který jej spaloval až do morku kostí, byl jemný a něžný, jak nejlépe dokázal. Byla tak křehká a tak krásná,nikdy by jí nedokázal ublížit.
V ty okamžiky nedokázal myslet na nic jiného, nežli na její nádherné tělo, horko, jež jej obklopovalo tam dole a na její hlas, jež unikal z jejích úst, když mu vzdychala do ramene. A její vůně, byla jako droga, kterou chtěl vdechovat do konce života. Nevěděl proč, neznal ji, ale něco hluboko uvnitř ji chtělo mít... možná vlk uvězněný tam někde hluboko v duši... A když se od něj odtáhla, oblékajíc si zpět své oblečení, jen těžko se vzpamatovával z toho náhlého osamění. Ze ztráty její hřejivé blízkosti. Naposledy ucítil její rty na své kůži, když mu věnovala na rozloučenou polibek na tvář. "I ty se opatruj, maličká," zašeptal už oblečený v odpověď, když opouštěla jejich úkryt. Poté se ještě několik minut díval na dveře, jež se za ní zavřely, nežli knihovnu opustil i on. Jeden druhého nemilovali, ale i přes to... Věděl, že na ni a na tento okamžik nezapomene.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Nov 7, 2019 20:31:27 GMT
Dny od té tajné chvilky v malé knihovně, se mu slívaly. Plnil příkazy těch dvou zlovolných potvor, jež si podrobily jejich království a ve chvílích, kdy mohl spát přemýšlel nad tím, jak se vymanit z jejich moci... Jak se zbavit obojku, který držel jeho vlka uzamčeného uvnitř jeho těla. Přemýšlel i nad tím, kde hledat dívku jež jej vytrhla z apatie. Nenáviděl to, tu bezmoc, bez svého vlčího já. To ale neznamenalo, že zcela ztratil svou divokost, zásady rytířství... Pořád byl muž, který přežil křížovou výpravu... nejen vlkodlakem. Na to ty ženy posedlé tou nejtemnější mocí zapomněly... Zapoměly, že tu jsou stále muži, ač bez magických či jakýchkoli jiných nadpřirozených schopností. Muži, kteří milovali svou zemi a položili by za ni život. A nejen muži... Muži a ženy, jež jednoho dne opět povstanou...
Dnes dostal rozkaz odnést nějaké věci do cel v hradním sklepení. Trvalo mu vcelku dlouhou dobu, nežli se všemi těmi chodbami a schody propletl až do nejtemnějších a nejchladnějších sklepení. Procházel chodbami mezi jednotlivými celami, které ještě před pár měsíci zeli povětšinou prázdnotou. Nyní byly obývány vyhublými a zmrzačenými vězni. Archer musel zatínat zuby, aby se nezačal snažit o to je osvobodit... Nebyli to zločinci... ne jen obyčejní obyvatelé Ingwirthu... Představovali však hrozbu pro dvě vládkyně, jež se hřáli v komnatách nahoře. Musel pokračovat dál, věci měly své místo ještě dál v temnotě.
|
|
|
|
Post by maskedprisoner on Dec 3, 2019 20:21:38 GMT
po krátké chvíli společnosti a slovech s osobou jsem zase zde...v cele...na samotce. Ryju nehty do špinavé země frustrací až i zpodnich vytéka špinavá tekutina tvořená hlínou a vlastní krví. Jsem otupělá bytost s věčným hladem, Vše mě svírá, bolí a svědí až se to slilo do jednotvárného ohlušujícího pocitu bezmoci a divné bolesti. Uslyším kroky a po čtyřech jako zvíře se doplazím k mřížím za které se chytnu a pokusím se vyškrábat do shrbeného postoje. Na sobě mám spíš cáry než oblečení a moje tělo už ani nemá zdravou barvu, je špinavé průhledné mé nohy jsou samý šrám. "Vodu..." zašeptám do ticha. Bude tam další karabáč? nebo snad ta dívka? A dá mi trochu útěchy ve chvíli bezvýznamného rozhovoru? Kdo ví? Já? Já nevím nic, netuším kdo jsem...netuším co se zde stalo a hlavně netuším co má osoba provedla, že je zavřená v masce a v podzemní kobce, s pobytem prokládaným zbytečným mučením bez otázek. Jen ten hlas, pronikavý hluboký ženský hlas, smějící se a těšící se z mého utrpení. Muselo se jí stát něco hrozného...a za to mohu já...kdyby vězeň alespoň tušil proč.
|
|
|
|
Post by María Florencia Lorcáin on Mar 10, 2020 18:28:19 GMT
Život v Adrianově domě se nepodobal ničemu, co kdy předtím zažila. Plná skříň šatů, dostatek vína i krve, možnost učit se, co si přála. S dívkou jménem Charlotte trávila dost času na to, aby si obě vybudovaly pevné přátelské pouto, byť existovaly věci, které před ní musela chtě nechtě tajit - mnohdy v zájmu uchování tajemství o jejím nadpřirozeném původu, na který si plnohodnotně nedokázala zvyknout. Chybělo jí slunce, laskavý dotek paprsků na tváři, teplo hýčkající její pokožku i ty protivné okamžiky, kdy jí na nose vyskakovaly pihy. Tu a tam pozorovala z dáli západ slunce, užívaje si barevnou hru na podlaze pokoje, což byla jediná možnost, jak se na podobnou podívanou dívat. To a pak ještě obrazy, které visely v jejím pokoji po požadavku, zda by mohly zdi její ložnice působit méně chudě. Na oplátku se učila den co den, čas věnovala psaní, čtení i počtům, postupně si přivykla na správnou mluvu vhodnou pro vyšší vrstvu a s Charlotte se začala zajímat i o cizí jazyky. Ve španělštině, jak se dalo čekat, vynikala, ale taková francouzština jí dělala potíže, neboť psaná forma vypadala naprosto odlišně od mluveného slova. Celé noci si s tím lámala hlavu, tiše si opakovala jednotlivá slůvka i fráze, dokud si je dokonale nezapamatovala. A ty jiné? Některé trávila po boku Adriana, jiné v přítomnosti koní, na které si ještě nedokázala navyknout tak, jak by se od ní čekalo. Pořád jí dělalo potíže nebát se jich, ale už neprchla při každém prudším pohybu do bezpečí domu, jehož síla začínala působit stísněně. Nanejvýš se podívala do zahrad a přiznejme si, tam také nebylo pořádně co k vidění. Chyběl jí kontakt s lidmi a sluhové? S těmi si tolik nepopovídala. Postrádala známé tváře, komunikaci i svou roztržitost, při které působila nešikovně.
Nebylo divu, že se jedné noci tajně vypařila z Adrianova panství, zanechávaje Charlotte o samotě. Kdyby se náhodou Adrian po ní vyptával, měla ji krýt. Už jen čerstvý vzduch v ní vyvolal úsměv a María se z plných plic nadechla. Věřila, že to zvládne, musela. Nic jiného jí nezbývalo. Obezřetným krokem pokračovala vzhůru po podhradí, věnujíc pohled každému oknu, v němž plápolal plamen zažehnuté svíčky jakási vidina naděje, že se vše v dobré obrátí. Situace v podhradí a vlastně celém Ingwirth holdu jí momentálně obcházela širokým obloukem od té doby, co už nežila pod střechou lady Angelique, která, alespoň tehdy, ubytovávala Černé jezdce. Ještě si matně pamatovala na jejich hladový pohled, při kterém klopila oči k zemi. Kdo ví, jak by tomu bylo teď. Z nějakého důvodu se však na podobném místě nezdržovala a její dům minula rychlým krokem. Co však zaujalo její pozornost byly podivné zvuky vycházející z místa, které slabě rozpoznávala. "Žalář?" Dřív tam zavítala, někdy z vlastní vůle, jindy se jednalo o příkaz její bývalé paní. Jak se zdálo, s vězni soucítila a občas se jim snažila pomoci. Bylo tak zvláštní zamířit tím směrem, přičemž si při každém kroku v tichosti začala zoufat. Co když jí dovnitř nikdo nevpustí? Poznají ji? Nebo je vyděsí její rudé oči?
Na tuto otázku naštěstí nemusela odpovídat, stráže jí vpustili, když v ní rozeznali Angeličinu služebnou, ačkoliv se tak již nějaký čas nemusela představovat. Vlastně jí to ani nešlo přes ústa, zvláštní to jev. Její věrnost nyní patřila někomu jinému, muži, na jehož obraz si nedokázala vytvořit konečný dojem. Adrian byl... jiný než všichni muži, kteří se objevili v jejím životě. Rychle zahnala myšlenku na něj a na jeho výraz, jestli se dozví, že mu utekla, byť jen na krátkou chvíli, vstupujíc dovnitř. Už ode dveří ji do nosu udeřil pronikavý zápach, nad nímž pokrčila nos, div se jí nezvedl žaludek. Dřív něčemu takovému nevěnovala příliš pozornosti, ale jako upírovi jí pomalu začaly slzet oči. Rychle pohnula rukou, aby si uchránila čich látkou pláště, jehož kápi měla nasazenou hluboko do čela, skrývaje tak zvláštnost svého nového vzezření. Rudé oči si snadno navykly na tmu matně osvětlenou dohasínajícími pochodněmi. Někteří vězni se ihned natlačili ke zdi, chrastíc těžkými řetězy omotanými kolem nohou, ale jeden se dožadoval vody. Stačilo se rozhlédnout, pohled jí ihned padl na džbán s vodou, která už nebyla čerstvá, ale bylo to jediné, co vězení nabízelo. Ihned nalila trochu tekutiny do misky, neboť pohár tu nikde neležel, protahujíc ruku k podivné osobě skrývající se za železnou maskou. Nebyla si jistá, jestli se dotyčný napije sám nebo mu bude muset pomoci.
|
|
