Vítá vás hradní brána, připravte své glejty a buďte vítáni..

Nevoněla, v tom měla pravdu. Všechno kolem Maríi zapáchalo, dokonce i na strážných bylo poznat, že nějakou dobu nepoznali vodu s mýdlem, natož lázeňskou péči. Dřív se podobné záležitosti pokoušela vytěsnit z hlavy, nemyslet na situaci kolem sebe, ignorovat zápach, který se jí však momentálně dral do očí. Ale aspoň přebíjel jakoukoliv touhu po krvi, kterou by mohla pociťovat, ačkoliv před odchodem se dosyta napila svého přídělu krve smíchané s vínem a kořením. Nic, co by jí dvakrát zasytilo, ale potřebovala se naučit pohybovat se mezi dalšími lidmi, nejen sluhy v Adrianově domě nebo v přítomnosti lady Charlotte, na jejíž vůni si stihla zvyknout bez pocitu hladovějící šelmy kdesi uvnitř duše. "Nejsem... Nejsem dáma," odpoví se spodním rtem skousnutým nejistotou prohlubující se v hlase. Nebyla dáma, Adrian jí to dal dost jasně na vědomí. Nepatřila ke šlechticům a její výchova z ní mohla dámu vychovat, ačkoliv pokud nezapomene na svůj originální původ, možná se ani vznešenou nestane. Stále poukazovala na svůj život služebné drobnými zlozvyky, jichž se ne a ne zbavit. Ta trocha lidskosti ji pokaždé utěšovala.

"Potřebujete ještě?" Vzhledem k tomu, jak hltavě do sebe lila vodu, by soudila, že jedna miska bude málo. Pozornýma očima, kterým nyní neunikaly detaily, si všímala všech jizev, modřin a dalších příznaků špatného zacházení. Zůstávalo s podivem, že něco takového dokázal člověk přežít, ale kdo ví, jak na tom byla duše dotyčného vězně? Zlomená? Pokřivená k obrazu mučících? Ani nemrkla, když byla rozpoznána, ostatně zato jistě mohly její oči - rudé, hypnotizující a tak odlišné od lidských. Něco, co se na ní podepsalo a María si začínala všímat, nakolik může první myšlenka změnit lidské chování. Nyní to byla postava za mřížemi, která se chovala podivně, což přinutilo mladou upírku k ostražitému pohledu, špičáky výhružně odhalené. Bez tušení, co by mohla očekávat, se rozhodla bránit předem, dávaje tak najevo jako lvice, že má zoubky a nebojí se je použít, byť pouze v sebeobraně, nikoliv v útoku. "Ano," přitaká tiše, pohledem hypnotizující postavu před sebou, u níž se plně nerozhodla, zda se jedná o ženu či muže. Vzhledem ke stavu, v jakém se zdejší vězni nacházeli, to mnohdy bylo těžké určit a tato postava měla ještě tvář zakrytou maskou, což podporovalo iluze hlasu a klam světla. "Nevím," zareaguje na otázku, která jí byla položena. Ta hodná nebo ta zlá? Co to vlastně mělo znamenat? "Doufám, že ta hodná. Nemám v úmyslu vám ublížit. Ale... ještě se učím. Mé pudy... mne dost často ovládají." Někdo by podobnou větu mohl brát za výhružnou, María však měla pouze potřebu informovat o jejích možných stavech a změnách v chování, když se bude cítit ohrožená jako před krátkou chvílí. "Slyšela jsem zvuky... Odsud. Nemínila jsem obtěžovat." I teď pokračovala ve zdvořilé frázi, takřka se omlouvala za svůj příchod. Něco, co by u upírů bylo ve velkém množství neslýchané. "Nevím... ale od dobytí Ingwirth holdu uběhl téměř rok." Poskytne alespoň jakousi časovou osu, byť jí samotné už dny začaly splývat. Orientovala se dle počasí a ročního období. Krátce se ohlédla přes rameno, jestli někdo nepřichází, ale zdálo se, že prozatím se nacházelo vše v relativním klidu. Ostatně bylo pozdě v noci, za pár hodin mělo vysvitnout slunce. "Je... Existuje nějaká možnost, jak bych vám mohla pomoci? Od... utrpení?" 

Podrážděné reakce, nezdvořilé a mnohdy až útočné nutily drobnou upírku mít se na pozoru, sledovat každý pohyb. I když nehrozilo, že by se jí vězeň pokoušel jít po krku a doslova ji zaškrtit, podivné změny v hlase mohly znamenat komplikaci. Každou chvíli, kdy neznámá osoba zvýšila hlas v rostoucím podráždění, se María ohlédla přes rameno, kontrolujíc situaci za zády. Někdo by mohl položit otázku, proč se k ní chová zle, i když se vzájemně neznaly. Proč dívka neuteče? María taková nebyla - tušila, byť možná slabě, že dotyčná musí procházet bolestným obdobím, kdy jí splývala realita s fantazií. "Omlouvám se, neměla jsem v úmyslu vás... rozrušit." Další ohlédnutí se přes rameno, ret skousnutý v tichém vyčkávání, zda neuslyší blížící se stráže. Ne, zatím nic, ale pokud zde stráví příliš času, bude to podezřelé. "Ano," přitaká mimoděk na otázku, zda je rok dlouhá doba. Pro mnohé ne, zvláště pro upíry, jak stihla pochytit - samotné už jí dny splývaly do sebe, nevěnovala jim tolik pozornosti jako za života a to ji mátlo. Stávala se snad součástí toho zvláštního procesu, kdy se oprostila od lidskosti? Od té části, která tvořila její lidskou část? Tu malou dívku, která by už jistě byla mrtvá? Zatřesením hlavy se pokusila vyhnat neodbytné myšlenky pryč, kapuce jí téměř sklouzla z hlavy, odhalujíc tmavou záplavu vlnek a světlou pleť typickou pro upíry. Dříve se dokázala opálit, ale teď? Ne. Už nikdy nepocítí zlato na kůži, hřejivé sluneční paprsky. Bude žít v temnotě jaká panovala uvnitř těchto kobek.

Nečekala, že se jí vězeňkyně hned pokusí vyhnat, ne takto bolestně. Skutečně její přítomnost působila tak obtížně? Nenapadlo by jí, že se snaží bojovat se svými myšlenkami, představami a vzpomínkami, do hlavy jí neviděla. "Do-dobře," zakoktá se, hledaje poslepu cestu zpět. To další prosba, téměř výkřik do tmy ji přinutil zastavit se a zhrozeně se otočit na maskovaného vězně. "P-pryč?" Jistě, byla vězněná a pocit svobody představoval rajskou píseň. "A-ano... Slunce existuje. Jen já ho už nikdy neuvidím. Jen měsíc a hvězdy." Slunce by představovalo jistou smrt. Bolestivou smrt. "Nemůžu vám... nesmím..." Co by na to řekl Adrian? Přesně to byla první myšlenka, která se zhostila úlohy přísně vyhlížející učitelky, až se nešťastně otřásla. Dřív by udělala všechno proto, aby nevinní netrpěli. Nikdy nechtěla, aby se s ostatními zacházelo tak krutým způsobem. Ani nejhoršímu nepříteli nepřála podobný osud. Zastavil ji snad pocit, že už není člověkem a je teď důležitější? Hloupost. Taková, která si zaslouží zamračení. "Ale musíte být potichu. Opravdu nesmíte vydat ani hlásku, jinak si toho všimnou. A-... a já nejsem ani dostatečně..." Co vlastně? Zlá? Krutá? Bezcitná? "Upír jako můj pán." 

Náznakem prstů poukáže, aby se držela dál od mříží a nezpůsobila tak poplach kovovým narážením masky. Ještě jednou zkontroluje přítomnost stráží ve vězení, než dlaní obemkne visací zámek na mřížích, prsty zaháknuté do volných prostor. Potřebovala vynaložit co nejvíce síly za co nejméně hluku. Bolelo to, ale nakonec se zámek s cinknutím zlomil. Zato Maríe se třásly ruce od námahy. "Pojďte. A tohle... si vezměte přes sebe." Rychlým pohybem stáhne těžký plášť z ramen, zabalujíc do něj neznámého vězně. Teď už bylo potřeba jen zbavit se hlídačů a utéct, než si toho někdo všimne.

Hlasy v hlavě? Znělo to jako bláznovství, jeho počátek nebo úplný konec plný hysterie a nesvéprávnosti. Že by za to mohl dlouhodobý pobyt ve vězení? Nebo kruté zacházení? Kouzlo? Lámat si nad tím hlavu se v tuto chvíli nehodilo, každé zdržení hrálo v jejich neprospěch, ale je dobré mít se na pozoru před blázny. "Mohou být ty hlasy... potichu?" Nepotřebovaly upoutávat pozornost ještě o něco víc, kdo by toužil, aby se sem přiřítila stráž a dopřála vězeňkyni krutého trestu navrch? Ne, María rozhodně ne. Se rtem mírně skousnutým vyčkávala na odpověď, rudé oči těkaly ze špinavé ženy na mříže a zase nazpět. Nyní byl čas, aby se uchechtla upírka s hlavou skloněnou, div jí dlouhé kadeře nezahalily tvář. "Celý život ne. Jsem mladá, je to jen pár měsíců od mé... přeměny." To slovo stále neměla v lásce a dle způsobu odmlčení bylo zřetelné, že se s takovým osudem zcela ještě nesmířila. Jistě, mnoho lidí vidělo v nesmrtelnosti potenciál, znělo to jako dokonalý předobraz pohádkového života - či spíš jeho pozůstatků, protože život to tak úplně nebyl. Spíš existencialismus, čas nehrál roli. Nepocítí stárnutí na své kůži, ale bude sledovat, za předpokladu, že neskončí na prach, rozpady civilizací a jejich povstání z ničeho, války, mory... vše, co se jí nemůže dotknout. Přijde o přátele, se kterými se přestala stýkat, protože jejich život mohl být díky ní a jejím pudům v ohrožení. Přijde o všechno...

Slunce byla jedna z věcí, která jí scházela. Nyní si ho nahrazovala pohledem na měsíc a hvězdy, učila se souhvězdí nazpaměť, ale nic z toho se nemohlo vyrovnat hřejivému doteku slunce na tváři. Stisknutím čelisti dala najevo potlačený zármutek, ale rychle se jí daří oklepat se od těch zatracených myšlenek. "Pšt!" S rukou přitisknutou na kovová ústa toho moc nezmůže, dál může hýkat smíchy nebo ječet jako na lesy, ale bylo to první, co ji napadlo, aby se vězeňkyně uklidnila. "Nic to není," zavrtí hlavou, ale moc dobře si uvědomuje, že kdyby se krmila víc na lidech, byla by silnější - jedna z věcí, které jí Adrian vtloukal do hlavy. Adrian... Určitě se bude zlobit. Porušila jeho nařízení, ještě byla dost mladinká na to, aby se potulovala venku, byť jí takto pozdě nemuselo nic zvláštního ohrožovat - žádné výrazné vůně nebo krev, pokud se někdo nezhostil vzpoury pod rouškou tmy. Krok za krokem se posouvala vpřed, opatrně si vybírajíc cestu. "Držte se za mnou. Zkusím se těch stráží zbavit, ale doufám, že si toho nikdo nevšimne." Váhala, tohle znamenalo opravdu komplikace. Musela by se ukrýt i před Adrianem, aby mu nepřidělávala nové starosti s režimem, který se k němu nemusel zachovat štědře. Vlastně... spíš by se k němu zachoval právě opačně. "Až vám řeknu, utečte tak rychle, jak jen to půjde - ne směrem k hradu ale ven, dolů, ano? Teď tiše," sykne na ženu za sebou, natahujíc ruku v průchodu směřujícím ven, kde stáli strážní. Jednoho z nich chňapne za zbroj a rychlým pohybem cukne vzad, aby se chudák praštil do hlavy a pak rovnou do bezvědomí. Komplikace ale mohla vzniknout díky druhému, kterému se musela dívka postavit tváří v tvář a využít všeho, co jí upírství dalo do vínku. "Běžte!" 

Když jsem dostala poptávku po bylinkách, podle všeho na nachlazení, nenapadlo by mě, že půjdu na hrad. Ostatně, jistě by se našel i někdo přímo na hradě, kdo se v bylinkách vyznal. Ale nechtěla jsem toho nebožáka nechat ukašlat se k smrti mezitím, co bude čekat až mu někdo donese bylinný čaj. Upravila jsem si tedy své zelené šaty s jemným stříbrným vyšíváním a přes rameno si vzala svoji brašnu ve které se ukrývali různé byliny, ale už i hotové směsi. Ale nezapomněla jsem ani na svoji stříbrnou dýku, kterou jsem pečlivě uschovala na její místo v šatech. Bylo tam speciálně ušité právě pro ni tak, aby ji nebylo vidět. Neměla jsem ji v plánu použít, ale i když byl den, nikdy si nemůžete být jistí co vás potká. Ještě jsem zkontrolovala zda mám čisté boty, rozpuštěné vlasy jsem párkrát pročísla jemně prsty a vydala se do hradu. Luk jsem tentokrát nechala doma, do hradu se nehodil a k bylinkářce či ženě? No, také moc ne. Stísněné schodiště, které vedlo do věže mi nedělá zrovna nejlépe ale po pár hlubokých nadechnutích a přemlouvání se jsem konečně dorazila před dveře a zlehka zaklepala a upravila si brašnu. Chvíli jsem čekala zda se ozve výzva ke vstupu, pokud ne, opakovala jsem zaklepání a znovu čekala. Takto jsem poklepávala na dveře až poté doby dokud výzva nepřišla. Až pokud se skutečně dostavila, vzala jsem za kliku a vstoupila dovnitř. "Dobrý den přeji, pane... přicházím na Vaše přání týkající se bylinkového čaje." Pronesu s lehkým, trochu rozpačitým úsměvem a krátce si muže prohlédnu, než lehce sklopím zrak k zemi. "Mé jméno je Róisín Ryan a já a mé bylinky jsme Vám k službám." Dodám a lehce se ukloním, dále však nechávám prostor trochu rozcuchanému muži aby vyslovil svoji žádost či cokoli jiného bude mít na srdci.

Přikývnu k ní vehemntně. "Ano ano, hlasy, jsou tam...tak zmatené jakoby...něco chtěly a pak utichnout jakoby nebyly." Zavrtím těkavě hlavou a snažím se všechno setřást z ramenou. "Aha..aha..jste mladá upírka...já váš takhel ruším, nejspíš jste chtěla...copak jste tu vlastně chtěla?" podívám se na ni z prázdných děr v masce, za nimiž je možná tušení nějakých očí, barvu a vzhled nedovolující určit. Pořád něco mumlám ale poslechnu ji ve chvíli kdy se rozejdeme a uslyšíme stráže, ztnu své ruce do její paže prosebně. "Ach ne slečinko kéž by me nechali odejít s ámi, nedejte mě jim prosím." zaúpím lehce a zaškobrtnu se. Kleknu na kolena a zamyslím se, běhat? Dokážu to vůbec, přikývnu ale vehementně což bolí s tou věcí na hlavě. "Ano ano..běžet dolů ne ke kobkám dolů pryč." povím , že rozumím. Načež mi přikáže a já rozkmitám nožky vrávoravě jak jen to jde, a příliš to nejde...běžím k brance ze skelpení moje ruce se natahují skoro to cítím, načež mi zatarasí cestu dva normanští, chytí mě za ramena a s žuchnutím mě přirazí ke kovovým futrům, která měla být můj klíč ke svobodě. ROzvzlykám se a cítím horké a pálivé slzy na tváři. "Slunce prosím, jen chvíli..." zasténám než dostanu herdu do spánku a ztratím vědomí.

Se stále sklopeným zrakem čekám na slova onoho muže, jenž působí velmi mladě. Přesto, že první jeho slova zní trochu jako výtka, nijak je nekomentuji a klidně čekám dál. Tak trochu to i chápu, nikdo se zrovna nevyžívá v tom být nemocen. Alespoň většinou ne i když kdo ví, jeden si nemůže být nikdy jistý. A jeho kašel, který se následně ozval opravdu nezněl zrovna hezky, hlavou už se mi honí, které bylinky budou na takovýto neduh vhodné, když opět promluví. Mírně přikývnu na potvrzení jeho odpovědi. "Ano pane, přesněji malá růže, pokud si to přejete vědět." Odpovím jemným hlasem a cítím, že se trochu červenám. Většinou moje jméno nikdo moc nerozebírá, ale tato růž za chvíli stejně pomine a se sklopeným pohledem ji, snad, není tolik vidět, alespoň v to doufám. Nadále poslouchám, nyní problémy muže před sebou a mírně přikývnu, pohled však nechávám sklopený, jen když domluví otevřu brašnu a nasměruji svoji levou ruku tam kde tuším směsi čajů právě na takový kašel a zklidnění dýchacích cest, také vytáhnu ještě jeden větší váček, v tom je zase směs na klidnější spánek. Na okamžik se zatvářím zamyšleně než si pro sebe přikývnu. Ano jitrocelový sirup rozhodně nebude na škodu, spíš naopak. Po chvilce vytáhnu jednu z lahviček a udělám pár kroků k muži. "V tomhle váčku jsou bylinky namíchané tak aby měli co nejlepší účinek proti kašli, doporučuji tak třikrát denně v tom druhém je hlavně heřmánek na uklidnění i když je tam ještě pár bylinek na podporu... ten bych Vám doporučila před spaním... a tady v té lahvičce je jitrocelový sirup... lžičku tak šestkrát denně, ten by Vám měl také ulevit od kašle..." Odpovím mírným, klidným tonem byť se trochu nervozně usměji. Chtě nechtě musím uznat, že to muži sluší byť je trochu pomačkaný. Opět pohled sklopím, nyní k třem věcem, které nabídnu muži. "A samozřejmě odpočinek... ten při léčení také pomáhá." Dodám a má slova následuje další úsměv.

Pro někoho by mohly být dny fádní, ne však pro mě, miloval jsem svou práci, naopak měiritoalo nachlazení, které jsem řešil a tím mi bylo zatěžko zírat celou noc do dalekohledu, protože se mi mlžil a neustále kýchal, posupem po bylináh od slečny Rose se mi dělalo lépe a lépe. Ale znáte muže a rýmičky, už tahle byl Alex bručoun a vemi uzavřený, takže při nachlazení, kdy měl červený nos byl o to víc uzavřnjší do sebe a ještě protivný sám sobě i na ostatní. Ležel jsem na posteli a dýchal mátové kapky abych si uvolnil stále ještě lehce podrážděný nos, díval jsemse na strop svého pokoje Na sobě měl plátěné kalhoty a jinak nic, v kru bylo zatooeno a tak jen tak měl pocit, že se nedusí, když měl spíše klukovskou hruď volnou. Promnul si spánky a pak prohrábl vlasy, které byly spíše vzhledem vrabčí hnízdo, každý vlas jinam. V tyto chvíle proklínal svou neochotu učit se alchymii a kouzlům zdravotním. Natatáhl ruku ke stolku u krbu a přitáhl si telekieticky kořeněné víno, posadil se aby se napil a nadechl se zhluboka. Kapky zabraly. Někdo by snad řekl, nebylo by vám lépe poboku s nějakou ženou co se o vás postará, on sám nikdy neměl na takové myšlenky čas. Byl podivín, tajemný podivín co vždy zmizí zarokem se závaném pláště a hledí si svého, někteří tvrdili že je to černokněžníka nebezpečný mág a jemu to vyhovovalo, alespoň si je držel od těla. Občas i udělal nějakou tu srandičku stylu výbušná kulička s kouřem v pokoji aby služebné roznesly tuto pověst dál a bály se ho. Přeci jen byl svobodný muž, byl pohledný a některé ženy o něj projevovaly zájem, ale nikdy ne taková co by ho zaujala většinou šlo o prosté služtičky,se kterými by si neměl co říci.