Hlavní linie + čistka

Užíval jsem si každou minutu po Emminině boku, každý krok při tanci. Po těch týdnech, kdy jsme se neviděli se tahle noc náramně dařila. "Ani nevím, nepřijde mi to přirozené." Pousměji se. Nebylo nic, co by mě lákalo do minulosti. Tudíž jsem neměl důvod s jejím názorem souhlasit, ale nehodlal jsem jí ho vyvracet.
"Asi jsem už zapomněl, Marien říkávala něco podobného." Oplatil jsem jí úsměv a opět ze mě vyzařovala má pověstná lehkomyslnost. Lehkomyslnost, která se mi stala maskou pro okolní svět. Mou pravou tvář jsem ukazoval jen těm, které jsem miloval a to dosud nebyl nikdo... dokud jsem nepoznal Emmeline.
Zakroutil jsem hlavou. "Utekla jsi, protože ti nic jiného nezbývalo... Sdílet život s někým, koho nemiluješ a celý život neprojevit svůj názor, jen slepě poslouchat, to je zbabělé..." Zbabělé je odejít od své rodiny jen kvůli slávě, dodal jsem v duchu. Nemusel jsem ji zatěžovat neustále svými problémy.
S lehkým přikývnutím jsem jí dal najevo, že přijímám její díky... Neměla mi za co děkovat, ale hádat se přeci nebudu, to bychom nic jiného nedělali. Pak jsem ustal v tanci. Tělem mi projel záchvěv, nepříjemné tušení, které zachytilo mé vlčí já. Všechny svaly se ve mě napnuly, oči se přesunuly k bráně a ruka na jílec meče, ale Emm ji zachytila do své. Při mém stisku sebou překvapeně trhne, ale já na okamžik nevnímám, vzhledem k tomu, že se snažím zjistit královninu a Elizabetinu polohu. To se mi brzy podaří a tak se pohledem vrátím k Emmeline. "Co?" Nechápavě se okolo sebe rozhlédnu, nežli mi dojde co Emm chtěla. "Ach ano... promiň." Stáli jsme uprostřed tančícího davu a všem překáželi. Byla to hlavně reakce na to tahání, kterým na sebe poutala mou pozornost. Nastavil jsem jí rámě a odvedl ji stranou, schválně co nejblíže královnině trůnu. Pořád se nic nedělo, ale já svým instinktům věřil...

Sedím u stolu a koukám kolem sebe. Občas se napiji z číše, která stojí přede mnou. Vše mi přijde nudné a až moc nastrojené. *Možná když se vytratím teď ani si nikdo nevšimne, že jsem někam šla. A kdyby si přece jen někdo všiml mohla bych se vymluvit na to, že jsem šla k sobě do komnat.* Zhluboka se nadechnu a vydechnu.

V pravý čas přijede jezdec, který vypadá již jako mrtvý. Sleduji ho pozorně a jediné na co se zmohu je vnímat krev, která pomalu stéká po jeho těle. Polknu na prázdno a sleduji ho. *Byl by tak snadná kořist. Udělat to, tak musím odtud zmizet.* Povzdechnu si. Vyslechnu si jeho slova a zavrtím nad nimi hlavou. *Co asi může královně chtít?* Zvednu se ze židle a rozejdu se k muži, který momentálně leží na zemi neboť spadl z koně. Už je u něho muž, který se mu snaží pomoci. Sleduji jeho zkušené jednání. *Když mu pomůžu tak se dostanu k troše krve a to zadarmo.* Udělám k němu krok a sednu si na bobek. "Mohla bych Vám třeba pomoci." Povím muži a podívám se na něj. Raněnému vojákovi rozepnul náprsní krunýř a šíp zlomil. Šipka šípu zůstala v ráně, aby bránila ve vykrvácení. *Tolik krve by to bylo kdyby se teď ta šipka vyndala.* Opět na sucho polknu a na chvilku zavřu oči. Vnímám jen tu krev, ale jen na chvíli, aby to nebylo nápadné. Po chvíli jeho muži přivezli vozík a muže naložili na vozík. "Dobrá, tak tedy pomoc nepotřebujete." Procedím skrz zuby. Odvezli muže a já jsem ztratila svou šanci na krev.

Zvednu se a upravím si své šaty. Nakonec si upravím i vlasy a vydám se do ulic podhradí. *Tam možná bude větší zábava než zde mezi šlechtou.* Procházím ulicemi Ingwirth Holdu a nohy mě zavedou až na náměstí, kde je oslava v plném proudu. *Páni tady to opravdu žije více než u nás na hradě.* Vše si prohlédnu a hlavně si prohlédnu lidi, kteří se zde nachází. *Možná jsem se měla převléknout. V těchto šatech sem moc nezapadám.* Přejdu ke stánku, kde teče pálenka proudem a nechám si také nalít. Rovnou se napiji. *Tak to jsem opravdu nečekala. Je vynikající. Už dlouho jsem tak dobrou pálenku nepila.* Procházím se po náměstí a pohled věnuji všemu. Vše je tak jiné až možná začínám litovat toho, že jsem šlechtična a ne obyčejná dívka z podhradí.

"Královna... potřebuji... Ke královně..." opakuje stále zraněný voják jako tichou modlitbu každému, kdo ho jen bude ochoten poslouchat neoznačit jeho slova za výplod bludů. V tomhle případě je to Sollis, který se se svými muži jak zraněnému hraničáři pomáhat, aby cestou ke královně nakonec nezemřel. S bolestivým heknutím je vysazen na vůz, díky kterému se za královnou Ingwirth Holdu dostanou snad i včas.
S velkým rozruchem, co vzbudili, a také velkým štěstím, neb si strážní u brány uvědomovali vážnost celé situace, je nakonec vůz s vojákem dotáhnut na hlavní nádvoří přímo před majestátní trůn i královnu samotnou. Hraničář s posledních sil, které mu zbývají, seskočí z vozu v zápalu náhle energie díky tomu, že se dostal na místo, kam potřeboval, ale že vzápětí se musí chytit Sollise, aby neupadl. S jeho pomocí se dobelhá až ke královně, kde padne na kolena nejen, protože se to sluší a patří, ale také, protože ho nohy i tělo začalo zrazovat. Zamrká, aby vyhnal krev z očí a také aby zmobilizoval ty poslední síly, které mu zůstaly, aby splnil svou povinnost. "Má... má paní, oni... nás napadli, přišli..." Voják mluví do absolutního ticha šokovaného davu, kterému začíná docházet význam jeho slov. "Francouzi... Normanští zrádci, přišli a všechny... eh... všechny nás pobili. Útočí na poslední... na poslední pevnosti, má paní, dlouho... dlouho se neudržíme..." Snad navíc symbolicky, voják se posledními slovy sveze k zemi, vyčerpaný ztrátou krve i notnými zraněními, které jej nakonec staly život. Stejně jako Eukleas ale vyřídil to, co musel - ne však zprávu o vítězství, ale o blížící se hrozbě.
Dav, všichni ti honosní páni a paní, stojí, aniž by věděli, cože mají dělat. Nese se jen vyděšený šepot a občas též vzlyknutí, když někomu dojde, že tímto mementem přišla válka, která bere manžely, milé, syny i otce. Všechny očí se upřou na královnu, čekají rozkaz nebo uklidnění od ženy, která má ve tváři i přes všechno klid. "Sami jste slyšeli, není třeba nic... dodávat," pronese nakonec. "Zítra ráno vytáhne každý bojeschopný muž i žena, každý, kdo udrží zbraň, k hranicím. Buďte připraveni, mí velitelé přijdou, přátelé, a vím... že máte strach. Všichni máme strach, tohle je náš domov. Ale pokud budete ochotni se za něj rvát, slibuji vám, že tyto oslavy budou zanedlouho oslavy vítězství. Prozatím... pánové hudebníci, můžete jít. Mám obavy, že všichni mají své povinnosti a ty vaše nyní převezme lesní roh." S těmito slovy se nakonec otočí, aby se svými věrnými odešla do hradu. Nakonec, ona i její gardisté toho mají do rána mnoho, cože je nutno probrat. A doprovod, ten jim skutečně dělají lesní rohy na hradbách, které dávají vědět o celé situaci, i humbuk v celém městě, když se obyvatelé Ingwirth Holdu chystají na tažení k hranicím, které by je mohlo stát nejen život, ale také domov a všechno ostatní.

Když mi začne klidně oponovat ohledně přirozenosti jeho druhu, vyslechnu si, co jí chce říct a pomalu přikývne. Samozřejmě, jsou přirození, avšak trochu jiným způsobem. Prostě jsou lepší. "Každá jiná bytost? Nedrží upíry při věčném životě černá magie? To mi moc přirozené nepřijde," namítnu nejistě a zvědavě náklonoměry hlavu na stranu.
Vím, že ho vzpomínky na jeho ztracenou lásku musí bolet. Já jsem nikoho neztratila, nevím, jaké to je, ale jsem si jistá, že to musí hodně bolet. Jako by mi někdo vyrval srdce z těla a rozdupal ho na kousky. Ale musí se zaměřovat na ty hezké momenty s ní, aby překonal bolest z minulosti, kterou si s sebou nese jako Ježíš svůj kříž.
"Ne každý by to chápal. Vzhledem k tomu v jaké době žijeme," usměji na něj. Je to od něj hezké, že mne takto chápe, neodsuzuje mne, navíc bychom se bez toho ani nepotkali. A já bych se nezamilovala do někoho tak... úžasného a statečného a hezkého.
Uprostřed tance ho však povolají smysly. Nezlobím se na něj, vím, že je z části vlk a ten nemůže jen tak ignorovat blížící se hrozbu, ať už je to jakákoliv. Proto jí jen donutím se vzdálit z tančícího davu, kde jim pouze překažíme. "Za nic," zamumlám automaticky a trpělivě čekám, zdali se z toho jeho tušení něco doopravdy vyklube nebo ne.
A taky že ano. On to sice zaregistruje dříve, ale i já mám oči, a když mi padnou na vůz, který táhne několik vojáků, nahlas polknu a vytřeštím očka. Když se moje malá ručka v té jeho tlapě schová, pevně mu ji stisknu a nechám se odtáhnout blíže ke královně. Nic neříkám, jen vyděšeně vyjeknu, když uvidím může potřísněného krví. Jeho krví. "Pane bože," zašeptám vyděšeně, do očí se mi derou slzy. Hraničářovo tělo bez známky života dopadne na zem, což mne donutí vyjeknout ještě hlasitěji a přivinout se k Archerovi blíže. "Je... je mrtvý?" zašeptám vyděšeně a pár slz se přehoupne přes okraj a začne se kutálet napříč tváří, mizejíc následně v dekoltu šatů. Vzhlédnu směrem ke královně a nevěřícně poslouchám její slova. Válka. Nikdy jsem žádnou nezažila, pouze jsem o ní četla a to bylo samo o sobě příšerné. Každý bojeschopný muž či žena, každý kdo udrží zbraň. Já udržím zbraň, umím s ní zacházet. Sice se nemohu rovnat nějakému vojákovi, ale umím to s ní, vím jak na to. Budu muset k hranicím? Zabíjet lidi? Nemůžu zabíjet lidi, pro boha! To nezvládnu. A proč nás vůbec napadli? Co z toho mají? Vím však, že Archer do té války půjde, je to voják, a i kdyby nebyl, nic by to na jeho povinností chránit zemi nezměnilo. Nechci, aby se vystavoval nebezpečí. Co když se mu něco stane? Je jednodušší, když ho budu mít aspoň trochu na očích. Sice si to stále nedokáže představit, ale budu se za Ingwirth Hold bít. Ne kvůli královně, ale protože teď je to můj domov a ten mi nikdo nevezme. A pokud přitom zemřu, tak budiž. Ale někoho zabít? Jak bych s tím stejně dokázala žít?
"Proč na nás útočí?" zeptám se nechápavě Archera, ale to už mi poručí, abych se ho držela. Volnou rukou si setřu slzy a překvapeně vypísknu, když mne Archer začne táhnout za ním a dalšími vojáky s královnou v čele do hradu. "Co to děláš? Já nemůžu, nemůžu tam jít, Archere! Nejsem voják!" vyjeknu tiše, avšak je mi jasné, že mu to zrovna moc nemyslí a stejně by mne nepustil, tak si trochu nadzvednu šaty, abych po cestě nespadla a držíc se ho, se vydám s ním do hradu.
Když se zastavíme, sklopím hlavu směrem dolů, obličej mi zakrývají už rozpuštěné vlasy, přičemž se tak napůl za Archerovo veliké tělo schovává. Ani nemuknu, jen stojím, pevně svírám jeho ruku, až se bojím, že bych mu ji mohla zlomit a dělám, že tu vůbec nejsem. Na místě, kde bych rozhodně být neměla.
"Vaše Veličenstvo," odvážím se nakonec potichu pípnout, přičemž s hlavou stále sklopenou dolů udělám mírně pukrle jak jen to, když se polovinou těla tisknu k Archerovi.

"Pochopím sire, když budete chtít pozornost věnovat jim. Všechny jsou krásné, kultivované a znalé společenských mravů a je radost na ně pohledět," odpovím s úsměvem ale musím se tentokrát hodně snažit, abych na sobě nedala znát nervozitu a zklamání, které mne doprovází po těchto slovech. Balduin je muž cnostný a čestný a každá dívka by byla ráda kdyby ho měla po boku. Věřím že si může z přítomných dam vybírat jak by se mu zlíbilo. Sebevědomá odpověď z úst správce královského psince tak vrazí dýku do mého srdce tlukoucího pro muže, kterému bych se nemohla oddat. Pokladnice mých sponzorů zela prázdnotou a pro finance přívrženců potomka Richarda Lvího srdce bylo šťastnější volbou předstírat že nikdo takový neexistuje. Není žádná jeho dcera ztracená ve světě, protože ta má být dle kronik mrtvá a pohřbená v rodinné hrobce. Nemám statky, nedisponuji majetkem a jediné co mám je titul, kterého bych se nejraději zřekla veprospěch štěstí v životě. "Jsou bezpochyby vhodnější volbou než jsem já sire," zamumlám do ticha, je to neslušné, dáma se má projevovat vznešeně a nahlas ale já začínám ztrácet touhu pobývat mezi těmi, ke kterým už dlouho patřit nebudu. Jednoho dne přijde dopis, kde bude vypsán konec příspěvků a co bych to byla za šlechtičnu, kdybych se měla přiživovat na královnině krku jako malé dítě, kterým už nejsem. Svůj čas mnohem radši obětuji pro chvíle strávené se psi z královského psince, s cvičenými sokoly a povídáním si s Balduinem, který mi srdce trápí svou rozkošnou přítomností. Pohlédnu na zničené šaty a neodolám krátkému zachichotání. Nezlobím se, mrzí mne to samozřejmě ale nemám důvod se vztekat a povýšeně dávat najevo svůj status. "Možná je to zásah osudu a jeho kroky vám mají povědět že by lepší společností byla jiná dvorní dáma sire," zasměji se smutně ale dlouho neteskním, nechci mu kazit krásný večer, který se nám dvěma nepovedl. "To nevadí sire, jsou to jen šaty. Netíhnu k nim materiální hodnotou, nejsou dědictvím a je pravděpodobné že bych si je po této slavnosti už nikdy neoblékla," namítnu natolik důležitě, aby se náhodou nezačal zlobit na svoji nešikovnost, která mi přijde roztomilá. Mnoho takových mužů se nenajde a já si cením jeho přiznání místo toho aby se pokusil svést chybu na někoho jiného. Doprovod přijmu s jemným úklonem hlavy a úsměvem, každá chvíle strávená v jeho společnosti mi pohání srdce vpřed a nelituji žádné minuty ani vteřiny. "Tak to jste mne neviděl po fiasku v královské kuchyni, kam jsem se nedopatřením přimotala. Byla jsem celá od mouky a služebná mne musela hodinu drhnout než jsem mohla zaujmout místo po boku královny jako slušná dívka," uculím se se vzpomínkou na jednu ze skopičin, které jsem provedla krátce po příjezdu do Ingwirth-holdu. Nevyznala jsem se na hradě a často jsem bloudila zmatená pachy. Dnes se orientuju dobře.
Uvědomuji si intimitu už od společné cesty po liduprázdné chodbě. Jsme jako dva milenci i když se netiskneme k sobě v tajnůstkářském zachování si společných tajemství mezi námi. Vnímám teplo sálající z jeho těla, podobné pociťuji i u sebe ale i tak se rozklepu. Když zavře dveře od mých komnat, napětí by se dalo krájet. Nikdy jsem ve svém pokoji neměla neohlášenou mužskou návštěvu bez doprovodu služebné až na jednu nešťastnou příhodu se sirem de Cross, kterému jsem svěřila své tajemství do rukou aby jej chránil. Teď byla řada na Balduinovi, kterému toužím vysvětlit vše, každou důležitou věc týkající se mé osoby. Přikývnu, dávám mu svolení, aby mi pomohl ze šatů na jehož zavazování zapracovala služebná a já jsem bez ní jak bez ruky. Cítím jak uzly povolují a stažený korzet mi dává prostor k dýchání. Cítím i látku povolenou na ramenou jak klouzá dolů a odhaluje pokožku ramen i zad. Neuvědomuji si že celou dobu zadržuji dech, nedokážu se pohnout ani o píď a naslouchám nepravidelnému tlukotu srdce, které zrychlilo už při prvním doteku. Poposkočí ještě o něco víc, když ucítím lehký dotek, jako člověk bych ho přehlédla ale jako vlčice si ho uvědomuji dobře. Prudce vtáhnu vzduch mezi rty, určitě se červenám jako rajské jablíčko. Namlouvám si že to je jen moje bujná představa a nic podobného se nestalo ale kůže mne v místech doteku brní a pálí a já prahnu po dalším zakázaném pokusu se Balduinovi přiblížit v rovině, která mi byla dosud neznámou a takovou i zůstává. Na zem mne vrátí až jeho zakašlání a krok dozadu, kdy jsem nucena se otočit. Mám v očích strach, nechci aby odcházel. "Ne ne sire! Prosím neodcházejte! Budu hned hotová," vyhrknu rychle a snažím se ho slovy zadržet, aby neodcházel a nenechával mne zde samotnou i když by stál za dveřmi a tedy několik metrů ode mne. Ale ta představa se mi nelíbí.
Zajdu za zástěnu oddělující skromnou koupelnu a šatnu od zbytku místnosti a rychle se vysvléknu ze zničené látky nasáklé zasychajícím vínem. Vodou v lavoru si opláchnu dekolt a bříško, na kterém zůstalo pár skvrn ale ty mizí po doteku s vodou. Pak už se jen otřu a sáhnu po prvních šatech, které se mi připletly pod ruku. Žádné okrasné, víc obyčejné a tmavé a na podobou slavnost by se nehodily tolik jako ty bílé, které zničené leží u nohou. "Mohu poprosit sire?" vyjdu s otázkou zpoza zástěny, otáčím se k němu zády, aby mi opět mohl pomoci se zavazováním skládajícím se z tkanice provlečené křížem krážem v látce v oblasti páteře. Doufám že bude souhlasit a nebude se hanbit, to už dělám já, když se červenám. V dlani tisknu medajlon z otcovy výpravy, nejradši bych ho strhla a odhalila se Balduinovi v pravém slova smyslu ale bojím se co by na to řekl. Namísto toho naslouchám okolí ale něco se zdá jiné. "Slyšíte? Hudebníci přestali hrát. Nestalo se něco?"

Cítím Balduinovy prsty, které se s láskou prohrabávaly srstí milovaných psů a zlehka načechrávaly peří úctyhodných sokolů, jak si lehce počínají při svazování tkanic k sobě na zádech šatů. Každý pohyb je precizní, pomalý a opatrný, vyvolává u mne úsměv a já si nemůžu pomoct abych se necítila s ním ještě lépe. Chová se jako gentleman, pravý rytíř kterým je a já si nemohu odpustit myšlenku že o něj jednoho dne přijdu protože najde jinou, kterou zahrne pozorností. Nikdy jsem se neprojevovala sobecky ale podobná myšlenka mne rmoutí a zanechává mi tvář ve smutku. Zastaví se mi srdce, když pronese nahlas větu, které se vyhýbám a nechci nad ní ani uvažovat. Sdílet s Balduinem čas, i když takto intimně, zahání chmury a ponechává mi blaženost a radost z jeho přítomnosti. Vrátit se mezi ostatní znamená dělit se o něj a možná ho i ztratit z dohledu. Přikývnu zmateně, nechci aby se zlobil. "Samozřejmě chápu. Vrátíme se," špitnu tiše, šaty jsou zavázané a nic nás nedrží v komnatách. Možná pouze předtucha něčeho špatného co se k nám blíží, mne zadrží a přinutí natáhnout se po Balduinově ruce. "Já...," začnu nejistě, plaše klopím oči k zemi a nevím jak správně pokračovat a říci mu co mám na srdci. Nadechnu se odhodlaně ale žádný zvuk ze mne nevychází až na poraženecký výdech. "Slyšela jsem něco o Normanech, o tom jak se blíží k hranicím. Znamená to že půjdete do války? Jste rytíř sire a máte své povinnosti vůči královně, které jste složil slib a já tomu moc dobře rozumím. Ale bojím se že vás ztratím," hlesnu zdrceně, necítím se dobře a předtucha války mne mrazí v zádech. O krok přistoupím k Balduinovi, vyhledávám jeho blízkost a prsty hledám jeho abych je s nimi mohla proplést. Nikdy jsem se takto nechovala, nevím co mě to popadlo ale jeho dotek mne vždy konejší a dodává sil. "Jste můj přítel a jeden z mála lidí, kteří chápou co prožívám, nacházím s vámi porozumění a," nadechnu se, bojím se přiznat že srdce mi v jeho přítomnosti tluče rychleji a silněji než se všemi muži, které jsem doposud střetla. Volnou rukou se dotknu medajlonu zavěšeném na krku, musím mu přiznat kdo jsem. Zatlačím na řetízek ale ještě jsem ho nedokázala přervat. "Pokud by se měl Ingwirth-hold ocitnout ve válce a já vás měla ztratit, pak chci abyste věděl že jste znal pravdu jako jeden z mála. Abyste pochopil kdo ve skutečnosti jsem," vydechnu a s tím se zbavím očarovaného medajlonu, který vložím Balduinovi do rukou. Falešná podoba se rozplyne a zůstanu já taková, jaká ve skutečnosti jsem. Dívka od pohledu o rok dva starší než jsem vyznívala do této chvíle, podobně vysoká ale o něco širší v bocích i prsou, kudrnatější a plachá. "Omlouvám se sire, nechtěla jsem vám lhát. Nikdy jsem nikomu nechtěla lhát ale moje krytí vyžadovalo zdržet se informací o mém původu," hlesnu v slzách, všechen strach dopadá na má ramena a já se bojím co se teď se mnou stane a co bude s královstvím a hlavně s Balduinem.