|
|
Post by Emmeline Dove on Aug 9, 2017 8:33:12 GMT
"Sobcem?" zeptám se překvapeným hláskem, jako bych snad ani jeho slovům nemohla uvěřit, což tak také doopravdy je. Nepřijde mi jako sobec, možná je trochu agresivní, otravný a tvrdohlavý, ale sobec rozhodně není. Je sice pravda, že toho o něm stále moc nevím, ale za tu dobu, co jsme se potkali, se snad nikdy nezachoval sobecky. Nebo snad ano? Urychleně projedu v hlavě všechna naše setkání od toho v lese, přes oslavu Ostary, jeho jako zraněného (kde se zastavím o chvíli déle, což mě donutí zčervenat, aniž bych k tomu měla z jeho gest či slovům doopravdy důvod) a pochopitelně soud. Rozhodně není sobec, tak co to říká za hlouposti?
"Neříkám, že to je občas vysilující, ale znám samu sebe, jsem horší," zazubím se na něj. Doopravdy. Občas si říkám, že bych měla držet jazyk za zuby, protože kvůli své upřímnosti se mohu dostat do hodně problémů s vysoko postavenými lidmi. Jenže já už jsem taková. A nedovolím nikomu, aby mne změnil. Zkoušela to i moje matka a podívejte, jak to dopadlo? Myslí si, že její jediný potomek je mrtev. Měla bych snad cítit výčitky, že jsem příšerná dcera? Možná, ale nijak zvlášť mne to netíží.
Následuje hodně podivný zážitek, kdy se dokonale ztratím v jeho očích. Nestalo se mi to poprvé, občas se na něj tak zahledím a prostě jen tiše žasnu, zdali může doopravdy někdo takový existovat nebo mám až příliš bujnou fantazii. Ale toto bylo jiné, jelikož jsem většinou byla při svém okatém zírání nepřistižena.
Pochopitelně, že se nedám zastrašit. Kdybych se nechávala, nikdy bych se sem nedostala a právě teď už bych na svět přivedla jedno dítě s tím hnusákem. Mezitím, co mu dám čas na uklidnění, samotné mi v mysli běhají všelijaké myšlenky. Přemýšlím tedy hlavně nad tím, jak dlouho nám tento vztah vydrží? Jak dlouho potrvá, než ho svojí zarputilostí vytočím do takové míry, že se neovládne a někomu ublíží? Anebo hůř, že ublíží mně? Vím,že by si to nikdy neodpustil. Rozhodně to bude těžké.
"To je v pořádku, pouze se ujišťuji," lehce mávnu ručkou a nakonec tedy přikývnu, že to chápu. Nemám hubnout, dobře. Když to říká on, poslechnu ho. "Ale jsem člověk a ty jsi naproti tomu vlčí příšerka, takže kdybys mě popadl silněji, zlomil bys mne vejpůl a ani při tom nemrkl?" zeptám se zvědavě, ale na mé tváři jde vidět, že to nemyslím nijak vážně, protože se křením od ucha k uchu. Nijak mne tato situace nevzrušuje.
Vyslechnu si něco o jeho rodičích a jemně ho pohladím po hřbetu ruky. "Omlouvám se, nechtěla jsem tvé rodiče urazit, avšak ty jsi očividně neprošel dívčí výchovou, kdy je ti neustále vtloukáno do hlavy, že musíš neustále vypadat elegantně, tvářit se jako největší svatoušek, neodporovat a být svému muži neustále k dispozici... úplně ve všem," nad posledními třemi slovy se zatvářím nanejvýš znechuceně a tělíčko se mi samo od sebe lehce zachvěje. Doopravdy příšerná představa, že by si ten slizák, kterého jsem ped rokem poznala, mohl vzít moje tělo, kdykoliv by chtěl. Fuj.
Když se vrhneme do víru tance, ze začátku jsem doopravdy schopna se pouze usmívat a rozzářenýma očkama se rozhlížet kolm sebe Žiji tancem a zpěvem a i když je to něco tak neosobní, stále mne to plní jistou dávkou potěšenosti.
Všímám si, jak mne pozoruje a mám pocit, jako bych za chvíli nadšením odletět a už se nevrátit. Je to tak hezké, že se mi doopravdy věnuje. Vážně ho zbožňuji, jak nejvíce to jde.
Nad mým nápadem se ze začátku zvládne pouze smát, přičemž já jen lehce pokrčím rameny. "A myslíš, že nás někdo poslouchá? Nebo nedej bože by nám uvěřil? Budou nás mít když tak za pouhé blázny a s tím se já srovnám dokonale," odpovím a spokojeně se zaculím, když mi teda povolí, bych se ptala. Je to přeci jen oboustranně výhodná dohoda. On sám se může ptát též na cokoliv. "Stáří. Ráda bych věděla, kolik ti je. A myslím... doopravdy i s těmi vlčími léty a tak podobně," hlesnu svoji první zvědavou otázku.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Aug 9, 2017 10:53:03 GMT
Zněla překvapeně, ale já to myslel vážně. "Ano, sobcem." Přikývl jsem a zadíval se na ni. "Protože si tě přisvojuji, i když vím, že tím ohrožuji tvé bezpečí... i když vím, že by jsi mohla mít lepšího muže." Jeden koutek úst vytáhnu vzhůru v pro mě tak typickém úšklebku.
Jsem rád, že jsem se nakonec vyjádřil srozumitelně, ač to bylo lehce obtížné. Jakmile za mě dokončí větu, kterou jsem nedořekl a zůstane se křenit, usměji se též. "Tak nějak." Odvětil jsem, ač jsem to původně myslel ještě trochu jinak. Nebyly to správné myšlenky, ne pro tuto chvíli.
Zastat se rodičů pro mě bylo samozřejmostí, lišili se od jiných šlechticů... vlastně stejně, jako další dvě rodiny v okolí Notthinghemu a právě z jedné z těchto rodin byla Marien. S něžným pohlazením po hřbetu mé ruky se mi omluvila a já poznal, že ani její život nebyl růžový. Její znechucený výraz lehké zachvění, které jsem zaznamenal jen díky vlčím smyslům, ve mě vyvolalo vztek. Chytil jsem ji za ruku a něžně ji stiskl. Více jsem však neřekl, ne když jsem nevěděl, zda o tom chce více mluvit... mohl jsem jí být jen tichou oporou.
"To je v pořádku. Víš moji rodiče se lišili od ostatních šlechticů, stejně jako rodiče Marien. Dali nám vzdělání, naučili nás pracovat a bojovat, ale nikdy neučinili za nás rozhodnutí, se kterým bychom nesouhlasili. Proto byli nepohodlní... a já naprostý hlupák." Smutně se usměji. Nechtěl jsem tady teď rozvádět svůj bezcenný život.
Byli jsme skvěle sehraní, jako bychom spolu tančili léta. Usmíval jsem se, kdo by se také neusmíval, po boku tak skvělé ženy. "Nevím, každopádně by jsi se divila, kdo všechno by nám uvěřil... protože sami nejsou pouze lidmi." Prohodím tiše, když se dostanu na okamžik do její těsné blízkosti. "Rád bych byl považován jen za blázna Emm." Věnuji jí sladký úsměv, nežli se opět oddálím. Nakonec jsem, ale přeci jen souhlasil s návrhem na tu její 'hru'. Bylo znát, že je spokojená, když dostane to co chce, ten úcul o tom hovořil dosti jasně.
První otázka mě nepřekvapila, ale v její přítomnosti nebyla nijak... příjemná. Na okamžik se zamyslím, abych neřekl nějakou blbost, načež se zatvářím lehce nejistě. "Chmmm, bude mi... devadesát. Stárnout jsem přestal ve třiadvaceti. Každopádně již vypadám o pár let starší, neboť i my stárneme na rozdíl od upírů." Vyslovit vlastní věk nahlas.. bylo zvláštní, uvědomil jsem si, že jsem stařec a být člověkem, pravděpodobně jsem ji deset let mrtvý. Nejistý úsměv na mých rtech prozrazoval, že se obávám její reakce.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Aug 9, 2017 13:40:38 GMT
"Doopravdy?" zopakuji pochybovačně, když si stále trvá na tom, že doopravdy sobec je, přičemž jeho další slova mě donutí se jen hloupě, zamilovaně pousmát. Nemůžu tomu uvěřit, doopravdy si myslí, že zrovna kvůli tomuto je sobecký? Copak neví, že kdyby mi to vadilo, ozvala bych se? To ale vůbec není sobecké, vždyť já to podstupuji dobrovolně.... protože tě mám ráda," namítnu, abych mu vymluvila tu hloupou vidinu jeho sobectví a ten jeho úšklebek mu oplatím.
"Tak nějak?" zopakuji a důkladně si, stále s tím pobaveným širokým úsměvem, prohlížím jeho tvář. "Myslel jsi tím snad něco jiného?" zeptám se zvědavě. Nejsem si jista, zdali jsem ten jeho skrytý význam pochopila. Občas je těžké vědět, na co doopravdy myslí.
Pochopitelně, mí rodiče též nebyli špatní a svým způsobem je mám ráda. Především tedy otce, i když jsme se takto odcizili. Jen jim toho hodně zazlívám. Proč se mne otec nezastal, když mne chtěla matka provdat za toho slizáka? A proč mne do toho vůbec tak moc nutila? Já jsem se chtěla přeci jen zamilovat! Co je na tom tak špatného? A naštěstí se mi to mým odchodem splnilo. Díky Archerovi.
Jakmile mi též lehce stiskne ruku, jelikož zřejmě zaznamenal můj znechucený tón i to chvění (to asi díky těm jeho super smyslům nebo co), věnuji mu jemný úsměv, abych mu dala najevo, že si jeho podpory vážím.
"Nejít s davem je špatné, ale museli být doopravdy úžasní. Ráda bych je poznala," zamumlám, věnujíc mu povzbudivý úsměv, který jasně říká, že to bude dobré. Tak nějak tuším, že to s nimi nedopadlo zrovna nejlépe. Stejně jako s tou Marien. Nejsem si jista, co přesně mi to o ní vlastně vykládal. Vím, že spolu vyrůstali a nakonec se do sebe zamilovali, a že se jí stalo něco příšerného. A že jsem jí trochu podobná, i když vzhledově vypadala úplně jinak. A prý byla velice krásná. Rozhodně bych takovou dívku chtěla poznat, i když bych pochopitelně docela žárlila.
"Ano, to zajisté, ale zrovna tito... lidé... mne zrovna netrápí. Vlastně mne právě teď netrápí nic," zachichotám se, přičemž pomalu zpomalím, když se píseň změní na docela podobnou té předchozí, avšak s jinými slovy. Okamžitě se přizpůsobím novému tempu a dále se spokojeně culím, když doopravdy dostanu to, co chci. "Být považován za blázna je uklidňující, když si to tak vezmeš. Sice tě všichni soudí, ale zároveň se tebou nikdo nezaobírá. Jsi volný jako pták," zašeptám zasněně. Vždycky jsem si přála být volná a to se mi též splnilo.
Když mi prozradí po mé otázce jeho skutečný věk, ani nemrknu, stále se jen usmívám a tančím. Copak si myslí, že budu nějak vyšilovat? Ano, sice mne to mírně překvapilo, že už se blíží ke stovce, avšak tak nějak jsem to dle jeho slov tušila, že nebude zrovna mladý. Proto se jen zachichotám. "Mám možnost mít pletky s takovým stařečkem? Jak... svůdné," dělám si z něj legraci, pochopitelně. "Doopravdy mi to nevadí, Archere. Tak nějak jsem to očekávala," dodám, abych ho ujistila, že mi to nevadí. Jen je to trochu zvláštní, ale skousnu toho doopravdy hodně.
"Teď je čas na tvoji otázku," pobídnu ho nesmělým hláskem, přičemž při čekání na jeho otázku si začnu tiše zpívat společně s hudebníky. Znám tu píseň, mám ji ráda.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Aug 9, 2017 14:38:40 GMT
"Ano, já vím, ale kdybych měl jednat, tak jak je správné... podle rozumu a ne citů..." Na chvíli se odmlčím, neboť se mi to velice těžko říká. "... Nechal bych tě jít... odešel bych odsud. Mí blízcí,... každý kdo pro mě někdy něco znamenal, nedopadli dobře. Proto bych tě měl chránit především před sebou..." Zachmuřím se nad tou palčivou pravdou, které jsem se snažil vyhýbat, ale nechci mít před Emmeline tajemství, rozhodně ne taková, která se jí týkají.
Bylo legrační jak si mě s pobaveným úsměvem prohlížela. "Vlastně ne." Zakroutím nedbale hlavou, jako bych nic neřekl a oplatím jí úsměv.
Po tom, co jsem jí ukázal, že stojím při ní, vděčně se na mě usmála... Nemusela mi být přeci vděčná, bylo samozřejmostí, že budu stát při ní. "To je od tebe milé, nebyli sice dokonalý, ale vážili by si tě." Přikývnu v projevu vděku za její povzbudivý úsměv a lehce se také usměji.
Zasměji se spolu s ní. "Tak dobře, pokud tě nic netrápí, je vše v naprostém pořádku." Oba zpomalíme s příchodem další, lehce odlišné písně. Její spokojený úcul mě hřál na srdci. "To je smutná pravda." Zasměji se nahlas a protočím Emm pod svou rukou. Byl to opravdu veselý večer.
Ulevilo se mi, když nezačala panikařit, nebo se znechuceně, či ustrašeně tvářit. Její úsměv byl uklidňující a smích rozptylující, od všech mých špatných myšlenek. "Chtěla jsi říct ohavné!" Houknu na ni se smíchem, při kterém můžu být rád, že jsem se ještě nezamotal do kroků. "Jistě jsi vždy toužila po starším, již zralém muži." Dodám ještě ironicky, načež mě ujistí, že jí to doopravdy nevadí. "Tak to mě těší. Ačkoli... počkej.. očekávala jsi to? To chceš říct, že vypadám tak hrozně?" Znovu propuknu v smích a jakmile se k ní dostanu blíže vezmu ji lehce pod žebra, ač se to sem absolutně nehodí. Naštěstí to byl jen letmý a lehký dotyk, spíše náznak toho, co bych jí za to provedl, kdybychom byli jinde... pořádně jí zlochtal!
Sám jsem nemohl přijít na tu správnou otázku, měl jsem jich tolik, ale zachytit jen jednu bylo obtížné. A tak jsem ji okamžik pozoroval při tanci, jak si zpívá spolu s kapelou. Měla medový hlas. "Kde jsi se narodila?" Optám se nakonec.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Aug 9, 2017 15:10:53 GMT
S mírně pootevřenou pusou ho šokovaně pozoruji. Odešel by? Ode mne? A od své královny? Copak se dočista zbláznil?! "Pokud jsi mne chtěl před sebou chránit, měl jsi to utnout už na začátku, teď už tě nenechám odejít. A ani to nezkoušej. Navíc... v tom případě je dobře, že přemýšlíš podle toho, co cítíš," hlesnu potichu. Nevím, zdali se mám cítit raněně nebo potěšeně, že mne stále neopustil. Co když se ale něco stane a on si uvědomí, jak je to nesourodé, toto naše... přátelství? Dá se vztah mezi námi vůbec považovat za přátelství, když jsem se mu vyznala, že ho mám velice ráda. Více než jako blízkého přítele? Nedovedu si představit, že by měl odejít, nechat mne zde samotnou. Už teď vím, že bych to duševně nezvládla. Na moment mne to vyděsí, má poměrně viditelná závislost na jeho osobnosti. Měla bych s tím něco dělat.
"A já bych si vážila jich, jelikož vychovali úžasného syna," odpovím s lehkým úsměvem. Zvědavost ve mne vře, nejraději bych na něj vychrlila hromadu otázek ohledně jeho rodiny či Marien či toho kde a jak žil, avšak vím, že na to musím jít pomalu, navíc mu nechci způsobovat bolest a jsem si jistá, že svými otázkami bych toho dosáhla.
Jsem ráda, že naše konverzace plyne i při tanci. Je to naprosto poklidné, nikam nemusíme spěchat, jenom si užíváme zapadajícího slunce, červánkové oblohy a zpěvu a tanci. Je to úžasný večer, který bych s radostí opakovala stále a stále dokola, jen abych byla s ním. S tichým chichotáním se mu protočím pod rukou, přičemž kolem mne vlaje celá ta úžasná modrá sukně a z vlasů mu odpadávají perličky, tudíž se mi už několik pramenů světlých vlasů vlní kolem tváře.
"Pochopitelně. Co bych dělala s nějakým mladým chlapečkem, který nic neví a nezná? To by byl nudný život," zasměji se, když uslyším ironický tón v jeho hlase, avšak já to myslím vážně. I když se směji, z očí mi vyzařuje jakási vážnost nad tímto tvrzením. Ta ale hned zmizí, když si Archer sám ze sebe začne dělat legraci. "Vypadáš naprosto příšerně, máš pravdu," souhlasím s ním, avšak můj široký úsměv a neutichající smích dává najevo, že to nemyslím vážně. Já ho přeci jen vidím jako naprosto kouzelného muže. Jakmile se mně dotkne pod žebry, což v tomto tanci sice být ani nemá, ale kdo to právě teď řeší?, zachichotám se, protože jsem velice lechtivá a začne mi i silně bušit srdce, aniž bych si uvědomovala, že moje tělo to bere jako jiný dotek, než jen lechtací.
Když z jeho úst vyplyne konečná otázka, přestanu zpívat a chopím se odpovědi. "V severní části hrabství Cumberland. Je to na severu Anglie, přes moje sousedí s Irským královstvím. Máme úžasné panství. Sice ne nijak velké, ale kolem se rozkládají obrovské lesy, kde se člověk může prohánět na koni a nikde nepotká ani živáčka," odpovím, ke konci už se mírně rozplývám, přičemž si okamžitě vzpomenu na ty doby, kdy jsme s otcem ještě spolu mluvili a on mne učil stopovat a jezdit na koni. Bylo to úžasné období mého života. "Nebo aspoň takto to bylo ještě před rokem, už jsem tam dlouho nebyla," zamumlám, ale nezním nijak smutně, spíše smířeně.
"Hm... pochopím, když o tom nebudeš chtít mluvit, ale zeptat se i tak musím. Jaké bylo vyrůstat sto let zpátky? Bylo to stejné jako teď? Chci slyšet každičký detail z tvého života, Archere," hlesnu váhavě.
|
|
|
|
Post by Sollis Thorn on Aug 9, 2017 17:32:11 GMT
Po projevu královny mne naplňovala příjemná a hřejivá melodie mého Prokletí, které se v normálních situacích neprojevuje. Připil jsem si se svými kolegy na pravdivost jejích slov, ale ukázalo se, že na některé toho alkoholu už bylo příliš. Nejmladší z mých podřízených se celý bledý zvedl od stolu s úmyslem vyprázdnit svůj obsah žaludku na stůl. Provedl by tak před svými kolegy a ženami, jenž se staraly o naší společnost, kdybych ho neodvedl do vedlejší uličky. Zatímco se prohnutý v zádech vyprazdňoval, skryt před pohledy slavících, opřel jsem se o zeď vedle něj a pohlédl na oblohu. Mraky poháněné letním vánkem, jenž nepřirozeně měnily tvar mě uklidňovaly. Líbezné znění zvracejícího vojáka přerušily zvuky, jenž mi byly velice povědomy. Zvuky šarvátky, které se táhly z uličky za rohem. Mladíka, který už získal zpět svojí barvu, jsem poslal k ostatním vojákům u stolu. Vydal jsem se za hlasy a zvuky. Stopy po mém Prokletí od projevu královny vyhasly a řídil jsem se pouze instinkty. Pravděpodobně jsem již veškerou pomoc svého daru pro dnešek vyčerpal. Vykoukl jsem z poza rohu a několik chvil jsem pozoroval situaci. Dvě skupiny, jedna v převaze. Pravděpodobně nějaké bandy lapků. Ruka mi podvědomě sjela k jílci meče, připravena kdykoli vytáhnout čepel z pochvy. V žádném případě jsem nemohl zasáhnout sám, takový čin by byl hloupý a se špatným koncem, proto jsem musel vyčkat na posily. Poznal jsem členy skupiny, jenž byla v převaze. Otravná banda kapsářů a utečenců. Druhou skupinu jsem nikdy neviděl, usoudil jsem ale, že naší pomoci se dočkají oni, protože sami bychom ty lapky nezastavili.
Během chvilky přiběhli mí podřízení a pár dalších vojáků z hostiny. Byli beze zbraně, nesli si pouze nějaké klacky a hole co ve spěchu našli po cestě. Byli jsme připraveni nastolit pořádek v našich ulicích. "Tak mládenci, pamatujte co jsme se učili. Kdo nebojuje fér, vyhraje." Všichni měli připito a s jejich provizorní výbavou nezbývalo nic jiného, než doufat, že konec nastávající bitky dopadne ku našemu prospěchu. Moment překvapení by nám kladný konec zaručit mohl, ale alkohol v krvi mne přinutil zachovat se jako zastánce práv a neodpustil jsem si vyslovit pár slov před jistým bojem. "Vy bando špinavá! Přestaňte kazit půdu našeho království! Vzdejte se ve jménu královny!" Zbytečná, ale nutná slova, na která bylo odpovězeno výsměchem a nadávkami lapků. Tasil jsem meč a vyběhl z poza rohu s několika mladými vojáky za zády. "Proč nikdy neuposlechnou?" vyřkl jsem potichu a razil jsem si cestu do středu šarvátky na pomoc muži s páskou přes oko. Snažil jsem se nezasazovat smrtelné rány, ale jelikož jsem byl jediný ozbrojený z mé skupiny, padla na mě větší odpovědnost za zdraví mých mužů, které nebudu riskovat. Padali k zemi jako šišky ze stromu, ječící jako malé holky, zatímco si drželi krvácející končetiny. Dorazil jsem k muži, který pravděpodobně velel menší skupině. "To jste si teda vybrali den a místo na vyřizování účtů.." vyštěkl jsem na něj a odrážel další útoky nemotorných lapků.
|
|
|
|
Post by Marie de la Vega on Aug 10, 2017 9:12:19 GMT
O letních slavnostech jsem již nějakou dobu věděla, protože jsem přímo z hradu a tam se novinky šíří snad rychleji než v nějakém hostinci. Slavit se bude jak v hradu, kde budou všichni co mají titul šlechtice či aspoň vlastní glejt. Další místo, kde se bude slavit je náměstí v ulic Ingwirth Holdu. Seděla jsem pod oknem svých komnat a hleděla jsem na svět za oknem. *Velká akce. Takové by měli být pořád. Na takových akcích se aspoň snadněji ztratí mé řádění.* Hleděla jsem z okna a přemýšlela zda tady v Ingwirth Holdu je ještě místo. V den akce jsem se probudila poměrně brzo, možná to bylo nedočkavostí. Opravdu mě zajímá jaká ta akce bude a kdo na ní všechno bude. Vylezla jsem z postele a přešla k oknu. Protáhla jsem se a lehce si vlasy projela prsty. Pomalu jsem odtáhla závěs a byla jsem mile překvapena, že už je tma. Nad tím faktem jsem se usmála a roztáhla závěs úplně. Koukala jsem chvilku ven na překrásnou noc. Obyčejný člověk by asi ze stejného výhledu neviděl to co já, ale díky mému upírství jsem viděla úplně každý detail, který se přede mnou vyskytoval. *Tahle slavnost bude nezapomenutelná. Jak pro mne, tak hlavně pro ty ostatní.* Na tváři se mi vykouzlí ďábelský úsměv, který snad takto umím jen já. *Chvilku budu zde v hradu, aby mě vidělo co nejvíc šlechticů a i královna když bůh dá. A pak se vydám do ulic Ingwirth Holdu. A tam teprve začne pravé dobrodružství.* Skousnu si spodní ret. "Annie!" Zavolám na svou služebnou. Ta se jako vždy během pár vteřin objeví ve dveřích. Podívám se na ní. "Připrav mi mé nejlepší šaty." Rozkážu jí a přejdu ke svému toaletnímu stolku a začnu se česat. Netrvá dlouho a na posteli jsou připraveny šaty. Podívám se na výběr šatů a mile se nad tím usměji. Byly to snad ty nejjednodušší šaty, které v šatníku mám, ale přesto byly nejhezčí. Hravě strčili do kapsy i ty nejdražší a nejzdobenější šaty, které mám. Šaty jsou celé červené. Horní část šatů je krajkovaná, v pase je látka, která představuje něco jako pásek a pak je dlouhá široká sukně až na zem. K tomu mi Annie připravila zlaté boty na podpatku. *Už moc dobře ví co mi sluší a co bych radši neměla nosit. Možná bych si měla najít ještě jednu služebnou, z které budu vysávat život.* Přejdu k posteli a shodím ze sebe noční šat. Tím dám služebné najevo, že jsem připravená k oblékání, ta na nic nečeká a začne mě oblékat. Již oblečená se posadím před zrcadlo u svého toaletního stolku a hledím na sebe do zrcadla. Annie mi mezi tím upravuje vlasy. Horní část vlasů mi zaplete do volného copánku a zbytek vlasů nechá rozpuštěné. Do vlasů mi zasadí zlatou 'korunku'. "Dobrá práce Annie. Můžeš jít." Pošlu jí pryč. Ještě chvilku sedím před zrcadlem a hledím na svůj odraz v něm. Nyní už kráčím svíčkami osvětlenou uličkou do víru všeho dění. Hudba již hrála a hosté si zabírali svá místa u stolu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vše bylo nádherné. *Slavnost bude opravdu zajímavá.* Jdu trochu později než jiní hosté, ale vypadá to, že to ničemu neuškodilo. Posadím se ke stolu a hledím na přítomné. *Co se asi děje za branami hradu? Jak asi oslavuje obyčejný lid. Už se mezi ně těším. Až způsobím trochu rozruch.* Vezmu do ruky číši, která byla připravena pro hosta k místu kam jsem si sedla a trochu z číše upiji vína. |
|
|
|
Post by Ali al-Malik on Aug 11, 2017 7:38:43 GMT
Chodil jsem všude možně, a jak bývá zvykem, tak semo tamo něco přehlédnu. Před chvílí jsem někomu nejspíše šlápl na sukni. Hned se pokorně ukloním dotyční dámě a omluvím, jak bývá zvykem. Nabídnu ji, že se může kdykoliv stavit u mě v krámku a vybrat si cokoliv, po čem její srdéčko bude toužit. Nevěděl jsem moc, kdo to byl, neboť poslední dobou moc obličejů nepoznávám. Přesto jsem se za to musel co chvíli obviňovat a koukat pod nohy a hlavně kolem sebe ještě víc. Veselí a radost mi připomínala pouštní oslavy. Lidé se bavili a kam přijeli, tak tam rozbořili tábor. Orientální potraviny, hazardní hry a akrobati. Vždycky to bylo úžasné… hrával jsem snad všechno a také jsem cokoliv zkoušel. Kejkle.. hrátky s kartou…falešný meč a jeho polykání. Teď jsem měl můj korbel oroseného piva, které nebylo nijak špatné. Nikdy jsem alkoholu tolik neholdoval, že bych pil o sto šest, ale když ano, tak jsem pil tolik, abych se dokázal dostatečně odvázat, ale zase nezapomněl na své hranice. Aby pivo mělo řádný říz, tak jsem do něj zamíchal panák medoviny.
Tyhle slavnosti mi pomohli dostatečně vypnout a začít rekreovat, než řešit ty barbary, kteří napadají naše karavany. Za poslední půlrok už mám nahlášené tři vyrabované a nejméně jednu zcela zničenou. Ještě štěstí, že jsem nechal rozkázat zdvojnásobení strážných. Nechápal jsem, co to všechno znamená, ale věděl jsem, že v mé branži je tohle riziko celkem velké. Mrzelo mě, že se tady karavana nezdržela ještě o den víc, ale zase jsem chápal, že některé stezky musí stihnout projít dříve, než začnou záplavy. Všechno tohle přemýšlení mě začalo rozlaďovat a tak spotřeba alkoholu byla větší. Ale pak mě do očí praštila skupinka lidí posedávající, nebo sedící u různých her a hned jsem tohle všechno vytěsnil z hlavy a začal sledovat ty jednotlivé hry.
Vrhání kostek na mnoho variancí mě nikdy tolik nelákalo. Hry s kuličkou už byli lepší. Člověk mohl sledovat, jestli je kuličkář podvodník, nebo hraje poctivě. Naštěstí většina z hráčů hrála volně a někteří hráli jen tak pro radost. Co mi však udělalo největší radost a překvapilo.. byla obyčejná sázecí hra. Na desce, kde byli obrázky jednotlivých karet pokládali hráči kamínky a někdy i nějakou tu minci. Rozdavač následně otočil vrchní kartu z balíčku a pokud se s něčím shodovala, tak dotyčný dostal dvojnásobek, nebo trojnásobek. Jednoduché, ale velmi návykové. Musel jsem si přiznat, když jsem u téhle hry vydržel déle, než dvě sázky, než jsem se konečně zvedl a šel se zase procházet kolem a koukat. Semo tamo zamnou přišel nějaký obchodník a tak jsem musel zase začít jednat o výhodách karavan a jejich rozikách.
|
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Aug 12, 2017 21:01:58 GMT
Jeho myšlenky ty její upřímně vůbec nesledovaly. Nejspíš protože jeho mysl byla vždy poměrně přímočará a to se ještě umocnilo ve Svaté Zemi, kde si moc flirtování či dvojsmyslných narážek nikdy neužil. Nebylo se čemu divit – svět tam byl divoký, bez zábran, byli v něm páni, mohli si dělat, co chtěli. Stačilo, aby ten den vyhráli bitvu nebo aby dané město patřilo jim. Takže co se týkalo různých narážek a dvojsmyslů? Pro ty opravdu neměl cit, ač se mu občas dařily jen proto, že část jeho duše byla jednoduše cynická, sarkastická a v té mírnější formě, kterou ukazoval Elizabeth, lehce škádlivá. Znali se už dostatečně dlouho a dostatečně dobře, aby se v její společnosti mohl uvolnit. Už už se nadechoval, aby jí odpověděl, ale Elizabeth vesele pokračuje a týrá sama sebe, až nad tím musí Balduin povytáhnout obočí a pobaveně se usmát kvůli jejím zmateným slovům a snaze opravit to, co řekla sotva pár sekund předtím. „Neurazila… A nezlobím…“ řekne nakonec prostě. Sám si sotva vybavoval, co se dělo při jejich prvním setkání, ale matně tušil, že to zahrnovalo déšť. A krom toho – zlobit se na něj nemohl. Stačilo, aby na něj upřela ta nevinná modrá kukadla a byl jednoduše její. Působila trochu jako laň, ztracená v tomhle světě a hledající ochranu, ač Balduin až příliš dobře věděl, že by měla být šelmou. Jenže stvoření jemné jako ona? Mohla jí vůbec být, ač se v ní skrývala stejná bestiální povaha jako v něm? „Tuniku řádu jsem zahrabal hluboko do truhlice už před dlouhou dobou, má paní. Boží Hrob je daleko…“ A on ho tedy sotva může chránit. Ale na konci svého života se přesto bude pyšnit titulem a náležitostí k tomuto rytířskému řadu, který k němu patří a on… on zas patří k němu.
„To… nejspíš mohou…“ Znělo to poměrně sebevědomě, ale pravdou bylo, že Balduin tyhle dámy… nu, neměl zrovna v lásce. Všechny se poohlížely po dobré partii, všechny hledaly na plesech, ale nikdy je nezajímalo zajít dál – také proto si ho mnohé všimly jen tehdy, když nosil tuniku rytířského řádu, ale jako špinavého správce psince, co je cítit po svých mazlíčcích, zajímal málokterou. Přišlo mu to povrchní, ač pochopitelné – to však neznamenalo, že jim může ten tanec věnovat. Obzvláště, když měl po boku daleko lepší společnost. A krom toho – viděl, jak se jí po jeho slovech rozzářila tvář, což mu tak akorát dalo další naději, kterou kalilo… no, vlastně všechno. Jeho nedostatečný původ i příběh, který jí dlužil. A rovněž to, že se na dvoře královny Jasmine prakticky schovával a neměl už kam dál utéct – nehledě na to, že by to jim neudělal. V životě zklamal příliš mnoho lidí, aby to mohl udělat ženě, která do něj znova vložila důvěru a přijala jeho přísahu věrnosti i nabídku pomoci při obstarávání zvěře. Vysekne jí drobnou poklonu, když poděkuje, celá červená a jednoduše… nu, sladká. Co mu však též neuteklo, bylo to, že její radost brzy pohasla – otázku, zdali je vše v pořádku, však už položit nestihl. Tedy, stihl – jen v úplně jiném kontextu.
„A zkažený večer…“ doplní trochu hořce – ne však kvůli ní, ale kvůli své blbosti. Když však pronese poznámku o tom, že šaty lepí a zachichotá se, Balduinovi s pohledem na ni dojde, že tohle bude i lepší – ani jednomu neseděl ten velký dav, co je obklopoval. Ani jednomu se nelíbily společenské konvence, kterých se museli držet, a pravidla, která nesměli porušit. A tohle? Tohle byl pádný důvod k úniku, ač jim nejspíše u mnoha párů očí zajistil všeobecné pohoršení. Neubrání se tomu, aby jí ochranitelsky nepoložil ruku na bedra, když se proplétají množstvím lidí, a sundá ji až tehdy, kdy se dostanou na chodbu. Trochu neochotně, ale tak nějak z nutnosti dá tedy ruce za zády. „Má paní, upřímně, vy budete okouzlující… ve všem…“ Původně chtěl zvolit trochu jiná slova, než mu došlo, že by to asi nebylo úplně vhodné. Sotva mu záleželo na odění a krom toho, stejně bylo jasné, že z ní po zbytek večera nespustí oči. „Počkám venku,“ oznámí automaticky, když zamíří Elizabeth do svého pokoje, který mu byl zapovězen a ve kterém neměl co pohledávat. Jakmile jej ale osloví, hned zas zpozorní, než… se na moment zasekne. „Eh…“ Být to kdokoliv jiný, byla by tohle nabídka k čemukoliv jinému než převlékání, ač sundávání šatů by to obshovalo. U Elizabeth? U Elizabeth si byl dostatečně jistý, že… po něm opravdu chce jen pomoc. „Jistě. Samozřejmě.“ Přece v tom dámu nemůže nechat. Zamíří tedy za ní, zavíraje dveře. Bylo to zvláštní, nezvyklé gesto – v tom smyslu, že to akorát tak dopomáhalo k intimitě celé chvíle, ač Balduin dobře věděl, že se jednoduše musí držet zpátky. „Já… můžu?“ optá se na svolení, jestli k ní vůbec může přistoupit a eventuálně začít rozvazovat korzet šatů, pomalu, nikam nespěchaje. Byly chvíle, kdy měl pevnou půdu pod nohama, ale… sám zjišťoval, jak moc mu na Elizabeth záleží, snad to umocnilo právě ještě to vědomí, že je za ni zodpovědný, snad protože byla dívkou, kterou by si zde přál snad každý, kdo by se na ni podíval – ideální partie. Nakonec korzet rozváže, látka šatů povolí a odhalí malý kousek bělostné pokožky ramen, co mu předtím byla skryta. A Balduin? Ten ve skrytu duše zatouží té pokožky se dotknout, políbit ji, sklouznout rukou pod šaty. I pro to raději hned krokem ustoupí dozadu, ač si neodpustí drobný dotek, kdy prsty nechá sklouznout po jejích zádech. Vzápětí se s odkašláním otočí. „Mohu… počkat i venku, pokud budete chtít…“ A co chce on? Aby nechtěla…
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Aug 12, 2017 21:19:54 GMT
Samozřejmě, že bych neodešel, ale věděl jsem, že by to tak bylo správné. Ovšem moje čest mi nedovolovala opustit svou královnu, zradit slib, který jsem dal Elizabeth a jejímu zesnulému otci a zklamat zklamat dívku, která mi pomotala hlavu. "Nechci odejít, ale vím, že by to bylo správné." Zamručím tiše. Neměl jsem co víc k tomu říct.
Na tváři se mi rozlije měkký, hřejivý úsměv, jako by Emm věděla přesně co říct, aby mě k němu přiměla. "Děkuju." Zašeptàm tiše a něžně, dávajíc tak najevo, že pro mě její slova znamenají hodně.
Tanec byl živelným ohněm uprostřed nádvoří, jakoby každý pár byl plamenem neuhasínajícího mohutného ohně. Navedl jsem Emm k otočce a ta se s chichotáním protočila pod mou rukou. Možná se mi to jen zdálo, ale jako by všichni postupně zapomínali na pravidla tance urozených a ten se tak stal živelnou vlnou temperamentu, který jinak všichni šlechtici ukrývali pod etickými kodexy. Na hraně etikety. A já, ač jsem dříve protančil mnoho nocí v hostincích s nevěstkami a miloval jsem divokost, se kterou jsme tančili, jsem se nenechal strhnout. Stále jsem tančil tak, jak se na dvoře královny má, i přes touhu k sobě Emm přitisknout. Prodlužoval jsem sice doteky, se kterými jsem Emm vedl, ale jinak to byl nadále ten samý tanec. Můj vlastní temperament ve mě vřel, ale krotit jej jsem už v celku dokázal.
Svůj souhlas, se kterým potvrdila má slova pronesla se smíchem. Zdálo se tedy, že to myslí v ironii stejně jako já, ale... ty oči. V jejích očích nebyla ani špetka pobavení, jen vážný výraz, který záhy zmizel. Mohlo se mi to jen zdát, ale i tak mě to zahřálo na duši. "To asi ano." Pousmál jsem se na ni se zadumaným výrazem. Pak jsme se oba ovšem začali opět tvářit pobaveně, neboť jsem si ze sebe opět dělal legraci. "Tvá upřímnost je děsivá." Opáčím a nemůžu se přestat smát při zvuku jejího vlastního smíchu. Navíc jsem si neodpustil pošťouchnutí, když jsem ji vzal lehce pod žebry. Zasmála se, takže byla lechtivá! Zazubyl jsem se na ni s uličnickým výrazem, aniž by mi ušlo, že se jí rozbušilo o něco více srdíčko. Bylo příjemné vědět, že na ni takto působím.
Nakonec jsem se konečně rozhoupal k otázce, kterou jsem Emmeline položil. Nebyla zvláště osobní, ale mě zajímala... Abych řekl pravdu, odpověď mě překvapila. Netušil jsem, že je angličanka. Je úsměvné, že se dva angličané seznámí v jiné zemi, kam se ukryli před svou minulostí. Líbilo se mi s jakou láskou mluví o svém domově, i já miloval ten svůj. Lehce se usmívám, naslouchaje jejím slovům. Pak přikývnu. "Ano, vím kde je hrabství Cumberland. Muselo to tam být opravdu nádherné." Řeknu, když ji obejdu v taneční sestavě. Jako dítěti se mi dostalo širokému vzdělání, včetně zeměpisu. "Jistě to tam vypadá stále stejně." Pousměji se na ni opatrně. Její otázka mě zaskočila nepřipraveného a já na okamžik zaváhal v tanci.
"Já nevím... Anglie byla v tu dobu svobodnější a panovníci spravedlnější... moda jednodušší, ale jinak bylo vše stejné." Odvětím a pohlédnu na ni. "Ohledně těch detailů... rád bych ti udělal radost a řekl ti o nich, ale... je to vyprávění na dlouhou dobu... nehodí se to k dnešnímu večeru. Klidně mi dávej konkrétní otázky, ale svůj bříběh ti budu vyprávět až budeme sami." Dodám vážně a přesto jemně, nenaštvalo mě to, ale věděl jsem, že by mi vyprávění mého života zkazilo náladu a to jsem dnes nechtěl.... nechtěl jsem dumat nad ptokletou částí mého života.
"Řekni mi... kdo byli tví rodiče, pokud se mohu ptát tedy?" Nadhodím pak svou otázku, ale pochopil bych, kdyby nechtěla odpovědět.
|
|
Admin
Čaroděj(ka) 
Posts: 39
|
Post by Admin on Aug 13, 2017 11:50:53 GMT
Slavnosti se rozbíhaly v plném proudu,
Sollisovi muži úspěšně potlačili rvačku mezi dvěma skupinami a valnou většinu se jim podařilo vyhodit z města (Ne hráče ať můžete pokračovat). Všichni se veselili, někde kvetla láska, někde počínající romance, pivo teklo proudem a večer přicházel.
V tom se ale podhradím, kde slavil prostý lid rozneslo šuškání, lidé se začali otáčet odkud ono šuškání pochází. Vše směřovalo k hradní bráně, kudy právě projel jezdec, podivně shrbený, když dojel doprostřed veselí, lidé mohli zaznamenat několik věcí. Prvně Ingwirthsou zbroj a štít, jednalo se o hraničáře, vojáka našeho královstí a druhé…to byla zranění, v boku měl zaražený šíp a sečnou ránu nad okem, díky které mu krev zalila polovinu obličeje. Stěží se držel v sedle když kůň, nucený zastavit prototže přes dav neprojel dál, svalil se z něj na zem pokrytou trochou slámy.
„Prosím…pomozte…musím ke ..královně..ihned…napadli…nás…“
Zasípá a vydechuje ztěžka, dav se kolem něj srocuje. Pomůže mu někdo? Ošetřit rány a dovést ke královně aby dokončil své poslání, kvůli kterému riskoval holý život?
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Aug 13, 2017 12:53:57 GMT
Převrátím očka v sloup. Správné, správné. Proč člověk pořád musí dělat všechno správně? Je to hloupé. Měl by také myslet někdy na sebe. Navíc... slovo správné se přeceňuje. Správnost našeho rozhodnutí je subjektivní. Mě například jeho potřeba odejít správná nepřijde. Vždyť k ní ani nemá důvod. Nebo snad ano? Nijak mne neohrožuje, má tu svoji královnu, a pokud se nepletu, tak i dělá nějaké dámě osobní stráž. Nikoho nikdy neohrozil. Tak proč by měl odcházet? Je ale dobře, že neodejde. Proto na jeho slova jen lehce přikývnu, aby mu dala na vědomí, že ho slyším.
Ten úsměv, který se mu najednou vynoří na rtech, mě donutí se jen spokojeně zaculit. Líbí se mi, když se takto usmívá. Je to, jako by mě to teplo objalo a... už zase mluvím jako zamilovaná husa. Měla bych s tím přestat. "Za pravdu nemusíš děkovat," lehce pokrčím rameny, mezitím co se nechávám unášet temperamentní hudbou kolem nás.
Jde vidět, jak už je na programu dne noc a lidé už vypili některé džbány s vínem a medovinou, že se společnost stává méně šlechtickou, nechávají se unášet touhami, tančí téměř jako v podhradí. Svým způsobem je to uklidňující, protože to dokazuje, že jsou to také jenom lidé, kteří si nemohou pomoct, kteří něco cítí.
"Nechtěla jsem tě vyděsit, pouze u mne platí, že to co mám na srdci, mám i na jazyku," zazubím se na něj. Nechtěla jsem ho svojí upřímností nijak vyděsit, avšak taková už prostě jsem. Upřímná, možná až moc. Měla bych si dávat pozor, co říkám, a věřte mi, že jsem to zkoušela, ale nakonec se stejně nestihnu zarazit a zase řeknu něco, čímž se dostanu do problémů.
"Bylo. Ti lidé už byli trochu problém, ale příroda tam je úchvatná," přitakám při vzpomínce na svůj milovaný domov. Svým způsobem bych se tam chtěla vrátit, opět se schovávat na mých tajných místech, ale Ingwirth Hold mi to naprosto vynahrazuje vzhledem k nádhernému okolí, které kolem království panuje.
"Občas bych se chtěla podívat, jak lidé žili dřív. Zdali se od nás nějak lišili nebo ne. Vím, že je o tom spousta knih, ale kdo ví, co je na nich pravdy," zamumlám a chápavě přikývnu, když mi oznámí, že nechce detaily rozbírat. "V pořádku, já to chápu, času na to máme dostatek," hlesnu v odpovědi a lehce pohodím hlavou, abych dostala z obličeje prameny, které mi v tom tanci vypadly z účesu.
"Mí rodiče? Oni jsou... šlechticové. Ale myslím doopravdy takoví ti ryzí šlechtici. Matka se jmenuje Kayleigh, ona... se do rodu Doveů přivdala. Její babička byla nějaká vzdálená sestřenka nebo co od královské rodiny, takže co si budeme povídat, je příšerná fůrie. Doopravdy. Otec je zase Robert, on na tom nebyl tak špatně, vím, že mě měl rád, naučil mě vlastně všechno, co umím, ale pak... jsme se odcizili, když se stala taková nepříjemná záležitost. Otcův bratr je hrabě a je to prostě strašně zamotané. Vlastně jsem s nimi moc času nestrávila, vychovávala mne moje chůva Amelie. Ona je jediná, která mi z našeho panství chybí," odpovím s povzdechem a trochu posmutněle se na něj pousměji.
"Když se nesmím šťourat v minulosti, přejdu do trochu jiného tématu. Když jsi ten vlkodlak... co to obnáší? To jsi nějaký.. lepší nebo..?" zeptám se zvědavě.
|
|
|
|
Post by Sollis Thorn on Aug 13, 2017 20:08:47 GMT
Po divokém, ale rychlém zákroku byla šarvátka úspěšně potlačena a lapky jsme doprovodili k branám města. Někteří byli v souboji zraněni pomocí mé čepele a stále krváceli, náš soucit si ale nezasloužili. Narušili klid města při důležitých slavnostech a my stále toužili pokračovat v hodování. Zamířili jsme tedy od bran města zpět k hradu. Noc se urychleně blížila a zaschlé kapky krve na mém obličeji pomalu tmavly. Mí muži si ze soubojů odnesli několik podlitin, nikdo však nebyl vážněji zraněn a každý z těchto hochů si nesel na tváři výraz vítěze. Po souboji vždy vyhledávám společnost z nevěstince nebo pohodlí u džbánu piva a už jsem se na jednu z těchto variant velice těšil.
Blížili jsme se k branám hradu, kde se shlukovala velká skupina obyvatel a skláněla se nad čímsi uprostřed. Vedle shluku lidí se neklidně procházel válečný oř, mírně pošpiněný krví. Další problém, vzdechl jsem si. Příjemná nálada s pomyšlením na mé odreagování po souboji náhle zmizela. Zamířil jsem ke skupině lidí a prodíral jsem si cestu ku středu. Prohlížel jsem si vyděšené výrazy obyvatel a z jejich neustálého šumu nebylo nic rozumět. Mí muži mne následovali a udělali kolem mě větší prostor. Na zemi ležel zraněný majitel onoho koně, na první pohled bylo poznat, že se jedná o hraničáře našeho království. V bolesti ze svých zranění pomateně opakoval několik slov. Rozhodl jsem se urychleně vyhovět jeho požadavkům, ale nejprve bylo důležité zpomalit krvácení, jinak by se nemusel dožít setkání s královnou. V pokleku jsem z něj sundaval kusy zbroje, které se přímo netýkaly šípu, trčícího z jeho boku. Mezitím jsem poslal jednoho ze svých mužů, kteří okolo mě doposud tvořili dostatečný prostor, se vzkazem pro královský dvůr a lékaře. Dalším dvěma jsem nařídil přivést malý dřevěný vozík se slámou, který jsem spatřil u bran do hradu. Pravděpodobně patřil nějakému vesničanovi, co přijel na slavnosti. Zraněnému vojákovi jsem rozepnul náprsní krunýř a šíp jsem zlomil tak, aby šel poslední kus zbroje sundat aniž by zavadil o zbytek šípu. Špička šípu zůstala v ráně a bránila vykrvácení. Mí muži přivezli vozík a společnými silami jsme vojáka naložili na měkký povrch tvořen slámou. Sedl jsem si k němu a oni mezitím táhli vůz. "Za chvíli se setkáte s královnou, vydržte." Rukou jsem mu setřel krev z očí a ráně na čele jsem přestal věnovat pozornost. Utrhl jsem část jeho tuniky a tlačil s ní kolem zbytku šípu. "Tímhle tempem nám tu zhebne vy padavky, přidejte!" Nedbaje na kamennou cestu a neustálé drncání, které raněnému muži moc nepřispívalo, jsme se urychleně blížili k našemu cíli.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Aug 13, 2017 21:30:51 GMT
"Nevyděsila jsi mě, dělal jsem si legraci." Zakroutím hlavou nad její důvěřivostí. "Neber mě vážně." Uculím se na ni láskyplně.
"Chápu." Přikývl jsem na její slova ohledně domova v Anglii. Lidé uměli pokazit mnoho věcí. Tanec s hudbou plynuli dál a my se jomi nechali vesele unášet.
"Já ani ne... neumím si představit, že nych žil tak dlouho jako někteří staří vlkodlaci či upíři." Ušklíbl jsem se, opět. "Pamatovat si je dar, ale i prokletí." Dodám tiše, ačkoli jsem véděl, že mě Emm slyší. "Děkuju a slibuju, že ti budu vyprávět." Kývl jsem na ni a lehoučce se usmál.
Bylo zvláštní poslouchat, jak mluví o pravých rodičích... zdálo se, jako by se v ní přela láska k nim s odsouzením za křivdy, jež jí způsobyli. Neměla to lehké, nedivil jsem se... dnrs byla politika a všechen ten společenský život v Anglii daleko přeceňovanější, nežli když jsem tam vyrůstal. Všechno se to bralo příliš vážně, všechno se řešilo a začalo to v době, kdy Richard Lví srdce vytáhl na Jeruzalém a já odešel bojovat za svého krále a opustil rodinu. Její smutný úsměv a povzdech mě donutil ji lehce při tanci pohladit tvář. "Je mi to líto.." Řeknu upřímně a usměju se na ni, abych ji rozveselil. "Zdá se, že jsi urozeného původu, zpívající lady." Mrkl jsem na ni, když jsem jí oplatil její škádlivý důraz na oslovení a opět ji zatočil ve víru tance.
Její další otázka mě povavila a tak se zasměji. "Neřekl bych, že jsem lepší...." Odvětím, ale náhle zaraženě ustanu v tanci a zavětřím. Nevím proč, ale zmocnil se mě zvláštní, nepříjemný pocit, když zkušený bojovník tuší, že něco není v pořádku, nebo když zvíře vycítí nebezpečí... instinkt, který byl ve mě zakořeněný díky bestii uvnitř mě a životním zkušenostem.
Vlk uvnitř mě ježil srst a znehybněl v očekávání a já se zůstal stát s pohledem upřeným na hradní bránu. "Jen mám větší sílu a vlčí smysly a mêním se do vlka... kdykoli z vlastní vůle, ale při úplňku vždy... to nikdo z nás nemá na vybranou." Dodám sotva slyšitelným hlasem, přestože se nádvoří stále bavilo. Pohled však neodvracím od brány a pravá ruka mi padne na jílec meče u mého boku, jen zlehka, ale přeci. Nešlo o žádné předvídání, jen to zvláštní zamrazení, co mi přejelo po zádech a vítr sebou nesl zvláštní pach.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Aug 14, 2017 8:29:55 GMT
Přimhouřím jeho směrem modré oči a nevěřícně nad ním zakroutím hlavou. Pořád to tak docela nechápu. Jak může být tak starý vlkodlak stále tak... lehkomyslný a bezstarostný a vtípkydělající? Ne, že by mi to vadilo. Jsem ráda, že to není žádný suchar, jen mne to stále překvapuje. Mile překvapuje. "Dobře, nebudu," přitakám a pousměji se na něj. Je to od něj tak hezké. Že mě vždy pochopí, ať už povím sebevětší hloupost nebo jen pár obyčejných slov. Občas mi přijde, jako by ani někdo takový nemohl být skutečný.
"Nemyslím tím žít dlouho, jen se tam podívat, na třeba hodinu nebo tak. Jako nějaké cestování časem," zazubím se na něj, avšak mám mi úsměv trochu sklouzne z tváře, když uslyším jeho další slova. Tiše si povzdechnu a trochu silněji mu stisknu ruku, aby věděl, že tu doopravdy jsem. "Čím starší budeš, tím více ty špatné vzpomínky budou blednout, slibuji," pousměji se na něj, a pak se zachichotám. "Beru tě za slovo," oznámím mu s úsměvem.
Protože přesně tak to taky je. Na jednu stranu své rodiče miluji -otce tedy více-, přeci jen... jsou to mí rodiče, je to něco jako povinnost dětí milovat své rodiče, avšak na druhou stranu... ublížili mi. Někomu by domluvená svatba připadala jako hloupost, ale pro mě to znamenalo hodně. Už jenom proto, že se mě ani nezeptali a prostě... je to komplikované. Jakmile se jeho dlaň dotkne mé tváři, na moment přivřu oči a pousměji se na něj. "To je v pořádku, už je to pryč," zamumlám a zazubím se na něj, když mě nazve tak, jak mě nazve. "Ne že to ale někomu řekneš, Archere. Přišla jsem sem kvůli tomu, abych začala znovu a jestli tady někdo zná mé rodiče a dozví se to... já si ho nechci vzít, Archere, slib, že to nikomu neřekneš," zahledím se na něj prosícím pohledem, přičemž pak mu položím otázku ohledně toho jeho vlkodlačení.
"Ne? Protože mě to tak- co se děje?" začnu, avšak zarazím se, když i on strne a zahledí se směrem k hradní bráně. Pomalu se k němu přiblížím a zmateně přeskočím pohledem z Archera na bránu a zase zpátky. "Tak to jsi rozhodně lepší, ne? Ale nebolí to? Ta přeměna?" zeptám se zvědavě, snažeje se tak spíše odvést pozornost od toho, co ho přinutilo ustat v tanci. Jakmile mu jeho ruka spadne na jílec meče, chytím jeho ruku do své. Je to pouze prevence, nechci, aby uprostřed tančícího davu vytahoval meč, mohl by někomu ublížit. "Archere! Mluv se mnou, co se děje?" zeptám se naléhavě.
|
|
