Hlavní linie + čistka

Oslava? Hm jak se zdá tak místní královna ráda slaví, proč by jsme jí to měli mít proti, je to jen žena, krásné šaty hudba, veselí, prostě ty věci které většinou baví jen ženy a já? Já se ted koukám na odraz sebe v jezeře, na to jak jsem se nasáčkoval do trochu hezčích šatů než ty ve kterých normálně chodím, ano jsem šlechtic, ale to nic neznamená. Jsem hodně stár a můj život byl život válečníka a tak můj obyčejný šat je špinavý a roztrhaný , ale účinný v bitvě, sem tam nechybí ani zbraně, ovšem ted mám čistou košili a na ní lehký samet, černý samozřejmě.
Zábava byla v plném proudu a tak jsem si nalil nějakého toho pití a pozoroval s přemýšlivým výrazem vše okolo, šaty smích, ženy. 
Vím že se nějaká společnost koná i na hradě, ale já byl radši tady. Jak to jen nazvat? Tady mezi svými? Ano svými ač jsme Postavově někde jinde. 
"Můžu prosit o tanec?" Ač trochu děsivě se objevím za zády jedné z žen požádám jí o tanec a na mé tvrdé tváři se objeví lehký úsměv. Jak se to jen říká nikdy nechoď k ženě ze zadu nebo tě kopne? Ne to je o koních, ale někdy to vyjde nastejno, tahle je ale dost nervozní.

*Vedlejší úmysl? Já a mít vedlejší úmysl? Vedlejší úmysl má každý maličká* Pomyslím si a celou si jí prohlédl. "Chci si s tebou jen zatančit, tedy aspoň zatím." Nemyslel jsem to jen nijak zle ani jí nesvlékám pohledem, ale ta její tvrdá tvář s touhle větou mě donutila se zamyslet, co tady vlastně dělá, tady kde je plno lidí opilých nebezpečných mužů, hudba a tanec. Přišla stát v koutě a na každého se mračit?
Pak se její výraz trochu změnil. "Chápu , nejsem kdoví jaký společník, hodně lidí děsím." Povím s tvrdým výrazem na tváři a znovu se letmo usměji, ne opravdu se moc neusmívám, nemívám k tomu důvod a ne, nejsem lechtivý. 
"Tak tedy mohu?" Nabídnu jí ruku a kývnu k hloučku lidí, kteří se vysloveně baví, tolik krků se kterých by se dalo pít, ale ne jsem najedený, tohle nemám v plánu. "Jinak jmenuji se Brandon maličká a jelikož nejsem nejmladší a jsem ve městě nový, tak se rád bavím s ostatními lidmi, osvětluje to mé chvilky strávené o samotě."

Veškerá společnost se začala pomalu scházet, ať už v podhradí či na samotném hradě, a celým Ingwirthem se nesla ozvěna živého hovoru tisíce lidí, smích, falešný zpěv, zvuky nalévání vína či piva. Ta nejdůležitější osoba však stále chyběla – a to teda ona dívka, která stála v čele celého království a která se zasloužila o to, aby se hosté mohli v podobném veselí vůbec sejít, sama královna Jasmine. Královna ale nezůstane daleko od oslav štědrého a teplého léta příliš dlouho – brzy se totiž rozezní lesní rohy, dávající na vědomí její příchod, kterým celá akce oficiálně začne. Královna se objeví v honosné róbě přesně tak, jak se na ženu jejího postavení sluší a patří, s laskavým úsměvem na tváři a očividně v dobrém rozmaru. Za zády má svou osobní gardu, která na ni dává pozor na každém kroku, a k tomu zástup dvorních dam, v ruce zas číši se sladkým vínem, aby měla možnost provést přivítací přípitek. „Vítejte. Léto již možná začalo, nebojte se ho ale i užívat – a obzvláště dnes v noci. Zahrady jsou vám otevřeny, lahve s vínem… také. Hudebníci… prosím…“ Ti hned vyslyšeli příkaz královny, aby spustili a začala hrát na své nástroje. A v podhradí? Zde to nevypadalo o moc více odlišně, snad jen lidé byli daleko více divočejší, nevázani společenskými konvencemi, a společnost daleko barvitější – z každého rohu se ozýval zpěv těch, kteří se rozhodli potěšit sousedy nebo také těch, co vylezli po celém dni z hospody a bylo jim bližší opilecké halekání, na které si nejspíše nebudou pamatovat. V každém případě měl ale dnešek ve všech vrstvách patřit jen radosti z léta, z tepla, z života, které léto přinášelo před tím, než se objeví nové a nové starosti.

Demetria: Sic si to nemyslela, ale slušelo jí to a velmi. Šaty byly sice nošené ale hezké a její drobná postava a tvář, která dnes pozbývala výrazného líčení z nevěstince, jí poskytovaly jistou dávku soukromí. Nicméně dlouhá sukně se přimotala někomu pod nohy, a tak se stalo, že jí dotyčná osoba natrhla sukni až ke stehni.

Ali: Nešťastnou náhodou byl on, kdož v davu přišlápl sukni Demetrii, jak se tedy zachová majitel orientálního obchodu? Zvláště když jde o nevěstku nebo spíše majitelku nevěstince? Nebo ji dokonce osobně zná?

Balduin: Krásný a šaramantní vedoucí královského psince, byl vždy v hledáčku mnoha dívek, avšak věnoval ji pouze jedné z dvorních am, což na dvoře vyvolávalo vlny menší či větší žárlivosti, není tak divu, že jedna z takových nešťastnic zvolila možnost naschválu, když se naskytla příležitost. Balduin podávajíc víno Elizabeth zakomýhal a rudá tekutina skončila na jejích skvostných šatech. Nebylo to jen tak, strčila do něj dívka, která ale než se stihl otočit zmizela v davu s potěšeným úsměvem.

Elizabeth: Když se konečě dočkala svého doprovodu, stala se nemilá nehoda a číše vína skončila na jejích šatech, při troše štěstí si mohla všimnout jak se to stalo, ale taktéž nemusela.

Braden: On a jeho banda se dostavila na slavnosti, nikdo si nevšiml pár lidí navíc, nebyli totiž jediní. Nikoho nezajímá, že tito muži chrání již nějakou dobu hranice před vpády a nic za to nechtějí, lidé na ně pohlíželi z většiny jako na chuďasy a lapky. Bohužel nebyli jediná skupina, místní banda lapků sem přišla vyřídit si účty a tak zatímco si Bradenova skupina užívala, oni kraadli a členům jeho skupiny dávali nenápadně lup do kapes, toho si ale jeden všiml, neboť kdo lépe pozná když mu někdo štrachá v kapse než kapsář? A strhla se tedy v jedné z bočních uliček bitka, jeden braunův muž na dva místní.

Sollis: Vidí šarvátku dvou stran a musí zasáhnout, neboť je ochráncem míru v Ingwirthu s povelením královny a takovou situaci nesmí nechat vypuknout v neúsnosnou.

Všímám si toho, jak mne pozoruje. Možná to bude znít namyšleně, ale jsem si jistá, že se mu líbí to, co vidí. Jinak by mne přeci takto neokukoval? Ty pohledy, kterými si mne prohlíží, ve mně vyvolávají různé pocity, které mi proudí od páteře, přes srdce, jenž nepřestává zběsile bít, až po břicho a ještě tam dolů, do samého středu. Je to naprosto neslušné, ale mohu si snad poručit toto necítit? Jsem si navíc jista, že každá žena, na kterou by Archer takto koukal, by přinejmenším omdlévala a s radostí odhazovala šaty.
"Slovo šlechtic se přeceňuje. Který člověk má právo určovat, kdo je urozenější, když všichni pocházíme od Boha? Je to hloupé," zamrmlám nespokojeně. Co si budeme povídat. Vadí mi to. Pochopitelně ne všichni šlechticové jsou špatní. Archer je toho důkazem, stejně tak naše královna. Ale ti lidé, kteří se kvůli svému statusu povyšují nad ostatní, jsou odporní a zavrženíhodní. Doopravdy. Moje na moment chmurná nálada však zmizí při dalších Archerových slovech o poslušnosti vojáka. "No.. nejsem si jista, zdali se to zrovna k tobě hodí. Přijde mi, že mluvíš na vojáka až moc," hlesnu s pobaveným úsměvem. Poté si uvědomím, že by to mohlo vyznít ne zrovna lichotivě. "Ne že by mi to vadilo. Líbí se mi to. Rebelové mají jisté kouzlo. A navíc nevázne konverzace," dodám rychle, abych svá slova uvedla na pravou míru.
Jsem ráda, že to konečně pochopil, že jsem to ze sebe dostala. Alespoň trochu. Sice jsem mu to nepověděla na přímo, ale ví o tom. Teď už ví o mých citech-nad čím jsem to pravé přemýšlela? S mírně vykolejeným pohledem a pootevřenými rty sleduji jeho modrozelené jasné oči, ve kterých se odrážejí světla svíček. Ten pohled mi naprosto vzal dech a stejně tak myšlenky. Mohla jsem na něj jen bezmocně koukat. Po chvíli rychle mrknu a pousměji se na něj. "O čem jsme to mluvili?" zeptám se váhavě, přičemž mi lehce zčervenají tvářičky a musím se nad svým vykolejením zachichotat. Je to zvláštní, jak vás jeden upřený pohled může připravit o všechno.
Musíme se stále o tom jeho zranění bavit? Prostě za to mohu já, tečka. Zase je to jako mluvit sama se sebou. Je stejně tvrdohlavý jako já, ale tohle prohraje, protože vím, že mi dá přednost, aby se nemusel hádat. Věnuji mu lehce rozpustilý úsměv, naprosto ignorujíc jeho pevný výraz, který nepřipouští námitky. "Vážně se do této debaty chceš pouštět, Archere? Protože za to mohu já a tečka. Měla jsem ho prostě poslat pryč nebo nepanikařit a nic z toho by se nestalo."
Přichod královny však následně zaregistruji jen napůl, jelikož jeho jemná a zároveň trochu mozolnatá ruka na mé tváři je velice rozptylující prvek. A v tu chvíli ho chci políbit. Chci se prostě natáhnout a udělat to, avšak je to v této společnosti nevhodné.
"Špejle?" zopakuji nejisté jeho slova, opět klouzaje pohledem na své tělo. A na to zase kde on přišel? Nevím, co si o tom mám myslet. Vím, že už neporostu, ňadra už mi zůstanou taková, jaká jsou a že to není zrovna nejhorší a byla bych ráda, kdyby i hýždě zůstaly takové, ale vím, že nakonec budu vypadat jako valcha. A mám z toho trochu strach. Chci se mu líbit i vzhledově. "Nemyslím si, že ve svém věku dokážu některé části změnit," žbleptnu opatrně a raději toto téma opustím s pohledem upřeným na tančící páry.
Překvapeně kouknu jeho směrem, když se zmíní o tom, kým byl. "Takže hrabě? Mám se cítit poctěna?" zeptám se s tichým smíchem. Vím, o co mu jde, ale ještě mu to říci nechci. Nebo chci, hrozně moc, ale mám strach. Ani nevím z čeho, vždyť to není tak hrozné. Navíc mne rodiče stejně považují na zesnulou či hanbu našeho rodu. Nedokáži si představit, že bych je měla znovu potkat.
Když mne požádá o tanec dle způsobů etikety, ukáži mu své ladné pukrle a s širokým úsměvem vložím svoji drobnou ručku do té jeho velké packy, přičemž přikývnu. "Ale samozřejmě, hrabě," dám s pobavením v hlase důraz na oslovení a v jeho doprovodu se pomalu rozejdu do davu.

V první chvíli, v tu úplně první si myslel, že celé jejich setkávání pochopil jednoduše špatně. Že Elizabeth jej možná má ráda jako správce psince a sokolů, ale ve společnosti jej vídat nechce, protože by jí kazil… reputaci? Možná. Mohl za to ten úsměv, vřelý a něžný jako vždy, ale přesto úplně jiný, než jaký u ní vídal – nakonec je viděl smát se každý den a byl dostatečně vnímavý natolik, aby rozeznal jemné rozdíly, třebas jestli se jí ve tváři vytvořily dolíčky nebo ne. A přesně v ten se brzy její úsměv změnil. Balduin by nikdy nevěřil, kdyby mu někdo řekl, že po takové drobnosti mu spadne kámen ze srdce – sotva se mohl se svými léty a zkušenostmi chovat jako zamilovaný mladík, nezkušené štěně, ale nutno dodat, že s Elizabeth po boku si začal vzpomínat, jaké to bylo… vést normální život a cítit stejně jako každý člověk, ne otupěle a zprostředkovaně kvůli vědomí, že by přece měl reagovat, jak se naučil během pobytu ve Svaté Zemi a jak ho to zde nemohlo pustit. I on se nakonec musí pousmát – je to ale kvůli tomu zírání, co mu nemohlo ujít. Hlavně protože zírá celou dobu na něj… a čas neutíká zrovna rychle, takže těch pár vteřin se zdá býti déle. „Já… popravdě taky. Nakonec mě vylákaly… šance, které jsem nechtěl promarnit.“ I tak by se dalo nazvat to, že ji jednoduše chtěl vidět. „A já zas doufal, že přijdete vy…“ odvětí. V její přítomnosti se jeho konverzační schopnosti nějak vytrácely, alespoň tehdy, když na svá slova myslel – tehdy, když jednal zcela spontánně, jim to spolu tak nějak dobře šlo. Ale tahle? Chyba, uměl se chovat jako zamilovaný mladíček. A nejraději by se propadl hanbou do země. „Vypadáte… nádherně. Jinak… Tedy, i jindy vám to sluší, ale dnes…“ Dnes byla o to více půvabná v bílých šatech, jednoduchých, neprovokativních či příliš zdobených, aby se mohla chlubit. Jejím jediných zdobením byla černá tkanice a Balduin to oceňoval – přeplácanost a přezdobenost nikdy nebyla pro něj, ale Elizabeth v sobě měla sladkou nevinnost. Až příliš sladkou pro jednoho starého zatrpklého vlkodlaka, jak si musel často a mnohdy i velmi důrazně připomínat.
Jeho vyzvání přijme a on tedy zamíří ke stolům s vínem. Jednu číši by jí podal, kdyby do něj kdosi nedrcnul a on její obsah nevylil na ty překrásné a jemné bílé šaty. Okamžitě spolkne nevhodné zaklení, které by jinak bezesporu vyklouzlo, kdyby byli v trochu jiném prostředí a hlavně kdyby nebyl s ní. „Hádám, že se nezdržím dlouho…“ Tohle znělo hůře než mělo, až nad sebou samotným zavrtí hlavou, aniž by si všímal pohoršených pohledů jedněch a pobaveného chichotání dívek, co mu sotva stály za pohled, snad jen za zdvořilé slovo, co se od něj vyžadovalo. Ale ne nyní. „Jste v pořádku? Zatraceně…“ A stejně tomu úplně neujde. Prázdný pohár odloží. „Omlouvám se, myslím…“ zarazí se. Hloupost – nebude se vymlouvat. Mimo to, že je rytíř, je též dospělý a hledat viníka jinde je hloupost. „Mohu vás doprovodit do vašich komnat, abyste se mohla převléci? Nezlobte se, prosím, nedával jsem pozor.“ Což byla hloupost, ze které se dopříště poučí.

Přítomnost správce královského psince v mém životě dokázala nadělat nepořádek v citech, kterým nerozumím. Za svých téměř třicet let existence na tomto světě jsem se ještě nesetkala s někým kdo by mému srdci udal povel k rychlejšímu tlukotu, mnohem hlasitějšímu než je pro něj zvykem. Pokaždé poposkočí s prvním slovem z Balduinových rtů šťastné za odpověď, jakoukoliv reakci danou nazpět po mých švitořivých otázkách. Ani teď tomu není jinak a já zčervenalá doufám že hluk toho tempa zanikne v hudbě linoucí se z ušlechtilých nástrojů v rukách mistrů hudebníků. Rychle ale ne dostatečně rychle sklopím pohled k zemi, snažím se zamaskovat ono zírání, kterým jsem sira počastovala po příchodu ale jeho vzhled mě mátl. Slušelo mu to samozřejmě leč já byla zvyklá na jeho profesionální stránku, která pouze reprezentuje pozici v hierarchii na hradě a nikoliv tu společenskou. "Omlouvám se za svůj pohled sire, nikdy předtím jsem vás neviděla ve společenském oděvu," vypustím ze rtů až příliš rychle svou omluvu nad kterou se nepozastavím v nejbližších tří vteřinách. To až poté mi dochází, jakou hloupost jsem to vyslovila, naprosto nevhodnou pro náš čistě profesionální vztah točící se okolo našich zájmů. Slyšet mne někdo, pak si usmyslí že jsem Balduina viděla dokonce bez šatů. V šoku pomrkávám prve neschopná slova ale nakonec se mi povede vykoktat další omluvu, kterou snad nic nezhorším. "Tak... Tak jsem to nemyslela sire. Tím nechci říci že bych vás někdy viděla bez šatů. Snad pouze ten večer kdy jsme se poprvé setkali ale to byla jenom košile a já se snažila nedívat se, přísahám. Pouze jsem chtěla říci že jsem u vás zvyklá na něco obyčejnějšího. Ale tím nesnižuju váš původ. Oh jsem tak nemotorná, nevím co se to se mnou děje. Omlouvám se sire, nemínila jsem vás urazit svými slovy," hlesnu zajíkavě na konci svého proslovu, moc mluvné rty se pokouším zadržet za dlaněmi, abych nevyblekotala ještě něco navrch co by mne mohlo stát ztrátu Balduinovi společnosti. "Nezlobíte se na mne sire?" položím otázku, bojím se odpovědi. Co když se urazí a nebude již o mou společnost stát? S muži jsem bývala nemotorná už dřív ale poctivě vedená konverzace s Balduinem, kde jsem sledovanána na každém kroku a hodnocená očima ostatních mne snadno vykolejí a já nevím o čem si s ním mám povídat.
"Ah... Rozumím. Je zde mnoho... šancí. Dam které by ocenily tanec s vámi a nepochybně po něm tajně touží," vydechnu, snažím se nedat znát najevo zklamané bodnutí u srdce, které jeho věta vyvolala. Balduin mohl být snem každé dívky i ženy zde, měl dobrou práci poblíž královnina boku, laskavé jednání, miloval svá zvířata a i když mu jizva táhnoucí se přes oko dodávala vzhled darebáka a rošťáka, pak nikdo nemohl pochybovat že je ten nejmírumilovnější muž jakého jsem stihla potkat za svůj pobyt v Ingwirth-holdu. Více než kdy jindy pociťuji vzdálenost mezi námi, která za společně stráveného času vyprchávala ale když se zmínil o šancích, pak nás odtrhla od sebe. Celou dobu se mu vyhýbám pohledem ale když pronese tu jednu věc, která zní jako spása pro mé myšlenky, neodolám abych na něj nepohlédla. Doufal že přijdu. Chtěl vidět mne. Můžu se plácat v nejistotě že se jedná jenom o zdvořilou frázi ale svému srdci neporučím aby nezačalo skákat jako divé. Po přidání lichotky k mému vzhledu ho nedokážu zastavit už vůbec. Usmívám se, červenám se a nevím jak správně reagovat na slova hladící po duši. "Děkuji sire, vážím si vašich slov. Opravdu," vydechnu s úsměvem, na tváři se mi objevují výrazné ďolíčky od upřímného štěstí. Uvědomím si že chválí ten vzhled, který má právě na očích, neví co se skrývá pod tou zástěrkou. Úsměv pohasne velmi rychle, potřebuju s ním o tom mluvit ale někde, kde nejsme tolik na očích a kde každý neposlouchá novinky pro hradní drby.
Nadechuji se k otázce, kterou chci Balduinovi položit i když pro společnost by bylo krajně nevhodné slyšet dvorní dámu se tázat správce psince zda s ní půjde někam do soukromí. K vyslovení se nedostanu: na šatech skončí obsah podávané číše a rudé víno zalije bílou látku od dekoltu až po lem, ze kterého červená tekutina odkapává na zem. Překvapená změnou situace nedokáži v první chvíli odpovědět na Balduinův dotaz, hledím na škody které víno způsobilo šatům určeným pro tuto vzácnou slavnost. "Jsem v pořádku sire, pouze jsem nečekala takovouto nehodu. Nestalo se nic tak hrozného, neublížil jste mi. Nemusíte se omlouvat. Je to jenom víno," vydechnu nešťastně, vrtím u toho hlavou aby pochopil že se nic neděje i když mne to mrzí. Byly to krásné šaty, jednoduché a i když nejsem marnivá, nemám toho v Ingwirth-holdu nazbyt. Mezi dvorními dámami nevynikám majetkem a ze Španělska občas získám nějaké dary ale je jich velmi po málu. "Akorát to strašně lepí," neubráním se smíchu, je to skutečně nepříjemné. "Děkuji sire," přijmu nabídku a než se rozejdu směrem ke své komnatě, požádám královnu o svolení opustit slavnost na převléknutí se. Hned jak je mi povolen odchod, vydám se hradními chodbami ke svému pokoji. "To mi pravděpodobně mělo napovědět, že si nemám brát bílé šaty na takovou událost. Doufám, že vám nebude vadit pokud nyní budu oděna do tmavých barev sire?" optám se ho s úsměvem, mám raději světlejší barvy, v tmavých vypadám starší. Otevřu dveře přidělené komnaty a na místě přešlápnu, nevím co mám dělat. "Vím že je pro dámu společensky nevhodné pozvat muže do svých pokojů ale má služebná se baví venku s ostatními na slavnosti a já budu potřebovat pomoci z těch šatů. Byl byste ochoten slíbit, že se nebudete dívat? Sama bych se v tomto stavu z nich nedostala," vykoktám nabídku, která se stává mou zkázou po vyslovení. Byl by prvním mužem, který by se mne takto vůbec dotknul a kdyby cokoliv zahlédl, pak by mu to prvenství nikdo nesebral. Měla jsem v pokoji zástěnu, mám se za co schovat ale problémem se staly šaty.