Hlavní linie + čistka

Corman: Příliš se mi nechtělo vyrážet do bitvy. Ano, jindy bych bez rozmyslů vzal obrovský meč, který mi visívá v kovárně nade dveřmi - i přesto, že je to jen "ozdoba", tak se o něj pečlivě starám - a vyrazil po boku vojáků bránit království, které se mi stalo domovem, jenže teď to bylo jiné. Doma na mě čekala ta nejkrásnější žena na světě, ta, která dokázala přijmout i mou temnější stránku, která mi dávala tolik radosti a štěstí, že jsem si připadal jako tupec, když jsem jí s nesmělým úsměvem přinesl kopretinu z polí a kterou ona vždy přijala s nadšením a rudými tvářemi. Nechtěl jsem ji opouštět, ale nebezpečí bylo příliš velké a mě bylo jasné, že jsme se s nepřítelem museli utkat v poli, protože kdyby se dostal do města, byli bychom jistojistě téměř všichni mrtví, umučení nebo prodaní na trhu s otroky. A to jsem ani neměl sílu přemýšlet nad tím, co by mohli udělat mé milované Kahlan.
Poháněn myšlenkou, že to dělám hlavně pro její bezpečí, a taky pro bezpečí Ingwirthu, jsem pochodoval spolu s vojáky, ale i obyčejnými lidmi, kteří stejně jako já nechtěli vidět naše království v plamenech. Povzbuzoval jsem mladé chlapce, kteří v životě nedrželi nic většího než nůž, ukazoval jim po cestě triky, jak si poradit s těžkou váhou, kterou měli v rukou a jak jí využít, ale pracoval jsem také jako kovář, kontroloval jsem koním podkovy a zbroj, hlídal, aby meče a dýky byly ostré a celou tu dobu jsem dumal, jak se má moje milovaná zrzečka, jestli je v pořádku.
Když se obě armády nakonec setkaly, nezbylo moc času na přemýšlení. Šípy létaly vzduchem, meče řinčely a lidé křičeli, a po nekonečných hodinách (nebo to byly minuty?) jsem se na okamžik zhluboka nadechl, jen abych vtáhl vzduch vonící čerstvou krví a jinými hustšími věcmi. Z hrdla se mi bezděčně vydralo zavrčení a vrhl jsem se mezi nepřátele, sekajíc mečem hlava nehlava.
A najednou nebylo do čeho sekat. Zamrkal jsem, víčka téměř slepené vší tou krví, a snažil se zaostřit na několik přeživších kolem mě. Asi jsem měl štěstí, že jsem byl tak od krve, protože to téměř skrylo to, že se mi oči zbarvily do rudě jantarové mého vlka. Pár vteřin jsem tam takhle stál, neschopný slova, a potom se k nám z další části bojiště doneslo jásání.
"My..my vyhráli.." vydechnul jsem a padnul na kolena, teprve teď jsem si uvědomil, že mi ramena a pravou stranu stehna zdobí řezné rány různé hloubky. Doběhl ke mě jeden z chlapců s tím, že mě odvede k léčiteli, ale já ho jen odmávnul, strhnul si tuniku a narychlo si rány zavázal, načež jsme se vydali hledat ostatní raněné.

Layla: Tak moc se mi chtělo do války, snad tisíckrát jsem se pohádala s D´Arcym, který mi neustále opakoval, že ve městě musí zůstat někdo, kdo jej bude bránit, kdyby oni prohráli, a že já se svými cvičenými sokoly jsem na to nejlepší. Nakonec se mu podařilo mě přesvědčit, ale celou tu dobu, co byli pryč, jsem jen bloumala sídlem, sledovala obzor a lekala se každého stínu. "Měla jsem jít s nimi!" zabrblala jsem si a rázovala zase druhým směrem. Takhle se to opakovalo skoro každý den, a stále čekám, jestli se nevrátí. Jediné rozptýlení mi přináší cvičení se sokoly.

Rollo: Když jsem přišel za zbrojířem, který rozdával zbraně všem, kteří chtěli jít bránit své království, notnou chvíli mě pozoroval a nakonec mě odmítl. Nejspíš byl z těch, kteří už o mé neblahé minulosti slyšeli, další z těch, kteří se na mě budou vždy dívat shora. Nabídl mi ale, že potřebují posílit městské stráže, protože většina gardy vyrazila po boku královny bojovat za svou paní a za své království. Alespoň něco, pomyslel jsem si a šel si vyzvednout v kasárnách kožené brnění a okovaný obušek.