Hlavní linie + čistka

Po té, co jsem se vrátil a Emm mě úlevou málem zadusila, jsem zůstal už jen u ní. Povídali jsme si, zatímco si jeden užíval blízkosti druhého. Jistěže jsem toužil po jejím těle, co si budeme nalhávat, ale nechtěl jsem na ni tlačit a podobně. Byl jsem s ní a to mi ke spokojenosti stačilo. Když mi usnula v náručí, pozoroval jsem hodnou chvíli jak klidně spí, to jsem netušil, že se jí do spánku později vkradou noční můry a sám nakonec usnul také. Ani můj spánek nebyl ke konci příliš klidný, můj strach se mi vkradl do mysli a ukázal mi to čeho jsem se obával ze všeho nejvíce... Byla to ta samá noční můra, která mě strašila již několik desítek let, ale dnes to bylo jiné. Nebyla to Marien, kdo se postavil do cesty šípu, jež mě měl zabít, nýbrž Emmeline. To ona mi umírala v náručí... proto to bylo mnohem horší, než kdykoli jindy. Věděl jsem, že nikdy nedopustím, aby se jí něco stalo... nikdy! Jediné po čem jsem nyní toužil, bylo trávit s ní svůj život a proto budeme muset oba přežít.
Ten sen mě probudil druhého dne k večeru... přišel jsem předešlou noc tak pozdě, že jsme prospali s Emm prospali celý den. Bylo ještě světlo, když jsem opustil náš stan a nechal Emm ještě spát, ač už nespala klidně, bude se jí hodit, když bude pořádně vyspaná. Chvíli jsem u ní starostlivě seděl, ale nakonec její probuzení zavrhl a raději se šel podívat na situaci venku. Napětí bylo ještě hmatatelnější, nežli včera v noci a já tušil to nejhorší. Asi kvůli tomu jsem dal rozkazy všem svým mužům ohledně hlídání lady Elizabet a sám se ujistil, že je v bezpečí. Poté jsem se vrátil do stanu, kde jsem zkontroloval Emminy zbraně, zdali jsou dostatečně kvalitní a ty své vynesl ven. Hrom během noci spořádal všechno seno, které jsem mu přinesl a vypil všechnu vodu, kterou jsem mu raději ještě donesl a pak ho pořádně vyčistil. Moc dobře věděl co nás čeká, ale i tak jsem k němu tiše mluvil jazykem mé matky - španělsky. Zkontroloval jsem mu nohy a kopyta, zdali je má v pořádku a nakonec se posadil do trávy před ním, laskal ho po ušlechtilé hlavě a dál k němu hovořil.
Jenže pak v táboře zavládl náhlý hluk a poté naprosté ticho, když ze svého stanu vyšla královna, spravujíc nás o nové situaci a rozkazujíc k přesunu na bitevní pole. Emmeline zřejmě probudil hluk, jež předcházel královninu proslovu a tak vyšla ze stanu, aby si vyslechla to co nám královna zdělila. "Sakra!" Zaklel jsem, když mi začalo rychleji bušit srdce. Jedna má část se těšila až opět okusí krev nepřátel, ale ta druhá... ta by nejraději tomuhle šílenství zabránila. Ne ze zbabělosti, ale protože jsem věděl, že to budou jatka. Byla hloupost vést do boje obyčejné lidi, o to více ženy, proti těžkooděným vycvičeným vojákům. Královně jsem byl oddaný, ale s tímhle jsem zcela souhlasit nemohl... pokud se střetneme na otevřeném poli, což jakože jsem netušil, kde se bitva odehraje, budou naše šance mizivé. Och ano, věřil jsem v naše odhodlání a víru, ale bude to stačit? Pohlédl jsem na Emm a kývl na ni, aby se připravila a sám jsem osedlal svého hřebce, ale uzdečku jsem mu nedával, neboť nebude potřeba, stejně nebudu moci držet otěže. Následně jsem si oblékl svou zbroj, vzal si opasek se svou šavlí, toulec se šípy hodil na záda a vzal si nakonec svůj luk.
Došel jsem k Emm a pohlédl jí do těch hlubokých pomněnkových očí, ve kterých jsem se již dávno utopil. Její slova mě tížila u srdce, nechtěl jsem se s ní loučit, ani na okamžik. Usmál jsem se na ni, ač v očích se mi zračila bolest, jež mi působila ta situace. Natáhl jsem k ní ruku a jemně ji palcem pohladil po tváři. "Slibuji, ale ty mi slib to samé." Zašeptal jsem, nežli jsem se k ní sklonil a lehce ji políbil na rty. Pak jsem se o kousek odtáhl a sáhl si za krk, abych si mohl přes hlavu přetáhnout svůj řetízek se stříbrným křížkem a pověsit ho na krk Emmeline. "Chci, aby jsi si ho dnes vzala. Vždy mě ochránila teď bude ochraňovat tebe, aby jsi mi ho mohla po bitvě vrátit zpět..." Kývl jsem na ni a stiskl jí ruku, načež jsem od ní zcela ustoupil. "Budu se snažit být ti na blízku... Na shledanou, Emm." Byla statečná a silná, což mě uklidňovalo i děsilo zároveň, a když jsem naskakoval na Hromův hřbet měl jsem srdce sevřené. Přesto jsem se na ni zvesela zazubil, když jsem otočil hřebce čelem k ní a minul ji.

Slunce se dotklo obzoru a trubadúři zatroubili na své trubky k pochodu. Seděl jsem na svém koni plného vzrušení z toho, co nás čeká, pro kterého byly bitvy přirozenou věcí... byl to válečný kůň. Zařadil jsem se do řad královniných gardistů s lukem připraveným v levé ruce. Věděl jsem, že zde budu nejužitečnější a využiji tak všech svých schopnosti. Ačkoli Hrom pohazoval bujně hřívou a hlasitě frkal, poslušně kráčel vpřed, poslouchajíc všechny mé pobídky. Měli jsme před sebou pouhých pět mil a pak... pak půjde o vše. O naše životy, o životy přátel a milovaných, o život královny a o osud království. Většina vlkodlaků a upírů byla vyslána napřed, aby se střetli s nadpřirozenými Normany v lese. Doufal jsem, že jich nezemře příliš. Blížili jsme se cíli a já se tiše modlil za životy těch, na kterých mi nejvíce záleželo, ale i ostatních. Nebál jsem se boje, bitevní pole bylo mým druhým domovem, válka byla vzduchem, který dýchám... zkrátka jsem vždy byl vojákem, ale přesto jsem měl strach o všechny ostatní a především o dívku, na které mi tolik záleželo. Kopyta našich koní rozrývala zem a zanechávala tak za sebou nepochybný důkaz, že tudy šlo vojsko. Ohlédl jsem se, hledajíc uprostřed vojska zlatou kštici, a když ji spatřím obrátím se zpět, pokračujíc dál v cestě, vstříc normanskému vojsku.

POST ZA ADMINA!!!! PROTOŽE Sunny je stále lemra a stále jí nefachají přihlašovací údaje. Už to nikdy nepředěláme. POST ZA ADMINA!!!

Vzduch byl ztěžklý tím nekonečným očekáváním boje a obavami, kdo dnes z bojiště odkráčí živ a koho si k sobě povolají bohové. Nikomu nebylo příliš do řeči či do smíchu, to jen štěkavé a úsečné rozkazy se nesly nad všemi, ingwithskou armádou – člověk by moc rád řekl hrdou, pravdou však zůstávalo, že sic byli dobře vyzbrojení, stále se jednalo o chudáky, kteří museli opustit své domovy a vydat se za ně bojovat. Richard Kearney a sir Clagan však měli alespoň na první pohled vše pevně v rukách, když se nesourodé vojsko začalo šikovat do jednotlivých pluků a oddílů, z nichž každý měl svou specifickou a důležitou funkci. Již za svítání, dříve než stihla vyprchat ranní mlha, která dodávala celému výjevu poněkud apokalyptický nádech, stanuly dvě hlavní armády naproti sobě – dál než na dostřel, přesto bylo jasné, že Normané a jejich vojsko budou těžké překážkou v cestě k vítězství. Bylo jich více, jednalo se o žoldáky hnané vidinou peněz i těch, kteří neměli na výběr a do bitvy museli stejně jako obyvatelé Ingwirth Holdu. Se zadutím lesního rohu vyrazí první normanská linie – vzteklá smečka vlkodlaků, lačnících po žrádle a po kořisti, bestií zbavených rozumu a všech ctností. Proti nim vyrazí Iingwirthská jízda, aby protrhala normanské řady dříve, než to stihne ta pověstná anglická. Bitva mohla začít.

Korialstrasz: Blázen, který se nejspíše rozhodl zemřít, v tisku dostihne cválající jízdu vedenou Richardem Kearneym, která se chystá prorazit a rozdělit protivníka, navíc se ženoucí proti vlkodlakům, avšak krytí spškou šípů ingwirthských lučištníků. Jízda mine vlkodlaky, kteří si sebevědomě míří na pěšáky seřazené v liniích – jen občas padne vlkodlak pod ránou jednoho z jezdců nebo se naopak běsnící monstra vrhnou na nebohého koně a srazí ho k zemi. Korialstrasz je bohužel mezi nimi. Jeho zvíře bolestně zaržá, když jej ze strany srazí vlkodlak a pádem mu zlom vaz, zatímco Korialstrasz nejspíše skončí někde na bojišti. Naštěstí nikoliv mezi prvními padlými.

William Archer de Cross: Podobně jako Korialstrasz, i William byl součástí těžké jízdy, která se vrhla dopředu. Má však více štěstí než čaroděj, neboť není mezi chudáky, co přijdou hned zezačátku o své koně. Archer se dostane mezi šípy nepřátel, které odpověděly na salvu luků Ingwirthu, a pak také do linie, co si razí cestu k nepříteli, aby se k němu dostala – jako první do bitevní vřavy, vstříc napřaženým kopím, čekajícím na nebohá a vyděšená zvířata. Koně se je snaží přeskočit, některým se to skutečně povede a mohou se tak vrhnout mezi nepřátele, kteří naštěstí nedostali možnost využít své zdrcující jízdy. Nebo si ji snad schovávají na později?

D'Arcy a Laura: Podkoní, který se stal součástí partyzánské skupiny. Sic by neměly existovat útoky vedené na ošetřovny lékaře, středověk je doba neúprosná a krom toho, Ingwirth Hold a hlavně jeho velitel Richard Kearney zoufalí natolik, aby dokázali zatratit etiku a vést útok na tábor, v němž odpočívají zálohy a očekávají příliv raněných. Na povel útok započne, prve tichý, ale takový dlouho nemohl zůstat – nikoliv na koních a při rozbřesku, kdy je i nepřítel musel zmerčit. D´Arcy překoná prvních nejvíce nebezpečných metrů před střetem, aby se mohl vrhnout do vřavy a všeobecného zmatku, který útok vyvolal. Laura jej bezesporu musí slyšet ze stanu a i kdyby ne, její rytíř zmizel – zatímco jiní muži začali jeden po druhém stany procházet, ne všichni s čestnými úmysly, s touhou po krvi i po válečné kořisti. Nebylo by moudré vycházet, ale zrovna tak zůstávat.

Ragna a William: Hraničáři patří odjakživa do lesů a jinak tomu nebylo ani tady – bojiště, které nebylo zcela vhodné, neboť bylo lemováno hustým, ač nevelkým lesíkem, v němž bylo velmi snadné se skrýt, bylo alespoň z této strany chráněné skupinami hraničářů, kteří měli eliminovat každého, kdo by se dovolil tuto cestu využít. Vskutku se to jeden z normanských vlčích pluků pokusil udělat a v lesíku došlo k menšími střetu, Williama však více zaujala osoba dřepící na stromě s lukem, což mohlo být poněkud zavádějící – rozhodne se tedy s napřaženým lukem a mečem u pasu situaci prozkoumat a ne zrovna přátelsky jej zahájit varovným výstřelem, co se zabodne kousek od Ragny.

Emmeline Dove a Ciaran: Oba dva spadali mezi pěšáky, oba dva zasáhl ten největší vlčí nápor – po krátkém pochodu je napadnou a nezbývá nic jiného, než bojovat o holé životy, než se do těch nejprostších z prostých, pěšáků, vrhnou také jezdci a pěší síly normanského vojska. Ciaran měl vcelku pravdu, vlci nebyli z hladu příliš moudří, ale jistá zákeřnost se jim bezesporu nedala upřít, což se projeví tehdy, když jej několik vlků zvládne obklíčit v touze jej roztrhat. A je to právě Emmeline a několik dalších blízkých lidí, co mu jsou schopni pomoci z této šlamastyky ven.

Claire a její banda (tj. Sìlis, Maxmilian, Harvey, Diana): První zranění začali přicházet – nebo ve většině případů byli spíše vtáhnutí – do stanu, sebraní z bitevních polí nebo se dovlekli nějakým způsobem samy a zadní řady jim již pomohly. Maxmilian s Harveym budou posláni ven, aby raněným pomáhali dostávat se tam, kam patří – a co více, třídily ty, co ještě mají naději nebo ty, co jsou ztracení. Kroky a pracovní zapálení je však zavede až moc blízko bojišti, kde riskují nehezké kousnutí. Dámy mezitím ošetřují vše, co se dá a z čeho teče krev. Pod ruky se jim dostane nahý, sotva proměněný vlkodlak, který je důkazem, že nejen Richard si dnes vysloužil pobyt v pekle nečestnostmi – jedná se o nepřítele, co se vetřel mezi zraněné a využil své rány na noze (nebo spíš tak trochu již absence nohy, z níž v jednom místě téměř zmizelo maso), aby se dostal až do stanů se zraněnými. Zde se rozhodl vyvolat peklo, neboť se znova z posledních sil, poháněn adrenalinem a nevnímaje bolest, proměnil s cílem způsobit co největší škody na životech.

Bylo to prazvláštní štěstí, že se seřazené pluky protrhaly, aby dovolili jezdci projet. Výraz vojáků působil rozpačitě, snad až nechápavě, neboť nikomu nepřipadal povědomý a jednal až se zvláštní sebedůvěrou, pro někoho arogancí. I snad proto mu raději umožnili projet, jemu a neklidnému Morovi, jenž na potřeby svého jezdce hlasitě upozorňoval. Vznešené a krásné zvíře, jenž Korialstrasz odměnil několika pochvalnými gesty, když už nalezli přední linie. Tak proměnné místo. Oproti jezdcům na rychlých koních s minimem vybavení, uzpůsobených k rychlé a průrazné jízdě, spatřoval spíše těžkooděnce, muže chráněné, těžko schopné flexibilně reagovat, za to efektivně držet řadu. Jak zvláštní, když toto místo mi připadá tak neznámé a přesto se jedná o stejné vojenské zařazení, jako tehdy. Váha vzpomínek na okamžik předčila všeobecnou nervozitu, strach, neznámo ze situace. Necítil se mezi těmito muži nikterak příjemně, jejich pocity, pohledy. Víc toužili žít, než stanout vůči nerovné hrozbě v níž případně ztratí jejich život váhu. A můj je co? Dočasná výpůjčka s dobou neurčitou, něco nepřirozené zrozeného v nastalém světě. Nač tolik rmoucení, tolik stesku a málo odhodlání? Pohledem křižoval nastoupenou linii, začínal litovat rozhodnutí nezůstat jako podpůrný článek uskupení, nezaujmout stejnou roli, stát se podporou jízdy, loutkářem v bitvě. Oni potřebovali více schopné krytí, nežli dalšího válečníka. Už ovšem nešlo zvrátit ustanovené rozhodnutí a tak se rozhodl splnit tichý slib, vyjet společně s plukem.
Jak hořké, nepříjemné a ukvapené rozhodnutí. Položil důvěru tam, kde její semínko nemělo půdu k dostatečnému vyklíčení. Vždy byl veden, kýmkoliv kdo splňoval představy, získal pozici z důvodu příslušících nutnosti k zastávání úkonu, avšak nyní? Jak naivní dítě slepě uposlechl, aniž by přidal vlastnímu rozvažování pravomoci. Následoval, špatně. Válka prošla proměnou, už neznamenala překvapení, zaskočení, smetení nečekaným, zpomalila. Jen překvapeně pozoroval snahy o rozdělení pluku, kdežto nikdo skutečně nepřítele nenapadal a mnoho ran padalo spíše náhodně, aby snad promáchnutí mečem zapůsobila výhružně na nepřátele. Odešly nájezdy rozdírající přední linie, kdy jezdci, jako nůž máslem, pronikli překvapenými pěšáky a jejich luky působili paniku v srdce nepřítele. Už nevyužívali služby střelné jízdy. Ten zvrat, možná i zvláštní chaotičnost, pomalé přizpůsobení, Mor zaržál a on ani nejlepším utáhnutím vláken nedokázal zbrzdit jejich pád, či nevyhnutelný úděl hřebcova života. Výčitky, ty později opanují nyní vztek sevřenou mysl, jenž tak ovládnutá nepředstavitelnou touhou po odplatě, vedla potlučené tělo k vyhledání zbytků síly, k opětovnému spočinutí ve vzpřímené poloze. Slyšel naléhavost v hlasu společníka i tklivou melodii osudu smrti smíchanou s ní. Jen těsně přimhouřil oči a než ono vzteklé, zablešené zvíře, zmohlo další výpad, podebral tu zvrácenou mysl, tím nejbrutálnějším způsobem, jenž doteď znal.
Vnikl do jednotlivých vláken splétajících bestialitu tvora s jeho snahou o sebekontrolu. Zpřetrhal ta pouta, prudce celou nit roztrhl vedví, až potutelně slyšel tichý akt. Nejednal mile, nepřemýšlel. Uchopil konec roztrženého spojení, zvířecí, jež prudce sevřel omotáním do vlastní moci. Vlkodlak kňučel, stál, nehýbal se, zaražený, neschopný dorazit lehkou kořist. Korialstraszovu tvář zdobil úsměv plný škodolibosti a uspokojení. Tišil tu jizvu, Morův poslední výdech, trpěl. Trpěl i tvor chycený v rukou rozlíceného mága, když v tom druh v boji hodlal napravit chybu svého souputníka, kdy druhé zvíře stanulo vztekle za mágovými zády. Úsměv nabyl až bestiálních rysů, neboť mu osud přihrál další nedobrovolně poslušnou loutku. Moc sílila, sílila od doby, kdy spatřil úsvit na tomto novém světě. Bez větších potíží, stejně ničemně, sebral svobodu druhému. Stejná procedura, oddělil sebekontrolu od bestiality, nenechal žádné morální zkrupule, nic, co by bránilo vypuštění do vlastních řad, k boji vůči druhům. Dva šílenstvím posedlí vlci ztratili pojem o uvědomění, nástroje, které poslechli volání po krvi. Co jsem to říkal Angelique? Že tahle hra je pro mne jeden velký patos, jenž bych ukončil, pokud bych po tom toužil?
Dvě loutky. Ponechán na místě, sledoval přední linie pokračující kupředu, ale i zadní voj, sužovaný náporem. Měl možnost, využít potenciál v proražení nebo bránění. Bez koně, bez Mora, ho držela v poli jen nesmyslně objemná moc, poslední záštita před kýmkoliv. Luky, nestřílel z místa, nemohl střílet z místa ne s jízdním lukem, potřeboval koně, aby dokázal proměnit výsledek bez zdrcující magie. Směřoval zrak za sebe, jeho dva poslušní poskoci vyčkávali jako mazlíčci u nohou schopného lovce. Příliš mnoho. Cedil beze slov mezi zuby. Dlaň pravé ruky poznamenával stále silnější pramen krve, rána v centru dlaně narůstala, jak uchopoval podstatu zotročených myslí. Když už platím, tak pro něco. Kdyby ho dostali později, pozornost by směřovala k jízdě, ale takto...
Oddával se myšlenkám, svíral dva nepodstatné vlky, jenž se ho pokusili neúspěšně zabít, až přehlédl klisnu zmateně pobíhající v poli. Nečekal, vlastně vyrazil dost rázně, aby zachytil povlávající uzdu. Nesešlo na původním majiteli, když netřímal nohou ve třmenu, pravděpodobně ležel v prachu, naopak jemu ještě mohla dobře posloužit. Po cestě ztratila sedlo, ale co záleželo na takto podřadné absenci. Sama vyděšená, vzpírala se novému jezdci, ovšem ten zlehka dokázal utišit strach, nechat ji zklidnit negativní emoce, poslechla, podvolila se, neměla na výběr. Tak najednou, opět, viděl mnohem dále, pocítil starou jistotu. Nemá cenu sledovat zdejší jízdu, jedná jinak, odlišeně od mých zkušenosti. Bude výhodnější obrátit pozornost k zadním liniím... jsou to... obyčejné děti. Dořekl sám k sobě s jistým nádechem smutku, který stihl vystřídat nával hněvu. Pozvolna nacházel svou rozvážnost, jenž předtím upozadila přítomnost smrti. Vyjel, následován nedobrovolnými společníky, jenž vyslal dopředu, kdežto sám připravoval luk k výstřelu, pomoci odrazit hlavní nápor směřovaný do citlivého místa zdejší armády. 

Seděla jsem a hleděla někam a zároveň nikam. Uběhla už hodná chvíle od toho, co můj věznitel odešel. Hned se mi lépe dýchalo. Spustila jsem nohy z postele a obula si boty, načež jsem se zvedla. Nechtěla jsem tu zůstat a teď se mi naskytla skvělá příležitost pokusit se o útěk, ačkoli... Bylo mi jasné, že z tábora plného vojáků zřejmě neuprchnu. Netušila jsem jak daleko je druhá armáda, či kdy bude bitva, nikdo mě do ničeho nezasvěcoval... A tak, když jsem z venku uslyšela hluk a chaos, na okamžik jsem zůstala jen vylekaně stát. Stála jsem a naslouchala zvukům, dokud mi nebylo jasné, co se děje. Řinčení oceli, dusot nohou, výkřiky raněných mužů a divý řev válečníků jež vpadly do tábory, mi jasně řekli o co jde. Přiskočila jsem k truhle s oblečením a rychle z ní vytáhla dlouhý plášť s kápí, který jsem si oblékla. Teď byla skvělá příležitost zmizet, protože zůstat se zdálo stejně nebezpečné jako se pokusit právě o tohle. Vyrazila jsem ke dveřím, když se ozval ženský výkřik... opět jsem se zarazila, strachem se mi rozbušilo srdce. Rychle jsem se rozhlédla po stanu a pohledem jsem zůstala u loveckého nože, který byl na stole s jídlem. Rychle jsem po něm skočila a pak se vrátila k otvoru do stanu, jímž jsem vykoukla ven. Muži chaoticky pobíhali mezi stany a rvali se s útočníky, ale těch bylo více... tudíž spousta z nich jen prohledávala stany. Nikdy jsem nic takového neviděla, nikdy jsem neviděla větší bitku, natož něco takového... tolik mrtvých a zraněných, tolik krve... Vyděšenýma očima jsem pozorovala situaci a čekala na nejlepší chvíli pro to, abych opustila stan, ačkoli se mi do toho vůbec nechtělo. Nejraději bych se schoulila na lůžku pod pokrývky a doufala, že mě nikdo nenajde, ale co by tomu řekl můj milovaný muž? Nejsem přeci až takový zbabělec... Zhluboka jsem se nadýchla a nasadila si na hlavu kápi. Vzápětí jsem vyrazila ze stanu. Vyběhla jsem ven, třímajíc v ruce nůž, ale sotva jsem uběhla pár kroků, narazila jsem do vojáka a úlekem zalapala po dechu. Muž mě popadl za strhl mi kápi z hlavy s úlisným úsměvem na rtech. Hleděla jsem na něj se strachem v očích, neschopná ničeho, byl to rytíř, který mě sem sebou přitáhl a držel mě tu jako vězně. "Kam si myslíš, že jdeš?!" Zaburácel na mě. "Chtěla jsi utéct že, ty malá čubko?!" Zařval na mě a uhodil mě tak silně, až jsem vykřikla a upadla na zem.

Výkřik; znamení, že máme vyrazit. Nebyl jsem nějak nadšený, že musíme jednat, jako jedni z prvních, ale to nebylo moje rozhodnutí. Byl to příkaz a já ho musel respektovat, jako správný sluha. Kam jsem se to zase dostal. Měl jsem radost, že jsem na to nebyl sám. Lord, který už nedočkavě dupal do země, mi byl po ruce, za což jsem byl velice rád. Nevím, jak by to se mnou vydržel nějaký jiný kůň, a teď nemluvím o Age. Hříbě, společně s kání, čekali na můj návrat. Prosil jsem, abych se mohl vrátit domů. Nebyl jsem pryč ani dva týdny a už se mi stýskalo. Nad poslední vzpomínkou na domov jsem se usmál a vydal jsem se s ostatními do tábora nepřítele.
Bylo to podlé? Bylo, velice a vcelku jsem byl překvapen, že jsem byl zvolen, abych se tohoto mohl zúčastnit. Podle špehů tam měli být i nevinní lidé. Hned jsem si zaslíbil, že neublížím nevinnému, ale nevěděl jsem, jak svůj plán realizovat. Většina rytířů, kteří jeli se mnou, z tohoto plánu nebyla také moc nadšená. Bylo to hnusné, ale bohužel, tohle byla válka. K tomu to bohužel patřilo. S tím jsem nemohl nic udělat. V tu chvíli rozhodovala královna a generál. Neujeli jsme ani míli a už jsem slyšel křik. Ale z naší strany, z naší ošetřovny. Chtěl jsem se otočit, abych jim mohl pomoci, jenže jsem byl příliš daleko a stále jsme se oddalovali. Nemělo to smysl, teď to bylo na nás. Od zpráv, které nám byli podány, rytířů bylo v táboře málo, ale byli důležití. Pokud byli důležití, tak už moc dlouho už ne.
Pár lučišníků, kteří byli v zadní části, vystřelovali zapálené šípy, které dopadali na stany, seno, prostě na všechno. Vypadalo to, že to chtěli srovnat se ze mí. Zahlédl jsem, jak protivníci vylézají ze stanů, aby se mohli bránit. Do ruky jsem vzal meč a seskočil jsem z mého čtyřnohého přítele, kterého jsem nakonec rychle poslal pryč, aby se dovedl schovat. Nikdy jsem nechtěl, aby se mu něco stalo. Byl to můj přítel, i když to podle ostatních jen kůň. Ale já jsem ho ztratit nehodlal. Viděl jsem, jak odbíhá pryč a usmál jsem. Bůh s tebou, příteli.
Díky výkřiku protivníka jsem dovedl poznat, že se na mě vrhá. Rychle jsem se otočil, aby se mohl ubránit. Jeho útoky byly slabé a trochu jsem byl zklamán, ale co jsem mohl dělat. Bohužel, zabít ho. S mečem jsem nebyl dokonalý, ale ještě jsem dovedl se ubránit. Tento muž musel buď teď vstát z postele nebo byl doopravdy špatný a horší než já. Blokoval jsem všechny jeho pokusy a když jsem viděl příležitost zaútočit, tak jsem ji vzal. Potom, co jsem mu podkopl jeho nohu, která jaksi vyčnívala, zavrávoral, a abych to už nějak neprotahoval, podřízl jsem mu hrdlo. Podobným způsobem jsem toto zopakoval několikrát, avšak tentokrát s větší námahou. Má první oběť bylo zmatené individuum, ostatní byli velice dobře připraveni. Jenže to my jsme byli též.
Už od pohledu jsme měli převahu. Když už přestali vybíhat ze stanů, poprvé jsem se dovedl kouknout kolem. Těla (která nebyla jen soupeřova) všude, krev, meče, šípy. A ještě k tomu ten oheň. Bylo to peklo na zemi. Chvilku jsem se ptal, proč to vůbec dělám, avšak před tím, než jsem dovedl na tuto otázku odpovědět, uslyšel jsem řev a nakonec ženský nářek. Ale no tak. To museli zde mít i ženy? Aspoň měli v něčem štěstí, bastardi. Stále se kolem mě bojovalo, ale ještě jsem dovedl zahlédnout rytíře, který stál nad ženou, která nosila plášť. Asi se někam chystala, ne v moc dobré době, abych popravdě řekl. Já, jako milovník žen a teď rytíř ve službě, jsem vyrazil pomoc dámě v nesnázích. Nemohl jsem si nevšimnout, jak držel dýku a moje nohy se automaticky zrychlily. Dýku, kterou chtěl asi rychle použít jsem vyrazil pomocí mého zakrváceného meče. Musel jsem se předvádět i během války. Nemusel, ale udělal jsem to tak jako tak. "Promiňte, sire, ale radil bych vám, abyste se vzdal." řekl jsem s menším úšklebkem a se zbraní v ruce, připraven kdykoliv zaútočit.

Vřava začala a naštěstí vítr vysušil é hořké slzy dříve než je stihl někdo spatřit. Bylo mi líto čím si musejí všichni procházet. Ale Když jsem uviděla s jakou vervou se pustili do boje, zahalekala jsem vpřed a vyrazili jsme i my hlavní konvoj v čele s jízdou, veprostřed které jsem byla, za námi pěší a lučištníci. Z okrajů lesa se ozýval hrůzné zvuky a nikdo neměl odvahu odhadnout, které smrtelné výkřiky patřily našim a které protivníkovi. Vyjeli jsme s jízdou proti první linii a střetli se kousek za polovinou s jejich jízdou. Meče zařinčely a já setnula hlavu protijedoucího protivníka. Je těžké se orientovat v řeži jaká je tato. Slyšela jsem Richardovy příkazy spolu s bolestným ržáním koní ale nestíhala jsem sledovat nic kolem dokud jsem si neprosekala místo kolem, tedy...prosekat bylo silné slovo, nebyla jsem tak zdatná mečířka jako čarodějka a tak jsem si koridor udržela ohnivým kouzlem, které jsem sesílala abych vyhodila protivníky ze sedel. Uviděla jsem to co jsem hledala o nějakých pár desítek minut po té. Chocholka na přilbici a erb na hrudi napovídal, že jsem našla Normanského vojevůdce, otočila svou klisnu kolem a zvedla meč s jasnou výzvou. Vyzvala jsem jej aby se utkal přímo se mnou. Okupovatel, ten co ubližuje našim...nemá šanci dokud je magie na mé straně. Dívala jsem se přímo na něj a do boku poslala ohnivou kouli která srazila jezdce,který jel proti mě aby zaútočil. Byla to i prezentace mé síly. Chci aby věděl s kým má tu čest a že se přepočítal myslel-li si, že vezme naše domovy tak snadno. Moji lidé mě tak neznají, bezcitnou krvelačnou ale za náš domov za Ingwirth udělám přesně to co bude potřeba udělat.

Zmerčil mou osobu a naše pohledy se střetly. Byla jsem odhodlaná bojovat za svůj lid za naši suverenitu a oči mi rudě plály, musela jsem vypadat děsivě, majestátně a odhodlaně. Blížili jsme se k sobě, on stínal hlavy našinců a já zaslepená nenávistí se prodírala jejich lidmi abych ušetřila další poddané smrti pod mečem toho Normana. Rozjela jsem se proti němu a sledovala cestu abych nezranila koho nemám, avšak v jednu chvíli, kdy jsem musela zvednout oči směrem k Normanovi můj kůň zaržál a svalil se k zemi. Uklouzl po kaluži krve, kterou zanechal jeden z nešťastníků nebo možná i více z nich, těžko říci ze které z bojujících stran. Podstatné bylo že jsem ve vteřině padala z koně nemohouc to ovlivnit a tak jsem vyřkla kouzlo, které odhodilo všechny v perimetru dvou metrů a tím se kolem mne vylidnilo, na jedné straně konce prázdného kruhu kol mě ležel i Norman, kterého jsem tím sesadila z koně. Oba jsme tedy byli na zemi a ozbrojeni meči a štíty. "postav se mi...v rovném boji a ukončeme krveprolití, které je zbytečné!" Zavolám na něj tvrdým , vztekem podbarveným hlasem. "Vyzývám tě!!!" Zahlaholím skoro v děsivě, pod kůži lezoucím rykotu, který má muže vyburcovt a donutit ho udělat zbrklou cholerickou chybu.