Hlavní linie + čistka

Ocel zařinčela, když jsem provedl zuřivý výpad vpřed a ocel se setkala s ocelí. Proti mě se opřely meče tří mých protivníků a tak jsem se naučeným manévrem protočil pod našimi zbraněmi, dostávajíc se na druhou stranu. Na okamžik je to zmátlo, mohl jsem tedy využít příležitosti a jednoho z nich seknout do boku. Pomalu jsem začínal cítit únavu, i přestože jsem byl vlkodlak. Nebylo tak, že bych nemohl, ale zároveň jsem si uvědomoval, že už nemám tolik energie jako před bitvou. Hbitě jsem se vyhl jednomu z výpadů, sehnul se před ostřím, oplácejíc útok. Vlčí instinkty mi v téhle situaci byly opravdu vhod, neboť jsem dokázal včas reagovat na většinu z hrozeb a vůbec si jich všimnout. Cítil jsem, jak mě tlačí dásně, když se mi protahovaly a ostřily zuby pod náporem vlka, kterého jsem nijak neomezoval. Oba jsme však věděli, že tohle není vhodná situace pro celkovou přeměnu, neboť bych při tom byl příliš zranitelný. Stačilo to, ale k tomu, abych z Normanů cítil jejich strach, ač nebyl nijak zvláště velký... dalo se to spíše nazvat odporem, který je hnal k větší agresivitě a snaze mě zabít... Já na tom nebyl o moc jinak... čím úporněji se mě snažili zabít, tím více jsem lačnil po jejich krvi. Probudilo se ve mě zvíře toužící se dostat z kouta, do kterého bylo zahnáno. Vrčel jsem a těkal jantarovýma očima po nepřátelích, studoval jejich pohyby a tančil s nimi krvavý tanec smrti. Ano, i mě se je podařilo několikrát zasáhnout, ale nejhorším zraněním stále zůstávalo krvácející rameno. Po chvíli, která se mi, ale zdála jako věčnost se mi podařilo dorazit muže, kterého jsem zranil na boku. Pot mi námahou stékal po kůži, ale stále jsem stál pevně na nohou a odrážet útoky zbývajících tří vojáků mi nedělalo až tak velký problém. Teď jsem měl více místa, past začínala povolovat a tak stačil úkrok stranou, vykrýt nepřítelův výpad a zasadit mu smrtelnou ránu. Bylo to dávno, co jsem takhle naposledy bojoval... Nádech,.. výdech, připravoval jsem se na náraz, který přišel od blonďáka, který do mě narazil plnou silou... Byl z nich nejvyšší, obrovská hora svalů... měl jsem co dělat, aby mě nesrazil na zem. V očích mu plála zuřivost, která tam dosud nebyl... zdálo se, že jsem mu zabil kamaráda. Zvláštní pocit, hledal jsem vinu, ale dělalo mi to potíž... jako už dlouho ne. Opět jsem okusil válku a vše co jsem se v ní naučil, i to špatné, jako by se vrátilo. Chvíli jsme se meči přeli, ale byl silnější.. Nahnul jsem tedy šavli do jiného úhlu a obě naše zbraně po sobě náhle sjeli, až odlétlo několik jisker. Ještě několikrát se naše zbraně střetly v rychlém sledu výpadů, nežli se dostal přes mou obranu a jeho pěst mě neuhodila do obličeje. Srazilo mě to k zemi a muž se opět rozmáchl, ale byl pomalý a těžkopádný, což mi naskytlo příležitost a já provedl výpad vpřed, probodávajíc mu nechráněné břicho. Zhroutil se na mě a jeho obrovské tělo mě skrylo před světem. Nežli se mi ho podařilo ze sebe shodit, poslední z mužů už mě tahal ven a já nemohl najít svou šavli, která zřejmě zůstala pod obrem. Nežli jsem se nadál, už mi mečem chtěl utnout hlavu, v posledním okamžiku jsem mu nastavil své paže a jeho meč se proťal kůži mých nátepníku a pak i mou... vykřikl jsem, chytajíc ho za rukojeť jeho meče a stahujíc ho na sebe. Meč jsem odhodil stranou, ale ten chlap byl vcelku rychlý, oproti třem předešlým a zasadil mi ránu pod pás. Chvíli jsme se váleli v prachu rozdupané země, oba krvaví a udýchaní... Nebyl jsem schopný jej setřást, byl jako klíště, které se na vás přisaje a tak se toho chopilo mé vlčí já. Se vzteklým zavrčením jsem se vrhl po jeho krku, do kterého jsem se zakousl zostřenými zuby a překousl mu krční tepnu. Muž vyděšeně vykřikl, ale křik rychle přešel v chrčení... chvíli sebou zmítal a pak... pak ochabl v mé náručí jako hadrová panenka.
Oční panenky jsem měl rozšířené, stále zakousnutý v krku umírajícího muže... chuť krve mě připravila o racionální uvažování. Pudy převládly nad mým tělem a já chlemtal krev jako ti prašivý upíři. Ani jsem si nevšiml, že se ke mě řítí Norman na koni, třímajíc v ruce meč. Všiml jsem si pouze meče, který se náhle mihl před mým obličejem a pak vše zčernalo...
Probudil jsem se o několik minut později na zemi mezi mrtvými a zraněnými z našich i nepřátelských řad. V rameni mi nepříjemně škubalo a stejně tak v levé půlce tváře, po které se mi táhl šrám přes obočí dolů na lícní kost a tvář. Probudil mě dotyk ve vlasech a já se s mírným zasténáním pohnul a vzápětí se vzepřel na rukách, abych se posadil... Hlava mě třeštila, jako by mě do ní kopl kůň. Nad sebou jsem uviděl obrovskou černou hlavu svého hřebce, který byl tím, kdo mě probral ze ztráty bezvědomí. "Hrome,..." zamumlal jsem, mnouc si obličej a pomalu se začal stavět na nohy. Přidržoval jsem se hřívy vraníka, když jsem se mžouravě rozhlédl okolo sebe...
Byl jsem zmatený, ale zdálo se, že Normané ustupují a z druhé strany se ozýval jásot mých druhů. Okamžik jsem uvažoval, jestli nejsem mrtví nebo zda se mi to jen nezdá, ale vzhledem k bolesti a množství těl mi bylo jasné, že je to realita. Na malou chvíli mě zaplavil pocit úlevy, když jsem si uvědomil... Emmeline! Okamžitě jsem se probral a rozhlédl se okolo sebe pozorněji, ale ji jsem nikde neviděl.. Koho jsem, ale zahlédl byla královna... zraněná a vyčerpaná, ale živá a mimo ohrožení života, nebo alespoň to tak vypadalo. Nebyla daleko, jen několik metrů ode mne a tak jsem se k ní spěšně vydal, stále hledajíc plavovlasou dívku mezi všemi. Hrom kráčel za mnou, aniž bych jej musel vést. Zastavil jsem se u královny a pokývl jí hlavou na pozdrav, byl jsem upřímně rád, že jí není nic vážného. "Výsosti,.." oslovil jsem ji a věnoval jí nepatrný úsměv, neboť jsem se na více nezmohl. "Pomohu Vám," řekl jsem a na nic nečekal, chytil jsem ji za holeň a pomohl jí do sedla jejího koně. Ještě jsem si vyslechl rozkazy, které nám udělila, přikývl na důkaz toho, že jsem rozuměl a pak se okamžitě vydal hledat osobu, na které mi nejvíce záleželo. "Emmeline!!!" Zařval jsem její jméno, co nejhlasitěji jsem dokázal a vyšvihl se na Hroma, odkud jsem měl lepší rozhled. "Emm!!!" Zvolal jsem znovu, prodírajíc se davem a očima, které měly opět tyrkysovou barvu, jsem prohledával bitevní pole. Tvář jsem měl od krve, jež nebyla jen má vlastní... Musel jsem vypadat hrozně.... "Emmeline!" V hlase mi pomalu zaznívalo zoufalství a mě se žaludek stáhl tou nejhorší obavou.

Únava mě zžírala. Chtěla mě povalit na kolena, ale já tvrdohlavec jsem se nechtěl podrobit. Kdybych poslechl hlas v mé hlavě, který říkal "Spi", pravděpodobně bych už nevstal. Dopadl bych, jako ten Francouz, který omdlel a nechtěl jsem vědět, jestli se probudí nebo ne. Ruka, kterou jsem se sotva ubránil, začala štípat a svědět. Kdybych nevěděl, že ji má skoro probodnutou, hned bych si ji rozškrábal do kůže. Ale nebylo to potřeba, krev byla všude.
Když se můj dech uklidnil, všiml jsem se toho klidu, toho ticha. Nebylo to ticho před bouří. Bylo to hrobové ticho. Bitva skončila. Ale kdo vyhrál? Koukal jsem se kolem, po nějaké známce našeho vítězství. Prosil jsem Boha, aby při nás stál. Přece tohle nemohlo být zbytečné. Ne?
Dívka, která se dokázala vyhrabat na své nohy, mi věnovala rozkošný úsměv, který mi zdvihl koutky nahoru. Jak zvláštní. Tuto reakci jsem měl jen málokdy, popravdě se to stalo hodně dávno. Vzpomínal jsem na léto před tím, než jsem šel do učení. Ach, Francie, domovina moje. Stýskalo se mi, občas, a rozhodně nemluvím o práci na poli, která po mě byla vyžadovaná. Ten úsměv mi připomínal mojí sedmikrásku, kterou jsem zanechal doma. Vracel mě domů, k Lauře. Hřejivý pocit mi byl cítit na hrudi, ale zároveň se mi svíralo srdce, jak už dlouho ne. Vzpomněl jsem si, jak plakala, když jsem odcházel. Proč já sobec jsem pro ní nešel?! Zaslepilo mě sobectví a do smrti si tohle nezapomenu. Nechal jsem jí tam, samotnou. Chtěli jí provdat a to ona nikdy nechtěla! Ani jsem si neuvědomil, že jsem se díval na dívku stejně, jako na Lauru. Okamžitě jsem sklopil oči a trochu nemotorně jsem se uklonil. "O-Omlouvám se..." řekl jsem "J-Jsem ještě trochu mimo, z toho všeho." Nelhal jsem jí, mimo jsem byl, ale z bitvy to rozhodně nebylo.
Na tváři mi znovu vykouzlila úsměv, když ke mě přistupovala, jako laň. "To už se, bohužel, v bitvě stává." zasmál jsem se potichu. "Bude to v pořádku. Mohlo to být horší." Ještě před tím, než jsem zavítal na bitevní pole, počítal jsem s tím, že přijdu o nějakou část těla. Ale když jsem se prohlížel, tak zdevastovaně jsem nevypadal.

Věděl jsem, že jako člen gardy, se budu muset také zapojit do stavby mohyly, ale pro tuhle chvíli to bylo vedlejší. Bezděčně jsem se rozhlížel ze hřbetu klusajícího koně a volal jméno milované osoby. Žaludek se mi svíral strachem o ni, zapomínajíc na jakoukoli bolest. Zíral jsem na všechna ta mrtvá těla, zraněné, krví zbrocenou zemi, poztrácené zbraně, pobíhající koně a ty, kteří se udrželi na nohou. Dech mi nestačil, neb se mi svírala krk ve zlé předtuše. Srdce strachy vynechávalo nebo se mi to jen zdálo, netuším. Vím jen, že se muselo zastavit ve chvíli, kdy se mi dostalo odpovědi na zoufalé volání... Hysterické vykřiknutí mého jména, jako by to bylo z posledních sil.
V mžiku jsem se otočil za jejím hlasem. Uviděl jsem ji právě ve chvíli, kdy se sesunula k zemi... "Emm!!!" Vykřikl jsem a na nic nečekal... Seskočil jsem z koně, aniž bych jej zastavil a rozeběhl se k Emmeline jak nejrychleji jsem dokázal. Byl jsem takový hlupák! Měl jsem zůstat po jejím boku! Ne, ne, ne měl jsem donutit zůstat doma, v bezpečí... V dalším okamžiku jsem už padl na kolena vedle ní, sklánějíc se nad jejím tělem. Otřásali jím vzlyky, chvěla se a z boku jí pod dlaní vytékala krev... Že je zraněná mi bylo jasné okamžitě, ale netušil jsem jak moc. Teď jsem jen zděšeně hleděl na množství krve, které opouštělo její drobné tělo. "Panebože!" Zašeptal jsem, uvědomujíc si strašlivou skutečnost, kterou jsem si nechtěl přiznat. Umírala... "Emmeline!" Řekl jsem naléhavě, hledíc jí do tváře a odhrnujíc její krví slepené vlasy stranou. "To je dobré, už jsem u tebe... jsi v bezpečí.." Drmolil jsem, zatímco jsem si trhal z košile cár látky, kterou jsem přiložil k ráně pod ruku a další, delší, který jsem jí opatrně podvlékl pod zády a ránu tak obvázal. "Jen neplakej, nesmíš brečet... zbytečně se vysiluješ!" Naléhal jsem, rozhlížejíc se po okolí ve snaze nalézt pomoc. Jistěže mě napadlo se ji pokusit proměnit, ale... "Budeš v pořádku, jen neusínej!" Zvedl jsem ji do náručí, byla lehká jako pírko a pak jsem se narovnal. Nebyl čas ji nést až do polní nemocnice... "Prosím poste!!"Vykřikl jsem, hledajíc někoho, kdo by mi zvládl pomoci dříve, nežli se dostanu k nějakému doktorovi. "Potřebuju pomoct!" Dodal jsem zoufale, v očích bezmoc... srdce mi trhala příšerná bolest. Přišlo mi, jako by se staré jizvy otevíraly.... prolínaly se mi před očima vzdálené vzpomínky na podobnou chvíli. Přesto jsem neuronil jedinou slzu, jako by vyschly... "Zůstaň se mnou,.." zašeptal jsem sotva slyšitelně a pohlédl jsem jí prosebně do očí. Věděl jsem, že podruhé už to nepřežiji... ale ať už byl Bůh jeden nebo jich bylo více, zdálo se, že mě nenávidí...

Rytíř padl k zemi ztrátou vědomí, úlevou jsem málem omdlela také... a pak.. vše se uklidnilo. Zvláštní, jako bych už někde tenhle pohled viděla... ten způsob jakým se na mě ten zachránce díval. Nemohla jsem si ovšem vzpomenout, kde... Nebo možná nechtěla? Lehce jsem nakrabatila čelo, přemýšlejíc nad tím zvláštním způsobem... Líbilo se mi to, proto jsem se také lehce usmála a udělala pukrle, když se probral a začal se mi omlouvat. Zavrtěla jsem hlavou. "Není za co se omlouvat... Myslím, že všichni jsme tak trochu mimo," tiše jsem se zasmála, snad napůl hystericky a věnovala cizinci další úsměv.
Přistoupila jsem k němu, což mu zjevně vykouzlilo úsměv na rtech a odpověděl mi. "To asi ano,.." nervozně jsem se ošila a vzala jeho dlaň do ruky. "Ošetřím Vám to,.." nabídla jsem se ochotně s upřímným úsměvem. Pak jsem se lehce zmateně rozhlédla... "Zdá se, že to šílenství skončilo,.." poznamenala jsem, prohlížejíc si jeho zranění a pak se rychle sehnula k zemi. Odtrhla jsem ze spodního lemu své široké sukně kus látky a tou mu ránu ovázala. Nebylo to nijak sterilní, ale alespoň to zastaví krvácení. "Kosti, cévy a šlachy asi budou v pořádku... nevím to jistě, nejsem léčitelka, ale je to hluboké... zasahuje to do svalu, tudíž předpokládám, že to bude chtít zašít." vysvětlila jsem zběžně,.. "Budete muset k léčiteli.. Máte v táboře léčitele?" Optala jsem se a lehce se třásla, pohled na krev mi nedělal úplně dobře, ale zatnula jsem zuby a vydržela to. Mluvila jsem francouzsky, ale sem tam přešla do kostrbaté Irštiny.

Jaká ironie. Sestra leží na ošetřovně. Jindy bych se možná zasmála, ale tentokrát ne. Byla jsem na to moc slabá.
Byla jsem zachráněná Clair a další sestrou Gilis. Mohla jsem děkovat Bohům, že mě vysvobodily. Třásla jsem se, když moje nadřízená vrazila skalpel do jeho krku. Po několika sekundách vlkodlak ležel na zemi, mrtev. Gilis neváhala ani minutu a pomohla mi na lůžko, kde mi začala čistit a obvazovat ránu. Šeptajícím a klepajícím hláskem jsem jí a Clair děkovala, že mě dostala z toho pekla pryč. Třásla jsem se a nevěděla jsem, čím to bylo. Strachem? Možná, ale neřešila jsem to. Poslouchala jsem slova Gilis, která se mě snažila uklidnit. Říkala, že to není zlé, že bude vše v pořádku, že se se budu moct vrátit do svého obchodu a šít dál. A to, že chtěla, abych jí ušila šaty a že by nechtěla, aby jí mrtvá švadlena šila šaty. Mohla jsem se potichu zasmát.
Jak jsem ležela, vedle těch vojáků, dávalo mi to čas přemýšlet. Vzpomněla jsem si na domov, jak jsem hrála s Ryuem na svatbu (kterou jsem s ním měla mít), jak mě maminka učila kreslit, jak mě tatínek káral; vzpomínala jsem na všechno, dokonce na to, když mě odváželi pryč. Chtěla jsem se zabít. A tady jsem zjistila, že se bojím ještě dát do náručí smrti. Bála jsem se, nevěděla jsem, co je na druhé straně. Že by tam čekala maminka a tatínek? Ale co když je tam jen černá prázdnota? Jen ta představa mi naháněla husí kůži. Jak jsem poslouchala průběh bitvy, vypadalo to, že zatím všechno šlo dobře. Na některých částech bojiště mělo být už dobojováno. Ale stále přiváželi lidi, kteří byli zraněni. Někteří přiváželi už jen mrtvoly. Otočila jsem se na bok, abych na ně nemusela hledět.
Snažila jsem se usnout. Abych už nemusela nic vnímat. Chtěla jsem si konečně odpočinout. Protože mi něco říkalo, že druhý den bude lepší. Počítala jsem ovečky, ale nějak to nepomáhalo. Očka už byla dávno zavřená, protože jsem je nemohla udržet otevřené, ale spánek nepřicházel. Tak proč jsem byla tak unavená? Asi moje chtíč mě zaslepila, že jsem nedokázala usnout. Zkoušela jsem myslet na něco jiného. Proto jsem se snažila modlit. Ptala jsem se, jestli následují den bude lepší, jestli se mám na něj těšit. Že by jsme následují den šli všichni domů? Že bych mohla pomazlit Ladynku, která už na mě musela čekat? Že bych konečně mohla znovu šít? Prosila jsem, aby tomu tak bylo.
Když jsem začínala být v polospánku a přesouvala jsem se do světa snů, jako poslední věc, co jsem uslyšela bylo "Zvítězili jsme! Porazili jsme je!" Usnula jsem s úsměvem na tváři.

Běžela skrz hustou mlhu kouře, jenž přivolala svým výstřelem. Tancovala v něm obratněji, nežli většina pohlcených mužů, jenž částečně panikařila, či po sobě nesouvisle volala, využila jejich zmatení, když se počala proplétat v těsné blízkosti. Naivně dostala prostor, aby přivolala možnost vyhnout se přímému střetu a místo toho bez zranění pokračovat v urputném hledání zaběhnutého bratra. Přestože jí kolem tělo projelo několik slepých úderů, nijak se neznepokojovala, tempo nezmírňovala. Vyběhla na druhé straně vytvořené bariéry, kterou pozvolna rozfoukával mírný vítr, unikla obklíčení, těsně. Nehledě k stavu bitvy, utíkala za prvním vlčím kožichem, jenž se stihl mihnout kolem její havraní hlavy. Neúnavně křižovala zničené pole, kde přeskakovala některé z mrtvých, přičemž slyšel halasný křik normanských oddílů, které na ní dorážely, aby jim vyšla pomoci. Jeden dokonce zašel tak daleko, až norku chytil za rameno. ta ho nakvašeně odehnala, neměla čas zdržovat se přízemním konfliktem, jehož součástí se stala naprosto nedobrovolně, kdežto zvířecí stopy sledovala z vlastního zájmu. Příště o tu pracku přijdeš kreténe. Víc si naštěstí nedovolili, neboť až příliš důvěrně znali odvrácenou stranu této bojovnice, jenž by se v případě vyprovokování nezdráhala zabrousit do vlastních řad s úmyslem radikálního pročištění. Míjela vlastní pluky, míjela šílenosti, zvrácenosti, ignorovala hlasité nářky, dokonce i komentování souboje dvou vůdčích osobností střetu, kteří stanuli v rovném souboji. 
Drahnou dobu měla smůlu na jakékoliv známky Runarovi existence, přestože platit za nejagresivnějšího člena vypuštěné smečky. Vymlátili z něj člověka, donutily pudy, aby ho vedly, už kvůli tomu normany nesnášela. Runar nebyl žádné prašivé zvíře, ale bratr, kterého jí násilně vzali a přetvořili v pouhou zbraň bez práv. Odhodlání sílilo, čím niterněji uvažovala nad jeho osudem. Nenechám tě umřít jako vlka, jako někoho kým nejsi, musíš se rozpomenout. Donutím tě, aby jsi se rozpomněl! Tohle si přemítala v hlavě každý další okamžik srdce, kdy ho nenacházela. Až hluboký výkřik umírajícího vojáka, v němž se zračilo nevýslovné utrpení, ji přivedl správným směrem. Vlk zakousnutý v již bezvládném těle k ní cenil mordu plnou ostrých zubů. Větší než ostatní, připravený zaútočit, jakmile si usmyslí. V šedých očích nešlo zahlédnout ani stopu po slitování, jen bezbřehou nenávist poháněnou přirozenou touhou zvítězit. Nežli stačila vhodně připravit dýku, ležela na zemi, odsouzená k nerovnému boji, který je nucena vyhrát. Cítila váhu zvířecího těla, jenž na ní dopadla s nečekanou razancí, strhla ji, ochromila, až očarovaná dýka vyletěla z rukou a luk uložený na zádech se dopadem rozpůlil. Být znevýhodněná bolestí, mohla by pocítit, jak se odlomené kousky dřeva zarývají do zad i přes koženou zbroj, takto pouze hledala nejvhodnější příležitost jak ho setřást. Zaútočil, hodlal vše ukončit rychlým, čistým, zákrokem, prokousnout jí krční tepnu, to nestihl. Rychle mu do zamýšleného směru strčila levou ruku, která posloužila jakožto dočasná ochrana. Slyšela zvuk praskání kostí, indikátor toho, že něco není v pořádku, jinak by snad ani o tom nesmýšlela. Pravou rukou mezitím šátrala v toulci upevněném u pasu. Vlka po chvíli přestalo zahryznutí do bezvládného kusu masa bavit, zaryl drápy hlouběji. Bez větších problémů pronikl chatrnou zbrojí, jedno, dvě, tři. žebra podléhala tlaku mohutného těla. Ještě chvíli. Prosila Ragna, když ztuhlými prsty neobratně vytahovala šíp. Ubliž mi jak chceš. Dokonce si už zapomněl, že mi bolest nevadí, nevím, co to je. Bylo smutné si to uvědomit, uvědomit si že v něm nezůstalo skoro nic o co by se dalo opřít. Vlka ovšem její vnitřní monology nezajímaly zprudka vystartoval, hodlal dokončit započatou činnost... na Ragnu dopadlo bezvládné tělo. 
Ležela vedla Runara, když přišli, hlavou položenou do vlčí srsti. Krvácela, otevřená zlomenina levé ruky. hluboké rány uštědřené jak bratrovými drápy tak z úlomků přeraženého luku. Působila klidně, odevzdaně ho hladila. On k ní otáčel hlavu, stále přeměněný, snad už ani nevěděl jak být opět člověk, v očích nepopsatelný vztek, přesto nezaútočil, z jeho boku čněl zaražený šíp. Žádné smrtelné zranění, žádná život ohrožující rána, jen povrchně vražený, přesto ho ochromil, většinově paralyzoval. Neměl možnost rozsápat to otravné stvoření, jenž setrvávalo po jeho boku, tak klidně ho hladilo, šeptalo mu nesrozumitelná slova. Ona byla šťastná, konečně ho měla u sebe, po čtyřech letech odříkání, ho mohla obejmout. Objevili vojáci vítězné strany, tušila, že líbivé chvíle již odezněli. Snad působila tak bezbranným dojmem nebo měli jen lepší vychování, ale když zjistili, že žena se sama nepostaví, neboť když se o to pokusila svalila se s podlomenými koleny k zemi, tak si ji jeden přehodil přes záda jako pytel brambor. Odcházeli opačným směrem, než z jakého přišla, do neznáma.

Shrnutí: Ragnu s Runarem odnesli do Ingwirtshkého tábora jakožto rukojmí . Nikomu nerozumí ani slovo, je vážně zraněná (nijak jí to nedochází) a drží se v bratrově těsné blízkost. 

V uších mi hučelo a já toužil nemít tak horkou hlavu... V žilách vřela krev, srdce mi bušilo a tak snaha o racionální myšlení byla dosti namáhavá. Její tichý, sípavý hlas se mi zarýval do srdce. "To nic není," ujistil jsem ji s úsměvem, který mě stál spoustu sil. Snažil jsem se být rychlý a šetrný, když jsem jí narychlo ošetřoval ránu, kterou z ní utíkal život. A můj pohled byl pevný, takový, který nepřipouští námitky, když jsem na ni pohlédl. "Musíš. Pláč ti teď nepomůže," možná se to zdálo hrubé, ale byla to holá pravda, jen si tím přitěžovala. Vím, měl bych být jemnější, ale na to bude čas později. Až bude v pořádku, tak se ji schovám v náručí, aby se mohla vyplakat.. Teď to, ale šlo o její život. "To je dobře," zašeptám v odpověď a zvednu ji do náruče, při čemž zasténala bolestí, ale svou paži obmotala okolo mého krku.
Volal jsem o pomoc, ale ta stále nepřicházela a tak jsem pokračoval v cestě ke stanu, který sloužil jako ošetřovna. Hrom mi kráčel po boku, házejíc svou bujnou hřívou. Snad se na nás snažil upozornit. Emmalininy vzlyky nepřestávaly a drásaly mi nervy k prasknutí, neboť mi připomínaly mou neschopnost. Její tichý hlas, kterým se mě snažila uklidnit, ta její slova... bylo to absurdní. "Ššš,..." pohlédl jsme na ni měkce a už se ji nesnažil přesvědčit o tom, aby nebrečela... Zdálo se to marné a opět se tu ukázalo, jak tvrdohlavá je. Snažil jsem se jí věřit, věřit, že to opravdu dobré bude a pokračoval v cestě, rychlými kroky. To až její další tichá slova mě donutí na okamžik zpomalit, hledíc jí do tváře... Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. "Ššš neříkej mi to, ne teď, řekneš mi to, až budeme doma,.." opět jsem se pousmál a sklonil se, abych ji mohl políbit na čelo. Pak se opět rozkašlala, vykašlávajíc krev, která jí barvila ústa do šarlatově rudé... Starostlivě jsem si ji prohlížel, žaludek a srdce se mi stáhli úzkostí. Zatnul jsme čelist, přidávajíc na rychlosti a přikyvujíc jejím slovům. "Ano, budeš v pořádku... Nedovolím, aby se ti něco stalo, ale teď už nemluv,..." Po pár krocích, kdy jsem překračoval těla padlých a proplétal se mezi přeživšími, jsem zahlédl konečně ošetřovnu. "Prosím, potřebuje pomoc!" Vmísím se mezi všechny, kteří čekají na ošetření... "Je to zlé!" Nemohl jsem čekat, ona umírala, neměli jsme čas...
Shrnutí: Archer a Emme dorazili k ošetřovně. Archer má sečnou ránu na rameni a šrám přes levou polovinu obličeje, ale hojí se mu to, vzhledem k jeho druhu a navíc to není ani moc vážné. Hledá však pomoc pro Emmeline, která je na tom opravdu špatně - umírá. Má bodnou ránu na břiše a masivně krvácí (i vnitřně).